Bestiary

P Ř E D M L U V A

Tato kniha začala vznikat již krátce po zrození Deliria. Nejprve ji začali zaplňovat nejnebezpečnější tvorové, kteří se nacházeli pouze na Salangu, později jsme si však začali uvědomovat, že je tvorů mnohem více a o naši knihu začalo mít zájem mnohem více čtenářů.

Po založení Collegia nás dokonce oslovila sama rada, abychom knihu rozšířili na všechna magická stvoření a zpřístupnili ji všem, kdo o ni projeví zájem. Ačkoli jsme nejprve byli proti, jelikož moc dobře víme, že se kniha dá zneužít v neprospěch těchto naprosto úžasných a nevinných tvorů, nakonec jsme souhlasili, ale z celé publikace jsme odstranily klasifikaci tvorů.
Neboť pro každou z ras je tato klasifikace naprosto jiná.

Jedná se o 100. vydání naší knihy a rozhodně nebude poslední, neboť se stále ještě objevují nové druhy magických zvířat a jiné zanikají.
Pojďte se s námi ponořit do magie našich lesů a hor!

Nestvůrný osminohý pavouk, který dorůstá do obrovských velikostí (největší žijící jedinec, kterého jsme měli čest potkat, by se svou velikostí dal přirovnat k jednopodlažní budově). Jak je u pavouků zvykem disponují mohutným tělem pokrytým lepkavými štětinami, doporučujeme se nedotýkat ani již mrtvých jedinců, jakmile se k tělu přilepíte, čeká vás jistá smrt, neboť Armiarmy mrtvá těla svých druhů vyhledávají. Vyhnout by jste se měli také jeho osmi černým očím a cvakadly, které okamžitě po kousnutí vypouští do těla oběti prudký jed, který vás do několika minut zcela znehybní, pokud tedy rychleji nevykrvácíte.

Jedná se o masožravého pavouka, který dává přednost větším kořistem a nemá problém naráz strávit i několik takových obědů, než je plně nasycený. Splétá obrovské pavučiny, které natahuje mezi stromy, a to nejen v jejich korunách. Samci jsou o něco větší než samičky, ale ty dokážou naráz naklást až 150 drobných vajec; ta jsou měkká a bílá a dosahují velikosti zralého melounu. Obvykle se ale vylíhne slabá desetina mladých.
Tito pavouci pocházejí z oblasti, která kdysi spojovala Salang s Edenisem, ale nyní se zdržují převážně v Severní džungli v Pulchramu. Částečně je to kvůli výhodným podmínkám pro lov a hnízdění a z části také proto, že jejich postup do lesů v Salangu je odrážen oddíly Girlanů a přejít přes poušť je pro ně zatím nemožné.

Armiarmy žijí ve velkých skupinách a obvykle se soustředí jen na určitý úsek džungle, který si chrání a neopouští. Své stanoviště mění vždy po přibližně stovce let, nebo když se jejich území vyhýbá přirozená potrava. Armiarmy jsou svou inteligencí přirovnatelné k lidem, ale jsou zcela nevycvičitelné. Na zabití jedné z nich je zapotřebí skupinka přibližně čítající 3 až 5 schopných bojovníků. Díky své inteligenci, jsou schopní komunikovat mezi sebou a tedy nalákat vás do pasti, či nějakou past vytvořit.

Tento obří had, který v dospělosti dosahuje mezi dvaceti až pětadvaceti metrů, má zeleno-červené zbarvení šupinaté kůže a disponuje nejen ostrými zuby, ale také jedovými žlázami. Ovšem k jeho hlavní zbrani patří ovinutí a následné vtažení své oběti do vodní hloubky, kde trpělivě vyčká, až se utopí. Sám dokáže pod vodou na jediný nádech vydržet i několik hodin. Většinu svého času tráví v mořských hlubinách a vyčkává na zbloudilé návštěvníky, menší lodě, nebo ty, kteří vypadli přes palubu.
S dostatkem potravy se může dožít až dvou stovek let, naštěstí s jeho dlouhověkostí se v našich vodách nachází vždy jen jeden jediný exemplář tohoto monstrózního plaza. Obvykle v očekávání své vlastní smrti zplodí potomka, který se následně vylíhne po smrti předchůdce, na mrtvém těle ukojí počáteční hlad a pak se uchýlí ke stejnému životu jako jeho rodič. Během prvních pár let života si obvykle troufá jen na menší savce a ryby, ale v pozdějším věku mu není cizí zaútočit i na člověka.

