Příspěvky uživatele

< návrat zpět

03.12. - Nová postava
.
.
.
.
.
.
✓ Zapsáno do banky

02.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

Kdyby se opravdu ztratil, nejspíš by se přesunoval stíny prostě na jednu stranu, dokud by neměl kam, nebo by zakopl o živou duši, která by jej někam poslala. Zrovna teď v tuto ztracenou sekundu našel svoji záchrannou duši, ačkoliv ji nepotřeboval. To ona ani člověk za ní vědět nemuseli, bylo by to děsivé, kdyby jim jen tak řekl, že na ně právě čekal, aby mu zachránili život. Hlavu v lese ztratit nechtěl. Stejně jako ji nesměla ztratit ona, jinak by sebou přeci jen neměla strážce, který hlídal každý malý pohyb větru. Byl neklidně podezíravá, a to se Benovi líbilo, vojáci sice měli tuhý a oddaný kořínek, ale taky to byly pěkné loutky psychické manipulace. Když ztratí pána, jsou neužiteční. Protečou rychlostí děravého džberu, nemá do nich ani cenu nic cpát, protože to nedokáží vstřebat. Proto si jej Benjamine brzy přestal všímat, sama žena jej ubezpečila, že takto muž reaguje obyčejně pořád. Jeho hlasité vydechnutí se zapraskáním dřeva a kamínků pod podrážkou boty vypovědělo své, daleko větší souhlas, než by mohl chtít.
Sledoval ji nehnutě, když přestal počítat. ,,Lesy jsou náramné bludiště, co vejde živé někdy už ven nevyjde. Je to mrzuté, měl jsem štěstí na Vaši sličnou osobu." Usměje se na ni zdvořilým úsměvem, kterým ozáří i její mrzutou společnost, ta se zdá posunuje blíž k ženě, aby od ní nebyla tak daleko. V Benově hlavě byl chladný klid, nezaujatý v jeho osobu, ale klidně by si jej mohl namazat na chleba a s chutí se zakousnout, když by na to přišla řeč. Každý byl příšera, stačilo jen zatlačit na správném místě. Sledoval, kam ukazuje, mohla by jej chtít svést na scestí, ale zatím mu na to nepřipadala, proto pohledem zaujatého štěněte sledoval ukazující prst. ,,Tak to jsem ráda, že mě nečeká cesta přes hory a doly." Uchechtl se tiše, ačkoliv mu na tom nic úsměvného nepřišlo. Už aby byla tma a on se nemusel štít nechutného slunce, kapuce na jeho hlavě mu dodávala odvahu před slunečním svitem, který nebyl příjemný a díky bohu v lese nebyl tak silný.
Krůček za krůčkem se přesunul blíže k ní a koukal podobným směrem jako ona: ,,OH?! Taková náhoda." Koukl přímo na ni, když se jí díval do tváře, aniž by uhnul na několik nádechů pohledem, byl vytrvalý co se některých věcí týče a jeho mladistvý šarm mu dodával důvěryhodnosti. ,,Jste laskavá." Přivřel spokojeně oči, kdyby se uměl červenat, asi by to udělal, ale takhle vypadal jako mžourající kočka, kterou majitel drbal dlouho na zádech, až se mu z toho roztopila. Když se otočila sledoval přímo strážce, věnoval mu hravý úšklebek, který vyvolal, co chtěl, jisté cuknutí víčky nahoru do širokého rozevření kukadel. ,,Chránit Vás mi bude ctí," kývl. ,,Nikdy jsem to sice nedělal, ale mohu se zaručit, že jsem dostatečně vynikající bojovník na to, abych zahnal i netvora, který by Vám chtěl zkřivit vlásek na Vaší hlavince. " Sám byl jedním, měl by být to, před čím lidi varují, ale stejně působil mile, přívětivě, stejně jako prošlý koláč uměl zanechat pachuť na jazyku.
Její jméno znělo sladce, ale nebyl si jistý, zda přesně ví, kam jej zařadit, ale o to se postará časem, neměl mysl nafukovací, a tak po těch letech jména vypouštěl a jejich podobnost by mohla být víc než náhodná. ,,Hezké jméno, vlastně nebudu proti. Pokud je Vám to více po chuti," kývne směrem k tykání, kdyby to byla jistá situace, nejspíš by na ni hned jeho TY nebo HEJ vyvalil rychlostí utrženého sudu, ale teď to chtělo piánko a získat sladkou odměnu na konec. ,,Obchodní cesta abych pravdu řekl, vyřídit požadavky, které si můj pán žádá." Pokrčí rameny a chvíli se dívá na ruce, když jimi pak pohodí. ,,Něco za něco, znáte to, nejspíš jsi o tom slyšela. Alespoň vypadáš na vzdělanou ženu, která se pochybuje ve vyšším kole nesoucí název mlýn společnosti." Mudruje a sleduje cestu v dáli. ,,Někdo chce víc, ale musí nabídnout něco navíc a podobně, od toho tu jsem já. Abych to vyříkal." Převalí oči. ,,Vydala jsi se se svým doprovodem na procházku, či byl někdo tak otravný, až si vyžádal čas pro sebe?" Zeptá se líně, bez toho, aby se ohlédl na vojáka.
Až po chvíli mu sepnulo, v jakém smyslu její jméno pravděpodobně slyšel, nuže nechal si to pro sebe, nerad by začal něco, co by mu ublížilo a bez vědomí Morena. Vycenil zuby, nehledal v jejím těle strach, podezíravost a podobně, ale stejně věděl, že tam někde je. ,,Samozřejmně," naznačil jí jejich společný směr cesty, nechystal se jít za ní, ale rovně vedle ní. Dával tím najevo muži za nimi, co si o něm myslí – nic pozitivního to nebylo. ,,Často se takto procházíš místy, která mohou být propletena lumpy, když sebou bereš ochránce?" Pozvedl obočí. ,,Nebo je to výjimka?"

