Příspěvky uživatele

GRACE

Byly dva druhy komediantů. A sice ti, kteří byli mezi druhými lidmi jako rybky ve vodě a spokojení byli jenom v případě, že kolem nich bylo spoustu lidí. Nu a pak takoví, kteří žili vystoupením a pak, když přišla řada na to, aby se podobně chovali i na veřejnosti, ukázalo se, že jsou jako ptáčata, která se učí létat. Lyn patřila svého času spíše do té první skupiny. Bylo jí všude plno a všechno, ale opravdu všechno chtěla umět a vědět. Teď byla naopak ona tím typem osoby, ze které se informace páčí v případě, že uzná, že je sdělit nechce. Ne však v případě Grace. Ten nepříjemný pocit, že si snad nebudou mít co říct, že si budou zcela cizí zmizel tak rychle jako hrneček s čajem, jež si objednala. „To je v pořádku, úplně ti rozumím. Naše Layla na tom byla dost podobně. Mamka jí vždycky radila, že si má představit lidi kolem sebe v pyžamu a s takovou tou čepicí s bambulí, ale taky byla šíleně nervózní, když se měla bavit s někým, kdo nebyl z manéže.“ Dříve by měla problém mluvit o rodině bez toho, aby se jí oči nezalily slzami. Pokud ji však Luem něco naučila, bylo to právě obrnit se proti stesku. Sama přišla o osobu, kterou velmi milovala a pro Lyn bylo nepředstavitelné, jak je to možné, že se z něčeho takového nezblázní. Ovšem na rozdíl od Luem ona měla stále hodně velkou šanci, že se s rodinou znovu setká.

Její myšlenky se nakonec stočily k módě a elfům. Lhala by, kdyby tvrdila, že za to není ráda. „Myslím, že každý národ má svoje kvality, co se výrobků týče, to se mi hrozně líbí, ta pestrost, to co najdeš u elfů většinou nenajdeš nikde jinde nebo ne v takové podobě a naopak.“ Dvě dívky se nakonec rozhovořily a debata plynula vskutku rychle. Aewellyn se několikrát přistihla, jak se uvolněně směje. Zkrátka a dobře, pokud jí hlodaly v hlavě nějaké černé myšlenky, tak je zahnala slunečná povaha její přítelkyně.

Na moment si mohla všimnout temného stínu, který se objevil v očích snědé dívky. Zamyšleně se zatahala za jeden z ebenově zabarvených pramínků. Nejraději by se teď sebrala a sedla na nejbližší loď, která by plula do Pertanianu. Jistě, její rodina měla možná toulavé boty, ale tradovalo se, že zimoviště je jako domov, jakmile přijdou mrazíky, tak je dobré mít jedno stálé místo. Kromě toho, jejich rodina neměla dost peněz na to, aby si mohla dovolit platit za více než jedno místo, zvlášť, když to, které znali, bylo vyhovující. Mohl snad někdo chtít, aby se její rodina nadobro ztratila? Zakroutila hlavou, bát se začne teprve v momentě, kdy k tomu bude mít skutečný důvod, až nebude mít víc položených otázek, než nezodpovězených odpovědí. „Až na to, že tohle nebyla neznámá trasa.“ Zašeptá si spíš sama pro sebe, byl to drobný pohyb rtů a slova se prakticky nedala zaznamenat i pro toho, kdo stál přímo vedle ní. Bylo to jednoduše zvláštní, komediantské rodiny si zakládaly na tom, aby o sobě navzájem věděly, proto bylo prakticky nemožné, aby se někdo jen tak v nenávratnu ztratil. Jakmile se však rozhovor posune k příbuzným a dětem, Aewellyn se na tváři objeví něco, co by se dalo považovat za bohorovný úsměv. „Tomu nevěř, po laně bude lozit, jen co se naučí trochu chodit.“ Nu a pak už byl jejich rozhovor přerušen slavností a závodem.

