Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<

Jeho třináctiletý nejbližší přítel opět spal a hlasitě chrápal. Na celý pokoj, jeho hlasité vydechování jej přivádělo k šílenství. Písmenka se pletla jedno do druhého a do rukou se vracel třes. Seděl u svého stolu a do hlavy se snažil dostat další informace ze svých poznámek, jenže ten zvuk, to skřípání, podivné výdechy a mumlání chlapce se světlými vlasy na posteli za jeho zády ho neustále vyrušovalo. jeho nejlepší přítel uměl být otravný i ve spánku a Dori u toho ztrácel trpělivost pokaždé, když se musel učit. Přesto ho měl rád a byl jediný kdo mu za posledních šest let nějak pořádně rozuměl. Matka jej neustále táhla domů, ale tam se mu nelíbilo na Akademii si zvykl, byl tu mág který mu rozuměl, jeho nejlepší přítel a taky obrovská knihovna. Navíc se konečně dočkal pláště v jeho oblíbené barvě. Joshuo, proč musíš chrápat tak nahlas.. zacpat nos.. ano to funguje! zvedl se odhodlán to udělat, ale jeho odvaha opadla ve chvíli kdy zvedl ruku. sahat na nos. Na něco na lidském obličeji. Ne. Rozhodně nepřipadalo v úvahu. Ne pro něj. Divoce zakroutil hlavou a prsty si vjel do vlasů a tak je ještě více rozcuchal. Ne, ne ne.. knihovna.. je pozdě, bude tam klid.. ano ano.. naopak divoce hlavou zakýval sám pro sebe, popadl svůj blok a vykročil z pokoje. Samozřejmě se převlékl, do bílé košile, pořádně naškrobený límeček, dokonale vyžehlená, zapnutý každý knoflíček, kalhoty, plátěné s pořádnými puky, plášť na jeho zádech pyšnící se jeho úspěchem. Student třetího ročníku. Dokonale upravený - tedy až na ty vlasy, ty vypadaly jako po tornádu, pořádné fujavici a snad, kdo by pořádně hledal, možná by našel i nějaký ten kousek utrženého pergamenu, kterým po něm Joshua házel, než usnul a Dori si toho nevšiml. Kráčel svižným krokem od kolejí až ke knihovně, potěšení co se mihlo v jeho tváři, když konečně stanul u velkých těžkých dveří a mohl tak vejít do dokonale klidného a tichého prostředí knihovny. Jeho tichý výdech se roznesl knihovnou, když kráčel mezi policemi dozadu na své místo, na širokém okenním parapetu, kam si kdysi položil polštář a stalo se to jeho místem. Vyhoupl se na něj a opřel se zády o zeď, otevřel knihu a konečně se začetl. Netušil jak rychle ubíhá čas, dokonce se mu podařilo soustředit mysl převážně na knihu a ne výhledem z okna. Ačkoli tmavé nebe bylo zajímavější než text v jeho poznámkách. Soustřeď se.. tady.. text.. magie, znak.. pohyb prsty - proč hvězdy září dnes tak jasně? Hory.. jsou tak vysoko, měl bych mořskou nemoc, kdybych tam měl jít, jistě je tam spousta špíny - magie.. prsty k sobě.. nedokázal se soustředit. Nebyl schopen udržet zrak na jedné jediné větě. Nezbývalo mu nic jiného než si dát na okamžik pauzu. Na chvíli opustit bezpečí akademie a zamířit ven do ulic Luminy.