Kromě mořských vod, tento had náhodně navštěvuje i mělčí říční toky, většinou si vybírá ty, kde se zvládne na dně otočit a popřípadě odplavat do bezpečí, avšak pokud nemá dostatek potravy je schopen riskovat a z vody vyleze na souš. Zatím se tak stalo na rozlehlých lukách Salangu blízko moře a na pouštích blízko přístaviště. Jeden případ je zaznamenán před 233 lety i v Pertanianu, tam však není známo, zda šlo skutečně o Bondimura, nebo pouze o nadměrně velkého hada.

Chimaera patří bezesporu k těm nejvíce zmatečným tvorům jaké jsme zatím potkali, původně se na světě vyskytovali velice vzácně s hlavou lva, tělem horské kozy a dračím ocasem, ale postupem let se tato stvoření měnila a mutovala a my měli tu čest už i s exemplářem s kozí hlavou, dračím tělem a ocasem lva a i s tou verzí, kdy na nás koukala dračí hlava, tělo lva a kozím ocasem. Je tedy možné, že se tyto tělesné části mohou opět měnit.

Je to velice divoký a po krvi toužící tvor. Zabijí bez milosti a bez ohledu na to, co se mu staví do cesty. Tady neplatí žádné jiné doporučení než se pokusit utéct, jelikož podle našich informací, není radno pokusit se Chimaeře schovávat. Jeden tento tvor zvládne vážněji zranit i Raksase a nechceme raději ani zjišťovat, co by dokázal udělat s člověkem.
Obvykle se živí menšími savci a pozře i mršinu, pokud na to přijde řada. Dokonce i v případě kozí hlavy se jedná o masožravce.
Posledních několik desítek let, jsme považovali Chimaery za vyhynulé tvory, ale teprve před několika lety byl jeden exemplář spatřen nedaleko temných hor v Salanhu, v blízkosti tábora temných elfů. Tento jev zatím zůstal neověřený.

Vzhledem připomínající světlušku, ale velikostí srovnatelný s ropuchou - řeč je o poměrně neškodném tvoru jménem Clappe. Tento tvor má hladkou holou kůži, která je na většině těla zbarvená do béžova a během šera a noci výrazně světélkuje v zelené, žluté nebo dokonce modré barvě. Ze zad mu vyrůstají velká blanitá křídla, chráněné tmavými krovkami, které při letu vydávají klapavý zvuk. Na hlavě se honosí dlouhými ochlupenými tykadly a velkými širokými ústy zkřivenými do podivného úsměvu.
Clappe se vyskytuje převážně u vodnatých ploch a vodopádů, nejčastěji je k zahlédnutí u vodopádů v Salangu a ojediněle pak u velkých jezer v Pertanianu, kde se skrývá v korunách stromů nebo mezi trsy leknínů. Jeho hlavní potravou je drobný hmyz.

Cítí li se tvor ohrožen, jeho zadek se prudce rozbliká a téměř vždy tvor nakonec odletí. Pokud je však chycen a stále se cítí ohrožený je schopen i kousnout nebo na moment někoho oslepit. Clappe je ale jinak naprosto neškodný tvor a je velmi často loven pro zábavu anebo pro ochranu jednotlivých vesnic. Spousta lidí je totiž využívá jako výstražná znamení – naštěstí je chovají spíše jako domácí mazlíčky než jako své vězně, a někteří Clappe pokud se mají dobře a mají dost potravy, ani necítí potřebu uletět. Naopak si na své majitele navykají a po jejich smrti obvykle strádají a odmítají potravu. Clappe vychovaní v zajetí prakticky neumí lovit a jsou na majitele odkázaní.

Mohutná šupinatá stvoření s ještě mohutnějšími blanitými křídly, ano řeč je o proslulých tvorech, kteří hrdě nesou jméno Draci. Kromě své majestátnosti ale skrývají i velké nebezpečí, narozdíl od svých jmenovců z Elfských létajících skal, jsou draci jako takoví velmi agresivní na narušitele svého okolí, podobně jako straky shromažďují množství drahých kamenů a zlata a zabijí každého, kdo se pokusí odnést, byť jen jednu minci.
Co se zbarvení týče, u draků je to velice různorodé od temně zelené po svítivě červenou, jejich šupiny se přizpůsobují jejich rodokmenu. Podle dostupných záznamů se draci dožívají velmi vysokého věku. Samice jsou obvykle větší a mnohem agresivnější než samci. To ale neznamená, že byste se měli k nějakému z nich přibližovat – to zvládá pouze hrstka maximálně vycvičených a obratných jedinců.

Dračí kůže, krev, srdce, játra a rohy jsou sice jednou z hlavních přísad několika velice nechutných alchymistických pokusů, ovšem pokus o jejich získání by vás mohl stát život. Hlavně co se týče draků nacházejících se v oblastech Edenisu. Ačkoliv je za pěkného počasí na ostrov vidět i z pobřeží Salangu, nedoporučujeme se za tím snem v mlze vydávat. Pravděpodobnost, že se nevrátíte je v tomto případě vyšší než ta, že by jste draka spatřili zblízka.