Podle Lynina skromného úsudku by řekla, že si nevedou až tak špatně, ale nešlo o nic tak závažného jako když plnili s Luem a Rawenem nějakou zakázku. Bylo jen s podivem, že si i tyhle jejich neslavné postupy užívala plnými doušky. Zkrátka a dobře se dokázala radovat z maličkostí jako například z toho, že se může dohadovat s obchodníky, ochutnat kořeněný čaj nebo tady pobíhat s Grace a pátrat po předmětu, o němž ani nevěděli, jak pořádně vypadal. A pokud jde o obchodníka, Lyn doufala, že jejich zdánlivá touha něco si koupit stačila k tomu, aby vyklouzly z jeho spárů a pokračovaly dál. „Hm, máš pravdu, zmiňovali klubíčko a ještě pásku…“ Odvětí a proplouvá dál davem lidí. „Přání je dost cenný dar. Něčeho takového se jen tak normálně nevzdáš.“ Musela s přítelkyní nesouhlasit, přeci jen to, co bylo cenné a co naopak nebylo, bylo příšerně subjektivní.

GRACE BALJYRE

Lyn s lidmi nikdy neměla problém, dříve to brala tak, že ti, kteří cestovali s nimi a patřili do hejna, byli prostě přátelé a dalo se jim věřit a teď dokázala zase poměrně dobře rozlišit ty, do kterých důvěru vloží, a před kterými se naopak bude mít radši na pozoru. A muže hodnotila docela stejně jako kohokoli jiného. Avšak Urus? Bůh, kterého se učila mít ráda už jako malá holčička, to bylo něco zcela jiného. Snědá dívka si plně uvědomovala, že mu pak musí poslat nějakou oběť jako poděkování, ať už se Etterawen tváří, jak chce. Nad první poznámkou se pouze lehce pousmála, kdežto na druhou odpověděla, jelikož si všimla, jak moc Grace zřejmě zamrzelo, že ji zhodnotila tak stručně a rychle, proto ještě dodala, „to byl kompliment. Moje maminka říkala, jak spokojeně vypadáš a co teprve tvoje vlasy, působíš na mě docela stejně, jako když jsme se viděli posledně. A to je dobře." Štíhlé prsty bývalé akrobatky druhou dívku jemně pohladí po líci, než prsty opět obejmou hrníček a upije další doušek z nápoje, který ona sama považovala jednoduše za lahodný. Bylo na ní poznat, jak si tu specifickou chuť užívá. Ani při koštování však její pozornost nepolevovala. Nebylo to poprvé, co si tmavovlasá dívka pomyslela, jestli se někdy bude moct vrátit ke starému životu, nepochybovala, že ji její rodina nezavrhne, byli si hodně blízcí, stále tu však byl onen nepříjemný strach, jestli by se po tom všem, co už zažila, mohla vrátit k bezstarostnému létání. Tahle volba však ještě byla velmi daleko a stejně jako nechtěla dávat sbohem své rodině, nemohla jen tak odejít od té nové, která ji přijala. Mimoděk čokoládově oči opět vyhledaly sochu boha. ‚Však ty už dohlídneš na to, abych nepochybila, ne snad?‘ Promluví k němu v duchu.

„Takovouhle podobnou a pak ještě další v podobným stylu, většinou s rostlinnými motivy a tak. Je to hrozně jemná práce, jako kdyby do stříbra odlily přímo kvítka a větvičky.“ Vysvětlí a snaží se přitom, co nejlépe přiblížit elfskou práci. Lyn se nikdy o módu nijak zvlášť nezajímala a teď se to kdovíjak nezměnilo, vzhledem k tomu, že velkou část jejího ruksaku tvořilo oblečení, které se dalo pouze s velkou dávkou představivosti považovat za módní. Hlavně, když jí jednotlivé kousky byly pohodlné. Čelenky a elfské náramky ji nicméně skutečně zaujaly, především pro tu pro tu preciznost a lehkost, kterou dali elfové svým výtvorům. „Až do Salangu znovu zavítám, máš jednu z těch čelenek u mě. Mám takový pocit, že se na mě bude tvůj tatínek dívat stejně jako teď ty.“ Poukáže na její nechápavý výraz, když se vyjádřila k možné platbě. Šlo by opět o jeden z příjemnějších dluhů, tím spíš, když by měla příležitost, aby se Grace znovu viděly.

