Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Teplo, sluníčko, a hlavně nechutní občané. Měl pocit, že mu vybuchne hlava nad tím vším, jak přemýšlel. Promnul si znuděně tvář, div neviděl hvězdy a měsíc na svých očních víčkách ještě za dne, jak si ten ksicht prostě pomačkal. Vlasy měl uhlazené dozadu, ale stejně mu pár pramenů sjelo do očí a šimralo jej v řasách, než vlasy zase uplácal dozadu vlhkou rukou od vody, která v oné době poskytovala jediné zavlažení pro pár kytek v pokoji. Někdy měl pocit, že jeho nápady jsou s ubírajícími roky víc divnější než dřív, ne že by si je pamatoval, ale měl takové tušení.
Převalil nad jejími slovy oči, ženské byly zvláštní druh, pamatoval si trochu matně ještě matku jeho těla, taky její dotek, nebo vůni té děvečky, kterou společně s druhým skyggenem zabili. Její chuť mu na jazyku nezůstala dlouho, ale přesto naprázdno polknul. Něco by nejspíš zakousl i když se krmil celkem nedávno. ,,To slyším rád," ušklíbl se na ni. Lichotilo mu to i když to byl vyloženě sarkasmus, kterým zamaskovala fakt, že opravdu nestíhala a korzet jí dal víc zabrat, než by vlastně chtěla. Měla mu říci, utáhl by jí ho tak, že by se už nenadechla. Jenže tak moc to asi utáhnout ani nešlo, inu zvuk praskajících žeber by probudil i mrtvého z rozjímaní. ,,Pardon?" Zavrtěl hlavou a vycenil škodolibě zuby. ,,Já rád uslyším jakýkoliv zvuk, který vydáš." Mrknul na ni pobaveně, ale vlastně to ani tak s humorem nebral. Lidé uměli vydávat zajímavé zvuky, to se jim muselo nechat. Od zvuků strachu, bolesti až po touženou slast. Byli lehce zmanipulovatelní. Podíval se na svoji hruď a plácl si ruce někam zhruba na prsa. ,,Chybí mi tam třešničky, ale hádám že zmuchlané ponožky by to vyřešily."
Kdyby se o korzetu bavili déle, asi by vůbec nikam nevyrazili a spíš by se dostali do fáze, že jej z ní bude chtít sundat, aby jí ukázal, jak se to má vlastně dělat. Jen aby dosáhl svého. Problém byl, že oni stejně vyrazili, a i když už nebylo slunce nad nimi, ale ozařovalo jinou část země, tak tu byl hic jako kdyby ho narvali do výhně. Někde měl u sedla vodu, ale bylo mu líno se pro ni natahovat, a tak si jen přejel po rtech prstem, než se kousl v úšklebku. ,,Začínám mít pocit, že mě chceš vidět v korzetu s kočičíma ouškama a ocasem," otočil na ni hlavu. Vycenil na ni zuby v úšklebku a zvedl ruce k hlavě, kdy prsty naznačil ouška. Dokázal sedět v sedle koně i bez držení rukou, jen se maličko vlnil víc v bocích, aby nespadl. ,,Třeba ti to jednou splním, ale nebude to jednostranný obchod." Když už, tak z toho musel on něco mít. Je jedno zda strach v očích, paniku ochromující její tělo, nebo naopak rty a ruce potřísněné krví.
So ho sem vedlo? Kdo ví vlastně, díval se kolem sebe jen tak zběžně. Bylo tu toho hodně, co by jej pro zábavu mohlo zaujmout, nebo taky lehce děsit. Kočky měly dobrý čich, ostatně většině ras smrděl jako pukavec, ale nemohli si to vyčítat, jeho nos upozornil na zatuchliny. Jen co se na něj otočila jedna kočka, věděl, že to tady nebude tak zábavné. Každopádně sem s tímhle pocitem nešel, věnoval pozornost dívce. ,,Večeře." Mrknul. ,,Možná jiná společnost." Pokrčil rameny a prohrábl si vlasy, jinak měl celou dobu ruce podél těla a moc sebou nemlel. Chodil jako solný sloup s trochou lidských návyků, aby mezi ně za ty roky zapadl jako prdel na hrnec.
Sjel k její ruce dolů a přejel na druhou, aby si je prohlédl. ,,To rád slyším, těch rukou by byla škoda." Zkonstatoval jen tak, ale nebylo přesně jasné co tím myslel, hrál si s ohněm, kdy ženu popichoval, nebo ji snad chtěl zneklidnit? Oh, možná obojí. Nějak jej nezajímalo, co o něm ví a co ne, ale doufal, že v ní něco vyvolá během dnešního večera. ,,Sladké nebo slané, maso nebo…co já vím." Koukal na ni, jídlo mu nebylo cizí, sice to nebylo to nejlepší čím by se mohl sytit, ale nepohrdne něčím do žaludku, co mu ho zatíží a on neodtáhne kamsi za roh první dítě či menší osobu, které by zhltnul jako malinu. ,,Dal bych si víno," neskrčil nosánek a zastavil se: ,,Až po Vás," mrkl na ni, jen aby se na sekundu mohl dostat za ni. ,,Víš, že bys na stole vypadala taky dobře? Třeba jako…‘večeře.‘"

