Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8.11. - Nalaea Rina Naïlo
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

Nezlobila jsme se na něj, kvůli tomu. Vůbec ne. Nebyl to první případ, kdy došlo mezi námi k nějaké té… komunikační bariéře, neboť jsem používala spoustu frází, které neměly být myšlené doslovně a Dori a je naopak doslovně bral. Nedělalo mi sebemenší problém mu cokoli vysvětlit. Sice jsem nevěděla, jestli bylo vysvětlení dostačující, ale musela jsem v to prostě doufat. Po mém kratším vysvětlení jsem zase pozorovala a poslouchala Doriho já, jako on před chvílí mě. „Nic se neděje. A omlouvám se, že ty výrazy používám… takhle. Jsem na to zvyklá.“ Pousmála jsem se na něj a pak jsem se malinko zasmála. Ta historka byla taková… sladká. „Můžu tě ujistit, že mi vůbec nevadí ti věci vysvětlovat. Stejně jako tě můžu ujistit, že bych tě nikdy nepraštila.“ Nenáviděla jsem násilí. A bylo mi jedno, v jaké formě. Neměla jsem ráda, když někdo někomu ubližoval. I když mám z pavouků panickou hrůzu… ani jim bych nepřála smrt, nebo trýzeň. „Je hezké, že se ti za to přišla omluvit. Ne každý by to udělal.“ Zkonstatovala jsme a zjistila jsem, že mě vlastně jeho historky dost poutaly. Že mě bavily, líbily se mi. Pak jsem se ale musela zasmát znovu. Bylo sladké, jak se do slov zamotal a jak se hned začal omlouvat, protože si uvědomil ještě dřív než já, jak to mohlo vyznít. „V pořádku… ani na chvíli mě nenapadlo, že jsi to myslel takhle. Nemusíš se omlouvat. Chápu, že šlo jenom o příklad a… líbí se mi, že takhle dáváš příklady, které jsou vlastně tvoje historky.“ Vydechla jsem naprosto upřímně a doufala jsem, že ho to uklidní. To už jsem otočila hlavu na stranu, jak předtím říkal, když mluvil o jiskření v očích.

Zamrkala jsem nad tou novou salvou slov, co se ke mně dostala od Doriho, když už jsem seděla na lavičce se starostí, jestli jsem nebyla těžká, aby si ublížil. No, i když jsem nechtěla, tak jsem se červenala. Měla jsem pocit, že jsem se teď v jeho přítomnosti červenala pořád. „Já… jsem ráda, že jsem ti podle všeho neublížila. Protože to bych opravdu nerada, aby sis ublížil kvůli tomu, že nemůžu udržet stav bytí při vědomí.“ Vydechla jsem a opravdu. Vypadalo to, že jsem mu opravdu neublížila, když mě měl v náručí a upřímně? Na tu náruč a na to, jak mě nesl.. to jsme měla v hlavě víc, než bych asi mít měla. Bylo to hezké.. příjemné. „D-dobře. To jsem ráda. A… celkově jsem ráda, že jsem do tebe vlastně vrazila na tržišti. Protože ten čas strávený s tebou je opravdu p-příjemný.“ Přiznala jsem mu zase koktavě. Nebyla jsem zvyklá takhle přiznávat nahlas určité věci. Jednalo se… mohlo se snad jednat o nějaký způsob náklonnosti? Bohužel moje vysvětlování vyznělo jinak, než mělo a já se o to musela pokusit znovu. „N-ne. Já… panikařila jsem, p-protože… jsem ř-řekla nahlas něco, co mě dostalo do stavu, k-kdy jsem měl strach, jestli se kvůli mé odpovědi nezvedneš a… neodejdeš. Bála jsme se toho, jak by j-jsi mohl zareagovat na m-moji odpověď. Bála jsme se, že by to nemuselo mít dobré následky.“ Vysvětlila jsem mu po druhé a pak jsem sklopila radši pohled k zemi. A podobná chvíle nastala i teď. Mohly za to z části i návyky od Hestiana. Za tyhle nejisté momenty, které ve mně nějakým způsobem vyvolávaly strach. Když jsem ale slyšela, že byl rád…. Pohled jsme k němu zase zvedla a v očích se mi šťastně zalesklo. „V-vážně?“ A bylo to tady… zase červenání. Zamilovanost. Malinko jsem se zachvěla, ale koukala jsme na něj s úžasem. Doslova. Jako když malá holčička kouká na rodiče, kteří se objímají a poprvé mohlo zahlédnout tak hezký cit. Přesně takhle jsme na něj koukala, aniž bych si to já sama právě uvědomovala. No… svou barvu, která mohla připomínat nejčervenější rajče, jsem mohla považovat jako svou novou přirozenou barvu v průběhu naší konverzace. Poslouchala jsme to všechno a měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudníku. Měla jsem pocit, že musel vidět, jak mi to srdce buší. „N-neom…dlím.“ Vydechla jsme sekavě, jak jsem rychleji dýchala a usmívala jsem se na něj. Doslova jsem byla jako nějaké to sluníčko. „J-já… já nevím, co cítím, ale… líbí se mi to. A vím, že.. se mi líbí čas s tebou, že mi tvoje přítomnost příjemná a ráda bych s tebou toho času trávila… víc.“ Přiznala jsem mu.

To už jsem se k němu instinktivně nakláněla, než se naše rty potkaly. Byly tak hebké, měkké a hřejivé. Měla jsem najednou pocit, že jsme jenom my dva. Žádný Cinnamon, žádný pavouček, nebo růže. Jenom my dva. Měla jsme pocit, že se moje srdce roztékalo, a když se odtáhl, neodolala jsem a políbila ho já. Měla jsem zavřené oči a užívala jsem si tu blízkost a jeho rty. Když mi polibek oplatil, bez odtažení, když jsem ucítila jeho dotek ruky na své tváři. Měla jsem pocit, že se mu tam rozteču. Že skončím v jeho náručí znovu. Bylo to tak sladké, jemné a něžné. Nebylo to vůbec násilné, jak jsem byla zvyklá. Bylo to prostě… kouzelné. Když se ale odtáhl a já otevřela oči a viděla jsem v nich tu paniku, vyděsila jsem se, že jsem udělala něco špatně a začala jsem se automaticky omlouvat, přičemž jsem až chvíli na to začala přemýšlet nad tím, proč jsem se začala omlouvat. Kvůli té panice v jeho očích. Ale… on mi polibek pak oplatil. Skousla jsem si spodní ret a sledovala jeho dokonalá očka. „J-já… já se ti omlouvám, protože kvůli mně panikaříš…“ Zamumlala jsem k němu tiše a sledovala jsem ho. No… nebyla to ani lež. Opravdu jsem se mu omlouvala za to, že jsem strůjce jeho paniky. Pak jsme ale zamrkala a zajiskřilo se mi v očičkách. „Tak… tak to udělej, znovu… P-prosím.“ Potěšilo mě, že to chtěl udělat znovu. Byla jsem ráda a nervózní, ale líbilo se mi to. Doufala jsem, že to udělá znovu, protože i já jsem chtěla. Nečekala jsem, že začne něco hledat po kapsách. Nevěděla jsem, co hledá. To už mi cosi vložil do ruky a moje ruka byla schovaná v těch jeho. „Co to… je?“ Zamumlala jsem omámeně a zvedla jsem k němu pohled.

„Ano, květiny.“ Ujistila jsem ho s přívětivým a milým úsměvem na rtech a sladkým tónem. Pak jsem ale naklonila hlavu na stranu. Znovu tady bylo malé nedorozumění v naší vlastní komunikaci. Věděla jsem, že květiny jsou živé. A to jsem na nich milovala. Ale nebrala jsem je jako osoby. Malinko jsem na něj tedy zamrkala. „Nemyslela jsem to… ehm.. takhle. Vím, že jsou živé. Spousta přírodních aspektů vykazuje známky života, ale to i například jablka, když se na to tak podíváme. Rostou, mají jakýsi životní cyklus a jíme je.. Taky je můžeme pokládat za živé, stejně jako lidi, ale ty nejíme. Tak je to i s květinami, minimálně z mého úhlu pohledu. Jsou živé, mají životní cyklus, ale i tak nejsou… lidé. Nic a nikoho bych nemilovala víc, jak svou rodinu. Nikdy. Nikdy bych nedala přednost květině před rodinou, nebo přáteli. Dokázat moje milované rozesmát.. to je to nejkrásnější kouzlo. Ale květiny… Jsou něco, co může na mě působit jako kouzlo.“ Vydechla jsem a nevěděla jsem, jestli jsem to dobře vysvětlila. Rozhlédla jsem se po skleníku, až mi v očích zajiskřilo. „Podívej se na to tak… Jsou dívky, které by potřebovaly drahé šperky, cenné látky, nejlepší koně.. ale mně bohatě stačí jedna růže a mám najednou svět veselejší. A vždycky dám přednost květinám, před jinými věcmi. Před jinými aspekty, které nenosím v srdci, jako tam nosím právě svoje milované.“ Upřímně jsem ani nevěděla, jak bych to měla vysvětlit, tak jsem prostě jen něco vychrlila, jako právě teď. Nevěděla jsem, jestli to bylo dost jasné.. srozumitelné, ale musela jsem to aspoň zkusit. Pak jsem se ale se začervenáním musela pousmát. „Jsem ráda, že ti tak připadám…“ Svým výkladem jsem mu to vlastně i nějak potvrdila. Sama jsem vlastně u svého vyprávění koukala po okolí. Po těch nádherných květinách a dokonce jsem i zvedla hlavu ke střeše altánku s růžemi. „Nemáš se za co omlouvat.. myslím, že tohle někdy dokáže každý a je to naprosto lidské.“ Ujistila jsem ho s přívětivým a hřejivým úsměvem na rtech, když jsem se mu zadívala do očí, když se začala řešit barva. Poslouchala jsem ho a dokonce jsem i otočila hlavu do strany, jak říkal. „Takhle?“ Zeptala jsem se s hlavou malinko otočenou tak, abych k němu byla z profilu. Sluníčko začínalo mít lehce zlatou hodinku, takže moje vlasy teď vypadaly, v tom svitu, doslova jako zlaté. No… další slova úplně neproběhla, neboť jsme skončila v jeho náruči.

„Nevím.. nejsem zvyklá, že… by mě někdo nesl v náručí, tak jsem se jen… chtěla u-ujistit, že nejsem moc těžká a ty by sis neublížil.“ Vysvětlila jsem mu hned svoji otázku a na chvíli zavřela oči, když jsem si užívala jeho vůni, která se teď všude linula, jak jsem byla v jeho náruči, než jsem se objevila na lavičce a děkovala jsem mu. No.. teď ale přišla ta těžší část, u které jsem se prostě… začervenala a zase začala koktat. „J-je všechno.. n-naprosto v pořádku. Jen… jen jsem… já.. byla jsem j-jen… nervózní… a … a jak jsem zrychleně dýchala. Jak jsem byla v rozpacích z tvých slov a.. a hlavně jsem začala.. panikařit z toho, co ř-řekneš na to, ž-že se č-červenám, protože se ti líbím… t-tedy, protože jsem ti potvrdila, že se červenám protože jsi řekl to, c-co jsi řekl..“ Zamumlala jsem malinko rychleji a stydlivě jsem sklopila pohled. „B-bála jsem se, j-jak budeš reagovat a tak… jsem začala rychleji dýchat a tak.. jsem začala omdlévat..“ Zamumlala jsem se sklopenou hlavou jako odpověď. To už jsem mu ale odpovídala na další otázku.. tedy.. pokoušela jsem se o to. „Dobře. Jsem ráda, že ti ta odpověď….“ Tu větu jsem nedořekla, protože jsme na něj vykulila modrá očka a vypadala jsem teď jako nějaká porcelánová panenka s kamínky místo očí. Zamilovaný jsem asi poprvé. Znělo mi hlavou pořád dokola a dokola a já měla pocit, že i rajčata by mi mohla mou barvu závidět. „Z-zamilovaný?“ Když jsem to po něm koktavě zopakovala, srdce jsem měla jak splašené. Měla jsem pocit, že musel i vidět, jak mi srdce úplně buší. Dokonce i motýlků v břiše jsem měla víc a víc. Byla jsem hodně na hranici. Měla jsem zmatené pocity. Bylo mi s ním neskutečně příjemně a dokázala bych si představit s ním trávit snad každou volnou chvíli. Přiváděl mě do rozpaků, cítila jsem se s ním krásná a … jako dívka. Choval se ke mně krásně a já si nebyla jistá těmi pocity. Hlava mi říkala, že je blbost, abych se do něj zamilovala. Ale jestli s ní souhlasilo srdce… to byla dobrá otázka, na kterou jsem teď neznala odpověď. A i teď.. i teď jsem byla nervózní a pociťovala to příjemné, nervózní šimrání, které jsem měla. A jenom a jenom díky němu. Sledovala jsem ho. Sledovala jsem jeho oči a z nervozity jsem si začala hrát s prsty. Musela jsem se kouzelně usmát, když se mu tak hezky zajiskřilo v očích. „C-Co… bys rád?“ Vydechla jsem šeptem, protože se blízkost mezi námi nepatrně zmenšovala. Sama jsem se totiž k němu skoro až automaticky naklonila. Nebo spíš moje tělo se k němu malinko víc naklonilo. Sledovala jsem jeho oči a dokonce jsem jedenkrát pohledem sklouzla k jeho rtům a sama si ten svůj skousla. To už jsem ale ucítila jeho rty na svých a barva znovu nabrala na intenzitě. Milion motýlků teď poletovalo. Nestihla jsem mu polibek ani oplatit a už se odtáhl. Zmateně a překvapeně jsem ho sledovala. Přemlouvala jsem se a ani mi to netrvalo tak dlouho, než jsem zavřela oči a jemně jsem ho políbila na rty já. Jemně. Něžně. Až tehdy jsem se na něj podívala a viděla tu paniku. „J-Já… já…. O-omlouvám se… p-promiň…“ Prohodila jsem vyděšeně.

