Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S klidem naslouchal tomu, jak do místnosti přicházeli další členové rady, zatímco si sám pročítal svoje poznámky a informace, které si nestihl projít dopředu. Jistě, někdo by mohl namítat, že na to měli dostatek času, ale on sám prostě potřeboval mít všechno prozkoumané, aby měl aktuální informace, na kterých může stavět. Mírně pozvedne obočí na Connora, který přišel očividně poslední, ale ani to mu nezabraňovalo v tom, aby si hned vzal slovo a začal to tu organizovat. Ne, že by mu to nakonec bylo dovoleno, když s slovo jako první vzal Renald a Adriam tak složil svoje papíry a poznámky na jednu hromadu a nechal jen otevřený zápisník, kterým mohl případně listovat. Zároveň i naslouchal zbylým členům rady a poznamenával si body, ke kterým je potřeba se vyjádřit, ovšem skákat někomu do řeči nebyl jeho styl, takže se zkrátka rozhodl počkat, až na něj tak trochu přijde řada. Nemluvě o tom, že si alespoň mohl v hlavě sesumírovat to, co mu bylo sděleno od královny a to, co po něm teoreticky budou požadovat ostatní členové. Přece jen byl to zájem jich všech, aby se vyřešila situace v Collegiu, ovšem i tak musel pamatovat na svoje království a jeho potřeby. Stejně tak i na jeho ztráty. “Informace o počtu raněných vojáků kapitán ještě během dnešního rána neměl, ovšem můžeme tam jistě někoho poslat. Pokud Renald nemá aktuálnější informace než já.“ Pronese a podívá se na obra, který s celou záležitostí ohledně obrany Collegia začal. Pokud tedy Renald nepřijde s aktuálními informacemi, zavolá si k sobě jednoho muže ze služebnictva s pokyny, aby došel za kapitánem stráží a zajistil jim informace, popřípadě zatlačil, aby byly zjištěny a mohli jim být přidány. Pak se otočí zpět na ostatní členy, aby se vrátil k danému tématu. “Souhlasím s tím, že je potřeba nejdříve zjistit, kolik vojenské podpory je potřeba tady, než začneme slibovat, kolik vojáků může která země poslat.“ Dobře zná stanovisko své země na tohle téma, proto nejdříve chtěl zjistit aktuální situaci, aby se k tomu mohl nějak postavit a bez informací to moc dobře nešlo. “Vzhledem k tomu, že počet našich zraněných není závratný, tak rádi nabídneme naše léčitele, kteří mohou přicestovat i do Collegia. Alespoň někteří z nich. Stejně tak i podporu v podobě stavitelů, aby se daly obnovit poničené ulice ve městě. Jsem si jistý, že v tomhle ohledu se pomoc bude hodit i od ostatních zemích. Čím dříve budou ulice i některé hradby obnoveny, tím snažší by mohla být následná obrana v případě dalších útoků.“ Pronese, zatímco si prochází svoje poznámky, aby si ověřil že to je opravdu něco, co můžou poskytnout, ovšem věřil, že tenhle krok jeho královna uvítá daleko více, než kdyby tu nabízel vojenskou pomoc. Ne, na to Lumina moc přistoupit nechtěla, ovšem to neznamenalo, že nemůžou pomoct i jinak než jen díky svalům. Jemu osobně by se taky nezamlouvalo, aby jejich vojáky posílali jinam. Ať už do Collegia nebo na Valamuki Tapu, jak se dožadovala Howi. Žádost to byla jistě opodstatněná, ale on ji na rozdíl od Salangu vyhovět nemohl. Ovšem vlastně by mohl, alespoň s částí. Zvedne tedy hlavu a podívá se na nejmladší členku Rady. “V případě výcviku vašich lidí bychom vám mohli vyjít vstříc, ať už v rámci magie nebo i boje, ovšem museli by přijít do Luminy. V tuhle dobu pro nás není zrovna bezpečná vidina, že bychom svoje učitele posílali napříč celým kontinentem.“ Navrhne jistou alternativu, která by byla pro nej i jeho království schůdná. Otázkou zůstávalo, jestli je to přijatelné i pro druhou stranu. Víc ale udělat nemohl.
Debata ohledně armiarm se ho nedotýká, ovšem v případě stínových monster se musí přiklonit na stranu Inge a Zalerie. “Musím souhlasit s dámami, Connore, to, že se v jednom případě jednalo o nemyslící bytosti nemůžeme automaticky vztahovat na všechny. Nebo vy snad máte důkaz, že jsou všechna ta monstra stejná? Pochybuji, že takové důkazy najdeme na jedné nebo druhé straně, tudíž bude lepší počítat s horší variantou a to, že mají i určitou inteligenci. Minimálně některá. Není tedy radno to podceňovat.“ Pronese více méně smířlivě, protože začínat konflikt na základě něčeho takového by bylo zbytečné a celý proces by se tím jen zkomplikoval a zbytečně vyhrotil už na začátku. Otočí se na Inge, která jako první přišla s myšlenkou, že by mohli využít někoho z jejich mágů. Jako první mu logicky na mysl vytanula Sepha, ale ta jakožto rádkyně nepřipadala v úvahu jako první volba. “Jistě, také mě to napadlo, ovšem toto nadání je hodně vzácné a mágové, kteří jím vládnou nemusí být zrovna svolní k něčemu takovému. V krajním případě jistě někoho najdeme, alespoň pro pomoc v Collegiu.“ Souhlasí, ačkoliv si dobře uvědomuje, že to rozhodně není první řešení, které by zvolil. “Pokud tedy nedojdeme k jinému řešení, jak najít tyto hrozby, nebude zřejmě jiná možnost, než využít je.“ Řekne a mírně se usměje. Nechce působit tak, že tuhle pomoct nabízet nechce, ale nechce zkrátka riskovat životy těchto mágů zbytečně. Ne, že by se o sebe neodkázali postarat, ale jejich magie nebyla určena primárně k útoku či obraně.

Jeho návrat do Collegia byl o dost víc narychlo, než byl zvyklý, ačkoliv v jeho podání to tak nemuselo vypadat. Jistě, nejrychlejší by bylo, aby naskočil na koně a prostě odjel, ovšem to nepřipadalo v úvahu. Mimořádné sezení rady bylo zkrátka nevyhnutelné a on potřeboval zjistit, jaké škody byly napáchány v samotném Collegiu, což mu nedovolovalo moc dlouho zůstat v Lumině, ačkoliv by to nejraději udělal. Ovšem v Lumině byla královna, rádcové a spoustu dalších lidí, kteří se mohli postarat o zjištění škod a ztrát, takže tam nebyl potřeba. Jeho místo bylo zkrátka v Collegiu, kde se mohl připravit na zasedání a posbírat všechny důležité a potřebné informace. Byl si dobře vědom toho, že královna mu včas zašle informace a esenciální požadavky, které bude muset na zasedání zastávat. O to obavy neměl, takže se velmi rychle usadil ve svém pokoji v Senátu, kde strávil zavřený několik dní. Jídlo si nechával donášet a jediné chvíle, kdy odcházel z místnosti bylo do knihovny, nebo aby si zjistil u strážích nebo na ošetřovně, jak to vypadá se ztrátami a situací ve městě. Jistě, nebyl jediný, kdo se o to měl starat, ale hodlal mít hezky pohromadě všechny informace, což taky znamenalo, že si všechno hezky zapisoval. Sem tam si nechal přinést i nějaké sepsané zprávy o současné situaci. Nevadilo mu být zavřený v pokoji, ovšem i tak mu v pozadí mysli hlodala myšlenka, že se blíží čas, kdy bude muset vylézt. Nebál se toho, že bude muset interagovat se svými kolegy, ani z toho, že bude muset opustit pokoj, ale z toho, že nemá dostatek informací.