Zastavil se v pokoji, aby odložil poznámky. Joshua dál spal a dál chrápal. Nevěděl, že tak malý člověk může tolik chrápat. Zakroutil hlavou a raději zamířil ven. Ne že by měl rád přeplněné ulice Luminy jako takové, ale potřeboval si pročistit hlavu, nechat trochu uvolnit energii. Možná si zajít na tržiště pro něco dobrého. Což už je u něj docela velký risk. Něco jako hodně velký problém, protože tahle výprava nejen že obsahuje spoustu lidí, ale také spoustu mluvení na jedno téma, což Dorimu ne vždy vyšlo úplně dobře. Na druhou stranu, co by to byl za mága, kdyby nevydržel trochu toho dobrodružství. Snad i proto prostě vyrazil kupředu, aby si našel něco k snědku. O několik minut později už procházel tržištěm, snažíc se vyhnout, každé více přátelské i nepřátelské postavě která se kolem něj mohla objevit. Neměl zkrátka velké množství lidí rád. Konečně se mohl zastavit u stánku. "Cukrovou hůlku." dostal ze sebe a přejel sladkosti vystavené ve stánku. Na druhé straně stála žena. Věděl to moc dobře, protože sem občas chodil. Vždy tu byla. Postarší žena s tmavými vlasy a širokým úsměvem, která mága moc dobře znala. "Zase se ti špatně soustředí? Chceš i horké kaštany? Ty jsou na mysl dobré." "Může být. Nejsou oloupané, že ne? Nemám rád, když jsou oloupané, znamená to.." "Nesahala jsem na ně, Adorine. Buď klidný." zmkl a sledoval ruce jak nejprve nabírají cukrové hůlky a pak je pokládají v látkovém pytlíku společně s kaštany ve druhém na malou plochu, kde si je Dori mohl vzít. Na stejné místo položil zlaté mince a otočil se bokem. Krátce zvedl hlavu a upřel ženě pohled do tváře. "Děkuji." skoro to zašeptal, když se vydal mezi stánky, kvapným krokem do klidnější části náměstí. Cestou si prohrábl rukou vlasy, čímž je znovu více rozcuchal. Rychle se rozhlédl okolo něž se mu podařilo do někoho narazit. Nenarazil nějak zvlášť silně, spíše někoho popostrčil. Zvedl oči a ke svému vlastnímu zděšení zjistil, že narazil do elfky. Ošil se. Ženy celkově znamenaly problém, jelikož rády na všechno sahali, měli kontakt. Něco upravovali. A Dori všechny ty věci velice špatně zvládal. "Promiňte. Nechtěl jsem. Zrovna jsem se díval na ten druhý stánek s ovocem támhle. Všiml jsem si že jsou jablka smíchaná a nejsou rozdělená podle odrůdy, ale to asi nebude nějaký problém, i když by tam mohla být jiná cena. Někde jsem četl, že některé odrůdy jablek jsou velice sladké a jiné docela trpké - je to dost podobné jako u vína. Taky jsem si všiml, že u stánku hned vedle, chybí u tabulky křída, ale možná ji má prodejce u sebe. Ais si není vědom toho, že křída zanechá na oblečení flek. Sice jde docela snadno dolů, ale nesundáte to úplně. Máte pěkné šaty. Jste v Lumině na návštěvě? Já v Salangu nikdy nebyl." vychrlil ze sebe. Dokonce nějaký čas dívce i hleděl do tváře, než po pár vteřinách pohledem následoval vlastní slova, kdy nejprve koukal na stánek s jablky, pak se zaměřil na vedlejší stánek a pak očima zkoumal dívčiny šaty, přičemž si nervózně přešlápl a stiskl látkové sáčky v ruce.