01.12. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

30.11. - Benjamine Beast
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

Polemizovat o smrti bylo vyloženě jednoduché, pokud jste neměli na druhé straně někoho, kdo smrt rád realizoval na druhých. Benjamine byl vyloženě dokonalý kandidát na to, aby jej dívka požádala v této temné chvilce o nějakou tu laskavost, aby její sestra klidně odešla ze světa, či tak. Však to znáte, vždy je to, ta stejná báze životního cyklu. Kdo by hledal smutek v tom, že mu nepodá ruku a nebude chtít úkol zadat, hledal by marně. Benjamine si rád povídal na téma smrti, jídla a podobných věcí, jen na to musel najít ty pravé osoby. Skyggeni sice byli vhodní adepti, ale chybělo jim rádoby vychování a smysl pro humor. Ne že by právě on neměl na svědomí trochu toho jejich chování, když jim v katakombách dělal chůvu. ,,Plané řeči vojáků vštěpované do mysli jejich nadřízenými není to co hledám pro šťavnatou konverzaci." Věnuje jí pokrčení ramen, ví, že s tím očividně nic neudělá, protože nutit ji mluvit smysl nemá, kromě toho to není jeho cílem. Stejně jako na ni dneska využívat svoji sílu a přimět ji se začít ‚strachovat‘. ,,Smutek je proměnlivá a fádní emoce, řekl bych. Vdova kasírující truhlu muže jej taky umí předstírat, dokud jí z toho sype do kapes. Naopak na druhé straně je sirota, co pláče opravdu a cítí reálný smutek a dychtí po lásce, kterou nedostane." Uchechtne se nad tímto ponurým tématem a mávne rukou. ,,Vojáci smutek nevyhledávají, to jejich rodiny smutní. Taky zanechá sluníčko jako ty rodinu ve smutku?" Poukáže na její ruku, jako by dával najevo, že je svým smyslem lehký cíl.
,,Hm…" zamyslí se, to byl taková ledová sprcha, že nedošli dál? Ne, to bude vina člověka, nic jiného. On by to probíral dál velice rád, poukázal by na hromadu věcí, taky to, jak má vše naplánovat a podobně. ,,Taková škoda, ale třeba to slyšel jiný páček kecáček a problém se vyřeší. Sama jsi to řekla, jsme mezi vojáky." Ušklíbne se lišácky na menší dívčinu před ním. Nejspíš na chvíli sebrala Benovi vítr z plachet, ale temná bytůstka se uculila a položil si ruku na hrudník, dotčeně či ne, ví jen jakási vyšší třída žijící v nebesích, nebo na posvátném stromě, či co. ,,Každý jsme panákem v něčí válce." Prohlédl si ji. ,,A být důležitý znamená vědět, kdy je třeba hrát prostého pěšáka v šachové hře." Kývne. ,,Někdo jako ty, by to měl vědět panenko." Nedává najevo, přímo co si myslí, ale naráží cela jistě na vyšší třídu, na onu hnusnou smetánku, kterou pohrdal, ale patřil mezi ně konec konců nějak okrajově. Kdyby věděli, co je, měli by jej za odpad, případně jen za noční můru pod postelí, kterou chtějí eliminovat. Ben byl daleko víc, jen si to chtělo uvědomit. ,,Až se potkáme jinde, myslím, že vážíte předchozí slova." Dodá klidně, téměř až nezaujatě. Což je nelogické k jeho přednesu.
Knihu nechal knihou, či spis spisem, to máte jedno, kdo by to vlastně četl? Všichni, kdo by chtěli někoho za těch pravých, potřebných okolností smazat z povrchu zemského. Třeba rodiče, sourozence, nebo jen lásky jejich bývalých lásek a tak podobně, ty blbosti, které lidi řešili a za co byl dobře Ben placen, pokud měl někoho smazat z povrchu zemského. ,,Hurá, možná se slečinka učí hodně rychle některé věci." Zazubí se na ni jako malé zlobivé štěně, které právě roztrhalo haldu novin. ,,I život má cenu, pomalu stárnout, až prostě jednoho dne umřeme." Podá argument, co kdyby náhodou měla něco proti, co by mu nevonělo. Ale naopak dívka se vytasí s něčím, co jej donutí se spiklenecky, nejspíš hraně, usmát. ,,Nesmrtelnost je zvláštní, neřekl byl, nereálná, je ve svém smyslu existující. Třeba jí dosáhneš ty, nebo jsem jí dosáhl či dosáhnu já." Poklepe si na ret s zamyšleným výrazem. ,,Není radno podceňovat něco, co vlastně tvoje oči neviděly, ale neví, zda to je, či není ve skutečnosti." Uchechtne se.
,,Kdybych tě chtěl sluníčko unést, už bych to udělal. Nepovídal bych si to, a zejména bych pak nelaškoval o smrti." Odfrkne si. ,,Nejsem amatér." Zasměje se, byla legrace si dělat srandu z něčeho, co vlastně byl, ale ne každý mu to žral. Kdo ano, tak brzy zmizel, když si pustil pusu až moc na špacír a Ben tohle riskovat nemohl. Lidé mizí přirozeně, nikdo se tomu v Grimstone zas tak nediví. Král je král a každý ví, že má svoje způsoby, jámu nevyjímaje. Beník by se tam podívat mohl, někoho tam hodit a jít pak dolů, sledovat jak se o něj jemu podobní, ale přesto podřadní perou o kus žvance, který byl kdysi člověk. Nevěnoval pozornost strážím, kdyby tak dělal, nejspíš by právě oni okusili dno jámy, byla přeci jen prázdná už pár dní, tedy, pokud do ní někdo nespadl omylem.
Ben znechuceně zavrčel, neměl rád, když mu někdo kazil monology, dialogy a jakékoliv jiné konverzace s jím samotným, či někým jiným a hle, tady se jeden pitomec složený z tuctu pitomců našel. Zkažené želé monstrum, které spolykalo světlušky? Tak něco. Útok na ně byl mazaný, ale společně to ustáli, patetické. Mohl si přát třeba aby se z tvora stali motýlci, ale jak se znal, byla to ironická myšlenka, ironické idey v sarkasmu. Útok se mu zdařil, ale také pocítil vlastní bolest. Uskočením dozadu se dostal dál, kde se mohl podívat na svoji ránu, věděl, že to bude muset dát do pucu, ale zrovna teď se mu v těle prohnala vlna adrenalinu a s podstatou dravce, se vydal opět do boje. Meč, který mu hodila se hodil, nevypadal ani poničeně, na to, že jej zasekl do bůh ví čeho. Jeho další útok byl míření na torzo bytosti, se snahou se případně zaseknout do hrudníku. Neměl tolik volného prostoru, když se mu pod nohami motala i dívka, která z boje neutíkala, ale naopak se vrhla do boje taky. Kdyby hrudník zasáhl, tak ví, že jej bude chtít prošpikovat jako prase na rožni, aby želé věci ukázal, kdo je tady pánem.

Benovy oči trpěly, podobně jako celá jeho temná podstata skyggena. Les byl sice z větší části tmavý, ale našly se tu bohužel místa s přímým slunečním svitem. Jako by se nechumelilo tu tancoval sluneční svit, proto neměl jiné země než domovinu rád. Ne, že by jeho tělo nepocházelo právě ze země, kde rostly stromy, jenže on považoval za domov to, kde nacpali do bídného lidského těla jeho super podstatu temného cosi. Aktuálně musel řešit víc problémů, například jak se dostat do města a vyhnout se slunci. Ustaranost mu netvořila zatím ani jedinou vrásku na čele, byť se mračil, protože skenoval pohledem okolí. Nezoufal, věděl, že svoji práci odvede dobře i v časovém presu, kdy nebude mít možnost na druhé pokusy.
Ale jeho pozornost byla brzy ukradena stejně rychle jako nehlídaný koš s jídlem v Grimstone. Získala ji žena a bohužel i část patřila jejímu strážci, který byl pár metrů za ní. Byl pozorný, přesto si neuvědomoval, že proti jezdci na koni, nemá žádnou šanci, kdyby vyjel z lesů ve snaze ženu například unést. Benjamine ženu krást nechtěl, aspoň ne zatím, kdyby už s ní něco chtěl, tak z ní mít potravu, konec konců na to by stačil i menší chlapík v pozadí. Cíl její cesty mu nebyl znám, stejně jako do určité doby, ani směr jeho chůze, než se střetli tváří v tvář. Byla pohledná, ale Benjamina příliš lidská krása nezajímala, zejména pak z ní cítil magii. Lidské emoce pohřbil hluboko, sem tam měl nějaký ten jejich zlozvyk, jako prohrábnutí vlasů, což před chvíli udělal, než ruku volně nechal viset podél těla.
Vítr se mu opře na moment do zad, prach ve vzduchu jej netrápí, sleduje ji a poté i stráž, neměl ponětí, kdo byla, ale snažil se si udělat obrázek. ,,Váš přítelíček tam vzadu ze mě není moc nadšený, nuže nedivím se mu, je velmi důležité být ostražitý." Kývne na ni a poté se rozhlédne, drží se ve stínech stromů, které kříží cestu, inu stejně má kapuci, aby ochránil svoje tělo před sluncem. Zamyšleně se podívá na ruce a něco počítá, mumlá při tom číslovky. ,,Hm…hmf, děkuji vám sličná paní." Usměje se na ni vřele až mu obrazně v očích zajiskří. Kdyby to bylo reálné, měl by obvykle z očí fontánky hvězdiček. Pravděpodobně by tím děsil společnost ještě víc než svojí obvyklou existencí. ,,Abych pravdu řekl, do Grandiru." Odpoví slušně. ,,Pokud mi paměť dobře slouží, není to dalek od tohoto lesu, ale bohužel už jsem zde roky nebyl." Pozvedne ruce dlaněmi nahoru a pokrčí ramena v náznaku nevědomosti, jenž se nad ním měla pohybovat. Ve skutečnosti tahle liška věděla, kam srká rypák, jak by taky ne, jen čekala na svoji vhodnou denní dobu – noc. ,,Štěstí mi dnes přát více asi nebude, že byste šla tím směrem také? Víte, myslím, že bezpečí pro ženu jako vy je zcela důležité a mohl bych být k užitku." Uculí se. Někdy Ben chtěl něco víc, co si ani dovolit úplně nemohl, ale přesto hrál na harfu osudu, dokud nepřetrhl nitky, které by mu zavazely v postupu. Zrovna on, šel klidně i přes mrtvoly.
Ben se mírně uklonil a usmál se na ženu před sebou. ,,Jsem nezdvořilý, můžete mi říkat Bene, zdaleka lepší, než ty či tamten." Položí skoro až pyšně ruku na hrudník, když se zvedá z předklonu. Pár pramenů z ofinky mu padá do čela, tváří se jako štěně vykopnuté na mráz. ,,Teď už nejsem tak cizí, kdybych byl nějaký lump, asi bych se vám nepředstavil." Uchechtne se nad tím a rozhlédne se, jeden by řekl, že je zde krásně, ale Bena napadlo jediné slovo - grc. Takový dojem měl z lesa, nikoliv z pohledné mladé dámy.

