Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ne že by byl zrovna bojovný typ, co by potřeboval mít nějaké speciální zbraně. On byl spíše milovník, když došlo na nějaké to hledání dobrého masa, svůdník, když přišlo na zábavu a pokud zabíjel, zabíjel přes někoho dalšího. Nebyl vrahem, jeho prací bylo vyslídit informace a tak nebylo divu, že ve svém vlastnictví měl sotva nějaký ten dobrý meč. Ale když se v jeho měšci nahromadily nějaké ty peníze rozhodl se trochu rozšířit své možnosti a vyrazil na místo, o kterém slyšel již nesčetněkrát od těch, kteří něco chtěli vlastnit, ale skřet jim k tomu nedal možnost. Hold byl někdo více majetnický na peníze, než by druhý řekl. A jestli Azurala něco lákalo víc než možnost utratit ty zbytečné kusy krystalů byla to možnost trochu se nakrmit na něčí majetnickosti. Už jen co kráčel chodbou měl pocit, že je zase zpátky doma v podzemí Grimstone a spokojeně si pomlaskával. Už tomu chyběla nějaká čerstvá mrtvola na svačinku a byl by zcela potěšen z celého výletu, aniž by cokoli dalšího získal. Už teď se mu tady líbilo a to bylo dobré znamení. Dveře, které našel o několik chvil později už byly jiné kafe, pavouk na klice pro něj nebyl žádný problém. Chytil jej za nohu a zašklebil se na něj. Utrhl jednu, utrhl druhou a hodil jej na zem. "Teď budeš mravenec. Jestli tě teda nezašlápnu." zubil se v pravé podobě na kdysi osminohého nebohého pavouka, který se sice dal na útěk, ale noha skyggena byla rychlejší. Chodbou se nesl jeho smích, když zakrýval svou podobu a otevíral dveře. Vplul do přeplněné místnosti a jen tak ledabyle se prodíral přes kupky náhodného bordela až k dřevěnému pultu, kde rovnou hodil na pult svůj měšec se zlaťáky a sotva se ten ohavný skřet objevil skočil mu do řeči. "Dvě vrhací hvězdice, dohromady za tři-sta. Teda jestli ty peníze chceš." úlisně se usmál a sledoval skřeta, který vytahoval na pult dvě nefritové hvězdice. Jeho schopnosti zdálo se nefungovali, jelikož si skřet spustil po svém, vzal si měšec a přepočítal si zlaté uvnitř. "Chceš snad ještě něco?! Že tak vejráš, nevychovanče?" Azu se na něj zamračil a natáhl se pro hvězdice. "Tady se mi líbí, je to tu jako doma." zařechtal se a zamířil ke dveřím. Rozhodně se sem bude muset časem ještě vrátit. Až bude mít zase nějaké zbytečné krystaly.

V inventáři zůstane: 5 LK & 100 ZL

Připsáno ✓

Kdyby byl Azural kočka, pravděpodobně by se mu při oslovení ‚drahý‘ z úst jeho aktuální společnosti naježily všechny chlupy na těle a ozvalo by se nesouhlasné zasyčení. Možná by následně vyvrhl kuličku vlastních chlupů, aby ono znechucení bylo zcela zřetelné, no bohužel Azu kočka nebyl, byl démonem zaseklým v lidském těle, a tak se mohl projevit pouze nesouhlasným úšklebkem a zamumláním něčeho ve stylu naprosto zmrveného života a jakéhosi druhu svobody. Se smrtelností vždycky musely přijít závazky, a to snad bylo jedinou pořádnou nevýhodou, kterou on prostě nedokázal akceptovat. Taková celo světová zbytečnost, tyhle otravné povinnosti. A co na tom bylo nejhorší, byla nutnost přiznání faktu, že má Benjamine pravdu, a tak na toto konstatování ani nepřišla žádná jiné odpověď. Mlčení na důkaz. “Užívám si jiné zábavy.“ pronese na závěr a nechá tak toto téma z poloviny za zády.
“Oh, no tak už nechoď kolem horké kaše a řekni, kam mám teda jít.“ rezignované a zhnusené prohlášení, které tak či onak znamenalo, že se mu do toho stejně nebude chtít. Obzvlášť pokud bude muset opustit Grimstone a jít zase vyzvídat jinam. Nejspíš si bude muset hrát na vzorného pracujícího chlapíka, nějakého pomocníka, aby dostal informace, co potřebuje, ale radost mu to žádnou nepřinese, obzvlášť pokud dojde i na zákaz v podobě ‚žádné vraždy‘. To se totiž zase ani dobře nenají. Co by neudělal proto, aby nemusel absolvovat povýšení mezi ty napudrované ustrašené držitele šlechtických křesel. Ne že by tam neměl čas na zábavu věděl, jak silné tam panují emoce, jak silný je tam strach o vlastní místo a jak silná je touha po udržení si toho svého. Ale riskovat kvůli tomu určitý druh pravidelné potravy a zábavy, aniž by vám někdo chtěl nakrájet zadek na kostičky.

Jestli existoval nějaký vzor chování, pak by se mohlo jednat o dva bojující kohouty na jednom písečku, dva lvi co se přou o vládu, kdy bylo jasné že by to byl Azural, kdo by musel ustoupit a nejen kvůli vlastní vůli žít a ponechat si tohle tělo, jako kvůli poměru moci, který sice občas z jeho chování nevyplýval, ale někde skutečně hluboko, hlouběji než to se válelo zrnko máku v podobě respektu. Co byste chtěli po skyggenovi. “To by byla až příliš velká ironie, od těch božských zadků tam nahoře, kdybychom měli být jedna rodina…“ ušklíbl se a na tváři mu zůstal nepřítomný úšklebek, jak zbytek onoho krátkého monologu vypustil jedním uchem tam a druhým ven. Nulová tolerance podobných žvástů o ostatních skyggenech. Stejně jako Ben, i Azu sdílel jakýsi patřičný nezájem ohledně jeho rádoby „sourozenců“. Jediné co mu zvedlo žaludek, bylo opět ono oslovení, kdy Bena sjel pohledem aby si ujasnil, že je ten chlap vlastně stařík, který na podobné hemzy má vlastně nárok. Po zhodnocení se znova zašklebil. “Jak komické. Tyhle lidská přirovnání…“ pokrčil rameny. Celá ta situace s podzemím mu byla a bude ještě hodně dlouho pěkně u zadku, dokud tam nebude muset sám vlézt a nějaké ty další vyvést na povrch, aby se trochu rozhlédli po okolí. Kousl se do spodního rtu – byla to dostatečně nepříjemná představa, aby si raději rozmyslel, jestli v podobném případě neskočit do jámy rovnou a dřív, než jej tam někdo s chutí mrští.
Dívka byla potřebným odreagováním, hubená, nevinná a podle učiněných kroků tak nádherně křupavá. Bavilo jej to, samozřejmě postrádal trochu té své obvyklé zábavy, ale co se dalo dělat. Neměl v plánu předvádět tu své kousky před Benem, ne že by se snad styděl, jako spíš že jej jeho kolega připravil o chuť už před několika minutami. Několik málo sekund jen hleděl na poskládané tělo dívky na zemi, naklonil přitom trochu hlavu do strany a prohlédl si ji od hlavy až k patě. Vypadala sama o sobě docela zábavně, Jistě by s ní pár dalších činností zvládl, ale než se jimi stihl začít zabývat Benjamine opět promluvil. Zúžil oči a zahleděl se jeho směrem, načež oči protočil a odfrkl si. “Jak paranoidní myšlenky.“ vrátil podobně nazpět. Sám se pak jal nabírání krve do poháru, aby se mohl alespoň trochu napít zatím, co bude jako správný profík ovládat své vlastní chutě a nutkání vůči společnosti. Sotva se narovnal a pohledem zkontroloval plnost svého poháru, ani se nestačil ani napít a ochutnat tak tu nekonečnou dobrotu a už si jej jeho společnost přitahovala za pas. Mále si část poháru vycintal za což Benjaminovi věnoval ne příliš spokojený pohled. “No fuj. Však je tohle taky poprvé a naposledy.“ pronese uraženě a nepřítomně, když se opět věnuje svému poháru. Jaká radost pro jeho osobní prostor, když je v něm opět o samotě a může se konečně napít a během několika vteřin tak vyprázdnit svůj pohár. Po takovém činu si olízl rty, aby skutečně ani kapička nepřišla nazmar.
Očima se zasekl na Benjaminovi až ve chvíli, kdy znovu promluvil, jelikož neměl v plánu dráždit svůj vlastní hlad pozorováním jeho počínání se svačinkou. Avšak hned na to pohled padl na dívku na zemi, když ji přejel pohledem, aby mohl trochu zhodnotit stav v jakém mu jídlo zůstalo. Musel uznat, že čekal mnohem méně, než co mu vlastně zbylo, ale na druhou stranu, on dal pokyny jasné. Samolibě se usmál. “ndělím se příliš často, ale pokud je to vždycky takhle, s radostí takové dělení zopakuji. – Možná.“ pokrčí rameny a s ťuknutím odloží pohár na stůl, načež se ohne k tělu na zemi a bez dalších řečí čapne zápěstí jedné ruky. Zapře se nohou o tělo a pak silou a kroutivým pohybem vytrhne ruku v rameni, menší obtíže jsou přeci jen známé, ale není to žádné párátko. Tuto ruku následně položí na stůl. “Ne že bych měl smysl pro spravedlnost, ale abys neřekl, že jsem až tak lakomý.“ při těch slovech se s rádoby nevinně uculí, načež se ohne podruhé, čapne dívčino tělo a přehodí si ho přes rameno. “Díky za tak skvělý oběd. Doufám, že se zase dlouho neuvidíme.“ a přesně takto se i s tělem rozplynul ve stínu kuchyňské linky a nechal Benjamina s ponechaným ‚dárkem‘ vlastnímu osudu.