Ironicky mu ale tenhle stres nijak nenarušoval spánek, i když se probudil s několikahodinovým předstihem. Na druhou stranu to ale bylo přesně několik chvil předtím, než se ozvalo zaklepání na jeho dveře. Očividně nebyl jediný, kdo si přivstal. Dobře věděl, že jediný, kdo by v tuhle dobu přišel, byl posel z Luminy. Otevřel tedy dveře a převzal si dopis, ovšem předtím ještě krátce ženu vyzpovídal. Ne, že by měla detailnější informace než očekával od královny, ale občas jiní lidé viděli a zaznamenali věci, které vládnoucí vrstvě lehce uniknou. Jakmile tedy zavřel dveře a otevřel dopis, očima přelétl písmo jeho královny, aby si do hlavy vryl všechny důležité informace, které potřeboval. Pak dopis dal do kapsy na deskách zápisníku, který si hodlal vzít s sebou na zasedání. V rychlosti ještě naškrábal pár poznámek, které sice byli pro obyčejného pozorovatele nesmyslné a nedůležité, ale on si jimi částečně shrnul svůj postoj. Byly to spíš otázky, které potřeboval na radě nadhodit, aby získal odpovědi a názory ostatních.
Pak se ale opět ponořil do studia a získávání dalších informací. Vyžádal si aktuální zprávy ze včerejšího dne, ačkoliv předpokládal, že nebude mít moc času je prostudovat. Během vyčkávání se tedy alespoň připravil na odchod. Ne, že by hodlal jít ve vší parádě jako na nějaký ples. Rada nebyla žádná módní přehlídka a předpokládal že rokování může trvat i hodiny. Hnědé kožené kalhoty a boty doplnil o obyčejnou bílou košily, která byla o něco volnější a přes ní přehodil dlouhý kabátec bez rukávů, takže spíš připomínal vestu, kdyby tedy nekončil někde u jeho kotníků. Ten měl nefritovou barvu s bílým vyšíváním. Rukávy košile si vyhrnuly k loktům, takže na pravé ruce byla dost jasně vidět jeho zjizvená kůže, ačkoliv to ho nijak neznepokojovalo. Otálel v pokoji dost dlouho, aby vyčkal na zprávy, ovšem nemohl tu čekat až příliš dlouho. Načasování se ale nakonec ukázalo jako dostatečné. Když si vzal psací potřeby, svůj zápisník a otevřel dveře, zastihl akorát sluhu, který se chystal klepat a v ruce měl složku s několika listinami. Ty si Adriam ale jen velmi rychle převezme a poděkuje mu, než rychlým krokem vyrazí na zasedání. Cestu znal už dobře, takže se na ní ani moc nesoustředil.
Neprobírá se listinami cestou, ovšem má to v plánu až dorazí na místo, což netrvalo tak dlouho. Otevře dveře a na tváři se mu objeví milý úsměv. “Dobré poledne.“ Pronese hned, jak si všimne, že rozhodně není první, kdo přišel. Nepřekvapovalo ho to, pokud tu nebyl přesně na čas, tak maximálně s několikaminutovým předstihem. “Koukám, že máme ještě chvíli čas, než začneme.“ Pronese a vyrazí se usadit na svoje místo. Ne, že by se vyloženě těšil na sezení na tvrdé židli, ale nebylo mu to vyloženě proti srsti. Neujde mu fakt, že Inge má polštář, ale jen mu to mírně rozšíří úsměv. Sám se ale posadí a na stůl si položí jak zápisník, který dá lehce stranou, tak i složku s listinami, které si začne v rychlosti procházet. Je mu jasné, že na to nemá dostatek času, ale alespoň některé informace by tím mohl získat. Navíc pochyboval, že by se situace během jednoho dne změnila natolik, aby zprávy říkali něco kompletně jiného než kupříkladu včera. Maximálně se některé údaje změnily.

Sice už se v Lumině nějakou dobu zdržel, ale nebyla to tak úplně jeho vina. Královna měla nabytý program a on nemohl odjet předtím, než jí obeznámí s novinkami z Collegia. Byla pravda, že další zasedání Rady už se blížilo a on bude muset opravdu pohnout kostrou, aby pak stihl dorazit včas. Teď měl ale do zítřejšího rána volno, protože právě na zítřejší dopoledne královna přesunula jejich schůzku. Už potřetí, pokud by to tedy někdo počítal. Nebylo to zase tolikrát, ale rozhodně víckrát, než by se Adriamovi zamlouvalo. Ani tak ale nebyl z těch, kdo by se kvůli tomu nějak vztekal. Navíc si tu našel nového společníka. Sem tam se za ním podíval fénix, na kterého tuhle narazil v lese, ovšem do města se mu za ním moc nechtělo, což Adraim upřímně chápal. Nejspíš by si ho tu někdo chtěl odchytit a ochočit hezky doma v kleci, což nebylo zrovna nejvhodnější prostředí pro fénixe.
Jelikož ani on sám ale netušil, jaké je vlastně vhodné prostředí pro fénixe, tak zamířil na akademii. Tak nějak doufal, že tam na nějakou knihu o nich narazí, ačkoliv se předtím ještě hodlal zastavit v sekci s kouzly a knihami o své vlastní magii. Sice už to byla doba, co byl pryč z Akademie a měl o dost lepší postavení než kdysi, ale to ještě neznamenalo, že by věděl všechno, co mohl. Vždycky tu byla možnost se naučit něco nového. Místo toho, aby ale rovnou zamířil do knihovny, vyrazil chodbami, kterými rpocházel už kdysi jako student směrem ke známé místnosti. Tak nějak doufal, že najde Daina v jeho kanceláři. Ovšem ve chvíli, kdy zaklepal a hodnou chvíli se mu nikdo neozýval, usoudil, že tak snadné to asi mít nebude. Dain přece jen stále učil a navíc dohlížel an chod celého tohohle vzdělávacího zařízení, tudíž se nemohl enustále schovávat ve své kanceláři. Jenže nahánět ho naslepo po celé Akademii by taky bylo nejspíš marné. Možná by mohl zkusit odchytit nějaké studenta? Jenže se jich tu zrovna teď moc neprocházelo a ani tak by neměl zaručené, že by daná osoba věděla, kde se starší mág nachází. Adriam tedy přijal pomyslnou porážku a rozešel se chodbami směrem ke knihovně, která se nacházela o dost dál v celém komplexu. Dobře si pamatoval na to, jak se tu jako malý párkrát ztratil. Nebylo to nic zábavného, ale kupodivu nakonec vždycky vylezl tam, kde potřeboval být. Jako kouzlem. Kdyby věděl, že takhle jeho magie fungovala, tak by to bylo i vtipné. Jenže spíš měl jen prachprosté štěstí.
Zabočí za poslední roh chodby, kde se mu konečně naskytne pohled na velké dveře do knihovny, kterými proklouzne a zhluboka se nadechne vůně papíru a kůže, možná i krapet prachu, ale to mu nevadilo. Zamíří už naučeným směrem k oddělení, ve kterém se schovávají knihy asi o všech druzích magie. Sice se je knihovníci neustále snažili rovnat, ale nakonec to nebylo nic platné, takže nebyla výjimka, když kniha o znakové magii skončila mezi knihami o magii země. Ne, že by někdo zanedbával svojí práci, ale studenti jim ji ve spěchu zrovna neulehčovali.