,,Ugh…" zašklebil se víc než znechuceně, když věděl kde se nachází a kudy se vlastně musí prodírat, ale nevzdoroval by rozkazu krále. Vlastně to se nikomu nevyplácelo a Benjamine chtěl těžit z toho, že na odmlouvání jiní dojížděli daleko tvrději než po másle. Lidé byli stejně prchaví jako plyny ve zkumavkách, stačilo odloupnout korek a jejich duše zmizela do světa. Zaujatě si přejel po hrudníku a pak se ušklíbl, duše? Ne, tohle v sobě rozhodně už asi neměl a pokud nějaké zbytky byly, tak musely být příšerně utlačovány v temnotě jeho osoby.
Sluníčko mu vadilo, a proto cestoval večer, jen teď přes den musel být v lesích, aby se vyhnul ostrému svitu, který by mezi mraky mohl tancovat. Les byl natolik hustý v některých částech, že by musel jít na přímé pěšiny, aby se mohl slunit a jak jej známe, to on nechtěl. Počasí se pochopitelně během dne rapidně měnilo, chvíli to vypadalo na déšť, což jej zahřálo na hrudníku, ale pak se opět objevilo slunce a on seděl pod stromem na vystouplém kameni pokrytém mechem, spadanými šiškami a taky drobnými větvičkami. Až moc to tu na jeho vkus žilo.
Svěsil nohu dolů a opřel špičku tmavé body do měkkého podloží, nebyl, kdo ví jak dlouhý, aby mohl na kameni sedět obkročmo, protože by jeho nohy visely ve vzduchu. Ozvalo se jedno škrtnutí, následně druhé, nebylo však z přezky na jeho obuvi, ale od brusného kamene, který třel o čepel nože, který sebou měl. Měl jich víc, ještě jeden měl v botě a další pak za pasem na zádech, skrytý pod tmavým kabátem.
Na krku měl pověšený černý šátek, volně se mu houpal do té chvíle, než jej začal iritovat a skyggen jej nacpal do vnitřní kapsy kabátce. Pod kabátem měl jen obyčejnou košili na zavázání pod krkem, její barva už dávno ztratila bělobu a byla spíše zašedlá. Nepřišel sem se oblékat do výstavných síní, ale spíše splnit úkol, který dostal. Měl vystopovat jednoho mága, ale musel se nejprve sejít s jedním informátorem, který by o temném mágovi věděl víc.
Zbystřil a pozvedl hlavu, protočil čepelí mezi prsty, než nůž zasunul do opasku a docela hbitě se zvedl ze svého dosavadního místa, aby se vyhnul kontaktu s případným narušitelem. To, co jeho tiché, rozjímavé chvilky vyrušilo byla mladá žena, ale více hluku napáchal muž za ní, kterému se naprosto viditelně nelíbila vzdálenost, kterou musel dodržovat. Tohle jeho informátoři nebyli, každopádně žena musela býti bohatou paní, hraběnkou či prostě řečeno smetánkou, neboť obyčejní pacholci nemají své ochránce.
Ben se uculil, když si natáhl kapuci od odepnutého kabátce na hlavu a pomalu se vydal oklikou k nim. Nejprve se ozývalo praskání větví, šum prodírajícího se cosi mezi keři, než se na cestu vypotácel mladý muž, který div nezakopl, jak se snažil překonat příkopu plnou vlhkosti. Pohodil hlavou, když se narovnal, od jeho nohou se při zastavení vynořil oblak prachu, stejný jako vznikl pod kopyty koní.
,,Oh," pozvedl ruce. ,,Odpusťe mi." Usmál se na ženu a na mladého muže v pozadí dívky se jen periferně koukl. Oprášil si kabát od špíny, uvízlých listů a také nějakého jehličí. ,,Pravděpodobně jsem se ztratil, asi mi ctěná paní nepoví, kde vlastně jsem?" Zeptal se jí, když jí věnoval štěněčí úsměv, jenž mu vytvářely jeho tmavá kukadla.
Upřímně věděl přesně kde je, ale jak by mohl lehce obejít typickou obavu z cizáků, kteří se vynoří zčista jasna z lesa a navazují kontakt? O to víc se temné osobě líbilo, že naproti sobě za ženou cítí podezíravost, byla by to šance pro paranoii? Nebo tu snad byla taky? Nebyl příliš blízko, ale stejně tak z ženy cítil něco víc než lidskost, magii. Odpornou magii, kterou nemohl rozpoznat, ale i to mu stačilo, aby věděl, že to nebude jen tak.

GRIMSTONE – SUDÁ - 7
Zaškubaly mu rty v koutcích, stejně jako sebou škubá spalující se dříví ve výhních kováren, ovšem ta poblíž nich je vyhaslá a zavřená, čeká nejspíš na další den, kdy v ní opět plamen kováři zažehnou a vyrobí několik smrtících zbraní. Počasí se během jejich debaty začínalo měnit, Ben to tolik nevnímal, nebyl rosnička, aby tak dělal. ,,Kdybych nenabízel o čem by naše konverzace byla. Hlavně by nezačala, což by bylo smutné." Poví na oko tlumeným hlasem, jako by mu to opravdu bylo líto. Nuže nebylo, ale to je fuk. Padala slova o ceně, nebyl hamižnost, to by předal jinému ocásku, kdo ví kde tenhle pitomeček pitomej byl. Prohrábl si vlasy a pokrčil rameny. ,,Cena je proměnlivá, bude to věc, nebo to bude čistě hodnota věci? Mohl by to taky být čin." Roztáhne rty v šibalském úsměvu, ale při tom i pozvedne ruku. ,,A ne, nemyslím prasečinky." Zamračí se, ještě by z toho vrhnul, kdyby nad tím moc přemýšlel, zábava sice super, ale raději by jako každý jiný skyggen nasytil žaludek. ,,Tak pěkné panence bych cenu nepřemrštil," zavrtí hlavou, nemohl jít pod čáru rozpočtu, nebo pod svoje hodnoty, ale taky nechtěl mluvit o stovkách penízků, které by mu z toho padly do kapsy. Sám o sobě měl hodně peněz a shromažďování nebylo jeho předností, ne teď přebytečných. ,,Můžeme se domluvit na něčem rozumném, nebo třeba když na to přijde, tak je možné, že otravnost tvé sestry by donutila vraha to udělat zadarmo." Mrknul na ni sladce. Benjamine miloval pocit hrát si s horkým uhlíkem, který jej mohl opravdu nepříjemně popálit a on by kňučel, kdyby si spálil prstíky, tedy pokud by si je nepálil úmyslně. Byl toho vskutku taky schopný. ,,Nechme to osudu," dodá nakonec.
Lidé odpradávna mizeli v tlamách predátorů, nebo padali do jam, případně se zabíjeli mezi sebou, neviděl problém v tom, že sem tam někdo zmizel. Zvídavě naklonil hlavičku směrem k ní, ale taky lehce k pravému ramenu, nehnul se a vlastně ani chvíli nemrkl, jen na ni upíral tmavé oči až do té chvíle, než se usmál. ,,Ale, ale…šuš." Udělal krok blíž. ,,Taková slova, jako bych v tom měl mít ruku až po loket. Když se zeptají, zmizí. Chceš, aby zmizeli? Chceš aby to bylo na tvoji košilku." Zapřede jako mazaný kocour, když stojí vedle ní a dívá se spíš za ni, než dolů za ni. ,,Nechceš mě donutit udělat něco, co bych pak okomentoval jako: Podívej na to, co jsi mě donutila udělat." Položil si dotčeně ruku na hruď. Sůl si mohli půjčovat i od sousedů odvedle a nezabilo by je to. Její hlásek mu nebyl úplně po chuti, stejně tak jako její možné existencí postavení, nevypadala jako obyčejná sousedovic panenka, co by si půjčovala sůl. Viděl a hlavně slyšel, že je z vyšší třídy. Takové panenky mizely hůře, zejména když je pozvete na oběd, kdy jsou obědem samy. Tahle by jej za to pravděpodobně bacila, podle rány a vzhledu, kdy musela trénovat s ostrým předmětem, mečem či dýkami. ,,To bych si vyprosil." Mrkne hravě, ale vůbec se po takové větě nečepýří, necítí se vlastně ani ohrožen. ,,Mohl bych vydat spis, kdybch všechny svoje rady nashromáždil do písemné formy." Usměje se na očičko pyšně. Ne, až takové ego asi neměl, ale konec konců, bavilo jej si hrát s lidskou dušičkou, která tu před ním stála. Tak křehká a mladá.
,,S tím bych dokázal pomoci, nebudu vyprávět jak…ale mohl, někdo jde nahoru, někdo dolů." Zachichotá se a vycení na ni ve sluníčkovém úsměvu tmavé kukadla plné temnoty a zloby, ale taky dětského výrazu plného nevinnosti, který mu právě dávaly. Neměl potřebu ženy povyšovat, ale kdyby náhodou někde ruku přidal k dílu, chtěl by z toho něco mít, něco VÍC než pár hezkých slov. Byl si vědom, že by to na něj mohlo padnout jako domek z karet, proto by se do toho nevrhl slepě a nestrčil by tam celou ruku. Myšky taky umějí pracovat potichu, a přitom jsou to toxičtí hlodavci. Rozlezou se jako nemoc. ,,Však si to jen představ, respekt ze všech stran, mylady…" věnoval jí zdvořilé oslovení, ale pak ztišil hlas. ,,Ale za vysoké pozice se platí často krví. Možná bys brzy přišla o hlavu, když se na to tak dívám. Ve šlechtě platí jiná pravidla, jak určitě víš." Pokrčí rameny, než se vzdálil na krok. Prohlédl si ji od hlavy k patě a zavrtěl hlavou. ,,Panenka nevypadá jako voják, panenka by mohla být generál. Ženy v sedle jsou celkem pohledné." A k snědku. Mrkne na ni a pak vzhlédne. ,,Už nikdy nebudeš muset zvedat hlavinku nahoru k lidem, ale naopak oni k tobě." Odpoví a koukne na ni místo nahoru. Byl pro, kdyby lidé mizeli její rukou, mohl by na ni pak nějakou špínu hodit a měl by po starostech, proto se na ni tvářil cekem neutrálně, ale sem tam mu cukl koutek. V očích bylo vidět, že je zaujat, ale přesto přemýšlí i dál než o minutu napřed. Sykl přes zuby, jako by se cítil uražen. ,,Nepatřím snad mezi ty pány taky?" Věnoval jí tázavý pohled s podrbáním se na zátylku, nevinnost z něj nej sršela do všech stran. I když to reálně bylo v jeho případě nereálné.
Zopakoval by její větu nahlas, ale projistotu to nechal jen v hlavě a přidal tomu sarkasmus. To mi nezní zrovna jako oficiální práce. Zamrkal na ni, když si ruce založil na hrudníku. ,,Ah, zní to tak že?" Zamyslí se, ví co řekl, ví jak to řekl, zrovna neměl v plánu se omlouvat za svoje slovíčka, co mu vypadla z tlamičky co mu před dávnými roky narostla. Jen se uchechtl a začal se svojí obhajobou jako před posledním soudem: ,,Abych vysvětlil, někdy básník nemůže prozradit celou duši básně, protože by z toho čtenář neměl nic." Usměje se. ,,Třeba někdy zjistíš víc, stejně jako já o tobě."
Kdyby měl muž sledující dvojici na co žárlit, tak by se Ben nedivil, že by se do jejich konverzace vetřel, ale takhle by to vypadalo velmi divně. Nejspíš by se na něj Ben celou dobou usmíval a o to víc by se mu vysmál, podle toho, s čím by přišel. ,,A to ty nejsi květinko." Podíval se na ni vážně, bez hnutí oka. Byla tak maximálně koza na porážku, protože podle vzhledu uměla trknout. ,,Inu nepopírám, že by se mu to mohlo vymstít, kdyby měl až moc zvědavé uši." Vyšší třída jej až tolik nezaujala aby u ní zůstal, nechtěl příliš prozrazovat kolik a jak moc jejich zvyky a chování zná, takže tuto konverzaci opustil elegantním gestem v podobě podání kapesníčku.
Kutálet se od nebezpečí bylo chytré, ale bytosti se to příliš nelíbilo. Upřímně Benjamin z toho taky nehořel radostí, kdyby mohl bude mizet ve stínech a zase se objevovat, ale nemohl s dívkou poblíž. Entita by si o něm nic asi neřekla, pravděpodobně stejně věděla co je zač. ,,Nelíbilo se ti to, nebo proč ten kyselý ksicht?" Zeptal se proti příšeře, ale upřímně neočekával, že by mu ta věc mohla odpovědět, místo toho tam stál v přikrčeném postoji, když vyčkával co udělá krasotinka za další manévr a slibně doufal, že se zase neschová za něj. Být muž je někdy naprd. Neměl čas ji sledovat, ale postřehl meč u nohou. Když k němu dojel po trávě a prachu, zastavil se mu až o botu. Bylo to o sekundy, když se rozhodl pro meč sehnout. Jelikož na něj bestie útočila, rozhodl se Ben přejit do útoku taky. ZAÚTOČIL také, první ránu se musel zachránit vyblokováním, které doufal, že se mu povede, pokud ne, pravděpodobně toho bude litovat. Druhou ránu se už nepokouší vykrýt, ale naopak se jí chce vyhnout tělem, ale jeho útok je mířen na paži nepřítele.

