Příspěvky uživatele

< návrat zpět

“Musím nesouhlasit.“ zakroutil zamyšleně hlavou. Očima totiž nyní běhal po jednotlivých tabulkách skla, aby k nim jeho mozek později mohl zcela neplánovaně odbočit. “Není to jen o tom něco chtít, samozřejmě že něco chtít nebo po něčem toužit, přiměje mysl, aby se více zaměřila na úkony, které k tomu vedou. Ale pak jsou momenty, kdy můžeš neskutečně chtít, dělat všechno pro to, aby ses v něčem zlepšila a stejně nakonec neuspěješ – je to asi řízeno tím, že každý máme své předpoklady. Někdo magii ovládne, protože mu to bylo bohy dáno, jiný naopak nikoliv, jelikož jsou jeho předpoklady jiné. Zní to krutě, ale Urus rozdává spravedlivě tak, aby zůstal řád.“ zauvažuje nahlas a zelené oči přesune k altánku. Párkrát zamrkal a zorničky následovaly pohyb jeho pohledu z růže na růži, když je podvědomě počítal. Svým způsobem jej to uklidňovalo a udržovalo při plném vědomí k naslouchání. Myšlenky si začali s rekapitulací jednotlivých informací, které získal a část z nich se promítla i do přímé řeči s elfkou. Takže chvíli mluvil o oknech o tónech barev i o počtu růží. Párkrát na ni zamrká, když mu řekne, že o tom vlastně nevěděla. Očima zkoumal její tvář, poznal, že je něco jinak, tenhle výraz znal velice dobře, bylo to zmatení nebo vyvedené z míry, aby byl zcela přesný, a tak se na ni omluvně usmál. “Ne, omluva je na místě, zmátl – zmátl jsem tě. Bylo to zcestné a mimo naše téma.“ zvedl ruce, aby naznačil, že omluva je rozhodně na místě. Občas se mu to prostě stalo, že se jen tak zamotal do vlastních slov a myšlenek.

Co se však týče názoru, který zastávala ohledně samy sebe, dostal se do stavu, kdy jí to musel za každou cenu vyvrátit, a tak spustil salvu slov, ze kterých si blondýnka stejně nevzala to původní sdělení jako se zaměřila na oslovení, s jakým přišel. Musel si znovu v hlavě přehrát situaci, kdy se bavili o jménech – ne rozhodně si jej zapamatoval správně, nebylo tam tolik rušivých elementů, aby nedával pozor natolik. Nebyla možnost, aby se spletl. “Mám fotografickou paměť, zapamatuji si všechno – co vidím, nebo slyším.“ kývl hlavou trochu zaraženě a sledoval to překvapení mihotající se v jejích očích, výraz na její tváři. Znovu přikývl. “Ano, znamená.“ potvrdí jí, že má tedy pravdu a následně na to se usmál. Takový klukovský úsměv, co přiláká, kde, jaké oči. Veselý, upřímný a milý. Povšiml si, jak si skousla ret a nadechl se, aby se na to zeptal, ale nakonec se zarazil a pouze vydechl onen nastřádaný vzduch. Možná později by mohl, později, až to bude vhodnější. Vzpomněl si, jak se tvářila, když ji upozornil na to, že se červená. Ostatně i teď byla lehce červená a on si nemohl odpustit další jemný úsměv a sám sebe tak přistihl, jak myslí na věci, které by možná neměl. A tak uhnul pohledem – tak tohle dívky umí, aniž by vůbec mluvily? Párkrát zamrkal a vyhnal tu myšlenku z hlavy. “Říkala jsi, že se ti líbí, když ti tak někdo říká...“ on sám měl raději, když mu říkali přezdívkou, na kterou byl zvyklý, změny obvykle neměl zrovna v lásce – hlavně tedy proto, že byly kolikrát spíše k horšímu než k lepšímu. Takhle to bylo lepší. Přezdívka mu připadala sladká – když použil její slova. Sám by to specifikoval jako roztomilá nebo rozkošná. Byla to slova, která pro něj byla přirozenější, ale od Nalaei věděl, že i sladké znamená vlastně něco podobného, a tak to slovo jednoduše použil. Znovu přikývne na souhlas. “Roztomilá.“ upřesnil pro případ, že by se z toho mělo vyklubat nějaké náhodné nařčení, že je ulepená někde od cukru. To nechtěl. Možná to bylo zbytečné upřesnění, ale pro něj nezbytné. “Máš… moc pěkný úsměv… a oči…“ jindy svůj názor zvládl objasnit prakticky okamžitě, nepotřeboval pobídku, prostě to dělal, jelikož chtěl mít jasno v tom co říká, ale tentokrát to šlo o trochu hůře. Bylo to těžší než jindy a on nechápal proč je tak těžké říct obyčejné ‚líbíš se mi‘. Je to stejně nevinné jak úsměv na jeho tváři.

Otočka o tři-sta-šedesát stupňů kolem dokola byla vlastně způsobená obyčejným pavoukem. Osminohá příšerka byla očividně děsivější než kdejaká obluda z bestiáře. Docela si dokázal představit proč. Fakt, že tyhle osminohé potvory si na světě existovaly ve víc, než tisíci násobné velikosti tohohle malého pokoutníka by znervóznila i světaznalého cestovatele. A i když by to za jiných okolností nikdy nedovolil, vlastně by to nedovolil ani během téhle situace, kdyby šlo o někoho jiného. Nejspíš. Měl ten pocit, že jen takhle to zvládl dobře, chvíli mu trvalo, než zcela pochopil, co by měl udělat. Ale někdo mu říkal, že nejsnadněji jde uklidnit objetím. U něj to jen nikdo nepraktikoval, jelikož to situaci zhoršovalo. Ale vysvětlovalo to ty pokusy. A i když bylo pro něj docela těžké si to přiznat, tohle objetí bylo příjemné. Cítil stisk na zádech a domyslel, si, že bude svírat jeho plášť. Opřel si bradu o její hlavu a přivřel oči, bylo zvláštní, jak se najednou dokázal soustředit na jednu věc, aniž by jeho hlavu napadaly jiné možnosti. A možná by to bylo v pořádku, kdyby ta chvíle jednoduše nemusela skončit a nedošlo by k oněm omluvám. Což nemohlo vyvolat nic jiného než naprostý zmatek v jeho hlavě. Nechápal, jak to mohlo být v pořádku nechápal, jak to mohlo být příjemné, jak to mohlo být – proveditelné. On takové věci nedělal. On lidi neobjímá, on se lidí nedotýká, on se lidí straní. Jediný, kdo jej kdy objel byl Joshua, který to odmítal pochopit, ale na to si zvykl, a i tak mu to bylo občas nepříjemné. “Ne ne… ne… jde o logiku věci. Logické vysvětlení, které jasně řekne, že je to v pořádku, tedy proč to bylo v pořádku. Je nutné zamyslet se nad tím jinak, je to… bylo to v pořádku. Řekl jsem to, že je to v pořádku. Ale ten fakt, když to zopakuji, celá situace – celá ta situace, vzešla z logické situace, tedy ten důvod k té situaci byl logický, vzhledem k tomu, že jsi říkala.. ti pavouci, jasně…“ zbytek té věty ne věty splynul do jakéhosi nesourodého mumlání, a to až do chvíle, než se mu u kotníku objevil ten králík. Panika vzrostla o vyšší stupeň a podobně jako zraněné štěně, i Dori vyhledal poslední místo, kde se cítil v klidu a v bezpečí. Takže udělal několik rychlík kroků směrem k elfce, kterou objal a sklonil hlavu, jako by se před okolím měl v plánu schovat. Překvapivě zřejmě pro obě strany to nevyvolalo horší reakci jako to, že se jeho tep začal zpomalovat a myšlenky se začaly řadit do tvaru, který dával smysl. “Nemám strach.“ zašeptal jí u ucha a podvědomě ji přitáhl k sobě blíž. Fakt, že se k němu králík přiblížil v něm nevyvolal strach, jako spíš navýšil míru stresu tak, že ji nebyl schopen zvládnout, aniž by nepotřeboval pomoct. “T-tohle… tohle je v pořádku.“ pokračoval šeptem poukazujíc na to objetí. I dotek na zádech byl v pořádku, věděl, že se ho dotýká, cítil to, ale kromě podivného brnění to nedělalo nic, co by bylo vyloženě nepříjemné. Pokud byla jeho teorie správná, tohle bude v pořádku, protože to vzniklo náhodou, tohle bude dobré a bude to nové, ale zvykne si na to. U ní by mohl. Když si připadal dostatečně klidný, aby se jí mohl podívat do obličeje odtáhl se, a přitom si dovolil přejet ji dlaněmi po pažích a zachytit ji za zápěstí. Byl jako dítě, které vidí tohle poprvé. “Omlouvám se… já jen…“ zadíval se ji na chvíli do tváře, aniž by tu větu dořekl. Nejspíš to byl úspěch, že ji byl schopen držet za ruce, aniž by měl nutkání utéct do bezpečné vzdálenosti a v jeho očích se promítalo jakési vnitřní štěstí, ta radost, že to dokáže. Jako by ji jen děkoval tím pohledem. A pak se zorničky mírně rozšířily, jako by se vrátil na zem. Jednu ruku jí pustil a tu druhou zvedl k vlasům a sklonil hlavu, aby se nemusela tak natahovat. “Rozcuchej mi vlasy… prosím…“ pronesl s jakousi jemnou nadějí v hlase. Mohl existovat někdo, kdo by ho dokázal dostat dostavu úplně bez problémů? Pustil její ruku a trpělivě čekal. Pokud mu je rozcuchala/poupravila, tak se narovnal a chvíli na ni hleděl, než v menší panice zvedl ruce a vlasy se snažil rozcuchat do původní podoby. “Ne... Ne… tak... tak vlasy ještě ne…“

Občas sám sebe překvapil, když u něčeho dlouho udržel pozornost a díky bohyni tam na nebesích, že dnes poměrně dobře zvládal vést smysluplnou konverzaci s elfkou, aniž by často uhýbal od tématu. Jistě by na něj byli hrdí, kdyby viděli, jak úspěšný vlastně je. Bohužel to, co si nyní uvědomav jak svůj úspěch mělo za následek úplné selhání, co se týče udržení jednotného tématu. Takže nejen že vnímal jen stylem jedním uchem tam a druhým uchem zase ven, on ještě ke všemu naprosto přestal reagovat i v myšlenkách na dané téma – tedy, nejprve se plně ponořil do rozebírání svých možností a do vybavování si jednotlivých tónů, které vydávaly jednotlivé klávesy, když je stiskl a taky jejich pořadí. O chvíli později už je počítal podle jasného obrázku ve své paměti a někdy ve chvíli, kdy Nalaea mluvila o součástech si uvědomil, že klávesy počítal dohromady nikoliv odděleně, ty tmavé od světlých. Poté se zaměřil na to, že piano, na kterém zkoušel hrát měl dvě klávesy promačkané s odřenou barvou i lakem s tím, že na dalších sedmnácti klávesách je oválný flek od prstů, které na něj po ty roky hrály. Také se mu vybavilo, že stojánek na noty má prohlubeň ve dřevě z části něčím okousanou a usedal na to míst prach nejspíš dlouho, jelikož vrstva, která se tam utvořila mohla být o stejné tloušťce jako moucha. Začal přikyvovat, takže se zdálo, že s elfkou souhlasí. Byl si vědom toho, o čem mluvila, dokázal by ji to zkontrolovat, ale není schopen se plně zaměřit na to, aby ji odpovídal. Když začala mluvit o zajímá í se o věci dostal se v myšlenkách k posledním oslavám, které ho ve skutečnosti přilákalo k tomu starému piánu a znovu si vybavil muzikanty na květinami ozdobeném podiu. Na housle, které nekřičely novotou a na kytaru, která na svém dřevě měla rytiny a obrázky tuhou a vypálené ornamenty. Znovu si připomněl počet strun, když se na ni zaměřil a také to, že jedna z těch strun byla výrazně delší než ostatní. Procitl ze svého přemýšlení a zaměřil se na elfku a omluvně se na ni usmál. Přičemž znovu přikývl na souhlas. “Ale máš talent. Tančíš, a to třeba také neumí všichni.“ odmlčí se. “Někde tam je, někdo, kdo si přeje umět tančit, ale neumí to, stejně jako ty si přeješ umět keramiku.“ dodá ke svým slovům a na moment zmlkne, aby se zadíval na jedno z velkých oken skleníku. “Nikdy jsem si nevšiml, že tahle část skleníku po první podpěrný sloup má dva-a-třicet oken s průhledným sklem a třináct oken s namodralým podtónem – myslíš si, že je to volbou písku, který je použitý na výrobu, nebo je to spíš jen náhodný vedlejší produkt při výrobě průhledného skla?“ párkrát zamrkal při tom upřeném pohledu a vrátil se opět k Nale. “Všimla jsi si, že na tomhle altánku je sto-čtyřicet-dva rozkvetlých růží, dva-a-dvacet poupat co brzy vykvetou a tři-a-třicet… ne … čtyři-a-třicet poupat, kterým zbývá ještě tak den dva?“ pokračoval dál, ale když se na ni teď tak díval, uvědomil si, že se nechal příliš unést a přemýšlel příliš do podrobna. Uvědomil si, že zatím co ji poslouchal a vzpomínal na ono piano v akademii, počítal věci okolo sebe, aby se udržel při vědomí a poslechu, a tak sklonil hlavu a omluvně se pousmál. “Ale o tom jsme se nebavili, omlouvám se.“

Na její poznámku o tom, že je vlastně ráda se jen usmál. I on byl rád, ale stávalo se mu, že se stejně do nepříjemné situace dostal. Jenže čas od času musel uvažovat i na téma, co je vlastně příjemné a co už naopak ne. Je to poměrně složité pro jeho mysl, uvědomit si, kdy je mu vlastně v takové situaci lépe a kdy naopak má největší přáni vyslané tam nahoru, aby se mohl vytratit někam do svého úkrytu a tiše se poddávat vlastním stínům a panice. Jenže teď byl klidný – více méně. Možná by byl něco dodal, kdyby nakonec neřekla tu větu ohledně důležitosti vlastního názoru, kdy měl přímo potřebu ozvat se, říct nahlas co si myslí a dostat ji zpět na zem. Samozřejmě, že na jeho názoru záleží a měla by si na to dávat pozor, neměla by jej podceňovat a ustaraný Doriho výraz jen umocňoval jeho myšlenku i slova. A i když byl právě v ráži a rozhodnut vyvrátit jakoukoli její námitku zarazil se a zmateně zamrkal, když se jej zeptala na ono oslovení. “Samozřejmě.“ kývl nakonec zmateně a pak se vrátil k jejich konverzaci na náměstí. Když jsi se mi představila, dala jsi mi na výběr. Představila jsi se jako Nalaea, ale řekla jsi mi, že ti bratr říká Rina, ale nejčastěji Nala. Zeptal jsem se, jak se to nejvíce líbí tobě, když tě někdo oslovuje, řekla jsi mi, že je to Nalie. Je to hezké oslovení, připomíná mi runu, říkal jsem ti o ní, hned potom. Pamatuješ?“ párkrát na ni zamrkal, a dokonce se jemně usmál. Mluvil trochu rychleji, jako by to potřeboval dostat ven co nejrychleji a dával si přitom pozor, aby říkal jen to, co chce říct nahlas. Nemohl si dovolit další zmatený přesun k některé ze svých myšlenek. Obzvlášť k těm, které byly úplně mimo téma. “Líbí se mi… to oslovení. Je … sladké.“ použil označení, které mu během dneška dostatečně významem vštěpila do paměti. “Jako ty.“ kdo by Doriho neznal, řekl by, že s úsměvem, který má při těch slovech na tváři, upřeným pohledem do její tváře a měkce znějícím hlasem jde o flirt. A kdo Doriho znal, řekl by, že je to flirt, který Dori sice myslí vážně, ale nemá nejmenší tušení o tom, že probíhá. Ostatně uhnul pohledem, když řekla, že je pochopila, značně šťastný, že je vlastně docela dobrý, když se snaží něco vysvětlit.