Sice do Luminy dorazil už před nějakou dobou, ale že by měl vyloženě volno, to se říct nedalo. Musel splnit povinnosti a předat královně informace ohledně toho, co se řešilo na Radě, nehledě na to, že bylo potřeba probrat další postupy. V některých věcech si sice byl jistý, ale vždycky bylo lepší se ujistit, že s královnou mají stejný názor. Když se mu ale naskytla chvíle, kterou mohl využít podle sebe, vyrazil mimo město. Ne nikam extrémně daleko, protože tolik prostoru na ostrově zase nebylo, ale zamířil do Vrbového lesa a směrem více k horám.
Usadil se na spadlém kmeni a z brašny, kterou si vzal s sebou vytáhl papír a uhel. Ne, že by chtěl kreslit něco konkrétního, ale chtěl se uklidit někam, kde je větší klid. Úplně nečekal, že mu někdo tenhle klid naruší, ačkoliv to nebylo vyloženě špatné, jelikož když uslyšel zašustění listí a zvedl hlavu, měl možnost se zadívat na majestátního ptáka, který se usadil na stromě nedaleko od něj. Ohnivě zbarvená pera a žhnoucí pohled nedávali moc prostoru pro pochyby o tom, co za zvíře před ním vlastně sedí. Fénix. Upřímně by ho nečekal takhle nízko, ale i oni občas slétávali níže kvůli potravě. “Copak tě sem přivádí?“ Jednoduchá otázka, která beztak zůstane bez odpovědi, jelikož dobře věděl, že fénix mu neodpoví. Tahle vloha mu rozhodně nebyla vlastní. Když se ale Adriam zvedne, aby přišel k fénixovi trochu blíž a mohl si ho prohlédnout, tak pták načepýří křídla a zaklape zobákem. “Dobře, žádné přibližování. Chápu.“ Zamumlá mág a opět se posadí, protože riskovat to, že by na něj snad fénix naletěl a bránil se zobákem nebo spáry, nebylo něco, co by chtěl. Stejně tak ale mohl pták odlétnout. Ani jedna varianta se Adriamovi momentálně nezamlouvala. “Můžu si tě alespoň nakreslit?“ Další spíše řečnická otázka, ovšem ve chvíli kdy fénix neprojevil žádným pohybem nesouhlas, natočil se Adriam tak, aby měl na fénixe lepší výhled a papír si posunul tak, aby měl dostatečně tvrdý podklad, což si nakonec vyžádalo to, aby vytáhl jednu z knih, které si půjčil z knihovny na akademii a ještě je tam nedošel vrátit. “Takhle to půjde lépe.“ Poznamená si spíše pro sebe a zvedne pohled spět k fénixovi, který dál v podstatě nehybně sedí na větvi a mága sedícího na kmeni sleduje, jako by se ho snažil odhadnout. Zvláštní vidět podobný pohled i v očích zvířete a nejen lidí. “Zkusím tu kresbu nepokazit, ale nejsem zrovna nejlepší kreslíř široko daleko.“ Poznamená a usměje se na fénixe, který si začne rovnat pera na pravém křídle. Nevypadalo to ale, že by se chystal vzápětí vzlétnout. Spíš jako by snad odpočíval a čekal, co mu mág řekne dalšího. Pokud by si měl Adriam vybrat nějaké zvíře, které by mu mělo dělat společníka, nejspíš by zvolil právě fénixe. Dokázali léčit a upozorňovat na nebezpečí, ale také měli svojí vlastní hlavu. Sice to ne vždycky mohlo být užitečné, ale byl to projev jejich osobnosti, což se mu zamlouvalo. Vždyť i zvířata mají určitou povahu. Podobným směrem se ubírali jeho myšlenky, zatímco skákal pohledem z papíru na fénixe a uhlm zatím tvořil hrubý náčrt, který měl mít podobu fénixe na stromě před ním. “Jsi takový ideální společník, co? Nic nekomentuješ, ale dokážeš dobře poslouchat.“ Nadhodí, když dotahuje obrys zobáku. Fénix se na něj po jeho větě jen podívá a začne si čechrat a rovnat peří na druhém křídle. “No, moc ukecaný tedy nejsi, ale to bych po tobě asi chtěl moc, že?“ Fénix vydá hrdelní zvuk, který si Adriam vyloží jako souhlas. V podstatě je to první zvuková interakce, kterou z fénixe dostal, a i to považoval za úspěch. Následovala další slova ze strany Adriama a občas i nějaká zvuková reakce ze strany fénixe. Už to začínalo vypadat, jako by si s ním pták opravdu povídal, ačkoliv to klidně mohl být jen výplod Adriamovi mysli.
Po nějaké chvíli Adriam nokončí kresbu a uklidí papír i uhel zpět do brašny, stejně jako knihu, aby se mohl následně postavit. Tenhle pohyb přiláká více fénixovi pozornosti, takže na mága otočí svůj pohled. “Asi se pro dnešek budu muset rozloučit.“ Pronese a dál sleduje fénixe, který nakloní hlavu lehce na stranu a slétne o větev níže a o něco blíže k Adriamovi. Pořád to není tak, že by je dělilo pár kroků, ale i Adriam se odváží udělat dva kroky blíže k ptákovi, který mírně načepýří křídla, ale nic dalšího nedělá, jen dál mága pozoruje. Teď je mezi nimi asi pět nebo šest metrů rozdíl. Fénix setrvá na místě ještě chvíli, než opět vydá další hrdelní zvuk, roztáhne křídla a zvedne se mezi stromy k obloze. “Rád jsem tě viděl, tak zase někdy.“ Zamumlá Adriam a chvíli se dívá za fénixem, než mu zmizí z dohledu, pak už se otočí na patě a rozejde se zpět k městu, aby mohl pokračovat v dalších povinnostech a připravit se na cestu zpět do Collegia.

Sice dostal semínko už před delší dobou, ale nějak se zatím nedostal k tomu, aby ho zasadil. Ne, že by tedy zasazení zabralo tolik času, ale musel sehnat ještě květináč a nějakou zeminu, aby to mělo nějaký efekt. Sice tu vždycky byla možnost zasadit ho někde mimo město, ale tam by riskoval, že by ho mohl někdo sebrat. Takže teď už měl konečně čas, takže zvládl oběhnout i nějaké obchody a mohl si s klidem zahrát na zahradníka. I když on se svou magií k tomu moc predispozic neměl, ale snad jedno semínko zvládne udržet naživu tak dlouho, aby mu z toho něco vyrostlo. Teď už jen zbývalo opravdu vzít rudé semínko a zasadit ho do květináče, který si musel připravit. Připraví si květináč a do něj přesype zeminu, kterou sehnal a snad by měla mít i nějaký efekt. No, přinejhorším to budou jen vyhozené peníze. Nakonec se s tím bude muset smířit. Takže teď už zbývalo vzít semínko a dát ho do květináče, což taky udělal. Vyndá semínko ze skříňky, kde ho předtím schoval a položil na hlínu, do které ho trochu zahrabal. Ne nijak hluboko, ale dost na to, aby mohlo z půdy čerpat živiny. Pokud prodavač nelhal a opravdu ta hlína něco takového obsahovala. Nakonec ještě vzal menší nádobku, kterou naplnil vodou a zalil semínko. Pak ještě vzal květináč, který postavil na okno, aby si mohl ten malý zárodek rostlinky užít i nějaké to slunko. Teď už nezbývalo nic jiného než čekat, což mu vlastně nedělalo problém. Tedy samozřejmě počítal s tím, že sem tam by měl semínko zalít a tak nějak dohlédnout, jak se mu daří.

Porovnávat život a vnímání světa člověka a ducha, který tu byl stovky let, bylo jako zkoušet porovnávat život psa a želvy. Jiné druhy, jiná délka života a všechno. Nebylo možné, aby tyto věci vnímali stejně a měli na ně stejný pohled, ovšem bylo hezké slyše něco víc o tom, jak vlastně duch smrti s Achaky funguje, jelikož o jejich stylu života moc informací nebylo. Navíc Adriam se nikdy nezabýval studiem kultur a ras, měl jen takové obecné povědomí, které v tomhle do hloubky nešlo. Sice jejich magie byla jistě zajímavá, ale v některých ohledech i neprozkoumaná. Navíc on určitě nebyl z těch, kdo by ji mohl praktikovat, tudíž pro něj nedávalo moc smysl, aby se jí snažil studovat a pochopit. Byla by to pro něj nejspíš jen ztráta času, a tak nějak pochyboval, že by o ní byly nějaké rozsáhlé spisy.
Na jeho slova o kompromisech mírně přikývne a pousměje se. Tahle informace se mohla hodit, zvlášť pokud se Howi opravdu ujme svého křesla v radě, jak zmiňoval Sárí. V takovém případě bude asi jen na místě, aby uměla přijímat kompromisy. Pokud ovšem nepatří k těm Achakům, kteří kompromisy moc nemusí. To by pak mohlo být přinejmenším zajímavé, protože v Radě se sem tam objevil také někdo, kdo kompromisy moc nemusel a kdyby šli proti sobě? No, to už byl problém, nad kterým se může zamýšlet jindy.
“Na viděnou.“ Odvětí mu na jeho slova rozloučení a usměje se, když si všimne, že černé oči nahradili hnědé. Vypadalo to, že Sárí ustoupil do pozadí a nechal prostor svému Achakovi, to ovšem Adriama nedonutilo, aby ještě chvíli zůstal, protože opravdu potřeboval stihnout dostavník a dostat se co nejdříve domů. Takže jen s kývnutím hlavy vyrazí směrem ke stanovišti dostavníků, aby našel ten svůj a mohl se vydat na lehce krkolomnou cestu do Luminy.

Pousměje se. Možná to bylo zčásti naučené, ale i tak slova, který většinou vypustil z úst byla jeho názorem. Nemíval potřebu se někomu zavděčit, ačkoliv určitá dávka politické korektnosti byla v některých okamžicích na místě. Ale on nebyl nikdy z těch, kdo měli potřebu někomu předhazovat chyby nebo se snad rýpat v něčem, co bylo pro druhé nepříjemné. Pokud to tedy nebylo bezpodmínečně nutné. “Věřím jim, protože se jedná o můj názor, který jsem si utvořil. Nehledě na to, jak jsou politicky korektní nebo jak nepravděpodobné vám přijde, že bych jim opravdu mohl věřit.“ Ne, že by ho snad nezajímali názory ostatních a nenechal se občas zviklat v tom, v co věří, ale aby změnil názor by musel slyšet hodně dobré argumenty, protože do té doby neměl potřebu se podřizovat názoru někoho dalšího. Byl schopný se za svoje názory a nápady postavit, ač se to nemuselo na první pohled zdát, jelikož většinou působil klidně a mírně. “Možná jsem zvolil špatný slovní obrat. Vyloženě strach z nikoho mít nemusí, ale nikdy neškodí si na některé členy dávat pozor. Nikdy nevíte, čeho jsou lidé nebo i zástupci jiných ras schopní.“ Odpoví mu a pokrčí rameny. Nechtěl nikoho jmenovat, protože to mohl být čistě jen jeho osobní pocit. Ovšem dobře věděl, že občas byli někteří, od koho byste to nečekali, schopni zajít dál než by Adriam, kdy předpokládal. Jeho matka byla dokonalým příkladem za všechny. O tom se ale se Sárím ani Shirikim bavit nechtěl. Nebylo na místě rozebírat jeho soukromé záležitosti, a navíc takhle citlivé události jeho minulosti.
Na jeho slova jen mírně kývne. Sice mu to vyznělo jako nějaký druh omluvy, ačkoliv tam chybělo jakékoli slovo lítosti. Tak nějak tušil, že se duch neměl v úmyslu omlouvat, ale nijak to nekomentoval ani nerozebíral. Prostě to přijal jako věc, na které se neshodnou a on nepotřeboval v téhle věci dosáhnout svého a navíc pochyboval, že by ducha, kdy dokázal přinutit vidět tuhle problematiku jeho očima. Bylo to nemožné, protože oba měli jiné zkušenosti. Adriam věděl, že on jich má o poznání méně, ale ani to mu občas nezabránilo se o věcech dohadovat, pokud na tom opravdu záleželo a byla to důležitá otázka.
“Jistě.“ Souhlasí s ním a mírně přikývne. “Ovšem, ale mezi námi a vlastně i vámi a ostatními rasami je rozdíl. Vy jste nejspíš prožil mnoho let a pokud to přepočítám dejme tomu na lidské životy, tak jich jistě bylo mnoho. Navíc jste žil i dávno předtím, než jste s někým sdílel tělo. Dlouhověkost jistě změní pohled na celkovou vidinu domova a místa odkud pocházíte. Nehledě na to, že vaše existence má určitý smysl a účel. Na rozdíl od nás lidí, kteří před sebou mají pár desítek let, bez udaného jasného smyslu, který si musí najít sami. Navíc jsme nikdy nebyli takovou entitou jako vy, takže pohled na svět je úplně jiný. Takže ano, kdybyste byl zaujatý, byl bysta špatnou smrtí, ale proto nejspíš o tom, kdo kdy zemře rozhodujete vy, jako duch, který tu s námi je už nespočet let a nerozhodujeme o tom my lidi, kteří nevidíme celistvý obrázek a smysl bytí.“ Odpoví mu, ačkoliv má pocit, že se do svých myšlenek trochu zamotal. No, ne každý den vedl podobné filozofické diskuse se samotnou Smrtí. Jeho diskuse se většinou týkali více reálných a lépe uchopitelných záležitostí. Představa toho, že by v jeho těle byla další duše, která by měla vlastní hlavu a vlastní názory pro něj bylo těžké představitelné, takže opravdu nedokázal posoudit, jak těžké je tam tu duši vůbec dostat. On osobně měl občas dost problémů sám se sebou, natož aby se dohadoval ještě s někým dalším. “Nikdy jsem to osobně nezažil, takže to asi jen těžko posoudím, ale nic jednoduchého to zřejmě nebude. Soužití s někým druhým je vždycky náročné, nedokážu si představit, jaké to je sdílet jedno tělo.“ Pronese mírně zamyšleně. Jistě, dokázal si představit, že s někým například žije v domě a dělí se o takový prostor, ovšem dělit se o prostor vlastního těla. To pro něj bylo něco nepředstavitelného.
“Každopádně...“ Začne, když si všimne, že čas už pokročil a on by se měl odebrat k dostavníkům, aby náhodou nezmeškal ten svůj, protože čekat na další by mu celou cestu jen prodloužilo a on se popravdě těšil, až bude domů. “Měl bych už jít, pokud chci stihnout dostavník do Luminy.“ Pronese a pousměje se. Ne, že by se mu moc chtělo přerušit tuhle diskusi, ale byl si jistý, že ještě dostanou příležitost v ní pokračovat, a i kdyby ne, tak nějaké setkání je ještě čeká, už jen podle slov Sárího.