Vypadalo to, že ani jeho společník není moc na konverzaci a Dorimu to v tuto chvíli vyhovovalo. Nemusel se na něj příliš soustředit a hlídat jestli náhodou James nemá v úmyslu dělat nějaké nepředvídatelné kroky jako Joshua. Jediná modlitba k jeho vyvolené Ikiren Kibi proběhla ve chvíli, kdy si uvědomil, že by snad jednou mohl James potkat Joshuu a ten by ho přesvědčil, aby se na Doriho nalepil a dělal mu naschvály. Ne - rozhodně se nic takového nestane a to i přes to, že je si Dori vědom faktu jisté podobnosti mezi těmi dvěma chlapci. (Ačkoliv jsou s věkově očividně vzdálení). Každopádně nemusel se trápit konverzací během hledání knihy, kterou chtěl James pomoci nalézt. Jakmile spočinula v rukou toho, kdo ji hledal mohl si Dori oddechnout a jen kývnul na Jamesovo 'díky', zapisujíc si do imaginárního diáře, že později musí promluvit s Joshuou o tom jeho nepředstavitelném chrápání. Stejně zase skončíš s něčím ve vlasech, v lepším případě to bude papír. Každopádně zůstal stát na místě a pozoroval Jamese, jestli náhodou podobně jako James ještě rychle nevytáhne další věc, se kterou by potřeboval pomoci. "Ve skutečnosti, ne." zakroutí hlavou na jeho otázku. "Kdyby byl den a seděla tu knihovnice, pravděpodobně by ses domluvil, ale stejně by ti tenhle typ asi nepůjčila - je to kniha o větrné magii s radami ohledně teoretického uvažování - což je sice velice užitečné, ale mnohdy neproveditelné.." jal se slova opět po svém. "Zdejší knihovnice je vlastně docela hodná žena, má příšernou tendenci štípat studenty do tváří, nejhorší okamžik od chvíle, kdy mi Joshua naposledy do poznámek nakreslil něco, co připomínalo strom... ne ne.. dělá i horší kusy, jako třeba papírky ve vlasech, nebo to jak schovává ponožky, aby zamořil celý pokoj - kde jsem to byl? - " krátce se odmlčel a upřel pohled na Jamese. Podíval se na knihu v jeho rukou a vrátil se k původnímu směru myšlenky. "Musíš si ji přečíst tady. Samostudium není během prvního ročníku zrovna povolené mimo bezpečná místa." dokončil ji a zaměřil se opět na police vyhledávajíc knihu, kterou hledal sám. Přešel několik titulů, než konečně sáhl do police a vytáhl knihu v tmavě fialových deskách se zlatým ornamentem ve středu. Otevřel ji a chvíli v ní listoval. "Je tu klid. Nikdo sem v tuhle dobu nechodí - je to jednoduché." pronese směrem k Jamesovi, aniž by nějak zvlášť hleděl na to, že poodešel stranou. Oči má upřené na stránky knihy a přelétává řádek po řádku. Něco si zamumlá, knihu zaklapne a vrátí ji na polici, otáčejíc se vzad k protějším policím a vyhledá další výtisky, se kterým nakonec opakuje stejný postup, otevře ji, listuje v ní, čte a nakonec ji zavře a vrátí zpět na polici. "Otázkou je, co tu děláš ty. Jsi v prvním ročníku, řekl jsi, že jsi tu týden a i přesto, že jsi přišel hledat knihu o své magii.. studenti prvního ročníku obvykle vycházejí jen v denních hodinách, hlavně proto, že celá akademie je po tmě trochu jako bludiště. Pochybuji, že ji znáš celou a zabloudit mezi kadety vojenské části asi taky není zrovna dobrá volba, tamní trenéři nejsou zrovna přátelští, když se to tak vezme. Když to shrnu asi by jsi tu v tuto hodinu neměl být, jelikož se to logicky vylučuje, jak ročníkem tak vlastně délkou tvého pobytu.. uh - tu otázku jsem už položil že? takže vlastně už můžeš odpovědět.." dokončí svůj monolog a stále se nedívá jeho směrem. Nezněl nijak zvlášť protivně, dokonce ani ne s přílišným přehnaným zájmem. Oči dál upíral na knihy a stejně tak jako vzal ty předchozí z polic bral další a podobně je prolistoval a vrátil zpět.