„To je v pořádku, nemohla jsi to vědět… Obě víme, jaké to je s předávání zpráv na cestě.“ Zakroutí nad tím hlavou a promne si mezi prsty konečky vlasu, nepatrné gesto, kterým vždy prozradila, že je kvůli něčemu nejistá. A se zprávami? Show musela pokračovat, zvlášť když byla dlouhá štace, dalo se jen stěží určit, kde se kompanie zdrží a na jak dlouhou dobu. Proto se třeba i k nim narození Trevora, malého chlapečka od Christelle, dostalo teprve, když se vraceli zpět na zimoviště. „Řeknu ti pouze to, že jsme zjistili, jak moc je moře nevyzpytatelné o zbytku ti povím pak, je to až moc dlouhý příběh a pro dnešní den se nehodí.“ V hlase nezaznělo sebemenší zachvění, to pouze tmavé oči na moment prozradily víc, změkly, zaleskly se, ale tohle nebyla vhodná chvíle na smutnější zážitky. A pak... byla tu ta věc s dračími lidmi. Lyn se zařekla, že o něčem takovém zkrátka nepromluví s nikým jiným, než byli její společníci. Nad dalšími slovy její kamarádky se jen pobaveně zasměje a vypije i poslední zbytek čaje. Na tváři stále pohrával úsměv, když opouštěly stánek. „V tom je každý direktor úplně stejný. Můj tatínek vždycky říkal, že čím víc medoviny ochutná, tím větší budeme mít supses.“ Ono moudro musela Grace určitě slyšet, přeci jen, byl to její otec, který se často stával spojencem toho jejího.

Druhá dívka na ní musela patrně rychle poznat zmatení, jakmile jí rychle uvedla do rodinně situace. Lyn pokývla hlavou, když se jí dostalo lepšího popisu, ihned věděla, kde je. „Teď už ano, stále spolu létají? Předpokládám, že jsou stále dobře sehraní, když se chystá svatba.“ Bylo to opravdu příjemné, povídat si s takovou bezprostředností, podobně jako když si povídala s Luem, jednoduše se nemusela mít tolik na pozoru. „Když si věřili pár metrů nad zemí, říct si ano bude úplná maličkost. Těšíš se na to, až budeš teta?“ Pootočí ke Grace hlavu, přičemž se koutky opět povysunou do úsměvu. Nad její následující větou nicméně chápavě pokývne hlavou a opět trošku zvážní, přesto se z její tváře nestala nečitelná vážná maska. „Srdce je jako šíp, dej si pozor, koho zasáhne.“ Dál však celé téma nerozváděla, snad aby se pro její přítelkyni nestalo nepříjemným. Nemohla se však zbavit dojmu, že Grace doufá v to, aby neznámý cizinec byl něčím speciální.

A pak tu byl onen lov. Lyn už byla myšlenkama daleko od projevu ctihodné lady, přesněji u stařenky, která sice nebyla tak okázale obléklá jako lady, za to informace, které zachytila ty byly mnohem zajímavější. Ovšem taktika, kterou zvolila zas tak dobrá nebyla, jak si pozdě uvědomila, jelikož s Grace padli do spárů jednoho z vlezlých obchodníků. Nepomohlo ani to, že se snažili více proklouznout do davu a mezi další hledače. Taškář na ně měl zřejmě nos. Proto Lyn nezbylo nic jiného, než se zastavit a zdánlivě mu jít na ruku. "Mohl byste nám ukázat ten narudlý přívěšek? Sestra mi říkala, že přivolají lásku milého." Na tváři se objevila zardělost, působila až plaše a sem tam přelétla pohledem po okolí, jako kdyby snad nevěděla, co dál říct. Jen díky tomu si všimla malého mužíčka v kápi. Než si ho však stihla prohlédnout lépe, už byl zase pryč. A obchodník? Musel vyštrachat ten nádherný smyšlený přívěsek, Lyn doufala, že jim to s Grace dá dost času, aby zmizeli. "Nepotřebuješ taky něco? Třeba prstýnek nebo naušnice?" Dodá spěšně, aby muže zaměstnaly a mohly vyrazit dál. "Kam se všechny nitky sbíhají... myslíš, že může jít přímo o něj? Do jeho prstů?" Zamyšleně si zkousne vrchní ret, nikdy neměla zrovna hlavu na šifrování básniček, to zámky byly mnohem víc její parketou. Nicméně socha boha byla jejich dalším cílem. ,,Přemýšlela jsem, že bych mu dala svůj první šátek z vystoupení. A co máš vybrané ty?" Otáže se, zvolí Grace něco osobnějšího? Přesto se však stále nepřestávala rozhlížet, ale upřímně pochybovala, že se skřet nechá znovu vidět. Neopomene ho své spoluhledačce popsat.