GRIMSTONE (LICHÁ)
Polemizovat nebo konat, tak či onak skyggenovi se líbilo obojí, a tak zrovna neváhal chodit kolem horkého pokrmu, tak sem tam strčil tu tmavou packu, aby ochutnal, co by se potencionálně mladé dámě mohlo honit v hlavince. Bezesporu by řekl, že to řekla jen tak, protože ji nakopla zapomenutá myšlenka s událostí, kterou nerada vytahuje na světlo boží, ale stejně tak by nevsadil vše, že v tom nebyl kousek pravdy a ten miniaturní kousek, chtěl Ben vyhrabat ven a ukázat jí jej, jako novorozené dítě matce. Aby se pokochala nad tím oporným kouskem, co z ní vzejde. ,,Samozřejmě, ale čím víc budeš otálet, tím víc cena proste nahoru." Zavrní spokojeně jako kocour spící na kamnech po náročném dni, kdy konečně pod jeho zadkem někdo zatopí. Copak vykouzlilo hravé ďolíčky na tváři temné bytosti? Nuže, nejen její úsměv, ale jakási idea, že to myslel z části vážně. Sarkasmus v jejím hlase neslyšel, takže to bral zcela vážně. Kdyby narovinu řekla, ne, stejně by se nad tím pozastavil a prohlédl by si ji od hlavy k patě, zda je to její poslední slovo a pak by se jí zeptal, zda toho nebude opravdu litovat. Každopádně tohle nebyl zatím ten případ, kdy by na něj ukazovala, že je vrah, který chce zabít její sestru za peníze. Nevypadal na to.
Šlechta pro něj nebyla nic, jen špinavá hra na černo bílé kostičkované herní ploše, tedy hra šachů. ,,Aha." Vypadlo z něj, když začala mluvit o konání, nebo chtění. Jistě, pro něj nebyl problém chtít a udělat, ale co ona? Bylo to jen chtít = nemít. Pokýval chápavě hlavou a jako zdvořilý lišák nechal dívku mluvit, to, co měla na tom svém srdíčku. Nespokojeně při její odmlce a následné větě zívl, dal tím najevo jakýsi ‚náznak‘ únavy a otrávení. ,,Šlechta mizela vždy nějak nenápadně a co pak teprve obyčejné lidé. Sama jsis květinko všimla, že někdy sousedé sousedů prostě nejsou? Přestanou být. Ale nikdo neví, kam se poděli. Copak se na jejich tělech něco krmí v lesích? Nebo hnijí v bezedné jámě, kde je slyšet nářek těch, co tam spadli podnapilí. Nebo jsou snad tam, kam chodí zvěř pít?" Tázal se hravým hlasem, věděl přesně kde jsou ti, které tam sám dal. Jejich těla hnila přesně na místech, kde měla někdo ve vodě se nadýmal, tedy to, co z něj zbilo, jiný hnil mezi mechem a kapradím, další? Toho ohlodali na kost. ,,Já? Kdybych se podělil města bys mě za vraha, to slovo a zejména pak označení se mi nelíbí. Já jsem mozek, neříkám, že nejsem i ruce…ale víš, umím toho víc, než si ostatní myslí. Víc, než se sladce usmívat na mladé dívky." Mrkne na ni pobaveně a letmo jí vysekne poklonu. Jeho srdce nebylo rozhodně dobré, bylo zkažené a to nejen metaforicky, nejspíš hnilo, pokud jej ještě stále v tom těle měl a nepoháněla jej jen temná duše z kdo ví odkud. Podrbal se na krku a rozhlédl se, přišlo mu, že se situace měnila, něco mu v hlavice našeptávalo nekalé činy, jenž by rád spáchal, ale už měl za ty roky nějakou sebekontrolu.
,,Hmm…" Roztáhl rty do širokého úsměvu a poklepal si na spánek. ,,Ale, ale…" uculil se na ni příjemně, víc, než by jeden chtěl, aby se na ně zrovna rádce krále usmíval, ale to vědělo jen pár lidí. On byl jen prostý člověk, který měl nos v šlechtě a sem tam nechal potencionální zrádce zmizet. Nic jiného, takový ‚hadřík‘ na špínu. ,,Hloupost nezná mezí, ale mojí sestrou není…není ani mojí vírou, věřím jen v to, že hloupí lidé zemřou rychleji, než se nadechnou." Věnoval jí neutrální pohled. ,,Ty také nevypadáš hloupě, přeci bych se jen nezabýval něčím hloupým, inu tvá prvotní myšlenka totiž byla celkem chytrá, přesně zapadající do vyšších tříd. Nemám pravdu?" Obyčejní lidé totiž většinou nepřemýšleli, že by chtěli, prostě sourozenci záhadně umírali na mor, nebo jiné nemoci. ,,Slovní spojení budoucí profese vyvolává všetečné otázky, byl to záměr? Nechceš se má zlatá přidat k armádě, že ne?" Věnoval jí mlasknutí a přivřené oči, když vtěl hlavou, až se mu vlasy pohnuly do boku. ,,Tak sladká květina a s mečem do války? Uff…už aby se pánové báli," naklonil se k ní, když si dal ruku před pusu hřbetem k sobě, když šeptal na oko něco důležitého: ,,S tím taky umím pomoci, s neslušnými pány."
,,Co dělám? Jsem vlastně takový chytrý, mazaný, důležitý člověk vlastně jsem…ano, to jsem. Ale pšššt, nikomu bych to neříkal," Usměje se, ale víc jí nepoví, sama k němu promlouvala v jakýchsi hádankách. Tak si chtěl hrát taky. Pohled cizáka na jeho osobu byl dobíravý, ale Benem to nehne, jen se podívá na dívku a pak na muže na kterého se skoro až spiklenecky usměje. ,,Žárlí na moji společnost." Usměje se dolů na dívenku, jako by jí chtěl pochválit každý kousek kůže a šatu na těle. Ledaže by do ní chtěl kromě očí zabořit třeba i zuby a ochutnat tu krásu i po jiné stránce. Moc na to nemyslí zatím, ale ten pocit tam cítí. ,,Někdo pro zemi zapálený být musí, věř mi, ve vyšší třídě se na to dbá víc. A já rád vypadám dobře, to můžeš posoudit sama." Ukáže sobecky na sebe a poté se podívá na ni, věnuje pozornost jejímu zranění, kdy neochotně z svršku vytáhne kapesníček se ozdobným vyšíváním. ,,Až mi tu omdlíš ze ztráty krve, nebo mdlob zamávej tím." Vloží ironii do hlasu zcela zřetelně a jeden by řekl i posměšně.
Plácanec na zem se mu nelíbil, div si nedal do čela o zemi, jak tam sebou měchnul. Zavrčení se vydralo z úst skyggena, hned poté co se vyškrábal na nožky. To, co se před nimi objevilo se mu ani za mák nelíbilo, uráželo to i jeho vzhled, něco tak hnusného nemohlo pocházet z temnoty světa. Pohodil hlavou a v očích mu vyzývavě zajiskřilo, ale problém byl ten, že sebou neměl žádný meč, nebo dýku a mizet ve stínech před lidskou bytostí? Tak naivní nebyl, musel si obstarat zbraň, pak klidně někomu ukáže zač je toho loket. OBRANA: Aby se vyhnul meči a seknutí, uskočil do strany a udělal při tom kotoul do strany, kde se opět postavil na nohy, nevěnoval pozornost dívce, která se brzy objevila za ním. Lidé…. ,,Pff…tohle je fakt bubák z pod postele nějakého rozmazleného faracka." Zavrčel. ,,Sežeň mi meč krásko, pak budeme pokračovat v naší konverzaci."

