Příspěvky uživatele

< návrat zpět

29.11. - Nalaea Rina Naïlo
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

28.11. - Sepha Nova Docatha
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

27.11. - Edraelle Dörënia
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

26.11. - Nalaea Rina Naïlo
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

25.11. - Sepha Nova Docatha
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

Já byla člověk, který neměl moc v lásce vážná témata. Radši jsem vtipkovala, nebo nesla konverzaci v nějakém odlehčeném stylu. A tohle téma? To jsem celkvě neměla ráda, protože jsem ani nechtěla pomyslet na to, že někdo, kdo je pro mě rodina, koho mám ráda a na kom mi záleží, by se mohl blížit něčemu, čemu se říká smrt. Proto bylo u mě víc než jasné, že svoje slova nasměruju přesně tímhle směrem. Myslím, že to nepřekvapilo vůbec nikoho. S úsměvem na rtech jsem jenom přikývla na souhlas. „Přesně tak… jenom sis to popletl.“ Ušklíbla jsem se malinko a byla jsem ráda, že to nijak nevyvracel a vzal to přesně tak, jak jsem si představovala. Do téhle konverzace jsem se s vážností nechtěla pouštět. Ne teď. Možná někdy jindy.. Sama jsem si pro sebe zakroutila hlavou do nesouhlasu, abych tyhle myšlenky vyhnala z hlavy, neboť jsem nechtěla mít otrávené pocity, právě něčím tak ošklivým, jako byla smrt blízkých a milovaných osob. „Myslím, že asi nechceš, abych odpovídala.“ Ušklíbla jsem se, ale pak jsem vlastně stejně odpověděla. „Není na rovném postoji nic špatného, ale všeho moc škodí.“ Mrkla jsem na něj pobaveně. No... Ano, chodila sem rovně,a le samozřejmě jsem si i mile ráda odfrkla od toho postoje. Někdy mě z toho bolala záda víc, než kdybych se celou dobu hrbila. Upřímně mě ani moc nepřekvapilo, že jsem z něj nedostala nějakou tu odpověď, takže jsem si nakonec jenom povzdechla. „Dobře…“ Pak už jsem ale důrazně zakroutila hlavou do nesouhlasu. „Ne. Bohatě mi to stačí, jak se tomu věnuju. Nepotřebuju víc. Je to nudné, nezáživné a strašně zdlouhavé.“ Protočila jsem nad tím unuděně oči a na oko jsem si zívla. „Tohle je Rainina parketa a já ji do toho nebudu zasahovat, stejně jako ona mi nezasahuje do mých věcí. Myslím, že to máme perfektně rozdělené a stojí mezi námi naprosto harmonický vztah.“ Prohodila jsem naprosto pohotově. Nevím, co by se muselo stát, abych se začala věnovat politice a strkat do těchto témat nos víc, než teď. Prakticky teď jsem si k tomu jenom přičichla, nos jsem k tomu ještě nestrčila a bohatě mi to stačilo. Radši jsem vytáhla téma – historky o tátovi.

„Nádhera! Myslím, že už budeme mít o zábavu postaráno!“ Zasmála jsem se vesele. Byla jsem hodně zvědavá a milovala jsem zábavné historky. A od koho si poslechnout nejlepší historky o tátovi, než právě od strýčka Eldrina? No od nikoho. Upřímně jsem doufala, že bych pro svoje děti, někdy v budoucnu, měla taky zábavné historky z mého dětství s Faraine, ale upřímně? Zas tolik jich nebylo. Bylo jich pár, nějaká se našla, ale opravdu jich nebylo moc, jak brala věci opravdu hodně vážně. „Naprosto souhlasím.“ Vydechla jsem s povzdechem. „Věř mi, že bych dala hodně za to, mít aspoň den s tou starou Faraine… Ale myslím, že to už není možné. Jsem ráda, že se tak perfektně připravuje na svou budoucnost královny a Salang by nemohl mít lepší budoucí královnu… ale chybí mi ta stará Rai.“ Přiznala jsem naprosto vážně beze všech různých zástěrek.

Musela jsem se při jeho poznámce zasmát a přejela jsem ho zkoumavě pohledem, jako bych právě přemýšlela nad tím, jaká ozdoba by k němu sedla nejlépe. Jestli bych měla hledat něco s květinami, peříčky, nebo jednoduchou čelenku s kamínky.. stejně tak, jako bych zkoumala, jaká barva by mu k pleti sedla nejvíce. Růžová? Zelená? Nebo snad červená, či žlutá? Můj výraz toho říkal víc, než já, ačkoli to říkal špatně, neboť mohl mít Eldrin chvíli opravdu strach, že by byla ozdoba pro něj. „Ano. Nemusíš se bát. Myslím ozdobu do vlasů pro sebe.. i když… třeba nějaká čelenka s oranžovými kvítky…“ Nadhodila jsem, než jsem se zasmála. „Jenom vtipkuju. Neměj strach.“ Podotkla jsem pobaveně, než jsem ho začala ujišťovat o schopnosti mé osobní stráže. „No… myslím, že jako ty nepřemluvíš mě k politickým tématům, tak já tebe k tomuhle.“ Přikývla jsem a nechala jsem to tedy být. Ať se tedy ujistí na vlastní oči. To už jsem přikývla na to, že můžeme vyrazit a taky jsme vyrazili. Sledovala jsem, jak mé stráži Eldrin rozdával rozkazy, než jsem se s ním vydala k tržišti. Byla jsem ale opravdu ráda, že jsme díky několika metrovému odstupu měli i soukromí. Sama jsem se usmívala na kolemjdoucí a užívala si chvíli mezi lidem. Měla jsem to ráda. Hned první větou mě Eldrin upozornil na jednu otázku, kterou jsem mu pak hodlala položit. Poslouchala jsem ho, jak malá holka, která poslouchala pohádku na dobrou noc a přikyvovala. No, nešlo jinak a já se musela rozesmát. „Králíka?“ Zopakovala jsem pobaveně, ale mé pobavení jenom tak neskončilo. Opravdu upřímně jsem se rozesmála. „Opravdu s tebou nemluvil, protože jsi ho načapal vykrmovat králíka a ještě s ním skočil do křoví?“ Musela jsem se s pobaveným tónem ujišťovat. Přesně tohle byly ty historky, které jsem jednou chtěla vyprávět svým dětem. „Už to tak bude.“ Přitakala jsem pořád pobaveně, než jsem se jenom usmála. „Mají se skvěle. Seraphine si pořád odpočívá na jejím polštářku a sem tam mi něco shodí, kdžy má pocit, že dostává málo pozornosti a Lilith… ta se pokouší překonávat vlastní rekordy v tom, na co až je schopná v pokoji vyskočit.“ Prohodila jsem pobaveně a pak přikývla. „To je pravda. Hodně je studuju a Lilith… no… jednou se rozhodla, že jednu z bylinek ochutná… díky Neean nešlo o žádnou jedovatou bylinku, ale od té doby si dávám opravdu hodně pozor, abych bylinky schovala tak, aby na ně nemohla.“ Přiznala jsem mu. Ten den, kdy jsem Lilith našla s tou bylinkou v tlamičce… ten den jsem byla bílá jak stěna. I když jsem věděla, že se ji nic nestane, bála jsem se. „No… a dědeček.. jaký byl?“ Často jsem se na to ptala táty, ale většinou mi řekl jen něco málo, protože neměl moc času.

SALANG

Za normálních okolností by nabídka tykání probíhala naprosto jinak, ale čas a nepřívětivá situace nám to moc nedovolovala, takže jsme se musely spokojit s rychlejším průběhem spřátelení. „Dobře.“ Na další slova už nebyl čas, neboť před námi stálo to obrovské prase. Vypadalo jak ztělesnění temné magie. Zla. Prase, které mělo do prasete neskutečně daleko. Mělo jen jeho vzdálenou podobu, jinak bylo o mnoho větší a přetékalo temnou magií.

Ani jedna jsme se nenadály a už jsme se musely sbírat ze země po nárazu, který nám způsobila tlaková vlna. Ani jsem se nevzpamatovala a už se prase dalo do akce, stejně jako Kay, která se objevila přede mnou a krom zachránění života, se mi taky pokoušela získat, co nejvíc času jenom šlo, abych dokázala vymyslet a vytvořit nějakou tu past. Měla jsem omezený čas a omezené komponenty, ze kterých jsem mohla past vytvořit. Musela jsem prakticky vařit z vody, jak jenom to šlo. Z ničeho udělat něco, co by dokázalo tuhle věc polapit. Nebo aspoň zastavit, zpomalit, oslabit… prostě cokoli, co by nám mohlo hrát do karet nám a ne té nestvůře. „Snažím se.“ Zavolala jsem na zpět ke Kay. „Už jenom chvilinku!“ Snažila jsem se pracovat tak nejrychleji, jak jen to šlo, aby se Kay nemusela vystavovat tomu všemu nebezpečí ještě déle. Ve chvíli, kdy jsem dodělala poslední úpravy pasti, jsem zahlédla to prase, jak Kay odhodilo. Okamžitě jsem se vrhla k ní, abych zjistila, jak na tom je. Viděla jsem, že dýchá, že nekrvácí. Klidně bych tam byla déle a pokusila se ji důkladněji prohlédnout, nebo aspoň prohlédnout, ale nemohla jsem. Dala jsem Kay instrukce a jen jsem pokývlaa hlavou, že budu opatrná. To už jsem se vrhla pře prase, jako návnada. Abych na sebe strhla všechnu tu pozornost, začala jsem po něm házet klacky a kameny. Nechtěla jsem riskovat, že by si prase za cíl vybralo Kay. Modlila jsem se k Neean, aby všechno klaplo. A opravdu, prase se rozběhlo mým směrem a já ho naváděla přímo do pasti.

Smůla? Štěstí? Každý by to asi nazval jinak. Já osobně jsme to nazvala štěstím. I když, následující situace by mohla moje rozhodnutí změnit. Prase do mě totiž stihlo narazit a já se tak zase ocitla na zemi. Nemotorně a omylem jsem si založila ruku před pádem pod sebe. Dost slyšitelné křupnutí společně s odpornou bolestí, které se mi ozvaly od pravého zápěstí, mě donutily spolknout bolestivý výkřik. „U všech ďasů.“ Zaúpěla jsem bolestí a zápěstí jsem okamžitě dostala zpod sebe, abych ho nelámala ještě víc. Jak bolest, tak křupnutí a dokonce i začínající otok a pomalu se měnící barva na fialovou, až modrou, mi napověděli, že se bude jednat o zlomeninu. Se zápěstím jsem nemohla ani pohnout. A když už se mi to povedlo, doprovázela to ještě horší ostrá bolest, než bez pohybu.

Sledovala jsem Kay, která se pokusila o poslední ránu do prasete, ale neúspěšně. Dokonce jsem se na chvíli lekla, že se sama připraví o vlastní život při dopadu na zem, ale díky Neean nedopadla na svůj meč. I její druhý pokus jsem sledovala a doufala, že se jedná opravdu o konec monstra, což jak se za pár chvil ukázalo, tak se opravdu jednalo. Neřešila jsem nějakou špínu. Neřešila jsem dokonce ani nějaké rozcuchání, potrhané šaty. Hrozba byla pryč. Minimálně to bylo to, co jsem si myslela. Sama jsme se podívala ke Kay, která si lehla do trávy kousek ode mě. „Já… jsem v pořádku, nic to není.“ Zalhala jsem, aby si nedělala starosti, i když podivně duhové zápěstí mou lež nepodporovalo. „Jak jsi na tom ty? Nebolí tě hlava?“ Věděla jsme, e se párkrát praštila do hlavy a to její chůze, která nevypadala, že by měla úplně vládu nad vlastním těle, mi do hlavy nasunulo pár podezření o jejím zranění. Pak se ale rozmluvila. Nešlo to jinak, musela jsem se zasmát. „Polévku? Ano. Taky bych si dala polévku. Klidně si můžeme společně posedět nad miskami horké a výborné polévky.“ Přitakala jsem pobaveně. „Jo… to zní jako dobrý nápad. Byla jsi skvělá, zasloužíš si ho.“ Zazubila jsme se na ni vesele, i když se mi do úsměvu vloupala i bolestná grimasa.

Musela jsem se nad tím pobaveně zasmát, i když ten smích doprovázelo nesouhlasné vrtění hlavou. Jeho parodické divadélko mě pobavilo, ale ani v tom nejmenším případě jsem si nechtěla připouštět jeho věk a s ním i otázku, kolik let ho tady s námi ještě čeká. „Ne ne ne. To je jenom náznak moudrosti, ne stáří.“ Ušklíbla jsem se na něj. Prostě jsme si to připustit nehodlala. Nechtěla jsem. Skousla jsem si ale ret, když pokračoval v tom malém divadélku. Líbilo se mi to a vítala jsem to víc, než ten vážný postoj. „Mám radši, když nestojíš jako pravítko a víc se se mnou bavíš.“ Podotkla jsem, když se tak narovnal a sama jsem do něj šťouchla, ale jenom tak, aby nikdo nemohl říct, že nemám respekt. Ano, byla jsem princezna, ale pořád jsme měla své hranice v chování k jiným. Pořád jsem věděla, co si můžu dovolit, abych nebyla neuctivá. A ke strýčkovi bych si nikdy nedovolila být neuctivá. Na to pro mě až moc znamenal a měla jsem ho na to až moc ráda. „Nemám v plánu se měnit. O to se nemusíš bát.“ Ujistila jsem ho a pak jsem si jenom malinko povzdechla a smířlivě přikývla. „Já vím. Jenom jsem si říkala, jestli se přeci jen něco nezměnilo. Zkusit jsem to mohla.“ Pokývala jsem rameny. „Oba vím, že mi nejde o politiku a věci kolem, jen mám ráda, když jsem trochu informována.“ Kývla jsem rameny znovu, než jsem zakroutila hlavou do nesouhlasu. „Ne, to zase ne. Táta by měl radost, že se zajímám o politiku a zahltil by mě i informacemi, o kterých netoužím.“ Přiznala jsem mu a pak jsem se zasmála. Bylo příjemné mít možnost někdy přisadit ke konverzaci, nebo vědět, o čem je řeč, když se proberu z vlastních myšlenek. Proto ale potřebuju mít nějaký ten přehled. Samozřejmě se už staly momenty, kdy ani přehled nepomohl a já si užívala ve světě vlastních myšlenek a neměla kolikrát ani ponětí o dění, když jsem se z nich probralo. Šlo prostě o situaci.

Zajiskřilo se mi v očích a úsměv se mi roztáhl po tvářích. „Tak tohle bych si opravdu moc, ale moc ráda poslechla. Nemáš tam nějaké konkrétní příklady? Nějaké historky? Můžeš je vytáhnout po cestě.“ Zamrkala jsem na něj nadšeně a prakticky jsem tím i zažadonila. Milovala jsem historky o tátovi z mého věku. Vždycky jsem se nad tím neskutečně pobavila. Pak jsem kývla rameny. „Faraine nedělá nic jiného, než se jenom soustředí na to, co bude. Mně by to nebavilo. Nebavilo mě se celé dny starat jenom o tohle. Mít to prakticky nalinkované a neznat pomalu ani zábavu. Věřím, že bude skvělou královnou. A jsem za to ráda. Jen mi přijde, že je díky tomu, jak to všechno bere moc vážně až moc upjatá. Někdy bych byla radši, kdyby odhodila svoji vážnost a prostě se se mnou šla někdy bavit.“ Měla jsem ji neskutečně ráda, byla to má sestra, ale každá jsme měly jiné priority a Farain mi ráda vytýkala, že své povinnosti neberu tak vážně, jak bych měla. „Možná na to mám hlavu, ale nechtěla bych být královnou. Nebavilo by mě to. A Faraine by byla a bude o mnoho lepší.“ Byla to pravda. Každá jsme měly vlohy na něco jiného a Faraine jednoznačně pro vládu. „To se ještě uvidí.“ Vydechla jsem s úsměvem. Bylo jenom na Faraine, jestli mě v budoucnu bude potřebovat. Já osobně bych se ráda vydala cestou léčení. Někdy mě hodně zajímalo, jestli je táta zklamaný, že se do toho nehrnu, jako Faraine. Nic bych mu nevyčítala, měl by na to plné právo, ale samozřejmě mohlo být všechno jinak. Mohl být rád, že jsme obě tak odlišné, ale já mu do hlavy neviděla. Musela jsem se na Eldrina zářivě a vesele usmát. Neodolala jsem a znovu ho objala. „Jsem opravdu ráda, že jsi tady.“ Přiznala jsem mu vesele, než jsem se odtáhla.

Moje jiskřičky v očích byly poněkud obvyklým úkazem, když jsme měla dobrou náladu a radost a teď jsem měla oboje. V hlavě už jsem si zosnovala plán na dnešní program se strýčkem. Procházka na tržiště pro nějaké bylinky a následně pletení copánků. Už jsem je uměla o mnoho lépe! Tohle byla taková moje tradice. Vždycky jsem je musela strýčkovi uplést. Prostě musela! Samozřejmě to vše budou doprovázet naše různé historky. „Jen si nejsem jistá, jestli z něj budeš nadšený.“ Ušklíbla jsem se a už jsme mu svůj tajný plán pomalu odhalovala. „Přesně tak. Tržiště.“ Přitakala jsem a pokývala hlavou na souhlas. „To zní slibně. Možná by to nemuselo končit jenom bylinkami, ale třeba taky nějakou tou dobrotou, nebo drobností do vlasů.“ Zasnila jsem se. Milovala jsem různé ozdoby do vlasů. Pak jsem si malinko povzdechla. Neměla jsem ráda tak velký doprovod. Lákala jsem přílišnou a zbytečnou pozornost. Vždyť jsem byla elf, jako oni. „Dobře. Tak i osobní stráž. Můžu tě ujistit, že svou práci dělají více než dobře.“ Někdy na mou bezpečnost dohlížejí až moc zblízka. Po praktické stránce jsem byla schopna jít vlastně okamžitě. Nepotřebovala jsem se převlékat, upravovat, nebo tak něco. V hlavě jsem měla vše, co jsem potřebovala. A co se peněz týkalo, vždycky jsem měla menší měšec u pasu. Byl takový menší, nepatrný, ale bylo tam toho dost. Když mi odkýval copánky, na pár vteřin tam před ním zářila ta malá veselá princeznička. „Vážně?! To je úžasný! Neboj, už netahám... tolik.“ Zaradovala jsem se vesele, zatleskala si a dokonce si u toho i vesele poskočila, jak jsem měla radost. „Můžeme klidně jít. Všechno co potřebuju, mám.“ Zamrkala jsem na něj kouzelně a už jsem za zvuku podpatků vyšla ze síně s Eldrinem jako svou společností. „Takže… nějaké zábavné historky o tátovi, o které se chceš podělit?“ Zavedla jsem téma okamžitě tímhle směrem, když jsme se vydali na nádvoří, aby tam Eldrin mohl svolat mou stráž. Pro mé překvapení se to netýkalo Eriho, který měl očividně volno.

SALANG (SUDÁ) (7)

Vždycky jsem ráda navazovala nová přátelství. Vždycky jsem byla ráda, když se lidé kolem mě cítili komfortně a nemuseli se bát něco říct. Mohli říkat své názory a nemuseli se bát, že by něco pokazili, i když jsem byla z královské rodiny. Já se brala jako jedna z nich. Co je na tom, že mi v žilách koluje královská krev? Nic. Byla jsem stejně obyčejná, jako oni. Jen jsem měla nástupnické právo na trůn, které jsem ani nechtěla. Takže proč bych si měla hrát, že jsem něco víc než ostatní? Raději jsem se pokoušela s nimi navázat příjemné přátelské vztahy a ukazovat jim, že nejsem jiná, než oni. A tak tomu bylo i tak. Byla jsem ráda, že jsem Kay poznala, i když bych byla radši, kdyby setkání proběhlo za jiných podmínek. „To slyším ráda. Mimochodem… nikdo tady není, není potřeba vykání.“ Vydechla jsem k ní, protože jsem měla radši, když se mnou ostatní jednali jako se sobě rovnou. Ne něco víc. Samozřejmě bych byla radši za jinou odpověď, například ‘Ano, budu opatrná a budu jednat tak, abych byla v pořádku.‘ Záleželo mi víc na zdraví ostatních, než mém vlastní. Sama bych si s ní raději popovídala klidně, rozvedla nějakou přátelskou konverzaci, ale to teď bohužel nešlo.

Bohužel její slova byla pravdivá. Nerada bych zůstávala venku v tomhle všem chaosu. V tomhle Neean ví čem. Zlobí se na nás? Trestá nás za něco? Nebo se jedná o zcela jinou sílu, než božskou? To byla jen otázka. „Byla bych radši, kdyby k tomu nedošlo, ale bohužel máte pravdu. Je tu ta možnost, že se tomu nevyhneme.“ Přikývla jsem na její slova a potvrdila je. To riziko tady bylo a každou chvíli se víc a víc stupňovalo. Bála jsem se o ostatní, ale zatím to vypadalo, že jim přála štěstěna. V hlavě se mi toho motalo opravdu mnoho, ale ani jednu myšlenku jsem nebyla schopna dostat do popředí a věnovat se ji. Nemohla jsem. Bohužel na to nebyl čas.

Ani jsem se nenadála a už jsem letěla vzduchem s tvrdým dopadem na zem. Bolestivě jsem zaúpěla a pomalu se dostávala na nohy i přes odřeniny na těle a krůpěje krve, které mi po kůži začaly bloudit, jak jsem si odřela. Nešlo o nic hrozného, bylo to jen povrchové. Jen tak tak jsem se dostala na nohy, když jsem zahlédla tu věc. Vypadalo to jako obrovské divoké prase. Jen ta barva a ta agrese a zuřivost v očích byly nestvůrné. Nikdy jsem nic takového neviděla. Ze rtů se mi dostal varovný výkřik jména blonďaté elfky, když jsem viděla, jak se přede mě vrhla ve chvíli, když jsem uskočila. Prase do ní narazilo a já si ji spěšně starostlivě prohlédla, jestli je v pořádku. Musela jsem něco vymyslet, jak ji pomoct. Nemohla jsem se do toho motat, protože bych ji byl akorát na obtíž. V tom se mi zablesklo v očích. Pasti! „Potřebuju nějaký čas.“ Houkla jsem a už jsem se ohlížela po okolí, z čeho všeho bych dokázala udělat nějakou past. „Za každý čas budu ráda, i když ho bude málo.“ Prohodila jsem znovu ke své společnici a můj hlas byl poněkud naléhavější. Potřebovala jsem něco vymyslet, něco udělat a pokusit se, aby to zabralo co nejméně času a bylo co nejefektivnější. V rychlosti jsem začala pobíhat kolem a sbírat všechny možné přírodní materiály k pasti. Klacíky, listí, kameny, dokonce jsem začala využívat i bahno. Děkovala jsem Neean za to, že jsme byly u kasáren. Nevěděla jsem sice, proč tady měli lano, ale to mi bylo jedno. Já si ho teď tak nějak vypůjčila. Bylo mi jedno, že budu špinavá, nebo nebudu vypadat úplně reprezentativně. Udělala jsem rádoby velkou kluzkou louži z bahna. Začala jsem bahno překrývat listím, aby to nebylo vše tak okaté. Aby se zvíře nechtělo vyhnout bahnu a hlavně to bylo díky listí ještě kluzčí. Kameny jsem začala mlátit do tvrdší hlíny, abych vytvořila jakousi prohlubeň. Čím větší, tím lepší to bude. Povedlo se mi vydlabat prohlubeň, která by snad měla stačit, aby se díky ní zvíře zpomalilo a padlo do definitivní pasti. Nerada jsem ubližovala zvířatům, ale tohle… tohle nebylo zvíře. Tohle byla příšerná, která se nás teď pokoušela zabít. Při troše štěstí si ta věc něco udělá s nohou a my budeme mít čas na útok. Z lana jsem udělala smyčku, kterou jsem položila kolem té prohlubně. I to jsem zakryla listím, stejně tak, jako zbytek lana, který jsem natáhla stranou. Teď už se jen modlit, aby všechno vyšlo. Po očkem jsem koukala ke Kay, abych věděla, jak je na tom. Když ji odhodila, hned jsme zpozornila, ale pokračovala v posledních úpravách. „Jste v pořádku?!“ Vyhrkla jsem. Doběhla bych k ní a pomohla ji, ale teď jsem nemohla. Teď jsem byla cílem té obludy a nemohla jsem ji ke Kay dovést. Bylo by to nebezpečné, bezohledné a já teď potřebovala, aby se ta věc rozběhla mým směrem. „Stačilo! Ale co se efektivity týče… musíme doufat.“ Zavolala jsem na ni a v rukou jsem držela klacíky a kameny. „Až se ta věc dostane k té smyčce pod listím.“ Pohledem jsem ke smyčce zatěkala, aby věděla, o čem jsem mluvila. „Potřebuju, abyste stáhla smyčku a konec lana uvázala kolem toho stromu. Já ho zatím dokážu zaměstnat. Konec lana je vpravo.“ Houkla jsem na ni a pohled jsem upřela na tu věc. Pokud bude past fungovat, ta věc díky běhu uklouzne po bahně a listí, tudíž ztratí kontrolu a rovnováhu a nebude mít možnost se vyhnout prohlubni se smyčkou. Tou smyčkou bychom ho mohly dokázat udržet na uzdě, abychom to využily pro náš útok. Pokud vše vyjde, jak má, ta věc si pohmoždí, možná zlomí nohu a tím pádem nebude mít takovou sílu, aby lano přetrhlo. Pokud se dostane do smyčky, bude následovat upozorňování na mě, aby se nerozběhl proti Kay a měla tak možnost uvázat lano ke stromu. V tenhle moment jsem ale začala házet klacíky i kameny po Praseti, abych ho vyprovokovala k rozběhnutí a tím započala plán. To, že jsem byla špinavá, pocuchaná, odřená, na to jsem ohled vůbec nebrala. Prakticky jsem to ani nevnímala.

Vždycky jsem měla dobrou a veselou náladu, pokud se jednalo o Eldrina. Byl to ten hodný strýček, kterého jsem znala od malička. Od dob, co jsem si začala věci pamatovat. Byla jsem nadšená z každé jeho návštěvy a díky němu jsem začala ovládat umění copánku, neboť jsem si to trénovala právě na jeho vlasech. Vždycky mě naše setkání tak příjemně naplnilo dobrou náladou a energií. Bylo to skvělý. Byl pro mě opravdu jako rodina a přesně proto jsem ho hned přivítala tím pevným objetím. „V tom případě sis protiřečil, strýčku.“ Ušklíbla jsem se na něj, ale jak se on usmíval a ušklíbal, tak jsem se jenom zasmála. Přišlo mi to jako setkání po několika letech, i když to bylo pár měsíců. Pak jsem se na něj zaculila, až jsem ukázala ty bílé zoubky. Ano, zvědavá jsem byla už od malička. Sice mě tyhle politické věci úplně nezajímaly, ani věci kolem jiných povinností. Já vím, že bych se o to měla zajímat o mnoho víc, ale mně to prostě nebavilo… kdyby mi někdo donesl nějaké informace z létajících skal, hltala bych jejich slova. Ale i když mě tyhle informace nezajímaly, pořád jsem chtěla mít trochu přehled a hlavně jsem se zajímala o strýčka a tátu. „To se nezměnilo a ani se to nezmění. A ani nechci, aby se to měnilo.“ Zazubila jsem se na něj znovu a poupravila si bílé vlasy. Já byla ráda zvědavá. „Aha. A šlo o něco závažného, nebo takové ty… všední věci oboru?“ Zamrkala jsem na něj nevinně jak panenka. No tím závažným jsem myslela, jestli šlo o nějaké problémy, které by mohly být velkým rizikem či hrozbou, nebo jestli šlo o informativní, administrativní a jiné věci, které zní stejně nudně, jako jsou. Pak už jsem se ale pokoušela vtipkovat. Já na trůn nenastoupím. Já měla se svou budoucností jiné plány. „Ten to ale na rozdíl ode mě myslel zcela vážně.“ Uchechtla jsem se, protože já to myslela zcela z žertu. „Já sice právo na trůn mám, ale až druhá v pořadí. První je Faraine a ta to bere dost vážně za nás obě. Hlavně… Ani na trůn nastoupit nechci.“ Prohodila jsem zcela vážně a upřímně, ale to nebylo tajemství, že jsem svoje povinnosti nebrala vážně a sama jsem se pokoušela směřovat jiným směrem a to konkrétně k léčení. K bylinkám a tomu všemu kolem toho. Pak jsem se ale usmála a přikývla. „Myslím, že jsme toho po otci zdědily opravdu hodně a upřímně, jsem za to ráda.“ Přiznala jsem, i když byla pravda, že Rai toho po otci zdědila poněkud více, než já. Například tu zodpovědnost vůči svým povinnostem, nebo schopnost s lukem. Někdy jsem měla pocit, že jsou v tomhle ohledu naprosto stejní.

Malinko jsem naklonila hlavu doprava a poslouchala jeho odpověď na mou otázku. Koutky mi zacukaly do veselého úsměvu a v očích se mi až zajiskřilo. „To zní skvěle! Je skvělé, když nás netlačí čas!“ Zazubila jsem se nad tou informací, že tu kvůli mně bude déle, než původně plánoval. „Očividně. Ono není tajemství, že tě vždycky ráda vidím. Každopádně už bych plán na dnešek měla.“ Zaradovala jsem se vesele a zatleskala si. Ten program jsem vymyslela skoro až blesku rychle „Mohli bychom se projít na trh? Potřebovala bych si tam něco sehnat a můžeme si popovídat, co je všude nového, když jsme se tak dlouho neviděli…. A co by to bylo za návštěvu, kdybych ti po návratu neupletla copánky!“ Prohodila jsem naprosto nadšeně a levou rukou jsem mu přejela po tmavých vlasech, které byly na copánky dostatečně dlouhé. „Bála jsem se, aby ses neostříhal a já tak nepřišla o tradici.“ Podotkla jsem spíš s takovým pobaveným varováním. Ale všechno bylo v žertovném duchu, ne v rozkazu. To bych si nikdy nedovolila.

SALANG (SUDÁ)

Já jsem na jednu stranu byla ráda, že jsem na ni narazila, protože jsem byla ráda, že jsem narazila na dalšího elfa, ale upřímně jsem se teď bála o svoje bezpečí, o její bezpečí a celkově o bezpečí každého elfa, nebo bytost, která se nestihla před touto spouští. Chlad, potemnělé světlo, vítr… Já osobně bych to nazvala zlověstným, zákeřným počasím, které se tady začalo kroutit. Které se na nás šklebilo a připravovalo Neean ví co. Byla jsem ráda, když se mnou blonďatá elfka souhlasila a nepokračovala v omluvách, i když jsem měla malinko pocit, že ten souhlas byl čistě jen z pocty ke královské rodině. To jsem teď ale hodila stranou, nechala jsem zlověstný vítr si pohrávat s mými vlasy a sledovala, s jakou pýchou se mi blondýnka představila. Líbilo se mi, jak pyšně to řekla. Jak hrdě mi to sdělila. Zahřálo mě to až u srdíčka, i přes tohle studené počasí. „Moc mě těší, Kaylinn. Ráda tě poznávám.“ Abych ji dala najevo, že má slova nejsou prázdná, sama jsem zdvořile kývla hlavou a usmála se na ni. Na rozdíl od Faraine jsem si nepotrpěla na těhle královských věcech. Já bych ráda, aby mě brali víc jako přítelkyni, než jako princeznu. Pak mi někdy jejich chování přišlo vynucené, ale to bylo téma na někdy jindy. To už jsem slyšela ten skoro až naléhavý hlas elfky. Donutilo mě to až si povzdechnout. Bylo mi jasné, že s ní nehnu, ani kdyby se jednalo o můj příkaz, neboť tohle bylo nakázání, které měla armáda, mimo jiné, chránit královskou rodinu, do které jsem patřila. Sama jsem ale věděla, že bych ji nenechala kvůli mně obětovat její život. Nějak automaticky jsem se rozhlédla, jestli tady v nejhorším případě nejsou nějaké rostlinky, které by mi v nejhorším mohly být nápomocné. Věděla jsme, že by asi nesklidila chválu, kdybych se tu zranila. Věděla jsem, jaký táta i strýček dokázali být, když šlo o mě, nebo Faraine. Malinko jsem si povzdechla. „Je mi jasné, že vás jinak nepřesvědčím. Rozumím, že máte nějaké rozkazy, povinnosti. Ráda bych vám řekla, že to dělat nemusíte, ale je mi jasná, že by se jednalo o slova, která by neměla účinek. Jen tedy žádám, ať jste opatrná.“ Prohodila jsem zcela vážně a s naléhavostí v hlase.

Byla jsem ráda, že souhlasila, že se mnou zůstane v hradu. Byla jsem ráda, protože jsem tam měla o dost víc věcí, čím bych se dokázala postarat o nějaká zranění, kdyby se něco opravdu špatného stalo. Nešlo jen o mě a Kay. Šlo i o služebné, nebo Faraine, kdyby se něco stalo. Pro naši smůlu se odchod do hradu vážně nekonal a já se skoro až zděsila, když jsem viděla to nebe a cítila to zvláštní napětí ve vzduchu. Přesně to, když je klid před bouří a vy moc dobře víte, že ta bouře bude odporná, nebezpečná, zlá a nevěstila nic dobrého. „Musíme si pospíšit! Nemáme tolik času. Jen Neean ví, co se tady děje, ale nemyslím si, že bychom to chtěly zjišťovat na vlastní kůži.“ Vyhrkla jsem důrazně a Rychle jsem mířila ke kasárnám, kde jsem chtěla otevřít ty dveře. To zavrzání dveří bylo ale to poslední, co se mi se dveřmi povedlo. Nestihla jsem ani projít, když jsem ucítila obrovskou tlakovou vlnu a já jen zaslechla hlas Kaylinn. Jakoby se mě pokusila, ta vlna, za každou cenu dostat od kasáren a já jsem letěla o dobré dva metry vzduchem. Náraz na zem byl tak tvrdý, že jsem cítila, jak se mi rozedrala kůže na loktech a kolenou a krev se pokoušela dostat ven z odřenin. Ani jsem se nestihla rozkoukat. Ani jsem se ještě nedostala na nohy, když jsem zahlédla to stvoření. Bylo obrovské. Připomínalo mi to divoké prase, ale neměla jsme možnost si ho prohlédnout, protože jsem viděla, jak ta obrovská mohutná věc běžela mým směrem. To už jsem jen zaregistrovala blondýnku, co se vrhala mým směrem, ale nebylo vůbec zřejmé, zda-li to vůbec stihne. „Kaylin!!“ Vyhrkla jsem na ni, když se víc a víc přibližovala, stejně jako obluda. Nebylo to naléhavé, aby mě zachránila. Spíš to bylo naléhavé volání, aby byla opatrná, protože nebyl vyloučení střet s tím prasetem. Dostala jsem se na nohy a hned jsem se pokusila o úskok doprava, abych neskončila jako nějaká placka. Jestli se ji povede tu věc zastavit, tak budu potřebovat získat čas. Pokud se jí to nepovede a mě se povede uskočit, i tak budu potřebovat čas. V průběhu úskoku jsem proto vyhrkla. „Budu potřebovat čas!“ Prohodila jsem. Nemohla jsem přeci spoléhat na to, že se ji povede sem dostat dřív, než to na mě narazí. Proto jsem se o ten úskok pokusila. Teď už byl náš osud v rukou Neean, jestli se vše podaří, nebo si z nás obluda udělá rohožky.

SALANG

Po cestě do kasáren jsem se rozhlížela po nebi. Po okolí. Po všem kolem mě, protože to tady bylo… jiné. Děsivě klidně. Díky tomu, jak moc jsem do všech těchto změn byla zahleděná, omylem jsem omylem vrazila do blonďaté elfky a okamžitě jsem se začala omlouvat. Cukla jsem sebou, když jsem postřehla ten pohyb elfky, která už tahala zbraň a já o krok ustoupila. Elfka si očividně uvědomila, že nejsem hrozba a já se pousmála. Poznala mě. „V pořádku. Nic se nestalo. Já se omlouvám, nekoukala jsem na cestu.“ Vydechla jsem a sama jsem kývla hlavou na pozdrav. Blonďatá elfka vypadala velmi příjemně a já se musela pousmát. Sama jsem si dlaněmi přejela po pažích, jak mi bylo chladno. Sama jsems e znovu ohlédla kolem, když jsem viděla, že ani blondýnka neodolala. „Nemusíte se omlouvat. Je to přirozené. Něco se děje. Něco není v pořádku, je zcela přirozené, že se budete ohlížet. Konec konců i já to dělám.“ Vydechla jsem jejím směrem a sama se ohlížela. Vůbec jsem nebyla klidná. Ale očividně jsem nebyla jediná, koho to nenechávalo klidným, a já mohla být jen ráda, že nejsem paranoidní. „Zvířata zmizela do svých bezpečných úkrytů a nechtějí vylézt.“ Přidala jsem další poznatek, který jsem získala k těm, co právě pronesla nahlas elfka. Sama jsem si musela upravit pár pramínků, jak se zvedal vítr, který mě cuchal. Povzdechla jsem si, když ani blondýnka neviděla mého otce. „Omlouvám se, mohu se zeptat, jak se jmenujete?“ Prohodila jsem k ní zvědavě. Nechtěla jsem zůstat jen u blondýnky. Neměla jsem moc ráda ta oslovení. ‘Vaše výsosti‘. Nějak jsem si vždycky vybavila otce, matku, nebo Faraine, jakožto nástupkyni. „Já se bojím o Vaši. Nebo o bezpečnost kohokoli, kdo by v tomto zůstal venku.“ Vydechla jsem zcela upřímně. Doufala jsem, že se stihli všichni schovat. Pochybovala jsem, že se to dotklo pouze mě a mé společnosti. Zůstat teď venku nebylo nic příjemného. Teď se sice nic nedělo, ale byla to jen otázka času.

Nedalo mi to a musela jsem se znovu začít dívat po okolí. Ne. Nenašla jsem jediný náznak, že by v blízkosti bylo nějaké zvíře, které by se odvážilo opustit svůj úkryt. Ani jedna zbloudilá myška. Ani jediný ztracený ptáček. I rostlinky vypadaly, že se schovávají. Co se tady děje… V hlavě jsem měla spoustu myšlenek, ale z těch mě na chvíli dostala blondýnka. „Dobrá. Ale měli bychom v bezpečí paláce zůstat obě.“ Namítla jsem, protože jsem opravdu nechtěla, aby šla ven a ještě se jí něco stalo. Hlavně když jsem nevěděla, o co se jedná. Zatím jsem kontrolovala nejbližší okolí. Když jsem se ale otočila směrem k elfce, nejdřív jsem zahlédla její záda, ale následně jsem si toho všimla. Ten stín, který vypadal, jako by ty kmeny stromů požíral. Tohle nebyl stín, který by byl tvořen mraky na obloze. Ne. Tohle bylo něco jiného. „Svatá Neaan. Co to je?“ Prohodila jsem a z mého hlasu bylo jasně slyšet, že se mi to nelíbilo. Nikdy jsem tohle neviděla. „Souhlasím. Kasárny se teď zdají jako nejlepší nápad. A já se budu modlit, abychom opravdu na otce narazili a nebyl někde jinde.“ Vydechla jsem zcela vážně. V hlase mi zněl strach, že bychom tam otce nenašly. Co když je někde tam venku? To, že bychom se nedozvěděly, co se tady děje bylo teď trochu vedlejší. Bála jsme se, že by se otci mohlo něco stát, když jsem ho nenašla v Paláci. „Pojďte, budeme doufat, že tam je a ví, co se tady děje.“ Pobídla jsem ji malinko, když jsem otevřela dveře kasáren, které akorát zavrzaly a byl to tak jediný zvuk, co se tady ozval.