Co už však vypadalo jako ne příliš dobrá zkušenost, byl pavouk na rameni oné sladké elfky a následná scenerie, která by si jistě zasloužila cenu za projevení lidských emocí od jeho dlouholetého kamaráda. Zarámovaná esej popisující následující Doriho chování, kdy nejen, že zcela obstojně zvládal stisk na jedné své ruce, ale zvládl i dotek na rameni a následné objetí, které přes všechny své vnitřní nepokoje nakonec považoval za uklidňující – u něj docela nezvyklý pocit, když dojde ke kontaktu. Zůstal stát, nejprve rovně jako podle pravítka, jelikož se zase tak často neobjímal, ale po chvilce se jeho napnuté svaly uvolnily a on se dokonce bradou opřel o Nalinu hlavu. Poměrně bez problémů zvládl i fakt, že se Nala přitiskla blíže a pravděpodobně zmuchlala jeho plášť, když jej stiskla ve své dlani. Uvědomoval si to, věděl přesně ve které části zad ho Nala drží, kde se opírá čelem. A když se k němu přitiskla, neměl důvod, aby ji automaticky pevnější objetí neoplatil, a takhle tam stál, dokud to potřebovala – respektive do momentu, než se od něj odtáhla a začala mluvit. Jeho stisk prakticky okamžitě povolil, ruce se stáhly k tělu a Dori zaměřil svůj pohled jinam, na květiny, na zeleň, na okna, na okraj altánku, na lavičku na místo, kam odhodil pavouka, do strany a zase nazpět, jelikož si nebyl jist, kam se má pohledem zaměřit. Nebylo mu zle, neměl potřebu vzdálit se, bránit se nebo kontrolovat plášť a ten pocit byl pro něj nový. Byl zmatený a přistihl se, že panika se nedostavuje, zatím. “D-Dobré.“ vyrazí ze sebe a nejspíš by s menšími problémy fungoval i dál, jenže ona mu to připomněla. Ona mu řekla, co vlastně udělal, takže se svaly na jeho těle napnuly a on v rámci paniky došel až k zábradlí altánku a postavil se ji zády, jelikož to byl nyní on, kdo měl problém. Ale proč přesně. “Ne…n-ne-e… to je… myslím…“ zvedl ruce a promnul si krk a následně vjel prsty do vlasů. Takhle panikařil většinou během, ne až potom. Předtím byl klidný a nyní mu srdce bušilo až moc rychle a nevěděl kam se má schovat, aby ho tak nemusela vidět. “L-lekla jsi se, vyděsilo tě to… stává se to. Ano, to se stává, člověk nepřemýšlí, když se bojí – chápu to. Je to logické.“ spustí nahlas a otočí se zpět čelem k ní, krátce na ni pohlédne a pak začne chodit sem a tam po altánku. “Logické to je, ano. Ale… to. Objetí..“ polkl “…Vlastně jsem to udělal já, takže.. takže… to je jednoduší, jiné… nebylo to… nebylo to tak zlé. To znamená logicky… logicky… když předtím to nebylo zlé…“ zvedl ruku a znovu si prohrábl už tak rozcuchané lasy a opakoval druhé kolečko. “.. Když to nebylo takhle zlé, znamená to, že mi to nevadilo, takže když mi to nevadilo, není to problém, pokud se na to nezaměřím, to znamená, že to buď musím udělat znovu, abych nad tím nepřemýšlel, nebo se uklidnit jinak, ale teď když nad tím tolik přemýšlím je nelogické, abych nad tím nepřemýšlel, jenže teoreticky vzato je mnohem složitější na to nemyslet, když se budu snažit na to nemyslet a to vlastně vůbec nedává smysl, Nalie. jeho myšlenky na okamžik přestaly dávat svůj obvyklý smysl a pro případ, že by se zdálo, že toho mág nemá dost, se během toho panického záchvatu rozhodl vrátit i ten krvelačný králík. A ve chvíli, kdy se Dori se svou teorií zastavil na místě se mu vetřít k nohám a začít se mu otírat o kotník. Což v tu chvíli znamenalo jen olej v ohni a Dori ani tak neragoval přehnaně, jako by králíka odkopl, jako, že předním znovu utekl do bezpečné vzdálenosti, což v ten moment byla ta jediná logická informace, kterou jeho panikařící mozek dokázal dát dohromady a tedy poslední místo, kdy byl klidný a racionálně uvažující – takže Nalu objal podruhé, tentokrát, aby uklidnil sám sebe.

Adorin a hudební nástroje skutečně nešli zrovna dohromady. On a soustředění se na správné noty, a ještě k tomu prstoklad? Kdepak, to prostě nikdy nedopadlo dobře. Vždyť sám sebe znal a jen učení se jednotlivých znaků mu zabralo hodiny. Runy a Iscaryc následně taky a nějaké další učení na nástroj? Jak řekl, chvíli to zkoušel na piano, ale ty nervy a paniku, které u toho zažíval, byly kolikrát horší než samostatné učení jednotlivých run. Ošil sebou. “Samozřejmě, vím že to trvá, není to žádná záležitost na pár minut jako teoretické znalosti. Je potřeba na to mít talent a nějaký ten čas a trpělivost. Bohužel u mě je to složitější v tom, že se nedokážu tak dlouho soustředit, je to.. pro mě je to… Jak bych to jen vysvětlil.“ odmlčel se. Zvedl ruku a projel si prsty po krku, kdy následně promnul svaly a zase ji svěsil podél těla. Nikdy se nepokoušel vysvětlit své zmatené pocity druhým, takže i tohle pro něj vlastně bylo nové. “Je to jako když máš chuť na horké kaštany…“ vyrazil ze sebe, šťastný z toho, že si konečně uvědomil, jakým směrem se vydat, aby to co nejlépe ukázal. “Celou cestu na trh na ně myslíš, víš že je chceš koupit, ale jakmile přijdeš na trh, všimneš si preclíků a pak na kaštany zapomeneš.“ pokračuje dál hledíc ji přitom do očí a gestikulujíc rukama, aby to co nejlépe přiblížil. “Dokázal bych se naučit hrát, stejně jako si dokážu dojít koupit kaštany, ale musím se k tomu často vracet, jelikož neudržím pozornost na správných klávesách. Zajímá mě, jak znějí jiné, stejně jako mě zaujmou preclíky na tržišti. Nebo obloha. Z okna v akademii jde vidět až na hory za hradbami. Je tam spousta světla. Proto je to těžší než ostatní věci.“ spokojen s tím, jak ve skutečnosti svůj úmysl vysvětlil se jemně na Nalaeu usměje. “Taky se ráda učíš, jak poslouchám, o čem mluvíš. To máme asi podobné, jen se každý učíme něco jiného.“ dodá ještě k jejím slovům, když si ji vyslechne až do konce. Jendou by možná rád byl svědkem toho, jak hraje, nebo by se zašel podívat na to, jak tančí. Zajímalo jej to, i když to znamenalo, že by možná musel snést větší množství lidí ve svém okolí. Možná by musel čelit i výzvě k tanci od někoho jiného, aby se na ni mohl podívat, kdyby přijela na slavnosti. Ale i když to překvapuje jeho samotného, pokusil by se to vydržet. Byla po dlouhé době skutečně příjemná společnost, nevadilo mít ji ve své blízkosti, a i konverzace s ní mu dávala jakýsi klid i když se občas blížil k panice. Byla to příjemná změna.

Že by si jej mohla více vážit? Dori na ni zůstal hledět a nic na to neodpověděl, jen mírně přikývl hlavou a sám pro sebe se usmál. Tentokrát kompliment pochopil a byl jím upřímně potěšen, takže zatím co uhnul pohledem se na jeho tváři objevil jeden z těch rozkošnějších úsměvů, jaké mohou muži vůbec na své tváři vyčarovat. Štěstí. Tak se tomu říká, když je člověk rád? “Vážím si, že na to bereš ohled.“ promluvil tlumenějším hlasem. Nemohl říct, že by něco takové nečekal, už mu to říkalo více lidí, třeba jeho otec – vykládal mu, že je to přirozené pro lidi a vlastně pro všechny. Dotek je něco jako projev náklonnosti, důvěry a souhlasu. Existovat zcela bez nich, je pro některé naprosto nepřípustné, pro jiné těžké a pro někoho jako je Dori zase ulevující. Snad proto nic dalšího na ta slova neřekl a pouze se na ni usmál, krátce se ji zadíval pohledem a zase se zadíval jinam.
Místo toho se zaměří na další téma, které nějakou dobu proplétalo jejich konverzaci. Růže. Květina, kterou utrhl a očistil od trnů, aby ji mohl Nale darovat. A následně jen ta jediná růže, vyústila v konverzaci o něčem, co už od pohledu nebylo elfce příjemné a Dori se při jejích prvotních slovech nadechl, aby jí na to mohl odpovědět a následně zarazil při slovech dalších. “Ne, ne.… tak jsem to nemyslel, nic takového jsem tím říct nechtěl není to pravda. Nalie, samozřejmě že na tvém názoru záleží.“ Její jméno přitom vyslovil velice podobně jako runu, o které mluvil předtím na náměstí. Nabia jako motýl nebo také křehké. A přitom to z něj vylétlo, aniž by si to uvědomil, dokonce k ní udělal i krok a natáhl ruku, ale zastavil se dříve, než se jí dotkl. I tón, s jakým nyní mluvil zněl starostlivěji. “Nezáleží na tom, co si myslí ostatní, ale co ti říká tvoje srdce, tak to je. I když tedy nechápu, jak může ona metafora zcela fungovat, jelikož srdce nemá oči a nemůže vidět, ale říká se, že to tak je a asi by se tomu mělo věřit. Takže to, co je správné nemůžeš vidět očima, ale jen tím, co vidí a říká srdce. Což je samo o sobě vlastně taky logicky mimo, když srdce nemluví… ale…“ opět se na moment odmlčí a zadívá se jí zmateně do očí. Nebyl si jistý, jestli tohle zrovna pomáhá, jelikož se už začínal opět motat do vlastních myšlenek, takže se párkrát jen na prázdno nadechl a vydechl, aby se uklidnil a mohl opět mluvit tak nějak k tématu. “Pochopila jsi, co jsem tím chtěl říct.“ jemně a omluvně se na ni pousmál. Nechtěl ji mást svými slovy, ale nelíbila se mu ani slova, která řekla ona jemu.
Chvíli na to se už však snažil osvětlit svůj útěk od králíka a dát najevo onen fakt, který jej držel v ústraní, dál od pacek, které šahaly bůh ví na co. Přikývl na její slova, ale už na nijak dál neodpovídal, jelikož měl obavy, že by jej elfka stejně neposlouchala nebo by to mohla brát jako by ji svůj názor vnucoval. A to nechtěl. Obzvlášť když viděl, jak se ke králíčkovi měla, šišlala na něj, dávala mu jméno a vlastně se k němu chovala jako k dítěti? Takhle nějak se ženy chovají i k dětem ne? Dokonce se jí pokusil přiblížit i svůj zážitek s masožravými koňmi, ale setkal se se smíchem, takže se na okamžik se zarazil a chvíli na ni hleděl. Líbilo se mu, že se směje. Jen nevěděl proč. “Sladké…“ zopakoval po ní a chvíli mu trvalo, než si to spojil pouze se slovním obratem nikoliv s tím, že by měl být někde ulepený, takže se na to pak jen nervózně zasmál. “Oh… jistě…“ dodal a znovu si promnul krk. Začínal z toho být trochu nesvůj. Nikdy tak dlouho sám s někým nebyl – pokud se nejednalo o Joshuu nebo někoho z profesorů, či knihovnici, která na něj stejně moc často nemluvila.

Zadíval se na Nalaeu a všiml si pokoutníka na jejím rameni a v tu chvíli mu to přišlo jako dobrý nápad, aby ji na pavouka upozornil. Ostatně ne každý má rád, když po něm lozí nějaký hmyz. Dori osobně taky nebyl fanda osminohých potvůrek a raději je měl v uctivé vzdálenosti od sebe, ale neměl strach je setřást dolů ze sebe, nebo ze své blízkosti. Ve chvíli, kdy ji upozornil si povšiml náhlé změny, a i když Nala následně vyskočila na nohy a rozešla se přímo k němu, nedovolil si ukročit ani o krok dozadu, a to už si byl téměř jistý, že se nezastaví ve vzdálenosti jeho osobního prostoru. Sevření jeho ruky nejprve vyvolalo šok a následně podivně příjemné brnění – tedy když pomine ten pevný stisk, jakého byla elfka schopná. Kromě toho jej dostal i třas, který nyní mohl pociťovat spolu se stisknutím a následný rozechvělý hlas jej vrátil trochu do přítomnosti. Reakce, s jakou přišel by si asi jeho nejlepší kamarád nejraději nějak zaznamenal, nebo sepsal a nechal mu ji pak podepsat a zarámovat, aby každý viděl, že i tenhle mág má dostatek vnímání druhých, aby se postavil proti vlastní komfortní zóně. Pravděpodobně by jásala i jeho matka, jelikož by si myslela, že to znamená, že to dovolí i jiným, ale Dori věděl už teď, že to s nikým dalším rozhodně nepřežije i kdyby to bylo ve stejné situaci. Zvedl volnou ruku, a ještě malý moment sledoval pokoutníka, jak se vydal na cestu po Nalině ruce směrem k prstům. Někde mezi tím zadržel dech a pak se dlaní dotkl efčina ramena a jedním pohybem přejel až k jejímu zápěstí, kdy pavouka smetl na zem a ten se rozhodl uchýlit někam jinam na zajímavé místo. Dori si nemohl nevšimnout, že elfce tečou slzy, a tak jeho další pohyb byl k jejímu pasu a dovolil si ji tak přitáhnout do obětí, kdy ji v podstatě dál nechal svou druhou ruku v zajetí a tou volnou ji opatrně pohladil po hlavě. “S…Shh.. U-už je to dobré. J-j-je pryč.“ to co obvykle bylo křečovitým objetím, bylo pro něj mnohem víc přirozené, a i když teď dotek cítil na víc než jen jedné části svého těla, přistihl se, že to zvládá mnohem lépe než kterékoli jiné pokusy o něco vůbec podobného objetí. Opřel se bradou o její hlavu a přivřel oči. Po dlouhé době se nemínil zbláznit z toho, že je někdo blízko, ale pokud by se chtěla odtáhnout, nedržel ji. Upřímně z toho měl vážně radost a nejspíš nejen z toho, jen si to zatím nedal úplně dohromady se situací. Ale dokud jej nemohla vidět. Usmál se.