Co se vztahů týká, měla jsem zkušenost. Měla jsem zkušenost s různými city, s láskou, s touhou být s dotyčným, jak jen nejvíc to šlo a splnit mu, co je mu na očích vidět. Byla jsem schopná udržovat dům v čistotě, udělat k jídlu všechno, co má rád, prostě cokoli, aby byl dotyčný šťastný. Upřímně? Byla jsem schopna pro milovaného člověka obětovat cokoli, což byla i taková moje chyba. Nebyla jsem sobecká a všechno bych dala tomu dotyčnému, a i když se nemusí jednat o ideální vztah, udělala bych cokoli pro to zlepšení. Myšlenkami jsme se zase nenápadně dostala k Hestianovi. Nebudu lhát… některé věci mi Hestiana připomínaly, nebo ne Hestiana, ale pocity, které jsem cítila. Motýlky v břiše, červeň ve tvářích, nervozitu a nejistotu, i když takový příjemný hřejivý pocit u srdce. Samozřejmě jsem tím nemyslela, že by byl Dori jako Hestian, to vůbec ne. Dori byl jiný, naprosto. Jen ve mně probouzel podobné pocity, nic víc. Poslouchala jsem ho pozorně a usmívala jsem se. Bylo neskutečný, jak ten kluk byl všímavý, ale bylo to i kouzelné. Hezké a příjemné. Bylo i vidět, že svého nejlepšího přítele dobře zná. Musela jsem se znovu usmát. „Květiny pro mě jsou nejcennější. Nikdy jsem si nepotrpěla na špercích, kovech, drahých kamenech. Ano, je hezké mít nějakou tu třpytivou ozdobu, ale mnohem krásnější je, cítit vůni růží, vidět, jak rozkvétají, je to nádhera, je to opravdu jako nějaké překrásné kouzlo.“ Pousmála jsem se a znovu se mi v očích vesele zajiskřilo. Milovala jsem květiny, přírodu, zvířata. Bylo to pro mě něco neskutečně úžasného. Něco kouzelně překrásného. No, to už jsme měla červené tváře znovu, protože jsme začínala být v rozpacích. „Já.. jo.. jasně. Fotografická paměť.“ Zamumlala jsem a skousla jsem si ret. No jasně, že si toho všiml. Vždyť si všímá i věcí, kterých si lidé sotva všimnou… Napomenula jsem se v duchu a koukla Dorimu do očí. „Promiň. Hloupá otázka…“ Vydechla jsem omluvně, protože to bylo naprosto jasné. Párkrát jsem zamrkala, když jsem se mu dívala do očí a cítila jsem teplo tváří. Musela jsem zakroutit hlavou do nesouhlasu. „Nikdy. Nikdy jsem si toho nevšimla, abych byla upřímná…“ Přiznala jsme mu a víc se mu tak zadívala do očí, abych si to mohla ověřit. A opravdu. Byla to pravda. Opravdu byla barva na kraji tmavší. No, díky tomu všemu následujícímu, jsem zrychleněji dýchal a cítila jsem, jak jsem pomalu, ale jistě padala. Dostalo mě to tolik do rozpaků, nejistoty, že se moje tělo rozhodlo před tímhle návalem ubránit tímhle způsobem, ale to už jsem ucítila, že jsem dopadla. Ne na zem, ale do jeho náruče, což mělo samozřejmě efekt dalšího nabrání barvy, jako když dozrává rajčátko.

„D-děkuju…“ Zamumlala jsem a znovu jsem se nadechla. Díky blízkosti k Dorimu, jsem se samozřejmě nadechla jeho vůně a musela jsem se malinko pousmát. „S-snad… jsem nebyla moc těžká..“ Zamumlala jsem, když mě položil na lavičku, protože kdybych byla, cítila bych se opravdu trapně. Hned jsem vytřeštila oči. „Ne.. ne ne. To.. vůbec. Nemáš se vůbec za co omlouvat. Bylo to, je to příjemné. D-dlouho jsem neslyšela, že by mi někdo říkal ta… tak hezké… věci.“ Vydechla jsem jeho směrem v rozpacích a modrá očka jsem naprosto upírala jeho směrem. V žádném případě bych nechtěla, aby se omlouval. Vůbec ne. Bylo to neskutečně hezké a poprvé za dlouhou dobu jsem slyšela něco tak hezkého. Nedokázala jsem si představit, kam tahle konverzace povede. Ani jsem si nic nechtěla představovat, protože jsem chtěla vnímat maximálně to, co se tady děje. Nikdy bych si pod tím nepředstavovala nic špatného. Vůbec bych za jeho slovy nehledala nic zlého, špatného, nebo něco urážlivého. Prostě důvod, proč by se měl omlouvat. Už jsem otevírala pusu, abych něco řekla, když se znovu rozezněl jeho hlas a já ho začala poslouchat. Byla jsem z jeho slov zmatená. Měla jsme pocit, že jsem pochopila jen část jeho slov. Možná za to mohla nervozita a rozpaky, kdo ví. Když jsme zaslechla pochvalu, že jsem krásná, znovu se mi v očích zajiskřilo, jakoby se jednalo o dva drahokamy. „N-nemusíš brát nic zpátky. Nemusíš se vůbec za nic omlouvat. Já.. jsem malinko v některých věcech zmatená, nebudu ti lhát.“ Například to, že nemá rád doteky, ale vlastně moje doteky mu nevadí. „M-můžu tě ujistit, že se s tebou necítím nepříjemně. Ani s tím, co říkáš. P-právě… naopak.“ Přiznala jsem mu s lehce stydlivým úsměvem na rtech a zamrkala jak nějaká panenka. „Snad.. jsem ti odpověděla na to, co jsi chtěl.“ Vydechla jsem mírně nejistě. Když sklopil hlavu, vydechla jsem a skousla jsem si ret. Byla jsem nervózní, i když jsem pocity už znala, tak tahle situace pro mě byla nová. Neznala jsme ji. Bylo to pro mě neznámé, ale upřímně, tak hezky, příjemné nové. Měla jsem v hlavě poněkud dost myšlenek, ale věřila jsem, že dost možná i sám Dori. „To.. to jsem ráda. Opravdu.“ Prohodila jsem k němu upřímně a upřímně mě to zahřívalo u srdíčka. Když ke mně zvedl hlavu, na tvářích jsem měla něžný a malinko stydlivý úsměv. Zcela jsem ignorovala ten neposedný pramínek v obličeji, minimálně do chvíle, než mi. Všímala jsem si jeho ruky, kterou ke mně natahoval a najednou byl pramen pryč. Měla jsem za to, že ho to muselo štvát. „Ah. Děkuju.“ Prohodila jsem sladce a nevině se na něj usmála. „Děkuju… Tobě sluší to pocuchání. Opravdu. Líbí se mi to na tobě..“ Přiznala jsem mu a dost překvapeně jsem na něj zamrkala. Překvapilo mě to. Ani jsem nevěděla jak, ale prostě to… prostě jsem to řekla. „L-líbíš se… mi..“ Zamumlala jsem tiše a sklopila stydlivě pohled. Skoro jsem to zašeptala. Nebylo to myšlené, jakože, bych s ním hned skočila do postele, že bych se do něj zamilovala. Líbil se mi, jako člověk. Líbila se mi jeho osobnost, jak vypadal, jak mluvil a choval se…

Měla bych se za sebe stydět. Že jsem si nepamatovala to, že už jednou jsem byla z jeho fotografické paměti mimo. Že už jednou jsme to probírali. Naprosto mi to vypadalo. Díky skleníkům a jejich kráse? Všemu tomu kolem? Možná? I tak to ale není žádná omluva, abych si mohla dovolit tyhle věci zcela vypouštět. Vždyť i on si pamatoval to, co jsem řekla. Ano, nahrávala mu k tomu ta jeho paměť, ale když jsem si to uvědomila… Zastyděla jsem se za sebe. Ato opravdu výrazně. Byla jsem unešená z toho, Co všechno z mých slov si pamatoval a jak na to bral zřetel. Okouzlovalo mě to. Poslouchal mě a zapamatovával si věci o mě. Dával zřetel na to, co mám ráda a co se mi líbí a díky tomu jsem cítila ten zběsilý tlukot srdce. A ne jenom díky tomu. „Velmi příjemné překvapení, můžu tě o tom ujistit, Dori.“ Usmála jsem se na něj a malinko se mi zajiskřilo v očích. Díky jemu jsem se červenala, jako díky nikomu za hodně dlouhou dobu. Cítila jsem ty červené tváře, zrychlený dech i tep. Sledovala jsme ho, jako nějaké ztracené a uchvácené štěňátko. Těkala jsem po něm pohledem. Celá tahle konverzace byla v neskutečně úžasném a sladkém duchu. Byla jsem unešená z jeho přítomnosti a slov. Hlavně z těch slov, protože když se ukončily konverzace, ve kterých jsem se ztrácela, nabralo to úplně jiné obrátky. „Fascinující? Proč?“ Vydechla jsem až překvapeně, protože jsem neviděla důvod, proč by moje jinačí tváření v různých situacích mělo být fascinující. „Každý má jiné pohledy a jinak se tváří v různých… situacích. I ty ses tvářil jinak na náměstí u fontány. Jinak i v průběhu naší konverzace o hudbě a tanci, o kreslení, nebo magii. Někdy byl tvůj výraz soustředěný, jindy zase naprosto bezstarostný.“ Prohodila jsem skoro zasněně, jak jsem si vzpomněla na ten jeho hřejivý úsměv. Upřímně jsme ani nemusela vzpomínat, protože jsme ho měla vyloženě před sebou ve vší jeho kráse a já se jím mohla kochat. Byl tak vřelý, upřímný a sladký. Už jsme se nadechovala, že se pustím do dalších slov, když jsem cítila ten ústup krve z tváří, když se zase rozezněl jeho hlas. Přišla salva jeho slov a já nevěděla, co dělat, říkat, nebo jak se cítit. Byla jsem výrazně nervózní, dech se mi výrazně zrychlil a krev se mi vrátila zpátky do tváří. Pohledem jsme po něm těkala a ani bez kousání do spodního rtu se to nevyhlo. Všiml si toho. Všiml si toho všeho a já mu teď nevěděla, co říct. „J-já… já… N-nevěděla jsem, že… jsi si toho všeho... v-všiml.“ Zakoktala jsem, protože jsem byla výrazně v rozpacích. „N-nevěděla jsem, že… že jsi poznal nějaké… rozdíly.“ Pokračovala jsem nejistě a hlas se mi lehce třásl. Ale ne ze špatného důvodu. Když prohodil myšlenku, že jsem se červenala a rychleji dýchala, když jsem se na něj koukala, malinko jsem zpanikařila. Nevěděla jsme proč, ale uvnitř jsem trochu panikařila. Ne jako s tím pavoukem, ale jinak. Ale nedokázala jsem říct proč přesně. Tentokrát jsem to byla já, kdo pohledem utekl jinam. Konkrétně k zemi, kde jsem sledovala svoje nohy. Co nohy, jen spodní lem šatů. „J-já… ne… teda nevím. Svatá Neean. Promiň, já… j-já...“ Na chvíli jsme se odmlčela po tom zmatečném houfu slov, než jsem zase promluvila. „J-já a-asi to bude ten důvod. Teda… ne asi, ale…u-určitě.“ To poslední slovo jsem spíš zašeptala, jak jsem se zastyděla. Nestyděla jsem se za ta slova, ale protože jsem byla v tomhle ohledu stydlivější. V tenhle moment mi nějaký neposedný pramen blond vlasů v obličeji bylo naprosto jedno, neboť jsem měla pocit, že se mi začíná neskutečně motat hlava. Měla jsem pocit, že z toho strachu z jeho reakce brzo navštívím kamenitou podlahu, což mi najednou bylo blíž, než jsem si myslela a začala jsem ztrácet rovnováhu a začala padat za sebe.

No, následná panika, stres a okolní situace se dostali až do bodu, kdy tady převládl prakticky takový zvláštní chaos. Na jednu stranu byl neskutečně nepříjemný kvůli tomu, co k tomu chaosu vedlo, ale na druhou stranu byl neskutečně příjemný ten výsledek. Jedno objetí a následně druhé. Obě byla vřelá, klidná a příjemná. Nevadilo mi, že tak přispěchal a prostě mě objal. Vůbec, jen mě to zaskočilo a já byla překvapená. Ale příjemně a samozřejmě jsem se ho pokoušela nějak uklidnit. Byla jsem proti němu tak malinká, i když jsem stála na špičkách. „Promiň, že se tak musíš sklánět…“ Zamumlala jsem tiše, že jsem to prakticky jen do jeho krku šeptla a sama se nadechla jeho vůně. Sama jsem byla klidná a musela jsme si na pár chvil zavřít oči, jak se mi to líbilo a já si ten moment užívala. Když se odtáhl, došlápla jsem ze špiček zase na paty a sledovala ho se zakloněnou hlavou. Jeho žádost mě viditelně překvapila, ale přikývla jsem a nejistě jsem tak natáhla ruku k jeho vlasům a mírně mu je pocuchala. Nevěděla jsem, proč bych to měla dělat. Byla jsem teď viditelně mimo, ale neviděla jsem důvod, proč bych nemohla udělat to, o co mě požádal. Nikdy jsem u nikoho neviděla důvod, proč nevyhovět jejich žádosti, pokud nešlo o slizké a nepříjemné věci. Okamžitě jsem se po jeho reakci začala omlouvat. To už se mi ale dostávalo vysvětlení a já na něj zase koukala jako ztracené štěňátko, které ho poslouchalo a bylo jím fascinované. Zmateně jsme zamrkala. „Se mnou je to… Jiné? Jak jiné?“ Prohodila jsme s nechápavým tónem hlasu a pořád ho sledovala. Zase jsem se začervenala, když zmínil, jak mluvil o záření mých oček. „Takže myslíš, že ti už nevadí lidský dotek…?“ To byla prvotní otázka, kterou jsme prohodila, než dokončil svou myšlenku a já zase cítila výraznější existenci krve ve tvářích. „J-jakože… můj dotek?“ Nevědomky jsme na něj překvapeně vykulila očka. „J-jak to? Vždyť… Vždyť, jsem stejná, jako ostatní.“ Nechápala jsem vůbec nic. Jako, chápala jsme obsah, co mi říká, ale nechápala jsem to, co stálo za tím vším. „Jasně. Máš je rozcuchané špatně, Budu si to pamatovat.“ Vydechla jsem a konečně jsem se začala vymotávat ze zmatení a na rtech se mi usadil sladký a nevinný úsměv. „Hm? Copak?“ Vydechla jsem, když ke mně zvedl ruku a já ji sledovala. Najednou jsem si uvědomila, že mi ten pramen spadl do obličeje. Předtím jsem si ho vůbec, ale vůbec nevšimla. „Muselo tě to tam štvát.“ Vydechla jsem a sledovala ho s takovou něhou v očích. Přišla jsme si jím teď po tom všem zvláštně očarovaná, i když jsem neznala důvod. Nevěděla jsem o ničem, krom toho zastrkávání vlasů za špičatější ouško s nejednou náušnicí. „Děkuju, Dori.“

Měla jsem pocit, že se tahle konverzace začala poněkud zamotávat. Doslova a do písmene. Ani jsem nepostřehla jak, a jednoduše jsem se ztratila natolik, že jsem ani nevěděla, co mu na to všechno mám říct. Jen jsem se na něj malinko nervózně pousmála a pokývla na něj hlavou. Dokonce jsem se na něj omluvně pousmála, když jsem se v tom všem ztratila. „O nic nejde, nic se nestalo.“ Prohodila jsem, s čímž jsem dost pravděpodobně ukončila tohle téma a přesunula se okamžitě k reagování ostatních slov.
Samotné se mi na rtech usadil fascinovaný úsměv. Fotografická paměť. Slyšela jsem o ní, věděla jsem, co to je a přišlo mi to něco strašně zajímavého. Já nic takového neměla, ani jsem s nikoho takového neznala. Tedy až do teď. „Nikdy jsem nikoho s fotografickou pamětí nepotkala. Podle mě je to strašně skvělé. Pamatovat si to takhle. Při učení to pro tebe musí být neskutečná výhoda.“ Pousmála jsem se a opravdu ho pořád sledovala. Očka mi jen těkala po Dorim, jak mě fascinovala jeho slova s tou pamětí. Opravdu mi to přišlo skvělý! Ani já jsem neměla problémy s pamětí, jen jsem tedy neměla tuhle fotografickou. Pousmála jsem se až pyšně a s upřímnou radostí v očích, když mi odkývla, že jsem si význam zapamatovala správně. Dokonce jsem se nad tím i malinko zatetelila, jak upřímnou radost jsem měla. Zadívala jsem se na něj. Na ten jeho úsměv a prostě… něco na něm bylo. Něco, co mi způsobovalo motýlky v břiše. Nejistě jsem se na něj usmála a detailně jsem si ho prohlížela. Tomu skousnutí jsem prostě neodolala. „To máš pravdu. To jsem říkala. Mám to oslovení opravdu ráda. Roky mi tak nikdo neřekl a překvapilo mě to. Ale hezky. Příjemně mě to překvapilo.“ Přiznala jsem mu a jemně, ladně, jsem si upravila blond vlasy, které jsem si díky tomu veškerému šoku z pavouka, pocuchala. Upřímně, ani si nepamatuju, kdo mi kdy naposledy řekl, že jsem sladká, roztomilá. Většinou jsem od mužů slýchávala, že jsem kost, nebo takové pochvaly. Což nebylo nic pro mě, nelíbilo se mi to a přišlo mi to nechutné, slizké. Tohle se mi líbilo a já měla pocit, že ta krev z mých tváří jednoduše nemizela. Maximálně se to ještě víc stupňovalo. Zrychlil se mi lehce dech a dokonce jsem cítila i zrychlený tep. Nevěděla jsme proč. Nebylo to strachy. Nebylo to adrenalinem. Byl to takový příjemný pocit. Líbilo se mi, že používal má slovní spojení. Potěšilo mě to, zahřálo mě to u srdíčka, stejně jako mě hřála jeho slova. „Děkuju. Já, vážím si toho, že si to myslíš.“ Připadala jsem si najednou jako nějaké malé koťátko, které vzhlíží s úžasem a pokorou ke lvovi. Vyloženě jsem si tak připadala postojem. On tak vysoký, já tak malinká. Měla jsem k němu zvedlá modrá očka a sledovala ho s prakticky až vděčností. Při pochvalách, které se ke mně od něj dostaly, jsem se rozzářila jak nějaké sluníčko, přičemž se mi na rtech usadil veselý, až kouzelný úsměv. Ukázala jsem bílé zoubky a při té radosti mi spadl jeden pramen blond vlasů do očí. „Děkuju, Dori. Hodně si toho cením a moc to pro mě znamená.“ Netajila jsem a až omámeně jsem ho sledovala. Sama jsem totiž zkoumala jeho oči, rty, tvář. „I ty máš neskutečně hezké oči. A líbí se mi tvoje vlasy. Vypadáš tak rozkošně, jak jsou záměrně pocuchané.“ Byl galantní, uměl se k holkám chovat a to se mi na něm líbilo. Nebyl jako ostatní kluci, muži. Byl jiný, ale tak dobře jiný. Hezky jiný. Dost možná bych pokračovala v tom zasněném prohlížení si ho, když se vlastně všechno… pokazilo? Asi tak se to dalo říct.

Ani jsem nečekala, že mi bude schopný tak pomoct. Pomoct mi, uklidnit mě a dostat do stavu, kdy budu mít pod kontrolou svoje tělo, třas, dokonce i ty slzy. Dokázal mě dostat do klidného stavu, kdy jsem naprosto zapomněla na toho pavouka. Jeho vůně a stisk mi k tomu pomohly, až mě to překvapilo. Nehodlala jsem se nad tím nějak pozastavovat, než jsem si to uvědomila a rozpoutala tak další salvu a vlnu zmatku. Nebyl to záměr, jen jsem cítila povinnost se mu tam omluvit. Prostě jsem já něco udělala, něco narušila. Při myšlence, že jsme ho k tomu svými činy donutila, jsem měla srdce až v krku. Přišla jsem si jak manipulátor, takže jsem měla na pár vteřin vyděšený výraz v obličeji. Nikdy jsem nikým nechtěla manipulovat, omezovat jeho vlastní svobodu. Tahle jeho slova mě ale zase začala neskutečně motat. Jako bych se v jejich významech ztrácela. Neměla jsem skoro ani čas na to reagoval, jak rychle mluvil, jak rychle mumlal. Chvílemi jsem měla pocit, že snad jen chrlil všechno, co mu přišlo na mysl. Několikrát jsem na něj zamrkala. Doslova a do písmene jsem na něj mrkala možná i celý jeho monolog. „J-jasně… je to… Logické.“ Prohodila jsme, aby bylo vidět, že jsem ho poslouchala, ale i tak jsem v tom všem byla neskutečně ztracená. Začala jsem si malinko nervózně pohrávat s ukazováčky a celkově s prsty, když mě najednou objal a já znovu nevěděla, co mám dělat, nebo jak se mám zachovat. Nevěděla jsem, co se děje. Ani v nejmenším. Jemně jsem ho objala a rukama ho hladila po zádech. Když si mě k sobě přitáhl blíž, sama jsem ho objala trochu pevněji a jemně si skousla spodní ret, když mi šeptal do ucha a z nějakého důvodu jsem se musela zachvět. Bylo to příjemné chvění. „Dobře… nebojíš se. Rozumím. Tak můžeš být v klidu. Nic se neděje. Je pryč a… já jsem tady. S tebou.“ Zašeptala jsem mu spíš do krku, jak jsem byla malinká. Byla jsem na špičkách, aby se nemusel tolik sklánět a nebolely ho zády, ale i tak jsem mu k uchu nedosáhla. Srdíčko mi najednou tlouklo jak o závod a sama jsem se k němu vích zachumlala. „To… to jsem ráda. Líbí se mi to, je to příjemné.“ Vydechla jsem sladce a hlas se mi lehce zachvěl. Pořád jsem ho hladila konejšivě po zádech. Nevěděla jsem, co se mu honí hlavou, nevěděla jsem ani, co to s ním dělá, nebo ne. Já jen doufala, že ho to uklidní a je mu to příjemné. Mně bylo, ale tady nešlo o mě. Kdyby šlo, jen tak bych se od něj neodtáhla, protože mi to bylo opravdu příjemné a dokonce jsem se s ním cítila jaksi bezpečně. Nebo to byl spíš pocit, ale ten se taky mohl kdykoli změnit. Já tomu pocitu ale chtěla důvěřovat. Jako vždycky a všem. Když se ode mě odtáhl, nechala jsem ho a sledovala jeho očka. Když jsem ucítila jeho dotek, lehce jsem se zachvěla. Byl to příjemný dotek. Sama jsem se rozzářila, když mě držel za zápěstí a sám zářil jako hvězdička. „Neomlouvej se. Nemáš důvod. Je to… je to fain.“ Pousmála jsem se a srdíčko jsem měla úplně splašené. Nedokázala jsem si ani představit, co se mu honí hlavou, když je tak šťastný. Ale líbilo se mi to. Když zvedl moji ruku k jeho vlasům, nechápavě jsem se na něj podívala. „Rozcuchat? Uhm… dobře.“ Prohodila jsem nechápavě, možná i zaskočeně. Když se tak sklonil, jemně a opatrně jsem mu prsty vjela do vlasů a malinko je pocuchala. Netahala jsem za ně, neškubala, jen šetrně pocuchala. Když jsme viděla, jak zvedal ruce k vlasům, svojí vlastní ruku jsem začala rychle stahovat a omylem jsem mu jemňounce přejela přes čelist. Dotkla jsem se jí opravdu jen letmo a rychle. Neúmyslně. „Promiň, promiň.“ Vydechla jsem automaticky, když si začal upravovat vlasy. V očích jsem měla jen velké otazníky. Byla jsem zmatená, myslela jsem, že doteky nemá rád.

Nevěděla jsem, co se mu honí hlavou. Neviděla jsem mu do ní a myšlenky jsem taky číst nedokázala. Někdy jsem si říkala, že by mě zajímalo, co si člověk myslí, ale pak jsem to vždycky utla tím, že to vlastně ani vědět nechci. Že bych nechtěla někomu lézt do soukromí, protože tohle by bylo odporné narušení soukromí. Zároveň byla i velká pravděpodobnost toho, že bych se mohla dozvědět něco, co bych vlastně vůbec, ale vůbec nechtěla. Jestli se teď Dori ztratil ve svých myšlenkách, já si toho nevšimla. Neuvědomovala jsem si to, protože jsem sama byla naplno rozvášněna tématem, které jsme spolu vedli. Milovala jsem hudbu ve všech směrech a dokázala jsem o ní prostě mluvit. Bylo jedno, jestli se jednalo o hudbu k tanci. Společenskou, nebo solo. To už bylo jedno. Prostě mi to bylo jedno. Stejně tak jako když se jednalo o hraní na nástroje. Bylo mi jedno, na jaký nástroj se zrovna hrálo. Jaká byla melodie, nebo jak se na hudbu dalo tančit. Byla to prostě hudba. Pokračovala jsem dál v tématu o tom, kdo co umí, co jsem chtěla dělat, nebo umět a jak moc jsem byla levá, co se týkalo zručnosti. Prostě to jinak nešlo. Vždycky jsem se snažila, ale výsledek byl… příšerný. Jakmile se jednalo o něco, co má hmatatelný výsledek, tak to byla katastrofa. I když jsem se sebevíc snažila, byla to prostě katastrofa. Bavilo mě ale o tom všem mluvit a prostě to nějak probírat, svěřovat se. Nemohla jsem si pomoct, ale s Dorim mi přišlo strašně jednoduché, abych se mu svěřila. Přišlo mi, že mě dokáže pochopit a nesoudil mě. Minimálně to nedával najevo. „Podle mě je to něco, čemu se musíš poddat a pak to zvládneš. Když necháš hudbu, aby se tě zmocnila. Necháš melodii, aby se ti vlila do těla, aby tebou hýbala a ovládala tě. Aby si s tebou hrála a ukázala ti tu krásu. Ale musí člověk chtít a musí to mít rád, protože to není pro každého. A já to nikomu nevyčítám. Každý to nemusí mít rád.“ Upřímně jsem měla pocit, že jsem se do vlastních slov trochu zamotala. Možná i trochu víc, než jenom trochu. Při jeho dalších slov jsem malinko překvapeně zamrkala. Hlavu jsem jemně a elegantně natočila doprava. Sledovala jsem Doriho s pokusem si v hlavě nějak sesumírovat, o čem je řeč a jak k tomuhle tématu vlastně přišel, když jsme se bavili o hudbě, tanci a talentu. Zamrkala jsem ještě jednou naprosto se ztraceným výrazem a už jsem koukala na ta okna, o kterých mluvil, a naprosto detailně jsem si je prohlížela podle toho, co právě Dori říkal. Ani jsem nemrkla a už od oken přešel k altánku a růžím. Překvapeně jsem zamrkala, když vychrlil ty detailní počty. „Já… Tohle… Ne, to jsem nevěděla.“ Na začátku jsem se dost zasekla, protože jsem nevěděla, jak jsem měla reagovat. Bylo to sladké, jenom mě malinko… Vykolejil. Pohledem jsem přejela ty růže a usmála jsem se. „Sice jsem to nevěděla, ale dokázala bych na ně koukat celý den.“ Přiznala jsem mu a pak jsem zakroutila hlavou do nesouhlasu. „To nic. O nic nejde, nemusíš se omlouvat.“ Prohodila jsem s úsměvem a dokonce jsme se usmála tak upřímně, že jsem u toho i zavřela ta modrá očka. „Bylo to zajímavé a já se ráda dozvěděla něco… nového.“

Samozřejmě jsem ho nechtěla dostat do ničeho zlého. Chtěla jsem, aby mu moje společnost byla příjemná, tak jako mně je příjemná ta jeho. Udělala bych pro to opravdu cokoli, protože jsme měla pocit, že si to prostě zasloužil. Zasloužil si, abych ho respektovala a respektovala jeho přání. Každý si zasloužil respekt. Nevěděla jsem, co všechno ho nějakým tím způsobem dokáže vyvést z míry. Co všechno by mu mohlo být proti srsti. Neměla jsem ani nejmenší ponětí, ale doufala jsem, že se nejednalo o nic, co bych mu mohla způsobit. Bylo těžké být opatrná, když jsem moc nevěděla, na co všechno, ale ten základ jsem tak nějak snad pochytila. Nesahat na něj. Nedotýkat se ho. Debata o růži a o názoru byla trochu v jiném směru, než pomalu celý den. Bylo to smutnější, vážnější, depresivnější. To, jak mě oslovil, bylo ale jako sluníčko, které rozehnalo bouřná mračna a mně samotnou to neskutečně překvapilo. „J-já… J-jo, to máš… pravdu. J-já jen… překvapilo mě, že jsi si to… zapamatoval.“ To poslední slovo jsem prakticky překvapeně zašeptala. Byla jsem v rozpacích a červenala jsem se. „Pamatuju…“ vydechla jsem a sledovala jsem jeho oči. „Znamená… znamená to křehká. Mám pravdu?“ Ten jeho úsměv ve mně snad zastavil i dech. Sama jsem musela několikrát zamrkat, abych se nohama dostala zpátky na pevnou zem. Z nějakého důvodu jsem lehce znervózněla a skousla jsem si díky tomu spodní ret. Svatá Neean. Cítila jsem tu krev, která se mi prostě zrychlila. Nebo spíš její proudění. „Nečekala jsem, nečekala jsem, že bys mi tak někdy řekl. Tohle oslovení jsem neslyšela už… roky.“ Přiznala jsem mu a sama jsem si uvědomovala, jak moc jsem teď díky němu byla v rozpacích a uvědomovala jsem si to. Na to před tím, to o tom, že na mém názoru nezáleží, jsem úplně zapomněla. Prostě jsem to vypustila. Krev moje tváře opouštěla a já se malinko probouzela, když se všechno zopakovala a já se na něj upřímně, sladce, nevinně a neskutečně čistě usmála. Neuvědomovala jsem si, jaký úsměv mi vykouzlil na rtech, ale měla jsem pocit, z nějakého důvodu, že mám v břiše milion malých motýlků, kteří třepotají křidélky. „Já… ti přijdu sladká?“ Vydechla jsem malinko překvapeně. „Děkuju…“ Zachvěl se mi hlas a upřímně ve mně vyvolal cosi, co mi dokonce vykouzlilo slzičku. Šťastnou? Dost možná.

Všechno se najednou odehrálo tak strašně moc rychle. Ale neskutečně. Cinnamon si odskákal Neean ví kam, a pavouk, si našel naopak mně. To spustilo lavinu neskutečného množství příhod. Někdo by řekl šťastných příhod, někdo zase nešťastných. Mně se to mísilo v jedno. Dlouho jsem tenhle panický záchvat strachu nedostala, ale teď se prostě objevil a já byla jak malá bezmocná holka. No, taková jsem byla normálně, ale teď ještě víc. Pevně jsem se ho držela a tiskla se k němu. Neuvědomovala jsem si, jak moc moje blízkost a doteky mohou Dorimu zavařit. V tenhle moment jsem si neuvědomovala nic, kromě jeho blízkosti, vůně a stisku. Na pár minut jsem si přišla neskutečně v bezpečí, i když jsem se klepala. Doslova třásla. Bylo mi jedno, že díky otevřeným oknům se sem dostal vítr a lehce si pocuchal moje vlasy a vůni jahod roznesl po blízkém okolí, teď jsem se prostě uklidňovala v Doriho objetí. Když jsem se dostatečně uklidnila, i když třas ještě nezmizel, odtáhla jsem se a bohužel jsem spustila další lavinu dalších událostí. Přišlo mi na místě se za to všechno omluvit. Přeci jen jsem udělala něco špatně. Chybovala jsem. Vždyť to já jsem přišla a chytla ho za tu ruku. Vlezla mu do jeho osobního prostoru. „Opravdu se ti strašně, ale strašně moc omlouvám.“ Pokračovala jsem a už jsem viděla, jak se něco děje. Tentokrát ne se mnou, ale s ním. Všímla jsem si jeho pohybů, zrychleného dechu. Nehodlala jsem za ním chodit a pokoušet se ho obejmout, uklidnit, nebo tak. Bylo by to jen horší. Ale bylo na mém výrazu poznat, že mě opravdu mrzí, že jsem mu nemohla nějak pomoct. „Já… já vím, že je to… normální, ale i tak mě to neopravňuje k tomu, abych narušovala tvůj vlastní prostor. Abych na tebe sahala. Tohle jsem si k tobě… neměla vůbec, ale vůbec dovolit…“ Zamumlala jsem k němu omluvně a promnula si uplakaná očka a stírala si slzy. Měla jsem pocit, že se mi najednou chtělo brečet znovu, když jsem viděla, co jsem mu způsobila. „Ale…“ Chtěla jsem něco namítat, ale přes tu salvu slov jsem se k tomu ani nedostala. Sledovala jsem ho. Jak chodí po altánku a jak nechává svým myšlenkám volný průchod a já se v nich doslova ztrácela. Musela jsem si to v hlavě několikrát zopakovat, abych to pochopila. Bylo to zamotané, chaotické a opravdu jsem bohužel potřebovala chvíli na to, abych to pochopila. Nalie. Zas a znovu to oslovení a já si musela skousnout spodní ret. Strašně jsem ho chtěla obejmout a víc ho uklidnit, ale nemohla jsem. Stála jsem na místě a nechávala mu prostor, kolik jen chtěl. No, Cinnamon nebyl toho názoru jako já a prostě si to k němu dohopkal. „Prosím, můžu, můžu udělat něco, aby ti bylo… líp?“ Vydechla jsem a v hlavě mi zněla starostlivost. No, sotva jsem to dořekla a už znovu jsem cítila jeho tělo, vůni, stisk. Byla jsem zmatená, překvapená, takže jsem několikrát zamrkala, než mi došlo, že jde v tenhle moment o toho králíčka. Jemně a opatrně jsem mu položila ruce na záda a párkrát ho pohladila. U toho jsem nohou malinko zatřepotala u Cinnamona. „Utíkej, zlatíčko. Utíkej.“ Králíček chvíli koukal, než nakonec odhopkal pryč, Ne od nás, ale z altánku. Jemně a konejšivě jsem Doriho hladila po zádech. „Už je pryč… Už tu není. Neboj.“ Zašeptala jsem klidně, melodicky a hlavně s něhou. Malinko mi to připomnělo, když jsem ošetřovala toho ptáčka, kterému kočka natrhla křídlo. Musela jsem něžně a opatrně. Stejně tak, jako teď.

Já milovala hudební nástroje. Přinášely mi dost podobnou harmonii a klid, jako tanec. Jen s tím rozdílem, že k tanci jsem nic nepotřebovala. Nepotřebovala jsem žádný nástroj, dokonce jsem ani nepotřebovala hudbu, když jsme ji měla ve vlastní hlavě, nebo si ji sama broukala. Mohla jsem tančit prakticky kdekoliv, aniž bych musela něco nosit u sebe. Já si to opravdu užívala, a proto jsem uměla hrát na tři nástroje a chtěla jsem se učit i na další. Nebo jsem nad tím alespoň uvažovala. „To není. Je to na dlouho a ne vždycky se to člověku vyvede. Někdy to jde a někdy… někdy to prostě nejde, i kdyby se člověk přeskočil.“ Povzdechla jsem si a přitakala tak na jeho slova. Malinko jsem naklonila hlavu doprava, když mluvil, jak je to pro něj složitější a následně hledal způsob, jak by mi mohl tuhle jeho situaci vysvětlit a upřímně, jeho vysvětlení, jeho přirovnání ke kaštanům a preclíkům mi to opravdu ulehčilo. Jeho úsměv na rtech mě skoro až zahřál u srdíčka, když se usmál a rozpovídal se k jeho vysvětlení. „Aha. Chápu. Je to pro tebe složité, protože je tam pro tebe mnoho faktorů, které tě dokáží po určitém čase rozptylovat. Zvládneš to určitou chvíli, ale pak už tě rozptylují okolní součásti. Já osobně jsem to takhle měla vždy na začátku. Vždycky jsem ze začátku byla zvědavá na ty zvuky, které jednotlivé struny, nebo fouknutí vyluzují, když rozdrnkám konkrétní strunu, nebo zakryju konkrétní dírku.“ Pousmála jsem se na něj mile a byla jsem ráda, že jsem to pochopila. Rozuměla jsem mu, jen já to měla naopak. Na začátek jsem se vždycky zajímala o to okolní a pak už jsem se věnovala tomu potřebnému a soustředila se. Ale byl také fakt, že mně nedělalo problém udržet pozornost. Tedy pokud se nejednalo o květinky, jako právě tady ve skleníku. Pak už jsem ale se sladkým úsměvem na rtech, který odhaloval bílé zoubky, přikývla. „Myslím, že s tímhle bych souhlasila. Jakmile mě něco baví, nebo zajímá, opravdu mě baví se o tom naučit, nebo se to přímo naučit. Já teda nikdy nebyla šikovná na věci, kde bych musela být nějak zručná, jako je například malování, sochaření, nebo tak něco. Já byla vždycky blíž k tomuto směru, jako je hudba a tanec. Ráda bych se naučit sochařinu, keramiku, nebo to malování, ale nemám to prostě v ruce. Nebylo mi to přáno, ale to mi nevadí.“ Přiznala jsem mu a upravila si pramínek blond vlasů, který mi spadl do obličeje. Nedělalo mi problém mu například něco zahrát, problém byl spíš v tom, že jsem neměla nástroj přímo tady. A chodit pak sem a tam… To už by nebylo úplně nejlepší a na náměstí by se hrát, přes to množství lidí opravdu, nevyplatilo.

Dokázala jsem ocenit lidskou povahu. Dokonce jsem dokázala na člověku najít něco dobrého, i když to šlo těžce. Vždycky jsem se o to pokoušela. Podle mě bylo vždycky něco, co se dalo na dotyčném ocenit. Někdy to bylo více věcí a někdy méně. A u Doriho toho bylo více než dost. Nebo aspoň z mého pohledu. Opravdu jsem si ho vážila, a čím déle jsem s ním byla, tím víc jsem se v tom utvrzovala. Myslela jsem svoje slova vážně a nehodlala jsem je brát zpátky. „To jsem ráda. Protože bych tě opravdu nerada dostávala do nepříjemných situací. Do situací, které by ti byly proti kůži a dostávaly tě do úzkých.“ Přiznala jsem mu a malinko jsem se na něj zadívala. Byla jsem starostlivá a vždycky jsem se snažila o to, aby bylo lidem příjemně. Teď jsem to byla já, kdo pozoroval toho druhého. Ale ne z nějakého špatného důvodu, jen jsem se na něj zadívala s usazeným úsměvem na rtech.

Další konverzace se vedla v duchu květin. No, nečekala jsem, že by to vzal Dori takhle. Sama jsem to nemyslela tak, že si to myslí on. Jenom já jsem byla zvyklá tohle poslouchat, tak už jsem to tak nějak vzala skoro za svůj názor. „Co? Ne. Nemyslela jsem to tak já jen…“ Tu větu jsem ani nedokončila, protože jsem slyšela to oslovení. To, jak mi říkával táta, když jsem byla malinká. To, jak mi roky nikdo neřekl a na mém pohledu bylo jasně vidět, že jsme z toho byla lehce rozčarovaná. Pohled jsem upřela do jeho očí a sledovala ho… S pokorou, s údivem a zároveň malinkou jiskřičkou v oku. „Ty… Ty jsi mi řekl Nalie?“ Vydechla jsem s údivem, ale i lehkým úsměvem, který dával najevo, že mě to hodně potěšilo. „Tak mi nikdo neřekl už několik let. Od doby, co jsem vyrostla.“ Přiznala jsem mu a úplně jsem cítila, jak mě to zahřívalo. Bohužel jsem byla ta, která často koukala na to, co si ostatní myslí. Nechtěla jsem, aby se mnou měli lidé problém. Chtěla jsem se všemi vycházet. Mít s lidmi dobré vztahy, vždyť… jsme nikomu nic neudělala, tak proč bych nemohla? Jeho slova zněla zmateně a vypadalo to, že se on sám ve svých slovech malinko motá, ale já pochopila, co tím myslel, co tím chtěl říct. „Já ti děkuju. Pochopila jsem, co myslíš a jak to myslíš. Možná to není vidět, ale tahle slova pro mě hodně znamenají.“ Sice byl pro mě prakticky cizí. Potkali jsme se jenom dneska, ale to co říkal, o čem mluvil. Spousta jeho slov si budu pamatovat a spousta jeho slov si vezmu k srdci. Jen je to někdy jednodušší říct, než udělat. Byla jsem mu ale opravdu za jeho slova až vděčná. Byla velmi konejšivá. Přikývla jsem. Ano, pochopila jsem to. Ale realizace bude složitější. O mnoho. Naslouchala jsem jiným, ale naslouchat srdci bylo… jiné, těžší.

Rozuměla jsem mu, že měl svoje důvody, proč se od králíčka držel dál a já ho ani nenutila k opaku. Proč bych něco takového dělala? Držela jsem si králíčka sama u sebe, dokud se mu chtělo být u mě. Ňuchňala jsem si ho a mazlila jsem se s ním. Byl tak hebounký a rozkošný. Jak já jsem tyhle malé chlupáče zbožňovala. To snad ani nebylo možné. Jeho historka mě malinko rozesmála. Nemyslela jsem to zle, rozuměla jsem, že měl nějaká traumata s koňmi spojená. Sama jsme měla traumata, co se týkalo pavouků, takže jsem opravdu neměla v plánu mu to vyvracet. „Promiň, nechtěla jsem se smát tobě. Mně to jen přijde rozkošné. Opravdu sladké. Nemůžu si pomoct, promiň.“ Vydechla jsem malinko pobaveně. Tohle bylo prostě moje spojení, které jsem používala. ‘Sladké‘. To už jsme si spolu ale vysvětlili.

Úsměv mi z tváře ale zmizel poněkud rychle. Stačilo jenom pár Doriho slov. Konkrétně by stačilo jen jedno a už by můj úsměv zmizel. Pavouk… V hlavě se mi rozdrnčelo poplašné houkání. Vykřičníky mi vyskakovaly a já najednou ztratila veškerou kontrolu nad racionálním přemýšlením. To už jsem právě stála přímo u Doriho a křečovitě ho držela za ruku. Třásla jsem se strachy, bála jsem se a byla jsem skoro mrtvá strachy. Lehce jsem zbledla ve tvářích a srdce jsem měla až v krku. Prosila jsem ho, aby ho ze mě sundal. Prosila jsem ho, aby ho ode mě dostal, protože pro mě bylo nemožné, abych se ho dotkla. Když jsem si všimla, že pavouk začal lézt dolu, panikařila jsem víc a dýchala jsem o dost rychleji a přerýravěji, a moje slzy se kutálely po tvářích jak nějaké perličky, které padaly z roztrhlého náhrdelníku. Byla jsem šťastná a hlavně jsem byla Dorimu vděčná, když ze mě toho pavouka dostal. Když ho ze mě smetl. Když si mě k sobě přitáhl do objetí, vůbec jsme se nebránila a v tenhle moment mi ani nedocházelo, že je to vlastně proti Doriho komfortní zóně. Zrychlený dech se začal uklidňovat a já si schovala hlavu do jeho hrudi, kdy se mi po tvářích pořád kutálely slzy a padaly mu na bílou košili. Jednou rukou jsem držela tu jeho a druhou jsem ho i já objala. Rukou jsem mu jela po zádech nahoru, než jsem se zastavila tam, kam až jsem dosáhla a malinko a jemně jsem v pěstičce stiskla látku jeho pláště. Cítila jsem jeho ruku kolem pasu a následně, jak mě pohladil po vlasech. Za jeho uklidňování jsem byla vděčná. Ucítila jsem i jeho bradu, ale já se k němu natiskla malinko víc a ještě pár minut jsem plakala. Třas mě taky opouštěl, ale pořád ne úplně, takže když jsem se nakonec pomalu a opatrně začala odtahovat, tak jsem se pořád ještě lehce třásla, stejně jako můj hlas, z toho všeho šoku. „J-Já… já ti moc děkuju…“ Vydechla jsem opatrně a uplakaně, přičemž jsem se uplakanými očky zahleděla do jeho očí. Nos jsem měla červený kvůli pláči a i očka jsem měla zarudlá. „P-promiň za… tenhle můj… v-výstup já… Já mám obrovskou hrůzu… z pavouků.“ Přiznala jsem mu v průběhu omluvy a rukama jsem se lehce objala kolem ramen, než mi to došlo a já vykulila modrá očka. „Svatá Neaan! Já… P-promiň. Moc se ti omlouvám. N-nechtěla jsem. Nechtěla jsem se tě dotýkat. Narušit ti tvůj prostor. O-Opravdu mě to moc… mrzí.“ Dostávala jsem ze sebe ještě s třasem v hlase a upírala na něj omluvný, skoro až vylekaný pohled po tom, co jsem si to uvědomila. On ti řekne, jak se mu líbí, že na něj nesaháš a ty uděláš tohle?! Vzápětí mu narušíš prostor tak moc, jak jenom to jde? Vynadala jsem sama sobě v myšlenkách.

Pro mě bylo naprosto jednoduché se nechat unést. Dokázaly mě unést i zcela jednoduché věci. Drobnosti. Opravdu maličkosti. Teď to bylo vidět. Stačil jen skleník plný nádherných květinek a já z toho byla nadšená, unešená a byla jsem schopna naprosto vypnout od okolního světa, jak jsem byla nadšená. Trochu, jako když jsem si tančila, nebo hrála na ocarinu u vodopádů. Dlouho jsem nehrála na ocarinu. Až se vrátím do hostince, měla bych to napravit. Ocarina a flétna byly takové mé cestovní nástroje. Harfu jsem měla doma, ale upřímně, na tu bych si ráda taky zahrála. Chyběl mi ten zvuk linoucí se od harfy, když jsem zabrnkala na jednotlivé struny. Spojením zvuků vydávající každá struna, se dokázalo vytvořit něco nádherného. Nádherné melodie, na které se dalo dokonale, ale opravdu dokonale tančit. S normální plnohodnotnou harfou se hýbat nedalo, ale s tou menší… ta se dala přesouvat, i když nebyla zas tolik lehká, jako například ta ocarina a flétna. To byl důvod, proč jsem si na cesty brala právě tyhle dvě a bylo o mnoho jednodušší tančit a hrát. Malinko jsem se usmála nad jeho přiznáním o nástrojích. „Trvá to, než se člověk naučí hrát na nějaký ten nástroj. A u každého nástroje každá chyba ruší tu melodii. To je důvod, proč se to člověk učí. Aby mohl vytvářet něco krásného a čistého. Dokáže tě to odnést do světa vlastní představivosti, klidu a příjemné harmonie. Ale je pravda, že například u piana je opravdu mnoho částí, na které si člověk musí dávat pozor a které se musí naučit ovládat. Například, když jsem se učila hrát na harfu, bylo to neskutečně těžké. Harfa má 47 strun a každá vydává jiný zvuk, jiný tón. Stejně tak, jako jsem se musela naučit nestrkat tam malíček. Malíček totiž nedokáže strunu rozbrnkat natolik, jak je potřeba, protože je jako prst slabý. Chtěla jsem se naučit i na Citeru, ale na to jsem ještě neměla čas… a tři nástroje mi asi stačí.“ Zasmála jsem se malinko pobaveně a sladce. Pokývala jsem hlavou, že to chápu. Už na tržišti se zmínil o svém nepřívětivém vztahu k tanci. Tedy když musel s někým tančit on. „To jenom ráda slyším. Hudba je skvělá a jsem ráda, že ji máš rád. Že jsi jejím fanouškem. Já mám samozřejmě ráda poslechovou, i tu taneční, ale rozumím ti, že máš raději tu poslechovou.“ Usmála jsem se na něj. „Vážně? To je úžasné! Překvapuje mě, že jsem je nezaslechla… ale třeba teď budu mít více štěstí.“ Vydechla jsem sladce. Třeba by se mi teď mohlo opravdu více poštěstit a mohla bych v noci fénixe zaslechnout. No, samozřejmě mě napadlo, že bych něco mohla na ocarinu zahrát, jestli by se mu to líbilo, ale ocarina byla v hostinci a já ani nevěděla, jestli se s Dorim ještě někdy uvidíme. Což by mi vůbec nevadilo. Opravdu byl příjemná společnost.

Další slova už se vztahovala k vysvětlení té osvěžující konverzace. Musela jsem se ale usmát nad Doriho slovy a zadívala se mu do očí. „To není potřeba. Takhle si tě aspoň můžu víc vážit.“ Vydechla jsem zcela upřímně. Myslela jsem to vážně, víc jsem si vážilo člověka, jako je on. Víc jsme si vážila jeho samotného. To už se mi ale do tváří zase nahrnula lehce krev a já se začervenala. No, nešlo jen o tváře, ale i o nos. „To…To jsem… ráda.“ Jazyk se mi malinko zamotal, takže jsem nechtěně zakoktala. No, nebudu lhát. Dostalo mě to do rozpaků. Poslouchala jsem jeho další slova a musela jsem se prostě i přes to červenání usmívat jako sluníčko. Malinko jsem si skousla spodní ret a sledovala jeho očka těmi svými modrými. “Nebudu ti lhát. To nutkání už jsem párkrát měla. Ale vždycky jsem si vzpomněla na ta slova, co jsi říkal na tržišti, a já bych nerada dělala něco, co by ti bylo nepříjemné. Sama vím, že není nic příjemného, když člověk dělá něco proti tvým zvykům, tvé povaze a tak.“ Přiznala jsem mu upřímně. Nelhala jsem. Neměla jsem ráda lži a tak jsem ani já sama nelhala a byla jsem k lidem upřímná. Ano, měla jsem tajemství, ale to je něco jiného a tajemství má každý. “Na tvoji společnost bych si klidně zvykla a to ráda.“ Prohodila jsem zcela upřímně a sladce.

„Aby se mohly bránit.“ Zašeptala jsem velmi tiše a můj pohled padl automaticky k zemi, jako bych se sama za sebe styděla. Jako bych se styděla za to, že tahle růže možná byla krásná, ale trny neměla. Dokonce i ten keř měl větší trny, než já. Problesklo mi v hlavě a rukou jsem si jemně přejela po jizvě, která se linula od loktu po rameno. Prakticky přes celou paži. Jeho slova o bránění jsem si vzala hodně k srdci. Opravdu hodně, i když to tak možná nemuselo hned vypadat. Znovu jsem k němu zvedla hlavu. „Protože na mém vlastním názoru nezáleží.“ Tohle bylo nějak všechno, co jsme mu k tomu dokázala říct. Jedna jediná věta. Věta, která mi byla měsíce opakována a vštěpována do paměti právě jedním z obyvatel Luminy a já to bohužel vzala za svůj názor. I když se můj bratr i celá rodina pokoušeli tuhle větu dostat z mé hlavy. Vyvracet mi ji a Neaan ví co ještě, tak se jim to nepovedlo. Sama jsem se objala rukama a v klidu se nadechla, než jsem na svých rtech vykouzlila úsměv, ale už ne tak zářivý. Byl to spíš úsměv, který měl zahnat vzpomínky. Raději jsem se věnovala Cinnamonovi. Seděla jsem na lavičce a jemně jsem ho objímala a hladila. Malinko jsme si ho k sobě tiskla, ale opatrně, abych mu neublížila. „Rozumím. Prostě si radši držíš odstup a jen zpovzdálí sleduješ.“ Pousmála jsem se na Doriho a následně na králíčka. „Mně tohle nikdy nevadilo. Upřímně mi nikdy někteří lidé přijdou špinavější, než bývají zvířata, ale rozumím ti. Chápu tvůj důvod.“ Sladce řečeno, než jsem zase začala malinko šišlat na králíčka, který pořád očmuchával všechno, co se mu namanulo. Moje vlasy, látku šatů, pytlík s dobrotami. Neaan. On je tak sladký. Oni oba. Jak Cinnamon, tak Dori. Prostě byli. Malinko jsem se zasmála, když mi vyprávěl tu historku. „Promiň… Nechtěla jsem se ti smát. Já jen. Přijde mi sladké, jak ses o nich všechno naučil, abys byl připraven na cokoli. Přijde mi to sladké.“ Prohodila jsem zcela pobaveně, přičemž králíček seskočil a začal si to hopkat na lavičce a důrazněji očmuchával pytlík s dobrotami z trhu. Nechala jsem ho, aby si seskočil, protože jsem nikdy nikoho nenutila, aby se mnou byl, když nechtěl. „Ne… nebudu se pokoušet ti to rozmluvit. Každý má strach z něčeho. Každý se bojí prostě něčeho jiného. I já mám zvířata, kterých se bojím.“ Přiznala jsem a sledovala, na co mě upozorňuje. Už jsem mu chtěla říct, že já mám například strach z pavouků. To jsem ale nestihla, protože mě na cosi upozornil a jen co jsem se na rameno otočila, okamžitě, ale naprosto okamžitě jsem vyjekla, což se samozřejmě rozneslo po skleníku. Já jsem okamžitě byla na nohou a mého těla se zmocnil nekontrolovatelný třas. Ani nevím, jak rychle jsem byla u Doriho, ale neskutečně vyděšeně jsem se ho chytla za ruku. Moje racionální myšlení bylo to tam a ovládal ho jen strach, děs a šok. Pavouci. Stvoření, ze kterých jsem měla panickou hrůzu. Ruce a celé tělo se mi třáslo. Pevně jsem držela Dorimu ruku a v očích se mi objevily slzičky, které se už kutáleli po tvářích. „P-Prosím… M-mohl bys ho dát… p-pryč?“ Hlas se mi hrůzou a strachem chvěl a já celá s ním. Panikařila jsem a slzičky byly najednou rychlejší a rychlejší, jak jsem viděla periferním viděním, jak se ta osminohá věc pohybovala na mém rameni. Přerývavě jsem dýchala, protože jsem se opravdu snažila, abych sebou na místě nesekla. „P-Prosím…“ Zažadonila jsem skoro až zoufale.

Byla to příjemná a osvěžující změna, potkat takového člověka. Líbilo se mi to na něm, jen momentálně to bylo až překvapující a nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla ráda, že četl i mezi řádky, protože toho teď mohl vědět víc, než jsem zrovna chtěla. Na druhou stranu… Pořád šlo jenom o hrubý nástřel něčeho, co se stalo. Byla jsem ale opravdu ráda, že to více neřešil. Byla jsem mu za to prakticky až vděčná, protože je to něco, co mi opravdu dokázalo zkazit náladu a hodit do opravdu špatného stavu, kdy jsem si jen vzpomínala na tu minulost a měla jsem pocit, jako bych to zase prožívala. Sice jenom ve vzpomínkách, ale to bylo více, než dost. Malinko jsem naklonila hlavu na stranu a sledovala jsem ho. „Kreslíš.“ Vydechla jsem, abych si zapamatovala to, že kreslí a nemaluje. Pak už jsem poslouchala jeho malý monolog o tom, jaký je rozdíl mezi kreslením a malováním a i ty další věci, co to v něm momentálně vyvolalo. Upřímně? Znám se s ním jenom pár hodin a už teď si nedokážu představit, že by s ním někdo udržel jen jedno jediné téma. „Podle mě je kreslení krásné. Zachytit přesné tvary někoho, nebo něčeho a převést je na papír.“ Vydechla jsem a pak ho poslouchala dál. Já kreslit neuměla. Já uměla jen tančit a hrát na pár nástrojů, ale jinak jsem neuměla nic takhle kreativního. Ano, někdo by mohl říct, že i hraní na nástroj a hudba je něco kreativního, ale pořád to nebylo takhle kreativní. Chtěla jsem se zeptat, jestli se jeho názor shoduje s tím matčiným, nebo ne. Po jeho dalších slovech jsem se ale ptát nemusela, protože jsem odpověď prakticky dostala. „Je to něco jako tvoje bublina, kam si zalezeš, aby ses izoloval od toho venkovního světa. Bublina, kde jsi jenom ty a nic jiného. Žádné problémy, žádný strach, žádné starosti, jenom ty a to, co ti pomáhá utíkat od reality. Já mám přesně tohle samé s tance, i když to není tak úplně moje bublina. Tančím, i když mám radost, nebo když jsem plná jiných emocí. Když ale chci vypnout. Když se chci před tím světem ztratit, schovat, zavřu se do své bubliny hrou na nějaký nástroj. Nejčastěji to ale bývá ocarina. Není nic víc uklidňujícího, než když sedím doma v Salangu u vodopádů a hraju na ocarinu.“ Už jenom ta vzpomínka mi vehnala úsměv do tváře. Milovala jsem to tam. Bylo to tak úžasné. Ano, hrála jsem i na flétnu a harfu, ale ocarina bylo něco, co nebylo tak obvyklé a mě to hodně bavilo. Hlavně, harfa se opravdu blbě přenáší. Ať už ta velká, nebo malá. Ta ocarina a flétna jsou v tomhle přeci jen praktičtější. Pak jsem se ale musela usmát, když jsem viděla, jak se Dori snaží dostat vlasy do stejné pozice, jako byly.

Malinko překvapeně jsem na něj zamrkala a přemýšlela jsem, co jsem řekla špatně. Já jsem v tom neviděla přeci nic špatného, říct někomu, že je konverzace s ním příjemně osvěžující. Přehrávala jsem si v hlavě svá slova, abych věděla, jestli nevyzněl zle ten kontext, ale ani tehdy jsem nenašla nic, proč by podle jeho kamaráda měl reagovat obranně. „Já.. Já se omlouvám, jestli to vyznělo nějak zle. Já to tak nemyslela. Jen jsem to myslela spíš tak, že jsem potkala spoustu mužů, kteří velmi často ignorovali mé otázky, nebo to, co jsem řekla a zaváděli téma jen k nim, nebo jejich problémům. Nepotkala jsem ještě muže, který by se opravdu zajímal o to, co jsem řekla. Ano. Bylo to myšleno jako poklona. Jsi jiný, než jiní muži a to se mi líbí, protože… Ah, svatá Neaan, nevím, jak to vysvětlit. Je to příjemný pocit, když se mnou vedeš smysluplnou konverzaci a nemluvíš jen o sobě, nebo o tom, jak se za tebou každá dívka otočí.“ Vydechla jsem a tohle bylo snad poprvé, co mě dostal Dori do úzkých přes má vlastní slova. Proto jsem tu poslední větu trochu rychleji zamumlala. To už jsem mu ale na jeho slova přikývla. „Bylo. Proto mi konverzace s tebou přijde příjemně osvěžující.“ Usmála jsem se a svá slova jsem myslela zcela vážně. Ale naprosto. „Ale mrzet tě to nemusí, ty za to nemůžeš.“ Vydechla jsem sladce. Bylo to od něj ale opravdu hezké. Nemohla jsem si pomoct, ale opravdu… Narazit na takového kluka je prostě… poklad. Je to štěstí.

Ach ano… Voda, moře, vlny. Všechno možné přirovnání, která jsme tu použili. I to malování. Byl to prostě jiný úhel pohledu, který mi Dori teď ukázal. Vlastním srdcem… Zopakovala jsem si v hlavě. Jistě. Srdce často vidělo něco, co neviděly oči. Ale ne vždycky souhlasilo srdce a mozek. A upřímně, ne vždycky se srdce rozhoduje správně. Ale to je zase něco jiného. To bych motala jablka s hruškami. „Budu upřímná. Myslím, že bych se od tebe dokázala, možná dokonce měla něco naučit.“ Nemohla jsem si hrát na to, že všechno vím a všechno znám. Měl pravdu, ukázal mi i takové úhly pohledu, které mě nenapadly, a já měla pocit, že bych měla víc naslouchat spoustě věcem. Jak říká… Srdcem. Díky Dorimu budu mít po návštěvě Luminy nové poznatky.

Kouzlo s motýlkem bylo fascinující. Konec konců, jako každé kouzlo co mi předvedl. My elfové jsme magii neovládali. Takže jakákoli takováhle magická interakce mě prostě fascinovala. Líbilo se mi to. A i tohle mělo skrytý význam, jako spousta z našich konverzací. Chtěla jsem se ujistit, že je Dori v pořádku, ale jenom tak tak se mi vybavilo, že říkal, že nemá v lásce něčí dotek, takže jsem ruku rychle stáhla, abych mu ještě nepřitížila. To bych opravdu nerada. Sama jsem se musela pousmát, když jsem viděla jeho úsměv. Byl jinačí, než ty před tím a mě to zase donutilo se začervenat. Svatá Neaan... kolikrát se ještě budu dneska červenat? Nešlo to prostě jinak. Neovládala jsem to. Nešlo to ovládat. „I růže mají trny.“ Vydechla jsem. Růže byly krásné, ale jejich trny ne. Mohly být i nebezpečné. Stejně, jako temnější myšlenky. Já si ale nemyslela, že bych měla myšlenky nějak temné. „Není to zlá věc, ale hodně lidí si to myslí. Spousta lidí se od tebe bude držet dál, když vyčníváš z davu. Málo kdo na to kouká tak, že je originální a není ovce ze stáda.“ Vydechla jsem. Tohle byla další velmi spekulativní otázka, o které se dalo debatovat. Poslouchala jsem bedlivě jeho slova a v hlavě se mi promítalo pár vzpomínek. Některé byly příjemné na rodinu, jiné zase ty zlé na Hestiana. Měla jsem najednou pocit, že se mi neskutečně stáhlo hrdlo. Jeho slova byla svým způsobem opravdu nádherná. Na jednu stranu mě nutila myslet na určité věci, ale na druhou stranu hladila mou duši. Bude nádherná, pokud neuvadne. I když jsem to nechtěla nikdy říkat moc nahlas, tak to tak bylo. Sama jsem byla jen kousek od toho, abych uvadla. Měla jsem pocit, že mi tehdy zmizel i úsměv ze rtů. A to jsem usměvavý a veselý člověk. Pak jsem se ale zasekla. Tohle mě opravdu nenapadla a já měla pocit, že jsem teď v obličeji zcela bílá, když jsem slyšela, že jsem řekla něco, co bych říkat vůbec neměla. „Já… to jsem nevěděla. Tohle bych jinak neřekla.“ Začala jsem se zase omlouvat. Měla jsem pocit, že musím. Myslela jsem si, že jsem povinná. Cítila jsem se provinile, když jsem to řekla a zjistila jsem, že bych vlastně vůbec neměla. Trochu zaraženě jsem se vydala k lavičce, kde jsem se posadila.