Být pečené jehně se mu nechtělo a ni za mák, a proto se nikam přes den aktivně nehrnul. Pokud musel, využíval všech temných koutků, které mu prostředí nabízelo. Nejlepší na to byly lesy, nabízely stinná místa, která příšerka využívala jako lidé mosty přes řeky. Inu, dneska tam nešel jen tak, vlastně on nikam nechodil jen tak, vždy za tím něco bylo, ať už soukromý rozkaz krále, kterému neodmítal jeho přání, neboť i Benova dochvilnost byla panenkou ve hře paranoii. Vyvolat tenhle příjemný pocit šlo lehce, zvládne tam dojít brzy? Nebo naopak ne? A bude o hlavu kratší, protože to získá někdo jiný? Neměl strach, tak nějak věděl, co jsou jeho schopnosti a kam se se svým šikovným zadkem umí vyškrábat rychleji než ostatní.
Do míst, kde svítilo slunce od nevidím do nevidím se mu logicky nechtělo i proto čekal až padne večer a slunce už nebude svítit a on se bude moci vyhrabat do sedla půjčeného koně a vyrazit konečně za svým nebo cizím osudem. Dnes na to nebyl sám, společnost mu dělala jakási zlodějka, se kterou se vyhmátli tak trochu společně, krást z jeho kapes není nikdy moudré, ale taky tancovat s panenkou na uhlících nejspíš taky ne. Večeře z ní nebyla, usoudil, že je celkem užitečná. ,,To jsi sem tak hnala, nebo ti dal zabrat ten korzet?" Zeptal se jí po krátkém uvítání, kterému předcházelo jeho čekání v sedle koně. ,,Tvuj tep bije na poplach tak hlasitě, že to slyším až sem." Spíš měl dojem, že mu tam vyplivne plíce a bude se na něj s nimi usmívat, tak jako by tam koze visel zvoneček.
Otočil na ni hlavu, dost možná jen ze zvyku, aby svoje tmavá kukadla upřel na dívku a mohl jí dát najevo, že není jen vzduch, který dokáže dýchat bez toho, aby se moc snažil. Vlastně otázka byla, zda to potřeboval. Pochyboval, lidské návyky mu nechyběly a zůstaly jen maličké chyby v systému temné bytosti. Třeba takové prohrábnutí vlasů měl rád, nejen že se to líbilo potencionální kořisti, ale taky vypadal daleko lépe když měl vlasy načechrané nežli placaté na palici. ,,Ptáš se mě, nebo větru. Nejsem zrovna ‚kočka‘." Pozvednul obočí, pokud na něm někde viděla kočičí chlupy a nebo snad tu jejich nevymáchanou tlamu, musela být hodně slepá. Zcela jasně mu došlo, co tím myslela, ale neměl chuť řešit tohle nechutné počasí, které nedělalo dobře ani jemu, a to nebyl tak příšerně navalený jako ona. Měl na sobě jen tmavé kalhoty, vestu lehce nazelenalé barvy a pod ní tmavou košili se šněrováním ke krku. Boty vysoké ke kolenům s nožem zastrčeným hluboko vevnitř.
Koukal kolem, nic jeho pozornosti neuniklo, ale taky nenašel nic, co by ho zrovna zaujalo. Možná si byl s kočkami v něčem podobný, kdyby tu proletělo delirium asi by za tím utíkal jako kočka za světýlkem, ale pochopitelně ho nebudeme ponižovat. Dokázal by to plně sám, ale rozumu měl dost, a ještě mu za ty roky plně nezačalo šibat. ,,Sledují cokoliv se hne," zkonstatuje prostě, vojáci mu neunikali a sám si říkal, kdo vše zde bude a komu se podaří prokouknout co je vlastně zač. Nahnul se k ní a prohlédl si její tvář z blízka: ,,Zkus na nás pěkný nosánku nepřitáhnout moc pozornosti, nenechavost se nevyplácí." Vycenil pobaveně zuby v úsměvu, než se zase odtáhl aby si nabídku kolem mohl prohlédnout stejně jako lidi. Třeba taky bude nenechavý.