Pravděpodobnost jedna ku stu nebo dvě sta? Možná i víc, byla že tihle dva na sebe narazí ve vojenském táboře, kde je mnoho jiných zbloudilých duší, které by Benjmine mohl obtěžovat svojí dokonalou postavou a osobností. Moc egoisticky to znělo jen v ústech lidí, jeho hlava na to byla prostě až moc prázdná, aby se urazil. Nebo jej napadlo, že tím někoho pohorší, konec konců zůstalo to jen mezi jím a jen jím. Prohrábl si tmavé vlasy, možná by s nimi splynul na kmenech jakéhokoliv stromu, ale věděl, že s nimi dokonale splyne v temnotě, které sloužil dobře. Dívka nezačala pištět, což jej donutí se pousmát, neměl rád upištěnou společnost a zejména pak ne uřvané jídlo. Tato květina před ním jako jídlo nevypadala, ale i tak si povšiml jejího zranění, nevypadalo vážně, ale dokázal by si představit, co by se s tím stalo, kdyby ji jen tak pro zábavu někam zavřel – třeba do podzemí, na pár týdnů. Špína a vlhkost, dokonalé útočiště pro nemoci. ,,V tom případě je dobře, že já ano. Kdyby přeci jen tato zlotřilá myšlenka našla ve tvé hlavě místo k usazení." Usměje se na dívku, když před ní kývne hlavou ve smyslu jakési slušnosti, aby se neřeklo, že je kdo ví jaký holomek.
Zaujatě se podívá na nehty a pak na nebe, které se podle něj měnilo asi až moc rychle, aniž by tomu dával vůbec šanci na déšť. ,,Možná?" Zeptal se sám sebe, ale ta otázka padla i pro dívku naproti němu, byla drobná, nikdy ji neviděl a tak netušil čeho je či není schopná, taky zda by někomu vadilo, kdyby zmizela. ,,Záleží, zda chcete aby se jí něco stalo. Znám celkem hodně způsobů jak někoho nechat zmizet, šlechta je v tomhle ukázková…" zašeptá. ,,Neříkej mi, že bych to nechtěla. Člověk přeci jen nevysloví nic jen tak, i kdyby jím třásl vztek, tak stejně máš v tom svém hezkém mozečku tuhle zkaženou myšlenku…" poťuká si na hlavu a pak ukáže na ni.
,,Já mám práci kdekoliv kde se to hodí, copak by tě zajímalo? Myslíš, že jsem přišel unášet sličné panny z tábora?" Dotkne se dotčeně své hrudi. ,,Pochybuji, že bych nějaké našel." Uchechtne se a převalí tmavá kukadla sem a tam. Počasí se opravdu mění, ale horší je, že jeho dokonale nedokonalá tmavé část má nutkání nechat se vést temnotou. Možná by se jej měli bát víc? Co se dnes má stát stane se? Dosti možná začal vnímat i chlad, který zcela jistě plynule chce vystřídat teplo s dusnem. Je to příjemná změna, až na to, že se Ben jen ohlédne do tmavších míst, někdo jej volal? Nebo se mu to zdá? Vrátil se nazpět pohledem k dívce. ,,A myslím, že je lepší být ve společnosti dámy než ožralů z tábora." Následně si na oko povzdechne a udělá krok k ní, spíš vedle ní. ,,To už mi říkal tam ten taky," ukáže na muže v dálce, který jej předtím otravoval. ,,Drahá, já nemám potřebu mít na sobě uniformu, abych bojoval za stejný cíl naší země…" Šeptne. ,,Ale ty jej máš? Nebo jen patříš k těm, co si sem chodí protáhnout kosti? Hm? A protože mě neznáš a nedůvěřuješ mi, říkej mi Bene, víš..teď je to důvěrnější, když znáš mé jméno."

GRIMSTONE
Lidé byli nesmírně otravní v každém ohledu, poflakoval se po panství, jen tam kde mohl a kde by na něj nepřišli nesprávní lidé, kdo o něm věděl rozhodoval sám král a pokud by se to dozvěděl někdo jiný, nejspíš by skončil v jámě lvové, doslova. Sice ti lvi dole byli pohlední, ale ne tak jako Ben, ten už měl daleko jinačí úroveň vzhledu proti batolatům, která by roztrhala i myš, jenž padne do oné díry. Ačkoliv bylo pravděpodobnější, že tam spadne dítě, které nebude dávat pozor, či jej tam hodí jiné. Taková myšlenka jej donutí se usmát, ale k jeho dnešní smůle si toho všimne muž po jeho pravici, není jim nikdo jiný než nějaké hrabě, nebo tak něco? Kdo si má pamatovat ty tituly. ,,Takže schvalujete tuto myšlenku, jenž bych přednesl králi?“ Zeptal se Bena zvídavým tónem, který uším temné bytůstky nepříjemně zahrál na zvukovody. ,,Hm…" Zamručel nejprve, než se kysele na muže po svém boku usmál. ,,Posluš si, havrani se na tvém mase nakrmí, stejně jako tvoje tekutiny napojí žíznivé červy." Zanotoval mu nazpátek tedy už srozumitelně, když se vyhrabal ze židle do které svůj zadek během pochůzky po setkání s králem nacpal. Dostal úkol, ale moc se mu ven nechtělo, podle všeho tam bylo horko, divně dusno, a to jej nelákalo, protože co kdyby tam někde moc svítilo. On byl takový upír, měl rád tmu a s moc velkým sluncem, je hodně málo stínu. Ostatně bylo divně, dnešek mu přišel zvláštní, neustále se mu něco nelíbilo, ale v tom horším smyslu, jemu se obvykle něco nelíbilo a se vším nesympatizoval, ale dnes? Urval by někomu hlavu, jen protože mu bylo teplo.
Vylezl ven z jedné ulic, nějak už zapomněl, kam jde, dokud nenarazil na první stan, který mu připomněl, že se poflakuje po armádní části a dosti možná pokukuje po něčem k jídlu, nebo taky k naverbování do lepších řad, tedy čtěte = odvlečení do katakomb a posednutí. Nebyla to pohádka, ale jemu se to líbilo, zvykl si na to, čím je a neměnil by, ne že by si pamatoval, co bylo kdysi, ale věděl, kde je teď a jak se tam dostal. Bylo tu rušno, lidé se povalovali na zemi, někteří trénovali a jiní se snažili neuvařit ve vlastních šťávách, což je celkem škoda. ,,Kampak panáčku?“ Zeptal se jej jeden z mužů v uniformě. ,,Za tvojí matkou panáčku." Zopakoval nechutné oslovení, jako by snad byl nějaké dítě, nebo omladina, přitom byl dospělý a mladě vyhlížející muž. ,,Kde máš uniformu?“ Zeptal se muž dál, nenechal se lehce odbýt, nejspíš měl pro strach uděláno, když se na něj Ben otočil s tmavými kukadly, které i přes den vypadaly temněji a co teprve v noci. ,,Víš," usmál se. ,,já sloužím vyšší třídě a rozhodně nebudu nosit takovou fádní barvu jako ty," ukázal na něj prstem a poté posunul prst nahoru k bradě. ,,Takže si sbal svoje kecy do rance a vrať se do díry odkud jsi vylezl, nebo poznáš moje kamrády…" zasyčel Ben a škodolibě se na něj zubil při tom. Jenže jeho pozornost byla brzy upoutána něčím jiným, ženou, která zdárně nechtěla, aby se někdo narodil. Ale asi bylo pozdě. Proto se za ní vydal, když od sebe vojáka odstrčil, a ještě se na něj naposledy podíval a mrknul s drzým zamáváním. Než se vyloupnul jako výrůstek poblíž dívky. ,,Potrat v dospělosti se nazývá náhoda a náhody se stávají běžně zlatíčko." Usměje se, když nenápadně nastrčí do řeči téma vraždy. ,,Ale řekni mi květinko, kdo potrápil tvoje nervíky? Že chceš, aby se nenarodil."