Netrvalo to vůbec dlouho a já už sledovala s rozzářenými očky tu chlupatou potvůrku. Milovala jsem rostlinky a zvířátka. Tedy, pokud nešlo o pavouky. Ty jsem prostě nezvládala. Ani v nejmenším. Jenom jsem se nad představou toho malého tvora ošila. Měla jsem z nich neskutečnou hrůzu. Nechtěla jsem na to teď myslet, proto jsem se začala věnovat tomu králíčkovi. „Ten je tak rozkošný. No ty jsi zlatíčko, že ano?“ Začala jsem na něj sladce a roztomile šišlat, jak jsem u zvířat, nebo dětí, byla zvyklá. Všimla jsem si, jak se Dori prakticky okamžitě zvedl a zmizel od lavičky. Co od lavičky, od králíčka. „Opravdu ne? To mě překvapuje. Takoví kulíšci to jsou.“ Zamumlala jsem a při slově kulíšci jsem si přitulila králíčka k hrudi a ňuchňala se s ním. Samozřejmě jsem dávala pozor, abych byla jemná a neublížila jsem mu. „A.. Má to nějaký důvod, nebo se čistě bojíš?“ Prohodila jsem dost zvědavě. Mohl mít například nějaký traumatický zážitek, kvůli kterému se od zvířat držel dál. Sledovala jsem ho pohledem, i když jsem si králíčka k sobě tiskla. Bylo vidět, že jsem nad něčím přemýšlela. „Neboj se, držím ho.“ Ujistila jsem ho a pak se zase podívala na králíčka. „Viď.“ Zašišlala jsem na něj znovu a pohladila ho jedním ukazováčkem po čumáčku. Pak už jsem se rozzářila. „Cinnamon! Budu ti říkat Cinnamon!“ Ano, sice jsem ho už nikdy v životě vidět nemusela, ale i tak jsem mu chtěla dát nějaké jméno. A byl tak sladký a rozkošný. To jméno se k němu perfektně hodilo. Drbkala jsem ho a usmívala jsem se. Pak jsem zase pohled odtrhla od Cinnamona k Dorimu. „Koně jsou skvělí společníci. Nebo aspoň já je mám ráda. Někdo je nepovažuje jako mazlíčky, ale jako dopravní prostředek. Já je jako mazlíčky označuju. Podle mě jsou to neskutečně loajální zvířata, stejně jako psi.“ Ale to byl samozřejmě můj názor. Ne každý ho musel sdílet. „Podle mě jsou lidé ke koním často krutí. A nejenom ke koním, ale celkově ke zvířatům, nebo rostlinám.“ Vydechla jsem a sledovala, jak se králíček uvelebil na mém klíně, kde to i chvílemi vypadalo, že by mohl usnout. To mě vždycky potěšilo. Když bylo nějakému zvířátku u mě tak příjemně, že by klidně i uslo.

Sama jsem se chvíli utápěla ve svých myšlenkách ohledně toho, jak jsem byla překvapena Doriho čtením mezi řádky. Když jsem si ale všimla toho Doriho pohledu, malinko jsem znejistila. V hlavě jsem se sama sebe ptala, co je špatně. Jestli jsem někde umazaná, nebo po mně něco leze. Nebyla jsem si jistá. Třeba to mohlo být, že zkoumal ta očka. Kdo ví. I tak jsem automaticky pravou ruku zvedla ke své tváři, abych se ujistila, jestli tam opravdu nic nemám. Nemohla jsem nic nahmatat a ani mi nic nezůstávalo na prstech, když jsem je od tváře odtáhla a sledovala je, jestli tam nemám například trochu hlíny, nebo pyl. Pak už jsem se zarazila, když se rozezněl Driho hlas a pohled od prstů jsem zvedla spíš k němu. Sledovala jsem jeho rty, oči a rysy. Všimla jsem si díky tomu, že je zase malinko nervózní. Do jeho slov jsem se zaposlouchala a nevědomky jsem hlavu naklonila doprava a poslouchala ho. Jeho důvod zkoumání mé tváře mě překvapil. Nečekala jsem ho, ale byl to opravdu hezký důvod a já se musela sladce pousmát. Fotografická paměť, kreslení. Sama jsem na něj překvapeně zamrkala. „N-namalovat mojí tvář?“ Dostala jsem ze sebe poněkud překvapeně. Vím, že neřekl, že to udělá, ale už jenom ta zmínka, že mu to šlo na mysl mě, překvapilo. „Musí být úžasný dokázat něco takového. Jak už si zapamatovat takové detaily, tak i malovat. Já vždycky jako malá chtěla umět malovat, ale nikdy mi to nešlo. Neměla jsem to v ruce a hlavně jsem moc nevydržela v klidu sedět. Byla jsem spíš neposedné dítě. A když už jsem něco nakreslila… vypadalo to velmi amatérsky. Vždycky jsem obdivovala lidi, co dokáží malovat. Ráda bych viděla něco, co si namaloval.“ Vydechla jsem spíš nemožné přání. Nevěděla jsem, jestli se s Dorim ještě někdy uvidím. Ráda bych. Pochybovala jsem, že by měl nějaké své kresby tady, takže opravdu nehrozilo, že by se mi tak poštěstilo a já měla možnost si jeho kresby prohlédnout. V té záplavě nových informacích jsem dokonce úplně vypustila i tu zmínku o králících. „Mně se líbí jak všechny tyhle znalosti a postřehy propojuješ mezi sebou. Je to příjemně osvěžující oproti mužům, kteří ze sebe sotva dostávají reakci na tvou otázku. Často jsem potkala muže, kteří prakticky až vypustili, co jsem říkala a mluvili pořád o tom svém bez ohledu na tom, že ta konverzace kolikrát byla i nepříjemná.“ Možná jsem to blbě řekla a vysvětlila, ale to u mě bylo poněkud normální. Ne často jsem dokázala vysvětlit nějaké takhle zamotanější myšlenky. Myslela jsme to tak, že byl sečtělejší a zdvořilejší, než ostatní a líbilo se mi, jak dokázal tyhle věci propojovat. Přikývla jsem hlavou na souhlas, když zmiňoval moji lásku k tanci. Nenapadlo by mě se podívat na vlny a tanec tímhle způsobem, ale když jsem to slyšela. Měl vlastně pravdu. Když jsem se na to podívala z jeho úhlu pohledu, najednou jsem taky viděla tu divokost ve mně, jako zmiňoval u vln a moře. „Když se na to podívám tvýma očima, tak je to pravda. Asi tam bude nějaká podobnost mezi mnou a mořem.“ Vydechla jsem a skousla jsem si malinko spodní ret. „To ano. Tanec bez citu, jak jako malovat bez barev.“ Použila jsem vlastní přirovnání, které jsem věděla, že Dori pochopí a mohlo by mu být i dost blízké. Všimla jsem si, jak začal cosi kreslit do vzduchu a já ho pozorně sledovala, jak malé dítě, které vidí poprvé například hoření svíčky. Zamrkala jsem uchváceně, když jsem viděla toho motýla a usmála se vesele. Byl tak nádherný. Tak něžný a elegantní. Sledovala jsem, jak sevřel motýla a pak… pak se na jeho dlani objevila ta popálenina. „Dori…“ Zamumlala jsem trochu starostlivě a už jsem natahovala ruce k té jeho, abych se mu na to podívala, jestli není potřeba ošetření, ale těsně před tím, než jsme se jeho ruky dotkla, jsem ty své stáhla. Uvědomila jsem si, co říkal na náměstí. Že nemá rád doteky. Má rád svůj osobní prostor a já ho nechtěla dostávat do špatných nálad, takže jsem se rozhodla jen pro slova. „Jsi v pořádku?“ Mohl slyšet ten starostlivý podtón, když jsem sledovala, jak si o sebe otřel dlaně. Já jsem jeho slova pochopila jako metaforu pro Hestiana. Byla to významný milník v mém životě, takže se spousta skrytých významů motala kolem toho. I Dori si mohl projít něčím bolestivým a proto zvolil takovou metaforu. Nebyla jsem si ale jistá, jestli jsem měla právo na to, se ho ptát.

Začínala jsem si jeho metafory opravdu zamilovávat a to i metaforu, kterou pronesl po mém poletování po chodníčku, mém omlouvání za lehké nevnímání jeho společnosti kvůli rozptýlení květinami. Dokonce i po tom darování růžičky, která byla tak překrásná. Byla jsem z ní opravdu unešená a nadšená. Očka mi jenom zářila štěstím a nadšením a já ji svírala v prstech a sledovala její barvy. Byla překrásná. „Někdo ji může nazvat krásnou a jedinečnou, jiní zase zvláštní, až prokletou.“ Zase se jednalo o úhel pohledu. Byli lidé, co by si takovou květinu okamžitě zamilovali, jako já. Pak tu ale byli lidé, kteří by prohlásili, že je prokletá a zvláštní, když dokáže kvést na takovém místě. Spousta lidí by mi řekla, že jsem byla hloupá. Že je to moje vlastní vina, že si za to můžu sama. Nevím, jestli mě to udělalo silnější. Podle mě se nic nezměnilo, ale také jsem od té doby nepotkala žádného muže, který by se o něco pokusil. O navázání nějakého vztahu, krom přátelství. V téhle konverzaci byla spousta nevyřknutých a skrytých významů. Každý v tom mohl vidět to své. Bylo lepší se do této konverzace nepouštět, neboť by to pokračovalo v otvírání té Pandořiny skříňky. Proto jsme se jenom ladně posadila na lavičku a pohledem obdivovala altánek. Tedy do chvíle, než se tady objevil ten čumáčkový nufan a já se rozzářila. „Svatá Neean! Ten je tak rozkošný!“ Naprosto jsem se nad tím chlupáčkem rozzářila. Milovala jsem ta zvířátka. Natáhla jsem ruku ke králíčkovi, když mě Dori vyzval, a hned jsem si pohladila tu hebkou srst. Byl dokonalý. „Asi se mu líbíš. Je mu u tebe příjemně a bezpečno.“ Usmála jsem se naprosto upřímně a nevinně. „Pomůžu ti.“ Prohodila jsem k Dorimu sladce, když jsem slyšela tu paniku v jeho hlase, když říkal, že neví, jak dlouho to vydrží. Natáhla jsem obě ruce ke králíčkovi a opatrně jsme ho zvedla z Doriho klína. Opatrně jsem si ho vzala k sobě tak, že mi ležel na jedné ruce, a já si ho hladila tou druhou. Čumáčkem pořád něco očuchával a já byla naprosto unešená, jak byl slaďounký. Bylo sladký sledovat, jak se mu hýbe ten čumáček i fousky. „Vždycky jsem si přála nějaké zvířátko. Králíčka, kočičku, pejska… cokoli. Ale nikdy na to nepřišlo.“ Vydechla jsem a o to víc jsem si užívala přítomnost králíčka. „No ty jsi takové zlatíčko…“ Prohodila jsem vesele ke králíčkovi. Doufala jsem, že se Dorimu trochu ulevilo, když už u něj králíček nebyl, i když čumáčkem pořád čmuchal jeho směrem. Očividně ho měl opravdu v oblibě.

Neznala jsem opravdu moc mužů, kluků, kteří dokázali číst mezi řádky. Prakticky jsem neznala žádného takového. Opravdu. Proto mě jeho reakce překvapila. Nečekala jsem, že bude číst mezi řádky a že tak pochopí i to, co jsem vlastně neřekla. V hlavě měla spousta myšlenek. Myšlenek na to, jak jsem se s ním seznámila. Jak se ke mně choval a byl úplně zlatý, než to začalo přecházet do jiných vod. Na to, jak jsem nemohla ani tančit, jak jsem se musela starat jenom o chatičku. Všechno jsem to měla před sebou tak živé, že jsem radši zakroutila hlavou do nesouhlasu, abych tyhle myšlenky zahnala někam do ústraní, někam pryč, abych si nekazila náladu. Nejhorší na tom bylo to, že bych mu byla schopna odpustit, kdyby přišel s omluvou a ukázal mi, jak se změnil. Dávala jsem lidem šance. Chtěla jsem věřit, že jsou vlastně dobří. Díky mému zaseknutí mohl vidět, že mě to zarazilo a překvapilo. Byla jsem ráda, že naše konverzace v tomhle směru ustala, protože jsem na to nemusela myslet.

Upřímně mi Doriho slova pomohla k tomu zapudit myšlenky na minulost. Dokonce mi zase vykouzlil úsměv na tváři a já cítila tu krev, co se mi do tváří nahrnula. Nevadilo mi to, nestyděla jsem se. Byla jsem spíš z jeho slov v rozpacích. Dlouho jsem neslyšela nic tak hezkého, co by mě donutilo zapomenout na to, co jsem zrovna říkala. S úsměvem jsem se na něj podívala a všimla si, jak si mě prohlížel. Nebyla jsem si jistá, jestli je to v dobrém, nebo špatném smyslu. Malinko jsem si skousla spodní ret a zamrkala znovu. „Mám… mám někde něco?“ Chvíli jsem si dokonce i říkala, jestli nejsem někde nějak pocuchaná, zamazaná, nebo tak. Nebo aspoň tak jsem si jeho pohled vysvětlovala. Pak už jsem mu ale poděkovala a sama jsem se na něj usmála, když jsem se mu zadívala do očí. Měla jsem pocit, že už tolik neuhýbá pohledem. Že už tolik nehledá cestu, kterou by mohl v nejbližší době utéct. Možná už mu byla moje přítomnost příjemnější, kdo ví. Líbila se mi jeho přirovnání, nemohla jsem si pomoct. Musela jsem se u toho usmívat. Sama jsem sledovala jeho zelená očka, dokud to šlo a poslouchala to všechno. Milovala jsem vodu. Vždycky jsem si říkala, že pokud bych měla vlohy k magii. Kdybych byla mág, chtěla bych umět ovládat vodu. Vždycky jsem se v její blízkosti cítila dobře, takže tahle přirovnání, ta mě akorát donutila k širšímu a veselejšímu úsměvu. „Je neskutečné, jak o všem dokážeš tak mluvit. Jak z ničeho nic dokážeš vymyslet taková různá přirovnání a propojit to s něčím opravdovým. Nejsem si sice jistá, jestli se moje duše dá označit za divokou a nespoutanou, ale nějaká podobnost by tam.. asi i někde být mohla.“ Pousmála jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli tahle slova seděla k mé duši. Já měla pocit, že jsem spíš klidná, poddajná, krotká. Je ale pravda, že by to mohlo být jinak, kdyby se mí milovaní objevili v nebezpečí. S jeho dalším monologem jsem jenom musela sympatizovat. Taky jsem ho milovala. Dokonce jsem se při jeho slovech na pár minut zasnila nad tím, jak jsem tančila na písčité pláži. Jak se voda kolem mě ozývala a malinko poletovala díky tanečním krokům, které jsem tam dělala. Jedna z mých nejlepších a nejvzácnějších tanečních vzpomínek. Dokonce jsme na pár vteřinek vypustila, co říkal, než jsem se vzpamatovala. Udržování pozornosti bylo trochu těžší, když jsem létala sem a tam od všech možných květinek, a ještě se sem tam ztrácela ve vlastních vzpomínkách. „Moře je neskutečně úžasné. Také ho mám ráda a jak. Miluju jeho volnost a mírumilovnost. Zároveň ale stačí jen jeden špatný pohyb a může se všechno naprosto otočit. Je to… něco jako delfíni. Mírumilovná zvířata plná radosti, ale zároveň dokáží být nebezpečná, když jde o jejich houf.“ Sama jsem využila přirovnání, které mě samotnou napadlo díky těmhle nádherným tvorům. Párkrát jsem je i zahlédla v moři.

Byla jsem opravdu jak malá holčička, která poprvé viděla nějaká zvířátka. Pořád jsem Dorimu něco ukazovala, nebo vyprávěla něco o mých cestách, které se nějak vázaly ke konkrétním květinkám. Byla jsem šťastná a veselá. Upřímně jsme si díky tomu všemu ani nevšimla Doriho pohledů. To už jsem se mu ale omlouvala, jak moc jsme se do květinek zabrala. Musela jsem opravdu vypadat jako někdo, kdo viděl květinky poprvé v jeho dlouhém životě. „Nikdy jsem tady nebyla. Je to nádherné a strašně kouzelné, to je pravda, ale pořád jsi moje společnost a já bych tě neměla zanedbávat. Omlouvám se.“ Prohodila jsem naprosto upřímně, protože jsem si připadala opravdu zle, když jsem ho tak zanedbala. Pak jsem naprosto bez váhání přikývla. „Hodně. Je to… prakticky moje součást.“ Prohodila jsem upřímně a skoro až pohotově. Myslela jsem to naprosto vážně, protože jsem měla k přírodě opravdu hodně blízko. Cestou po chodníčku jsem mu odpověděla i na nejasnost ohledně mého bývání právě v Lumině. Bylo to malinko zamotané pro někoho, kdo neznal další okolnosti. Neviděla jsem, jeho reakci, jak jsem byla před ním a věnovala jsem se květinkám, ale pak jsem si zase tiše povzdechla. Zkontrolovala jsme si šaty a upravila si tu bílo-růžovou sukni. Přemýšlela jsem, co mu mám říct, ale nakonec jsem jemně přikývla. „Ano.“ Víc jsem k tomu neřekla. Nebylo co k tomu říkat. Bylo to spíš takové tiché vydechnutí, ale věděla jsem, že to slyšel. Tělem mi projel takový nepříjemný pocit, který jsem neměla ráda. Sevřelo se mi hrdlo a neskutečně mi v něm vyschlo. Zachvělo se mi celé tělo a až pak jsem si uvědomila, že jsem pozadu. Trochu rychleji jsem se rozešla jeho směrem, tudíž k altánku. Jediné, co bylo slyšet, bylo cvakání mých podpatků a následně můj údiv, když se mi naskytl pohled na ten dokonalý altánek. Nádherně postavený. Obdivovala jsem ty růže, tu střechu a sledovala to všechno, jako kdybych sledovala úchvatný západ slunce nad mořem. Znovu tady byla ta chvíle, která mě donutila zahnat myšlenky z minulosti a já za to byla jenom ráda. Sledovala jsem ho, jak se natahoval k růžičce, a překvapilo mě, co udělal. Výrazněji jsem cítila tu červenou barvu ve svých tvářích a svoje očka jsem na něj překvapeně upírala. „Ano to.. jsem říkala.“ Přiznala jsem překvapeně a sledovala jeho oči, než jsem pohled stočila k růžičce. „Pro Bohyni.. Ta je.. ta je tak překrásná.“ Vydechla jsem a bylo vidět, že mě zaskočil. Ale mile mě zaskočil. Očka začala být malinko skleněná od toho, jak se mi začaly tvořit šťastně, dojaté slzičky. „Děkuju, Dori. Je opravdu překrásná.“ Vydechla jsem omámeně a pravou ruku jsme natáhla k bílé růžičce s červenými kraji okvětních lístků. Když jsme se pro růžičku natahovala, omylem jsem se jemně dotkla konečky prstů jeho prstů. Nebylo to schválně, bylo to omylem a v tomhle uchvácení jsme si toho ani nevšimla. Okamžitě jsem si ji přiložila blíž k nosu a nadechla se její vůně. Na tvářích se mi rozlil úsměv, stejně tak, jako na něm byla stále červená barva přes tváře a nosík. „Moc ráda.“ Přikývla jsem k němu po jeho otázce a bylo jasně vidět, že mi udělal neskutečnou radost. Že jsem byla jak jedno velké sluníčku. Vesele jsme se s růžičkou v ruce zatočila, přičemž se nádherně ukázala i moje sukně a zavlnily i moje blond vlnky. To už jsem se krokem pomalu vydala k lavičce.

Sama jsem se dost zabrala do naší konverzace, která otevřela tak trochu Pandořinu skříňku mé vlastní maličkosti. Ani by mě nenapadlo, že bych mohla narazit na kluka, který by byl schopný číst mezi řádky. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala, takže jsme ani nepočítala s tím, že by mezi mými slovy mohl najít nějaký ten skrytý význam. Upřímně jsem se ani nesnažila tam ten skrytý význam nějak zakomponovat, ale prostě to tak vyplynulo z konverzace. Všechno, co jsem řekla, byl můj názor, který jsem na téma zlomeného člověka měla z vlastní zkušenosti. Nebyl v tom nějaký postranní úmysl pro přilákání pozornosti, nebo soucitu. To jsem ráda neměla. Když reagoval na moje slova tou jednou větou. Tou jednou, krátkou, ale poněkud pro mě údernou větou, malinko překvapeně jsem se zasekla. Opravdu jsem totiž nečekala, že bude číst mezi řádky. Pohled jsem k němu nasměrovala a párkrát jsem zamrkala. Nevěděla jsem teď, jak reagovat, jestli zapírat, že nevím, o čem mluví, nebo že nevím, jaké to je. Nebo to prostě jenom přijmout. Chvíli jsme mlčela a přemýšlela. Možná v hlavě lehce panikařila? Nadechla jsme se a svůj pohled jsem od něj odtrhla a nadechla se zhluboka a pohledem jsem sjela hlavně oblohu. Klidnou a krásně jasnou oblohu. „Lehký to nebylo. Ale… Jsem tady, stejná jako dřív.“ Pousmála jsme se malinko nervózně a tím jsem chtěla definitivně ukončit tohle téma, aby se to nerozjela nějak dál. Nerada bych tohle hezké odpoledne pokazila vlastní špatnou minulostí. To by byla moc velká škoda a mě by to mrzelo. Hlavně ho nechci zahrnovat svými, pro ostatní, nepotřebnými věcmi. Blbostmi. Něčím, co je prostě jenom minulost. I když to byla věc, která mě uvnitř trápila a mrzela víc, než jsem si možná až já sama přiznávala.

Radši jsem pokračovala v lepší a veselejší konverzaci a to vysvětlování slovního spojení, která normálně používám, ale někdo je dokonce bere doslovně, což jsem se teď pokoušela napravit. Na tvářích se mi objevoval úsměv, když jsem to Dorimu vysvětlovala. Dokonce se mi do tváří nahrnula krev, když spojení použil i on mým směrem. Nikdy nebylo těžké mě dostat do rozpaků a jemu se to povedlo, což dává jasně najevo moje pleť, která dostává červený nádech na tvářích a při jeho zmínění, že se červenám, se červený nádech dostal dokonce i na nos. Jemně jsme si skousla spodní ret, když to nazval roztomilým a pousmála jsem se na něj. „Děkuju, Dori.“ Prohodila jsem sladce a zadívala jsem se mu do očí. Sledovala jsem ho modrými očky a poslouchala kratší monolog z jeho strany, který se tentokrát upírala směrem k mým očím. Měla jsme naprosto čistě modrá očka. Třeba mamka v nich měla jakousi zelenou kytičku kolem zorničky a vždycky jsem ji jako malá záviděla, ale čím jsem byla starší, tím víc jsem si já vlastní oči zamilovávala. Byly čisté a já měla pocit, že se v nich často odráží moje povaha. Nebo aspoň jsem doufala, že je moje povaha, moje dušička aspoň podobně čistá. Celou tu dobu, co sledoval moje oči a mluvil o nich. Zahrnoval je komplimenty a já cítila víc a víc motýlků, jsem sledovala i já ty jeho. „Děkuju. Jako malá jsem je tolik ráda neměla. Měla jsem pocit, že jsou nudné, jak jsou jenom z jedné barvy. Dlouho jsem záviděla mamce, která má modré oči s takovou zelenou kytičkou kolem zorničky. Ale čím dál tím víc jsem zjistila, že to vlastně není tak časté.“ Pousmála jsem se malinko nervózně a čekala jsem, kdy se dá krev na ústup z těch tváří. „Ale jsem ráda, že na tebe udělaly dojem.“ Pousmála jsem se a skousla jsem si jemně spodní ret. Dívala jsem se mu do očí, sledovala jsem na pár vteřin jeho rty, než jsem odklonila pohled a věnovala se spíše skleníku před námi. Vstup a všechno kolem doprovázela debata o Jarní rovnodennosti a slavnostech, které se tady v Lumině konají na počest tohoto dne. Nevěděla jsem o těchto slavnostech, ale když jsem od Doriho slyšela, jak se to tady slaví, co všechno tady je a jak nádherně to musí vypadat, hned jsem věděla, že při dalších slavnostech tady nesmím chybět. Třeba tu budu moct i tančit, kdo ví. Věděla jsem ale jedno jistě. Nenechám si tuhle nádheru ujít a možná jsem i tak nějak doufala, že budu mít možnost zahlédnout jak bublinu vytvořenou mágy proti dešti, tak i Doriho. Hodně věcí jsem se od něj dozvěděla a je opravdu příjemná společnost. Vždyť, bez něj bych ani nevěděla o těch sklenících. A to by mě opravdu mrzelo, kdybych přišlo o podívanou, jako je tohle. Protože tady jsem opravdu sama sebou. Tohle je prostě moje naprosto komfortní prostředí. Teď už chybí jenom tanec a bylo by všechno naprosto perfektní. To už jsem ale pobíhala z jedné strany chodníčku na druhý, od jednoho keře ke druhému, obdivovala jsem každou květinku, skláněla jsem se k nim, abych si mohla přivonět. Bylo tady tolik nádherných barev, že mi z toho zrak přecházel. Byla jsem opravdu ve svém živlu, až jsem naprosto zapomněla, že tu nejsem sama a začala jsem se hned Dorimu omlouvat. „Promiň, úplně jsem se do toho zabrala.“ Vydechla jsem dost omluvně. Nechtěla jsem ho ignorovat, nebo tak něco. Proto jsem si teď připadala dost blbě vůči němu a omluvně na něj koukala. „Opravdu promiň, nechtěla jsem tě nějak ignorovat, nebo tak. Ty květiny a rostlinky jsou… nádherné a nepřekvapilo by mě, kdyby tady byly květiny i z Valamukhi Tapu.“ Pousmála jsem se a doufala jsem, že jsem ho nijak ničím neurazila. Pak už jsem ale přikývla a vydala jsem se chodníčkem k tomu altánku. Zvuk podpatků o chodníček se rozléhal a doplňoval moje slova. Pomalu jsem si to procházela až k altánku a pořád se rozhlížela všude kolem. Nevěděla jsem, kam se koukat dřív a co obdivovat víc. Bylo to prostě nádherné. Zase jsem ale pronesla něco, nad čím jsem zas tak moc nepřemýšlela. Malinko jsem přikývla na potvrzení jeho slov. „Ano, měsíce. Když jsem tady byla naposledy, tak jsem se tu seznámila s jedním mužem. Nakonec to skončilo, že jsem tady s ním několik měsíců zůstala v jeho chatce v lese, než si pro mě přišel bratr.“ Prohodila jsem malinko rychleji bez detailů. Tohle nebylo téma na dnešní den. Nepotřeboval vědět žádné detaily o tom, vztahu, nebo jak to bylo mezi ním a mým bratrem, nebo to, jak se ke mně vůbec choval. Proto jsem se zase malinko rozběhla, když jsem zahlédla ten překrásný altánek. Tmavé dřevo, popínavé rostliny, ale ta střecha?! „Svatá Neean.“ Vydechla jsem ohromeně a sledovala tu střechu. Byla naprosto z růží a já na ni mohla jenom oči nechat. Jakoby mě nějak hypnotizovala. Musela jsem se až zastavit, abych se tím mohla kochat. „Miluju je..“ Vydechla jsme omámeně znovu svoje slovní spojení, které jsme už dneska jednou probírali, ale tentokrát na náměstí u fontánky. Pravda byla, že byly růže mou nejoblíbenější květinou, hlavně ty růžové a bílo růžové. Ani mi nedošlo, že on už byl u altánku a já zatím jenom sledovala tu nádheru. „A je rozhodnuto… už odtud nikdy nechci…“ Prohodila jsem, ale malinko jsem se zasmála, protože to byl spíš vtip, i když… Mít možnost toho altánku doma, okamžitě bych toho využila. Moc by se mi to líbilo. Dokonce jsem měla obrovskou chuť se natáhnout pro nějakou tu růžičku, ale byla jsem tak malá, že jsem nedosáhla ani na růžičku na kraji střechy. Na tu část, která je vlastně nejníž.

Bylo vidět, že nejsem místní a že jsem tady prakticky jenom jako návštěvník města. Sice jsem tady nějaký ten čas žila, nějaký ten měsíc, ale neznala jsem to tady. Znala jsem jenom náměstí, kde jsem se pohybovala skrz tanec, nákupy, nebo tak něco a pak až Vrbový les, kde měl Hestian malý domek. Ty měsíce jsem musela být tam a starat se o všechno. O úklid, o vaření, o veškerou práci. Nepouštěl mě ani tančit, protože mu vadilo, že na mě lidé koukají. Že na mě může koukat jenom on. Pokračovalo to tím, že jsem mohla chodit jenom na náměstí, protože pro mě jinak nebylo bezpečno. Já jsem tomu všemu věřila. Věřila bych tomu i doteď, kdyby se tam neobjevil Aster. Byla jsem pryč moc dlouho, dlouho o mně neslyšel a o tom chlapovi si toho dost zjistil. Když zjistil, co všechno ten chlap dělal za mými zády, měla jsem co dělat, abych ho uklidnila, aby ho nezabil v zápalu boje a vzteku. Do teď mi někdy vklouzne myšlenka na to a srdce mi stlačí úzkost.