Les působil najednou víc prázdněji než předtím, ironicky navzdory tomu, že zde bylo víc hlav na jednom metru čtvereční než do posledních chvil, které trávil Benjamine přemýšlením o postupu v jeho práci dál. Pochopitelně ho trochu denní světlo vytáčelo a neustále pohybování se pod stíny stromů mu lezlo na nervy, ještě že některá místa byla tak zarostlá a koruny prorostlé do sebe, že se nemusel bát, že by dostal facku od světla až by lehl. Zaujatě jen koukal nahoru do korun stromů, než měl možnost hledět na něco daleko zajímavějšího, než byla příroda. Ne že by byl nějaký ujetej fanatyk do květin, ale zrovna neměl nic jiného na práci. Chlapík stojící za ženou byl jako chodící třešeň na dortu, stačilo by ji vložit mezi zuby a urvat tu jeho šťopku na krku, zvídavě a lačně se na něj usmál, což na jednu stranu vypadalo nevinně, ale na druhou? Vyvolat v někom paranoiu bylo vzrušující.
Trhnul pohledem k dívce, ach ano lesy. Plynule pokrčil rameny jako by neznal ani vlastní nohy a ukázal na cestu před ně. ,,Jeden neví, zda jít rovně, nebo zkusit štěstí po vyšlapaných pěšinkách a to mě inu zavedlo jinam, než jsem chtěl. Ale kráčet celou dobu v tom úmorném slunci s tmavými vlasy mi nedělá dobře, cítím pak každičký kousek svého mozku se měnit na břečku." Zamrkal na ni vážně a založil si ruce na hrudníku. ,,Proto jsem doufal v lepší cestu lesem, ale zradila mě." Konstatuje posmutněle. Zvednul pohled od prašné cesty, až když zmínila, že by cestu našel bez ní. Zcela jistě ano, na to měl Beník až moc velké ego, a to nechtělo splasknout. ,,To možná máte sličná paní pravdu, ale nebyl by to takový vítězný pocit jako najít cestu díky Vám, taková společnost se vždy hodí." Ušklíbne se. ,,Takhle jsem venku raz dva, ještě bych tam bloudil do večera a pak zjistil, že koukám na farmářský domek a ne můj cíl." Protáhne se skoro ztrouchnivěle až se ozve tiché lupání jeho kostí.
Kapuce chránila jeho oči před přímým světlem, měl štěstí, že stromy stejně zasahovaly do cesty tak akorát, aby ho tu světlo nemlátilo jako plamen zvědavou můru. ,,Nejsem tak milý jako vy." Prohlížel si ji, každičký kousek co měl před sebou jako by mohla kdykoliv zmizet, hlad jej tolik netrápil, když už by na to došlo, sežral by raději toho za ní a ji si nechal na později. Takhle blíž dokázal vnímat i něco víc, nejen její vzhled. Pohyb kupředu měl i proti reakci, kterou byl voják skoro až vystřelujíc proti němu, chudáček malý. Neměl ponětí proti čemu stojí, jak rychle by ho dokázal Benjamine zmasakrovat, že by jeho zbytky ani matka nepoznala. Jenže Ben měl v mysli hodně věcí, ale masakr zatím ne, jeho práce by nebyla hotová, kdyby tu začal běsnit a trhat ho na kusy, potřeboval se posunout dál, ne tupě stát. ,,Můžeme jít společně, když váš voják tak naléhá. Nebudu vás zdržovat dlouho, jakmile budu vědět kudy jít, půjdu si po svém." Ubezpečoval ji opakovaně, ačkoliv to bylo spíš pro toho hlupáčka za ní.