Sjel jej pohledem, nenápadně samozřejmě, a pak kývnul na souhlas. Neměl v plánu říkat otřepané fráze jako například 'omluva se přijímá' nebo 'už je to v pořádku'. Nedělal to ani když se mu omlouval Joshua a to je jeho nejlepší přítel. Ačkoli nikdy se nedostal ke skutečnosti jak se to vlastně stalo. Velice dobře si pamatoval, jak mu Joshua neustále strkal něco do vlasů a jako každý malý sedmiletý kluk hledal čeho by se chytil, aby se na akademii neztratil - a bohužel se rozhodl chytit Adorina, který o žádnou takovou pozornost nestál. Od papírků ve vlasech, přes plácání po zádech a po ramenou až k prvnímu objetí, kdy se na Doriho celý šťastný Joshua nalepil, když mu Dori navrhl, že mu pomůže s učivem do teoretického vyučování. Tehdy málem omdlel, ale konec konců asi to byl moment, kdy toho kluka přijal za nejlepšího přítele. Dodnes nechápe jak je možné, že je ještě naživu - potom všem, co mu stihl Joshua už provést. James mu ho trochu připomínal - teda, ne že by vypadal na sotva třináctiletého chlapce, ale svým tak trochu zmateným chováním a tím jak ztracený se zdál. Pravděpodobně má na takové mágy zřejmě štěstí. "Píší knihy? Zajímavé.. jeden zdejší profesor také píše knihy, ale je to hodně teorie o praxi, nebo jak bych to správně vysvětlil." odmlčel se. "Je to výborný profesor, o tom absolutně žádných pochyb, ale jeden by musel studovat, aby mu rozuměl. Ne že bychom tu všichni nestudovali nebo tak, ale jeho myšlenky jsou velice vyspělé - jak jinak, když je to dospělý mág - Joshua je z něj často zmatený. Nemít fotografickou paměť asi bych se taky ztrácel.. docela by mě zajímalo, jestli zítra budou vařit něco dobrého. Dlouho jsem neměl dobrou polévku. Když nad tím přemýšlím, myslím, že jsem naposledy večeřel a je docela pozdě.. příště si sebou musím vzít svačinu." po cestě knihovnou už si mumlal z části zase pro sebe, ignorujíc fakt, že je stále následován Jamesem, který mu nyní dělal jakýsi ocásek, jak za ním chodil mezi policemi. Opět mu tak připomněl Joshuu, který se v knihovně v přítomnosti Doriho choval neustále a v mnoha případech to dělal naschvál, aby Doriho vytáčel a znervózňoval.

"Hm?" ohlédl se po svém společníkovy když zase promluvil a chvíli to vypadalo, že James je tu ten kdo skáče z tématu na téma a pak jeho slova naprosto ztrácí smysl - teda, alespoň podle Adorinova výrazu. "Ano, ovládám znakovou magii." přikývl na souhlas a sklapl prsty tak, aby jiskry zmizely a opět se vydal mezi police. Nevypadal, že by jej fakt, ohledně Jamesova otce nějak nadchla. "Můj otec je také znakový mág." konstatoval o několik chvil později, jakoby si právě teď uvědomil, že na to svému společníkovi nijak neodpověděl. Konec konců soustředil se úplně na něco jiného, než na co původně chtěl. A na druhou stranu míří do sekce, do které chtěl původně jít i on sám. Zastavil se u jedné z polic a natáhl se k té horní, aby z ní sundal poměrně tlustou knihu v modré vazbě s vyrytými obláčky. Čas od času obdivoval, jakou si s deskami knih dávají práci, aby upozornili, k čemu je kniha vlastně určená. "Sedm let." konstatoval jednoduše s pokrčením ramen a natáhl ruku s knihou směrem k Jamesovi. "Tady. Kniha co jsi hledal." dodal a očima sjel k jejím deskám. "Ale jako prvnímu ročníku ti nedoporučuju používat magii mimo hodiny. Je to nebezpečné." zakroutil hlavou a jakmile kniha nebyla v jeho rukou, stáhl ruce k tělu. Zůstal stát na místě a čekal, jestli z Jamese něco vypadne, ani ne tak slova díků, jako spíš něco dalšího s čím by potřeboval pomoct.