Sice jsem se ráda učila, když šlo o něco zajímavého jako například bylinky, ale nikdy bych si nenechala ujít návštěvu strýčka Eldrina. Litovala bych, kdybych zjistila, že tady strýček byl a já se za ním ani nepodívala, opravdu bych měla špatnou náladu. Nechodil sem zas tak často a já si každou jeho návštěvu náramně užívala. Ani jednu návštěvu jsem si nikdy nenechala ujít a nehodlala jsem s tím momentálně začínat. Ach Neaan. Jak bych tyhle bylinky byla schopna použít na různé léčení. Problesklo mi hlavou, když jsem v rychlosti uklízela ty bylinky do koženého pytlíčku, aby si z nich Lilith neudělala svačinku. Ještě jsem sice nedočetla, co by se mohlo stát při pozření, ale nechtěla jsem to riskovat. Měla jsem Lilith moc ráda na to, abych o ni přišla takovouhle blbostí. Přestaň. Nedělej ukvapené závěry! Nikdy se neotrávila! Napomenula jsem se v myšlenkách. Vždycky se mi povedlo ji to sebrat dřív, než se mohlo něco stát a když ne, tak jsem děkovala Neaan, že se nejednalo o žádné jedovaté bylinky. Hodně bych si vyčítala, kdyby se něco takového stalo. Zakroutila jsem hlavou do stran, abych tuhle myšlenku dostala z hlavy. „Hned jsem tady. Žádné zlobení a žádné ničení pokoje.“ Napomenula jsem obě chlupaté obludky, hlavně tedy Seraphine, co seničení pokoje týkalo. To už jsem ale rozrazila dveře své komnaty a i na podpatcích jsem cupitala do síně.

Snažila jsem se pospíchat chodbami, jak jenom to šlo. Všude se rozléhal klapot mých podpatků o kamenitou zem, který se odrážel od stěn a vytvářel tak menší ozvěnu. Bylo mi jedno, jestli jsem moc hlučná, nebo ne, ale chtěla jsem Eldrina stihnout. Nechtěla jsem tam dorazit v moment, kdy už by byl pryč a já bych ho tak prošvihla. O to jsem opravdu nestála, takže jsem uličkami opravdu pospíchala, až mi bílé vlasy jen vlály a bílo modrá sukně, z velmi lehké látky, zrovna tak. To už jsem ale rozrazila dveře síně a rozzářila se jako sluníčko. Samozřejmě už jsem volala jeho jméno ode dveří a cupitala si to až k němu, kde jsem ho pevně objala. Na tvářích se mi rozlil spokojený a zářivý úsměv, když jsem i na chvíli zavřela oči a užívala si, že jsem zase mohla obejmout strýčka. Samozřejmě jsem musela stát na špičkách, aby to aspoň malinko vyrovnalo výškový rozdíl, i když to nijak výrazně nepomohlo. Když jsem se od něj odtáhla, zářivě jsem se na něj usmála. „Nejsem malá!“ Namítla jsem, ale pak jsem se zasmála. Jistě, že jsem byla malá. Jak výškově, tak i věkem. Vždyť mi nebylo ani sto let. A Eldrinovi? Tomu bylo už přes tři sta. Takže ano, byla jsem malá. Ale nebyla bych to já, kdybych hned něco nenamítala. Jako on neodnaučí mně spoustě věcem, jako je například objímání, tak já ho neodnaučím tohle oslovení. „Nevěděla jsem, že se tady objevíš. Co tady děláš? Otec tě úkoluje, nebo jsi přijel jen na návštěvu?“ Samozřejmě bych byla radši, kdyby přijel na návštěvu. Znamenalo by to, že by nemusel hned spěchat pryč a mohl by tu nějaký ten čas pobýt. „Já? Já jsem dospělá každým coulem. Protože…“ Na chvíli jsem se odmlčela a trochu si odkašlala. „… Jednou se bude moci stát, že usednu na trůn a musím na to být náležitě připravena!“ Prohodila jsem s vážným hlasem a trochu změněným hlasem, který měl napodobovat kárání Faraine. Nedělalo mi problém tohle říct i před ni. Většinou jsem se tím pokoušela prolomit ledy, aby nebyla věčně tak zamračená a vážná. Snažila jsem se, aby se tak někdy zasmála, ale moje snahy nebyly moc úspěšné. Pak už jsem se zasmála a přikývla jsem. „Sice nejsem tak dobrá, jako Faraine, ale snažím se.“ Vydechla jsem a zadívala se na něj. No, často mě s ní srovnávali. Hlavně když šlo o lukostřelbu a já bych klidně dala ruku do ohně, že když šlo o kladení pastí, určitě jí nikdo nepředhazoval moje jméno. Ale co se dá dělat. „Moc ráda tě vidím. Stýskalo se mi.“ Přiznala jsem naprosto nevině a s úsměvem na rtech. „Jak dlouho se zdržíš?“ Zamrkala jsem zvědavě.

SALANG

Další z mnoha nádherných a příjemných dní tady v Salangu. Milovala jsem tyhle slunné a teplé dny, kdy jsem mohla vyjít na menší procházku do našich zahrad. Milovala jsem je. Ráda jsem se procházela uličkami zahrad mezi různými květinami, rostlinkami a tím vším. Bylo tady krásně a příjemně. Nemusela jsem se ani otáčet, abych zjistila, že za mnou zvědavě a spokojeně cupitala Seraphine, stejně tak, jako že za mnou poskakovala Lilith. Proto jsem i přizpůsobila krok, abych jim moc neutekla, nebo spíš Lilith. „Tohle mě nikdy neomrzí.“ Vydechla jsem s úsměvem na rtech, když jsem si utrhla jeden fialový kvítek z keře a přivoněla k němu. Rozhlédla jsem se s úsměvem, abych našla nejbližší lavičku, kterou jsem pak našla u fontánky. Neváhala jsem a a vydala se tím směrem. Upravila jsem si zelené šaty, když jsem se posadila na dřevěnou, vyřezávanou lavičku a na klín si položila knížku, kterou jsem si sebou vzala. Kniha o hvězdách a všem na noční obloze. Lilith si vyskočila na lavičku vedle mě a hned ji následovala Seraphine. „Jste taková má chlupatá stráž.“ Zasmála jsem se a obě chlupaté potvůrky jsem pohladila. Fialový kvítek jsem si dala bílých rozpuštěných vlasů zdobených copánky. Jen co jsem otevřela knížku, ztratila jsem pojem o realitě, o času, o okolí. Prostě jsem se začetla a z toho všeho mě vytrhlo až to, když se velmi výrazně ochladilo a Seraphine jednoduše seskočila z lavičky a začala pelášit ze zahrad. „Seraphine!“ Vyhrkla jsem a zaklapla knížku. Hned na to jsem se podívala na oblohu, která se začala zatahovat. To už ale pelášila Lilith a já utíkala za nimi. Bála jsem se, aby se mi někam nezatoulali, ale zjistila jsem, že se mi obě vrátily do pokoje, kde si někam zalezly. Něco se dělo a já nevěděla co. „Nic se neděje…“ Špitla jsem k oběma konejšivě a vyšla z vlastní komnaty. Přemýšlela jsem, koho se zeptat. Já svým mazlíčkům věřila. Přeci jen, zvířata vycítí o mnoho víc, než lidé.