>>> pryč

Azural se neangažoval do ničeho co se až příliš úzce týkalo vlády v království, ostatně už delší dobu ani nikam nevycestoval, jelikož si jednoduše hřál tu svou línou zadnici právě na území Grimstone. Vydalo by to hned na několik různých knih o tom, jak si tento skyggen užíval své svobody. O to víc pak byl zaražený, když jeho doprovod zmínil, že by snad angažovat měl. A nejen že nečekal mnoho věcí před tím, nečekal ani tuhle následující, a tudíž musel dát svému společníkovi za pravdu právě ono konstatování, že nečekal více než jen jednu věc. Kdesi hluboko v prohnilé duši, kde se v těle rozvalovat sám démon zajiskřil pramen strachu. Strachu o to, že by mohl přijít o své krásné vybudované impérium nic nedělání a užívání si pouze jistých výhod svého žití. A to se mu nelíbilo o nic víc, než představa, že by po něm někdo mohl chtít skutečnou namáhavou práci. “Zdvořilosti k mým známostem často nepatří.“ konstatoval poněkud nafučeně, neboť jeho ego právě bojovalo s rozumem o vládu nad centrem řeči někde v tom pomalu umírající mozečku, skrývajícím se v lebce tohoto člověka. “Starosti. Záleží, jaké starosti myslíš. Jestli čekáš, že ti budu dělat poskoka tak na to rychle zapomeň. Jakoby, nestačilo, že jsem se vyvlékl z té neforemné věci týkající se šlechty a teď abych si do toho naškrobeniska znova vlezl, no to určitě.“ odfrkl si. Fakt že existuje celý oddíl, pod který jakožto skyggen patří mu byl podstatně jedno od chvíle, kdy se mu dařilo donášet informace, když byly nějaké potřeby. Být špeh mělo něco hezkého do sebe, bohužel vám často nevěřili a snažili se vás testovat. Nejčastěji na něco jako věrnost, nebo pokoru? Azural ani jednu z těch věcí příliš neuznával, podobně jako spolupráci, nebo dělení. Další hlasite odfrknutí přišlo s velice vtipnými názvy míst, kde si má počkat na rozkazy. “Páni, vtip ti skutečně neschází, když ta poslouchám, od minule se to rozhodně vůbec nezměnilo. Vtipný jako vždycky.“ pronese poněkud otráveně, ale dál situaci nekomentuje, hold byl zase ve špatnou chvíli na špatném místě, a tak musel přijmout fakt nadřízeného. Mohl jen hádat, jestli tentokrát půjde někam v zájmu krále, nebo jestli rozkazy přijdou v zájmu jiném. Bylo mu to jedno, dokud se nebude jednat o jeho hlavu, bude spokojen, pokud zvládne práci dodělat tak jak mu byla zadána a získat informace, které získat má. A pak, možná, bude mít od Benjamina zase na nějakou dobu klid.
Nebyl zvyklý se prát, ne že by to snad neuměl, ale vzhledem k tomu, že to neměl v plánu nedokázal jen tak ráně uhnout, a to co jako divadlo na veřejnosti začalo, oním divadýlkem i začínalo. Na druhou stranu, alespoň se bude moci vymluvit na nějaký problém než na nějaký druh spojenectví. Čím méně jej budou s Benjaminem spojovat, tím lépe pro jeho bezstarostný život. Jak smutné, že se toho už pravděpodobně nedočká. “Jasně, chápu. Už s tebou není sranda.“ zamručí mu v odpověď poměrně nevrle načež protočí oči nad jeho další poznámkou, ale ponechá ji už bez reakce. Další ránu do břicha už nechce, raději si odpočine, než aby se tímto nechal srazit k zemi. “Hah.. zapomínáš na jeden dost podstatný fakt…“ napřímil se po jeho odseknutí a postavil se mu do cesty, zvedajíc k němu prst. “To že tam dole jsou ti, kteří nezvládnou vstup do lidského těla, neznamená, že jsou takoví všichni i tady nahoře. Žiješ víc tam dole, než aby ses podíval na schopnosti tech, kteří tady nahoře čekají jen na to, až dostaneme příležitost.“ na poslední slovo dal zvláštní důraz. Sám nevěděl, co přesně všichni očekávají, ale byl si více než vědom, že všichni zde zatím jen a pouze čekali. A i když by to přiznával nerad, a nahlas by to stejně tak nikdy neřekl, ona ‚příležitost‘ měla přijít z vyšších pozic, které se na ty čekající schopné z jejich řad dívali jako na póvl. Což na něj působilo více než jen urážlivě. Celý výstup zakončil mávnutím rukou a odfrknutím, čímž téma alespoň pro sebe zametl pod stůl. Proč vytahovat tyhle dlouhodobé záležitosti na světlo světa, když by to mohlo přinést maximálně problémy.

Azural byl mladý, a s tím mládím přicházela jakási stála fascinace lidským pokolením, jejich potřebami, a tak celkově tím jejich pojmem aktu. Užíval si to o tom žádná, ale přítomnost staršího z vlastní rasy v něm vyvolávala nutkání držet všechny tyhle své fascinace zpátky. Ostatně byly to jeho fascinace a jak už měl tu čest zjistit dříve, ne vždy se jednalo o sdílené fascinace staršími. Jídlo bylo konce konců jídlo a co si s ním jiní dělali v soukromí byla čistě jejich věc. Nyní však musel podstoupit hned dvě nepříjemné situace najednou – vzdát se své obvyklé činnosti a představy zábavy a druhé – brzy se musel schýlit k činu proti vlastní představě bytí. K dělení. Ošil sebou, když Benjamine mluvil, zatím co on k dívce přišel zezadu a chytil ji, aby se nemohla druhému z dvojice bránit. Protočil očima nad jeho komentářem nad jeho úhybným manévrem. “Reflex.“ okomentoval to krátce, zatím co dívce zatáhl ruce víz za záda. V Azuralových očích při další připomínce zajiskřilo, jelikož si zkrátka představil něco možná úplně jiného, vzhledem k tomu, na co narážel on sám. “Ale, to bych si poměrně rád poslechl, nebo se na to podíval. Ale na druhou stranu oceňuji tvou starost, mohl bych začít být zavistivý… Nemám vlastně vůbec rád, když ostatní dostávají to, co by mělo být moje.“ úlisně se zazubil a přitáhl dívčiny ruce víc dozadu. Ve stejnou chvíli, kdy si Benjamine pochutnal na části jazyka zkušeně zatáhl dozadu a vykloubil dívčině obě ramena. Načež ji pustil a dovolil tak tělu sesunout se k zemi. Sledoval dívku pravděpodobně v bezvědomí z šoku nebo bolesti, jak leží na zemi a z úst se ji dere krev s hlavou mírně nakloněnou do strany. Jakoby, se právě díval na právě vytaženou bábovku. “Tsk.. bohužel mě vyvedla z míry tvá poznámka, na jinou zábavu momentálně nemám chuť.“ pokrčí rameny a dívku překročí jakoby, mu snad jen zavazela. Už dlouho se nestalo, že by tak rychle ztratil chuť k jídlu, ještě smutnější než cokoliv předtím, prošel se po místnosti a z jedné z kuchyňských skříněk vytáhl jednu sklenici, načež došel k dívce nazpět a nechal sklenici naplnit krví, která se ji drala z úst. Poté se opřel o stůl a ze sklenice se napil. Krev pro něj byla nyní jako voda na náhlou žízeň. “Dělím se velice nerad, ale vzhledem k tomu že tentokrát nemám na výběr, počkám, co zbyde. Kdybych se měl do toho pustit první – nic bych ti nenechal.“ což je od něj vlastně poměrně velká oběť. A i tak jej to bude stát opravdu hodně sil, aby na Benjamina nezačal vrčet.