Reakci na jeho slova o legendách nezachytil. Bylo to jen nesrozumitelné zamumlání, které jím nejspíš i mělo být. Proto se na to raději neptal. Tak nějak tušil, že odpověď by se mu nemusela úplně zamlouvat. Navíc to, že se i sama Smrt rozhodla raději zamumlat, než mu nějak odpovědět na přímo bylo jasným znakem toho, že by to nebylo nic hezkého. Možná nějaká urážka jeho osoby nebo možná lidí jako celku. A i ostatních ras. Rozhodně se z toho dalo usoudit, že Sárí nebude zrovna fanouškem jejich legend a bájí. Ovšem nejspíš valnou většinu z nich mohl zažít, takže logicky na to měl úplně jiný pohled. Jemu by se taky asi moc nelíbilo, kdyby někdo z nějaké události v jeho životě udělal něco jiného s jiným významem, a ještě to neuvěřitelně nafoukl.
“Samozřejmě, ale tím že to řeknu, se to zázračně nevyřeší. Komunikace s nimi je díky tomu problematičtější, ale pořád tam alespoň nějaká je. Každá rasa má svou vlastní kulturu a zvyky, které se od nich nedají oddělit. Achakové mají to, že neradi opouštějí své ostrovy kromě jiného.“ Odpoví a pokrčí rameny. Jistě, byla to určitá obtíž, se kterou pak bylo potřeba nějak operovat, ale nebylo to něco tak strašného, aby se kvůli tomu potřeboval vztekat. “Myslím, že rozhodně v Radě nepatřím k těm, kterých by se měla obávat. Každopádně každý nápad bude vítaným osvěžením a určitým přínosem. Pohled někoho dalšího na některé věci může být prospěšný.“ Odvětí a pousměje se. Rozhodně by mu nevadilo, kdyby někdo do některých diskusí přispěl novým názorem. A pokud šlo o nějakou ohleduplnost, tak ta mu rozhodně nebyla cizí. Navíc by asi nebylo nejlepší si proti sobě postavit někoho, koho má očividně v oblibě sama Smrt. Nebo to tak alespoň vypadalo, protože tohle byl asi první úsměv, který vypadal, že má k dané věci kladný vztah. A nemluvil o Esmé.
No, ale jak ten úsměv přišel, tak zase zmizel a tentokrát byl pohled černých očí o něco děsivější. Ne, že by nebyly děsivé samy o sobě, protože čistě černé oči mu evokovaly spíš něco démonického než ducha smrti, který by technicky vzato měl být neutrální postavou. “Nejspíš budeme mít o zábavě každý úplně jinou představu.“ Odpoví mu a pousměje se. Jemu asi žádná část umírání nepřišla zábavná. Upřímně ani povznášející nebo příjemná, ale o tom se dohadovat nehodlal. Tu výměnu názorů by stejně neměl šanci vyhrát. Jemu spíš smrt připadala jako něco bolestného a někdy i děsivého. Například utonutí rozhodně nemohlo být příjemné, když se vám plíce plnily vodou a toužily po vzduchu, kterého se jim nedostávalo. No, možná byla představa děsivější než realita, ale opravdu neměl v plánu některé své představy testovat s realitou a skutečností.
Samozřejmě, že v některých ohledech byl neobjektivní a ani ho to nijak neuráželo. Vzpomínky a city byly něco, co mu nebylo cizí, a navíc ho to určitým způsobem formovalo a stal se díky tomu mužem, kterým byl teď. “Budu to spíš brát jako poklonu. Být neustále objektivní občas znamená, že máte absenci citu či vzpomínek. Nebo se zkrátka rozhodnete se jimi nenechat ovlivnit. V některých věcech je to samozřejmě vítané a dokonce vyžadované. Ovšem pochybuji, že nebýt ovlivněj místem, kde jsem vyrůstal by bylo dost smutné.“ Odpoví bez nějakého úmyslu ho urazit. Věřil tomu, že Sárí je objektivní, ale pochyboval o tom, že byl vždy jen objektivní, co se týkalo například Esmé. Jistě v konání svého cíle musel být objektivní, aby někomu nenadržoval. Stejně tak museli být výzkumníci pečlivý a nenechat se ovlivnit svými sny a cíli, ale když měl popsat vlastní domov? To rozhodně nespadalo pod věci, u kterých by měl být jen objektivní. Mírně pozvedne obočí, když se Sárí uchechtne a vypadá snad i pobaveně. “I usazení může být jen dočasné. Ale chápu tu touhu se naučit víc a cestovat. Dává to určitě smysl a umožní vám to zjistit, jak v některých zemí ošetřovatelství pokročilo.“ Přikývne a pousměje se. On osobně nikdy neměl velkou touhu cestovat a objevovat všechny kouty Alterry. To ovšem neznamenalo, že téhle touze nerozuměl nebo by jí někomu chtěl hanit. “Takže opuštění ostrovů a cestování je takovým dalším kompromisem, který jste spolu uzavřeli.“ Konstatuje, ačkoliv to částečně vyzní jako otázka. Přece jen si nemůže být jistý tím, zda je jeho domněnka správná, ačkoliv to tak minimálně vypadá.

Jistě, pověsti, legendy a povídačky, které všechny obyvatele Alterry provázely už od útlého dětství a často až do dnešních dní. To ovšem nebylo to samé, jako slyšet přímou pravdu. “Sbírat kousek po kousku části pravdy a snažit se je dávat dohromady je určitě něco jiného, než dostat celou pravdu dokonale naservírovanou. Navíc to vyžaduje určitou snahu, nápaditost a kreativitu vydolovat ze všech těch příběhů to pravdivé jádro, které je obalené vrstvami prvků, které mají celý příběh obohatit a někdy i zveličit.“ Odpoví a pousměje se. Ne, že jemu osobně by něco takového dělalo problémy, ale často se raději soustředil na jiné věci než hledání pravdy ve starých mýtech. Jeho doménou bylo spíše hledání kouzel a jejich studium. Někdy to sice také vyžadovalo určitou nápaditost a chuť pátrat, protože ne všechna kouzla byla krásně popsána. Zvlášť ta starší. U těch to občas bylo složitější. I tak na to teď neměl tolik času, kolik dříve, ale rozhodně si na to nehodlal stěžovat, protože do téhle pozice se dostal sám a byla pro něj pocta, že královna mu věří. Nebyla zrovna proslulá svou důvěrou v mágy.
Musí říct, že má Sárí pravdu. Zahlédnout Achaka byla opravdu rarita, proto byl i on sám překvapený, že na jednoho sám narazil. “V tom musím souhlasit, ačkoliv to není zrovna diplomatická odpověď. A pokud se to do budoucna zlepší, tak to bude jen dobře. Další hlas a názor v Radě by se v některých okamžicích hodil. Ano, židli tam Achakové stále mají a bude tam až do konce jejich existence. Stejně jako židle pro zástupce všech ostatních stále existujících království.“ Odpoví mu a mírně kývne. Nebyl důvod odstraňovat jejich židli z Rady, jelikož jejich rasa stále existovalo a stejně tak jejich království. Sice o nich neslýchali často, nebo se nepodíleli na vedení a věcech v Radě. I tak ale nebyli mrtvým královstvím jako Edenis. On ho už kypějící životem nezažil.