GRACE

Lyn nikdy neměla problém sdílet obětí nebo jiná gesta, kterým druhému dávala najevo své sympatie, tedy, pokud druhou osobu znala. V opačném případě si udržovala odstup. Proto se nijak nerozpakovala v tom druhou dívku obejmout. Ať už si prošla čímkoli, nedovolila si, aby se to nějak odrazilo na jejím přístupu k ostatním, zvlášť pokud šlo o někoho, na kom jí záleželo. „Nápodobně, Grace.“ Byť její odpověď byla stručná, jemný úsměv, který se dívce objevil na tváři prozrazoval, že tím pomalu se rozvíjející se debatu rozhodně neplánuje utnout. Ještě než se od druhé dívky odtáhla, tak si ji znovu lépe prohlédla. Tak si lépe mohla všimnout změn na tmavovlásce, která byla dříve jednou z jejích důvěrnic, kumpánkou v dětských lotrovinách, kdy třeba uloupily plástve medu, které byly připravené na pozdní svačinku. Bylo to naprosto zasloužené, jelikož potom dřely stejně tvrdě jako vždy a k lotrovině se také přiznaly. Lyn jako dítě neuměla obelhávat. A teď… teď se to nijak nezměnilo. Při bližším zkoumání si všimla pouze toho, že má Grace stále stejně hrubé prsty. Ne jako někdo, kdo se na nějakou dobu přestal věnovat své profesi. Byla to tedy pouze jejich rodina, kterou postihlo to hrozné neštěstí.

„A přesto… dává na tebe pozor, i když o něm pochybuješ. Vlastně ses vůbec nezměnila, ale ta tvoje čelenka je teď docela v módě, nebyli jste náhodou v Salangu? Zřejmě jsi začala určovat elfskou módu.“ Musela se pobaveně pousmát. Ona sama by si něčeho takového nevšimla, pokud by podobné serepetičky nebyly součástí nějakého jejich byznysu. Jinak dávala Lyn přednost jednoduchému oblečení. To Luem tady byla přes módu. Sledovala trajektorii Graceina prstu, než se tmavý pohled vrátil zpět k jejímu šálku s čajem. Lyn do nosu nasála tu dobře známou vůni a trošku upila. Převalovala si tekutinu na jazyku, opět testovala chuť. Ano, byl pořád stejně dobrý a to i navzdory tomu, že jí při pití bylo smutno. Pití kořeněného čaje byl jeden z mnoha rituálů její rodiny. Chvíle, kdy si všichni sesedli do kroužku a nechali mezi sebou kolovat malý kotlík. Pokaždé vybíral koření někdo jiný. Zamrkala, aby zahnala sentiment. „Daleko od nich a ani to není moc pěkný příběh, ale teď mám nové přátele a jeden dluh, který musím splatit. Popravdě jsem poslední dva roky neslyšela o nikom s výjimkou Elly. Jako kdyby se po nich zem slehla.“ Když mluvila, zalétla pohledem k soše, snad čekala, že by jí bůh mohl seslat nějaké znamení. Na jinak hladkém čele se objevily vrásky, jakmile začala mluvit o rodině. S nadějí se podívala na svou společnici, „myslíš, že bych se mohla zeptat tvého tatínka, jestli něco nezaslechl? Nebyly by to informace zadarmo, mohla bych vám poradit se vzdušnou akrobacií.“

Nad otázkou ohledně čaje pouze beze slova přikývne s dalším úsměvem. Byla to dostatečná odezva. Jakmile se však Grace rozhovoří, se zájmem začne naslouchat, docela odlišně, než když se pokoušela zachytit nějaké informace kvůli práci. Kdepak, tohle ji skutečně zajímalo. Už jen protože věděla, jak se tvářila její sestra, když potkala Dannyho. Říkala jí, že to, co cítí, když se jí pouze dotkne, předčí každý supses. Lyn si něco takového nedokázala představit, co se vyrovná letu a užaslým výkřikům? A přesto teď… „Je to někdo od manéže nebo zběhne jako naše Ella? Jsem za vás ráda. Pokud se nic nezměnilo, tak to musí být pořád stejná legrace s váma kočovat.“ Při dalších slovech se k ní spiklenecky nahne, jako kdyby si snad měly vyměnit státní tajemství, „a byl i hezký? Předpokládám, že náramně!“ Dost možná právě přispěla k tomu, že druhá dívka ještě více zčervená, ale velkoryse se tvářila, že si ničeho nevšimla.