Stál přikovaný na místě zcela propadajíc panice. Teď tu neměl nikdo být a když tu nikdo neměl být, nebyl na nikoho připravený - tedy ani na to, aby na něj někdo mluvil a ještě se přitom před ním schovával. Byl z toho zmatený, nechtěl působit zle, jednou chtěl zaujmout pořádné místo, být něco víc než jen kluk, kterému se všichni smějí, protože je jiný. Každý mu říkal, že je nadaný, byl dokonce lepší než Joshua, ale kvůli tomu, že potřeboval klid často propadal a to co by měl už dávno za sebou musel podstupovat vícekrát. Byl nešťastný z toho že to tak bylo, ale nikdo jej nechápal. Jen jeho nejlepší přítel, který by nyní padl na kolena jako zasažen šípem po Doriho vystoupení, po jeho snaze upravit ptačí hnízdo na své hlavě do nějaké specifické upravené verze a místo toho měl na hlavě ještě horší rozcuch než předtím. Tiskl si přitom svůj blok s poznámkami k hrudi, ale ne tolik, aby si pomačkal košili, tolik studu by sám sobě nikdy nepřivodil. Joshua by ale také nešel chlapce hledat mezi police, místo toho by na něj zařval něco ve stylu, aby si mumlal tišeji, že je v knihovně a potom by začal zpívat jednu z těch svých otravných písniček. Dori je nesnášel a Joshua je zpíval vždycky, když chtěl, aby se jeho nejlepší přítel nemohl soustředit. Dodnes nechápe jak z něj a Joshui mohou být přátelé. "Nebo jsi mohl, alespoň vylézt zpoza polic. Knihovna je tady obrovská!" rozhodí rukama kolem, aby dal najevo jak velká knihovna je. "Není zrovna těžké se tu ztratit, je to jako bludiště kdžy to neznáš, Joshua se tu ztrácí pokaždé, ale pokaždé ho najdu u knížek s věkovým zámkem. Občas by mě zajímalo, proč se ho někdo jako on snaží prolomit, když by bylo pro něj o dost jednoduší tu knihu spálit, ale na druhou stranu, kdo by chtěl pálit knihy, knihy se zrovna nemají pálit - jako bych najednou cítil kouř.." spustil v monologu, který je z velké části jen smětí jeho myšlenek. Rozhlédl se kolem sebe a dokonce se na místě i otočil, aby se ujistil, že mu třeba nehoří košile, nebo tak něco. Chvíli chlapce ani nevnímal, jak byl zaujatý kouřem a tím, že kouřem jsou vlastně mraky, nebo tedy ne kouřem, ale taková hodně nacuclá mlha. To zní tak hloupě, že to ani nemůže být pravda, nemyslíš? hlavu mu proťala myšlenka a Dori na odpověď na ni přikývl hlavou. Což často bývalo pro jeho okolí matoucí, když se mu zadařilo odpovědět sám sobě. Ale alespoň ho to přivedlo zpět k chlapci, kterému nyní nedobrovolně dělal společnost. Přejel ho pohledem a naklonil hlavu trochu na stranu, přičemž se trochu zamračil.