Pečlivě ho poslouchá a nakonec přikývne. Nakonec hádat se s ním nemá cenu. Navíc i on musí uznat, že s jeho slovy souhlasí, ač dříve říkal něco jiného, za čímž si sice částečně stále stojí, ale nemohl upřít pravdivost jeho slovům. U čehož se nebylo moc co divit, když mohl mluvit z vlastní zkušenosti. “Jistě, rovnováha je důležitá a stejně tak jistota. Ovšem u téhle jistoty nikdy nevíte, kdy zrovna přijde.“ Pronese jenom a pousměje se. “A jaká tedy smrt jako taková je, když jste ji už sám osobně prožil.“ Tentokrát se ho ani neptal jako ducha smrti, ale jako někoho, kdo už má s umíráním nějakou zkušenost. Jak často se vám totiž naskytne příležitost si promluvit s někým, kdo je po smrti. Nad jeho ujištěním se usměje. “To je dobré vědět.“ Pronese jednoduše. Obě ty informace byli jistě něco, co ho mohlo těšit. Zaprvé v dohledné době se očividně nechystal zemřít a zadruhé ho nejspíše čeká další setkání se Sárím nebo se Shirikim. Těžko říct, kdo bude v té chvíli u kormidla těla Achaka, ale byl si jistý, že v obou případech to bude jistě zajímavé a obohacující setkání. Už jen kvůli tomu, že s Achaky moc kontaktu opravdu neměl.
“Máte dobrý odhad. Mířím k domovu.“ Souhlasí s ním a nad jeho druhou otázkou se na chvíli zamyslí. “Oproti jiným královstvím by se dala považovat za malou, ale samozřejmě, že je tam hezky. Příjemné počasí, přívětivý obyvatelé, kteří vás málokdy nějak odbydou. Navíc se tam snoubí umění magie s umem vojenským. A to na malém prostoru. Navíc architektura je oproti zbytku Alterry atypická. Navíc je to můj domov, takže pochybuji, že bych vám tu mohl popisovat nějaké negativní věci. Je to místo, kde žije moje rodina, takže k němu nemůžu mít žádné špatné vazby.“ Odvětí ze svého subjektivního pohledu a usměje se. Sice už tam netrávil tak moc času jako kdysi, ale vždycky to bude jeho domov. “Pokud budete mít někdy cestu kolem, tak se tam určitě zastavte. Projití města netrvá tak dlouho a navíc je tam opravdu hezky. Určitě by se tam dalo i hezky odpočívat, nebo využít Shirikiho znalosti a schopnosti.“ Doplní ještě a sám si vzpomene na to, jak ho někdo jako malého ošetřoval po jeho zkouškách. Po prvních to ani nebylo tak strašné, jako po té druhé, kdy měl popáleniny. “A co vás, tedy spíše Shirikoho vedlo k tomu, aby se usadil právě v Grandiru? Nebo to bylo jen kvůli blízkosti Posvátného stromu?“

Pousměje se nad představou toho, že by snad duch dostal trest za sdělování informací. Ne, že by snad někomu přál něco takového, ale někoho bez těla můžete usmažit jen těžko. I tak ale věřil tomu, že by z toho duch nevyšel jen tak bez poskvrnky. Nejspíš by si vyslechl to, že vypouští z úst věci, které mají jeho druhu zůstat utajené. “Dokážeme toho zvládnout víc než to na první pohled může vypadat. I tak ale jistě existují věci a pravdy, které by před námi měli zůstat skryté. Navíc vyzrazování tajemství by jistě Neean považovala za zradu. To známe i my a rozhodně takové bytosti v lásce moc nemáme.“ Odpoví mu a mírně kývne hlavou. I on ve své pozici měl spoustu „tajemství“, které by neměl sdělovat na potkání a nejsou určené kde komu. Za něco takového by nejspíš jeho samotného královna dala upéct jako pečínku. “Netvrdím opak, ovšem komunikace s achaky je občas…komplikovanější.“ Pronese, ačkoli to nemyslí nijak špatně. Komplikovaně se komunikovalo i s jinými říšemi, které byli sice v Radě zastoupeny. U achaků, ale byl problém, že nějakou dobu v Radě ani nebyli aktivní. To pak komunikaci jako takovou komplikuje. I když pořád komunikaci s achaky upřednostňoval oproti jiným rasám. Kazrafany například. Ne, že by byli v komunikaci až tak špatní a bylo to náročné, ale on osobně s nimi ani moc komunikovat nechtěl.
“Vědět o něčem, že přijde neznamená, že víme, co očekávat. Od života většinou víme, co očekáváme a že to sami můžeme ovlivnit svými volbami, ale o smrti? Nevíme, jakou moc nad sebou samými budeme mít. I o válce můžete říct, že víte, že přijde, když jsou k tomu jasné náznaky, ale ani tak nevíte, co od ní očekávat.“ Něco z toho sice platilo i o životu, ale ten nikomu nepřipadal tak děsivý jako smrt. Sice to bylo stále něco stejně přirozeného, ale to vědomí, že jejich existence skončí zkrátka lidi děsila. Před začátkem života hlavně bytost jako taková nevěděla, kam jde a co jí čeká, neměla vědomí a nevnímala. To až po narození, kdy si moc vybírat nemohla. Nebo tak to alespoň viděl on. Nepamatoval si nic, před svým narozením a dokonce ani pár let po něm. “S tím nemůžu než souhlasit. Čím blíž jsme smrti, tím se náš pohled na ni mění. S věkem jistě přichází i určitá moudrost v tomhle směru.“ Souhlasí s ním a přikývne. Ne, že by měl moc šancí porazit v podobné diskusi ducha smrti. Takové vyhlídky si snad ani dělat nemohl, jelikož na rozdíl od něj nebyl nesmrtelnou entitou, která tu byla spoustu let před ním a bude i po něm.
Mírně kývne hlavou. Dávalo smysl takový kompromis uzavřít, zvlášť když očividně každý chtěl a usiloval o něco jiného. I když nutno podotknout, že slova Sárího ho moc neuklidnila. I když asi se nemusel bát toho, že by teď někdo přiskočil a pokusil se ho zabít. Na to bylo moc světla a okolo moc lidí. Ovšem na cestě do Luminy to vyloučené nebylo. “Beztak mě jedno poslední setkání s vámi čeká ať už dříve nebo později, takže je to pochopitelné. I když bych raději to později.“ Odpoví mu a pousměje se. Ne, že by toho chtěl ještě spoustu vykonat, ale chtěl ještě splnit nějaké povinnosti a třeba alespoň vidět svou sestru, jak se s někým usadí. I když kdyby přišel jeho čas, nejspíš by moc neprotestoval, což ale neznamenalo, že by chtěl jít smrti v ústrety.

Změří si ho pohledem a pousměje se. “A o jaké pravdě tu tedy mluvíme? Pokud jste tedy tak sdílný, velmi rád si je poslechnu. Přece jen není nikdy na škodu si rozšířit obzory a získat nové informace. Zvlášť z tak vzácného zdroje jako jsou duchové.“ Odvětí, protože by ho opravdu zajímalo, co přesně má duch na mysli. Jistě, mnoho duchů mluvilo jen se samotnými Achaky, které si vlastně vybrali, ale nikdy nezkoušel, jestli dokáží mluvit i čistě za sebe s někým jiným. Podle slov Smrti to dokázal jen on a jeho protiklad, Život. Vlastně to dávalo i smysl. Oni měli na lidi ten největší vliv, takže dávalo smysl, že budou i v jistém ohledu silnější než jiní duchové. “Přesně tak, zastupuji Luminu v Radě.“ Potvrdí mu jeho slova. Nebylo to žádné tajemství, ačkoliv to rozhodně nebylo to, co by o sobě měl nutkání rozhlašovat. Jistě, bylo o něm známo, že je zástupce Luminy, ale většina si jeho jméno na první dobrou nespojila s obličejem, pokud to byl úplný cizinec. V Lumině to bylo zase něco jiného, tam se pohyboval většinou mezi lidmi, kteří byli s ním i jeho pozicí obeznámeni, takže nebylo potřeba to tam nějak rozhlašovat.