Už, už se chtěla vyjádřit i k cirkusáckým kreacím, když je náhle vyrušil hlas lady Bratanii a záhy také monolog stařenky, která měla zahájit každoroční hru. Lyn špicovala uši. Ačkoli byla poměrně daleko od pódia jako správný lovec tajemství, která měla být pouze interní měla zkušenosti se zachycením slov, která potřebovala. Ihned jí začalo šrotovat hlavou, jaký předmět by se mohlo jednat. Mohlo jít o klubko? Copak Urus nenavíjel nitě, jak už se stihla zmínit Grace? Také další informace se k ní dostala, rozhodně muselo jít o tržiště. „Nechce se mi ti hned dávat sbohem, jdeš se mnou ulovit pár serepetiček?“ Otáže se zvědavě své společnice. V závislosti na tom, jak druhá dívka odpoví se vydá buď sama anebo s Grace po boku prozkoumávat tržiště, snaží se zahlédnout nějaké klubko. Ať už bylo žluté nebo v tomto případě dokonce slaměné, byla rozhodnutá ho nalézt. Při svém průzkumu si počíná spíš tak, aby vypadala jako každý návštěvník tržiště, sem tam se zastaví u nějakého stánku, prohlídne si nabízený sortiment a pokračuje dál.

GRACE

Tak dlouho se učila plížit ve stínech, stát se téměř neviditelnou, že téměř zapomněla, jaké to je být zase jednou poznaná. Jaký to byl paradox, že v momentě, kdy vystupovala, byla právě tím nejjasnějším, osobou, ke které se upínalo mnoho očí, jako kdyby se z ní snad stal anděl nebo něco podobně atypického. Nebyla to ani tak záležitost ega jako spíš fakt, že Lyn dělali radost ty výrazy, ve kterých se pojila nevíra, nadšení a vzrušení. A přesně s tím se setkala teď a nemusela proto stát ani na visutém laně. Na tváři se objeví nefalšovaný úsměv, jelikož ji druhá dívka poznala. Jistě, obě se za tu dobu změnily, přesto v Grace stále viděla tu šibalskou jiskru a veselost, která je nejednou dostala do potíží, když spolu její a Graceina rodina kočovali. A byla tu ještě hříva vlasů, jež připomínaly ovčí rouno. I kdyby neměla Grace své šaty a čelenku, Lyn věřila, že by ji stále byla schopná vyhledat. „Ano… jsem to já.“ Kdyby dívka zpívala, zjevně by se její hlas dal přirovnat k mezzosopránu, nicméně teď zněla mnohem víc nejistě, než očekávala. Přesto stále musela myslet na to, že musí pečlivě volit svá slova, i nyní před dívčinou, která byla její kamarádkou.

„Říkala jsem ti, že nám minimálně ještě jednou proplete cesty. Mám za to, že dává pozor, abychom potkali přátelskou tvář, když to nejmíň očekáváme.“ Byly chvíle, kdy by se drobná dívčina dala snadno splést s jednou z Urusových vyznavaček. Pravdou bylo, že velké části z těch prupovídkách, které se tradovaly, Lyn věřila. Aspoň zatím se nestalo, aby o nich pochybovala. A nad její další poznámkou se musela vesele pousmát. „To víš, taky jsem chtěla vědět, jestli mě nešálí zrak. Je to opravdu hrozně dlouhá doba.“ Lyn byla většinu času ostražitá, hlídala si každý úsměv, ale teď i z ní byla patrná radost.