Benjamine zívl, skoro si vyhodil tlamu z pantu, protože si neuvědomoval sem tam, že jeho lidská pusa má omezení v podobě rtů, které se neuměly roztáhnout do širokého šklebu jako měl v přirozené, děsivé formě. Takový ten úsměv, co někomu přivodí mravenčení po celém těle, tlamička plná zubů, a ještě k tomu ty další oči, chyběl mu fakt, že jeho pravou formu už dlouho nikdo neviděl. Podrbal se po Azuralově otázce za uchem a protáhl ksicht, protože zrovna teď se mu do mozečku nahrnulo tolik lokací a on si nemohl vybrat. ,,Dočkej času, až si vyberu dám ti vědět. Však si tě najdu." Pokrčil ochotně rameny a nevěnoval tomu víc pozornosti, neboť nebylo co dodat. ,,Ovšem pokud bys naléhal, pošlu tě někam, kde je hodně sluníčka." Zabrble jako letní bouřka, která se někdy přihnala nad jiné země. Jeho další krok byl o něco ostřejší, otočil se přes rameno, měl pocit, že je někdo sleduje, ale taky to už mohla být jeho demence z druhu. Ovšem že to nebyla demence, ale tyhle pocity mu nebyly vlastní, že by snad to bylo něco víc než člověk. Zavrčení se dostalo na jazyk, ale vyměnilo se za úsměv pro Azurala. Zrovna teď mohl na menší úkoly poslat jiné skyggeny, kteří se nevrhli opravdu za prvním jídlem, co jim na ulici řeklo přání dobrého dne, nebo večera v jejich případě. Ovšem pochopitelně věděl, že za ním může přijít i v jednu noci a zeptat se jej, kam by rád vyrazil, protože pro něj Ben má dokonalý úkol, který padne na ty jeho ramena.
,,Jejich smysl pro humor je hodně zvrácený," podíval se směrem k obloze a zasyčel, ale jen tak pro sebe pár dalších slov o špíně a hnisu za jejich nehty. Byl sice dost možná jen podřadná lůza, ale nechtěl to tak nechat být navždy. A pokud jej někdo chtěl na ty kolena dostat, zabránit mu v tom udělat co bude právě BEN chtít udělat, měli by jej poslat ke všem čertům, aby se po nějakém tom roku, století vrátil jako jiný démon se stejným druhem síly, ale přeci jen už s myšlenkami dávno smazanými. Byla to nevýhoda, takhle je mohl kde kdo chtít recyklovat, a to se mu nepozdávalo. Ovšem aspoň i takto zdárně nevýhodná věc byla daleko víc než jeden lidský život, který často tak rádi ukončovali, jako například ten holoubka. Upřel tmavá kukadla na svoji společnost, ale nic neříkal, jen si jej prohlížel a rozjímal nad vlastními myšlenkami, které se ubíraly směry krvavými i chytrými, kdy plánoval, co zas někde někomu řekne a jakou vlastně partii šachů začne hrát.
Byla to křehká keramická panenka, která ležela na zemi a obklopoval ji vlastní rubín, který se z ní vysypával po malých zrncích. Nehnul ani brvou, vlastně by mu nebylo líto, kdyby ještě byla čilá a živá a cítila veškerou otupující bolest, jako kdyby z ní tu čilos mohli vymačkat, překypovala jí, jakmile se objevila v tom okně. Nezajímalo jej ani to, zda litovala toho, že si pustila tyhle dva do svého bezpečného hnízda. Mrknutím přerušil tento tok myšlenek, který se objevil náhledně, neboť poznal už stovky lidských jedinců a viděl jejich pochyby, strach, lítost, vinu v očích. Její však byly zavřené, ale tenká cesta slz na jinak pěkné tváři mu dávala vědět, co asi cítila.
,,Až tak si věříš?" Zeptal se, když se Azuralovi nelíbila tak blízká přítomnost druhého. Benovi to přišlo na chvíli vtipné, proto se usmál a díky tomu tak zahnal jakékoliv divné myšlenky, jež by mu v hlavě mohly chtít vrat díru. Těkl pohledem ke dveřím a jednomu z oken, byl zde klid a nikdo je opravdu nerušil. Bylo by to fajn na místo, ale oni nebyly ty dvě částice, co by se zrovna milovaly na jednom místě. Stačilo mu dívky ochutnat trochu, nějaký jiní žvanec by si mohl najít i mezi členy šlechty, Morem měl určitě už seznam těch, které chtěl na posledních pár dní, co se neviděli eliminovat. Bylo skoro až do nebe bijící, že něco z toho skončí v žaludku skyggena, který se právě teď zvedal od těla malé panenky, kterou zvládly obalamutit hned dvě příšery ze tmy. Otřel si ret čistější rukou a sledoval, jak se minuli, když odcházel od těla a měl oči upřené na poháru, využití jej nelákalo, zejména ne poté, když slyšel, jak kromě látky zapraskalo něco jiného. Na tváři se mu objevil úsměv vhodný pro divokého psa, kterému už prostě z toho všeho mírně hrabe a zároveň si ten pes užije pohled na zdemolovanou kočku. Opřel se o židli, jen tak jak stál, protože se mu nechtělo sedět na stole, odkud by mohl být víc vidět, než, když se takhle opíral jen o dřevěné opěradlo. ,,Hm…třeba to bude příště lepší, kde budeme mít více svobody." Dodá nakonec o něco později, než by bylo vhodné odpovídat. ,,Nebo taky ne. Hm, neřekl jsem, že ho nemáš. Vlastně bych očekával, že mi tu nic nenecháš, neměl bych ti to za zlé…já mám jídla dost. Pokrčí rameny a podívá se na ruku vedle sebe, stále to bylo jídlo, a tak se na Azu podíval a škodolibě se usmál. ,,Děkovat ti nebudu, mám na tom svůj podíl." Chytil ruku do ruky a prohlížel si jí, než zamával Azuralovi na rozloučeno s připitomělým úsměvem na tváři.
Odpíchl se od židle a slízl kapku putující dolů z její ruku na jeho, když se zastavil ve střehu místnosti, věděl, že by tu neměl dlouho setrvávat s rukou v ruce, proto přešel ke kamnům a dřepl si k nim, když za pomoci křesadla rozdělal ohýnek do kamen a nechal jej chytit suché roští, které tam bylo připravené. Hned poté sebral mouku z police a položil ji na podlahu, z tenké šňůry nad kannami sundal suché úterky a udělal z nic provaz, který jeden nechal pod moukou, kdy jí trochu nasypal ven a jednu skleněnou nádobu tam nechal. Druhý konec zatím do ohně nedával, sebral další menší…daleko menší nádobu mouky a rozbil ji o stěnu, tak aby se do zavřeného prostoru dostala sypká látka, která vypadala neškodně, ale vybouchnout uměla. Až poté nechal konec látky zapálit a sebral ruku ze země, oprášil ji od mouky a zašel do rohu místnosti, do jiného stínu, když se uchechtl. Doufal, že se mouka vznítí a zapálí dům, však vše tu bylo ze dřeva téměř. Bez dalšího zaváhání zmizel do tmy, měl v plánu se takto přemisťovat až do katakomb, ta ruka se někomu bude hodit na trénování.
>>>