“Jistě, vy sám sobě jste známý, ale kolik lidí nebo jiných bytostí jste za svou existenci poznal a promluvil si s nimi. Ne jen dohlížel na jejich smrt či umírání?“ Odvětí mu a mírně pozvedne obočí. On sám sobě taky nebyl neznámý, stejně jako některé jiné bytosti mu připadali dostatečně známé, ovšem stále existovalo spoustu z nich, které neznal nebo nevěděl vše o jejich stylu života či magii. “Nechci vám vyvracet vaše slova, ale existují i bytosti, které smrt láká.“ Upozorní ho a trochu se zamračí. Sebevraždy byli něco, co stále probíhalo, ačkoliv jemu samotnému se to nelíbilo a rozhodně mezi tuto sortu lidí nepatřil. Pak tu byli samozřejmě bytosti s nízkým pudem sebezáchovy, kteří se také do nebezpečí vrhali po hlavě a nezáleželo jim na tom, jak nebezpečné to je. Některým smrt zkrátka přišla lákavější a jednodušší než život, který toho měl spoustu co nabídnout. Ale asi tušil, jak to Sárí mysli, pokud si měl někdo vybrat, tak nejspíše volil život. Adriam sám nevěděl, jak by se v takové chvíli rozhodl, ačkoliv by to záleželo i na tom, v jakém čase a chvíli by tato volba přišla. Pak stočí pohled stejným směrem jako muž, a tak mu přímo před očima padne stará žena k zemi. Nejdříve mu nedojde, na co se vlastně dívá, dokud to samozřejmě Sárí sám neřekne. Smrt přímo před ním. “Smrt málokdy přichází ohlášená, ale nevyhne se nikomu.“ Pronese jenom a tak nějak se od toho distancuje. Tu ženu neznal, ačkoliv tušil, že mladší žena bude hodně dlouho litovat, že ji nutila jít na trh. Soucítil s ní, ovšem i tak věděl, že pro starší ženu to jistě nebylo jako rány z čistého nebe. Jistě prožila dlouhý život, ačkoliv by jistě našla věci, kterých lituje, nebo by je změnila. Ne, vždy to bylo možné. Pak se vrátí pohledem k Sárímu a pokouší se nemyslet na to, co se teď kousek od nich odehrálo. Ne, že by ho to děsilo, ale mrzelo ho, co se stalo. Smutek nad cizím neštěstím. “Nešlo o lichotku, ale o prosté konstatování. Nemyslím si, že by vás lichotky nějak obměkčili nebo přiměli k něčemu, co je vám proti srsti. Bylo by tedy k ničemu zkusit se vám zalíbit.“ Odpoví a pokrčí rameny. Byl to prostý fakt. Smrt by měla plnit svou povinnost a ne se otáčet na to, kdo se jí pokusil vlichotit. “Vaše společnost není děsivá. Je zvláštní a nezvyklá, ale ne děsivá. Smrt je něco přirozeného a nakonec se potká s námi všemi, až nadejde nás čas.“ Jistě, nebylo nic příjemného pozorovat smrt, která se odehrála přímo před ním, ale stále to nebylo nic děsivého. Stařenku nikdo nezabil nebo nezpůsobil její smrt a nenechal jí účelně trpět. Zkrátka její tělo nevydrželo to, co bylo potřeba. Bylo to přirozené, ačkoliv jistě ne zcela poklidné. “To zní jako dobrý kompromis. Oba nakonec získáte to, co je pro vás důležité, ačkoliv jste museli i oba ustoupit.“ Zhodnotí jejich dohodu a mírně přikývne. O kompromisech něco věděl. Ne, vždycky mohl být každý zcela spokojen, ale bylo důležité, aby byly obě strany spokojené alespoň částečně. “Takže v případě, že bych byl teď napaden, tak by měl Shiriki možnost mi pomoci, jestli to chápu správně?“ Pronese a mírně pozvedne obočí. Jistě bylo uklidňující vědět, že jeho čas se ještě neblíží a nejspíš před sebou má dlouhý život, ačkoliv záleželo na tom, jaká rozhodnutí do budoucna učiní. Mohl zemřít klidně zítra, pokud by se někdo rozhodl, že je nutné ho odstranit.

“Je lepší stavět alespoň na nějaký informací, ačkoliv můžou být zkreslené. Dává nám to určitý pocit, že nejsme tak bezmocní, jak to občas vypadá v porovnání s jinými rasami. Navíc logicky nemůžeme mít tolik informací jako duchové.“ Odpoví mu a pousměje se. Jistě, spoustu svých znalostí měl z knih. Některé dokonce i sám napsal nebo získal pozorováním, ale člověk se v současnosti nemohl spolehnout na nic jiného než na vědomosti z knih, protože nežilo moc bytostí, které by si snad bohy pamatovali, a navíc promluvit si s nimi nebylo jen tak. I když v tuhle chvíli mluvil se samotnou Smrtí a nebyl to takový problém, jak se zdálo. Ovšem kdyby tohoto ducha hledal cíleně, nejspíš by to bylo zbytečné a marné. “Neřekl jsem, že nemáme na výběr, ale některé události v našem životě jsou dané, ačkoliv cestu, kterou se k nim dostaneme, si volíme sami a je to naše volba.“ Odpoví mu a pousměje se. U něj by se dalo za takovou událost považovat probuzení jeho magie. Muselo být určeno, že se jeho magie probudí a jeho matce se nejspíš nechtělo moc čekat, než se k tomu dostane sám. Chtěla to hned, a tak ohrozila jeho vlastní sestru. “O udržování rovnováhy světa toho moc nevím, ovšem udržování rovnováhy mezi jednotlivými rasami a mírem. To už zní více jako můj obor.“ Odpoví mu a pokrčí rameny. Rovnováha světa, života a smrti, nebyla jeho starost. Navíc na to byl i moc malý pán, aby měl do podobných věcí co mluvit. Ovšem udržet určitou rovnováhu, a hlavně mír mezi rasami a jejich názory či touhami bylo něco, co dělal v Radě docela často. Ne, že by si tam pravidelně šli všichni po krku, ale některé diskuze byli pěkně vyostřené. Zvlášť když se do něčeho obula Inge a on si úplně nevěděl rady. Neměl Kazrafany rád, děsili ho, ačkoliv to nerad přiznával. A když se Inge dostala do ráže, tak měl občas problém jí oponovat, ovšem vždycky se k tomu nakonec dokopal. “Na životě ale nelpí jen lidé, ale i ostatní rasy. Převážně kvůli tomu, že je to něco známého, něco, čemu rozumíme, ačkoliv ne dokonale. Smrt je oproti tomu velká neznámé, od které nevíme, co očekávat. Nikdo se z ní ještě nevrátil, aby nám řekl, jaká je a co se stane, když náš život skončí.“ Odvětí mu, ačkoliv to je vlastně jen jeho názor a myšlenka. Lidé i ostatní rasy se nejspíš báli toho neznáma, které je po smrti čeká. Nic o tom nevěděli a báli se prostě jen skočit do neznáma. Na slova o přidělávání práce neví, jak reagovat, tak prostě zareaguje na jinou myšlenku v jeho slovech. “A téhle možnosti si vážím, ale i tak mám před sebou tvář někoho jiného, s nímž ho sdílíte a pochybuji, že by ocenil, kdybych ho při příštím setkání oslovil jako Vás. Navíc by to nebylo uctivé ani pro vás.“ Odpoví mu a zahraje trochu i na ego samotné Smrti. Ne, že by to považoval za nutné nebo by se mu chtěl nějak vlichotit. Pochyboval o tom, že by Smrt jako taková mohla mít nějaké oblíbence. Ne, zkrátka přicházela, když přišel čas zemřít a nebylo se tomu, jak vyhnout. “Těší mě.“ V podstatě zopakuje slova, která už jednou vyřkl k tomu samému muži, ale tentokrát je směřuje k Achakovi, který je v tomhle rozhovoru pouhým posluchačem. “Snad dostanu příležitost si někdy promluvit i s Vámi.“ Doplní ještě a pousměje se. Jistě, bylo to podivné, ale alespoň bylo vyrovnané, že oba znali jméno toho druhého. Nejspíš by bylo neslušné, kdyby Shiriki znal jeho jméno, ale on by mu oslovení neoplatil, ač by to nebyla jeho vina. “Jen projíždím. Vracím se zpět do Luminy.“ [/color] Odpoví mu. Jistě, detaily vynechal, ale pokud je bude chtít duch znát, jistě se zeptá. Navíc zahlcovat ho nepotřebnými věcmi a záležitostmi jistě nebylo nutné. “Takže ošetřovatel. To je zvláštní volba pro někoho, kdo se spojil s duchem Smrti. I pro vás to musí být trochu složité, ne?“