Chvíle ticha Azuralovi jen prospěla. Tedy ani ne tak, že by snad potřeboval nutně přemýšlet o svých činech, ale zároveň se jednalo o jakýsi oddych od nuceného ohlížení se po vlastních slovech a činech. Bohužel Benjamina znal dlouho – tedy ne tak dlouho, aby se to dalo považovat za nějaký nadlidský skutek, ale co se tak nějak narval do tohohle lidského těla měl tohohle aristokrata jednoduše přímo před nosem. O důvod více snažit se zmizet z vyšších tříd a raději zakotvit níž, kde může být nenápadný. Vyhovovalo mu přítmí zdejšího království, jeho děs a strach a nechtěl připustit, že by mu to někdo chtěl vzít. Také si dovedl představit, že by pro něj mohl být nalezen vynalézavý trest, nebo taky práce – chůvou se stát nechtěl. Povolání špiona, kterým se živil mu v pořádku stačilo. Výlety do prosluněných částí Pertanianu, kde nebylo možné se skrývat slunci, nebo do přelidněných ulic Collegia – všeho bylo dostatek na jeho hlavinku a nerad by to měnil, když už si na tuto skutečnost stihl zvyknout. Snad i proto nad souhlasem jen něco sám sobě zabrblal a věnoval se pohledem kolemjdoucím a stánkům, které míjeli na své cestě někam.
Slova o paměti u něj vyvolala, silnou vlnu nechuti a protočení očí. Sám si bohužel ještě pamatoval spoustu ze vzpomínek tohohle těla. Neměl ani moc na výběr, prostě na něj někde vyskočily. Ještě teď by čas od času znechucen těmi pocity vůči lidem na obrazech, které vyseli po domě, nebo po některých věcech, které občas v domě jen tak náhodou nacházel. Neměl v plánu se pokoušet ty pocity pochopit, neboť mu protáčely žaludek způsobem, že kdyby nebyl býval nerad ztrácel svoje jídlo, dávno by jej vyzvrátil. “Myslím, že by mi to asi ani nebude líto.“ pokrčil nad těmi slovy rameny. Jen ať si na něj paranoia nepamatuje, ale než se bude moci téhle skutečnosti dočkat ještě to bude muset snášet. A pak, i když to nerad přiznával, nerad by něco takového zažil v blízké době. Bohové ví, co by se pak událo s Grimsotone. Sesadili by krále? Změnili by to tady na nějaké sluníčkové místo jako je Pertanian? Blah. Nic z toho se mu nezamlouvalo o nic více než jakýkoli blízký vztah se skyggenem, který mu nyní dělal společnost.

Ve snaze informovat se nakonec otáčí téma trochu jiným směrem. Směrem, který Azu sám osobně ještě stále rád probíral, jelikož k lidskému pokolení má věkem stále ještě blíž než Benjamine. Kývne hlavou. Lepší otázkou je, co vlastně to zdejší mínění nezvedá ze židle. Ostatně nikdo není tak naplněn šílenstvím, aby se někomu v království postavil. Zatím. “Nečekal bych, že s něčím takovým přijdeš zrovna ty, ale budiž.“ opět pokrčil rameny a trochu při těch slovech pozvedl obočí. Zdejší nevěstinec nebyl nejlepším místem. Ano, plnil svou funkci ve společnosti, ale dával jí jiné jméno. Azural navštívil i nevěstince v jiných městech a atmosféra byla až děsivě jiná. Azu uměl být podobný, když na to přišlo, bavilo jej to. “To mi povídej. Nudní až za hrob.“ přikývl na souhlas, než se Benjamine pustil do vysvětlení svého postavení, které nakonec Azu ani tak neposlouchal. Jedním uchem to šlo tam a druhým zase ven. Bylo mu to jedno, vlastně dokud ta smyčka nebyla kolem jeho krku, byl spokojen. Ať si klidně létají lidé do jámy, nebo ať mizí další zdejší obyvatelé a jiní o tom roznášejí pomluvy. Dokud on sám bude mít kam zaplout, bude spokojen i kdyby se zdejší domy do podzemí propadaly.
Pokrčil rameny. “Samozřejmě, že postavil.“ dodal, aby ta slova potvrdil. Kdyby mohl postavil by si klidně i palác, ale zase tak hloupý, aby riskoval tuhle potupu krále nebyl. Dokonce na několik minut propadne představě, že by snad ten palác mohl mít nějaký specifický vzhled. Něco, co by jej vystihovalo a podtrhovalo jeho celkové bytí. Na druhou stranu, proč by se měl obtěžovat stavět si palác, když by tam stejně nic moc nemohl mít. Netíhl zase tolik ke všem věcem. Tiše si odfrkl, když jeho společnost zmínila obavy o zmizení sebe sama. “Zase tolik si nefandi. Nestojíš mi za nějaké starosti. Dokáže se o sebe postarat sám.“ odmávne to rukou s určitým znechucením. Jistě, možná by se obtěžoval s pár otázkami na důvod zmizení tohoto skyggena, ale dál by se tím nezabýval. Prostě by si počkal, kde se ten parchant objeví a s čím vlastně dojde. Jen těžko by se věřilo, že se království zbavilo někoho jako je Benjamine.
Zúžil oči a trochu protáhl obličej. “Podmínky? A co třeba? Pošleš mě zase do Pertanianu nebo do Colegia pro informace? Ugh.. to už zvládli jiní. Nelíbí se mi tam.“ odfrkl si. Ale zvědavost v jeho kostech přece jen zafungovala, takže dokonce zauvažoval o tom, že pokud by ty výhody mohly skutečně něco znamenat, s radostí by do jedné z těch slunečných děr zase zalezl. Na pár okamžiků. “Jak mi chyběl ten tvůj zvláštní smysl pro humor. Moment – nechyběl.“ dodal ještě ke svým slovům a ušklíbl se. Pro Bena byl možná nějakým způsobem postradatelným trnem v patě, ale zatím neměl v plánu se odsud vzdalovat. Měl tu svůj klid a pokud zrovna nenarazil na někoho ze šlechty měl i poměrně užitečný den, kdy si mohl dopřát i o něco lepší večeři. Ovšem představa jakéhosi spojenectví s někým blízko krále nezněla vůbec špatně, dokud by toto spojenectví zůstalo tak tajné, aby o něm nikdo jiný nevěděl. Jakmile by býval přiznal, že slouží někomu výš, pravděpodobně by veškeré své ‚dobré‘ jméno zcela poztrácel. Než však stihne ještě něco dodat, je donucen se pod vlivem tlaku a nárazu předklonit a promnout si vlastními prsty bolavé místo na břiše. Cosi nesrozumitelného zamumlá jako reakci na ono božské prohlášení, než je mu dovoleno opět se klidně narovnat a čelit společnosti tváří v tvář. “Málem bych zapomněl že ty do podzemí chodíš pořád, na rozdíl ode mě.“ odfrkne si se slabým odkašláním, když si opět upravuje svůj dokonalý vzhled a jeho ego se zvedá z pomyslné země. “Asi bys měl dávat pozor na to, aby se z tebe jeden takový aristokrat nestal. Podle toho, jak mluvíš, k tomu nemáš nijak zvlášť daleko.“ nadhodil jen tak, než se plně zaměřil na ony spratky, za jaké považoval nováčky. “Málem bych zcela zapomněl, že ty už na nás mladší nepohlížíš jinak než takto...“ pokrčil rameny. Ovšem vnitřně byl uražen. Samozřejmě že v tomto těle byl považován za mladšího, ale v jeho očích Ben, který se pohyboval vysoko pomalu ale jistě klesal, i když mu velmi oponovalo jeho bezcitné chování jaké bylo u nich tak nějak žádané. Možná proto mu to bylo i značně u patřičných míst jeho těla a dlouho se s tím v hlavince nepral. Naopak se zaměřil na starou známou, bohužel ani tady neuspěl. Už se mu začínalo docel stýskat, naposledy co to zkusila ji potkal jen na chvíli. Ta ženská, kterou posedla skončila vedví. Nevědomky se nad tím usmál, ale nic k tomu neřekl.

Přítomnost dívky a rovněž tedy i zábavy v podobě zatím nic netušící nevinné osoby však z jeho hlavy uplynulé události alespoň na několik hodin vyžene. Pár minut v nějaké příjemné společnosti nikdy neuškodí, co na tom, že je tentokrát přítomen i aristokrat v podobě Benjamina. Jejich rozhovor se pomalu přesunul jen mezi dva skyggeny, což Azuralovi při jeho snaze vyhnout se odrazové ploše vyhovovalo a zároveň si rád hrál s přirovnáním oné dívky k malému ptáčkovi zpěváčkovi. Ptáci jako takoví sice nebyli zrovna velké sousto, ale dobře se k nim přirovnávalo. Zatím se sice necpal do velké blízkosti děvčete, nechal to na Benovi a přibližoval se pomalu. “A není to škoda, jen tak je zavírat do klece? Mají přece tolik krásných a jiných využití…“ zapředl jako kočka, kterou někdo právě hodně dobře podrbal na zadku. “Vážně? To by se mělo rozhodně změnit a vyzkoušet.“ dodal zamyšleně nad slovy své společnosti, samozřejmě nevěřil, že by Ben nikdy nezkoušel zastřihnout někomu něco jiného než křidélka, naopak si byl vědom faktu, že to možná učinil vícenásobně, než by si Azu sám mohl u svých obětí spočítat. To ale jejich malé poupě nemohlo tušit, a tak jen hrál dál s tím, co mu bylo podáno na smeč. Skyggen krátce pohlédl na svou společnost a jeho oči se mírně zaleskly, když pochopil, kam směřuje. Sám tedy k dívce přistoupil, aby ji mohl přidržet. “Tajemství? Tohle malé tajemství? To by mělo zůstat jen mezi námi.“ zazubil se, těšil se na onu bolest i když jí měl být pouze svědkem. Nakonec tedy přistoupil ještě blíž a děvče chytil, jen tak tak ustupujíc nohou o krok vzad, aby mu ta malá nedupla na prsty. “Tsk… Tohle nebylo vůbec hezké. Jak nevkusné.“ zabrblá ve stejnou chvíli, jako Benjamine plácne něco o jemnosti. Uchopí dívku o něco pevněji a zatáhne ji za ruce, aby je mohl zkroutit za zády, ovšem ne tak, aby dívce ublížil. Na to si zatím dává dobrý pozor. Poté zvedne pohled k Benjaminovi a zakroutí hlavou. “Obvykle dělám jiné věci, u kterých zpěv holubic není nepříjemný – teprve potom se schyluji k jiným činnostem.“ na okamži se odmlčí. “Jenže ty máš jiné předpoklady a vkus. Smůla.“ pokrčil rameny a naklonil hlavu mírně na stranu, načež dívce cosi zašeptal, její obavy to rozhodně nezmírnilo, naopak vypadala, že je na tom hůř. Dokonce sebou několikrát cuknula. “Takže? Jen tak, nebo nastane královské dělení?“ nadhodí poté, co se Benjamine začne bavit svým vlastním způsobem.