Tento drak má velice pozoruhodné vzezření. Je pokrytý hladkými nachovými šupinami a kolem hlavy se špičatým čenichem a neobvykle vypouklýma očima ho zdobí věnec stříbrných hrotů. Z jeho nozder mu vyrážejí hřibovité plameny, pokud je rozzuřený. Jeho váha se pohybuje jen okolo několika desítek kilogramů, u mladších či menších jedinců, však váha nepřesahuje deset kilogramů. Je často přirovnáván k obyčejnému hadu, neboť nemá žádná křídla, pouze okolo jednoho metru dlouhé hadovité tělo, a čtyři nohy, zakončené třemi prsty a dlouhými drápy. Tento drak umí létat, ale spíše se vznáší a musí se pohybovat v pravidelném esíčkovitém tvaru.

Tito draci žijí v blízkosti létajících skal v Salangu a své jméno si vysloužili hlavně díky přátelství a historii, kterou s Elfy mají. Už za dávných dob si tito draci volili své společníky, se kterými uzavírali přátelství a dohody. Už je to několik desítek let, co byl u létajících skal nějaký tento drak spatřen, a ještě déle je to od posledního uzavřeného přátelství s některým s obyvatel Salangu. Ale je jasně psáno, že pro uzavření přátelství nebo dohody, s vámi drak mluví lidskou řečí, je také psáno, že ovládá i jiné známé jazyky.

Víly, které jsme zatím nalezli na našem území jsou velice drobná a pohledná stvoření. Oplývají krásou, avšak jejich míra inteligence je v porovnání s lidskou velice nízká. Žijí v menších skupinkách roztroušené po všech lesích Alterry a staví si malá skromná obydlí z květin, větviček a mechu.
Dosahují maximální výška deseti až dvanácti centimetrů, stavbou těla jsou podobné člověku, jen ze zad jim vyrůstají blanitá křídla. Mají několik menších poddruhů – víly s křídly podobné vážkám se nazývají Váženky a ty, které mají křídla podobná motýlím, zase nesou jméno po motýlech.

Ačkoli jsou po většinu času neškodné a spíše milé, mají velice hašteřivou povahu a velice rychle se urazí. Nepřízeň víl je brána jako špatné znamení, obvykle se sice nic vážného nestává, ale byly i případy, kdy taková naštvaná víla, způsobila v lese takový poprask, že bylo nutné nahnat, zpět do úlů včely a sršně, které odtamtud vyhnala, aby nepřišly k úhoně lesní květiny a plody. Nežli nechat vílu nazlobenou, raději této marnivé krásce nabídněte květinu a uklidněte její rozhořčení dřív, než proti vám poštve hejno vos.
Navzdory lidem podobnému vzhledu, tato stvoření nemluví. Dorozumívají se posunky a znakovou řečí.

Hipogrifové se pyšní hlavou obrovského orla a koňským tělem doplněným o obrovská orlí křídla. Majestátní a vřelý tvor, pro nezkušeného jedince však také nebezpečnou hrozbou. Tato stvoření jsou velice hrdá a vybíravá, pokud jde o jejich osobnost a přátele. Sice se jedná o ochočitelného tvora, ale během posledních staletí není nikde zmínka o někom, kdo by se dokázal s tímto tvorem spřátelit, či se na něm projet, či dokonce proletět.
Hnízdiště a kryt těchto stvoření nám není znám, ale je možné je zahlédnout na volných loukách kde si shání potravu, nebo vysoko v oblacích při letu. Živí se menšími savci – polní hlodavci, fretky nebo také slepice. Mršinami však pohrdají a nabídnutí již mrtvé a tepelně upravené potravy považují za výraznou urážku.

Hippogriffové jsou na Alteře považováni za ohrožený druh, dosud je nám známý výskyt maximálně dvou až tří hippogriffů, kteří byli naposledy spatřeni před patnácti lety.

Tohoto tvora bychom nejlépe srovnali v podobnosti se lvem, často se za něj také vydává a je téměř nemožné jej bez přípravy a odstupu identifikovat. Bílá srst s hustou jemnou hřívou je doplněná ve tmě modře světélkujícími runami na jeho bocích. Podle posledních záznamů se jedná o runy z Iscarycu a znakové magie, ale doposud se nám nepodařilo je zachytit natolik věrohodně, aby bylo možné jej plně identifikovat. Je jisté jen to, že Moonoon vděčí za svůj vznik čisté znakové magii.