Venku jsem se rozhlédla a na tvářích jsem neměla ten spokojený úsměv, jako v zahradách. Napadlo mě se zeptat táty. Přeci jen… byl to ten nejmoudřejší elf, co jsem znala. Vždycky jsem za ním chodívala pro rady. Tátu jsem ale nenašla v paláci, takže mě napadlo se zajít podívat do kasáren. Věděla jsem, že tam býval k nalezení, když tam řešil některé věci a já doufala, že budu mít štěstí a najdu ho tam. Když jsem procházela od Paláce až ke kasárnám, byla jsem víc a víc zamračena. Chlad, zataženo. Jistě. Mohlo pršet. Bylo zvláštní, že bylo naprosté ticho. Žádná zvířátka se neozývala, žádné stromy nešeptaly. Připomínalo mi to ten děsivý klid před bouří. A to ani nemluvím o tom, jak mi utekla Seraphine a Lilith. Měla jsem podezření, že se něco děje. Měla jsem ten špatný pocit uvnitř sebe. Jak jsem sledovala okolí, přírodu, nebe, málem jsem narazila do jakési blondýnky, ale zastavila jsem se těsně, než se mi to povedlo. „Oh, omlouvám se. Málem jsem vás přehlédla.“ Prohodila jsem k blonďaté elfce. „Neviděla jste tu někde poblíž…Krále?“ Vydechla jsem s lehkou naléhavostí v hlase. Nepoznávala jsem elfku a nebyla jsem si jistá, jestli ona zná mě, ale to bylo teď vedlejší. Znovu jsem přejela pohledem zatažené nebe bez jediného ptáčka, než jsem vrátila pohled na blondýnku.

<<<

Moje komnata byla takové moje útočiště, kde jsem trávila hodně času, když jsem studovala léčitelství, nebo bylinkářství. Dost často jsem se ještě schovávala v zahradách, kde jsem si četla nějaké knihy o všem potřebném pro tyhle dvě problematiky. Ráda jsem byla sama, když jsem to studovala. Lépe jsme se na to soustředila. Nebyl nikdo, kdo by na mě mluvil a vyrušoval, nebo spíš koho bych díky tomu ignorovala, abych se opravdu soustředila. Pak mi bylo ale hloupě, když jsme věděla, že tam ten člověk je a já mu nevěnuju pozornost. Velká pohodlná postel sloužila právě pro to, abych měla všude otevřené různé knihy a rozprostřené jakési byliny, o kterých jsem se zrovna snažila něco naučit. Lilith si to hopkala po místnosti, protože měla momentálně zakázáno skákat na postel. Vždycky, když si sem vyskočila, začala mi okusovat ty bylinky. Proto jsem ji vždycky hned dala dolu z postele a nechala u sebe jenom Seraphine, která spokojeně spala na velkém měkkém polštáři přímo vedle mě. Bylo to takové její místečko. Její polštářek. Bílé vlasy mi padaly do obličeje. Ne přímo vlasy, ale spíš vyloženě moje copánky, které jsem měla spletené z předních pramenů vlasů. Na každé straně byly dva drobné copánky. Vlasy jinak byly rozpuštěné a i vzadu zdobené množstvím zajímavých copánků zdobené stříbrnými lístky, kroužky a různými ozdobami (https://i.pinimg.com/564x/41/86/e5/4186e5b6c6f88e1c5f2c8cbb03c0ee55.jpg). Samozřejmě všemu dominovala moje čelenka, kterou jsem měla zdobenou kamínkem a modrými květinkami (https://i.pinimg.com/564x/cf/67/a7/cf67a75e77ef26250686ff59b5309a75.jpg). Sice mi bylo pořád říkáno, ať nosím svou korunku, ale já ráda nosila různé ozdobné čelenky, které mi ladily k šatům. Korunku jsem nosila vyloženě na akce, kde to bylo zcela vyžadováno. I dneska jsem měla na sobě šaty, které jsme měla sladěné právě s čelenkou. Modrobílá barva, příjemný materiál, nádherně zdobené. Zdobení bylo převážně ve vrchní části šatů. Od pasu, přes zdobení hrudníku, k ramenům a krku. Byly to šaty bez výstřihu (https://i.pinimg.com/originals/be/f0/41/bef041e79b953e9cd2cda571948dd5be.jpg). Patřily ale mezi moje oblíbené, už díky barvě.

Akorát jsem byla začtena v knize, když jsem se snažila naučit něco o Monardě, poněkud střapatá rostlinka s krásně červenou barvou, když mě z toho vyrušilo zaklepání. „Vstupte.“ Prohodila jsem melodickým hláskem ke dveřím z bílého dřeva a stříbrnou klikou. Ta se hned po mých slovech pohla směrem dolu a dveře se otevřely. V nich najednou stála Mallestra a já se na ni pousmála. „Stalo se něco?“ Prohodila jsem až zvědavě a sledovala ji s úsměvem na tvářích. Mallestra se hned uklonila a už spustila. „Omlouvám se, princezno, že Vás vyrušuji. Jen jsem si říkala, že ráda uslyšíte, že Váš strýc, Eldrin Ellara, je v Paláci. Vím, že ho máte ráda a říkala jsme si, že Vám tato novinka nemůže uniknout.“ Mallestra věděla, že to není můj strýc, ale já mu tak od malička říkala. Strýček Eldrin. Měla jsem ho opravdu ráda, takže když jsem slyšela Mallestru, jak mi oznamovala, že je Eldrin v Paláci, okamžitě jsem se rozzářila a zaklapla knihu, kterou jsem držela v ruce. „Strýček Eldrin?! V pořádku, nevyrušuješ. Hned tam budu. Moc děkuji, Mallestro.“ Prohodila jsem až vesele, možná trochu roztržitě. Mallestra na má slova přikývla a pomalu odešla z mé komnaty. Za to já jsem okamžitě zaklapla každou knihu, co jsme měla v posteli a přesunula je na stůl, aby si z toho Lilith, nebo Seraphine neudělaly pelíšek. Samozřejmě moje zbrklost Seraphine probudila a ta akorát nepříjemně zamňoukala. Já tomu ale nevěnovala pozornost a už jsem byliny uklízela do lněného pytlíku, aby se z nich nestala svačinka a položila je na omínek z knih, co se teď objevil na mém stole. Seraphine se akorát protáhla a seskočila z postele. Když stála, na podlaze, byla mi skoro až ke kolenům. Okamžitě jsem se vydala z pokoje a pospíchala do síně, co mi jen nohy stačily. Klapání podpatků znělo každou chodbičkou, kterou jsem prošla a šaty i bílé vlasy za mnou jenom vlály. Když jsem konečně došla do síně, musela jsem se hned zářivě usmát. „Strýčku Eldrine!“ Prohodila jsem zcela nadšeně už ode dveří a mířila jsem hned jeho směrem, abych ho mohla obejmout.