Adorin bohužel patřil k těm co občas neumí úplně pochopit, proč jsou jiní, některými věcmi tak unešení. Joshua už se mu to párkrát pokoušel vysvětlit, když jej Dori konfrontoval skrze jeho naprosto nesoustředěný výraz jeho směrem, když se snažil dodělat jeden ze svých portrétů. Dodnes to úplně nepochopil, tak raději mlčel, když mluvila ohledně toho, jak se věci přenáší na papír. Jestli něco dokázal od ostatních vypozorovat, bylo to rozhořčení, když jejich obdiv nedokázal pochopit. Pokaždé když se ohradil, že na tom není nic těžkého nebo tak úžasného a že by se neměli tvářit tak překvapeně, vrátilo se mu jen to, že je nafoukanější, než by si oni mysleli. Že není skromný ani trochu a už vůbec nedokáže ocenit druhé. Takže nyní sklopil hlavu a poslouchal. Opět se na ni pohledem zaměřil ve chvíli, kdy začala mluvit o bublině. Opět se vrátil ke svému prohlížení její tváře, výrazu, jaký se v ní objevil, když mluvila o tanci a o hraní u vodopádů. “Já na žádný nástroj hrát neumím. Jednou jsem zkoušel hrát na piano, ale je tam příliš mnoho kláves a každá chyba ruší melodii a je složité udržet pozornost na jednotlivých notách a prstech na správných místech – není to nic pro mě. Ale hudbu mám docela rád. Není špatná, umí být uklidňující, teda pokud se nejedná o hudbu, která znamená, že budu muset tančit. Jak jsem už říkal, ne že bych to neuměl, ale spousta příležitostí k tanci jsou většinou velké oslavy nebo narozeniny královské rodiny a je to velice zneklidňující, když se všichni dívají.“ zakroutil hlavou. “Řekl bych, že jsem fanoušek poslechové hudby, pokud tedy nehraje na místech, kde by měl být klid a ticho, nebo když se musím učit nebo soustředit. Pak je těžké hudbu vnímat jako příjemný aspekt v okolí. Věděla jsi, že někteří ptáci využívají svůj zpěv nejen ke komunikaci, ale také k zábavě? Lumina Alterra je známá vysokými skalami, kde hnízdí Fénixové, občas je jejich zpěv během nocí slyšet.“ pokračoval dál svým obvyklým tempem, zatím co doupravil svoje vlasy do původní pozice (tedy zdánlivě původní pozice, tajfun by je pravděpodobně učesal o dost lépe.
Následně se mu podaří ztratit se v jejích slovech ohledně osvěžující konverzace, a tak se musí hluboce zamyslet nad tím, jak by měl na tohle vlastně reagovat. Není to nic složitého, a přesto si teď nebyl jistý, jestli je vhodné, aby ještě něco dodával, nebo aby mlčel a jen poslouchal. Jenže, kdyby nyní jen poslouchal a mlčel mohl by vypadat, že se jej to dotklo? I když vlastně nedotklo? Krátce si prohlédl její obličej, jak mluvila a pokud to dobře pochopil, nebyl v úzkých on, ale ona, vzhledem k tomu, kolik slov se najednou pohupovalo ve vzduchu a v Doriho myšlenkách. “Mrzí mě, že jsi potkala jen takové muže.“ rozhodne se nakonec situaci zhodnotit jinak. Nepřipadalo mu, že by všichni byli stejní, ale nemohl si pomoci od faktu, že se na to dívá sám trochu úzkostně. “Také se mi líbí, že jsi jiná…“ pokračuje dál už trochu rozvážněji, jelikož se mu párkrát podařilo vzbudti dojem, který by nerad opakoval. Ono se špatně vysvětluje, že o někoho nemáte zájem, pokud to z vašich slov tak vyznělo. Tedy, ten zájem, jaký si z jeho slov jedna dívka kdysi odvodila. Co na tom, že mu tehdy bylo 12. “Chci říct – nerad… nerad si povídám s ženami, jelikož spousta z nich má tendence dělat věci, které nemám rád jako, upravovat mi vlasy, nebo košili, nebo se na mě pokoušet sahat a nechtějí pochopit, že je to pro mě složité. Líbí se mi… líbí se mi, že ty to neděláš.“ odmlčí se. “Je jednodušší si zvyknout si, že někam jdeš semnou nebo ti něco ukázat.“ kývl hlavou. Přece jen už jí pár kouzel ukázal. A když pomineme fakt, že jedno s motýlem ji ukázal i v následujících několika minutách, dokázal by si možná zvyknout i na občasný dotek.
“Ano, nevyvracím, že mají trny, ale víš, proč je mají?“ naklonil hlavu na stranu a prohlédl si ji. Pak se očima přesunul k růžím a k jejich trnům. “To že se jedná o květinu, neznamená to, že se neumí bránit. Nemá trny, protože by chtěla být nebezpečná, má trny, protože se chce bránit. Stejně jako motýl má pestrobarevná křídla, aby vyděsil predátora.“ odmlčel se. “Proč by tě mělo zajímat co si myslí ostatní? Není důležité, co si myslíš ty sama? Ano, může to asi znít trochu povýšenecky, ale pokud si ty budeš o sobě myslet jen to špatné, nakonec k tomu podvědomě donutíš i své okolí. A to by byla škoda, nemyslíš?“ to bylo vše co ji nakonec odpověděl. Tak nějak na všechno. Na její poznámku o stádu, o vyčnívání z davu a vlastně i o celé té kauze ohledně černé magie. Ne že by k tomu neměl co říct, ale hlavně proto, že se na jeho klíně usadila ta chlupatá krvelačná bestie. Někdo to mohl vidět jen jako nevinnou chlupatou kouli, ale mladý mág v tom viděl víc, než jen ztělesněného démona osobně, který ho každou chvíli sežere zaživa. A králíček si jen tak spokojeně hověl v jeho klíně jako by vlastně nic nehrozilo (což je nakonec i pravda). Jakmile si ho elfka vzala k sobě, mág ustoupil do bezpečné vzdálenosti a jen sledoval počínání blondýnky. Nechápal, jak může mít ten chlupáč tolik pozornosti, aby si vysloužil takový obdiv. Jeho myšlenky se stočily od nevinnosti krvelačné bestie směrem k otázce, která doputovala jeho směrem a otočil se dívce zády. Nechtěl nahlas říct všechny svoje aktuální myšlenky, jelikož neměl v plánu znít ta špatně jak to znělo v jeho hlavě, takže mu odpověď chvíli trvala. “Spousta… spousta těch… kulíšků … jsou až příliš přítulní, nikdy nevíš, kde se povalovali, kde se prošli nebo do čeho šlápli co snědli. Je to… nemám, nemám rád, když jsou mi blízko, nemám rád, když… neřekl bych, že je to vyloženě strach, jako spíš… nevůle interagovat s nimi.“ vymáčkl ze sebe nakonec dostatečně hrdě na to, jak to znělo. Opět se jí otočil čelem a sledoval její počínání s králíkem. “Přísahal bych na svou víru k Ikiren-Kibi, že se mě jeden ten mazlíček, jak říkáš koním“ pokusil sníst, když mi bylo šest.“ zakroutil hlavou. “A ano, vím, čím se koně živí i jak reagují, přečetl jsem si o nich poměrně dost informací už jako malý, jelikož jsem chtěl být proti svému nepříteli připravený, ale neexistuje na světě jediná věc, která by mě přesvědčila o opaku. Mám příliš důslednou paměť na to, abych si pamatoval, nejen výraz toho koně ale i jeho agresivní chování, takže nemá žádný smysl, abys se mi to pokoušela rozmluvit – mimochodem.“ odmlčí se a zvedne ruku ke svému rameni, aby naznačil to místo, o kterém ji chce nyní něco sdělit. “Máš na rameni Tegenariu domesticu…“ poklepal si prstem na ono místo a chvíli se zarazil, než pokračoval s vysvětlením. “To je pavouk pokoutník – obvykle se na těchto místech nevyskytují…“ pokračoval zcela klidně, hlavně tedy proto, že žil v přesvědčení, že má Nalaea zvířata ráda všechny, když se mu o pavoucích speciálně nezmiňovala. On osobně nebyl velký fandy osminohých nepřítel hmyzu, ale věděl, jak je rozpoznat. Patřilo to k jeho pokusu vědět vše o malém hmyzu a broucích. Ostatně byl sám se sebou docela spokojen, že si i vzpomněl, ji vysvětlit co onen odborný název vlastně znamená.

Adorin je možná dospělý, ale jeho vnímání světa je občas přirovnatelné k úžasu malého dítěte. To, co jiní dospělí dávno zapomněli vnímat on vnímá stejně intenzivně jako dříve, občas možná více, vzhledem k vlastní povaze. Proto mu ani nepřišlo divné nebo snad nevhodné, že si ji prohlížel velmi do detailu. Byla pro něj zajímavá, hezká. Pár elfu už z určité vzdálenosti viděl, Lumina není zrovna město, které by jim zakazovalo vstup. Ale Nala měla něco zvláštního, co lákalo jeho pozornost, nebyl si jistý, co to bylo, nebo čím to pro něj bylo tak zajímavé, ale neměl v plánu od svých pohnutků uhýbat myšlenkami stranou. “Nakreslit.“ promluvil zcela bezelstně. “Abych byl přesný, jelikož pokud se jedná o tužku a papír je to kresba, pokud o štětce a barvy je to malba, ale jinak v tom zase další rozdíl nebude. Není to nic tak skvělého, jak ti to může znít, většinou je to podvědomá činnost, víc než čistý záměr. Moje matka vždycky říká, že když kreslím je jí jasné, že je něco špatně. Můj otec zase prohlásil, že když mě viděl kreslit naposledy mohl mi naprosto bez problémů odříkat část receptu na čokoládové kuličky s máslovým krémem a já ho neopravil v jediné chybě.“ na okamžik se odmlčel. “Řekl bych, že je to stav, při kterém nevnímám svoje okolí, jelikož dojdu do bodu, kdy nejsem schopen se světem v mém okolí dál existovat a nerad bych svou magií někomu ublížil, kdybych omylem použil svou magii. Není na tom nic tak ušlechtilého, aby si to zasluhovalo tolik obdivu ve tvé tváři.“ domluvil a zvedl pravou ruku, aby si promnul krk. Během toho pohybu zavadil o své vlasy a následných několik vteřin se pokoušel onen zbloudilý pramen do kterého svou neopatrností strčil, vrátit na jeho předchozí místo. A to jeho vlasy byly krátké. Kdyby byly delší, asi by se nikdy nedopracoval ke své spokojenosti. Další téma, které svou reakci Nala otevřela jej přimělo naklonit hlavu mírně do strany a nakrčit obočí v přemýšlení nad situací, kterou mu popisovala.
“Příjemně osvěžující?“ zopakoval její slova a zahleděl se dopředu. “Myslím, že v tomto ohledu bych měl podle Joshuova návodu reagovat obranně, jakožto příslušník pohlaví, které jsi ve své reakci svým způsobem zhodnotila, ale nepřijde mi to ta útočné, abych se do té pozice stavěl a zároveň si nejsem jistý, jestli bych to měl brát jako specifickou poklonu mé osobě, vzhledem k tomu, že podobné reakce na svou osobu příliš nevídám.“ na chvíli se odmlčel a ohlédl se po ní. Upřel ji pohled do očí a omluvně se usmál. “Mrzí mě, že jsi musela čelit takové společnosti, která nebyla schopná naslouchat tvým myšlenkám, muselo to být velmi… svazující.“ omluvil se. Za něco, co nebyla jeho vina, ale cítil se odpovědný, a tedy i zodpovědný za následnou omluvu. Nebyl stejný jako ostatní, to věděl on i jeho okolí už od momentu, kdy poprvé promluvil. Neztotožňoval se s ideály, které měli jeho vrstevníci, neměl potřebu vnucovat se dívkám z důvodů, které jiní popisovaly v lechtivých příbězích ve chvílích, kdy Dori potřeboval klid. Nerozebíral to dál, téma pro něj omluvou skončilo, jelikož díky jeho myšlenkám mu najednou přišlo nevhodné a nepříjemné. “Není důležité dívat se cizíma očima, jako podívat se vlastním srdcem.“ pousmál se. “To, co nemůžou vidět oči, totiž vidí naše duše a čím jiným se duše dívá, nežli srdcem… Není to sice tak logické jako pohled druhých, ale je to nejvíce logické vysvětlení na pohled na sebe sama.“ dodal ke svým slovům ještě předtím, než se rozhodl ukázat ji další malé kouzlo.

Motýl zmizel v jeho ruce a na dlani zůstala popálenina. Měl jich za celé své studium tolik, že už ani nevyváděl, když na své kůži našel podobná malá zranění. Jendou se popálil natolik, že musel na ošetřovnu. Naštěstí pro něj nechtěli nic víc, než jen malou kontrolu a pár sekund vynuceného doteku, při roztírání masti na popáleniny. Krátce na ni pohlédl, když promluvila starostlivým tónem a v očích mu při tom pohledu zajiskřilo, svým způsobem se jej dotkla její starostlivost a zahřála jej na kůži i když mu byla vlastně docela zima. Ale neodpověděl jí, jen mu podvědomě poskočily koutky úst do lišáckého úsměvu, někdo by to popsal jako pohled právě zamilovaného muže, Dori by to popsal jako radost. A tak pohledem opět uhnul stranou.
Přešel k růži, k metafoře, která byla blízká jeho srdci. “Na to, jak čistá a nevinná vypadají tvá slova, jsou tvé myšlenky překvapivě temné.“ odpověděl na její slova a zakroutil hlavou. “Být zvláštní není zlá věc, je to výsada, kterou ne každý dokáže pochopit.“ na okamžik zněl zklamaně, i když na jeho tváři byl jemný úsměv. “Prokletá. To slovo je tak magicky nabité, avšak si nejsem jistý, jestli by se jednalo o prokletí. Žena, která musí žít ve stínu muže není prokletá, jen čeká až jí do života někdo pustí trochu slunce. Je silná, protože to dlouho vydržela, je krásná, protože se nevzdala – je jako ta růže co roste ve stínu, v nepřízni osudu.“ odmlčí se, je trpělivý a mluví pomalu, aby dal důraz na svá slova. “Prokletí je téma černé magie a neuchyloval bych se k tématům jako je toto, Lumina Alterra stále ještě ctí zákony proti černé magii.“ dodal a místo dalšího pokračování zamířil k lavičce kam se usadil.
Pro jeho smůlu si ten zatrolený králík opět vybral jeho jakožto svůj sedací vak a mladý mág měl co dělat, aby skutečně onen nápor vydržel. Cítil, jak postupně panikaří a propadá se do nepříjemné situace. Ale nadšení, které zahlédl ve tváří své společnice jej donutilo zatnout prsty do dřevěné lavičky a nechat králíka vesele se uvelebit na jeho klíně. Byl vděčný, když si jej Nala od něj vzala a téměř okamžitě se z lavičky zvedl načež odešel stranou ke kraji altánku. Několikrát si oprášil klín a ruce se mu nepatrně třásly. “J-já… zvířata moc nemusím. Jsem si vědom, že jsou důležití, ale nejsem… jejich člověk.“ pronesl, když se konečně cítil na to, aby se na ni opět otočil. Opřel se zády o dřevěný sloupek tak, aby byl čelem k elfce i vražednému chupatému králíkovi v případě, že by se rozhodl znovu rozběhnout jeho směrem, ale stejně si pořád udržoval ten zdravý odstup. “Ti co často cestují prý mývají koně, asi to není úplně mazlíček…“ pokrčil rameny. Koně pro něj nebyli vděčné téma, vzhledem k tomu jak moc se jich vlastně bál.

Mladý mág měl svou vlastí hlavu, své vlastní vnímání okolního světa a nijak zvlášť se tím netajil. Někomu to přišlo divné, jinému jen zvláštní a někomu dokonce z nepochopitelného důvodu roztomilé. Adorin to vnímal zcela obyčejně, takže když si prohlížel Elfčinu tvář nenapadlo jej, že by jí to mohlo být nepříjemné, nebo že by si mohla dokonce myslet, že je něco špatně. Proto na ni při její otázce nejdřív zmateně zamrkal a potom uhnul pohledem někam stranou. “Ne.“ překvapivě prostá odpověď. “Není to tak, že bys měla… ehm… něco na tváři, jako spíš o tvář jako takovou – já… mám fotografickou paměť, takže si dokážu zapamatovat spoustu věcí a lidí, když je poprvé uvidím, když s nimi poprvé mluvím, nebo když o nich poprvé čtu, ale někdy je nutné zaměřit se na detail je to jako čtení mezi řádky – pokud bych vnímal jen část toho, co jsi říkala a nevnímal to jakým tónem mluvíš, nebo třeba u kterých slov a témat uhýbáš pohledem, některé věci bych si neuvědomil, takže když teď popřemýšlím o tvojí tváři, nemělo by být těžké ji namalovat i po paměti, když už spolu mluvit nebudeme. Stává se to. Králíci také nechodí po náměstí, ale stahují se sem do skleníku.“ rozmluvil se, přičemž chvíli mluvil o jednom, potom o druhém, a nakonec pokračoval o králíkovi. Bylo mu to takto příjemnější a nemusela v tom hledat nějaké skryté důvody nebo významy, mluvil zkrátka tak jak myslel. “pokud to vidíš jako pozitivum věci, je to dobré. Ale nemyslím, si že je to skutečně jen výsadou toho, že to dokážu. Říkám, co si myslím, jak to myslím a na co myslím. To že se díváme na stejnou věc nebo osobu, neznamená, že ji vidíme sejnýma očima. Bohužel mnoho lidí a bytostí vidí jednu věc, myslí si druhou a říká tu třetí, je to zmatené, blízko ke lži nebo jen ovládáno strachem z vlastních myšlenek. Já se těch svých nebojím a nestydím se za ty, které vyjdou jako špatné.“ na okamžik se odmlčí a v tichosti přemýšlí. “Říkala jsi, e ráda tančíš – i vlny tančí. Ve vlastním rytmu na vlastní melodii. Někdy tančí klidně, pomalu a v pravidelném rytmu, jindy tančí divočeji – je to jako emoce. Občas jsou klidné a jindy se bouří. Nikdy jsem tě sice tančit neviděl, ale myslím si, že tanec bez citu je jako hudba bez věnování.“ opět k ní zvedne pohled a krátce si ji prohlédne, nyní už si dává větší pozor, aby se na ni nedíval příliš dlouho, přece jen zjistil, že jí je to nepříjemné a on nechtěl být pro někoho nepříjemnou společností. Uhnul pohledem stranou a zvedl pravou ruku, kterou ve vzduchu opsal jeden ze znaků, z jeho dlaně vylétlo několik jisker, které se spojily dohromady a ve chvíli, kdy rukou opsal znak druhý se spojily v obraz motýla. Dori naklonil hlavu mírně na stranu. “Někdy ty hezké věci…“ odmlčí se, a chytí motýla do ruky a sevře jej v dlani. Svaly v obličeji mu cuknou svaly a spodní ret. Potom dlaň otevře, po jiskrách ani stopy, ale zůstaly tam červená popálená místa. “… dělají nebezpečné věci, když je chceme uchopit.“ další metafora, která mohla mít miliony významů. Jemná zvěř, která dokázala ublížit, přátelé, kteří dokázali zradit, láska, která zanechá je zlomené srdce. Nechal ji, ať to pochopí tak, jak jí to bude vyhovovat. To, co se její mysli bude nejvíce líbit. Stáhl ruku k tělu a otřel dlaně o sebe, aby se zbavil nepříjemného pocitu na dlani. Byl na to zvyklý, spálil se už tolikrát, už nesčetněkrát měl problém se svou vlastní magií. Tiše vydechl nastřádaný vzduch v plicích a pokýval hlavou.

Zůstal v tichosti, když se mu omlouvala za to, že si jej nevšímá. Už na to neodpovídal, nechal ji, aby si v klidu prošla, co potřebovala, nechtěl ji omezit. Místo toho pokračoval v cestě a k dalším slovům se dostal až ve chvíli, kdy došli společně k altánku. On už to byl a ten obdiv pro krásu místa nesdílel, místo toho se uchýlil k oněm růžím, kdy jednu utrhl a zbavil ji trnů tak, aby se o ni neporanila. Chvíli se na ni ztraceně díval, než jí nabídl své společnici. Natáhl k ní ruku, aby si ji mohla vzít a poměrně obezřetně sledoval, jak se k němu natahuje i ona. Letmý dotek prstů, když si růži brala ho donutil uhnout pohledem stranou a ruku stáhnout zpět k tělu prakticky okamžitě, co růže z jeho ruky zmizela. “Květina, která roste v nepřízni osudu je jako růže, která kvete v nejtemnějším stínu – stává se krásnější a jedinečnější než ostatní.“ promluvil a upřel na ni svůj pohled. Možná to byl jen slovní obrat, ale Dori takto skládal kompliment. Složitě a schovaná za květinu. Další přirovnání k tomu co pochopil z jejích slov. Netušil čím si Nalaea prošla, co měla za sebou, ale chápal, že to bylo těžké a že chvíli byla v nepřízni osudu skrytá stíny, ale podle něj ji to udělalo silnější a na kráse jí to neubralo. Tentokrát se však k vysvětlení svého přirovnání neuchýlil. Nechtěl. Nechtěl jí to pokazit.
Nabídl jí, aby se posadila do altánku, sám se posadil na lavičku kus od ní – tak, aby se držel v bezpečné vzdálenosti vlastního osobního prostoru. Bedlivě se rozhlížel a tiše čekal, nemluvil. Teprve ve chvíli, kdy se kolem jeho nohy propletl tmavě šedý králík s jedním uchem černým se jeho svaly napjaly a Dori se zadíval rovně před sebe. Vyděšený. Králík ale vypadal, že je mu to úplně jedno a dál se spokojeně motal kolem Doriho nohou a dožadoval se jeho pozornosti, která ovšem kromě bušícího srdce a nepřízní ke králíkovi končila. Aby toho nebylo málo, rozhodl se chlupatý ušák povýšit na vyšší úroveň a vyskočil mu na klín, což už mladý mág snášel jen velmi těžko, přesto ale nehybně seděl a nechá králíka, aby se čumákem z jeho klína natahoval k Nale. “Říkal jsem, že z nějakého důvodu je zvláštně přítulný zrovna ke mě – i když ví, že ho zrovna nemám… v oblibě.“ zvedl ruce trochu do vzduchu, když si králík pokusil vynutit pozornost postrkováním čumákem, což Dori zkrátka nemohl dopustit. Za žádnou cenu. Začal se trochu víc rozhlížet a zatím jen tiše panikařit. “K-klidně si ho pohlaď nebo podrbej, dokud… ehm… dokud má tendenci sedět na klíně. Nejsem si jistý, jestli to takhle vydržím zrovna dlouho.“ vyrazí ze sebe s pohledem upřeným do strany.

Pokud něco skutečně uměl tak pochopit i to, co jiný nepochopí. Možná to bylo proto, že sám mnohdy takové věty vytvářel, mluvil o všem a zdlouhavě, takže ostatní museli poslouchat jeho slova tak, jako by četli mezi řádky. Možná proto si toho všiml, nebo jen věnoval elfce více pozornosti a opravdu se na ni soustředil. Povšiml si maličkostí, všiml si dokonce i toho, jak se nad jeho slovy pozastavila, ale něco mu říkalo, že nyní by jí pohled opětovat neměl, a tak se díval před sebe a čekal, až si to rozmyslí. Až mu odpoví po svém anebo až to ticho pomalu přejde do další konverzace. Osobně mu ticho nikdy nevadilo, vlastně ho měl velice rád, jelikož se během něj hezky přemýšlelo. Tiše vydechl a mírně zakroutil hlavou, nesouhlasil s ní, ale nemohl protestovat nahlas, neboť ji předtím neznal. Přesto si v myšlenkách odříkal, že přece nemůže být stejná jako předtím. Něco se změnilo, a to ji pomohlo dostat se z toho ven. Nahlas, ale nic neřekl. Pro jednou pochopil, že teď je ta situace, kdy nemá říkat nic.

Co si však nedokázal odpustit byla lichotivá slova, když se elfka červenala. Bylo mu z toho zvláštně, když ji pozoroval, jak její tváře nabírají jemný růžový odstín a přehrával si co vlastně řekl, že se to děje. Naklonil hlavu mírně do strany a pohledem jel po linii její tváře, nosu a rtů. Kopíroval pramínky vlasů, které měla kolem obličeje a hledal ten důvod, který by za tohle všechno vlastně mohl, ale nic logického nenacházel, a to už si vůbec neuvědomoval, že to, co teď dělá je okaté a nejspíš nevhodné. Rozhodně tím situaci asi nepomáhal. Když mu poděkovala zvedl pohled k jejím očím a jemně se na ni pousmál. Byl si jistý za co mu děkuje, ale nechápal, proč z toho má takovou radost. Ale nezůstal u toho dlouho, jelikož jej zaujala barva jejích očí. Uhnul pohledem směrem na cestu před nimi, zatím co ji poslouchal a pak zakroutil hlavou. “Asi je to pochopitelné.“ pro změnu kývl. “Máš modré oči jako voda – řeka a moře. Taková modrá. A taková modrá je hodně popisovaná jako nespoutaná a divoká duše, silná jako peřeje řek a mocná jako mořská hladina za hlubokých bouří. Říká se, že vodu nezastavíš, najde si cestu ať ji pošleš kudykoli.“ pronese zamyšleně zatím co hledí dopředu. Nedívá se na ni, ale rozhodně to není tak, jako by ty její oči stále neviděl před sebou, nebo si je alespoň po paměti nevybavoval v mysli, když o nich mluvil. “Mám moře rád, protože umí být klidné, ale stačí maličkost a hladina se změní. Její klid narušíš i obyčejným dotekem. Ale hladina moře se nedá zničit tak snadno – když se jí dotkneš zlehka vytvoříš jen malé kruhy, ale když se jí pokusíš udeřit voda se rozstříkne okolo a kapky mohou dopadnout až na tebe, ale vždy se vrátí zpět do své domoviny – jen tobě zůstane mokrá ruka. To znamená, že zanechává stopy a tyhle stopy by se daly považovat za vzpomínky, a to je na tom to kouzelné.“ pokračuje ve svém monologu o moři, než pomalu přejde ke slavnostem a od nich pak opět k pozorování elfky jak přebíhá z jedné strany chodníku na druhý, přivoní ke květině a zase se otáčí za další.
Zatím co Nalaea měla oči pro každou květinu ve skleníku, těkala z jedné na druhou, Doriho oči následovaly její pohyby. Z nějakého důvodu ho nelákalo prohlížet si květiny, které mu ukazovala, možná zaregistroval jejich barvu, někdy postřehl periferně padající lístek, ale jinak se jeho oči soustředily na rozjařenou blonďatou dívku se špičatýma ušima a její rozjařené poletování ze strany na stranu. Rozhodně se tím pohledem netajil, nebylo možné jej nachytat při něčem co by dělat neměl, když si sám ani neuvědomoval, že ji možná sleduje až moc. Kdyby tu byl Joshua, pravděpodobně už by mu přednášel, že dělá něco špatně. Že by se měl dívat někam jinam, nebo alespoň uhýbat pohledem, čas od času. Ale mladý mág jen občas zamrkal. “To je v pořádku, pokud se ti tady líbí je to lepší. Já už tu byl mnohokrát, zná skleník nazpaměť a poznám, když se tu něco změní, některé rostliny povyrostly, jiné uvadly a vykvetly nové. Ty jsi tu přeci ještě nebyla, takže se nemáš za co omlouvat, pokud tě květiny lákají.“ krátce se odmlčel. “Příroda pro tebe musí být hodně důležitá.“ dodal ještě a konečně uhnul pohledem k cestě. Načež opět pomalu za ní, aby měla prostor k nahlížení na květiny pokračoval za ní.
Nemohlo mu uniknout, když zmínila měsíce, které tu strávila, aniž by skleníky navštívila. Sklonil hlavu i pohled k zemi a na několik okamžiků ji tak spustil z dohledu. “To mě mrzí.“ pronesl o něco tišeji a narovnal se, aby pohledem zkoumal květiny, kolem nichž teď procházeli. “Byl… Byl tím důvodem, proč to pro tebe bylo těžké?“ odtušil poněkud nepříjemně a ani tentokrát se na ni nepodíval, pořád si ale dával pozor, aby se případně zastavil, kdyby se chtěla pokochat nějakou květinou o něco déle. Šel napřed až ve chvíli, kdy se před nimi objevil altánek. Pomalými kroky mířil směrem kupředu a zatím na ni mluvil, pokládal otázku a zastavil se přímo u altánku, kdy očima zkoumal jednotlivé růže, které svými květy místo zkrášlovaly. Zůstal tichý, když pronesla, že růže miluje, ale ohlédl se po ní, aby si prohlédl její nynější výraz. Tvářila se jinak a on si ve svých myšlenkách opět dopisoval do poznámek. Nebylo to špatné to, jak se tvářila, to věděl s jistotou, ale tím, co to vlastně znamená si také jistý zrovna nebyl. Nakrčil trochu obočí a otočil se zpět k altánku natáhl ruku nahoru a utrhl jednu z růží. Bílou růži s červenými okraji okvětních lístků, opatrně, tak aby nezavadil o trny a když ji stáhl k sobě, opatrně z jejího stonku trny odstranil. Na několik okamžiků se na květ, který utrhl zadíval, jako by v něm chtěl hledat odpověď na to, co dělá a proč. Než se natočil čelem směrem k blondýnce a zvedl k ní pohled dvou zelených očí, nebyly sice čistě zelené, ale dívaly se na ní s pokorou, s věděním ale také s určitou plachostí. Dori natáhl ruku s růží v ruce, krátce se na květinu podíval a pak pohled upřel zpět dívce do očí. “Ehm… ř-říkala jsi, že když… něco miluješ, znamená to, že to máš hodně ráda a líbí se ti to, že? Ehm… tady.“ pobídl ji rukou s růží v ruce, aby si ji od něj převzala. “Vezmi si ji.“ vydechl a čekal, jestli si dívka od něj růži vezme nebo ne. Byl docela trpělivý, nespěchal. Pokud si ji vzít nechtěla pravděpodobně by ji stáhl k tělu a chvíli růži zmateně pozoroval, než by ji odnesl k fontánce a její stonek položil do vody, aby hned tak neuvadla. Pokud si ji ale vzala, v což doufejme, stáhl ruku zpět k tělu snažíc se ignorovat brnící prsty po letmém doteku, když si od něj květinu brala. Pak plaše zamrkal a uhnul pohledem, stejně jako na začátku. “Chceš se jít posadit dovnitř?“ promluvil znovu, poukazujíc na lavičky uvnitř altánku.

Přemýšlet nad některými věcmi až příliš do hloubky bylo něco, co k Dorimu patřilo stejně jako věčně rozcuchané vlasy a flanelová košile. Joshua jednou prohlásil, že jestli kdy uvidí svého přítele učesaného a v obleku, pravděpodobně se bude ohlížet po nějakém zvláštním kouzle nebo mágovi, který za tím bude mít svoje nenechavé prsty. Dokonce ani Dori tomu z části nevěřil, že by se kdy učesal tak, aby nevypadal jako po tajfunu, ale oblek by mu nevadil. Nyní jeho hlavu zahltila metafora o houpačce, aby si mohl všechno ustálit do logiky, kterou potřeboval k tomu, aby se trochu sžil s tím, jak se mu to jeho společnice snažila podat. Přičemž si ji prohlížel, aby si zapamatoval linie jemného obličeje, když panikařil, nebo se jen nedokázal uklidnit kreslil portréty po paměti, někdy nepotřeboval více než jeden pohled, ale elfa nikdy nekreslil a nyní mu přišlo, že by mohl něco zkazit a špatně si ji zapamatovat. Proto očima sledoval linii tváře, brady, nosu i rtů, jako by si kreslil ve své hlavě a chtěl mít zcela přesný obrázek. Krátce se nadechl a uhnul pohledem stranou. “Muselo to být těžké.“ konstatuje po krátké odmlce, naprosto mimo dosavadní komunikaci. Možná hodně mluvil a potřeboval si některé věci sesumírovat tak, aby více odpovídaly jeho stylu, ale uměl naslouchat. Ne každý si uměl představit Doriho jako posluchače, jelikož z nervozity hodně mluví, ale kdo jej znal věděl, že umí poslouchat i ty věty mezi řádky. Dát si věci dohromady tak, aby přišel na něco, co ani nebylo nahlas vyřčeno a z jejich konverzace o síle, vůli a zlomení člověka vycítil zkušenost. Osobně nebyl nikdy natolik zlomený, aby mohl říct, že se zvedl, ale ze slov, které přicházely od jeho společnice cítil opak. Natočil hlavu jejím směrem a jemně se na ni usmál, ale nic víc k tématu nedodal, neptal se a nevyzvídal.
Co jej naopak zarazilo bylo slovo ‚sladké‘ ve spojení s ním samotným, načež tedy ono slovní spojení obrátil proti své společnici. Usmíval se při tom, oči mu jiskřily, jelikož mluvil pravdu. Kdyby uměl lépe lhát vymluvil by se na to, ale on lhal nerad. I když nejprve uhnul pohledem pod tíhou uvědomění, že by jej mohla špatně pochopit, nakonec se k ní pohledem vrátil, když na něj promluvila. Dokonce na ni pohledem setrval, možná déle, než je zdravé pro někoho, kdo si nedokáže uvědomit co je flirt a co už vlastně není. “Červenáš se.“ konstatoval místo odpovědi na její slova díků a pohledem přejel její obličej znovu, pro případ, že by se třeba mohl splést. Ale nespletl se, elfka se v jeho přítomnosti zcela jistě červenala a on několikrát zamrkal, na okamžik se zasekl na modrých kukadlech. “Je to… roztomilé.“ pronesl po chvíli ticha, která se mu najednou zdála až příliš dlouhá od chvíle, kdy naposledy promluvil. Přemýšlel, že konstatování něčeho takového, jako je změna barvy ve tvářích nepatří mezi nejlepší slova, které někomu s červenající se tváří můžete říct. Proto pokračoval dál, stále v duchu zmiňování pravdy. Kdyby jej poslouchal Joshua nejspíš by se culil od ucha k uchu a čekal v jakou chvíli Dori něco pokazí nebo se semele něco, co Doriho dostane do úzkých. Nejspíš by mu nedovolil na něco podobného nikdy zapomenout. “Nikdy jsem neviděl tak modré oči, většinou mají lidé kolem mě oči jiné, zvláštní. Jako by se v nich setkalo více barev, například šedomodré, nebo šedozelené. Nejjasnější oči jsem, kdy vyděl hnědé. Ale je pravda, že jsem se s mnoha elfy nesetkal a nemůžu vědět, jak barevné dokáží být vaše oči. Ale je to hezké. Je to jako dívat se na moře, nebo na nebe, když je slunečno a neobjeví se jediný mrak.“ zauvažoval nahlas i o očích jaké se na něj dívaly.