Všechno kolem jsem tedy prohlížela, jako bych se pokoušela všechno zapamatovat. Každou květinku, nebo odraz slunce. Chtěla jsem vědět, kudy jdeme, a proto jsem se tady tak rozhlížela. Bylo to jiné, než na náměstí, ale pořád krásné. Ty budovy a styl v jakém jsou postavené. Bylo to pro mě prostě všechno nové a já si to všechno chtěla zapamatovat. Díky tomu, jak jsem všechno roztěkaně sledovala, neuvědomila jsem, že mezi námi vládne jakési ticho, které je doprovázené Doriho zkoumavým pohledem, který jsem možná periferně zaregistrovala, ale neuvědomila jsem si to. I když jsem byla na řadě s odpovědí, tak jsem sledovala se hřejivým úsměvem na rtech okolí. „Ne nutně, ale je to určitě důležitý aspekt pro to, vrátit se do starých časů.“ Vydechla jsem a malinko jsem zvedla hlavu ke slunci a pozorovala chvilinku oblohu, kde proletělo pár opeřených zlatíček, které se očividně rozhodli přesunout na lepší místo, než doteď byli. Poslouchala jsem u toho pozorování jeho přirovnání k houpačce, nad kterým jsem vzápětí začala uvažovat a musela jsem uznat, že na tom něco bylo. A prakticky to bylo i to, co jsem říkala. Odráží se tady síla vůle jedince, nebo-li síla člověka uvést houpačku do pohybu. Pokud má člověk málo síly, pomůže mu s rozhoupáním někdo další, pokud se tam objeví a tak je to i s vůlí. Pokud máme slabou sílu vůle, může nám někdo pomoct, pokud máme kolem sebe někoho, kdo by nám s tím pomohl. Je složité se toho zhostit bez pomoci, ale dotyčný je pak silnější. „Myslím, že nemůžu nic, než souhlasit. Prakticky jsi našel metaforu pro několik mých slov. Jak říkáš. Primární je síle vůle, kterou dotyčný oplývá. Kolikrát ji člověk má velkou, aniž by o tom věděl.“ Kolikrát člověk ani nevěděl, jakou má sílu vůle, dokud se nedostal opravdu až na dno. Tam se samozřejmě nikdo dostat nechce, protože ne každý má co odhalovat, když tam dopadne. S úsměvem na rtech jsem mu pak začala vysvětlovat můj slovní obrat, moje slovní spojení ohledně slova sladký. Já to tak používala normálně, takže mě nenapadlo a ani mi nedošlo, že by to někdo mohl někdy brát tak moc doslovně, jako právě Dori. Ale nedělalo mi nejmenší problém, abych mu to mohla vysvětlit. Cítila jsem, že krev moje tváře už před jakousi dobou opustila, ale po jeho slovech, když jsme mu vysvětlila moje slovní spojení. No, znovu jsem cítila ten známý pocit, kdy se mi krev nahrnula do tváří a vytvořila tak lehké ruměnce, které se rozlévaly přes tváře a dokonce i nos. Otočila jsem se jeho směrem, abych se mu zadívala do očí těmi mými modrými, jasně modrými. Upřímně jsem se na něj usmála. „Děkuju.. tohle jsem.. hodně dlouho od nikoho neslyšela. Je to... hezké, děkuju.“ Nebudu lhát. V podbříšku jsem ucítila jakýsi nervózní pocit, jako by mi tam létalo tisíce motýlků. Bylo mi s ním příjemně. Nejednalo se o žádné násilné fráze, násilnou konverzaci, nebo tak něco. Bylo to prostě celé klidné, sladké a veselé. Takové přirozené. Znovu jsem byla nucená se zasmát nad jeho zamotáním se ve frázi, kterou použil. Mou frázi. „V pohodě. Já vím, jak jsi to myslel. A pořád si stojím za tím, že ti děkuju.“ Usmívala jsem se a svými slovy jsem ho chtěla uklidnit. Chtěla jsem, aby byl v klidu, že nic nepokazil, že mě nijak neurazil, nebo tak. Věděla jsem, že zkusil použít to moje spojení a mně se to líbilo. Takže jsem opravdu neviděla důvod, proč bych se na něj měla zlobit, nebo tak něco.

Před námi se objevil ten majestátní skleník, který mě uchvátil už venku. Ještě jsem ani nevkročila dovnitř a už teď jsem věděla, jak úžasné to tam je. Ani bych se nedivila, kdyby se mi rozechvělo tělo nad tou radostí. Opravdu by mě to nepřekvapilo, ale zatím se k tomu nepřibližovalo. „První týden po jarní rovnodennosti. Myslím, že si čas určitě najdu.“ Zopakovala jsem vesele a usmívala jsem se. Sama jsem k tomu doplnila, že se tady určitě objevím a udělám si čas, abych se na tu nádheru přijela podívat. Když začal rozvíjet slavnosti, jak to tady vypadá a jak tu lidé slaví, měla jsem opravdu velkou chuť tyto slavnosti navštívit. Už aby byla jarní rovnodennost zase. Opravdu jsem se na to moc těšila a jak to líčil víc a víc, tak jsem měla opravdu větší a větší touhu se tam jít podívat, až mě mrzelo, že to ještě potrvá dlouho, než na to dojde. Ale co se dá dělat. Čas neuspíším, i kdybych sebevíc chtěla. „Ta velká bublina.. to zní neskutečně kouzelně.“ Zasnila jsme se nad tou představou. Nedokázala jsem si to ani představit. Ani nevím, jaké by to mohlo být. Jak by to mohlo vypadat, ale zní to opravdu kouzelně. Natočila jsem k němu pohled, když jsem zaslechla, jak se sám při mé otázce zarazil. Sledovala jsme jeho oči, jeho pohled, vlasy, tvář i tělo. Prakticky jsem ho přejela pohledem. Byl mladý, pohledný a už na pohled takový.. jak to říct. Sladký, přirozený. Nejednalo se o chlapa jako horu, ale upřímně, někdy mi tihle lidé malinko naháněli hrůzu. Ale jen někdy. „To je v pořádku, nic se neděje. Taky se dokážu dost zabrat do vlastních slov, nebo celkově do nějaké té konverzace. Spíš jsem nechtěla, abych tě nějak urazila nebo tak.“ Po těch slovech jsem se jenom usmála a pak už jsem se vydala do toho skleníku, kde jsem nevěděla, kam skočit dřív, kam se dřív podívat. Bylo toho tolik. Tolik nádherných barev, takový nádherný klid. Musela jsme vypadat opravdu komicky. Doslova jsem musela působit jako malé dítě, když jsem tam přebíhala z jedné strany chodníčku na druhý. Moje podpatky jenom klapaly o chodníček a byl to snad jediný zvuk ve skleníku, krom mého brblání o květinách, které jsem na svých cestách už potkala. U několika květin jsem se dokonce i zastavila, abych se k nim sklonila a nadechla se jejich vůně. A to i u téhle nádherně fialové květinky se světle modrým středem. Zavřela jsem oči, když jsem se sklonila a spokojeně jsem se nadechla té vůně, která byla tak dokonalá. Tak úžasná. Kdybych mohla, tak bych si kvítek utrhla a dala do vlasů, jako malinkou ozdobu, ale nechtěla jsem ničit to, o co se tady zahradníci tak starají, takže jsem se jenom s upřímným úsměvem odtáhla. Jak jsem byla naprosto nadšená z té nádhery, vypadlo mi sem tam odpovědět na nějakou tu otázku, protože jsem byla opravdu uchvácená tím vším. Když jsme slyšela ten hlas, malinko jsem se zasekla a otočila jeho směrem. Zadívala jsem se mu do očí a usmála se. „Promiň, já… hodně jsme se do toho zabrala, co?“ Pousmála jsem se na něj nevinně. „Moc ráda. Altánek zní úžasně. A zajíček by byl akorát příjemný bonus.“ Přiznala jsem, když se mě zeptal, jestli bych chtěla do altánku. V tenhle moment mi nemohlo náladu nic zkazit. Doslova nic. Vesele jsem se pak otočila k cestičce, která vedla rovně. Vlasy se mi nad tím pohybem jenom zavlnily společně se sytě červeným motýlkem, který se jich držel. „Neboj se. Tentokrát se k tobě moc nepřiblíží.. Zaměstnám ho naplno.“ Zavtipkovala jsem. Samozřejmě bych si zajíčky neuzurpovávala pro sebe, kdyby on sám nechtěl. Kdybych viděla, že zajíčkovi je moje pozornost nepříjemná, nenutila bych ho zůstávat u mě. Byla jsem nabitá tak moc tou dobrou energií, že to ze mě jenom zářilo. „Tady, je to tak úžasné.. nechápu, že jsem byla měsíce v Lumině a o tomhle místě jsem nevěděla.“ Při návalu té radosti mi ani nedošlo, že jsme zmínila ty měsíce, ale upřímně, teď je mi to opravdu tak moc jedno, jak jsem byla nadšená, že i kdyby se na něco kolem toho zeptal, byla bych mu v klidu schopna odpovědět. V jednu věc jsme ale doufala. Že se vyhneme pavoukům. Bohužel jsem si uvědomovala, že je tady i možné je potkat a z toho bych opravdu radost neměla. To už jsem si to vesele cupitala po cestičce, která by měla podle Doriho vést k altánku.

<<< Náměstí
Cesta ke skleníkům byla opravdu, ale opravdu rychlá. Nečekala jsem to. Hlavně velmi rychle uběhla i díky tomu, že se vedla nějaká ta konverzace. Nějaká témata, o kterých se dalo nějakými těmi způsoby mluvit a reagovat na ně. A znovu se naše téma stočilo jinam, než to na začátku vypadalo. Moc dobře jsem věděla, jak jsem schopna se v určitých momentech chovat pod návalem emocí, prakticky jsem se někdy těm emocím natolik odevzdala, že jsem nedokázala racionálně přemýšlet. A to byla konkrétně láska. Milování nějaké osoby. Ale to je něco, co jsem nechtěla otevírat, takže jsem své myšlenky poněkud rychle zapudila. Minimálně do chvíle, než se k tématu začala vyjadřovat Dori. Sice jsem byla myšlenkami jinde, ale hned jsem se vrátila, když jsem zaslechla ten jeho hlas. Prakticky mě vyvedl z myšlenek, které by mohly zajít do špatných končin, takže jsem za to byla opravdu ráda. Poslouchala jsem Doriho, když převzal pomyslné otěže naší konverzace. Při tom jsme ale byla schopna sledovat i dění kolem. Nebo spíš cestu a její okolí. Sledovala jsem snad všechno, protože tady jsem ještě nebyla a zajímalo mě to. Byla jsem hlavně na náměstí a ve Vrbovém lese, jinde v Lumině jsem prakticky nebyla. Nad jeho slovy jsem ale musela přikyvovat. Emoce jsou neskutečně silná věc… „To musím určitě souhlasit. Upřímně, moc toho o jiných rasách nevím, ale musí být tak.. zvláštní, když tělo nemáš jenom pro sebe. Když ho s někým sdílíš.“ Ani já jsem si nedokázala představit, jaké by to bylo. Nedokázala bych si představit, jaké by bylo, nemít vlastní tělo jenom pro sebe, pro vlastní duši, ale sdílet to i s jinou duší. Určitě bych se ráda někdy setkala s nějakým Achakem. Nedělalo mi problém potkávat jiné rasy. Nebála jsem se. Věděla jsem, že tahle možnost tady pořád je. Že je pořád možné, abych potkala nějakého Achaka a s mým cestováním.. to není ani nemožné. Naopka je to víc, než možné. Samozřejmě po cestě padlo několik mých i jeho monologů jako například teď můj monolog a zlomení osobnosti. Což získalo jakousi Doriho reakci. Měl tam i on sám dost přirovnání a dost dobrých poznatků, ale jako někdo, kdo si tím prošel jsem moc dobře věděla, jaké to je. Jak moc těžké to je. Jak se člověk bojí cokoli říct. Jak se bojí cokoli udělat. Za všechno se omlouvá a není nějaký čas schopný se vrátit do normálního života, i když si to ten dotyčný dost často ani neuvědomuje. „Vím, jak to myslíš, rozumím ti. Otázkou je, jaký vliv má okolí na dotyčného. Když dotyčného zlomí okolí a on nemá moc nikoho, kdo by mu ukázal dobrou cestu, je skoro až nemožné, aby si člověk uvědomil, že je vlastně zlomený. Že se chová jinak, než se choval. Když má naopak člověk kolem sebe lidi, kteří ho milují, tak je velká pravděpodobnost, že si uvědomí, co se děje. Jak sešel ze správné cesty. Pak je jednoduší se dostat zpátky do své komfortní zóny, i když pořád je to neskutečně těžké a nemusí se to člověku povést, když nemá dostatečnou vůli ke změně zpátky. Je to hodně individuální a hodně to odráží sílu vůle a vliv okolí na dotyčného člověka.“ Bohužel já patřila mezi ty lidi, kteří by si nevšimli, kdyby se to zase začalo kazit. Kdyby sem přišel s tím, jak ho to mrzí.. Přikývla bych a odpustila mu to všechno. A ani bych si nevšimla, kdyby se to začalo opakovat. Sledovala jsem ho a nemohla jsem se už dočkat, až to tam všechno uvidím. Když jsem ale slyšela tu jeho otázku, rozesmála jsem se. Naprosto upřímný zvonivý smích se začal ozývat ulicí, kterou jsme kráčeli. „Ano.. sladký. Nemůžeš to brát doslovně. Je spousta slov, která mají i jiný význam, nebo jsou i jinak používána. Například tohle. Slovo sladký bych nahradila třeba roztomilým. Určitě to nemá s cukrem vůbec nic společného.“ Pobaveně jsem mu vysvětlila tenhle slovní obrat. Já hodně používala slovní obraty, která nebyla doslovná. Ani nevím proč, ale bylo mi to takhle příjemnější. Člověk nemůže nikdy nic brát moc doslovně. No ne?

Pak už tu byl ten tanec. Ten dokonalý tanec. Elegantní pohyby, které byly zasazeny do nádherné hudby. Mluvil o nějakých festivalech a soutěži. Milovala jsem tanec, žila jsem tancem, takže když to zmínil, zaradovala jsme se jak malá holka. „Jestli se tam tancuje, tak mi věř, že se tam určitě objevím. Nikdy si nenechám ujít možnost oslav, kde se dá tančit.“ Zaradovala jsem se. To bych nebyla já, abych vynechala nějaké takové akci, kde se dalo tančit. Tedy, pokud jsme o nich věděla. „Kdy se konají?“ Prohodila jsem hned se zájmem, i když jsem byla malinko zmatená. Chvílemi jsme si vykali a chvílemi tykali. „Prosím, můžeme si tykat? Jsem trochu zmatená z toho, jak si chvílemi tykáme a chvílemi vykáme.“ Pousmála jsem se na něj sladce, když jsme se zastavili pře dveřmi ze skla. Už přes to sklo jsem dohlédla na nějaké ty květiny a už teď jsem věděla, že se mi tam bude náramně líbit. Obdivně jsme si prohlížela tu majestátní budovu a musela jsem se usmívat. „Děkuju.“ Pokynula jsme k němu zase zdvořile hlavou, když mi otevřel dveře a galantně mě nechal vejít první. S údivem a úžasem jsem sledovala skleníky. Rostlinky, květinky, všechno. Květy byly tak pestrobarevné a všechny ty rostliny. Byla to úchvatná podívaná a já měla na pár vteřin pocit, jako bych byla opravdu někde uprostřed přírody. Doslova jsem zářila jako nějaké sluníčko. Dori se možná držel na chodníčku, za to já jsem přebíhala ze strany na stranu. Blonďaté vlasy za mnou jenom vlály, přičemž jsem rozmíchávala ve vzduchu svoji růžovou vůni. Látka šatů za mnou také jenom vlála a já se zastavovala snad u každého kvítka, poupátka. Byla jsem jak dítě u stánku se sladkým, které neví, kam dřív. Musela jsme si vesele zatleskat pro sebe, jak jsem byla nadšená. Jestli jsem měla malinko pochmurnou náladu díky pár tématům, teď byla ta nálada tatam. Byla jsem naprosto nadšená. Očka mi jen jiskřila, jako nějaké hvězdičky na obloze. Na rtech jsem měla naprosto nadšený výraz, přičemž jsem ukazovala bílé zuby. „Tahle květinka roste u nás… a tuhle jsem viděla na cestách v Pulchramu…. Tuhle miluje moje mamka.“ Byla jsem plná energie a dobré nálady, že mi nedošlo, že tyhle informace ho dost pravděpodobně nezajímají. Já ale chodila od květinky ke květince a vždycky jsem něco prohodila. Poslouchala jsem i jeho navigování skrz chodníčky a sledovala ty jednotlivé cestičky, které mi ukazoval. „Altánek? Zvířátka?“ Byla jsem tak veselá a měla jsem pocit, že tohle místo nemůže být lepší. Prakticky okamžitě jsem se vydala po chodníčku, který vedl rovně k altánku. Jen jsem se sem a tam zastavovala u nějakých květinek. Sem tam jsem zahlédla nějakou tu housenku, ještěrku, nebo motýlka. Dokonce se mi jeden červený motýlek usadil zezadu na vlasech, aniž bych o tom věděla.