Má pilovité ocelové zuby, jimiž snadno pronikne do masa oběti. Vzhledem ke své přirozené zvědavosti se často vydává na obhlídky kolem své jeskyní v horách Frystabergu, které jsou jeho přirozeným domovem. Je velice plachý a útočí převážně zezadu, avšak stačí s ním udržet oční kontakt a budete v bezpečí. Ti kteří Moonoona viděli tvrdí, že při pohledu do jeho očí je vidno čisté nevinnosti a hloubky té nejtemnější noční oblohy poseté hvězdami, také tvrdí, že jim několikaminutový pohled, než se tvor odebral zpět do svého útočiště poskytl nevídaný klid, pohodlí a potřebné teplo.
Potravu však vyhledává převážně v noci a proto jsou svědectví s jeho setkáním ojedinělá.

Krev Moonoona je velice oblíbenou a vzácnou přísadou omamných lektvarů, neboť má v sobě látku, která dokáže uspat každého tvora i bytost. Jeho hříva se po ustřihnutí mění v pravé stříbro.

Niriclaw pochází z jižního Pulchramu, ale během dnešních dní už se vyskytuje kromě jižní džungle i v lese boha Uruse a výjimečně je možné na něj narazit i na kraji pouště nebo u jezer v Pertanianu. Dlouhým tělem a tvarem hlavy se podobá lišce, ale je výrazně tmavší a disponuje dlouhým koňským ohonem. Nejčastěji spatřené barvy srsti jsou červená, hnědá a černá. Jsou velmi loajální magií nadaným rasám, dokonce i tem, kteří magii přímo neovládají, ale jsou po ní cítit. Naopak jsou však velice agresivní a vzteklé vůči lidem.
Jsou likvidátorem všeho, co se dá požvýkat, snědí vše od chudáka clappe až po starý kožený kabát. Dobrou zprávou je, že nejí větší savce než jsou oni sami a bojí se vody.

Obecně jsou poměrně klidné a zvídavé povahy, takže pokud zrovna nejste člověk, můžete si je i pohladit, nebo dokonce podrbat na břiše. Ale pozor, nedoporučujeme je krmit, nebo se drbáním zaobírat příliš dlouho, dokonce ani pokusy o ochočení přímo nedoporučujeme, Niriclawové se pohybují ve smečkách, a i když to vypadá, že je ten milý jedinec sám, smečka za vámi pocestuje i desítky kilometrů a krmit celou smečku těchto tvorů by vám taky mohlo sebrat střechu nad hlavou. Pokud, ale přesto tíhnete k ochočení takového tvora, ujistěte se, že je skutečně sám.

Jednorožci jsou nádherná a majestátní stvoření. Na celé Alteře evidujeme jedno středně velké stádo, které se pohybuje převážně po lesích Salangu, ale při klidných večerech je možné je spatřit i na rozlehlých loukách a pastvinách.
V dospělosti jsou jednorožci sněhově bílí, se zlatým nebo stříbrným rohem na čele, a to i přesto, že hříbata se rodí povětšinou tmavě hnědá až černá, se zlatou hřívou a bez rohu. Postupem času, jak hříbata rostou, srst bledne a zlatá hříva postupně ztrácí na zlatě a okolo druhého roku života pak zlatá hříva vypadá a nahradí jí stříbrná, některým jednorožcům zůstávají zlaté trsy v ohonu.

Roh, krev a žíně jednorožce mají velice silné magické schopnosti – hlavně jsou však používány žíně na výrobu stříbra a roh se drtí do prášku, který se následně přimíchává do zakázaných lektvarů. Proto jsou jednorožci specifikováni jako chránění tvorové. Jedná se o velice čistá stvoření a jejich zabití je největší známé zvěrstvo.

Jednorožci se stykům s lidmi (a obecně všemi) obvykle vyhýbají – přiblížit se k nim dovolí spíše ženě, nežli muži – mají tak hbité nohy, že se chytají opravdu těžko.

Tento tvor má tělo horské pumy, které ze zad vyrůstají velká opeřená křídla. Dokáže však nejen létat, ale i chodit po zadních nebo mluvit lidskou řečí, ovšem ovládá pouze iscaryc. Svým během i letem předčí vystřelený šíp a svýma zářivě modrýma očima je schopna hypnózy.
Pochází z nižších pohoří na hranicích Pertanianu s Grimstonem a živí se převážně menšími hlodavci. Na ostatní neútočí, pokud se necítí ohrožená. Bohužel jsou stejně nebezpečné jako draci nebo samotné Armiarmy, neboť díky své schopnosti zhypnotizovat dotyčného se často baví tím, že nechávají nezvané návštěvníky skákat ze skalních převisů nebo zabíjet vlastní druhy.

Jedná se o naprosto neochočitelné zvíře. Není nám tedy známo, jestli má nějaké další magické schopnosti.