Zmínil se o jarní rovnodennosti a oslavách, nemohl si nechat upřít ani zmínku o velké bublině, kterou tvořili mágové s nadáním pro magii vody, když začalo pršet, aby oslavy nemohly být zrušeny a mohly pokračovat i nadále. Když byl mladší, byl tím uchvácen podobně jako informacemi z knih, ještě před tím, než se u něj projevila jeho magie, snil o tom, že jednou bude dělat podobně záslužnou práci. Bohužel živelní magii neoplýval, takže si musel najít trochu jiné uplatnění. V myšlenkách se ztratil natolik, že na téma už neodpověděl, jen kráčel pomalu za dívkou ve skleníku. Uzpůsobil chůzi tak, aby nikdy nešel před ní, ale zároveň si udržoval jakýsi odstup, aby do ní například nevrazil, když se rozhodla přejít na druhou stranu chodníku. Zamyšleně ji sledoval, jak si prohlíží květiny a přičichává k některým a užívá si jejich vůni. Jeho květiny nelákaly, uměl je rozeznat, líbilo se mu, jak některé voní, ale neměl nutkání si je prohlížet tolikrát nebo jimi být uchvácen. Pamatoval si je od chvíle, kdy se je učil poprvé. Ale Elfka byla něco nového, ta její dětská radost jen z přítomnosti květin, ze všudypřítomné zeleně, tak jak nerad udržuje oční kontakt, nyní se mu nechtělo uhýbat pohledem, jelikož mu to přišlo zajímavé. V mysli mu naskočilo červené světélko, když v myšlenkách zaznamenal, že by to mohl nazvat stejně jako její úsměv nebo smích, že mu to připadalo sladké. Roztomilé. Zvláštní. Když se Nala zastavila, zastavil se i on a pokračoval v cestě až tehdy, když se opět rozešla po chodníku klikatou cestou kupředu.
“Cože?“ zamrkal na ni, když na něj promluvila o tom, že se do skleníku zabrala. Byl to jen moment, než mág opět našel slova a mohl pokračovat, přesto tam ten malý zásek jako by ani on nedával tak úplně pozor byl. “Ano, trochu ano. Zdejší květiny jsou z celé Alterry, tedy alespoň to zdejší zahradníci tvrdí. Nejsem si jistý jestli jsou tu i květiny například z Valamukhi Tapu, ale stejně je to obdivuhodné množství zeleně na jeden skleník.“ pokývá uznale hlavou. “Tak tedy k altánku.“ dodal ještě, než ji následoval cestou kupředu, směrem k altánku. U její poznámky o zajíci se pousmál, ovšem s jeho štěstím se ten ušatý, zubatý chlupatý tvor, rozhodne jít opět po něm. Zajíci sice nepatří do té nejhorší kategorie zvířat, ze kterých by měl hrůzu, ale tenhle zajíc má v jednom kuse tlapky od bahna, což je sice pochopitelné, ale na druhou stranu – proč jde vždy po Dorim, jako by měl v kapse schovanou mrkev? “Měsíce?“ zopakoval po ní poté, co se probral z transu přemýšlení o zajíci. Chvíli na to mlčel, než se opět vecpal dál s monologem. “Myslel jsem, že jsi tu nebyla tak dlouho, alespoň jsem to pochopil z toho, co jsi říkala. Už jsi tu dříve žila?“ pokračoval zatím co oči upíral dopředu, kde se pomalu ale jistě rýsoval altánek značící střed skleníku. Altánek byl postavený z tmavého dřeva a jeho podpěrné sloupy, byly celé pokryté popínavými rostlinami. Samotná střecha altánku byla tvořená dlouhými stonky růží, jejichž květy zasahovaly až do nitra altánku, kde stály dvě osamocené lavičky. Celý altán byl obehnán chodníkem kolem dokola a na různé směry pak vedly další cesty. Dori naklonil hlavu mírně do strany a za celou dobu poprvé přidal do kroku, takže kráčel více méně po elfčině boku. Pohled upíral kamkoliv jen ne na ni. “Máš… máš ráda růže?“ ohlédl se jejím směrem, zatím co pomalu došel až k altánku.

Mladý mág měl oproti svým spolužákům a rodině už od malička blíž k bohyni Ikiren-Kibi, kterou uctívají achakové. Nedokázal přesně vysvětlit proč je fascinován zrovna jimi, ale jejich síla a možnosti jaké jsou jim k dispozici byli jednoduše úžasné. A pak tu byl onen hlas v jeho hlavě, který se sice jen těžko dal považovat za doprovodný hlas, patřící jiné duši, jako spíš jeho vlastnímu podvědomí, které se jej jeho prostřednictvím chtělo napomínat. Ale stejně mě máš rád, nebýt mě, rozhodně by se s pustil do nějaké šílenosti, která by ti mohla jen ublížit, i když se nyní vybavuješ se ženou, a ještě jsi na ni zvládl sahat. Ještě chvíli pokračuj a dojde na objímání a úpravu vlasů. Adorin se po zaznění shrnutí situace nepatrně ošil, když mu došlo, že má z nějaké malé části jeho podvědomí pravdu a tudíž jej staví do nepříjemné situace. Chvíli mohl během cesty působit až příliš zamyšleně, dokonce zcela zapomněl odpovědět na svoje oblíbené téma o achacích a místo toho kráčel vedle elfky v tichosti, se zamyšleným pohledem kupředu. Očima putoval po cestě a jejích okolí, zvedl ruku a vjel si prsty do vlasů, což mělo za následek drobnou paniku a jeho snahu prsty vlasy upravit do původní tajfunové rozcuchanosti. Během toho pohybu mu z vlasů vypadla papírová kulička, které si ale nevšiml. Do rozhovoru navázal tedy až později, kdy na ni trochu natočil hlavu a pozoroval ji během toho, jak mluvila. Přičemž se zaměřil hlavně na její oči a linii obličeje v profilu. Možná si ji prohlížel detailněji a nijak zvlášť se to nesnažil skrývat, byla hezká, líbily se mu linie obličeje a chtěl si je zapamatovat pro případ, že by ji chtěl někdy namalovat. “Okolí? Nikdy jsem neuvažoval o tom, že pokud je někdo zlomená potřebuje nutně podporu ostatních.“ uhne pohledem dopředu a na chvíli se odmlčí, jako by si to chtěl lépe promyslet. “Myslím, že je to dostatečně přirovnatelné k dětské houpačce. Když se houpeme někdy jsme nahoře jindy dole, ale musíme vynaložit určitou snahu, píli a úsilí, abychom tento chod udrželi. Když se přestaneme snažit, nebo ztratíme sílu a začneme příliš odpočívat, houpačka se dříve nebo později zastaví. Aby se znovu uvedla do chodu je potřeba dvakrát tolik úsilí, aby se začala houpat, pokud ale nemáme dost sil potřebujeme někoho dalšího, aby do nás strčil…“ rozmluvil se zamyšleně, přičemž gestikuloval rukama houpačku. “Už chápu ten vliv okolí, ano. Tak nějak to funguje, ale primárně tam bude ta síla, kterou má v sobě člověk sám. Proto se říká že ten, který kráčí po nesnadné cestě kupředu je obvykle silnější než ten, kdo kráčí celý život tou snadnou.“ opět se na ni ohlédne, hrdý na fakt, že konečně pochopil, co myslela, s úsměvem, kterým se snažil působit příjemně a mile, snad i povzbudivě. V očích mu přitom zajiskřilo podobně jako když jiskry vyvolal na její dlani. Někdo by ten pohled nazval jedním z flirtujících, Joshua by naznal, že on sám se takhle dívá na dívku, která se mu líbí, ale Dori si nikdy neuvědomoval, že i jeho pohledy mohou sem tam vyvolat jiné pocity než takové, jaké si on sesumíroval v hlavě. Z čehož se odvíjelo i jeho naprosto nerušené pozorování linie tváře před několika minutami.
Co však upoutalo jeho pozornost znovu, bylo zmínění sladkého, od čehož se odvíjela opět vážnější konverzace z jeho strany. Jeho reakce se však setkala se smíchem, nad kterým zůstal mág zaraženě koukat na Nalu jako by se před ním objevila sama Ikiren-Kibi. Svým způsobem mu svým smíchem vzala vítr z plachet a mladý muž přišel na pár sekund o možnost hájit se slovy. Z nějakého důvodu se v jeho přítomnosti dívky sice smály, ale nikdy mu nepřišlo, že by to bylo kvůli tomu, že říkal něco vtipného. Ostatně se smíchem měl spojený i fakt, že následoval okamžik, kdy se na něj pokoušely sahat, což v tomto případě nenastávalo a o to víc zvláštní mu to připadalo. “O-o-oh a-ano… chápu.“ podařilo se mu nakonec ze sebe vyrazit. “Tvůj smích byl... ehm … sladký.“ z jeho úst to znělo divně, nepřipadalo mu to stejné jako když to řekla Nalaea, ale přesto to myslel vážně a usmíval se. Tomu se říká flirt. Ještě chvíli a jedna ti nejspíš přiletí. hlas v jeho hlavě se ozval hlas, takže po chvíli ticha, kdy ta slova vyslovil se rozhodl sám sebe zachránit před možnou fackou, která by mu mohla náhodou přiletět. “Tím… tím chci říct. Roztomile. Hezky… nemyslím to nijak, ehm… špatně. Nikdy bych si nedovolil…“ drobná panika, která se odehrávala v jeho hlavě blokovala bohatou slovní zásobu, která by se jindy dostala do povědomí tak rychle, že by brzy ztratili tohle téma v salvě slov na jiné téma. Bohužel, záchranou mu byl až skleník.

Skleník a tanec s nimž se mohl alespoň trochu oddálit od skutečnosti, že sám sebe dostal do stavu, do kterého ho obvykle dostávají ostatní. “První týden po jarní rovnodennosti.“ vyhrkl jako odpověď na zmínku o slavnostech. “Je to poměrně velká událost, je vidět i královská rodina a ve městě jsou velké trhy. Spousta lidí, ale příjemná atmosféra. Stojí to za návštěvu už od samého rána. Osobně mám nejraději působivou účast mágů za špatného počasí, celá Lumina je pod velkou bublinou, takže zde neprší. Ale most je stejně uzavřený, jelikož by byla cesta po něm nebezpečná.“ pokračuje v novém tématu podobně, jako se topící i stébla trávy chytá. Další otázka, se kterou ale přišla ho na okamžik zarazila, jak si v hlavě přehrával celou konverzaci hned od začátku, aby se ujistil o vlastních chybách. “Oh, ano. Omlouvám se, obvykle, když se zamyslím nad tématy občas zapomenu na fakt různého oslovení. Nechtěl jsem vás – ehm – tebe mást. Budu se snažit to už neopakovat.“ přikývl hlavou, kdy při jejím úsměvu uhnul pohledem stranou, když ji následně otevíral dveře do budovy.
Kráčel po chodníku pomalu tak, aby nikdy nebyl napřed před Elfkou, která pobíhala ze strany na stranu a prohlížela si jednotlivé květiny, a aniž by si to mág uvědomil, brzy se na její počínání díval s jemným úsměvem na rtech. Dokonce mu ani nevadilo, že udržuje oční kontakt, kdy mu zorničky běhaly podobně jako Elfka pobíhala od květiny ke květině. Dokonce se zdržel i komentáře na jména květin a jejich popis v jedné z knih, kterou četl na popud svého spolubydlícího, který se vsadil, že si jich zapamatuje více než Dori s fotografickou pamětí. A místo toho v tichosti pomalým krokem následoval svou společnosti s tím, že dokonale zapomněl na vlastní obavy ze zde přítomných zvířat. Zastavil se až ve chvíli, kdy bylo volbou více cest, které skleníkem vedly. Na okamžik opět ztratil sova, když se na něj Nalaea otočila s tím dětským nadšením, trochu mu povadl nervozitou, jelikož mu přece jen neodpověděla na otázku a jen zopakovala jeho slova. Takže nejdříve jen kývl na souhlas. “Uhm… ch-chtěla bys jít do toho altánku? Jsou tam lavičky a když tam chvíli sedíš, občas tam objeví zajíc.“ odmlčí se, přičemž zvedne ruku, aby si promnul zátylek. Fakt, že by měl znovu potkat onoho zajíce se mu sice nezamlouvala, ale nyní chtěl udělat radost své společnici. Joshua by měl ze svého přítele rozhodně radost, že upřednostnil radost někoho dalšího, a vyletěl by z kůže radostí, kdyby zjistil že to bylo dívka. “Je velmi přítulný, co se návštěv týče. Osobně s ním nemám moc dobrý vztah, ale z tebe by mohl mít radost.“ Opravdu máš v plánu riskovat, že se ta zubatá bestie bude chtít pohlazení i od tebe? Nezapomeň že fontánka je spíš pítko pro ptáky než čistá voda pro umytí rukou. Usmál se, co možná nejméně nervózně z faktu, že by mohla přijít záporná odpověď.