Zdvořilost? Hm, pro Bena to byla jen formalita, kterou musel občas prokázat mezi nafrněnými dámami a pány, kteří jej vlastně nesnášeli, ale zároveň mu svým způsobem záviděli, přesto se ho báli kvůli té samé věci. Moren, málo kdo věděl, jak to mezi sebou mají, ale šuškalo se o tom, že se Ben poblíž něj nachází a kdo ví co spolu kují za pikle. Proto se k tomu moc nevyjádřil, věřil, že kdyby tady kolega Azural potřeboval, uměl by se chovat jako slavík v kleci, zdvořile. Neměl by pravděpodobně na výběr. Lehce si zakašláním pročistil hrdlo, které díky prachu z cest sem tam dělalo neplechu a slepilo se, olízl se, byť mu to dodalo na vzhledu hladové lasičky. Ohlédl se na něj a zasmál se: ,,Oh drahý, pokud řeknu budeš muset." Zvážněl a pozvedl baru, když si svým způsobem chtěl vydobýt autoritu, která tu mohla opadávat vlivem dvou horkých hlavinek. ,,Možná jsi se vyvlékl, ale přišel jsi o všechnu zábavu." Podíval se na prsty, které si zaujatě prohlížel, neboť kolem nebylo zrovna nic jiného, co by tuto démonní povahu zaujalo, lidi? Eh, jejich tupé pohledy jej už nudily, vyděšení z nich sem tam zablesklo, ale nic silného, co by ho donutilo se tomu věnovat víc. A kolega? Místo zábavy to přecházelo do formalit. ,,A kdo říkal, že bych tě hnal do vyšších vrstev? Mezi smetánku…to je moje hřiště." podotkl. Neměl potřebu mu vysvětlovat, jak moc se změnil, nezměnil ohledně vtipů. Benjamin nebyl chodící krabička na vtipy. Kdyby ano asi by Morenův šašek, a tak by se brzy proletěl i do jámy ‚lvové‘. Kam se mu rovna nechtělo, když věděl, kam to vede. Pro někoho mohl být šašek už teď, protože plnil přání krále, ale tak kdo by to neudělal, když měl svoji hlavu na krčku rád. Ben byl vyčůraná lasička, která přesně věděla, co bude jednou chtít, zatím to jen promýšlel ve své hlavě, nikde to nepsal, nezaznamenával a nikomu o tom neříkal – stačilo by trochu a Moren by jej opravdu nechal zničit, kdyby pojal podezření směrem ke skyggenovi. Anarchii nechytal, ale dupnout si chtěl. I proto by bylo dobré mít na své straně několik jiných, kteří dominovali silou, nějakým rozumem a nejen tlamou, co chtěla žrát.
Protočil oči, stejně tak jako se převalují v nějakém roztoku uvnitř láhve na něčí polici. Uvolnil i pěst, kterou jej předtím praštil a povzdechl si, když se na Azurala díval dolů, jednou rukou tehdy ještě svíraje rameno, aby si jej udržel na místě. Nemohl považovat kolegu za splašeného koně, tak mu necukal a vlastně spíš mu chtěl svým způsobem projevit vzdor. Který na znechucené, arogantní tváři vykouzlil víc, než zavrčení – škodolibý úsměv. Stál přímo u něj, zvednutý prst sjel tmavým pohledem a o to víc se narovnal v zádech, aby vypadal vyšší – buď to byl zvířecí pud, nebo kdo ví co to z něj vylezlo. Dělali tohle i lidé? Narovnávali se, aby si vymohli dominanci? ,,Pokud mě chtějí dostat na kolena, budou muset své příležitosti využít za včas, než skončí na kolenou sami." Zavrčel. ,,Nejsme jedna rodina, neštítím se zabít vlastní druh pokud mě nebude respektovat." Díval se mu do očí a poté se rozhlédl, pokud má přijít jeho konec takovýmto způsobem, tak ať přijde. ,,Staré psy novým kouskům nenaučíš, ale mladé? Oh chlapče…" pousměje se nad tím, když jej místo rány poplácal po tváři, bez dalších slov. Co by mu měl vysvětlovat? Oh, jistě někdo ze starších lidí, skyggenů, jiných bytostí by jej pod drn mohl poslat, ale co by to bylo za život, kdyby jej žil ve strachu. Arogance z něj sálala jako žár z lesního požáru. A mohla kdykoliv přejít do smrtící smršti plnohodnotné bouře.
V očích mu tančily jiskry jako malé duše po polích, které oslavují svoji svobodu, když se mohl ušpinit od krve. Vlastně mu to ani nevadilo, jen se snažil příliš neušpinit na oděvu, aby odsud mohl odejít nepozorován. Lupnutí se v uších staršího skyggena proměnilo v ladnou hudbu, která následovala tichým ukončením, poté co mladé pískle skončilo na zemi. Hleděl na ni do stolu, o který se opíral, olizujíc si prsty jako chutné lízátko. ,,Ještě aby ne, nebyl bys pak vůbec majetnický, kdyby ti to nevadilo." Zazubí se, hned co se kousne do rtů, aby vypadal jako malý uličník. Ví, že to na jeho kolegu neplatí, přeci jen oběma bylo jasné, co jsou, jak se chovají a jak to s nimi vlastně je. Propletl si prsty a spiklenecky se na něj usmíval: ,,To mě těší," cuknul obočím a odpíchl se od stolu zadkem, aby se vydal na cestu za jídlem, ležící na zemi. Pff, jaká škoda, že není na stole, byla by to hned honosnější pochutina. Sjel pohledem dolů, když si Azu nabíral krev. Benjamine se postavil k jeho boku, když se na něj díval a mírně se usmál, ale ne spiklenecky, spíš spokojeně. Lenivý kocour se probudil z kachlových kamen, jeho tělo hned vypadalo uvolněněji, ale stejně trochu napruženě z předešlé potyčky. Natáhl ruku k Azuralovému pasu, aby se jej pokusil stáhnout na moment k sobě. Nechtěl mu pro tentokrát ublížit, ale kdo ví, jak moc někdo dokáže Beníka předpovídat. Nebyl bouřka, kterou můžete jen tak lehce vyčuchat z přítomnosti vody ve vzduchu. ,,To abych si nezvykl na takovou pohostinnost z tvé strany, buď opatrný. Mohlo by se mi to líbit." Konstatuje, když jej přesně po chvíli obtěžovat svojí přítomností a jde se věnovat květince na zemi.
Dřepnul si k ní a sledoval ji, vypadala jako veverka, kterou přejel kočár. Zvednul její ruku, která ochable spadla dolů, mohlo jí to způsobit bolesti, ale tím, že byla mimo, jej to netrápilo. Přejížděl jí po kůži na ruce, než ji za ni zatáhl, aby ji posadil. Hlava jí padla dolů, možná se brzy probudí, ale rozhodně to nebude nic, do čeho by se probudit chtěla. Druhou rukou jí podepřel na opačné straně od ruky, za kterou ji svíral. Tak ‚konejšivě‘ jako svírají matky tváře svých dětí. Co chutná dobře, prostě musí být mé. Zapřede si v duchu a jen po očku sleduje svoji společnost, než se rozhodl zabořit zuby do jejího masa. Moc toho v ohybu krku a ramene není, ale servat kus svalu je docela zábavné. Dá se celkem rychle dostat na kost, kterou by mohli později otevřeně zlomit. Musel se k ní sklonit, doufaje, že se příliš neumaže. Kdo by si chtěl umazat oblečení, že? Měl ještě práci a pochyboval, že by zde našel něco slušivého, co by mohl využít pro nepozorovatelný odchod. Ale zmizet ve stínech neznělo taky vůbec špatně. ,,Hm…není špatná." Konstatuje a postaví se, když si otře bradu. Cítil její chvění, dech, byla stále živá. ,,Je jen tvá," olízl si rty.