Upřímně ho překvapí, když si všimne toho, že má muž černé oči. A to nejen duhovky a zornice, ale i bělmo. V podstatě jeho oči vypadaly jako černé propasti. S nikým takovým se ještě nikdy nesetkal, ačkoliv za svůj život rozhodně nemohl potkat úplně každého na ostrovech. O tom si ani nedělal iluze. “Jistě by je udivilo to, že vidí boha. Ovšem o Urusovi máme spoustu informací, takže si nejsme jistý, co dalšího by nás mohlo ještě udivovat. I když je pravda, že vždycky může přijít něco nového a překvapivého.“ Nebral to úplně z pohledu toho, že by mohl udělat nějaký zázrak. Bral to spíš z té perspektivy jako je chování a vyjadřování, protože mu přišlo jen logické, že v případě využívání božské moci by lidé byli jistě udivení, co všechno by byl Urus schopen dokázat. Ovšem jeho další slova už mu přijdou o něco víc matoucí, jako by se muž s Urusem opravdu osobně setkal, což mu nepřišlo zrovna pravděpodobné. “Je to bůh, který má na starost osud nás všech, takže myslím, že si může určovat, kam máme jít jaké náhody se nám stanou.“ Ne, že by se mu úplně líbila myšlenka, že bůh řídí každý jeho krok, ale věřil tomu, že jistou cestu má už předepsanou a jen tak z ní asi nesejde. Ne, každý měl svůj osud určitým způsobem nalajnovaný, ačkoliv si rád myslel, že některá rozhodnutí jsou jeho a nemají s bohem určenou cestou moc společného. Ovšem ve chvíli, kdy se mu představí mu zapadnou kousky skládačky do sebe a pousměje se. Očividně narazil na Achaka, kterému se podařilo spojit s duchem smrti. Co tak věděl, nebyla to zrovna běžná záležitost. “Těší mě, Adriam Bennette. A jak se jmenuje Achak, kterého jste si vyvolil?“ Oplatí mu představení a rovnou se zeptá i na druhé jméno, které patřilo skutečnému muži, kterému tělo patřilo. Ačkoliv to by mohlo být ožehavé označení, protože co tak věděl, tak se Achakové o tělo a mysl částečně s duchem dělili. Úplně nerozuměl tomu, jak to funguje, ale to nejspíš nikdo moc z venku nevěděl, ačkoliv ho to donutilo si jen tak pro sebe poznamenat, aby si o tom načetl něco víc. Přece jen i Achakové byli členové Rady. “Máte dobrý odhad. Jsem mág.“ Potvrdí mu jeho slova, ačkoliv se o to nežádal ani to nepokládal jako otázku. Koneckonců to nebylo něco, čím by se potřeboval tajit nebo to skrývat. Nakonec nebyl úplně bezejmenným mágem díky své pozici v Radě, ale to zase nebylo něco, co by potřeboval na potkání sdělovat, když se ho nikdo neptal. “A co Smrt přivádí do tohoto města? Máte zde nějaké záležitosti na vyřízení?“ Zeptá se a mírně pozvedne obočí. Ne, že by potřeboval vyzvídat, ale zase ho to zajímalo. Nejspíš musel být nějaký důvod, proč tu je. I když se to mohlo více vázat k samotnému Achakovi než k duchovi v něm.

Cesta do Luminy byla poněkud zdlouhavá, za což si ale Adriam mohl ve výsledku sám. Na koni by jistě cesta uběhla rychleji, ale on nikdy nevěnoval čas tomu, aby se téhle činnosti naučil, tudíž musel cestovat dostavníky, které ne vždycky jeli přímo až do jeho rodné země. Tenhle zastavoval v Grandiru, kde musel mág čekat na další povoz, který by měl mířit až do Luminy a on by tak měl brzy dorazit domů. Předat nějaké zprávy, prodiskutovat určité plány s královnou, a pak ho bude opět čekat cesta zpátky do Collegia, aby nezmeškal zasedání Rady. Cestování ho také donutilo se obléct více pohodlně, a i docela nenápadně. Hnědé kalhoty, bílá košile a hnědý kabát, který měl ale složený v brašně, protože nosit ho v rukou by bylo nepraktické. Navíc teď měl pár hodin na zabití v Grandiru, než bude mít příležitost pohnout se dál. Ty využil k tomu, aby si něco málo nakoupil na trhu. Kromě jídla, které mu v dostavníku asi těžko bude obstarávat někdo druhý, to byli i nějaké pergameny, které jistě využije na poznámky při svém studiu. Nehledě na to, že si pořídil i pár uhlů, aby mohl malovat. Ne, že by byl kdo ví jaký kreslíř, ale dalo se tím dobře odreagovat. Ačkoliv v dostavníku se tím čas azbíjel jen těžko, když si představíte všechno to kodrcání po cestách a nerovnosti na nich. V takových podmínkách se dalo kreslit jen těžko. Zatímco tedy všechno rovnal ve své brašně, aby se mu pohodlněji nesla a hlavně aby se nic neponičilo cestou, zamířil stranou od trhů směrem k soše boha Uruse. Měl bych se zastavit i za Dainem. Probrat s ním to kouzlo, které začal vymýšlet. Z jeho myšlenek a plánování toho, co by měl v Lumině podniknout ho ale vytrhnou slova muže, kolem kterého prochází. Celý v černém a stojí u sochy Uruse. Adriam se zastaví a podívá se na sochu. “Pochybuji, že kdokoli v současné době by měl tu čest se s ním potkat.“ Pronese a pousměje se. Jistě, bohové a duchové tu příležitost určitě měli, ale je do téhle skupinky nezapočítával. Měl na mysli bytosti s vlastním tělem, které si mohli pamatovat ještě dobu před zrodem Delliria. A pokud nepočítá samotné Dellirium tak nikdo takhle starý po zemi už ani nechodil. “Snad jsem vás nevyrušil, ale ten komentář se nedal přeslechnout. Proč myslíte, že by se lidé divili?“ Zeptá se a mírně pozvedne obočí. Prošlo mu rukama hned několik knih o náboženství, ale ze žádné neměl pocit, že by donutilo lidi být v údivu se setkání s tímto bohem. Tedy pokud nebere v potaz už jen fakt, že by člověk stál tváří v tvář bohovi. To by jistě bylo dosti hodné údivu, ale měl pocit, že na to muž nejspíš nenarážel.