<<< Náměstí

Adorin měl možná oproti ostatním výhodu, že i přes svou fotografickým paměť dokázal některé situace a konverzace z paměti vytěsnit, nebo je jen uložit někam hodně hluboko. Ovšem Nalaea mu dala na cestu do skleníků poměrně dostatečné téma k přemýšlení. Výlevy emocí u něj měly svou vlastní podobu, dokázal panikařit v situacích, které by jiné osoby zvládali s naprostým klidem, nebo by nad tím mávnuli rukou a pokračovali dál. Každé malé dítě v Lumině si je vědomo toho, jak funguje magie, její první objevení i v případě, že se znak na vašem těle objeví už při narození, že jednou dojde k vypjetí všech sil, ohrožení nebo nátlak a magie vás bude chránit a i když jsou mágové schopni magii ovládnout, kdesi hluboko v nich stále existuje sama na sebe a v případě ohrožení se vás rozhodně bránit, pokud povolíte vlastní emoce. A s tím mě Dori bohužel až příliš dobrou zkušenost. Zhluboka se nadechl a následně tiše vydechl. “Emoce jsou silná věc. Mnohokrát dokáži člověka ovlivnit způsobem, o kterém sám v jiných okolnostech pochybuje. V dobrém, ale i ve špatném smyslu. Ale ovlivňují nejen lidi, jsou silné i pro ostatní. Třeba Achakové, Ikiren kibi jim dala neskutečné možnosti, četl jsem, že mají v sobě části duchů, kteří se kdysi o Alterru starali. Nevím sice jak to funguje, ale i tito duchové mají vlastní emoce. Přemýšlel jsem, jak to asi nesou, když se musí rozdělovat a dávat své části ostatním. Rozpolcená duše přece musí mít tolik emocí. Musí to být těžké...“ větu sice začal na určité téma, ale nakonec ji dokončil trochu jinou cestou. Trochu se zasnil a zamyslel se na téma ostrovů, které jej celý život tolik fascinovali. Hlavně proto, že o nich nebylo tolik informací, aby to dalo celistvý obrázek. Měl tolik otázek, které by chtěl někdy Achakům položit, měl tolik přání, jak si představoval, že by nějakého potkal. Ale s tím jak se zdržoval v Lumině, k tomu tolik příležitostí neměl. Což ho na druhou stranu velice mrzelo. Mnoho Achaků takhle daleko od ostrovů nejezdí. Nebo si to alespoň myslel.
I když téma slova ‚miluji‘ započal on sám, tentokrát si její reakci sotva poslechl a už očima pátral po okolí, jelikož se jeho pozornost získala zvláštní paní v dlouhých šatech a šátku. Připadala mu zajímavá. Možná proto, že stála u stánku s ovocem a vybírala si jablka tak, že k nim čichala a prohlížela si je, jako špatně napsaný domácí úkol. S takovou nedůvěrou, jakou on vkládal do neznámých žen v tom, že se na něj nepokusí sahat. Chvíli ji pozoroval, jak mířili ke skleníkům a někde v tom okamžiku zapomněl odpovídat na témata, která probírali. Probudil se ve chvíli, kdy elfka použila další přirovnání, a tedy zlomení osobnosti. I když na ni odpovídal až po malé ukázce magie a už po cestě ke skleníku. Jakoby, si na to téma právě vzpomněl. “Být zlomený je špatné. Ale i zlomená tužka lze ještě použít, sice nějakou dobu trvá, než je to možné, protože musíš udělat ještě spoustu úkonů, aby zase fungovala, ale na druhou stranu, není nutné ji vždy vyhodit. Tím chci tedy říct… ne že by lidé byli tužky, ale to, že je člověk zlomený jej nakonec i přes další strasti nějak dovede někam dál. Zjistí, že je silnější, než si myslí. Samozřejmě ne každý to dokáže sám, někdy je potřeba pomoct, podat ruku a podobně. Někdy stačí obejmout, já tedy objímání nemusím, je u toho příliš málo osobního prostoru a podání ruky taky není zrovna pro mě, ale občas dokážu odvést myšlenky jiným směrem, což je občas taky pomoc… Pomůže to přijít na jiné myšlenky.“ spustil zase ten svůj klasický na první pohled zmatený monolog, přičemž sice stále uhýbal pohledem do stran, jak pokračoval v chůzi, ale zároveň se snažil občas se na ni krátce podívat. Bylo na něm vidět že se skutečně snaží dělat jí dobrou společnost. “Sladký?“ zarazil se a sklonil pohled, aby se rádoby zkontroloval, ne že by mu to nějak šlo. Trochu se vyděsil, že se někde umazal, možná se otřel o nějaké sladké? “Jsem někde umazaný? Lepí se na mě někde cukr? Jak myslíte to sladký?“ krátce na ni pohlédl s otázkami v očích. Neuvědomil si, že to bere opět až moc doslovně.

Pomalu tedy šli směrem ke skleníkům a Dori se jednoduše nedokázal nezeptat jestli je zde Nalaea poprvé. “Ano ten tanec, vystoupení.. jistě. Já na takové akce moc nechodím, jak říkám není to zrovna pro mě. Ale pokud máte ráda tanec, měla byste navštívit Luminu během festivalů, nebo soutěže o zlatý roh. Vždy hraje hudba a oslavuje se. Tedy nejsem si plně vědom toho proč oslavují všichni, ale řekl bych že vítěz výhru zapíjí a ti co prohráli se jen uklidňují, nebo se snaží nacvičit oslavu pro případ příští výhry. Já tomu nerozumím nejsem přece voják.“ dodá a mírně se usměje. To už jsou u velkých skleněných dveří skleníku. Majestátní budova s nádhernou zelenou střechou, Dori udělá delší krok a dveře otevře, aby mohla elfka do skleníku vstoupit první. On ji následuje, je na něm poznat, že jakmile se ocitnou na chodníku mezi rostlinami snaží se držet jen na chodníku mezi nimi a pokud možno se jich příliš nedotýkat. “Dávejte pozor, občas se sem dostanou menší zvířata, párkrát jsem tu zahlédl myš… když půjdeme rovně ke středu skleníku, je tam altán s lavičkami, nebo můžeme jít doleva, tam se obvykle dají najít zdejší zahradníci.“ prohodil při ukazování na jednotlivé chodníky, které vedly skleníkem.

Každý dokáže být nebezpečný, i ty to dokážeš. tichý ale dostatečně přesvědčivý hlásek v hlavě mladého muže jej dokázal během několika vteřin znervóznět víc, než když si uvědomil, že vlastně vrazil do ženy a mohl by čelit nějakým ne příliš příjemným dotekům. Dokonce nepatrně couvl dozadu, jako by po těch slovech měl pocit, že by mohl být považován za nějakou hrozbu. Samozřejmě šancí bylo hodně, hlavně proto, že jeho magii sice měl pod kontrolou, ale co kdyby se natolik vyděsil a zpanikařil, že by opsal omylem nějaký znak? Co když by způsobil něco horšího než jen králičí uši. Co když by ublížil? V takovém případě by mu už ostatní nevěřili. Musel by opět trávit čas jen v akademii, nemohl by ven. Musel by znovu absolvovat zkoušky a ty jsou tak stresující! Nemůže se přece znovu dostat do podobné situace. “Důvod být nebezpečný.“ zopakuje nahlas a hluboce se nadechne, než je schopen pokračovat. “Takové důvody musí být vážné, vážnější než být nebezpečný z nedbalosti. Někdy je samotný strach nebezpečnější než jiná na pohled nebezpečná schopnost. V takovém případě pak jednáme impulzivně a o to horší následky bývají. Pokud jsem to dobře pochopil…“ v podstatě odrecitoval slova jednoho z profesorů na akademii. Tehdy byl malý, když mu toto poprvé vysvětloval, ale co jiného mu tehdy zbývalo, když Dori nespolupracoval, protože se bál. Se štěstím se smířil s komentářem v podobě drobného úsměvu a uhnutím pohledem do strany.

Téma bouřky mělo vlastně obojí dojem. Jeden dobrý, kdy Dori vlastně bouřky měl rád, jelikož déšť byl příjemný, měnil vzduch a dýchalo se lépe, uklidňoval a uspával. Bušení kapek o tabulky skla v oknech ho svým způsobem zlobilo a uklidňovalo zároveň. Nutilo ho to přemýšlet o jiných věcech. Na druhou stranu bouřka v pohledu blesků a hromů, byla v mnoha ohledech velice stresující pro jeho hlavinku. Joshua bouřky také neměl rád a když byl mladší, neustále se k Dorimu otáčel a chtěl se u něj schovávat, jelikož se bál. Teď je Joshuovi sice už dvanáct, ale stejně bouřky nesnáší pořád stejně. Čeho se však mág chytil bylo zmínění slov, které vnímal trochu jinak, než jak je nejspíš ostatní používali, a tak se téměř okamžitě zastyděl, že svůj názor dívce takto předhodil. “Ah, chápu… věci, které milujete… stopy… Už jsem to pochopil. Nevnímal jsem fakt, že můžete milovat i věci a nejen osoby.“ konstatoval zamyšleně s pokýváním hlavou, zatím co očima pozoroval fontánu uprostřed náměstí, u které právě stáli. Voda v ní proudila stejně nerušeně, jako kolem nich panovala ta pravá tržní nálada. Možná se občas někdo pozastavil a ohlédl se, možná někdo známý od mága, ale když jim Dori nevěnoval pozornost pokračovali dál, jako by se vlastně nechumelilo.
Myšlenky jej nakonec opět stočily směrem k jeho nejlepšímu příteli a možná až moc se o něm rozvyprávěl. Jen těžko by se jeho vyprávění dalo zařadit pouze do stěžování si, nebo jakéhosi druhu chvály ohledně přátelství. “Jinou osobu nelze zcela přesvědčivě změnit – jediné v co takovém případě děláte je, že utlačujete jeho osobnost a dusíte myšlenky. Osoba se nezmění, jen se začne mít strach být sama sebou, a nikdo si nezaslouží mít takový strach.“ odpověděl ji na komentář ohledně jeho přátelství. Nekomentoval fakt, že by se za pár let mohl svému přátelství smát, jelikož mu to nikdy nepřišlo vtipné. Joshua možná bude souhlasit s elfkou, ale jejich názory se nikdy příliš nescházely. Zoufalství, které nakonec konverzaci stočilo směrem k výcviku, učení se a nakonec i k magii by Dori mohl s elfkou sdílet. Tolik pokusů, křik a špatných zkušeností ze začátku projevení jeho magie. Nikdy to z hlavy přímo nevymaže a stejně by nikdy nezměnil svou minulost, i kdyby k tomu měl nějakou možnost. Přece, díky tomu je schopen vést jakýsi druh komunikace. Neodpověděl na dívčin monolog, místo toho jí nabídl ruku a jakmile mu dala do dlaně svou dlaň, předvedl velice soustředěný kousek v podobě vyvolání magických jisker na její dlani. Zvedl k ní na okamžik pohled a nevědomky se potěšeně usmál, když zahlédl výraz v její tváři. Měl radost, když se ostatní usmívali. Bylo to lepší, než když byli smutní, jelikož pokud je někdo smutný potřebuje například obejmout, nebo větší pozornost a tu bohužel sám mág není schopen vždycky osobě dopřát. Jakmile si však uvědomil neustále trvající dotek na své dlani stáhl ruku zpět k tělu a schoval ji za záda, jako by právě přes ni dostal, přičemž to skryl dalšími slovy ohledně iscarycu. “Ugh, já… tedy bylo to tak myšleno. Nejsem... nejsem zrovna nejlepší co se komunikace týče, nejsem zvyklý na… uhm… v tom, v tom…“ Flirtování? “Ne. Tedy.. v předkládání milých slov, milým osobám bez dalších myšlenek, či jiného hlubokého zájmu pro další dění v dané konverzaci. Čímž nechci říct, že byste nebyla hezká, což vlastně jste, jen působíte… tak… tedy… křehce.“ spustil o něco rychleji, než doposud mluvil, jelikož sám nad svými činy poněkud panikařil. Ne že by panice podléhal nějak málo, spíš naopak. Panikařil i nad maličkostmi, ale fakt, že v podstatě skládal komplimenty nějaké elfce byla už jen sama o sobě důvodem měnit téma pro lepší pocit bezpečí.

A náhodou se naskytlo téma právě mířené na skleník. Dori dříve skleník navštěvoval rád, byl tam docela klid, jelikož tamní zahradníci v podobě mágů s talentem pro magii země nemají na nějakého jiného mága čas a když mají, maximálně se s ním bavili na téma tamních květin. Čas od času se Dori snadněji dozvěděl o květinách, o které projevoval zájem, aniž by musel nutně hledat v knihách v knihovně – ne že by tedy čas v knihovně neměl rád. Zbožňoval ho. “Mám čas, je to tudy..“ prohlásil a zved ruku směrem, kterým by se měli vydat, přičemž jakmile ruku stáhl k tělu zamířil tím směrem sám. Pokud jej následovala už se nezastavil, pokud ne, zastavil, otočil se na ni a počkal až jej dojde. “Jsi tu na návštěvě? V dohledné době se mnoho akci tady v Lumině nekoná? Máš tu nějaké známé, nebo tě lákají naše nefritové střechy? Vlastně jsem si neuvědomil, že jsem se ani nezeptal… ale je to asi dobré téma konverzace, myslím.“ položí po cestě otázku.

