Příspěvky uživatele

Dnešní výuka byla náročnější, ale mně to v žádném případě nijak nevadilo. Ano, musela jsem se víc soustředit a sebralo mi to dost energie, ale z dnešních hodin jsem měla dobrý pocit. Takový ten pocit, kdy jste se sice nepohli v dovednostech nějak viditelně, ale víte, že jste udělali, nebo se naučili něco, co vám dost pomůže, nebo je dost důležité pro další pokrok ve vašich dovednostech. Když jsem se vrátila do svého pokoje, Rebecca akorát spala. Musela jsem se nad tím pousmát. Sice byla mladší, ale měla jsem ji dost ráda. Byla to moje nejlepší přítelkyně tady, což byl taky důvod, proč mě mrzelo, že jsem ji musela lhát. V pokoji jsem si uklidila svoje knihy, se kterými jsem přišla z výuky, a celkově jsme uklidila vše, s čím jsem se vrátila. Nemusely se všechny moje věci válet všude možně po pokoji. Byla jsem docela unavená, takže jsem uvažovala, co bych mohla dělat, protože mi bylo naprosto jasné, že kdybych se teď rozhodla, že se půjdu prospat, vzbudila bych se uprostřed noci a nemohla bych usnout, takže nebylo úplně moudré, abych si zalezla do postele. Nakonec jsem si říkala, že by nemuselo být zlé, kdybych došla na náměstí a v nějakém stánku si tam koupila něco, co by mě mohlo naplnit energií, o kterou jsem teď přišla. Něco dobrého a sladkého. Nechala jsem si rozpuštěné vlasy a en jsem si převlékla oblečení. Oblékla jsem si na sebe jednoduché, lehké béžové šaty, přičemž jsem si nezapomněla vzít malou béžovou kapsičku, do které jsem si dala menší obnos peněz, abych si mohla koupit nějakou tu dobrotu. Když jsme si zkontrolovala, že jsem si kapsičku dobře připevnila kolem pasu, došla jsem ke stolu, kde jsem vzala do ruky tužku a začala jsem psát vzkaz pro Rebeccu, že se nemá bát, že jsem si zašla na tržiště, tak ať se neděsí. Ten vzkaz jsem nechala v Rebečině blízkosti a už jsem zmizela z pokoje a následně i z celé Akademie.
“Dneska je venku opravdu nádherně.“ Pronesla jsem, když jsem spíš sama pro sebe, když jsem se dostala do ulic města, které vedou z Akademie směrem na náměstí. Rozhlížela jsem se kolem a užívala si to hezké počasí, ten čerstvý vzduch a to, jak krásně svítilo sluníčko. Do hlavy mi vlezla myšlenka, jestli je možné, že bych mohla někde potkat sestru, nebo matku, ale hned jsem si vzápětí odpověděla, že je to blbost. A i kdyby ne, stejně bych s nimi nemohla promluvit, takže by to bylo jedno. Ani jedna by stejně nevěděla, jak vypadám dost možná. To jsme o nich věděla já, díky hromadným akcím. “Dobrý den. Mohla bych Vás poprosit o marcipánový koláček s jahodovou náplní?“ Pronesla jsem mile k ženě ve stánku, která se na mě hned vřele usmála a se slovy, že jistě, že mi ho hned dá, začala dávat koláček do pytlíku. “A Ještě bych vás poprosila a dvě meruňkové kapsičky.“ Se vřelým úsměvem jsem pozorovala ženu, která mi dávala do pytlíku sladké pečivo, které nebylo jenom pro mě, ale bylo i pro Rebeccu. To byly konkrétně ty meruňkové kapsičky. “Děkuju, jste velice milá. Přeju hezký den.“ s těmi slovy a úsměvem jsem podala ženě dostatečné množství peněz výměnou za pytlíčky s dobrotami. Když už jsem měla všechno, začala jsem opatrně kličkovat mezi lidmi, než jsem se dostala k fontánce, na jejíž kraj jsem se posadila a vyndala si svůj marcipánový koláček, který jsem měla v plánu si sníst za pozorování dění na náměstí za tak slunečného dne.