"Uhm." kývl a narovnal se, přičemž se podíval znovu na police u kterých James stojí. "Jsi ve špatné sekci. Mezi příběhy, pohádkami a pověstmi by jsi knihu o magii hledat neměl." zvedl ruku a přejel po hřbetě jedné z knih jejíž titul byl napsán zlatým písmem "Nefritové pohádky". Tu knihu znal a příběhy z ní si pamatoval už nazpaměť, ale nyní neměl náladu ani čas si ji znovu vypůjčit a přečíst. Otočil se na patě a zamířil ven z uličky. "Sekce s tvojí knihou je na druhé straně knihovny. Vedení akademie a královská rodina si zakládá na třízení a uložení knih, nemíchají je.." odmlčí se "...ale podle abecedy je taky neřadí, mají v tom systém. Ne že by to byl špatný systém, umím ho nazpaměť, ale nemít fotografickou paměť, asi bych v tom měl ještě pořád pořádný guláš. Teď mám z mluvení o jídle docela hlad, škoda, že nemám rád guláš." pokračoval v monologu, zatím co si to mířil přes knihovnu kolem polic do její zadnější části, někde v půlce cesty se zastavil a ohlédl, jestli jde James za ním, pokud ano, jen pokračoval v cestě, pokud ne, vrátil se pro něj a naznačil mu, aby jej následoval. "Učebnice? Ne.. tu tady nenajdeš, ale najdeš tu knihu týkající se základů té magie, ale stejně ti nebude moc k něčemu, když budeš potřebovat praxi. Teorie ale není špatné znát.. " zamumlal si spíš sám pro sebe a zahnul do uličky, kam nedosáhlo světlo svící z uličky a na místě se zastavil. Zvedl pravou ruku, jejíž prsty se lehce třásly a opsal ve vzduchu pohyb, kterým nakreslil znak. Jednalo se pro něj už o tak běžné kouzlo, že ani neví, kdy se naposledy spletl. Z jeho dlaně pak vylétlo několik neposedných jisker, které mu polici osvítili svým mihotavým světlem. Přičemž obíhaly jeho ruku v pravidelném kruhu a on ji používal tak trochu místo svíce. "Ne.. ne.. ne.. tady taky ne.. takže to bude ta druhá police.. vypadá to, že je to ta druhá police.. ano.. ale jsem si jistý, že dříve bývala tady.. určitě.. nejspíš ji sem někdo zase špatně zařadil." otočil se na patě čelem k Jamesovi. "Jak dlouho, že jsi říkal, že jsi na akademii?" položil mu otázku jen tak mimoděk, než se opět rozešel policemi, hledat tu, na které se nachází ona kniha.

příchod někoho dalšího jej nevyvedl z míry, krátce se na chlapce podíval pozvedl obočí a sledoval jak zaplul mezi police. Nemířil k němu a ani po něm nic nechtěl, což Dorimu vyhovovalo a mohl se tedy soustředit na to co hledal. Konec konců to bylo jeho cílem, najít tu knihu, kterou hledal. Musel se jen zaměřit na správné písmeno a ne se neustále ztrácet v tom, když uvidí název knihy, kterou už četl a tedy se nemusel zabývat tím jak dobrá nebo špatná ve skutečnosti byla. Občas byla jeho fotografická paměť naprosto neužitečná a spíše mu přitěžovala, když potřeboval něco najít. Kdyby Joshua nechrápal, mohl jsem mít klid, ale ne.. on prostě musel chrápat a dělat bordel.. budu ho muset donutit, aby ho uklidil.. Jen doufám, že ten malej kluk nebude mít potřebu zase požadovat kouzlo.. tiše si povzdechl a zaměřil se konečně na písmeno, které hledal. Začínal být nervózní jak knihou neustále listoval. Konečně! zapíchl prst do názvu knihy, nadšený, že ji konečně našel a přejel po řádku, aby zjistil, ve které pozici se nachází. Zavřel knihu a vznesl se obláček prachu. Dori okamžitě ustoupil stranou a zamával kolem sebe rukou, aby prach odehnal. Když k němu dolehl slabý hlas odkudsi z uliček mezi knihami. Nebýt Dori dobrá duše, asi by toho chlapce hledat nešel, ale on dobrá duše byl, takže místo toho, aby se vydal k sekci kam mířil on, vydal se kolem uliček a nahlížel do každé z nich, aby toho chlapce našel. Když tak učinil, zastavil se u vstupu do uličky a zakroutil hlavou. "Co.. Copak vypadám jakože slyším.. až.. za roh?" věděl, že mluví na něj, jelikož v knihovně byl už dlouho a věděl, že nikdo jiný tu snad ani není, protože jinak by chlapec musel mluvit jen sám se sebou. "Chci říct.. co kdyby jsi příště alespoň vylezl z té uličky... knihovna je obrovská a ne každý by tě šel hledat... Joshua by se na tebe třeba vykašlal a nebral by na tebe ohledy.. dokonce ani zdejší profesoři by neplýtvaly časem na někoho kdo šeptá zpoza polic.." odmlčel se. Nemluvil rozhořčeně, jen konstatoval holá fakta. Osobně sice společnost vyhledával jen velice nerad, ale pomoct někomu nikdy neodmítal. Jen věčná škoda, že ten chlapec nebyl sto alespoň vylézt z uličky a zamávat na něj, nebo třeba trochu zavolat - což nebylo nejlepší vzhledem k tomu, že byli v knihovně, ale alespoň to bylo lepší než jen tak mumlat někde mezi policemi, aby ho Dori musel jít hledat. Neslušné. Je skoro jako Joshua.. ten ti taky pije krev tím jak se občas chová.. jednoduché. Jenže Joshua spí. Chrápe a nebo po tobě hází papírky.. Neměl jsi náhodou v plánu podívat se na nějaký papír? "Jsi tu teprve týden a už se volně pohybuješ po akademii takhle pozdě večer? Ztratil ses, nebo tak nějak? Ne že by to nebylo běžné, Akademie je velká, ale nováčci nechodí často sami.. Protože se ztrácí.. často. Logicky.. zamumlal si spíš sám pro sebe, než se opět zaměřil na chlapce před sebou, o čem že se to bavili? Aha. jistě, ještě o ničem, jen ho zavolal - nebo spíš na něj mluvil odkudsi z velké knihovny, že mu Dori sotva rozuměl. "Mluvil jsi vůbec semnou? Nebo si mumláš sám pro sebe? Oh.. zní logicky, že kdyby jsi mluvil semnou tak přijdeš za mnou a nenecháš mě tě hledat.. oh jasně.. skvělé.. tak to já půjdu.. Nebo.. ještě než odejdu.. asi bych se měl zeptat, jestli něco potřebuješ.. Poradit, nebo tak nějak?" nadhodil a oči upřel na polici s knihami vedle které stáli, vysoké police. Tady mezi beletrií. Co tam mohl chlapec hledat? Po chvíli se k němu vrátil pohledem a jen tak mimoděk dodal: "Jsem Adorin.. mimochodem. Ale říkají mi Dori. - Pro případ, že by tě to napadlo skloňovat jako Dorin.. nedělej to." ruku k němu nenatahoval, jen si z ramene oprášil neviditelný prach, který na něm ulpěl a opět se rozhlédl kolem sebe. Chlapec pro něj vypadal víc zmateně, než jak býval často on - i když ne že by byl Dori někdy zmatený, on tak jen vypadal.