>>> Skleník

Adorin si ji pečlivě vyslechl, dokonce to vypadalo, že dává všechno své soustředění jen tomu, aby nevynechal jediné dívčino slovo, když mluvila o dracích. “Vím, četl jsem vaši knihu.“ na okamžik se odmlčí. “Tím.. tím jsem chtěl říct, četl jsem bestiář. Všechny ty informace tam o dracích, majestátní tvorové, zajímaví, ale umí být nebezpeční. Osobně nejsem zase takový příznivec takových přátelství, jelikož jim zase tolik nevěřím. Na druhou stranu, pokud je to pro vás úspěchem, budu vám v tomto ohledu přát štěstí.“ kývne hlavou, aby svá slova potvrdil. On sám neměl se zvířaty zrovna nejlepší zkušenosti, ale nic to neměnilo na faktu, že by snad nemohl podporovat přátelství se zvířaty jiných. Obzvlášť, když tyto osoby vypadali opravdu zasněně, když mluvili o zvířeti. Kdyby to měl převést do aktuální situace, pak mu Nalaea připadala jakoby, na několik okamžiků byla ve svém vlastním snu. Nikoliv nočních můrách doprovázených křikem a nářkem nad nebezpečím, ale jeden z těch, o kterých mu vyprávěl Joshua. Vznášet se na v oblacích, cítit vítr ve vlasech, čerstvý vzduch a vlhko. Cítit se volný. A Dori to svým způsobem uměl ocenit, byť podobné sny nemíval. “Milujete?“ párkrát na ni zamrkal, když mluvila o bouřkách a tanci v dešti. Naklonil hlavu mírně do strany, jedno slovo, které v té větě zaznělo celkem třikrát, to slovo, které mu nakonec utkvělo v hlavě a rozsvítilo pomyslnou červenou kontrolku, která skrývala určitý druh nepochopení. “Ehm.. já.. tedy, chtěl jsem tím říct… Asi vnímáme slovo ‚milovat‘ trochu jiný způsobem. Ne že bych mohl daný pocit se slovem spojený popsat zcela dokonale, ale hodně jsem o něm četl, také vím že není zrovna moudré spojovat jej s činy, které jindy mohou znamenat mnohem méně, než skutečnost toho, jak to slovo daný pocit vyjadřuje. Není sice nikde přesně specifikováno v jaké míře by mohlo ono slovní spojení přesně vyjádřit míru citu, ale zároveň je dostatek zmínek o tom, kdy ta slova byla řečena ve vztahu s..“ zarazil se, samozřejmě tomuto pocitu věnoval určitou část svého studia, kdy měl možnost setkat se s dívkou, jež tento cit a ta slova vůči jeho osobě pronesla a on se tehdy snažil zjistit, co přesně si pod tím může představit a jak by se měl zachovat. Samozřejmě se nezachoval tak jak si to asi ona dívka tehdy představovala ale jak se nakonec ze svého průzkumu dozvěděl, nemůže přeci předstírat něco, co je tímto způsobem důležité. “…Omlouvám se, asi jste.. nemyslela tento určitý význam věci.“ upřel na ni na okamžik pohled, když si tedy v hlavě sesumíroval, že asi myslela něco trošičku jiného, než k čemuž jej přivedl jeho přechytralý mozek.
Téma tance už zcela vynechá, naopak se začne soustředit na Joshuu a na možné přiblížení jejich vzájemného vztahu. Jeho nejlepší přítel je skutečně společenská osoba, je sice o několik let mladší než on, ale svým způsobem do jeho světa přinesl určitou toleranci ohledně doteků. Nyní spíš přešel do stadia, kdy se snaží Doriho dokopat k většího kontaktu se ženami, jelikož se mladý mág k tomuto počinu příliš nehrne. “zní to úžasně, po určitou dobu.. ale dělá to doteď. Vyžívá se v tom provokovat mě, přímo zbožňuje chvíle kdy ztrácím kontrolu nad.. určitými činnostmi. Čas od času bych ocenil větší míru pochopení… ale, nechci jej měnit.“ odpověděl na její nadšení s trochou zoufalství ve vlastním hlase, když však zmínila výcvik narovnal se. Vnímal mírné změny na její tváři, změnu tónu hlasu, dával si záležet na tom, aby postřehl každý detail. “Zoufalství?“ zopakoval její vlastní slova a na okamžik sklonil pohled k zemi, než jejím směrem udělal krok a natáhl ruku, beze slov ji žádajíc, aby mu půjčila tu svou. Pokud tak učinila jemně ji chytil a položil ji dlaní nahoru na své levé ruce, načež zvedl pravou ruku a opsal nad její dlaní kruh, do kterého následně napsal prstem znak. Znak na chvíli nad její dlaní zazářil, a na mágovy bylo vidět, že se skutečně silně soustředí, o několik málo vteřin později na její dlani létaly neposedné jiskry, nepálily, nechladily, ale byly tam. Adorin zvedl hlavu a zadíval se na dívčinu tvář. “Nejsem vyloženě – ehm – nespolečenský. Jen je pro mě těžší se soustředit, těžší snášet určité věci. Tohle kouzlo se učí v prvním ročníku, znak je jednoduchý, ale nesmí se pokazit. Trvalo mi osm měsíců, než jsem jej napsal správně.“ pronesl polohlasem a jako by si právě v ten okamžik uvědomil, že se stále dotýká její ruky stáhne ruce k sobě a kouzlo z její dlaně zmizí. Ustoupil o krok zpět a ruce stáhl za záda. Pohled opět směřoval kamkoliv jen ne na ni.
Naštěstí pro něj téma hovoru se změní a on se může zaměřit na jméno které mu sdělila. “Nalie.“ kývl na souhlas a chvíli v tichosti zapátral v paměti. “Jako znakový mág se učím Iscarycu, což je vlastně starý runový jazyk pocházející z Frystabergu.. jedna runa.. jedna runa – vyslovuje se jako ‚nabia‘. Vaše jméno.. zní přesně tak.“ dostal ze sebe přičemž pohledem těkal okolo. Chvíli mu trvalo, než si domyslel, že nebude znát význam slova, které ji vlastně z runy přeložil. “ ‚N-nabia‘ … znamená motýl, nebo také motýlí křídla, často se tomu přikládá význam i jako křehký. Protože motýli jsou křehcí.“ pokusil se tedy lépe vysvětlit své smýšlení, když už ji o tom tedy začal nějakým způsobem vyprávět.
Odsouhlasil, že tedy má sourozence a samozřejmě se u toho nezapomněl vrátit k momentům které se svou maličkou sestřičkou má. Jeden tichý moment za celou dobu, kdy se spokojeně usadí vedle její postýlky a maluje, zatím co jeho sestra tiše žvatlá nebo jen spí. A když začne plakat, začne na ni mluvit. Povídá ji o akademii o Joshuovi a o kouzlech a ona brečet přestane a jen poslouchá. Má tyhle chvíle neskutečně rád a jen těžko by je byl schopný za něco vyměnit. Pokýval hlavou na znak, že rozumí. Ani ne tak tomu, jak to vnímala ona, ale tomu jejímu bratru. Tomu, že ji chtěl chránit a rozveselit. On sám by dal vše pro to, aby se jeho blízcí smáli. Vlastně jej čas od času prostě donutila touha po úsměvu vystoupit z jeho komfortní zóny, aby jiné přivedl na jiné myšlenky. Ostatně to samé předvedl, když elfka zmiňovala zoufalství.
“To se vám ve zdejším skleníku určitě bude velice líbit.“ pokýval hlavou a tentokrát to byl on, kdo na delší monolog odpověděl pouze krátce. Nyní mu to vyhovovalo, jelikož nemohl nic dalšího dodat. On sám podobné sepjetí s přírodou příliš necítil. “Není to dosud daleko a moje hodiny už pro dnešek skončily.“ pronesl téměř okamžitě. Nebylo to o tom, že by tolik stál o společnost, jako spíš o to, že nechtěl ztratit to její nadšení, které tak vystavovala na odiv. Líbilo se mu. “P-pokud chceš... zavedu tě tam.“ dodal ke svým slovům, s jistou mírou odhodlání. Joshua by na něj byl určitě velice hrdý, pokud by tedy neslyšel ty zaječí úmysly, které mu nyní vyskakovali v mysli, pokud bude znovu odmítnutý.

Možná to bylo neslušné, nebo možná až moc očividné, co nyní udělal, ale chvíli skutečně nevnímal. Možná přemýšlel o nesmrtelnosti brouka, nebo ho zrovna zaujal racek, který se nad centrum města zatoulal náhodou a zaujaly ho stánky s potravinami. Nebo kočka, která se právě uvelebila na vyhřáté doškové střeše na pravé straně náměstí. Ale vnímal jedním uchem a druhým to šlo zase ven. Nebo spíš nevnímal naprosto vůbec, dokonce se ani nesnažil to nějak skrýt, jakoby si to ani neuvědomoval, na druhou stranu, když měl opět hovořit, mluvil. “Létá sem docela dost racků, ale nejsou to jediní ptáci, kteří tu žijí. Někde ve zdejších horách, mají svá hnízda fénixové. Nikdy jsem tedy žádného neviděl, ale četl jsem o tom velkou spoustu knih. Jsou to skutečně schopná stvoření, ale kdybych je měl snad někdy potkat, asi bych měl až příliš velký respekt na to, abych se vůbec pokusil o nějaký kontakt. Také jsem slyšel, že si své pány vybírají – oh.. v Salangu žijí draci, že ano? Četl jsem v knize, že prý někde v oblasti tamních létajících skal. Nemůžu přestat uvažovat o tom, jak vlastně skály mohou létat, je to vlastně úplně proti zákonům logiky, na druhou stranu to je přece i magie…“ odmlčel se Co na tom, že zcela změnil téma jejich hovoru, když se rozpovídal o spirituálních zvířatech význačných pro země, odkud oba pocházeli. Hned na to zvedl hlavu a zaměřil se na nebe, kam upřel svoje zelené oči. V očích se díky slunci zalesklo a Dori musel oči dokonce přimhouřit, když se snažil najít znovu racka. “Bouřky jsou fajn. Mám je docela rád. Mám rád i déšť, tedy pokud nemoknu, ale jinak je to příjemné. Změní to vzduch. Ale bouřky jsou tady velmi hlasité, někdy tak moc, že se to špatně snáší.“ konstatuje krátce, když se vrátí k jimi probíranému tématu jakoby z něj nikdy ani tajně neutekl. “Takže je vlastně mám, ale i nemám rád. Protože když na to dojde, dělají příšerný hluk.“ dodá ještě ke svým slovům a opět se pohledem zaměří na dívku. Ostatně, už si začínal zvykat na to, že se na ni má dívat, začal si zvykat na to, že tam stojí a že spolu vedou nějaký rozhovor. Dokonce pro něj začínalo být snazší udržet oční kontakt déle než pár vteřin.
Co se tance týče musel k tomu jednoduše říci svou, a i když to mohla být nabídka sebelepší a sebepokornější, musel ji odmítnout. Představa, že by měl znovu podstoupit tu formu učení se tanci jako posledně jej vnitřně děsila. I když by se mohlo jednat o tanec o samotě. Zakroutil hlavou, neměl v plánu na to přistoupit a kdyby mohl, raději by hned místo, kde by dívku měl najít zapomněl. “Uhm… Ne. Ne děkuji, nerozmyslím si to.“ dodal, než se sám nad sebou zamyslel a pak opět spustil. “Čímž vás samozřejmě nechci urazit, nikdy jsem to neměl v úmyslu, ale tanec není pro mě… v žádné jeho podobě, a to i za předpokladu, že tančit umím, nemám vůbec rád, když něco takového podstupuji. Není to nic špatného na vás a jistě je od vás velmi šlechetné, že jste se rozhodla mě učit…“ dodal ještě k vlastnímu prohlášení, než se mohl konečně posunout dál s čistým svědomím, že dívku skutečně neurazil a nezpůsobil nějakou zlou krev mezi nimi, i když se vlastně k ničemu podobnému nechystal. Joshua by toto vystoupení nazval nějak vtipně, pravděpodobně by si z něj dělal legraci, nebo by ho nakonec donutil na nějaké to učení jít jen tak pro dobrý pocit všech. Nebo ze slušnosti? Nevěděl, čím by to nakonec zakryl, ale nějak by jej k tomu určitě donutil. Joshua v tom byl podstatně lepší než Adorin. Ve všech těch vztazích a nových známostech, to i když se jednalo o tolik mladšího chlapce. Několikrát Dorimu dokonce zdůraznil, že bude mít dívku dříve, než se on naučí s dívkami vůbec mluvit. Něco na tom bylo, to musel tomu blonďákovy nechat, ale zatím se jednalo pouze o úvahy. Úvahy, ve kterých se mladý mág dokonale ztrácel, jelikož mu nedávaly smysl. Mlčel. Jen přikývl na objasnění ohledně profesorského postu i návštěvy Salangu, neměl k tomu co dodat. Nechtěl k tomu dodávat absolutně nic. Jen se na elfku díval, jako by čekal na nějaký další podobný výrok a pak opět uhnul pohledem.

Zadíval se okolo a prohlížel si stánky, opět se na okmažik zahleděl na kočku na doškové střeše jednoho kamenného obchodu. Sledoval, jak se líně protahuje na slunci a pak se jen převalí na záda a opět se dál vyhřívá. Jako by celý svět neexistoval. Chtěl by mít podobnou možnost. Podobnou možnost chvíli všechno ignorovat. Krátce si povzdechl a zaměřil se na elfku, na kterou před pár vteřinami vychrlil nějaký pokus o vysvětlení. “Uhm?“ pozvedne obočí nad jejím poděkováním. “I můj kamarád Joshua je podobně společenský. Vlastně je hodně společenský, neustále do mě strkal, když přišel na akademii, pořád na mě hází papírky a cuchá mi vlasy a mačká mi košili. Je to neskutečně otravné a stresující, ale nenechá si vysvětlit, že je to někdy moc. Jednou jsem ho omylem zasáhl kouzlem a pak jsem týden hledal, jak mu zase odčarovat králičí uši – ale jemu se to z nějakého důvodu líbilo. Neustále si ze mě utahoval, protože ví, že nemám zvířata zrovna v oblibě…“ rozmluvil se na ono společenské téma. “Ale to… to už je dávno… dlouho. A pak… není zrovna pravda, že bych byl přímo nespolečenský, jen vidím a dělám věci… uhm… jinak.“ přemýšlel, jak by to specifikoval, ale vlastně ani neměl, jak jinak by to měl říct, než že je prostě jiný. Vždy byl jiný a vždy jiným zůstane. Nevadilo mu to, měl to rád. Jen by občas potřeboval, aby se jej ostatní pokusili pochopit, nebo aby byli jen trochu trpěliví. Joshua na tohle byl dostatečně trpělivý. Nebo to bylo jen tím, že když se poznali byl ještě dítě a pro děti je okolí celkově jiné. Také se jako malý rád objímal, jelikož se mu část stýskalo po rodičích. Nejdřív to bylo extrémně stresující, teď když Joshua Doriho obejme jedná se pouze o krátkodobě stresující záležitost. Zvykl si. Dokonce si zvykl i na neustálé obtěžování ze strany Joshui a přátelských projevů. Vlastně to byl jeho první přítel, nejlepší kamarád, jakého mohl potkat. I když to často vypadalo jako opak. Koblihy odmítne a na slova od Naly už nic dalšího neřekne.

“Nalaea…“ zopakuje její jméno znovu, když je opraven. Musel si ho přece nějak zapamatovat. Dokonce si i vyslechl ohledně dvou jmen. “Nalaea, Rina… Nala…. To jsou tři různá oslovení. Všechna jsou svým zvláštním způsobem krásná, ale které máte raději, když vás někdo oslovuje?“ pronesl zatím, co sledoval, jak se elfka směje. Chvíli byl v tichosti. Dokonce vynechal i odpověď na otázku, kterou mu položila. Párkrát zamrkal. “Moc krásně se smějete.“ vypravil ze sebe nejprve potom, co si to v hlavě několikrát přehrál, aby náhodou neřekl něco špatně. Teprve poté se zaměřil na otázku, kterou mu položila před chvílí. “Mám sestru. Ale ta zatím nemluví, je to batole.“ kývne na souhlas. Nedokázal si představit, že by byl jedináček, i když jako malý jím byl. Neměl rád, všechnu tu pozornost od matky, všechnu tu přehnanou péči a nutkání jej neustále upravovat. Co se narodila jeho sestra je život jednodušší. Celkově měl víc klidu, víc prostoru. Dostatek volnosti, jakou potřeboval, aby mohl být spokojený.
Ohledně věku uvažoval podle toho, co si přečetl. Nečekal, že by to někoho mohlo překvapit, jelikož pro něj se jednalo o běžný standart, který praktikoval vždy. Jeho fotografická paměť mu dovolovala pamatovat si k tomu potřebné informace, ale dělal to nerad. Znamenalo to, že by mohl někoho urazit nebo naopak, že by mohl udělat nějakou chybu – což bylo i v jeho případě konec konců stále možné. Nikdo není dokonalý a on už vůbec ne. “Je to poměrně jednoduchá věc, když si to někdo dokáže zapamatovat. Ne všichni to dělají ale já osobně si myslím, že je to tak více korektní a dostupné pro všechny. A pak, nemůže se jeden urazit, když by se dalo říct, že jsou teoreticky stejně staří.“ dodal k jejím slovům a pak se na okamžik zarazil, když byla najednou celá rozjařená a veselá. Párkrát zamrkal a několikrát si v hlavě přehrál, co vlastně řekl. Vypadal na několik okamžiků dokonale zmateně.
“Vypadáte jako poletující jiskra… to jen kvůli našemu skleníku?“ zeptal se trochu tišeji. “Mnoho zdejších obyvatel je na náš skleník zvyklá.“ dodal už opět normálním hlasem, stále si ji prohlížejíc, jestli neřekl něco špatně.
“Pokud máte zájem, můžu vás ke skleníku doprovodit, je to jen několik ulic odsud…“ nakloní hlavu mírně do strany. Měl sice v plánu se učit, ale byl zvídavý. Najednou jej zajímalo, jestli bude elfka podobně zářit i ve chvíli kdy do skleníku přijde a uvidí tamní zeleň a květiny.