Nebyl zastáncem možnosti svržení krále, dokud Moren seděl na trůnu měl se dobře, podobně jako se měli aspoň částečně i jeho druzi, sestry a bratři ve zbrani. Kdyby se tak stalo, padla by i jeho hlava na špalek, a to se mladému skyggenovi nelíbilo ani trochu, nechtěl proto zrovna teď přemýšlet nad padnutím aktuální vlády, kazilo by mu to více náladu než nápad se poflakovat s druhým skyggenem. Což jak se později ukázalo, mu hnulo žaludkem, ale taky nervy. Ostatně se to až daleko poté vylepšilo, ale o tom později. Protáhl se kolem stánku, do kterého div nenarazil ramenem, jak neměl prostor, neboť z jedné strany měl Azu a z druhé právě onen stánek na kterém prodával obyčejný človíček výrobky ze dřeva, dost možná viděl tahací kačenku, nebo tak něco, s čím si děti hrály. Zamračil se nad tím, jeho tělo bylo taky jednou dítě, hrálo si s něčím tak pitomým? Nepamatoval si bohužel. Ostatně nebylo na škodu si nepamatovat malichernosti mladí, byly daleko důležitější.
,,Tys nečekal mnoho věcí," poví neurálně, co jiného mu na to asi měl říci. Zejména pak kdo věděl, co se zrovna v hlavě Benovi honí, nikdo, jen on sám, a i to někdy byla až moc silná myšlenka, protože si to reálně nemyslel – že by znal svoje pochody o tom, co bude a nebude, pokud nad tím víc nepřemýšlí. Neplánuje. Plány byly fajn, ale někdy byla improvizace víc. Nechal myšlenko o nudnosti odejít, odplavat s proudem jako mrtvou rybu na vlnách řeky. Proč? Protože to mohla být narážka i na něj a o to zrovna už tak napěněný démonek nestál. Odfrknul si, když společnost opět promluvila. Neměl mu za zlé, že mu narostla huba, ze které padaly slova, ale asi to celé mu už lezlo na mozek, takhle dlouho s nikým celkem rovně nehovořil. Ano, stejně se musel chovat trochu lépe než mezi mladými skyggeny, které bylo potřeba držet tvrdě na uzdě v podzemí, ale tady byli pořád na očích, proto sem tam koukl kolem, jak se na ně moc někdo dívá, mohl by si jejich tváře zapamatovat, nějaká rys a pak je prostě nechá případně zmizet. Pokud by si o to koledovali, kdyby nějaký farmář měl pusu na špacír. Vyvolat paranoiu v Morenovi nebylo lehké, ale nedivil by se, kdyby se to někomu náhodou, čirou náhodou povedlo. O to by byl víc překvapený, kdyby to bral král s humorem, protože by se ten farmář určitě bál o život, že jej skyggen najde a zabije. Což by udělal to žádná. Byla to totiž nuda být jedním z nich, z aristokratů, kteří si natřásali prdelky v drahých hardech a popíjeli jen to nejluxusnější a snad by se i koupali v moci, nebo penězích, kdyby mohli. Proto rád lovil, vylepšil si jídelníček formou vražd, na které jej posílal král. Když už jsme u toho zamyslel se, neměl něco v plánu? Přeci jen se bude muset za králem zastavit, ačkoliv měl jít dneska do katakomb. Tak zněl jeho ranní plán, ale znáte to, plány se mění, dokud nejsou pevně napsány na papíře. A hádejte co?! Nebyly.
Zamrkal na něj překvapeně a otevřel pusu dokořán. ,,Jak nezdvořilé!" Podíval se na něj uraženě, ačkoliv to byla jen přetvářka, kterou vytáhl z hluboké kapsy jeho povahy. Prohrábl si vlasy a pak se mírně zasmál pod fousy, ty sice neměl doslova, protože jeho tvář vykazovala známky maximálně jemného strniště. ,,Ale ale…no, pochopitelně bych se o sebe postaral, co tě nemá." Uchechtne se ještě jednou, když si prohlíží okolí. Vytěsnil pro dobro obojí z mozku konverzaci ohledně stavění chrámů a jiných budov, které by Morenovi byli trnem v oku, protože by musel poslat právě Bena, aby něco řešil, sám by tam jednoznačně nešel, nebo aspoň o tom démon pochyboval. Ben by si nestěžoval, kdyby dostal odměnu jako takovou, možná i něco navíc, bylo by to fajn. ,,Prospěla by ti trocha pozornosti, skrze starosti, nemyslíš? Válíš si šunky ve stínu už dlouho, jeden tě ani nevidí…a potká tě náhodou." Namítnul skeptickým tónem, kdy očividně neviděl ani budoucnost jejich setkávání vřele.
Protočil tmavé panenky. ,,Máš fakt můžeš mi dál dělat poštovního holuba, počkej, podívám se do mapy, kde bude ještě víc slunečno." Notoval si pod nosíkem, když se na něj nedíval a rádoby si prohlížel něco v ruce, což tam neměl, jen předváděl prohlížení mapy. ,,A už jsem to našel, Nezájemov. Tam bys mohl jít a nebo spíš půjdeš sem Zavřihubkov, kde počkáš na nějaké rozkazy." Zavrčel na něj. ,,Řekni, že se ti nevyplatí pro mě dělat." Dodá. Ovšem pak nic neřekne, inu, jeho humor nebyl pro všechny a pokud jej neměl rád, nebude mu jej je nutit. Jen pohodil hlavou v nespokojeném gestu a pokrčení ramen to jen podtrhlo. Ale, co se jej víc dotklo, byl fakt, že jej svým chováním zrovna v tento moment víc, než nerespektoval, což jakási pýcha Benjamina neunesla a proto činil, co činil.
Zavrčel víc než nelidsky, protože potlačil chuť mu jednu vrazit do čelisti zespod, proto na něj jen vrčel, podrážděně. ,,Ta příští rána co schytáš tě pošle už na prdel, pokud si na ten jazyk nedáš pozor." Mudroval a pokusil si jej přitáhnout blíž k tělu, za oblečení, tedy tak, aby ho stáhl níž než na svoji úroveň, což si ‚nezasloužil‘. ,,Tak si budu hřát prdel na nudném místě, no bože…" odfrkl si ohledně aristokracie. Neměl o ni zájem, to by mělo být jasné každému kdo jej znal dobře, a těch moc nebylo, aktuálně nula. On potřeboval jistou volnost i trochu opratí, ty zde v Grimmstone zastupoval Moren. Ach ano v podzemí trávil víc než moc času, takže někdy zapomínal, co se děje jinde, kam nechodil, ale naopak tam jiné posílal. Pokusil se jej zapštít, ale moc to nefungovalo. Příště tě potáhnu za ucho ulicí. Neochotně se na něj podíval vážně, letmo zaskočeně a dotčeně: ,,Chceš jiný nadhled? Sám jsi to řekl, sám chodím dolů víc ne ty. Už jsem viděl mnoho nepodařených typů, které se museli zabít, protože to nefungovalo. Když se začnou chovat normálně, nebudu je muset mít za spratky, ale nebudu řešit problémy nějakých noviců, kteří neumí svoje choutky držet na uzdě Azurale." Odsekl.
Lidé a jejich slabost, nemohli jim oponovat, proto dívka měla inu víc než smůlu, když si k tělu tyhle dva pustila. Myslela si, že to bude asi legrace, ale pomalu jí docházelo, že to nebude jen tak. Benjamine rozhodně nechtěl mít zrovna v obydlené části, přes den křičící ženskou, která by si jejich jména i tváře mohla dobře pamatovat. Snažil se na ni vyvíjet tlak jen, když to nedělal Azu. Kdo ví, co za násobné účinky by to mělo. Byla hezká na lidský vkus, pohladil ji po tváři, když se jí díval do očí, ale pak je odtrhl, aby se podíval na plížícího se Azurala. ,,Tak mladá a hezká…" zašeptal mile, jemně. Ale pak to šlo z kopce, raz dva tři…kousla jej dokonce do prstu, což bylo rozkošné, nemohla mu zas tolik ublížit, zejména poté, co ji společnost chytila. Klícky pro ptáčky nebyly to nejlepší místo, ale pro slovní obrat to bylo fajn. ,,Mělo…" souhlasí. Bejnamine se letmo pousměje. ,,Copak, myslíš, že by tě to bolelo?" Zasměje se nad Azuralovým úhybem nohou. Protočil oči, když se snažil opravdu dívku zbavit jazyku, svíral její čelist. ,,Pche." Poví na to jen zpočátku. ,,Někdy bych proti tomu nebyl, ale zrovna teď by někdo jiný měl odnést to, co bych udělal nejraději tobě…" zavrčel s jazykem zapřeným za zuby. To, co udělal nebylo každopádně pro slabé povahy, protože někomu vytrhnout kus jazyku z pusy. Ihned měla v ústech krev, nějaká se dostala i na Bena, zejména na ruku, jak si otřel bradu. Tohle nebyl nejlepší případ francouzáku, otřel si ještě jednou bradu. ,,Vem si co chceš, dokud po mě nebudeš rafat zuby, neukousnu tě." Namítnul, když si olízl dlaň od krve. ,,Hej si jak chceš, neubyde mě…" nabídnul velkoryse, když stál poblíž, klidně by mu ji podržel, nebo se taky půjde jen opřít o stůl.