,,Ah, máte pravdu bojovat umím, hold jsem kus chlapa a ne větývka, která se ve větru zlomí vedví. Ovšem pro dámu bych bojoval rád, kde jsou ty léta, co muži hájili čest dam? Oh, ovšem, kdesi promarněné nad pohárem vína. Máte ráda víno?" Pozvedl zvídavě obočí a následně se na ni roztomile pousmál, až se mu na tváři vytvořily ďolíčky. ,,Jděte, jen se chovám mile k Vám, jak se chováte vy ke mně." Kývl na srozumění, zcela jistě rád pronesl své jméno, byl na něj pyšný však znělo z úst okolních tak dobře. Ale nesměli jej komolit, to pak už nebyla legrace. Zavrtí hlavou, kápě sedící na ramenou mu dává víc prostoru, ale taky pocitu, že je před denním světlem nahý. ,,Někdo další kdo by vyskočil z lesa by už takový gentleman být nemusel, budeme ve větším počtu a tak budeme mít možnost vyzrát nad lesními lumpy."
,,Jakému pánu sloužím?" Pozvedl obočí v úsměvu, nebyl hlupáček, ani naivní panáček, aby jí řekl, že přímo králi Morenovi. Ještě by z něj ta krutá hlava udělala odstrašující případ, což dvakrát nešlo. ,,Zámožnému pánu z Grimmstone, jeho obchodní činnost je v zemi velmi slušná, ale přišlo mu škoda nenabídnout jeho služby dál." Pokrčil rameny a lehce se nad svou lží usmál. Není to lež, dokud druhý neví že lže. ,,Není to taková tragédie, sic mi neleží na ramenou nejméně povinností, vím, že to dokáži a tak to beru pozitivně, jako výlet za hranice toho odporného místa, kde chcíp pes i ryba, nikde není ani trocha téhle dokonalé zeleně a vůbec už tak milé slečny jako ty."
Přitaká, rozuměl až moc dobře. ,,My muži jsme verbeš prašivá, takto tě využívat pro společnost. Ah." Protočil tmavá kukadla, chvíli vypadal nevinně, ale pak zase jeho zrak potemněl bouřkovým tónem. Vydal se kupředu i za společnosti dámy, nebylo problém s ní držet krok a vůbec už ignorovat toho mamlase za nimi. ,,Tak to jen doufám, že se nezlobíte, že vás okrádám o váš čas. Jsem bohužel jen taky muž, nic víc. Žádná kouzelná víla, která by se pyšnila tituly hraběte." Mlaskl nespokojeně, ačkoliv v realitě, pokud by sakra byl víla, šel by skočit do jámy dobrovolně. Grc. ,,Vlk samotář? Oh, tak to smekám. Snad nekoušeš moc, abych se nebál." Zasmál se, až to vyprovokovalo muže za nimi k hlasitějšímu odkašlání. Ben se na něj otočil. ,,Nezapomněl jsem na tebe." Mrkl, aniž by vysvětlil jak to myslí, ale chlapíka to zaskočilo. ,,Den nebo dva, co ty a tvůj doprovod? Jak dlouho bude trvat procházka." Pozvedl obočí zvědavě.

Benjamine Beast - Pohár vody

24.12.Nová postava
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

23.12.Nová postava
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

20.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

17.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

15.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

12.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

11.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

10.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

06.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

05.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

04.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno