P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další »

“Řekl bych, že je to něco, čemu já sám plně nerozumím. Akceptuji to, i když je to nepříjemné.“ zhodnotil situaci poněkud zamyšleně a chvíli se odmlčel, jako by uvažoval o tom, co dalšího ji na to chce říct. “Joshua je můj nejlepší přítel, jak jsem ti už řekl předtím, znám ho moc dobře a vím, že už je prostě takový. Je svůj, je zvláštní, a i on akceptuje to jaký jsem. Chci a budu mu to oplácet stejnou kartou i když vím, že to dělá občas schválně. Víš o tom, že vždy když jsem neprošel závěrečnou zkouškou a opakoval ročník, vždy přerušil na rok studium na akademii, aby mohl do nového ročníku jít společně se mnou a já si nemusel zvykat na nového spolubydlícího? Tedy, asi jsi o tom nemohla vědět, ale teď už to víš… Chci. Chci ho akceptovat, jaký je. Protože pro mě udělal také hodně, i když byl o tolik mladší než já.“ vysvětlil ji celou situaci a nepatrně se na ni usmál. Joshua byl pro něj zkrátka někdo, kdo bude mít v jeho životě místo jako někdo speciální bez toho, aby se musel měnit, aby dělal věci jinak, nebo aby se choval jinak v jeho přítomnosti. Bude to jeho mladší, šílený kamarád, který si připravuje svá potvrzení na papír, který mu Adorin podepíše, aby měl důkaz. “Ano. Vážně to dělá.“ kývl na souhlas. Bylo zvláštní někomu svěřovat tajemství, ale Adorin věděl, že si ho Nala nechá pro sebe. Z nějakého důvodu ji skutečně věřil, řekl by ji cokoliv, protože jí věřil a musel se sám sebe ptát proč to vlastně tak vidí, když se vždy limitoval pouze na to co lidé vědět potřebují, než to co je jeho osobním tajemstvím. Ano, vždy hodně mluvil a uvažoval nahlas a občas prozradil mnohem víc, než chtěl daný člověk vědět, ale pořád to přece bylo v rámci mezí, teď se dělil s Nalou o něco pro něj osobního. O něco co bylo mezi ním a Joshuo co nikdo jiný od tohohle okamžiku nevěděl a přesto se v této situaci cítil klidný a vyrovnaný. “Je… je to tolik překvapivé? Tedy… jsem si plně vědom toho proč je podstata toho všeho překvapivá, obzvláště vzhledem k mé povaze, ale nečekal bych, že to bude tolik překvapivé pro tebe.“ promluvil trochu zmateně, ale následně přikývl. “Na obě tvé otázky je jednotná odpověď. Ano a ano.“ Nikdo jiný by to asi jen tak nepřiznal, že byla jeho prvním polibkem, ale Adorin v tom takovou velkou vědu neviděl, přišlo mu to zvláštní a skvělé a nové a neměl problém se s tím podělit právě s ní. Ostatně říkal pravdu, byla jeho první polibek, byla dívka, do které se zřejmě zamiloval, jelikož to vysvětlovalo jeho zvláštní chování a pocity v její blízkosti
Neuvědomoval si, že Nala bude odjíždět, vlastně si v tuhle chvíli ani nevybavoval, že by mu to říkala nebo to zmínila a on si jen nedomyslel, že je to v nějakou blízkou dobu? Možná. Z jejích slov a výrazu v tváři si uvědomil, že je smutná, bude jí tolik chybět? Nebo je to proto, že bude opouštět Luminu a natolik si ji oblíbila? “Můžeš si pořídit nějaký vzpomínkový předmět na město do doby, než se vrátíš, kdykoliv se na něj podíváš budeš vědět, že se můžeš kdykoliv vrátit a bude tu na tebe čekat.“ usmál se na ni. Možná si to špatně vyložil, nebo jen skloubil obě možnosti dohromady, kdy vlastně už má ve svém vlastnictví jeho brož, díky které ho bude mít pořád u sebe a on tu na ni skutečně bude čekat. O to se bát nemusela, on nezapomene.
Usmál se na ni, její slova byla milá a pokud mu někdo měl pomoct poznat tohle všechno nové bude to právě ona. Na chvíli se zapomněl a objal ji. Byla to zvláštní myšlenka, hřejivá a naplňující – jeho dívka. Jeho dívka. bylo to zvláštní slovní spojení a i když to vyvolávalo mírnou paniku v jeho hlavě, nakonec z toho měl i dobrý pocit. A stupňovalo se to, když se jí podíval do tváře, když se na ni usmál a když se k ní naklonil, protože prostě chtěl, protože věděl že může, protože měl pocit, že teď je ta doba, kdy to má zkusit znovu, protože byl klidný. A tak ji políbil, nebo ona políbila jeho. Měkké rty a její tváře v rukou. Moment ho chytil za plášť a držel ho v sevření několik minut, než jeho chorobná mysl přišla k sobě a uvědomila si, jak dlouho to zabralo a nedovolila mu se volně nadechnout. Omluvil se a nabídl ji svůj rukáv. Když na něj promluvila, nervózně, ale mile se na ni usmál. S tebou se podělím moc rád.“ kývl hlavou. “Bude lepší, když ti ukážu naši jídelnu – je to společná část budovy pro magickou i vojenskou část akademie a má část, která je přístupná pro veřejnost, hlavně tedy příbuzní během roku, pustí tě tam. A taky si budeme moci půjčit příbor a talíř. Paní pracující u výdeje mě moc dobře zná.“ navrhl jí a pokud tedy souhlasila, zamířil si to sní přímo k jídelně.

"Jsem.. rád, že to chápeš." zhodnotil situaci a jemně se na svou společnost usmál. Byl rád, že to chápe, on a Joshua měli svůj specifický vztah, který neuměli plně vysvětlit druhým, jelikož Joshua mohl dělat věci, který nikdo jiný nemohl i když je udělal naprosto stejně. Když se poznali a Joshua Dorimu poprvé skočil kolem krku a začal brečet že se mu stýská, byl to šok a panický záchvat co se ho zmocnilo, ale ten malý kluk ho stejně nepustil a stejně se dál k němu měl a od té chvíle mu nedal pokoj, ovšem ostatní to nechápali a chvíli si dokonce mysleli, že je nachá dělat to samé. Byl ochotný se spřátelit, ale ne vždy to dopadlo dobře. Naštěstí měl později drzý Joshua pro všechny docela rychlou odpověď a díky tomu z nich jsou dobří přátelé. "Je to můj nejlepší přítel, nemusí mít strach - já chápu že je to složité a docela bych pochopil i kdyby se obával, ale on toho skutečně v některých cvílích jen využívá a dělá si z toho legraci, znám ho až moc dobře. V tuhle chvíli určitě sedí v pokoji a sepisuje podrobný popis toho co viděl, aby mě to večer mohl nechat podepsat a později zarámovat, jako důkaz, že i někdo jako já je schopen přijmout i jiné lidi ve své blízkosti." zamyslel se nad tím. Trochu ho to děsilo. "To je jeho způsob jak si věci uchovat jako důkaz, kdyby mu někdo nevěřil, když byl mladší měl s tím docela problém, protože si ostatní mysleli, že ho to skutečně nedovolím udělat a utahovali si z něj - ale neříkej mu, že jsem ti to řekl, snděl by mi koláč." poprosil ji a opatrně se pousmál.
Trochu se ošil, když mluvila o jejich prvním setkání, nebyl zvyklý, že by mu někdo popisoval co se stalo - vlastně to oživovalo vzpomínky v jeho mysli a on si pamatoval každý detail a zatím co jemu to přišlo zvláštní říkat nahlas, u ní to vypadalo, že se jí to přímo líbilo o tom mluvit. "Také jsem o tobě hodně přemýšlel..." začal po svém, tak jak její slova pochopil. "O linii tvojí tváře, nebo o tvých očích, o jejich barvě o tom jaké barvy se v nich prolínají i o tom, jak ti prameny vlasů padaly do obličeje. O tom jak jsi mi pomačkala plášť i o tom jak ti červenaly tváře ... o tom jak uklidňující bylo tě obejmout, když jsi panikařila, o tom jaké to bylo někoho poprvé políbit - že jsi to byla ty." krátce se na ni podíval než uhnul pohledem. Bylo zvláětní o tom mluvit nahlas, o myšlenkách, které mu pluly myslí, když u toho nebyla, byly to jeho myšlenky, jeho vzpomínky, jeho stesk po ní, po jejím objetí a po jejím doteku, ať už to zní víc než nepravděpodobně, když to vychází z jeho hlavy. Stýskalo se mu, chtěl ji vidět, chtěl ji potkat, chtěl ji obejmout a chtěl ji znovu políbit, ale teď to nahlas říct nedokázal. Místo toho se zadíva před sebe a sám pro sebe se usmál. Stála přece vedle něho, musel se cítit šťastný.
Představa že odsud odjede jej zaštípala v hlavě jako dezinfekce v ráně, ale nic neřekl. Usmál se. Věděl přece že odjede a když bude moct napíše jí dopis, jelikož on zatím z luminy cestovat nechce, nemůže - musí dokončit svoje studium. Ale později, až dostuduje - možná by měl. Měl by odjet a navštívit Salang, mohl by to zkusit žít tam. Je tam hezky a je tam prý cítit magie. Měl obavy že jeho život byl v Lumině, kde na někj byli zvyklí a jít jinam bylo riskantní, ale kdyby to znamenalo vidět ji, navštívil by Salang i kdyby riskoval. Potom ji ale objal, s úlevou z odpovědi. Cítil jak se k němu natiskla a do jeho těla vyjel kromě příjemného pocitu i ten nepříjemný z něčí blízkosti, z náhlého doteku a objetí, které tak netrvalo příliš dlouho, ale dost dlouho na to, aby se mu trochu ulevilo od starostí. "Měl jsem obavy, já takové pocity neznám, nereaguji stejně a je to pro mě nové, já jen - vím že nechápu některé pocity správně a některé projevy, ale naučím se je, slibuju." pronese zatím co si ze zvyku a čiré potřeby upraví košili a plášť, musel, prostě musel jelikož v něm nepříjemný pocit rostl a on ho musel zastavit tím, že uvede svůj oděv do původního stavu. To už byl na jeho tváři ale šťastný úsměv, i když uvnitř své hlavy byl z toho oslovení trochu rozpolcen. Nepřemýšlel o tom, jestli bude schopen mít přítelkyni, nevěděl jestli bude schopný se k ní chovat správně, jestli zvládne mít přítelkyni, jestli bude na tohle dobrá partie a jestli vážně vydrží déle, když ji uvidí častěji. Jestli se časem dokáže adaptovat na to, že se ho někdo bude dotýkat pravidelně. Nepatrně sebou ošil, ale přesto udělal krok dopředu, protože chtěl, měl pocit, že je to něco co teď má udělat, protože se mu k tomu situace nabízela. Přesto se zastavil a zeptal se na svolení a dostal ho, jen to byla ona, kdo políbl jeho. A i když přišlo nepříjemné mrazení a podivný bodavý hlas v hlavě, spolus s ním přišly příjemně elektrizující výboje do těla, brnění do rtů a i ten příjemný hřejivý pocit. Na chvíli se v tom úplně ztratil, než se odtáhl a podíval se jí do očí. Jeho byly překvapivě klidné, usmál se. Chvíli tak stál, než jeho chorý mozek přišel k sobě a připomněl mu, že ji chytil za ruku, že stojí blízko, moc blízko a Adorin reflexivně udělal krok dozadu pouštějíc její ruku s přerývaným dechem. Jak to bylo dlouho?! Vzápětí se zatvářil provinile. "Omlouvám se.. r-rukáv?" natáhl ruku před sebe, zdůrazňujíc svůj rukáv, za který se mohla chytit pokud by chtěla. "Můžeme se podělit o koláč.. pokud chceš." připomene koláč, který stále opatruje v druhé ruce.

Na Joshuu už nijak nereagoval, vlastně to nechal celé vyznít do prázdna a do konverzace se vrátil až tehdy, kdy s Nalou osaměl. Mělo to své důvody, přece nemohl jen tak nechat bez povšimnutí její poznámku o výšce. “Nemyslel jsme to zle, jen jsem tím chtěl říct, že ačkoliv jsme tehdy chytil tebe, byla jsi v jiné situaci a taky to byla čistě spontánní reakce. Nejsem takový, že bych se spontánně lidí dotýkal, Joshua je si toho vědom – za celou dobu co se známe si mě kvůli tomu dobírá. Tedy jistě jsme přátelé a právě proto, že se známe dlouho měl bych se ho naučit tolerovat, ale já ho toleruju – má povoleno jednou měsíčně využít čas na objetí.“ odmlčel se a dostal nutkání objasnit odkud ta dohoda vlastně vznikla: “Když jsme se poznali byl malý, donutil mě k tomu. Protože se mu stýskalo – jen toho doteď využívá.“ Doplnil své vysvětlení ve snaze dát věci do pořádku. Nemohl za to, že Nala pro něj teď byla někdo tak důležitá, že se jí chtěl dotknout.

“N-neomlouvej se mi... nebylo to ode mě správné. Měl jsem mu říct všechno, když už se vyptával, tedy ne úplně všechno, tedy rozumíme si, že některé věci jsem rád, že víme jen my dva a rád bych to tak nechal, jelikož je to takové správné, že je víme jen my dva, ale nic to nemění na tom, že jsi mi upekla koláč a koláče mám opravdu, opravdu rád – a já... způsobil jsem, že se cítíš zle, tedy působí to na mě, že se cítíš tak, že jsi udělala něco špatně. Neudělala vážně… Vážně… jsem rád, že jsi přišla, Nalie.“ Měl v sobě tolik slov a neuměl je dát do jedné jednoduché věty, jelikož pocit, jaký měl s Nalaeou prostě měl poprvé a neuměl se s ním správně vyrovnat, a tedy ani nevěděl, jak by se k dané situaci měl postavit. Jediné, co věděl jistě je to, že nechtěl, aby se cítila špatně, nebo tak, že by něco špatně udělala, to mu prostě nesedělo. Chtěl ji vidět usměvavou, šťastnou, milou, krásnou – takovou jako vždyky. Tím samozřejmě nemyslí, že by ji nedokázal vidět plakat, ale zase by se snažil ji dovést ke smíchu, nebo alespoň k tomu, aby plakat přestala.
Byl rád, že ji potěšil tím, že na ni myslel. Vlastně na ni myslel často, pamatoval si její tvář dokonale, naprosto dokonale, stejně jako si pamatoval ten pocit, když ji poprvé políbil, nebo paniku kterou cítil, když mu rozcuchala vlasy. Také se přistihl, že na ni myslí i jinak než jen na to, co s ní prožil a co mu řekla, ale také jako na něco nového, kde ji asi potká, kdy ji znovu uvidí a po nějaké té úvaze o tom, že on a dívky nikdy nešly dohromady, jelikož ho děsila představa, že po něm budou chtít právě to co má s Nalou mu došlo, že Nala je prostě jedinečná s tím, že to chce prostě taky. Ne že by byl na svou úvahu hrdý, stále má jisté problémy, něco málo vydržet a pořád se ještě bál toho, co bude dál, jelikož rozhodně nebyl žádný vycvičený voják.

Co se brože týkalo byl rozhodnutý, a proto svá slova jen potvrdil. “Naprosto jistý.“ přikývlo hlavou a podíval se na ni. Chvíli se vyděsil, že něco udělal, jelikož se opět červenala a hleděla na něj těma svýma očima a on najednou nevěděl, jestli neřekl něco špatně. A když vyslovila jeho jméno narovnal se, už tak nějak podvědomě, čekal na svůj verdikt, co mu na to odpoví. Jak mu vysvětlí, že řekl něco jinak, jenže on to jinak říct neuměl než tak, jak to myslel. Jak jinak by to měl říct, on ji měl rád. Bylo to logické vysvětlení jeho radosti z toho, že ji vidí, jeho nadšení, když na ni jen myslel, jeho nutkání a touhu ji znovu vidět. Čekal skutečně trpělivě, než začal v duchu zmatkovat ve chvíli, kdy si povšiml změny v její tváři, jak se v jejích očích hromadily asi slzy? Takhle přece někdo vypadá těsně předtím, než začne brečet ne? Přelétl ji pohledem, zranila se snad? Kde? Zakopla? Šlápla na kámen? Ublížil jí on? ČÍM? Dobře, zmatkoval hodně, uvnitř své hlavy, těkal očima, ne po okolí, ale po její tváři, bylo to pár vteřin a jemu to přišlo dlouhé. Někdy uprostřed svého zmatku zadržel dech a když mu řekla, že ho má taky ráda konečně vydechl, zvedl koláč tak, aby ho neshodil a objal ji. Nepřemýšlel, jen ji objal. “Svatá Ikiren-Kibi, chvíli jsem si myslel, že jsem ti ublížil, byla jsi červená a měla jsi skleněný oči a taky jsem si myslel, že sis ublížila a nevěděl jsem jak, Duchové z ostrovů jsou mi svědkem, že jsem byl vážně vyděšený z toho, co mi odpovíš. Což se mi normálně nestává, vzhledem k tomu že obvykle promýšlím všechny možné cesty, kterými se konverzace ubíhá, ale vážně... vážně jsme si myslel, že je něco špatně. Omlouvám se, tedy neomlouvám… tedy… jsem… jsem rád, že mě máš ráda. Vážně rád.“ mumlal ji v obětí do vlasů. Uklidňovalo ho to. Překvapivě. Vážně ho uklidnilo, když ji mohl obejmout. Měl pocit, že vybouchne ze všech těch myšlenek, které mu zahltily hlavu. Bylo to zvláštní a náhodné to, jak se vedle ní cítil. Chvíli ji objímal, než si uvědomil, co dělá, pustil ji a narovnal se. “Omlouvám se.“ vyrazil ze sebe ve snaze zabránit nedorozumění, kdy by se jí objetí nemuselo zamlouvat. Ale jemu to pomohlo. Hodně.
Díky tomu našel odvahu zeptat se jí i na další věci, aby ho chytila za rukáv a následně aby ji mohl nazvat svou dívkou. Zeptal se a ona se zarazila a pak na něj prostě vyhrkla odpověď až sebou trochu škubnul. Zastihla ho nepřipraveného. Díval se ji do očí, s jakým si úžasem z toho, co všechno říká, jak reaguje, jak je nadšená. Nečekal, že kdy takovou otázku položí, ale dobrá. Zvládl to. “Přítelem? P-partner? T-Tak nějak se to říká?“ nezkoumal to. Měl dost problémů s tím, aby si zjistil, jak by on říkal jí. Neuvažoval o sobě, ale měl radost. Tak čirou, že se prostě začal usmívat a trochu škubl rukou, takže ji vytrhl svůj rukáv a místo toho ji chytil za ruku a na nějakou dobu si s ní propletl prsty – než si to uvědomí. Udělal k ní krok jakoby ji chtěl dát zrovna z toho nadšení pusu, ale zastavil se a zvedl pohled k jejím očím, ne se zděšením nebo strachem – možná trochu zmatený, ale hlavně s otázkou. M-mohl b-bych?“

Kdyby si mág mohl vybrat, který den by byl raději aby Joshuu něčím pohoršil a ten s ním nějakou dobu odmítal konverzovat, byl by to dnešek. Proč? Bylo to jednoduché - blonďák byl o dost víc zvyklý běhat chodbami akademie, než byl kdy Dori a tak i jeho schopnost vyhýbat se kolemjdoucím byla lepší než ta, kterou disponoval on sám. Také tu byl ten fakt, že Joshua se neštítil do někoho vrazit když pospíchal, zatím co Adorin se vždy raději zastavil nebo minimálně zpomalil, než aby riskoval tělesný kontakt. Takže i když dělal vše co je v jeho silách aby blonďáka zastavil selhal a škoda v podobě otázek a návalu informací byla napáchána. Na druhou stranu musel připustit, že spoustu z faktů, které mu Nala nevědomky vyzradila, v jejich konverzaci vynechal hlavně kvůli vlastnímu pohodlí. Když doběhl konečně na místo rychle se upravil a v panice pak upravené vlasy snažil vrátit tak, jak byly předtím než se vůbec rozběhl, také musel upravit svůj plášť, košili a to co je na jeho ruce je prach? Neubránil se úsměvu, dokonce se nadechoval, že bude protestovat ohledně prohlášení o tom, že vlastně nemá vůbec za co děkovat, ale Joshua na něj hodil jeden ze svých 'Zkus to a rafnu tě do ruky' - a podle předchozí zkušenosti je této nehygienické činnosti schopen a proto zůstal jen u úsměvu, než se tedy pustil do svého dalšího monologu. "Nikdy jsem netvrdil, že jsem na jablka alergický, tedy čas od času se trochu rozmluvím a pravděpodobně hodně často zmiňuji jablečné koláče, jelikož je mám vážně rád, ale jsem si opravdu jistý, že jsem nic podobně znepokojujícího před tebou neřekl. Ovšem jistě ne každý má paměť mého typu, takže je pochopitelné, že jsi měla obavy, také to mohlo být náznakem nervozity, někde jsme četl, že když dělají lidé něco pro druhé umí být nervózní i když jsou si jistí, že druhá strana bude potěšená, takže je vlastně logické, že jsi se obávala. Asi bych měl být potěšený, že tě znervóznilo něco ohledně mě a tedy to něco málo znamená a ..." "Celesi, usvaté Eyji copak takhle se mluví s ženou co ti upekla koláč?! Joshua se zdá vzpamatoval z prvotního a druhotného šoku, když mágovi jednoduše skočil do řeči a ten se po zaznění svého příjmení napřímil a stočil k němu svůj zrak a tím pádem i sovu pozornost. "... Já mám i křestní jméno a i v takovém případě bych byl velmi rád, aby jsi jej nespojoval v jedné větě či souvětí společně se jménem bohyně Eyji, a v druhé řadě, není to o tom, že bych znevažoval co pro mě Nalaea udělala, už jsem ji poděkoval pouze jsme uvažoval o tom, jestli jsem někdy zmínil, že bych neměl rád jablka a pokračoval v úvaze o tom čím jsem ji přiměl myslet si, že by jablka v mém případě byl špatný plán, věřím tomu, že kdyby byla proti mé úvaze zastavila by mě nějakou adekvátní reakcí. Rád bych ti připomněl, že jsi stále mladší než já a ačkoliv si můj přítel pokud mi ještě jednou skočíš do řeči, přísahám na svůj plášť, že ti pusu zalepím prvním znakem k tichosti, který najdu." Adorin málokdy pokládal výhružky, nikdy jen ve sice neuskutečnil, ale kdykoliv dospěl k závěru, že je nutné položit podmínky k tomu, aby mohl dál klidně žít, Joshua jasně věděl, že nežertuje a že by skutečně s nějakou tou tichou domácností nakonec skončil. A i když to od Adorina znělo částečně vtipně a spíš jako pohádka, podle Joshuova výrazu se dalo odvodit, že to nebude jen k zasmání. Přesto blonďáček nasadil svůj nejlepší úsměv a mávl nad tím rukou, jakoby to vlastně nic nebylo. Na to téma už ale nic neřekl a jak se zdálo, tak Adorin také ztratil nit o tom o čem mluvil předtím. "Dej si před spaním hluchavkový čaj, pomáhá usnout, když je vlažný a s medem." podívá se zpět na elfku a koutky rtů mu poskočí do úsměvu.

Nestačili se tím zabývat příliš dlouho, hlavně tedy z pohledu, kdy musel poděkovat a neodpustil si to malé políbení. Jelikož chtěl a musel si na to zvyknout. Na to že to udělat může i na to, že to udělat chce. Pořád to bylo nové a svým způsobem to vyžadovalo určitou dávku sebeovládání, jelikož to pořád bylo nové a na rozdíl od posledně, tohle nebylo tak spontánní, ale spíš plánované a promyšlené, což v jeho myšlenkách zanechávalo určitou stopu nevole a paniky, která se dusila uvnitř, aby ji náhodně znovu nevyděsil. Joshua na druhé straně - tak velkou sebekontrolu neměl a brzy seděl na zemi, za což si Adorin vysloužil poučení o tom, že ho prostě MĚL chytit. "Padal na zadek. Jak by si mohl ublížit? Měří sotva sto-šedesát centimetrů.. nepadal ani z velké výšky.." snažil se před Nalinými výčitkami bránit, opravdu se snažil a měl v plánu v tom pokračovat, ale jak se zdálo jeho slova o tom, že Joshua vlastně není jí zabrala natolik, aby se tím dále zabývat nemusel. Nehledě na to, že Joshua ani nepožadoval, aby ho Dori chytal a místo toho si běžel někam připravovat svůj projev na téma: 'Co všechno se vlastně stalo a co dál jsi mi zatajil', který přednese večer před spaním.

"Nic se neděje. Opravdu." pokusí se jí znovu ujistit, že se nic neděje. "Bylo to sobecké rozhodnutí neříct mu některé věci, hlavně proto, že jsem se chtěl ušetřit podobné reakce, kterou jsi viděla a prakticky jsem přitom zatajil informace, které jsou důležité nejen pro mě, ale také pro tebe - myslím. Kdybych nebyl sobecky rozhodnutý zachovat si vlastní klid, nemusela jsi dnes být zmatená a dost možná by to nemuselo vyznívat tak, že bych nechtěl, aby o tobě někdo věděl. Čímž se vlastně přiznávám k tomu, že jsem si následky dávno promyslela tušil jsem, že by to tak mohlo nakonec dopadnout, ale na druhou stranu se také přiznávám, že jsem byl chvíli potěšen tím, že jsi byla mým tajemstvím, jelikož většinou žádná tajemství nemívám a prakticky nemám důvod je mít.." mluvil a mluvil. Zkrátka to co mu šlo ze všeho nejlépe. Pravda byla ta, že nikdy dřív úplně zamilovaný nebyl, sice si odvodil, že to co cítil bude zamilovanost, z logického hlediska to jednoduše dávalo smysl, měl dost teoretických informací k tomu, aby tomu dal za pravdu, ale také nebyl tak zahleděný do vlastní úspěchů, aby spoléhal na logické úvahy a pravděpodobnosti i s ohledem na ostatní. Již několikrát mu bylo řečeno, že ne každá bytost jedná čistě na základě logických rozhodnutí a snad i proto se rozhodl, že Nala bude po určitou dobu jeho tajemstvím. Svým způsobem by se to dalo pojmout jako jedno špatné rozhodnutí. ".. tím jsem nechtěl říct, že bych tě chtěl před ostatními utajit. To ne!" podíval se na ni a zvedl ruce, jakoby se chtěl kromě slov bránit té myšlence i fyzicky. To se trochu zastavil a reagoval na její slova o tom jestli na ni myslel. Kývl hlavou na souhlas. "Myslel." doplnil souhlas ještě slovy a chvíli si ji prohlížel. Pocit jaký v něm vyvolala informace o tom, že i ona myslela na něj neuměl úplně popsat, ale byl rozhodně velice příjemný. Takový hřejivý.
Ohledně brože to z něj vypadlo podobně spontánně, ale nelitoval toho rozhodnutí. "Budu rád, když ji budeš nosit..." okomentoval její obavy. Kdesi v jeho myšlenkách běhala jedna z těch, která jej uklidňovala i když ostatní křičely obavami o dar o otce. Když bude mít jeho brož, bude mít alespoň trochu pocit, že je s ní. Nebo on když na ni bude myslet, tak bude klidný, jelikož bude mít jeho brož a když se jí na tu brož někdo zeptá.. vzpomene si na něj. Ne že by koláč dokázal to samé, ale on měl fotografickou paměť, mohl na ni myslet kdykoliv chtěl, kdykoliv mu to přišlo na mysl. Možná by mohl někdy později poprosit o něco jejího... podobného té broži. "... v tuhle chvíli mám pocit, že brož nebude jediná, co mi bude chybět. Rád bych řekl, že se budu cítit lépe, když věc, která je mi cenná bude v rukou osoby, která... kterou mám rád." volil slova pokud možno opatrně, ale díval se přitom na ni. Jako na obrázek.
Jeho alternativa, kterou navrhl jej na okamžik nechala v nesnázích, jelikož si její pohled nejdříve špatně vyložil, stejně jako její slova. Snad i proto ruku stáhl trochu víc k sobě a na chvíli se zadíval stranou. Uvažoval, dost rychle na to, aby hledal výmluvu, proč vlastně nic z toho nemusí, ale ne dost rychle na to, aby ji předběhl v odpovědi. Opět se na ni zadíval a párkrát zamrkal, sklopil oči a podíval se jí na ruku, jak prsty svírala jeho rukáv a kromě menšího discomfortu z toho, že mu vlastně mačká pečlivě vyžehlený a naškrobený rukáv cítil jak se hřejivý pocit z předešlých momentů vrací. V očích mu nepatrně zajiskřilo, když se k ní vrátil pohledem a usmál se na ni. "Mohl bych tedy říct.. mohl bych říct, že jsi moje dívka?" pokračoval v chůzi a pro tenhle typ otázky v danou situaci zvolil pohled upřený na cestu před sebou. Než se zastavil v malém parku v okolí akademie a podíval se opět na ni. "Až.. se mě bude Joshua ptát, chci.. chtěl bych mu to říct." nečekal, že někdy takovou otázku položí, vlastně ještě donedávna měl pocit, že je to v jeho případě nemožné a že vlastně není vůbec spokojený jen s představou, teď měl trochu jiný názor. Vlastně zcela jiný názor. On to potřeboval říct.

V životě každého obyvatele Alterry se najde jednoho dne nutkání vyhledat tuhle tajemnou smrdutou chodbu, která vede k zavřeným dveřím na jejichž klice se vystavuje obtloustlý pavouk. Tedy obyčejně to tak bylo a mladý mág, který ke dveřím mířil tedy připravoval sám sebe na nejhorší úplně zbytečně. O skřetovi již slyšel, nejspíš ho už i potkal a měl tu čest s jeho obchodem, třeba někde v Lumině a jen si ho nevšiml. Stiskl kliku pevně v dlani a zmáčkl ji. Dveře se mu otevřely a vpustily ho do místnosti. Na nějakou dobu užasl a přistihl se jak pokukuje kolem sebe a nemůže se vynadívat na jeden zajímavější předmět vedle druhého, také ale nedokázal popsat jak se v tu chvíli citil nebo jak byl nervózní. “Zdravím.“ pozdravil skřeta, jež přišel do krámku a vítal jej ve svém skromném obchodě. Nebyl si ještě jist pro co vše dnes přišel, ale jakmile se prodral k pultu a opřel se o dřevo a rozhlédl se okolo. “Sháním něco.. Něco co by mi mohlo pomoct s magií.“ pronesl směrem ke skřetovi a sledoval jej, jak si ho skřet změřil od hlavy až k patě a nakonec ukázal ke stěně s klecemi a z jedné z nich vytáhl augustuse. "Co je to? Je to bezpečné?" "Augustus, dobrý mazlík, nechej si ho." posadil mu veverku na rameno a odešel za pult a z pod něj vytáhl amulet. "Tohle je taky dobrá věcička." "A-a-a kolik.. kolik stojí? zeptal se ho a pořád se díval na augustuse, kterého dostal. Nebyl si jistý, jestli je z toho nervózní, nesvůj, nebo prostě jen nerad, že na něm ta věc sedí. "Jenom 110 ledových krystalů. Dobrá cena!" skřet se samolibě usmíval a Adorin začínal mít pocit, že přeci jen přišel pro jednu věc. Na druhou stranu, když už je tady tak by si to vzít měl. "Beru." pronese a zaloví v kapse měšec s krystaly a pak je řádně vyskládá na stůl a přepočítá, aby si byl jistý. Ještě poprosí o klec do které zavře Augustuse, aby mu neseděl na rameni a poněkud nesvůj odchází.

Zakoupeno: Augustus, Znakový amulet
V inventáři zůstane: 47 LK, 600 ZL a 100 ST

Připsáno ✓

Diar - Michaná vejce se slaninkou
Kay - pohár medoviny

Adorin - pohár vody
Azutal - preclík
Diarmad - Muffin
Zacharias - pohár Medoviny

V tu chvíli bylo těžké ujasnit si, kdo byl ve větším šoku – jestli stráž před dveřmi knihovny, když viděli nezvaného hosta s koláčem v ruce a následně měli možnost zjistit za kým ta osoba vlastně putuje, nebo Joshua, který se na Nalaeu díval jako by právě spadla z nejvyšší vrby ve vrbovém lese a vstala, jako by se jí vůbec nic nestalo. Ostatně mezi překvapené by se dal považovat i sám znakový mág, který snad poprvé po chodbách své milované akademie běžel jako o život a proč vlastně? Aby ochránil Nalu před Joshuovými dotazy, Joshuu před informacemi od Naly nebo sebe od následků, které nastanou až Nala odejde a on se bude muset vrátit do svého pokoje a čelit svému příteli až do chvíle, než blonďák uzná, že jej dostatečně vystresoval a smíří se s fakty takové jaké jsou. Teď na tomhle rozhodnutí nezáleželo, sice jeho řešení měl jasně vepsané ve svých myšlenkách, ale nebylo nutné to probírat do detailu, co bylo nutné, bylo dostat se k elfce dřív, než jeho přítel plácne něco, co by mohlo poškodit mágovu hrdost. “Po tom, co se stalo? Voní?“ Blonďák otevřel pusu dokořán. “CO SE STALO?!“ Když Dori konečně doběhl měl Joshua výraz naprostého šoku a zmatení. Adorin si nejprve upravil oděv a plášť, dokonce si trochu prsty pocuchal vlasy, které se mu po běhu akademií nalepily na čelo a pak je nervózně při rozhovoru, několikrát ještě ‚upravil‘, ale stejně se pocitu změny plně nezbavil. “D-Děkuji.“ vyrazil ze sebe, když pro koláč natahoval ruce. Je pravda, že měl koláče rád, chutnal mu křupavý okraj a měkká jablečná náplň. Taky měl rád, když uvnitř byla cítit skořice. Byla to jediná věc, pro kterou byl ochoten vydržet letmé obětí vlastní matky, která měla potřebu ho alespoň jednou do roka dohánět s doteky, objetím a polibky na čelo dohánět k šílenství svou mateřskou láskou – a zrovna na jeho narozeniny. “Nechci znít nevděčně, abych to tedy uvedl na pravou míru. Jsem potěšen, že jsi mi udělala koláč, tedy proto, že jablečné koláče jsou mé oblíbené, celkově mám vlastně rád jablka, takže když na to přijde, i jablko by mi udělalo radost, někdy snad i hruška, sice nejsou hrušky stejné jako jablka, ale…“ “Ehm Ehm.. “.. Eh .. Chci říct, nemusela jsi kvůli tomu zůstat vzhůru do noci, nelíbí se mi představa, že bys kvůli mně měla být unavená, spánek je důležitý pro tělo i pro mysl, a když jsi říkala, že tancuješ a učíš tančit, potřebuješ jistě spoustu energie.“ pousmál se na elfku poté, co zamluvil slova svého přítele ohledně úvah o únavě. Měl o ni starost a představa, že by měla být unavená jen kvůli němu, i když je to s krásným záměrem mu dělala starosti. Co kdyby podlehla únavě a pak si nedopatřením při tanci ublížila, nebo by si natáhla sval, zvrtnula kotník. Bylo by to spousta starostí, a i když byl zvyklý na vůni dezinfekce, z ošetřovny nikdy neměl dobrý pocit.

To už si ale od ní koláč převzal a letmo ji políbil na čelo jako poděkování. Na její slova pouze přikývl, ale už k nim nic neřekl. Ne že by nechtěl, jen k tomu v tu chvíli nedostal úplně prostor, když se jejich pozornost přesunula směrem k blonďatému chlapci, který se teď válel na zemi jako pytel zapomenutých brambor, ukazoval prstem z jednoho na druhého a koktal o nemožnostech stávajících se možnostmi a taky cosi ohledně knihy a rámečku. Dori poctivě uhnul jeho pokusu o sebrání knihy, kterou držel v rukou a zakroutil hlavou. “Chytit? Proč bych ho chytal? Spadl po zcela neopodstatněné reakci a tedy vlastně ani nebyl v nebezpečí, nebo v jakémkoliv jiném problému. A byť se může zdát, že jsem pro tu událost mohl být příčinou mám pocit, že bychom se o vinu tak jako tak dělili společně, tudíž nevidím důvod, proč bych jej měl chytit. Je to sice můj přítel, ale nebyl v přímém ohrožení a zároveň není tebou. Nemám nejmenší nutkání na něj sahat a on to ví.“ obhájil se se zmateným pohledem mág a střelil pohledem směrem k Joshuovi. “Já jsem v pořádku. Jen to dokazuje můj podnět o – polibek?!“ blonďák střelil pohledem k mágovi a pak se div k zemi neporoučel podruhé než se nakonec rozloučil a pravděpodobně to šel někomu vyslepičit, nebo si dát nějaký oslavný tanec, který zakončí večerním zpovídáním mága na pokoji.
Adorin Nale nabídl procházku a ta k jeho úlevě naštěstí souhlasila. Nad její omluvou zakroutil hlavou. “To je v pořádku, omluva by asi měla přijít i z mé strany. Joshuovi jsem spoustu věcí neřekl, i když se hodně vyptával – hlavně proto, že vím, jakým způsobem reaguje, jen mě nenapadlo, že by tě mohl potkat tak brzy a reagovat až takovýmto způsobem. Je hodně emočně naladěný, má ze všeho velkou radost a všechno přehání. Známe se už hodně dlouho a bohužel, protože je mým přítelem, nemusí čelit jen mě, ale také mému okolí, které se chce nějakým způsobem dostat do mé osobní zóny.“ odmlčel se. Za tu dobu se k němu přes Joshuu snažilo dostat dost lidí, dívek, ale nikdy k sobě nikoho nepustil a Joshua to chápal tím svým jedinečným způsobem. Sice nikdy nedal najevo fakt, že se trápí, ale Adorin o tom moc dobře věděl. “Tím… tím chci říct… není to tak, že bych o tobě nechtěl mluvit, nebo že bych na tebe nemyslel, jen jsem nechtěl, aby Joshua všechny informace dostal najednou a reagoval přehnaně… a taky byly věci, které jsem si chtěl nechat pro sebe.“ Třeba to, jak se červenala, jak krásně při tom vypadá, jak krásné má oči nebo jak hebké měla rty. Nechtěl mu říct úplně všechno, byly maličkosti, které chtěl, aby zůstaly jen v jeho hlavě, v jeho nekonečné paměti. Pak se ale zaměřil na elfku samotnou, na to, jak je dnes oblečená, učesaná a na brož, připnutou na šatech. “N-nechej si ji, jestli chceš… můžeš… můžeš si ji nechat, aby ti mě připomínala.“ navrhl a pohled uhnul stranou. Ne proto, že by se na ni nechtěl dívat, jen se cítil nesvůj, jednou rukou pustil koláč a svěsil ji podél boku, kdy mezi prsty na okamžik chytil lem pláště, který promnul mezi prsty. Napadlo ho, jestli by ji dokázal držet za ruku zatím co by se procházeli, ale ta představa ho dovedla do rozpaků, nebyl si tím jistý a nechtěl riskovat, že by její ruku pak musel setřást. “Dnešní vyučování už skončilo, přišla jsi v dobrý čas. Někdy se sice protáhne, ale dnes bylo o něco kratší, nějaká kouzla už jsem znal, četl jsem o nich, ale hlavně jsme se dnes věnovali čtení z run, někdy mi přijde, že jsou runy stejné, ale pak si uvědomím, že jsou mezi nimi malé rozdíly, které pak dávají mnohem větší smysl, když je vidíš pohromadě než zvlášť.“ promluvil částečně nepřítomně a opět se na ni podíval. “Ch-chtěla by jsi mě při procházení se držet.. za rukáv?“ vyrazil ze sebe s pohledem upřeným přímo na ni, byla to alternativa k tomu o čem uvažoval dřív. “Všiml jsem si, že to tak páry dělají, když se prochází a mluví, uvažoval jsme o tom a myslím, že jsme k té definici vztahu blízko, nejsem si jistý, jestli bych přímý kontakt vydržel celou dobu a tak jsme přišel s alternativou, která mi přijde přijatelná. Pokud nechceš samozřejmě nemusíš, nic se neděje… jen mě to napadlo..“

Joshuovi se skutečně podařilo Doriho předehnat. Hlavně tedy proto, že on si hlášení od mladého mága nevyslechl celé, ale stačilo mu spojení Elfka a Adorin a už běžel chodbou. A i když znakový mág běžel skutečně obstojně, přičemž na sebe nějakou tu pozornost přilákal, měl jeho blonďatý přítel dost času trochu dívku vyzpovídat. “Ne ne.. on je určitě zamnou, jen má hloupé pravidlo, že se na chodbách akademie neběhá, kvůli bezpečnosti.“ vyvalil ještě zadýchaně na její slova a znovu se zářivě usmál. Měl neskutečnou radost a bylo to na něm vidět. Jen těžko říct, jestli to bylo čiré nadšení nebo bylo namixované se zvědavostí. “Přinesla jsi mu koláč? Dělala jsi ho sama? Jakože rukama?“ vypadal zaraženě a natahoval trochu krk, jako by se jí chtěl na ten koláč podívat a provést inspekci. “O-o-objala?“ stihl ještě vykoktat něž se k němu dostaly kroky a brzy se na scéně objevil i udýchaný Adorin. Nikdy mu nedošlo, jak je akademie velká. Tedy věděl přesně kolik kroků musel udělat od knihovny ke svému pokoji, ale nikdy po jejích chodbách ještě neběžel. Měl pocit, že cestou potkal několik svých spolužaček, které měly komentáře, které nestihl plně vnímat. Doufal jen, že porušení jeho vlastního pravidla nepřilákalo moc velkou pozornost. Zmateně se rozhlédl po Joshuovi a následně směrem k elfce. Nemohl tušit co všechno z ní stihl blonďáček vytáhnout, ale podle výrazu na jeho tváři minimálně něco zajímavějšího, než o čem se zmiňoval sám Přistoupil k nim blíž a s jiskřičkami na Nalině tváři se i na té jeho objevil úsměv. “P-přinesla?“ pozvedl obočí a nahlédl na její ruce, kde se válel onen koláč. Oči se mu trochu rozšířily, když se na ten koláč díval. Upekla ho pro něj? Sama? Je zvláštní, že máš chuť ochutnat něco, co dělal někdo jiný, než kuchařky, které znáš, že ano? Joshua se tvářil, jakoby každou chvíli čekal nějaký výbuch nebo odmítnutí. “Proč jsi byla tak dlouho vzhůru jen kvůli koláči? Nemusela jsi... nemusela jsi přece tolik ponocovat, musíš být po tom všem unavená. Únava není moc dobrá na… ssss..“ než stihl domluvit Joshua mu dupl na nohu. Prakticky okamžitě po něm střelil pohledem a bylo vidět, jak rychle se výraz v jeho tváři změnil na vyčítavý a on se jal toho, aby si očistil svou botu. “Proč mluvíš o únavě?! Kruci copak jsem tě o konverzaci s dívkami nic nenaučil, měl bys ji poděkovat.“ zahučel na něj a pak se jako sluníčko usmál na Nalaeu. “Omlouvám se, on občas potřebuje popostrčit..“ Adorin mu nebyl nijak vděčný, naopak byl nervózní a poměrně nutně si leštil botu o látku kalhot a doufal, že po tom nezůstane flek. Znovu po svém příteli hodil vyčítavý pohled a pak se podíval na Nalu. Téměř okamžitě mu v očích zajiskřilo a na jeho tváři se objevil úsměv.

“Omlouvám se, nechal… jsem se trochu unést, je pro mě těžké se soustředit jen na jednu věc, protože je dost slov, které bych chtěl zrovna teď říct…“ tentokrát před Joshuovým postrčením uhnul a oprášil si neviditelný prach z košile, aniž by od Naly uhnul pohledem. Udělal k ní krok, vzal koláč do svých rukou tak, aby se nepatrně dotknul jejích rukou a mohl je posunout směrem dolů, a tak se naklonit a políbit ji na střed čela jako poděkování. “Děkuji. Jsem rád, že jsi přišla.“ odtáhl se od ní a zadíval se jí do očí. Vedle nich se ozvalo zalapání po dechu a následně žuchnutí na zem, takže když se Dori zadíval tím směrem našel svého přítele sedět na zemi. “On… Tohle… Mě se to zdá že ano?!“ rychle se vyhrabal na nohy a ukázal na knihu, kterou Adorin držel ve volné ruce. “Nenechá nikoho ani šáhnout na svou knížku, ani mě ne! Hele!“ natáhl se po knize a Adorin docela rychle a ladně ustoupil stranou, takže jeho přítel sáhnul do prázdna. “Je nutné dělat názorné ukázky toho co nemám rád? Víš nejlíp, že tě nenechám sahat na moje knihy, protože máš neustále umazané ruce a taky u sebe nosíš tužku a rád čmáráš na bílé stránky. Nehledě na to, jak se chováš, když máš potřebu schovat svoje ponožky do křesla v pokoji…“ Joshua při slovech Adorina rudnul. “Ty.. ale.. ona.. ON! Jak?! Snažím se ho přimět aby se choval takhle už od chvíle co jsme se na akademii seznámili a teď.. on..“ záchvatu zoufalé touhy po informacích se podíval směrem na Nalu. To samé udělal Dori. “P-půjdeme se tedy projít? S-sami.“ s posledním slovem se podíval na blonďáka a ten se prakticky okamžitě rozzářil jako sluníčko a prakticky potom co získal svou poslední odpověď odešel zpět do akademie kvapným krokem a slovy, že tohle musí nechat zarámovat. Dori pak Nalu vybídl, aby se pomalu vydali na onu procházku ulicí v okolí akademie. “Omlouvám se, že jsem ti neřekl o pravidlech akademie, nevěděl jsem, že sem budeš chtít přijít…“ odhlédne se na ní během chůze a stále v ruce onen koláč, který mu dala. Teprve teď měl možnost si ji trochu více prohlédnout a povšimnout si motýlů, kteří tvořili její oděv a jeho oči ulpěly i na boroži, kterou ji minule předal. Jeho srdce zaplesalo a on na chvíli ztratil schopnost se vyjadřovat. “Máš ji! Chci… chtěl jsem říct.. ta brož… je připnutá na šatech… k tomu brože jsou… ehm… nosíš ji. M-máš ji u sebe… oh..“ trochu se zamračil a uhnu pohledem. “Sluší ti to… Moc.. moc ti to sluší.“

<<
Adorin na svá setkání nikdy nezapomínal, měl to stále v mysli, jelikož to bylo v mnoha případech jiné, nezvyklé a hlavně naprosto nepřípustné pro něj na pochopení. Když se ten den vrátil na akademii byl nesvůj, což téměř okamžitě poznal jeho spolubydlící. Joshua spustil serenádu otázek a slov, které Dorimu nepomáhaly a po čtyřech vynucených objetích a poplácáních po hlavě s rozcucháním vlasů Dori vypustil veškeré dění na povrch. Jeden by si myslel, že je to dobrý nápad, ale jakmile si to blonďák poskládal jedno ke druhému měl víc otázek než předtím. Kdyby se navzájem neznali, nejspíš by znakového mága osočil ze lži, ale to se naštěstí nekonalo. Jen měl následující dny Adorin menší problémy se soustředěním hlavně díky Joshuovi. A jelikož neměl v plánu vypustit všechno naráz, měl jeho spolubydlící otázky ještě několik dní potom. Dnes už bylo naštěstí po vyučování a Dori se snažil dostat do knihovny dřív, než ho jeho přítel najde, ale jakmile ucítil zatahání za plášť a jemné požďuchnutí věděl, že se mu to už nepodaří. "Joshuo! Říkal jsem ti, ať tohle neděláš, víš jak dlouho jsem ten plášť žehlil, aby byl zase rovný? A to žduchání? Co kdybych něco nesl, třeba knihy a ty pak spadly na zem. Víš jakou by to mohlo napáchat škodu?" otočil se na moment na vesele se culícího blonďatého chlapce a ten jen pokrčil rameny a zašklebil se. Dori vždy říkal, že mu to na té tváři jednou zůstane. "Ale když ho pomačkala ona, tak ti to nevadilo." chlapce vyplázl jazyk a zařadil se vedle Doriho a přidal do kroku, aby mu stačil. "Proč se nechceš podělit? Byla hezká? Je z Luminy? Jak? Prostě jak? Nenecháš ani studentky z akademie, aby ti podaly knihu.." chrlil otázky a slova podobně jako to uměl Adorin, když byl nervózní. "Proč.. Proč tě to tolik zajímá. Už jsem řekl, že sám nevím a že tomu nerozumím. Je ze Salangu ne z Luminy, a byla moc hezká. Ne tím způsobem jako hezká, hezká.. ale.. chtěl jsem říct... nepochopíš to, když to to řeknu, nikdy nechápeš to co ti řeknu." zakroutil hlavu a ohlédl se na svou společnost. Joshua už se nadechoval, že bude hlasitě protestovat proti výroku s porozuměním, když k nim dolehly dunivé zvuky toho, jak k nim chodbou dobíhal jeden mladší mág, který na ně zuřivě mával rukama.

Informace o tom, že u vstupu do akadamie stojí elfka, která hledá Adorina byla elektrizujícím šokem pro mágovo tělo. Ne tím špatným, že by zamrzl na místě, ale byl to zvláštní hřejivý pocit, který máte, když pociťujete nadšení. Dori ho ale cítil obvykle jen tehdy, když našel nové kouzlo, nebo se ho následně naučil, ohledně nějaké jiné živé bytosti to bylo doslova nové. Joshua byl však co se týče pobrání informace o něco rychlejší a než se Dori stihl bránit byl jeho blonďatý přítel už o deset metrů náskokem během směrem ke vchodu do akademie. Znakový mág měl jednoduché pravidlo, pokud to nebylo nutné tak se na chodbách akademie neběhá. Běh je nebezpečný hned v několika odvětvích a není možné se plně vyvarovat faktu, že by mohl někoho srazit, do někoho narazit, nebo nedej bože někoho ranit. Jenže stejně jako minule bylo jeho myšlení o bezpečnosti a možnosti srážky či doteku upozaděno myšlenkou toho co bude schopen Joshua udělat jakmile se dostane až k Nale. A tak pro oči všech svých obdivovatelů Adorin poprvé po chodbě akademie běžel a že dokázal běžet skutečně rychle, když šlo o někoho koho měl rád. Joshua vyběhl z brány první, chvíli se zmateně rozhlížel a pak očima zakotvil na Nale, která v rukou svírala koláč, zadýchaně se usmál a udělal k ní několik kroků ."Ahoj! Na návštěvě? Bohužel akademie je pro veřejnost uzavřená, ale třeba bych mohl pro tak krásnou slečnu něco udělat? Ale jsem to ale nezdvořák. Joshua jméno mé, jistě jste o mě slyšela." zubil se jako samotné neviňátko. "Jak? Jen mi řekněte jak jste donutila někoho jako je můj přítel aby o vás mluvil? Nedovolí holkám ani aby mu podaly knihu a když se vrátil měl tak pomačkaný plášť že jsem ho skoro nepoznal?!" vyhrkl rychle, když se začaly ozývat další rychlé kroky, následované udýchaným Adorinem ve dveřích. Vlasy měl jako obvykle rozcuchané, plášť mu povlával na zádech, na sobě měl bílou košili a tmavé kalhoty s lesklou společenskou obuví. V rukou svíral knihu a sešit, který připomínal salátové vydání díky, množství vložených papírů a poznámek. Výraz na tváři jasně dával najevo, že sem běžel a že se zrovna neloudal. "Nalie..." oslovil ji a rychlejším krokem k ní přistoupil, aby se postavil tak, že Joshua by musel pravděpodobně projít přes jeho mrtvolu, než by se dostal blíž jak na metr. "C-Co tu.. co tu děláš? Ne že bych nebyl rád, že tě vidím, jsem rád že tě vidím, já jen že..." "Já mám spoustu otázek! Miliony!" Dori střelil po svém spolubydlícím pohledem a pak se omluvně podíval směrem k elfce. "Můžeme se projít okolo akademie, jestli.. jestli chceš. Samozřejmě nemusíš pokud spěchách a nebo pokud by tě Joshua vystrašil, on je jen.. jen trochu moc zvědavý a neví kdy má přestat, takže. je to... Jak jsi se měla?"

Mág si byl vědom nesrovnalostí mezi jeho vnímáním a významem slov od ostatních. Občas zkrátka reagoval impulzivně, jindy se zase ponořil do své paniky dříve, než byl schopen reagovat na daný podmět v poklidu. Na jeho tváři se tedy objevil poměrně vděčný úsměv, když jej ujistila, že se vlastně nic neděje, a i o tom, že by jej nikdy nepraštila. Nevěděl sice, jestli je to úplně dobré znamení, jelikož každý chlap si někdy zasloužil minimálně pohlavek – tedy, ne že by on byl jako kdejaký další chlap, který si ten pohlavek zaslouží i několikrát denně. Už na to ani dál nereagoval a nechal to plně splynout s minulou konverzací – ne že by k tomu snad neměl, co dodat, nebo že by mu jednoduše docházela slova, jen už se k tomu zkrátka nedostal. Elfka se pod náporem slov, emocí a bůh ví čeho ještě rozhodla prozkoumat zdejší podlahu zblízka a on tak musel zakročit dříve, než by vyzkoušela i to, jak tvrdá ta podlaha vlastně je. Ačkoliv se ostatních nerad dotýkal, jeho reflexy fungovaly stejně jako snaha slabší chránit, nebo jim pomoci. Nyní v tom byl jen ten rozdíl, že neprodleně po zákroku neměl potřebu utéct do svého pokoje, vysvléct se a najít si nějaké čisté oblečení, zatím co se mu jeho spolubydlící bude hlasitě smát a vyptávat se co se vlastně stalo.

“To se občas stane.“ pousmál se na ni poněkud nepřítomně. Jeho či chvíli poletovaly po okolí a zkoumaly altánek, lavičku a blízko poskakujícího králíka, který zanechával v mágovi jisté pochybnosti o bezpečnosti tohoto místa. Nikdy totiž nemůžete být zcela přesvědčeni o své bezpečnosti, pokud se ve vaší blízkosti potuluje chlupatá koule, schovávající v puse dva hodně ostré zuby. “Většina příjemných a pěkných momentů se z nějakého důvodu děje v rámci náhody, v Lumině se sice nachází mágové ovládající magii astrologie, která dokáže říct co se stane v budoucnu nebo nahlédnout do minulosti, ale již několikrát se prokázalo, že ne vždy je dobré přesně vědět co se stane anebo kdy se to stane. Člověk pak tíhne pouze za tím momentem v budoucnosti a zapomíná žít v přítomnosti, která je pro daný budoucí okamžik důležitá. Sami se pak o svou vlastní osudovou chvíli připraví, aniž by o tom věděli, nebo se dostanou do jiné. Je to hodně ošemetné, ale je to velice překrásný druh magie, vždy se mi velice líbil díky obrazcům, které se objevují při čtení – ne že by znaková magie neměla svá vlastní kouzla, má Iscaryc a runy a spoustu možností…“ spustil opět po svém, takže se trochu pozapomněl u původního tématu, které vlastně společně probírali. Možná by to mohla brát jako chvíli na oddych, jelikož během svého momologu několikrát uhnul pohledem stranou a dával tak najevo své nesoustředění na danou věc, ale přesto byl duší i myšlenkami stále přítomen. Vlastně mu chvíli zabralo, než si v hlavě spojil, proč mu nyní říká, že znovu neomdlí, ale když ta myšlenka doputovala usmál se a sklonil hlavu společně s pohledem na své ruce. “Pro tentokrát to znovu nebudu riskovat, byť sedíš bezpečně. Myslím, že pro jeden den bylo hodně informací, ze všech různých směrů. Můj otec vždy říkal, že některá slova je nutné říkat pomalu a zřídka, aby nezevšedněla a měla stejný hluboký význam, jako když je člověk vysloví poprvé. A někdy je potřeba si ta slova rozmyslet, aby člověk věděl, jestli je myslí vážně.“ kývne zamyšleně hlavou a opět k ní zvedne pohled.

Chvíle kdy ji políbil, byla na okamžik skutečně nekonečná. A jemu to v tu chvíli bylo příjemné, byť hned na to začal panikařit a cítil, jak se v jeho těle zvedá samotný nával emocí a pocitu nebezpečí z okolního světa. Prvotně to bylo, jelikož měl pocit, že udělal něco špatného, že by ji mohl urazit nebo naštvat, ale pak se to spojilo dohromady s jeho nelibostí v dotecích a s tím co všechno vlastně stihlo proběhnout během jednoho odpoledne. Byl nesvůj a duchem nepřítomen, když na ni promluvil, aby se ujistil, proč se omlouvá. Tiše úlevně vydechl. “O-o-omlouvám se. Dnes… dnes… toho bylo… moc.“ vydechl a vyštrachal po kapsách svůj přívěsek a vtiskl jí ho do ruky, zatím co se pomalu zvedl a skláněl se k ní, aby její ruce mohl dál schovávat ve svých. “D-důvod. Je… je to.. pro mě moc důležité, byl.. byl to dárek od otce, když jsem nastoupil na akademii. Potřebuji… to vrátit. Je to… důvod, tě znovu vidět, Nalie.“ konečně pustil její ruce, jeho se jemně třásly. Skutečně to vypadalo, že toho na něj bylo příliš. “Omlouvám se… já, musím jít.“ udělal od ní krok dozadu a jeho místo rychle zahopkal králík, který vyskočil elfce do klína. Pro jednou měl pocit, že se mu ta krvelačná ostrozubá bestie snaží trochu pomoct. Naznačil hlavou nejlepší úklonu jakou dokázal, aby dal najevo své rozloučení a poměrně ve spěchu odešel směrem do Akademie.

>>>

Jak se zdálo, díky jeho přemýšlení se zase dostal do situace, kdy něco špatně pochopil. Pro jednou byl však velice trpělivý a než se začal bránit všemu slovními prostředky, které znal vyčkal až Nala domluví a všechno mu vysvětlí tak, jako mu to vysvětlovala předtím. Když mu předtím vysvětlila, proč ho nazvala sladkým, když mu vysvětlila, proč používá slovo milovat u běžných věcí a on skutečně díky jejímu vysvětlení dospěl k dalším poznámkám ve svém imaginárním notýsku o tom, jak jiní vidí slova a city, které mají k jednotlivým předmětům a lidem. “Takže jsem to opět špatně pochopil. Ještě stále si zvykám, že používáš některá slovní spojení jinak než já, ale je to docela zajímavé poslechnout si tvé vysvětlení. Obvykle, když něco řeknu, že mi nesedí, okolí to vnímá urážlivě. Jedna mágyně na akademii mě dokonce chtěla uhodit, když jsem jí upozornil, že její slova nedávají smysl. Uhnul jsem. Z nějakého důvodu, ji to rozčílilo ještě víc a kdyby nebyl na dohled profesor, pravděpodobně by zapálila část chodby. Nikdy jsem to úplně nepochopil, jelikož mi to nevysvětlila, ale později se mi přišla omluvit a donesla mi horké kaštany. Myslím, že jsem ji tehdy zastihl ve špatnou chvíli a já ji zrovna nepomáhal. Proto si dávám pozor na to, jak se lidé tváří.“ zamotá se do vlastních slov. “Tím jsem nechtěl říct, že jsem teď myslel na tu dívku, zatím co jsi mluvila, poslouchal jsem tě a určitě si to zapamatuji, abych znovu neudělal podobné nedorozumění. Jen jsem .. chtěl jsem ti dát příklad, dělám to bohužel často, i když si všímám věcí, kteří jiní přehlížejí, zase občas ztratím přehled v tom, co je zcela očividné.“ dodal už v o něco rychlejším tempu. Nebyl nervózní z toho, že řekl, co si myslí, ale chtěl jí dát najevo, že si to zapamatuje, tak jako si zapamatoval předešlá vysvětlení a zároveň se jí nějak omluvit za to, že si to neuvědomil hned na poprvé. Bylo to v mnoha ohledech docela těžké, alespoň pro něj. Normálně jeho mysl měla stovky myšlenek, stovky nápadů, vnímala okolní růže, tabulky skla i počet čepů, které je držely pohromadě. Vnímal slova, zvuky i barvy a teď se díval na její natočenou hlavu ke slunci a v jeho hlavě byl ticho a klid. “A-ano.“ přikývl na souhlas, nemohl tomu pomoct ani zabránit. A možná by si to ticho ještě chvíli užíval, kdyby se nerozhodla poroučet k zemi a jeho hlavu nezaplnily myšlenky na novo.

“Kdybych tě nechal spadnout ublížila by sis ty a to by bylo asi horší než, když by jsi byla trochu těžká. Ale taky já vlastně neumím posoudit, jestli jsi lehká nebo peříčko nebo ne, nikdy jsem v náručích nikoho nenesl. A i když normálně vnímám docela dost aspektů v tom momentě jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel, měl jsem jiné starosti, které bylo potřeba uklidnit.“ rozmluvil se. Samozřejmě, že nemyslel na to, že je těžká, nad tím uvažoval až teď, když mu to přinesla do mysli, ale předtím? Předtím chtěl vědět, že je v pořádku, předtím nechtěl, aby se uhodila, nechtěl, aby dopadla na zem, jelikož si to nezasloužila. Takže měl o ní starosti. “Ale teď když jsi mě o tom více méně přiměla přemýšlet, neřekl bych, že jsi těžká, nebo že bych si díky tobě mohl ublížit.“ dodal ke svým slovům a na okamžik opět utichl, aby si poslechl její vysvětlení u svých slov. “Panikařila jsi, protože jsem ti neodpověděl? Proto jsi byla nervózní a v rozpacích? Nechtěl jsem, abys ses cítila takhle, ani aby sis ublížila, já…“ zarazil se uprostřed věty a sklopil pohled. Skutečně jí na to neodpověděl, neřekl půl slova na to, když mu to potvrdila. “Byl jsem rád.“ odmlčí se. “Jsem rád, že se červenáš kvůli mně.“ opět k ní zvedl pohled a zadíval se jí přímo do těch jejích. Nějak podvědomě odtušil, že to bude mít tu správnou váhu, když to udělá tímto způsobem. A pak byla najednou zase červená jako rajče na zahradě – to nejzralejší z nich a Dori se na okamžik vyděsil, jestli to se slovy přece jen nepřehnal a nadechl se, aby to urovnal, ale díky její otázce z něj nakonec vypadlo něco jiného. “Ano. Uvažoval jsem o tom v mnoha pohledech, a došel jsem k závěru, že tohle je to, co k tobě právě cítím. Není to tak těžké si to uvědomit a přišlo mi správné, ti to říct. Ačkoliv bych to rád zopakoval, abych tě o tom ujistil, podle toho, jak se červenáš a opět rychleji dýcháš, mám obavy abys znovu neomdlela.“ sice mu ještě stále scházela předchozí vysvětlení ohledně omdlévání, kvůli slovům, raději se chtěl vyvarovat dalšímu podobnému šoku, a proto volil slova trochu jiná. Co následovalo potom si úplně nedokázal vysvětlit, jelikož chtěl udělat něco, co by ještě před několika hodinami sám považoval za zcela nemožné. Nejdřív jen ta myšlenka pro něj byla těžká, jelikož nechtěl nic pokazit, nechtěl, aby se cítila kvůli němu nepříjemně. A tak i když se slovy začal a ona na ně reagovala nakonec neodpověděl a jen se jí díval do tváře. Podvědomě se k ní přitom nakláněl, s každou další myšlenkou na její modré oči, na jemnou tvář, na její zlaté vlasy, na světlo, které po její tváři nechalo tančit stíny růží nad nimi. Neuvědomil si, co dělá, mozek se neustále zabýval logickými a správnými věcmi a tělo uvažovalo po svém, a tak se naklonil až k ní a políbil ji na rty. Měl opět o čem přemýšlet, měl rty jemné jako jsou na dotek jemné okvětní lístky růží, sladké jako karamel. Na okamžik se mu podařilo odtáhnout a postupně jeho hlava přicházela k sobě, to by ho ale nesměla políbit znovu ona, a ačkoliv postupně panikařil, nedal to znát, neuhnul jí, neodskočil, nevzdálil se, naopak ji polibek oplatil a zvedl ruku. Stihl se jí jemně dotknout na tváři, než se odtáhla a on opět otevřel oči, které křičely, v jakém panickém rozpoložení se právě nachází. Když promluvila párkrát zamrkal a na okamžik uhnul pohledem stranou. Srdce mu bilo zvláštně rychle, dech měl překvapivě přerývaný, ale usoudil, že to bude dobře. Nejspíš je to dobře, protože nic podobného nikdy předtím neudělal. “N-Nalie… p-prosím řekni… řekni že se mi omlouváš, protože panikařím, a ne protože jsme se políbili. J-já bych totiž… rád bych… rád bych to udělal znova.“ neměl sice nejmenší tušení, jestli to uklidní jeho třesoucí e ruce, rozbouřený dech a srdce bijící jako křídla kolibříka v letu, ale pokud by tohle měl cítit pokaždé pokud by ji políbil, klidně by to pokaždé cítil, i kdyby se to nemělo zlepšit. Začal šmátrat po kapsách, dokud nevytáhl stříbrný odznáček ve tvaru motýla, který dostal od otce, když odcházel do akademie. Promnul ho v prstech a pak jej vložil do rukou efce a schoval ho v její dlani a její ruku pak skryl ve svých rukou a opět k ní zvedl pohled.

“Květiny?“ zopakoval po ní její slova o nejcennější věci a na okamžik se zachmuřele zamyslel. “Ačkoliv by semnou jistě jakýkoliv elementární mág asi nesouhlasil, květina je stále živou bytostí, byť ne v podobě, jaká je bytostem obvykle přikládána, ale skutečně jsou pro tebe tím nejcennějším?“ promnul si prsty zátylek a uhnul pohledem do strany. Mohl na to jen kývnout a myslet si své, ale to by nebyl on, aby dal volný průběh myšlenkám. Mohl říct, že je to šlechetné, že dívka má raději květiny než zlaté šperky a cennosti, ale nedokázal se smířit s faktem, že by to měla být nejcennější věc na světě. “Rodina, přátelé… tím chci říct, je to zavádějící, ne že by mi do toho něco bylo, je to tvůj názor a já ti ho nechci brát, ale přemýšlel jsem nad tím, na tím vším, co jsi mi zatím řekla, nevypadáš na někoho, kdo by upřednostnil rozkvétající růži před úsměvem milované osoby.“ zauvažoval tedy nahlas, snažil se zaměřit na něco stranou, na nějaké květiny a neustále nemohl dostat z hlavy myšlenku, že by někdo byl schopen upřednostnit takovou květinu. Jistě – byla krásná, lákala vůní, ale byl by toho vůbec schopen. A pak proč by si růže přála takhle někoho k sobě spoutat? Byl z toho zmatený, nebo se mu možná do hlavy dostával strach a panika z rozhovoru, který měl následovat, jehož věty si pečlivě připravoval. “To já se omlouvám, občas… občas mi nedochází, jak má slova mohou znít.“ sklopil hlavu, takže se zase díval do země, místo stranou na květiny. Pohled zvedl až po chvíli, kdy se bavili o barvě jejích očích. Zadíval se tedy přímo do nich a jemně se usmál. “Je to hezké, sice jsou k okraji tmavší, ale světlají a když se podíváš trochu do strany, aby ti na tvář dopadlo více světla je to jakoby, ti v očích poletovaly malé jiskřičky.“ pokračoval v popisu a asi by něco ještě přisadil, protože už se nadechoval a téměř vypustil další slova, ale nestihl to. Udělal krok dopředu a zachytil ji dřív, než stihla spadnout na zem a raději ji poponesl k lavičce, kde ji posadil.

“Těžká? Ne. Proč bys měla být těžká? Já se chtěl… chtěl jsem se zeptat jen… jestli je všechno v pořádku, když jsi tak najednou chtěla omdlít. Nebo se ti zamotala hlava?“ vychrlil několik starostlivých otázek. Tak dlouho se na nic už nějakou dobu nesoustředil a kdyby měl mluvit popravě, tak své myšlenky koncentroval na ni, aniž by měl nějaký větší problém. “Neřekl bych tomu zrovna odpověď, ačkoliv smysl to více méně dávalo. Ale příliš mi to nepomohlo, nikdy dřív jsem nad ničím podobným nepřemýšlel, takže si to neumím zrovna převést do přímé odpovědi ano nebo ne. Zamilovaný jsem asi poprvé.“ uvažuje dál nahlas, neuvědomujíc si, že možná volil slova, na které bylo příliš brzy. Na jeho obranu – nikdy předtím takovou zkušenost neměl, vždyť on se setkáním se ženami vyhýbal, jak jen dokázal. S žádnou si tak dobře nepovídal, žádná na něj nekoukala těmahle modrýma očima. Nebyl hloupý, aby si neuvědomoval pocity náklonnosti nebo aby si neuvědomil jejich sílu. Měl rád knihy a studium, líbila se mu kouzla – Nala se nedala srovnat ani s jedním. Kdyby šlo o ní, vzdal by se knih, kdyby šlo o ní udělal by vše proto, aby jeho kouzla fungovala. Slovo, které hledal používal u své sestry – miluje svou malou sestru, je to jeho rodina. Nala nebyla jeho rodinou, a tak jediné logické řešení bylo, že se do ní zamiloval. Později jí zastrčil pramen vlasů za ucho a přiznal se, že to z větší části bylo proto, aby se jí mohl znova dotknout. Fascinovalo jej to, svým jedinečným způsobem. To, jak mu to nevadilo, to, jak mu po doteku jemně brněla kůže i když neměla důvod. Na okamžik uhnul pohledem, než své zelené oči opět upřel na ni. Tiše se nadechl a párkrát zamrkal, ani ve snu by jej nenapadlo, že slova mohou udělat takové pokroky, že mohou rozbušit srdce a přimět jeho hlavu myslet na věci, které se v jeho hlavě nikdy předtím neobjevily. Krátce sklonil pohled na její rty a zpět do jejích očí, v těch jeho prolétlo několik neposedných jisker. Pramen jeho rozcuchaných vlasů se pomalu svezl do čela. “Rád… rád bych…“ párkrát zamrkal a naklonil se k ní blíž. Z nějakého sobě nepochopitelného důvodu ji chtěl políbit. Ne protože by musel, ne protože by byl nucen, prostě chtěl, horší bylo, že se nedokázal přimět, aby se naklonil blíž. Nemusel se přesvědčovat, jen si nebyl jistý, jestli to všechno nepokazí. Ostatně on si nebyl ani jistý, jestli tohle všechno vůbec může. A toho stavě do ne moc příjemné situace. Věděl, že se většinou takové věci neříkají, minimálně Joshua to opakoval hodně krát, že jestli se někdy do podobné situace dostane, aby to nehlásil dopředu, a tak jen mlčel, díval se jí do očí a přemítal o modré v jejích očích, o liniích její tváře, o řasách, kterými na něj mává s každým mrknutím, o pramenech blond vlasů, o jejím úsměvu, o barvě jejího hlasu. A pak se naklonil až k ní a krátce jemně ji políbil na rty. V tom momentě to nebylo nic víc než jen zrychlený tep v jeho žilách, ale ve chvíli, kdy se odtáhl a podíval se na ni to byla panika a strach v jeho očích, co jej prozradilo. Jen s tou výjimkou, že zůstal u ní a čekal jako socha, čekajíc na její reakci. Umřeš.

Nikdy nebyl zrovna zdatný, když šlo o vztahy. Posledně, když se mu jedna z mladších dívek na akademii snažila předat dopis, který měl obsahovat ono vyznání, schoval se před ní do knihovny. Ne že by před ní vyloženě utíkal, jen zvolil taktický ústup spleticí chodeb tak, aby ho nezvládla dohnat a případně zůstala ztracená v jednotlivých zatáčkách a rozích. Byl se sebou tehdy spokojen, ačkoliv se setkání s ní stejně nevyhnul, když ho nakonec přistihla na jedné z hodiny, resp. Na jejím konci a dopis mu stejně předala, a dokonce čekala až si ho přečte. Tehdy si myslel, že chce pouze pomoct s korekcí, a tak nakonec při čtení vypíchl hned několik chyb a špatných formulací, než si na konci přečetl, že se vlastně jednalo o dopis pro něj. Nevěděl, jestli dívku rozbrečel, kvůli výčtu chyb, nebo tím, že se ji nakonec omluvil, dopis položil na stůl a odešel druhým východem, když se ho pokusila obejmout. Poměrně dlouho se jí vyhýbal, než nakonec svou platonickou lásku přesměrovala na někoho z vojenské části akademie, a nakonec za ním skutečně přišla proto, aby měla dopis napsaný bez chyb. Nyní tedy stál naproti Nale a nechal ji vysvětlit mu některé z jeho předchozích nabídek k řešení. “Samozřejmě. To je logické. Ale každý dává věci najevo jinak. Joshua, když se raduje tak si zpívá, když je naštvaný snaží se nacpat ponožky do každého záhybu své postele a když má strach schovává se pod peřinu. Má sestra, když má radost usmívá se, když je smutná nepláče, dívá se na mě a v oči se jí lesknou. Tak to myslím – je fascinující, jak jsi se dívala na květiny, protože jsi se na ně dívala jako by byly nejcennějším kovem, který jsi poznala alespoň tak mi to připadalo, jelikož se ti v očích míhaly jiskry jako klenotníkovi, když prohlíží drahé kameny ve své výloze.“ zauvažoval nahlas, připomínajíc si přitom, že musí svého spolubydlícího donutit, aby ty ponožky z postele zase vyhrabal a nechal je vyprat dřív, než se z nich stane samo-pochodová armáda smradlavého špinavého oblečení. “Cože?“ zvedl na ni pohled a na okamžik se zamyslel. “Samozřejmě, že jsem toho všiml. Zvládl jsem spočítat tabulky skla s jiným odstínem a počet růží na tomhle altánku, aniž bych zapomněl vnímat co říkáš. Samozřejmě, že jsem si všiml toho, jak se díváš, když spolu mluvíme.“ konstatoval holá fakta, přičemž očima na okamžik zůstal u jejích očí. Všiml si toho už předtím, ale zatím neměl možnost to zpracovat k ostatním informacím o jejím pohledu. Samozřejmě, řekl jí, že je jako moře. Divoké a klidné, jemné ale silné. “Všimla sis někdy, že na okraji duhovek je barva vždy trochu tmavší? Tvoří to pěkný kontrast.“ často odbíhal od tématu, protože ho zrovna k tomu dovedly myšlenky, nyní tomu nebylo jen tak. Nemohl si nevšimnout, že svými slovy nepomohl k jejímu uklidnění. Že díky vlastní zvědavosti ji v podstatě nutil panikařit. To nechtěl, ale zároveň nemohl změnit téma, aniž by se dozvěděl svou odpověď, a tak docela sobecky čekal, trpělivě poslouchal její koktání a když konečně zjistil svou odpověď přemýšlel, jestli by v téhle situaci měl raději odejít, zmizet, ztratit se mezi květinami dřív, než to dopadne jako kdykoliv předtím, když se jej někdo pokusil přesvědčit, že jakýkoliv vztah je přece vlastně to nejlepší, co může někoho potkat, nebo jestli má zůstat a něco na to odpovědět. A tak stál jako přikovaný na místě. Očima postřehl pohyb a naštěstí zafungovaly reflexy, kdy udělal dva kroky dopředu a Nalu chytil do náruče dřív, než se vůbec stihla dotknout země.

Nikdy si neuvědomil, jakou má vlastně sílu, dokud mu nepřišlo, že zvednout dívku do náruče je jako zvedat peříčko. Stále ale mlčel, nepromluvil ani, když ji pokládal na lavičku, aby se v klidu posadila. Čupnul si naproti ní, aby k němu nemusela zvedat hlavu a mírně zvedl bradu, aby jí, viděl do očí. “J-je tohle ten moment, kdy se mám za svá slova omluvit, nebo se vyznat?“ položil jí otázku. Bylo zvláštní se na to ptát teď na místě, ale přišlo by mu hloupé odejít a omlouvat se později, pokud by to skutečně byla situace, kdyby se za svá slova, kterými ji přivedl do rozpaků měl omluvit. Na druhou stranu teď ani nebyl ten správný moment na to vyznávat něco většího než prostou náklonnost. Ale nebylo by to ani zcela zcestné, jelikož by to oběma mohlo ulehčit tíhu myšlenek, které by je do dalšího náhodného setkání mohli tížit. Dlouho neměl pocit, že příliš mluví, ale nyní měl potřebu mluvit znovu, jelikož nechtěl, aby jeho slova špatně pochopila. “Chci říct… řekl jsem, že jsi krásná, nechci brát svá slova zpět, jelikož je to něco, co si skutečně myslím. Nechci brát žádná svoje slova zpět, jelikož jsem přesvědčený, že to něco znamená, i když sám nevím co by to mělo znamenat, ale také nechci, aby ses cítila nepříjemně, a proto se ptám na správný postup – mám se ti omluvit za to co jsem řekl, protože to bylo ve špatnou chvíli a nevidíš v tom nic víc, nebo se pokusit vyznat z toho co si myslím, že to znamená.“ pokusil se tedy o něžné vysvětlení situace a sklopil přitom hlavu tak, aby se očima mohla změřit na zem. Vlastně nevěděl co si o tom má myslet, ale Joshua by pro to měl jistě nějaké přesnější pojmenování, které by zahrnulo celou tu situaci. Objetí i to, že vlastně vydržel ten dotek ne jednou, nejen pár vteřin ale delší dobu. Jestli to bylo jen tím, že je to ona, nebo co se vlastně změnilo. Mohla to být jen náhoda, nebo jen prosté hrátky osudu. Mlčel. “Ne. Nevadí mi tvůj dotek.“ kývl nakonec na její slova a opět hlavu zvedl, aby mohl následně upravit ten pramen vlasů za ucho. Nepřekážel mu, ne tolik, aby jej jeho přítomnost v její tváři iritovala. Jen chtěl lépe vidět na její oči. Proč? Záleželo by na tom? Prostě se mu chtělo. Chtěl využít toho, že nemá problém se jí dotknout, protože mu to pro jednou přišlo pěkné. Věděl, že proto existuje pojmenování, ale nechtěl ho hledat ani se na něj ptát, jelikož by se několik následujících nocí nevyspal pod nátlakem otázek jeho spolubydlícího. “Vůbec ne.“ zakývla hlavou na náznak slova ne. “Sluší ti to i s takovými drzými prameny.“ pousměje se, znovu se zaměřujíc na její oči, pomalu stahujíc ruku zpět k sobě. Bříšky prstů přitom zavadil o její tvář, takže za sebou zanechal jemné pohlazení. Co víc potřeboval k tomu, aby byla dál takhle roztomilá? “Jen jsem chtěl záminku se tě dotknout.“ Aby se znovu červenala.

Fotografická paměť k němu patřila a snad i proto si před ním někteří dávali pozor na jazyk. Dokázal odcitovat co řekli před několika hodinami nebo dny. Starší citace si tolik nepamatoval, nebo je spíše už nepřipomínal. Zkrátka něco promlčí čas, a i on si vede určitou myšlenku o tom, že ostatní lidé zapomínají na to, co řekli. I když ze začátku měl problém si to uvědomit. Nyní se to snažil trochu přizpůsobit svému okolí. Takže když ji během této konverzace podruhé upozornil na svou paměť a ona na to užasle reagovala jen se na ni mile usmál. Přikývl na souhlas, ale více k tomu nepřidával. Ostatně bylo toho na jeho kontě díky tomu už dost. Usmíval se na ni dál, tím úsměvem, co podlamuje kolena a s očima, které kradou srdce, i když to většinou ani netuší. Krásné zelené oči se zlatými sotva postřehnutelnými tečkami. Vytěsnil okolní svět, a tak pro něj na okamžik skleník přestal existovat, když se na ni mohl dívat. “Pokud to bylo příjemné překvapení, jsem jen rád.“ kývl hlavou a konečně uhnul pohledem na okamžik stranou, než se na ni opět zahleděl a neřekl jí to, co si myslel. Je sladká, roztomilá, jelikož se opět červená. A nachem zbarvené tváře, byly neskutečně krásné. On sice barvy nepoužíval, jelikož bylo stresující, když se s nějakou netrefil do odstínu, který měl živě v paměti, ale začínal mít pocit, že to bude mít nějaký hlubší význam. A jeho úsměv se ještě trochu rozšířil a on uhnul na okamžik pohledem stranou, kdy na jeho tváři stále hrál ten úsměv, jelikož mu její obraz zůstal pře očima, i když se díval stranou. “Myslím si spoustu věcí… říkal jsem ti, že jsem si tvou tvář prohlížel už předtím, kvůli kreslení… výraz v tvých očích se během naší konverzace mění, je to fascinující.“ konstatuje, když mu vlastně dvakrát za sebou poděkuje a rovněž se mu pokusí složit poklonu, kterou samozřejmě vnímal a uložil ji do paměti, bohužel na ni nereagoval více než úsměvem. Obvykle neuměl příliš dobře vstřebat komplimenty tohoto typu. “Myslím třeba na to, že když jsi mluvila o té špatné zkušenosti nebo nátlaku, byly tvoje oči zvláštně smutné, a i když ses usmívala, bylo to jiné, než jako když se usmíváš teď. A i ten úsměv a rozzářené oči, když jsi vešla do skleníku a šla od jedné květiny ke druhé, bylo to veselé, nadšené, ale stejně to bylo jiné než teď. Předtím, když jsi se dívala na toho králíka, taky jsi se usmívala a oči se ti leskly podle odrazů slunce ve skleněných tabulkách… Taky to bylo hezké.“ odmlčí se. “Jenže teď je to zase jiné, máš nachové tváře a usmíváš se, dýcháš rychleji – všimla sis. Může… může to být proto, že se díváš na mě? Když ses červenala předtím, taky ses dívala na mě.“ když už si tedy vážila toho, že si myslí jednu věc, jeho hlava si to přebrala po svém a dovolila mu tedy vypustit část jeho logického uvažování do prostoru mezi ně. Už se červenala dříve a dívala se přitom na něj, když ji upozornil, byla plachá. Pak ale byla nadšená a usmívala se i na jiné věci, měl za to, že je to dobré, ale teď když se na něj dívá zase tímhle upřeným pohledem, zase se červená. Možná to vzal až příliš sobecky, možná měl prvně zmínit to, co řekl. Párkrát zmateně zamrkal. “Červenáš se proto, že jsem řekl, že se mi líbíš?“ uvědomění, které by pro jiného bylo očividné, ale pro tohoto mága to bylo jako objevit novou runu. Nový kousek města, které mohlo patřit jen jemu, protože o něm nikdo jiný nevěděl. Klidné místo a magie zároveň. Vrátil se k uplynulým činům, to jak ji dal růži, to jak kvůli ní nechal na svém klíně toho králíka. Očima zaznamenal pramen vlasů v její tváři, naklonil hlavu mírně na stranu. Cože to před chvílí řekl?

Panika a zmatek, který nastal o chvíli později byla možná záchrana nebo také rozuzlení jeho problému, který v jeho hlavě nastal hned po tom, co se sám sebe musel znovu zeptat, jestli vnímal přítomnost správně. Na okamžik bylo v jeho hlavě naprosté ticho a klid. Moment, kdy si skutečně užil něčí objetí. Bez nepříjemného brnění, bez potřeby schovat se za první sloup, vyhledat první fontánu nebo se jít převléct na akademii, protože se jej někdo dotknul. Bylo to prostě jiné než za jiných okolností, kdyby ho neupozornila, kdyby nepanikařila, bylo by to dobré. A tak i když začal panikařit v rámci rozporů ve své vlastní hlavě nakonec opět vyhledal její objetí, nebo si ho sobecky přivlastnil. “Dobře.“ reagoval na její slova a jemně se usmál, když se k ní skláněl u objetí. V hlavě bylo na moment opět ticho, klid a pohodlí. Jako když sedává na svém oblíbeném místě v knihovně, když se opírá o rám okna a dívá se ven na hory nad Luminou. Nemohl si nevšimnout, jak se ji zachvěl hlas, když mu došlo, že se soustředí už nějakou domu na jednu věc, přesněji tedy na jednu osobu. Naprosto přijal fakt, že se jej dotýká, že je v jeho osobním prostoru, i že mu díky slovům šeptaným do krku dýchá na kůži. Nadechl se a s výdechem se odtáhl, ponechávajíc si její zápěstí v rukou. Měl jasný cíl, jelikož myšlenky pro to neměly logické vysvětlení, a tak zvedl její ruku k vlasům a pustil ji s prosbou, aby jej rozcuchala, když pak zvedal ruce k vlasům, aby je rozcuchal nazpět jen z pocitu, že jsou špatně a ona se mu omlouvala, zakroutil hlavou. “Ne.. ne tak, tak to není.“ dál se snažil vlasy upravit, dokud s nimi byl spokojen a byly opět v horším tajfunovém stavu než předtím. “Nejsem, nejsem zvyklý, aby na mě někdo sahal, aby… abych někoho objal nebo aby mi to nevadilo, ale s tebou je to jiné…“ pokračoval dál. “Jako, jako když jsem mluvil o tom, jak ses usmívala, jak ti zářily oči – pokaždé to bylo jiné a teď… myslím, že mi nevadí, když se mě někdo dotkne, nebo mě někdo obejme, jelikož mě to uklidňuje víc, než jiné věci – ale jen do té doby, pokud ta osoba budeš ty.“ dokončil konečně myšlenku a usmál se na ni. I pro něj to bylo nové, nedokázal si představit, že by na něj sáhl kdokoliv jiný, ale u ní věděl, že když se ho pokusí dotknout, bude to v pořádku. Jen nevěděl proč. “Jen ty vlasy – zvykl jsem si, že jsou rozcuchané, že mají svůj… tvar. Nevadil mi, že jsi je rozcuchala, jen jsi je rozcuchala špatně. Mimochodem…“ zahleděl se jí do obličeje a zvedl pravou ruku, nejdřív na půl cesty a pak až k její tváři, aby ji pramen vlasů, co ji padal do tvář zastrčil za ucho. “…tohle… chtěl jsem to udělat už předtím.“ pousmál se, tentokrát si dávajíc pozor na to, aby přitom pohybu, kdy ji dával pramen vlasů za ucho, zcela nepozorovaně cvrnkl do pavoučka, který se k vlasům spouštěl po své síti ze stropu altánku. I když hodně bojoval sám se sebou, aby to neřekl nahlas, udržel se a nechal si tu informaci pro sebe a stáhl ruku zpět k tělu.


Strana:  1 2 3   další »