„Jak se vám vlastně daří? Když jste se od nás odpojili, tvůj tatínek mluvil o tom, že zkusíte propojit vzdušnou akrobacii a drezuru. Opravdu slibná představa. Povedlo se vám to dotáhnout do konce?“ Byla tu zjevná zvědavost, tedy aspoň do chvíle, než Lyn nesklopila oči k hrnečku a nezačala foukat, aby trochu zchladila horkou tekutinu. Osoby, která se kolem nich mihla si takřka vůbec nevšimla, přeci jen nebyla ničím specifická a teď? Prakticky každý někam spěchal

GRACE BALJYRE

Už když se dostala v brzkých ranních hodinách Aewellyn ve společnosti Eterrawena a Luem do Grandiru z jindy rezervované Lyn se dalo lehko rozeznat nadšení, které se tak docela nepojilo s krásou v podobě lampiónů a pobíhajících dětí. Kdepak, šlo o především o boha, který se oslavoval. Pro její společníky nebylo žádným tajemstvím, jak důležité pro Lyn tyto oslavy jsou. "Je to jeden z mála okamžiků, kdy můžete cítit jeho přítomnost." Snědá dívka na moment zavřela oči a vrátila se do okamžiku, kdy město navštívila při štaci s rodinou. Mimoděk se na tváři objevil lehký úsměv, který zmizel hned, když dívka otevřela kávově zabarvené oči. Nebylo to poprvé v těchto dnech, kdy ji napadlo, jestli nebude Grandir cílem také její rodiny. Za celé dva roky jakoby se po nich snad zem slehla a navzdory tomu, že se snědá dívka učila od nejlepšího, co se týkalo sbírání tajemství, záhadná ztráta familie Rossů pro ni byla doteď neodkrytou záhadou. Nepatřila však mezi osoby, které by se snadno vzdávali, předtím ani nyní. Když se zavrtala do lehkého šedého pláště, který ji sloužil v tuto chvíli jako přikrývka, bylo to s příslibem toho, že se k informacím dopátrá. Do oficiálního zahájení oslav zbývalo jen pár hodin a i přestože si chtěla Lyn projít město ještě předtím, než to všechno začne, ocenila, že si mohla poté, co sledovala cestu a řídila vůz, ve kterém se trojice vezla.

Teprve když projížděli jednou z menších bran, tak se Lyn zvedla a shodila ze sebe plášť. Upravila si jediné šaty, kterými dívka disponovala, dočista obyčejnými s jednoduchým střihem. Svou barvou připomínaly fialky. Šikovně schovaná se přesně v místě, kde se překrývala látka, nacházela dýka, kterou Lyn pojmenovala Frida. Druhá malá dýka Stelmaria byla skrytá v lehké kožené botě. Kdyby na to přišlo, mohla bez větších obtíží opustit vůz, aniž by si její společníci všimli, že s nimi už není. "Jdu to tady obhlídnout, tak kolem čtvrté hodiny se potkáme u sochy boha Uruse." Ta slova byla určená především Eterrawenovi, který si chtěl prohlédnout město z podobného důvodu jako ona sama. Byť by se neštítil poškodit sochu uctívaného boha, kdyby na to přišlo. Luem zůstala hlídat vůz, Lyn se domnívala, že lví podíl na tom má smrt jejího druha. "Doufám, že mi nedáš zítra košem, znám jednu vyhlášenou kavárnu s vaflemi a co teprve ten jejich čaj." Věnuje rusovlasé dívce chápavý úsměv, aby jí dala najevo, že jejímu trápení rozumí. I jí se stýskalo. Cop, který byl dalším Aewellyniným poznávacím znamením byl dopletený. Seskočila z vozu a vydala se do postranních uliček.

Procházela kolem stánků, prohlížela se roztodivný sortiment a nasávala do nosu nejrůznější vůně. Známé tváře si všimla spíš náhodou než záměrně. Musela několikrát zamrkat, aby se ujistila, že ji oči neklamou. Ale ne, když oči otevřela, tmavovlasá dívka, kterou prozradila čelenka a samo sebou pestré šaty, jimiž byli komedianti pověstní. Naproti tomu byla Lyn ve svém obyčejném oděvu prakticky neviditelná. Prozradila se tedy teprve ve chvíli, kdy stála vedle druhé dívky a požádala o čaj se skořicí a vanilkou. To bylo zase její poznávací znamení, bylo jen málo lidí, kteří by si čaj dopřávali v této podobě. Když ho před třemi lety nabídla na společném vystoupení krasojezdkyni tvářila se dost nedůvěřivě. Jak se bude tvářit teď?