<<

Pozdní večer, dávno po desáté hodině, jeho třináctiletý nejbližší přítel dávno spal a hlasitě chrápal. Na celý pokoj, jeho hlasité vydechování jej přivádělo k šílenství. Písmenka se pletla jedno do druhého a do rukou se vracel třes. Seděl u svého stolu a do hlavy se snažil dostat další informace ze svých poznámek, jenže ten zvuk, to skřípání, podivné výdechy a mumlání chlapce se světlými vlasy na posteli za jeho zády ho neustále vyrušovalo. jeho nejlepší přítel uměl být otravný i ve spánku a Dori u toho ztrácel trpělivost pokaždé, když se musel učit. Přesto ho měl rád a byl jediný kdo mu za posledních šest let nějak pořádně rozuměl. Matka jej neustále táhla domů, ale tam se mu nelíbilo na Akademii si zvykl, byl tu mág který mu rozuměl, jeho nejlepší přítel a taky obrovská knihovna. Navíc se konečně dočkal pláště v jeho oblíbené barvě. Joshuo, proč musíš chrápat tak nahlas.. zacpat nos.. ano to funguje! zvedl se odhodlán to udělat, ale jeho odvaha opadla ve chvíli kdy zvedl ruku. sahat na nos. Na něco na lidském obličeji. Ne. Rozhodně nepřipadalo v úvahu. Ne pro něj. Divoce zakroutil hlavou a prsty si vjel do vlasů a tak je ještě více rozcuchal. Ne, ne ne.. knihovna.. je pozdě, bude tam klid.. ano ano.. naopak divoce hlavou zakýval sám pro sebe, popadl svůj blok a vykročil z pokoje. Samozřejmě se převlékl, do bílé košile, pořádně naškrobený límeček, dokonale vyžehlená, zapnutý každý knoflíček, kalhoty, plátěné s pořádnými puky, plášť na jeho zádech pyšnící se jeho úspěchem. Student třetího ročníku. Dokonale upravený - tedy až na ty vlasy, ty vypadaly jako po tornádu, pořádné fujavici a snad, kdo by pořádně hledal, možná by našel i nějaký ten kousek utrženého pergamenu, kterým po něm Joshua házel, než usnul a Dori si toho nevšiml. Kráčel svižným krokem od kolejí až ke knihovně, potěšení co se mihlo v jeho tváři, když konečně stanul u velkých těžkých dveří a mohl tak vejít do dokonale klidného a tichého prostředí knihovny. Jeho tichý výdech se roznesl knihovnou, když kráčel mezi policemi dozadu na své místo, na širokém okenním parapetu, kam si kdysi položil polštář a stalo se to jeho místem. Vyhoupl se na něj a opřel se zády o zeď, otevřel knihu a konečně se začetl.

Netušil jak rychle ubíhá čas, dokonce se mu podařilo soustředit mysl převážně na knihu a ne výhledem z okna. Ačkoli tmavé nebe bylo zajímavější než text v jeho poznámkách. Soustřeď se.. tady.. text.. magie, znak.. pohyb prsty - proč hvězdy září dnes tak jasně? Hory.. jsou tak vysoko, měl bych mořskou nemoc, kdybych tam měl jít, jistě je tam spousta špíny - magie.. prsty k sobě.. jeho myšlenky jej zrazovaly stejně jako jej nakonec zradila i celá knihovna, když v poznámkách narazil na chybějící část. Okamžitě jej na moment přepadla panika, kde najde správnou odpověď a pak to uvědomění, že je v knihovně. Seskočil z parapetu a vydal se svižným krokem mezi police s knihami. "Magie.. magie.. tady ne.. ještě.. fuj, tolik prachu.." mumlal si sám pro sebe a zahnul zase do další řady polic, chodil tam a zpět očima hledajíc v rychlosti výtisk knihy o magii. Už v knihovně byl a jeho paměť jej neklamala, jen mu občas trvalo se soustředit. "Špatné oddělení.. magie je jinde.. ne tady.. ne.. tady je beletrie.. historie.." mluvil sám pro sebe s odmlkami, gestikuloval u toho a několikrát si prohrábl vlasy - rozhodně jim však neubral na rozcuchanosti. Boj s jeho ptačím hnízdem na hlavě nikdy nekončil a on si toho byl plně vědom. Jeho vlasy zkrátka žily vlastním životem a bránit jim, by bylo proti přírodě. Vyšel z uliček až k recepci a zaplul za její stůl, nikdy neměl problém si něco najít, ale i když jeho hlava měla fotografickou paměť rozhodně nebyl chodící seznam knih v téhle knihovně. Vždyť byla obrovská! Otevřel obrovskou knihu, kde byl seznam všech zdejších knih a začal jí listovat. "Kdybych býval.. kdyby Joshua nebyl.. oh ano.. K... K... L... L... M! Tady je M! Proč jsem hledal M?!" zarazí se sám nad sebou, vždyť kniha, kterou hledal nezačínala na M. Možná to bylo tím, že tolik myslel na možnou magii. Och ano.. určitě to bylo tím.