Dori byl zmatený právě tak, jak to uměl jen on. Zatím co jeho mysl dávala jasný a zřetelný smysl, jeho nervozita to nakonec přetvořila v salvu slov, kterými se snažil situaci nějak vysvětlit. Nějak uchytit do vlastních rukou, aby nemusel myslet na fakt, že má tu čest hovořit s cizinkou. Že musí mluvit se ženou, hlavně z toho důvodu, že zkušenosti, které měl nehovořily v jejich prospěch. Tedy ve prospěch nějakého pochopení, které by k němu ženy mohly mít. V hlavě mu běhala jediná prosba k Ikiren-kibi – ‚hlavně, ať na mě nesahá.‘ “Nepříjemná situace? Na špatném místě?“ zopakoval její slova, jako by je potřeboval znovu potvrdit. Nebyl si jistý, že slyšel správně, jelikož v jeho hlavě dávalo větší smysl to, co se jí snažil vysvětlit, očividně však nebyl dostatečně důsledný nebo konkrétní a dívka jej ne a ne pochopit. “Uhm… ne. Tak jsem to nemyslel. Je to tržiště a na zdejším tržišti se pohybuje mnoho lidí. Teoreticky vzato všichni vlastně stojí na špatném místě a pohybují se špatným směrem, jelikož tyto pohyby jsou nesynchronizované a neúsporné nebo dokonce zbytečně táhlé. Vrazit do kohokoliv na takovém tržišti má ostatně vyšší šanci než na volném prostranství. Což samo o sobě už vypovídá i o tom, že to nebyla vaše chyba. Samozřejmě jste mohla zvednout pohled a všimnout si mě, že jdu vaším směrem a uhnout, abyste předešla nárazu, ale to je jen jedna z možností, jeden ze scénářů. Bohové ví, že je mnoho způsobů, jak se dá učinit jeden a tentýž krok, ale v tomto případě je naprosto nemístné, abyste se mi omlouvala, postrádá to logický smysl a logika…“ zarazil se uprostřed vyprávění a poprvé za celé jejich malé setkání na ni upřel pohled dvou zelených kukadel, aniž by uhnul stranou. Několikrát na ni zamrkal, jelikož si najednou nebyl jistý, jestli jeho vysvětlení nedělá najednou něco jiného, než by si přál. Nerad by opět někoho urazil a kdyby tu teď s ním stál Joshua pravděpodobně by si plácal rukou o čelo a pak by se snažil chytit Doriho za rameny a donutit jej zamyslet se nad vlastními činy, což by samozřejmě nakonec začalo postrádat veškerý smysl, který to na první dobrou mělo mít, jelikož by musel neustále přemýšlet nad tím, že ho jeho kamarád drží za ramena. Opět zamrkal a uhnul pohledem stranou. “… tím jsem chtěl říct, že není nutné, abyste se omlouvala.“ dodal konečně, když si jeho hlavinka sesumírovala, co by vlastně nyní měl říct a jak se ve skutečnosti zachovat, aby celá situace nebyla jen o tom, jak blábolí o nesmyslech a o tom jaký má smysl žíti v nesmyslu a věčných omluvách. Ostatně jeho myšlenky byly snadnou kořistí, pro jakékoliv téma. Tím že uhnul pohledem se zaměřil na stánek nedaleko a dokonale zaplnil myšlenky jablky. Tím, jak jsou rozdělená na jednotlivé druhy a každé má jinou cenu. Nikdy se o jablka tolik nezajímal, ale ani jej nenapadlo, že jedno jídlo může mít tolik druhů, a ještě aby to zvládlo ovlivnit jeho cenu.

Jeho pozornost je tedy chvíli rozptýlená jablky a když se pak změní téma hovoru na tanec ještě stále má hlavu u jablek, tedy v tu chvíli už se spíš zabývá stánkem samotným, tím, jak je postavený a jak by asi jeho funkčnost mohla být ovlivněna dalším počasím. Je to jen dřevěný stůl s plátěnou střechou na pár trámech, takže je to snadný cíl. Trochu sebou trhne, když dívka znovu promluví a opět na ni upře pohled, už si pomalu začal zvykat, že se jí musí dívat při konverzaci do očí. Nebo už se mu podařilo vynechat fakt, že se jedná o nového a cizího člověka. “Kdyby ty stánky byly trochu pevnější, pravděpodobně by byla menší šance, že je poškodí počasí. Víte často tu jsou bouřky, ale co byste chtěla na ostrově.“ jakmile to dořekl a nadechoval se k pokračování, kdesi v mysli jej trkl fakt, že se vlastně nebavili o stánku, nýbrž o tanci. “Ale to nebylo asi k tématu že? Ale to nevadí, zajímavost o stánku nikdy neuškodí. Ale není to o tom, že bych tanec nesnášel úplně, nebo že bych to neuměl. Já tančit umím, jen to nedělám.“ uvedl konečně věci na pravou míru a nad její nabídkou zakroutil hlavou. “Děkuji, ale musím odmítnout. Jsem sice dobrý student, ale budu se soustředit na to, co dělám. Tedy studium magie. Je to bezpečnější než tanec a mám u toho všechen osobní prostor, který potřebuji...“ nejistě se usmál a nechal větu vyznít do prázdna. Jakožto student magie měl magii skutečně raději než cokoliv co obsahovalo společenské angažování. A na Salang už ani nereagoval, naopak zareagoval na část věty, která jej na okamžik uvedla do myšlení, že snad řekla nahlas něco, co by nemusela být pravda. “Neřekl jsem, že na akademii učím. Studuji tam, jako student.“ odmlčí se a několikrát na ni zamrká. Nerad by roznášel něco, co není pravda. Nevěřil, že by se mu pak jeho cíl podařilo splnit. Potřeboval všem dokázat, že i mágové jako je on dokáží velké věci, aniž by potřebovali dohled, nebo jakýkoliv předmět, který jejich magii bude mírnit, aby náhodou něco neudělali, nebo někoho ohrozili. Nyní jej začala ale iritovat jiná věc. Konkrétně výškový rozdíl, který napadl jeho uvažování o studiu na akademii a jeho cíli. Začal přemýšlet o tom, jak tento rozdíl působí na každého z nich, jak jednoho nebo dokonce oba bude později bolet za krkem, nebo jak nepříjemné to musí být pro jeho společnost. Takže – i když to nedělá zrovna rád a dobrovolně – rozhodl se jednat. Chňapl po dívčině zápěstí a dovedl ji na první vyvýšený stupínek, kde by si mohli být rovni, a dokonce o krok ustoupil, aby si byl jist, že se dívají z očí do očí a konverzace může pokračovat. Až později si uvědomil, že ji tak trochu táhl proti její vůli, a ještě se jí dotýkal. Panika byla na místě. “Řekl bych, že vztahy s lidmi mi obecně příliš nejdou. Ne že by mi šli například vztahy se zvířaty, na to taky nejsem zrovna stavěný, takže dělám občas hlouposti… jako například teď. Ale začal jsem uvažovat o našem výškovém rozdílu a napadlo mě, že by pak mohla následovat bolest za krkem. A tahle bolest není opět obecně příliš oblíbená. A špatně se jí zbavuje, taky od toho bolí hlava. A moje matka vždy měla potřebu na bolest hlavy vařit rakytníkovo – ženšenový čaj, a to už vůbec není nic, co bych chtěl absolvovat sám, nebo bych to někomu přál. Což asi pochopíte, možná ne, ale já tomu sám také příliš nerozumím, je to mimo můj obor.“ opět se trochu rozkecal a odbočil od tématu, než se k němu oklikou vrátil, i když to znamenalo úplně se přesměrovat na něco jiného. Konkrétně na jídlo. Jakmile jeho kaštany byly odmítnuty schoval je zpět a pak pohledem probodl nabízené koblížky. Sahala jste na ně? Nebo prodavač? Já.. uhm.. chci říct.. Myslím, že si nedám. Vlastně jsem sem přišel protože jsme měl chuť na ty kaštany. A beru si je jen od jedné stánkařky.. zná.. ona ví.. ví, že jsou věci, které nemám moc rád a které.. nedokážu přenést.. takže.. uhm..“ na okamžik se odmlčel a opět se nervózně usmál, když uhýbal pohledem. “Ne děkuji.“ on zkrátka neuměl říct něco jen dvěma slovy. Potřeboval to vysvětlit, jelikož měl pocit, že jinak by to znělo špatně. Bohužel to kolikrát vyznělo hůře než jen prosté ne.

“Nalea? Rina? Rina je jako přezdívka, nebo je to druhé jméno? Nikdy jsem takové jméno neslyšel.. tím.. tím nechci říct nic špatného jen je hodně zajímavé. Vlastně docela hezké.“ pokračoval tak trochu v samomluvě, když se vezme v potaz, kolik toho tenhle mladík zvládl nakecat. Na její úklonu odpověděl pokynutím hlavy, jelikož v tu chvíli jednoduše nebyl jistý vlastními vědomostmi, co by měl udělat. Nad její další otázkou se však pozastavil a na okamžik přemýšlel, co by měl vlastně odpovědět. “Raději bych.. neodpovídal. Víte, mágové a elfové mají poněkud rozdílné vnímání věkových kategorií, pokud jsem to z knihy dobře pochopil a… uhm.. řekněme, že jsem přílišně puntičkářský v tom, abych něco věděl, tudíž bych pak potřeboval věk přepočítat podle určitého standartu, aby odpovídal vnímání věku u vás a pak si musel přepočítat totéž na lidské roky, jelikož sám vnímám čas pouze tak jak jsem se do něj narodil. Což samo o sobě může znít docela šíleně, ale kočky taky nikdo neučil chodit po střechách a spát na stromech a stejně to dělají.“ pousmál se a uhnul pohledem do strany jak se rozhlížel po okolí, aby se trochu více zorientoval, i když věděl přesně kde stojí i jak daleko je to kamkoliv do okolí. “Akademie, ale ta je otevřená pro veřejnost jen jednou do roka a bohužel to není teď, ale pokud máte opravdu ráda přírodu doporučuji zdejší skleník. Je to skvělé místo pro návštěvu a je tam příjemný klid. Spousta zeleně, květin. Jednou tam na mě vyběhl králík, což jsem tedy nečekal a málem jsem na něj hodil květináč, ale nakonec jsem ho jen obešel.“ svěří se s pro něj traumatizujícím zážitkem ohledně skleníků. Pravda je, že tam ten králík byl, ale zatím co Dori zuřivě máchal květináčem a děsil zahradníka, králík na něj jen vrtěl čumákem a nakonec odhopkal stranou. Ale co byste chtěli po mágovi, co se zvířaty zrovna nevychází.

Náměstí a jeho ruch nedělal mladému muži vůbec dobře. Už jen ta doba, kdy musel stát u stánku se sladkostmi a pouze čekat na připravení jeho cukrovinek pro něj bylo svým způsobem peklem, jelikož kolem něj neustále někdo chodil. Někdo se pokoušel proklouznout menším prostorem než by bylo slušné a vůbec proveditelné a kdyby býval neudělal rychlý krok stranou, pravděpodobně by do něj ten člověk vrazil. I když ke střetu nedošlo, ten člověk se přesto omluvil a Dori něco zamumlal a přikývl než se mohl opět očima vrátit ke stánku a k ženě na jeho druhé straně, která se na něj usmívala a podávala mu jeho sladké. "Nedávno tu byla máma. Říkala, že se ti vede dobře." "Nechci se teď moc vybavovat, je tu hodně lidí, možná někdy příště, až bude více času, nebo třeba až se nebudu muset učit. Ale učím se skoro pořád, na akademii jde hlavně o to učení, takže je to takové hodně dohromady. To mi připomíná že už budu, muset jít. Nebudu tu přece zdržovat, je tu hodně lidí co chtějí kaštany." vychrlil ze sebe, než se rozhodl pokračovat v cestě náměstím a zmizet tak z dohledu známé jeho matky, která se už jen pobaveně usmívala a zamávala jeho směrem i přesto, že se Adorin už více neotáčel. Místo toho si razil cestu volnými plochami mezi lidmi, obezřetně, aby se ničeho a nikoho nedotknul. A to až do chvíle dokud jednoduše nenarazil do drobné dívenky. Což samozřejmě spustilo vlnu paniky, protože nejen že narazil a někoho se dotknul, ale ještě k tomu narazil do ženy - což samo o sobě znamenalo z většiny případů velký problém. Hlavou mu projelo mnoho scénářů, jak by se celá situace mohla zvrtnout, ale než je byl schopen přijmout, musel se přece omluvit a reagovat na svou chybu. "Snadno přehlédnout?" na několik okamžiků se nad tou větou pozastavil a pozvedl obočí. Dokonce na ni upřel pohled dvou zelenkavých očí, aby si ji prohlédl a pak je zase na okamžik uhnul do strany. "Já - nepřehlédl jsem vás, tedy přehlédl, ale ne kvůli výšce. Výška s tím nemá nic společného - i když teď to tak asi zní, když jsme řekl, že jsem vás přehlédl, ale nemyslel jsem to tak. Spíš jsem myslel - jak bych to vysvětlil - je tu hodně lidí, nedíval jsem se kam jdu, tedy díval, ale zrovna - procházel kolem mě.. ten obchodník a hrozně rozhazoval rukama, chtěl jsem se mu vyhnout a.. pak.. pak jsem vrazil do vás.. takže.. to nebylo tak že bych vás zcela přehlédnul." dostal ze sebe, i když jej to stálo určitou dávku sil a přemýšlení než vůbec něco takového zvládl vypustit z úst. Hned na to se zarazil, jelikož se na několik vteřin na dívce opět zastavil pohledem. Přemýšlel jestli to opět nepřehnal a neřekl něco, co by nemuselo vyznít zrovna v nejlepším. Na druhou stranu přece neřekl nic tak hrozného - naopak se snažil tu výšku bránit. I když takhle to vypadalo poměrně komicky, když stáli naproti sobě. On se díval dolů, ona nahoru. Najednou se cítil nepříjemně, že je vysoký.

"Já tanec nemám rád - tedy ne. Ne že bych neměl rád tanec vůbec, je fajn se na něj třeba koukat, vypadá složitě, ale jednoduše. Je tam spousta hudby, ale já nerad tančím. Je tam moc.. moc málo osobního prostoru - tedy v tanci, který učili mě." na několik vteřin se odmlčel. "Joshua se mě jednou pokoušel přinutit tančit na zdejších oslavách, ale není to nic pro mě. Tím nechci říct, že bych nakonec tančit neuměl, ale nejsem zrovna nejlepší taneční partner." dodal ke svým slovům, těžce potlačující moment z loňského léta, kdy jej Joshua donutil tančit s jednou z mladších mágyní, která měla neustále tendenci pokládat svou hlavu na Doriho rameno a naprosto tak ničila základní taneční postoj. Navíc tu byl ten nepříjemný pocit, že se vůbec museli dotýkat a být si blízko - měl co dělat, aby se nepokusil Joshuovi nakonec přičarovat třeba velké uši - ale tím jak nervózní a roztěkaný byl by si je nakonec přičaroval sám sobě a to by nebylo zrovna příjemné. Takže od toho upustil a raději se vypořádal s tou dívkou, které nakonec zmizel v davu, když se pokusila sahat na jeho vlasy. Nejdelší minuta jeho života ten tanec. "Nemám v plánu příliš cestovat, nemyslím si, že je to pro mě. Cestování obsahuje spoustu nových lidí, míst a tak vůbec nějak podobně. Mám spoustu práce tady. Já.. ještě mám hodně studia před sebou, abych mohl později vyučovat na akademii a to se s cestováním příliš neslučuje." shlédl k dívce uvědomujíc si, že mu onen výškový rozdíl začíná poměrně hodně vadit a znepříjemňovat tak celou situaci ještě víc. Takže se nakonec rozhlédl kolem sebe, nejen po stupínku nebo schůdku, ale také si znovu připomněl, že stále stojí mezi spoustou lidí. Očima těkal chvíli po okolí, než konečně našel pohledem fontánu, ke které vedlo několik schůdků a nebylo kolem ní zase tolik lidí. "Pardon." vypadlo z něj, než se natáhl chytil dívku za zápěstí a propletl se s ní davem tak, aby do nikoho nevrazil, zastavil se až u fontány, kde ji navedl na schůdky tak, aby se dívali z očí do očí. Pak s panickým uvědoměním si sebe sama a pohledem upřeným na svou ruku, kterou ji držel za zápěstí ji urychleně pustil. "Pardon.. znovu. Uhm.. ten.. ten výškový rozdíl.. dlouhá konverzace. Chci říct, asi by vás bolelo za krkem, myslím. nevím. Ale omlouvám se.. já nemám moc rád spoustu lidí, není to zrovna něco co bych zvládal zrovna dobře.." pohled směřoval kamkoliv jen ne na ni. "Máte ráda horké kaštany?" nabídl ji jeden ze svých koupených dobrůtek v pytlíku, pomalu se smiřujíc s tím, že jestli do něj ta dívka sáhne, bude mít menší problém vzít si pak sám nějaký z kaštanů, ale pořád platilo, že je může dát později Joshuovi, který z celé historky o elfce bude mít pravděpodobně hodně velkou radost. A pak by mu velice rázně vynadal, kdyby mu Dori oznámil, že se nepředstavil - když už ji tedy odtáhl přes velkou část náměstí. "Uhm.. jsem.. Adorin.. mimochodem.." odmlčel se. "Ale stačí Dori."