Azuralovi občas prostě v hlavě pár koleček chybělo, nebo v jiných případech naopak těžce přebývalo. Obzvláště nyní by se o tom dalo poměrně dobře zauvažovat, když si znovu v hlavince přehraje celou jejich dosavadní konverzaci. Rozhodně se pouštěl do konverzace na téma, které nebylo v jeho aktuální společnosti zrovna chytré naopak, by se dalo považovat spíše za hloupé až absurdní. Bohužel Azu už se asi nezmění a kdyby býval mohl svou paměť potrápit více, tak jakože nemůže, jistě by si vzpomněl na jiný z životů, kde to podobně pokazil. Bohužel jak již bylo řečeno, do tak hluboké paměti přístup nemá a je omezen na to, co zažil v tomhle těle. “Štědrý až za hrob – poměrně vtipné přirovnání, když vezmu v potaz časté složení obvykle stravy.“ uchechtne se spíš sám sobě pod nos, dokonce byl tentokrát dostatečně chytrý na to, aby ztišil hlas, kdyby se Ben náhodou rozhodl opět mu ukázat, jak moc jednoduché je připravit jiného skyggena o hlavu, když na to máte dostatek síly. Jediné, za co mohl bohům děkovat – i za toho předpokladu, že je ve skutečnosti vůbec neměl rád – bylo omezení jejich sil, když byli v lidském těle a nemohli se přivádět k šílenství navzájem. Celé království by pak víc připomínalo jeden kurník, kde se o hlavní místo perou kohouti. I když tahle představa vlastně nemusí být zase tak daleko od pravdy. Hlasy v hlavě se začaly přeskakovat ve slovech, takže jeho myšlenky chvíli připomínali jeskyni s tisící ozvěnami, které odrážely jedna druhou až do zblbnutí.
“Nesloužení králi?“ zvedl obočí a upřel na něj svoje tmavnoucí oči. Hrdost s touto větou hodně utrpěla a na poměrně mladém Skyggenovi to bylo dobře poznat, jak mu najednou vjely plamínky do duhovek. Do levého oka se dostával tik s každým Benjaminovým slovem a Azural těžce polykal slova, která mu skákala na jazyk. Odpouštěl si scénu před lidmi, a dokonce si odpustil i několik poznámek na jeho společnost, jen z toho důvodu, že to poslední, o co měl zájem byla rvačka na hlavním náměstí. To by si do té jámy mohl jít rovnou skočit a nemusel by se zabývat nějakými zdvořilostmi v podobě osobního zabijáka. “Možná jsem tentokrát mladší než ty, ale jinak jsou tyhle duše stejně staré… to že si to nemůžeme pamatovat nedělá z jednoho nebo druhého sudího.“ Zavrčí v odpovědi na jeho varování. Byl stále prohnilý démon a spravedlnost mu nikdy neříkala víc, než pojmenovaní jablka a hrušky jakožto ovoce. Slýchal lidské nesmysly o bohyni, která je nejvyšší soudkyní, ale neměl v plánu kdykoliv předstírat, že jej něco jako spravedlivý rozsudek, kdy zajímal. “A pak… jsem si jistý, že by tu nešlo ani tak jako o pseudo-spravedlivost jako spíš o požitek.“ dodal ke svým slovům. Komu by zrovna v Grimstone mohlo jít o něco spravedlivého. Možná tak tomu, kdo by si spletl království. Ale ani tomu by moc spravedlivého zacházení asi nakonec nedali. Mohl nad tím už jen pokrčit rameny a raději téma hodně rychle opustit i když v něm bublala krev.
“Oh ano.. pozornost. Ta tady není moc oblíbená, ale jsou tu i jiné věci, které zdvihají veřejné mínění ze židlí.“ nadhodil zatím co naklonil hlavu trochu do strany. “Normálně se nepletu do těch.. jak se to jen říká – záležitostí vyšší třídy, ale poslední dobou se docela šíří lidem informace o zmizeních.“ dodal s tím, jak opět ztišil hlas, a dokonce se nad tím pobaveně ušklíbnul. “Takže nakonec to nejsem já, kdo má zase tolik pozornosti. Navíc, můj altán je hypotetický, zatím co činnost jiných docela skutečná. Začínají být neopatrní.“ dodal ještě ke svým slovům, ale tónem úplného nezájmu. Ve skutečnosti se jej tato informace týkala hodně úzce, jelikož pokud by je někdo odhalil musel by čelit následkům podobně jako ostatní. Nehledě na to, že by se na celé temné království mohlo trochu posvítit od těch vyšších v Collegiu. A to už nechtěl vůbec.
“A teď čekáš, že budu naivně věřit faktu, že by ses za mě přimluvil? Za zánět v oku?“ ušklíbl se a sjel Benjamina pohledem, jako by se pokoušel zjistit, jestli se jedná o další vtip, žertík nebo obdobu nějakého ‚přátelského‘ popichování jiným směrem. Možná s tím měla, co dočinění ještě horká krev z uplynulého rozhovoru, že se postupně začalo vyostřovat ke skutečné výměně názorů pěstmi. A zatím co Benjemine začal působit vyloženě děsivě Azural si zanechával svůj pohled čiré nevinnosti, kdyby jej neprozrazovaly tmavé oči. Ačkoliv se nerad nechával bít, tentokrát ráně neuhnul a ani se o vyhnutí nepokoušel. “Každý se nakonec dovede ovládnout.“ dokonce si musel při té větě odkašlat, jelikož rána do břicha se rozhodně nerovná něčemu příjemnému ani pro Skyggena. “To že ses to naučil z tebe nedělá boha, stejně jako já zůstaneš vždycky jen démonem.“ zavrněl na něj s úšklebkem nazpět. Rozhodně nevypadal, že by mu Benovo chování nějak zvedalo žaludek. “A bohužel se oba navzájem známe – takže je jasné, že mě je do tvých věcí úplný houby, stejně jako tobě do mejch. Takže si hlídej uslintaný spratky.“ skoro se musel zakousnout do vlastního jazyka, aby nedodal poznámku o králi. Ale vydržel to. Statečný to muž. Konečně se mohl narovnat a svobodně nadechnout
“Vy aristokrati jste tak otravní, když na to přijde.“ rukou si promnul oblast břich, když tedy konečně mohl opět shlížet na svět ve své plné výšce. Ale nevypadal ani po takové odmlce, že by si kromě bolesti břicha ve skutečnosti něco odnesl. “Deprese? Jak ta je vlastně na tom? Už se objevila, nebo si ještě nevybrala. Není trochu moc vybíravá?“ odmlčí se. Někde v hlavě mu vyskočilo, že zrovna s jednou takovou se kdysi setkal. Ale lidské tělo jí moc nevonělo tehdy. Ale možná se pletl. Nyní se nad tím jen šklebil pobavením.
Dívenka, která dvěma skyggenům poskytla přístřeší ještě ani netušila, co ji čeká. Zato Azural už teď věděl, že si užije jen polovinu obvyklé zábavy, a to tak maximálně poměrně dobrou večeři, když se na něj Ben podíval a odpověděl na jeho ‚otázku‘. Tiše zaúpěl, aby jej žena neslyšela. A pak nasadil už poměrně dobře nacvičený úsměv jak to uměl. “Samozřejmě. Tajemství se nemají vyzrazovat.“ přikývl na Benova slova, možná až moc ochotně, načež dívce zaměřil pohled přímo do tváře. V očích mu běhaly jiskry zatím co se té maličké potajmu dostával do myšlenek, naklonil hlavu mírně do strany a znovu se pousmál. Podsouval ji pocit majetnictví, možná ji trochu děsil. Možná. “O tom kousání bych se občas hádal, ale nejedná se o nic nepříjemného.“ odmlčí se a udělá krok blíž. Nerad se dělil o jídlo s někým, kdo si s ním nepřišel zrovna hrát. Ostatně měl úplně jiné zvyklosti než tady zdvořilý gentleman. Jiné chutě a choutky. Ostatně, kdyby neměl, nebyl by to on. Má na to své mládí. “Vždycky jsem přemýšlel, jak se vychovávají ptáčata. Nezdvořilá, ta která chtějí uletět z klícky.“ pokračoval, zatím co kráčel přes místnost. Cestou přitom svrhl kovovou nádobu do kouta. Než to udělal stihl zahlédnout odraz vlastní ruky v její pravé podobě a v očích se mu zlověstně zatřpytilo, když se usmál. Otočil se směrem na svou nynější společnost a úsměv mu trochu pohasnul, když si uvědomil, že je dnešní zábava podstatně dost limitovaná. “Přistřihnou se jim křidélka, aby nemohla létat.“ dodá, když už je u nich. Možná by dívka i křičela, ale mladý skyggen za celou dobu nepovolil od své schopnosti, držel ji v šachu pohledem a hrálo mu do karet i to, že ji Ben držel. Zvedl ruku a několikrát poklepal na její rty načež se stáhl a podíval se na Benjamina. “Ještě nikdy jsem křidélka nezastřihával, už jsi to zkoušel? Asi budeš mít těch zkušeností víc..“ naklonil hlavu mírně do strany. Dívka několikrát zamrkala jako by ani netušila o čem to Azural celou dobu mluví. Odkašlal si postavil se za její záda a přitáhl ji k sobě do náruče, čímž ji prakticky vzal Benjaminovi z rukou a sevřel ji v objetí, které asi dívku mělo uklidnit, ale zároveň ji i zabránit v sebeobraně.

Azural chvíli zůstal stát s pohledem upřeným někam do neznáma. Převážně asi proto, jelikož se skutečně zamyslel nad oním chrámem pro své vlastní ego. Egoismus by na něj byl jistě velice pyšný, možná by se měl znovu pokusit vyhledat chtíč, aby jej alespoň zkusil ukecat k nějaké rádoby spolupráci na téma: pojďme lidi donutit, že chtějí stavět chrám zadarmo, a ještě k tomu je dovedeme k menšímu šílenství a užijeme si spoustu zábavy. Možná by se mohlo zdát, že dokonce skutečně uvažuje o něčem důležitém, jako by na tom závisel jeho vlastní život. Ostatně není se čemu divit. Ještě před chvílí se tu oháněl jménem samotného krále a v hlavě mu ani na vteřinku neproběhla možnost, že by jej Ben mohl chtít zadupat hodně hluboko do země, jen aby se jej zbavil. Ale pochyboval by o tom, že by to zadupáním skončilo, možná by si ho dal k svačině, nebo by třeba trochu roztrousil jeho zbytky mezi novorozené, a to by pak teprve pro tohle nádherné tělo byl pořádný trest. Nevychovaní, nevycválaní a nepoužitelní nováčkové na zemi. Ošil sebou a něco si zamumlal pod vousy. Význam mumlání však unikl i jeho mozku, takže z toho byla nakonec snůška nějakých neurčitých slov, než konečně našel kus sebe, aby dal dohromady souvislou větu a mohl své společnosti odpovědět. “Už jsem si začínal myslet, že jsi trochu víc štědrý, ale pak jsem si uvědomil, že ty máš k dobrým vlastnostem, stejně daleko jako já osobně.“ uculil se jako ten správný měsíček na hnojišti. Prostě dokonalost sama, bílé zářivé zuby a svítící očka, jak mu po duhovkách běhaly nezbedné jiskřičky z náhlého pobavení nad neexistujícím vtipem. “Jaká škoda, ale když na to přijde, na kolaudaci nebudeš zvaný – přijdeš o skvělou zábavu!“ dodá ještě a našpulí rádoby uraženě rty jako nějaké děcko, než opět nasadí trochu vážnější tvář a změří si Bena pohledem. Hra tohohle typu je pomalu ale jistě začala extrémně nudit, takže musel najít jiné téma, aby náhodou neusnul za pochodu, nebo náhodou Bena z ničeho nic nenechal jen tak postávat někde na rohu ulice a nevytratil se jiným směrem. “Čurbes? No dovol!“ odfrkne si tak nějak na oko uraženě, jako správný král dramatu, přičemž si ten titul nechá někde hluboko v hlavě, kdyby náhodou Ben dokázal z nějakého nepochopitelného důvodu číst myšlenky – to jen pro případ, že by titul krále byl tak vázaný na Morena, že by mu to mohlo zajistit cestu do jámy podobně jako vyslovení jeho jména uprostřed tržnice. “Jsem spořádaný občan! Ještě semnou problémy nebyly! … Zatím.“ poslední slovo už si spíš zamumlal pod nos. Nikdy nemůže slíbit, že s ním jednou problémy nebudou. Pořád má v sobě démona a démon nikdy není zrovna hodnou bytostí. To ví každé zde žijící děcko. “Nemusíš platit ty, kteří si myslí, že to dělat chtějí, musí nebo potřebují. Od čeho jsou naše schopnosti. Jsem si jistý, že by se někdo pro tu zábavu rád obětoval.“ opět nahodí úsměv aka měsíček na kupce hnoje a raději toto téma opustil, aby se mohl věnovat oblíbenějšímu a možná i o dost zajímavějšímu tématu, které nakonec stejně skončilo jen odbitím. Jak mohl čekat, že někdo jako Ben bude ochotný přistoupit na hru několika nejapných vtípků a sprostých myšlenek, které mu neustále podsouvaly ty dva otravné hlasy v hlavě. Ne že by je poslouchal nerad, ale občas dokázali být až příliš – konkrétní – a to se pak těžko zastavují další myšlenky, které se mění slova a slova v činy. Řekněme, že by mohl brzo skončit hůř než jen u toho, že by se s ním bavil králův pobočník.
“S tebou je sranda asi jako s umrlcem.“ odfrkne si poněkud neurčitě, zatím co se rozhlídne po jejich okolí, jako by hledal něco, nebo někoho, konkrétního. “Oh, v tom případě jsem poctěn tvou žhavou přízní. Bez ní bych byl ztracen.“ opět se projevil jeho dokonalý talent krále dramatu, načež nasadil poněkud neutrální a znuděný výraz. Politika a řád, pravidla a jejich nudné dodržování. Kdyby býval trochu chytřejší, možná by se vytratil někam do Peranianu, nebo by se zašil někde v Collegiu a mohl se živit třeba prací v márnici. Jídlo zdarma, a ještě by mu ho tam vozili. Co na tom, že celá ta myšlenka je poměrně nedomyšlená a dříve nebo později, by musel hodně vysvětlovat. Na jeho slova o tom, jak někoho někam dotáhne pokrčil rameny a očima hledal opět po okolí. Na okamžik se opět zastavil na stánku s dýněmi a zauvažoval opět naskládání celého jednoho lidského těla do jedné z nich. Nevědomky se přitom na dýni téměř spokojeně usmál, jak si uvědomil, že by byla spousta přebytku, a tedy alespoň malá svačinka. No a co, že by rodině nepřišlo kompletní tělo, oni už by ho stejně neskládali jako puzzle. Dost možná by jej zakopali i s tou dýní. Jaké plýtvání poměrně potřebnými ingrediencemi pro stavu zdejších také obyvatel.
Oči opět zabodl do Bejamina a sjel jej od hlavy až k patě zkoumavým pohledem. Možná až hodnotícím, jako by si jeho slova musel jednoduše na vlastní oči ověřit. “No jistě, pán už je na jiné úrovni, jaká škoda, že tvá paměť vynechává tvé vlastní období spratka. Řekni byl jsi vůbec někdy nevychovaný, nenažraný a naprosto bez zábran?“ začal a naklonil hlavu do strany, pak výrazně ztišil hlas, aby jej nikdo jiný neslyšel a mohl se tak vyjádřit jen ke své společnosti. “Jak moc se ti vlastně ta duše dokázala bránit, všiml jsem si, že ti pořád zůstalo hodně lidských zlozvyků.“ odfrkl si jako velice pobavená kobyla nad tím, jak někoho odkopla vší silou zadními kopyty do příkopu u cesty. Spokojenost by se dala v okolí Azurala téměř vycítit. Narovnal se, zvedl nos a usmál se. Ne že by se cítil jako vítěz, ale byl se svou volbou slov velmi spokojen. “Naprosto jistý, Benjamine.“ oslovil jej celým jménem a jeho další slova ignoroval. O svém krku se bavit nechtěl, a to téma raději nechal někdo zahrabané bez dalších poznatků, které by to téma mohli v konverzaci udržet, byť jen o několik vteřin déle.
“Už jsem ti někdy řekl, jak moc tě ve skutečnosti nemám rád?“ nakrčil obočí a nos tak, že mu na obličeji vyskočily vrásky. Rozhodně neměl ani představu, že by kdy chtěl být nějak příbuzný s Benem. Jen představa, že by například posedl bratra jeho těla byla docela nechutná, ale být jeho přímý potomek? Kdyby býval mohl, zapátral by v démonově paměti, aby se ujistil, že rozhodně nejsou z jedné krve, než se pořádně ošil a zakroutil nad tím hlavou. “No fuj.“ konstatoval spíš sám pro sebe, když už se přesouvali z tržnice trochu jiným směrem, aby si mohli najít lepší a snesitelnější zábavu a společnost, než si byli oni dva dohromady a navzájem. Nakonec se tou zábavnou společností stala mladá žena, které Azural nestydatě strčil hlavu do okna a začal se s ní vybavovat. Sledoval, jak se Ben chytá otěží na mluví na dívku, jako by snad byl nejlepší pod sluncem a samozřejmě se trochu projeví klasická vlastnost, kterou Azu nedokáže skrýt. Ta ženská byla přece jeho hračka a musel zapojit hodně sebeovládání, aby se o hračku podělil. Naštěstí se dokázal ovládnout natolik, aby se do dívčiné tváře pouze usmíval a věnoval ji podmanivý pohled, kterým své schopnosti umocňoval. Koutek úst mu pobaveně povyjel nahoru, jak tak Bena poslouchal. “Každý polapený kolibřík přece touží po svobodě.“ přilákal si na chvíli pozornost mladé ženy, hned po Benově otázce a podobně jako společník se naklonil více do rámu okna, aby se mohl obličejem přiblížit obličeji ženy. “A každý touží mít nějaké tajemství.“ naklonil hlavu trochu do strany, než se trochu posunul a uvolnil tak hračku, opět pro svou společnost, které věnoval jen krátký pohled. Zmatené kůzle v okně a schopnosti dvou skyggenů. Nikdy dřív nezkoušel použít své schopnosti ve spojení s někým dalším i když jej občas zajímalo, jak by to dopadlo, kdyby se spojili a dali dohromady, nějakou pořádnou věc – na druhou stranu, nerad se dělil i když – výjimky dělat uměl, občas. Na okamžik se ztratil v myšlenkách a hlasy v hlavě mu v tom příliš nepomáhaly, když se začali vyjadřovat o různých možnostech kdejaké nestvůrnosti. Nadechl se a očima vyhledal svou společnost, jelikož hračka z okna zmizela.
“Takže, svačina nebo…“ osobně by raději posvačil, ale raději tu možnost nechal. Kdyby náhodou. Navíc to řekl tišším hlasem, když se začal sám rozhlížet po nějakém vchodu, než jej s úsměvem našel, aby zjistil, že v nich ona hračka stojí a rozhlíží se po liduprázdné ulici, zatím co je rukou zve dovnitř do domu. “Řekl bych, že to bude náhodný výběr.“ dodal ještě k Benovi, než ho nechal o pár kroků za sebou a proklouzl kolem ženy dovnitř do domu. Uvnitř to vonělo, jako by někdo právě uklidil. Na zdech visely rámečky s obrazy a jeden portrét nějaké rodiny, Azu na ni chvíli zíral, než našel ženu, která je pustila dovnitř. Zdejší dcérenka, jak se zdálo. “Řeknětě, má drahá – co by jste chtěla … probrat?“ uculil se a pohled na okamžik zvedl k Benovi, čekajíc, že třeba něco dodá.

Azural by lhal, kdyby prohlásil, že podobnou reakci nečekal. Ne že by snad neměl z Morena strach, že byl schopen vypustit z úst něco tak obyčejného jako královo jméno, ale měl rád t vzrušení, které s tím přicházelo. Vyděšené a zvídavé pohledy okolo a pak ono vrčení, které přicházelo od jeho tak „klidné“ společnosti. Udělal to schválně o tom žádná, stejně jako předtím schválně sahal tam kam nemá, protože je prostě takový, rád zachází do detailů, do různých koutů, které měly zůstat zaprášené a nenavštívené, aby mohl s ostatními pracovat. Samozřejmě, že jeho schopnosti na skyggena nezabírají a byl si toho vědom, to ale neznamená, že nemůže pokračovat ve své krotké zábavě. “Ach ano, zamčená ústa na sto západů, pane.“ ačkoliv obsah věty možná měl znít seriózně a tón hlasu vypovídal o jistém pochopení a pokoře vůči vyslovenému jménu, ale úcul na tváři mladíka hovořil o něčem jiném. O značném pobavení o zábavě a životě, který téhle mrtvé duši proudil celým tělem. Azural zkrátka až příliš dobře věděl, proč se drží dále od dvora, proč se pohybuje mezi obyčejnými lidmi, mezi křupany a bezcennými. Protože to bylo jednodušší a taky – královu tvář zase tak často neviděl, což bylo jednoznačně přínosem – nedej bože, aby se na něj tak lidská tvář usmála. Jeho podstata sice nepochází z tohoto světa, ale tvář obyčejného člověka uměla být dostatečně děsivá na to, aby se tomu úsměvu vyhnul i za cenu vlastní újmy na zdraví.
“Svatyně nezní zase tak špatně, vlastně jsem o tom chvíli i uvažoval.“ skutečně se zamyslel a dal té svatyni dokonce jednu celou představu. “Onyxové sloupy, nefritové vykládání a mozaiky – zní to jako mnoho práce pro jednoho. Na to bych si musel najmout pár lidí navíc.“ odmlčí se. “A to by bylo asi stejně bezpečné, jako když se člověk prochází o půlnoci sám náměstím.“ ušklíbl se. Věděl moc dobře odkud se berou noví skyggeni, jak lidé mizí a vrací se zpět se stejnou záminkou. Ale netrápilo jej to. Čas od času měl svačinku a když měl dostatek nálady, dokonce zabloudil zpět do katakomb nebo do skla, aby sám přivítal nějakého nováčka na zemi. A když to nevyšlo, najedl se zadarmo a téměř bez práce. Poslední dobou to ale často nedělal, temní mágové začínali být dost otravní, když došlo na oběd. “Mohl bys…“ zaměří na něj svůj pohled, v očích mu „nevinně“ zajiskří, když jej přelétne pohledem, nakloní se trochu dopředu a zvedne trochu nos. “Ale nejsi. Jsi jen paranoia.“ pokrčí rameny a přidá do kroku, takže Benjamina obejde a prochází kolem stánků dál kupředu, směrem neznámo, kam za zábavou. Jenže mu pak ta stará brambora div prstem nevypíchla oko, tedy nos.. nebo kam se to snažil ukázat. Azural podobně jako jeho společník svraštil obočí a něco si pod nos zamručel, což nakonec znělo spíš jako jen obyčejné zavrčení. “Uh.. občas dost kazíš vzduch. A neříkej, že to o sobě nevíš. Protože jestli ne, jsi slepý.“ odfrkne si. “Tohle království je poklad v podzemí, ale nikdo si tu moc neužije, když bys ho hned dotáhl za pačesy nahoru.“ odfrkne si a prstem naznačí směr nahoru a následně se dotkne vlastního krku, jako by snad chtěl naznačit, že sám by svůj krk do jeho rukou rozhodně nesvěřil. Jen ta představa mu přišla naprosto šílená a voje šílené roky už má jednoduše za sebou – období kdy si tak užil otcovu přízeň, kdy na něm zkoušel sílu vlastní moci a pomalu ale jistě jej táhl ke dnu až do okamžiku, kdy z kdysi silného muže zbývala jen troska původu, kdy jeho jediným cílem, bylo vlastnit a dál si přivlastňovat vlastního syna. Už byl nudný, a tak šel o dům dál a nechal se přivlastnit někým jiným, nebo se rozhodl si něco jiného přivlastnit. Jenže teď? Teď aby změnil svůj dnešní program, změnil svůj původní plán na plán B jelikož má za zadkem králova donašeče. Jistě, sám by se rád přisadil o to, aby ta děsivá tvář na trůnu zůstala, jelikož to znamenalo jistý druh svobody, ale kdyby si měl vybrat, raději by se nechal na uhel spálit v písčitých dunách Pulchramu, než aby se rozhodl podvolit nadřazenosti jiného skyggena, který by jej měl jako zrádce předhodit děsivé tváři.
“Rozkošný a dětinský. Samozřejmě to ke mně sedí, nemohu protestovat. Kdo by odolal chuti vlastnit něco tak skvělého, jako jsem já.“ ušklíbl se, potom co si vyslechl krátký monolog o tom, kdo je a není věc a jestli je nebo není vlastněn. Nechal to být i když musel hodně zadusit poznámku, že každý je někým vlastněn a rozhodně nemá cenu tvrdit jakýkoli opak. Na druhou stranu, být majetkem krále? Samozřejmě že jsou všichni jeho, až do jednoho jediného, do toho posledního žijícího, kteří přišli na svět díky podpoře temných mágů. Uzavřeli s králem dohodu a ta bude platit až do chvíle, dokud ten rod nezemře. A jak jinak by mohl rod zemřít než rukou skyggena. Podíval se na Benjamina. Jenže i Skyggeni potřebují, aby tam zůstal, a tak proč by na něj ten nejbližší vztahoval ruku. Přišlo mu, že i pouhá myšlenka na zabití krále by mohla skončit navštívením ústavu „Benovi osobní popravy“. Ošil sebou a hlasitě si odfrkl. “Není to strach, jen mám rád svůj krk, ale pusu mi to nezalepí.“ dodal tedy a přejel Bena pohledem, načež se dokonce začal nadechovat, že bude pokračovat ve své obhajobě, nebo snad jen v dalším hledání slov na nějaké téma, které by se mu zrovna mohlo hodit, když se jeho společnost rozhodla jej umlčet a obrátit se na obchodníka, který je pozoroval. Azu jej probodl pohledem, ale nic neřekl, nechal muže s dýněmi na pospas pohledu druhého skyggena a s pobavením ve tváři a úsměvem tvořícím dolíčky v jeho tvářích, čekal, až se pohledem a pozorností vrátí opět jeho směrem. “Rozkošné.“ zapředl jako kotě. “Ale na takového tučníka, by si ty dýně potřeboval alespoň tři a pak – proč plýtvat jídlem?“ pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Kreativní nápad na dárek, rozhodně si jej pomyslně zapíše, než odejdou ještě se pohledem k muži u dýní vrátí, ale ne na moc dlouho.
“Být tvůj syn, postarám se o to, abych zemřel dřív, než tě budu muset nazvat otcem.“ pronesl se značným znechucením a ošil sebou. Jen ta představa je krajně nepřijatelná natož kdyby měla existovat v realitě. Ohledně vycvičení Beníků se nevyjadřuje, jen skloní pohled k zemi. Výcvik v katakombách nebylo něco, co by ho na tomto světě zrovna těšilo. Tedy jako pozorovatele utrpení ano, ale jako účastníka? Ne. Nesnášel to, nenáviděl to a nikdy si nepřišel svázanější než zrovna tam. A proto to tolik nenávidí a miluje zároveň. Odfrkl si a zamířil do stínu ulice, nechávajíc svou společnost bez odpovědi. Bez další poznámky na toto téma. Pokračoval ve stínech ulice až k oknu, kde se zastavil a u kterého jej nakonec jeho společník mohl najít v ženské společnosti. Probodl jej jiskřícím pohledem, ale na dívku se jen neodolatelně usmál. “Jen v lepší společnosti, se může taková žena cítit přímo dokonale.“ odmlčel se. “Znáte to, my lady, když víte že je někdo jen váš, i když patří jinam?“ pozvedl na ni obočí, než se její ruky ujal Benjamine. Nenápadně přitom začal používat část své magie, jeho hlas zněl jako tekutá horká čokoláda, když mluvil, oči temně žhnuly potěšením. “N-Nora.“ dívka se zakoktala a nemohla z Bena spustit oči, stejně jako na ni Azural neustále upíral oči. Potom jimi uhnul a dívka se výrazně uklidnila. On se zaměřil na Bena a jeho slova. “Jaký je asi pocit majetnictví společný s paranoiou? Zkusil jsi to někdy – já v tom vidím oběd.“ ušklíbl se, a tak jak se jeho směrem naklonil, aby mu mohl tato slova tiše přednést, tak se nyní narovnal a opřel se o okno opět se upírajíc pohledem na dívku, která nyní těkala pohledem z jednoho na druhého. “Co myslíte vy, my lady, chtěla by jste… ?“

Azural a děkovat? Jistě existovalo mnoho další a jistě pravděpodobnějších a reálnějších scénářů toho, co by tenhle rozcuchaný pohledný skyggen mohl vypustit z pusy, nebo naopak co by si do té pusy mohl například naopak vzít. Ale padl zrovna tento a Azu se tak docela pobaveně rozesmál. Za celou tuhle konverzaci tohle je asi nejlepší vtip, který od Bena slyšel. “Neřekl bych, že z tebe stárne komediant. Už jsem se začínal bát, že jsi veškerý smysl pro humor u Morena ztratil.“ když se takhle hlasitě zasmál a zaznělo královo jméno, několik blízko se pohybujících lidí se po Azuralovi otočilo. Ten si z toho dělal ale asi takové starosti jako z toho jablka, co před několika minutami zahodil. Nejspíš ho ten páprda, kterého trefil bude chvíli hledat, nebo si možná našel nějakou jinou oběť na které si vybil svou zlost. Očima se zastavil na dvou dětech, které se praly o jiné jablko a na jeho tváři se objevil spokojený samolibí úsměv. Měl rád, když se dva lidé hašteřili o jednu věc, o které věřili že patří zrovna jim. Měl pocit, že kdyby se býval trochu více angažoval do vedení království podobně jako Ben podobné zábavy by měl nadbytek, na druhou stranu vysloveně nesnášel povinnosti, jaké šlechta měla. Podlézat králi a líbat mu zadek neměl v plánu až do chvíle, než mu půjde o život, a cpát se do šlechtických rodin? Rozhodně si nepřipadal jako napudrovaný maník, který by se chtěl učit lézt pod sukně namyšlených paniček. A když by nebyly namyšlené, tak by mu s láskou bodli kudlu do ledvin, nebo do žaludku. Zdejší šlechta nebyla něco, co by rád zneužíval, ostatně, kdyby se ke šlechticům mělo vloudit ještě víc majetnickosti, mohlo by to zavánět vlastizradou a pak by Benovo tvrzení, že by se podíval na obsah jeho lebky mohlo stát docela pravdivým. Otočil se pohledem právě na společnost, kterou tak pěkně vychvaloval ve své hlavince a naklonil hlavu na stranu, prohlížejíc si jej od hlavy až k patě. Stál by za ten hřích. - Ale já mám naši hlavu rád. – Šlechtické hrátky by byly bezpečnější. hlasy v hlavě se začaly dohadovat a pomalu skyggenovi způsobovali pořádnou bolest hlavy. “Sklapněte!“ odfrkne si nahlas, aby hlasy umlčel. “Nah, nikdo mi nezakázal, že nemůžu mít vyšší sebevědomí. Co jsem si vědom, ještě jsem egoismus osobně nepotkal, takže si to můžu dovolit.“ pokračoval pozvolna v tématu, aniž by měl v plánu nějak vysvětlovat okřiknutí svých vnitřních hlasů. “I když, jsi si jistý, že je paranoia tvou předností? Není to něco jiného? Například zatrpklost? Nafrněnost? Nebo tak něco?“ narovnal se a pozvedl nosánek trochu k obloze. Šedivé mraky, tak akorát skoro před deštěm – obvyklé Grimstonské počasí. Zhluboka se nadechl, vzduch byl plný pachu kovu z kováren. Trochu to kazilo to ovoce na tržišti a vůně jídel co tu prodávali zahraniční kupci, ale dalo se to vydržet.
O tom, jaký je Ben se hádat nehodlal, ale usmíval se, když se bavili o jeho podstatě. Ostatně proč by se neusmíval? Je to jeho nejoblíbenější téma k hovoru. O činnostech by musel delší dobu přemýšlet, ale o tématu měl jednoznačně jasno. “Oh, lichotíš mi, velice hezké od někoho jako ty.“ přímo se na Benjamine uculil, jako správná polichocená osůbka, kterou právě uhánějí hned dva muži, předhánějící se s lichotkami. “Chtít vlastnit tebe? Oh.. ne ne díky. Ne že bych neměl nikdy nutkání smilnit s ostatními, jelikož je to docela zábava, ale tebe? Nejsem hloupý – mám svůj život docela rád a sahat na něco co patří Morenovi?“ uchechtl se a mávnul nad Benem rukou. “Lákavé, velmi...“ v jeho očích se pohnulo několik jisker a zorničky se mírně rozšířily, vzrušením z představy, jak by Moren šílel z potřeby mít ‚svého‘ Bena zpátky sám pro sebe. “...ale ne, díky. Možná až mě to tady přestane bavit.“ dodá už o něco více skeptičtěji. Rozhodně neměl v plánu sahat na něco, co by mu mohlo přinést tak maximálně cestu do jámu.
“Škvrně? Možná mám mladší tělo, ale jinak jsme stejně starý. Plus – mínus.“ odfrknul si na oko uraženě a pokrčil nad tím rameny. Dlouho se nad tím ale nepozastavoval. “Ale zřejmě to nebude možné zjistit jinak než to vyzkoušet.“ dodal ještě s dalším pokrčením ramen, načež se očima rozhlížel okolo po ostatních – jak je o pár chil později Ben nazval – čumilech. Pozornost měl rád, ale tahle se mu příliš nelíbila, možná to bylo tím, čím byl vlastně jeho společník známý a být viděn s ním zrovna nepatřilo mezi zábavné činnosti, které by nazval pozitivními zkušenostmi. Ošil sebou, nepříjemná zkušenost, ale docela příjemné osahání. “Málem bych zapomněl, že pán králův Beník má nějakou pověst.“ téměř ta slova na něj zašišlal, a dokonce se natáhl k němu a poplácal ho po hlavě jako poslušného králova voříška. Kdyby býval jedl piškoty, možná by mu nabídl i piškot, ale bohužel je nejedl, nekupoval a už vůbec neměl rád psi. Ještě že Ben nebyl pes. “Kreativní nápady? Hah – nenech se vysmát.“ odmlčí se a přejede ho pohledem. Ne že by snad byl nějak příliš překvapen, nebo dojat z toho, že by mu to mělo slušet na kolenou, ale na druhou stranu si nebyl jistý, jestli to Ben myslí vážně, nebo si z něj utahuje tím svým naprosto nechutným způsobem. “Velmi podlé.“ utrousí jen tak pod nos. “To by sis to nezasloužil.“ dodal nakonec a znovu zvedl nos, aby podtrhl svoje skvělé ego a svou dokonalou osobnost, která by se nesnížila k něčemu takovému, jako kleknout před dalším skyggenem.
Tentokrát mu přímo přejel mráz po zádech, když zaznělo oslovení, jakým by mohl na Bena vlastně volat. Ne že by snad bylo to slovo nějak zapovězené, nebo bůh ví jak vysvěcené svěcenou vodou od samotných bohů, ale Azuralovi nešlo přes jazyk a dost se to projevilo na zamračené tváří a tikajícím víčku pravého oka. “Fuj.“ jednoduché konstatování vystihující celou tuhle podivnou náladu, jakou na něj jeho společnost přenesla jen tímhle nevkusným návrhem. “To bych se s tebou radši poníženě vyspal, než abych na tebe volal takhle. Nechutné.“ odfrkl si s nakrčeným nosem, samozřejmě, nechat se při sexu ponížit nebylo něco co by mu extrémně vadilo, hlavním problémem tu byla Benova existence, která by jeho osobu ponížila. Skyggeni byly fajn, ale na ovlivnění, a tak vůbec na zábavu tohoto typu měli svou podivnou zálibu dělat věci jinak než lidé. Opět se ošil a zakroutil hlavou, když Bena následoval k ulici, kterou přelétl očima.
Povzdechl si. “V prázdné ulici? Uhm – máme jinou představu o zábavě.“ odfrkl si a pak prostě vykročil do ulice. Sice tam byla dostatečná tma, aby se mohl rozplynout ve stínu, ale z náměstí sem bylo docela vidět a on neriskoval. Raději se rozhodl vydat po svých. Zmizel ve stínech až po pár krocích do ulice, aby se mohl posunout o kus dál k otevřenému oknu. Kde ze stínu vystoupil. Nakukujíc do okna, usmívajíc se jako naprosté neviňátko. “Už znáš Bena?“ zamrkal na ni a ohlédl se zpět do ulice, aby našel svou společnost. “Našel jsem nám společnost, co kdybys vymyslel program?“ opřel se loktem o parapet a pozvedl na Benjamina obočí. Dívka v okně se trochu zamračila, ale Azural ji věnoval pohled a cosi ji zašeptal, načež se dívka usmála i na Bena a natáhla k němu ruku “Samantha.“

Azural si ho prohlédl od hlavy až k patě a pak si jej díky své dokonalé hlavě a představivosti udělal z Benjamina ženskou. Přimaloval mu pořádná prsa, alespoň pěkná Déčka, aby se s nima dobře hrálo, prdel jakoby právě vylezl z nějakého bordelu, kraťásky a dlouhé hnědé vlasy za které by se dobře tahalo. Jistě, rozhodně by byl zajímavá matka to se musí nechat, dokonce Azu zalitoval že jeho matka vzdala boj dřív, než si s ní mohl trochu pohrát, protože by to musela být slušná zábavička pomalu ji dohánět k šílenství jako otce. Nepotřeboval se ani moc snažit a trénovalo se na něm tak skvěle, věčná škoda, že tam nebyl i jeho bratr, který byl na fotce. Teda myslel si že to byl asi bratr, kdo jiný by lezl na tak přeslazenou fotografii, nebo spíš malbu? Proč by na malbu cpali někoho cizího že. "Zajímavá určitě." zamumlal si spíš sám pro sebe, když jej takhle propaloval pohledem s představou dvou velkých prsou u jeho obličeje. Dokonalá představa pro jeho vnitřní hlásky. No jen si to dál představuj. - Ano dokonalá představa, ale proč si přikreslovat něco co nemá. - Ano zaměř se na to co má. jak by mohl odolat tomuto tématu konverzace. "Záleží na tom, jak by na tom ti haranti vlastně byli." pokrčí rameny i nad tímto konstatováním a pak se zaměří na další téma ohledně jeho krásné hlavinky. Zvedl ruku a trochu si pocuchal vlasy, jakoby měl potřebu si je trošičku upravit. Možná trošku načechrat dodat jim ten klukovský rozcuchaný vzhled, kdy nastoupila i jeho neodolatelná kukadla upřená směrem k Benjaminovi. "Ahh - děkuji." kdyby to bylo možné pravděpodobně by se mu zorničky změnily v srdíčka. Snad se jednalo o urážku, ale Azural ani zdaleka nevypadal, že by se pod tou tíhou mínil sesypat. Maximálně by nad tím párkrát protočil oči nebo se otočit a jít jinam, ale co na tom. Takovou poklonu si nemohl nechat ujít, a to potěšení si také nechtěl nechat jen tak odepřít. "Jak pozorné od tak vysoce postaveného známého, jako jsi ty." zašklebil se a zaměřil se na jeho počínání s rukou.

Chvíli sledoval jak si prsty jezdí po dlani a přemýšlel jaký čáry se rozhodl použít v jeho prospěch. Nebo snad proti němu? Dokonce začal uvažovat že je to nějaký nový super trik co se naučil od Morena a snad to v něm někde hluboko zažehlo trochu paranoidní pocit, že se mu něco stane, o čemž jeho kamenný výraz nevypovídal o nic víc než těch mrkví nedaleko. Teprve když zdůraznil o čem je vlastně řeč jen se opět ušklíbl a začal se pobaveně chechtat. "Nikdy, brouku. Nikdy." pronesl pobaveným hlasem. V jeho případě to bylo jako házet hrách proti zdi. Nebo krmit prasata penězi a čekat že je jednou začnou srát. Pošetilá to věc. "Já jsem nejmoudřejší, to by jsi měl vědět." pozvedl ramena a nos, jakoby mu právě o dost stouplo ego - jakoby snad mohlo vystoupat ještě někam výš - jistě, nebyl sice egoismus osobně a asi na něj neměl, ale byl by na něj patřičně hrdý, toho si byl jist. "A víš jak se tomu říká? Když něco chceš a musíš si to vzít? Není to tak těžké.. říká se tomu majetnickost." culil se jako sluníčko, nadšený z toho co slyšel. Nebo si jen překrucoval slova tak jak se mu hodilo? Možná, ale kdo by se v tom takhle nípal? Ben? Může si zkusit, jelikož pokud udělá může to zase obrátit proti němu. Když se mu bude chtít samozřejmě. Dokonce na něj potěšeně zamrkal jakou z toho měl radost. A že by snad musel někdo pod jeho tělem naklepat polštář? Jistě ani tohle mu nemohlo z tváře vymazat úsměv, přece pořád tu byl ten záchvěv staré lidské potřeby zasunout a užít si nějaký ten moment rozkoše a tepla. Příjemného pocitu svázanosti, který jej drží na uzdě a přece mu působí slastný pocit zadostiučinění a vyvrcholení. Bylo mu to vidět na jiskřících očích a potutelném neustále se rozšiřujícím úsměvu. Miloval to a nemohl si odpustit tu představu naklepaných kostí, moment kdy by ho jako zbitého psa Benjamine ukládal do postele s naklepaným polštářem. Jistě, trošku té něhy k oběti, aby byla trocha toho odpuštění, krvavé hrátky na později. Opět se úlisně pousmál a pak si nahlas odfrkl, aby zahnal všechny myšlenky a mohl se věnovat své společnosti tak, jak si v reálné podobě zasluhovala. "Děláš jakoby jsi něco takového zvládl." pokrčí rameny opouštějíc toto téma v rámci vlastní bezpečnosti. Konec konců, dráždit staršího a silnějšího skyggena možná bylo lákavé, ale ne zrovna rozumné. A když na to přišlo, tak měl Azu svou hlavu ještě stále docela rád. A to i přesto že to v následujících několika momentech jedním šikovným chmátnutím v jedné jediné vteřině docela šikovně popřel. Jak? Prostě mu pěkně bez ostychu šáhl na koule. Jenže ani prudká reakce v Azuralovi nevzbudila strach, ale jakési hluboké potěšení, proč? Kdo by se bránil majetnickému zacházení tohoto typu, vrátilo mu to tolik hezkých vzpomínek. Tolik pěkných momentů. Div si pod vlastním nosem tiše nezavzdychal, jak se do těch okamžiků chtěl nyní na momentíček vrátit. "Bylo by to víc než polechtání, kdyby tu nebylo tolik lidí, ale sám si řekl, že se mám podívat no ne?" pokrčil rameny a podobně jako Ben i on vycenil zuby a trochu zúžil oči v úlisném úsměvu. Jistěže, jen plnil rozkaz - akorát mu tu přede všemi nestahoval kalhoty a jen si sáhl, aby se ujistil. Konec konců, asi by v tom prvním případě dopadl trošku hůře. Když se ocitl opět volný začalo mu to dokonce chybět, ale co už. Nemohl přece hned chtít celý svět že? Na druhou stranu, když už se teda opět rozešli stánky, zdálo se že sahat je docela v pořádku. Co však nečekal je to, že se Ben vzápětí zastaví, takže ho div neobjal zezadu. Na jeho obranu už měl ale nachystaná vlastní slova. "Ne že bych se zlobil, ale zepředu to zrovna nejde. Teda pokud nemáš na mysli trochu jiné zákeřnosti, ale to bych musel tak vysoko skákat, nebo klečet." pravděpodobně mluvili o něčem jiném, ale jeho to zrovna netrápilo. Naopak se dívala na jeho počínání se slepicí, jakoby tu teď Ben ve skutečnosti vysvětloval jadernou fyziku a do toho se snažil namíchat trochu chemie a nějakou zbrusu novou vědu o požívání jablek a mrkví v normálním tempu. Pozvedl na něj zvídavě obočí a následně s našpulenými rty trochu potrápil vlastní ego, když se snažil nedat najevo, že jej ten krasavec právě urazil. "Vtipný jako sám král." pronesl polohlasem s jasným podtónem v hlase. Jistě to tomu chlápkovi jednou vrátí. Ostatně ztrácel s ním tolik času jen kvůli hloupé slepici. Aby se jí mohl Ben podívat na díru? Nemuseli se táhnout tak daleko a Azu by mu ukázal svoji a byl by klid. Ostatně díra, jako díra. Ne že by do něj postrčením ramene nějak vrazil zpět trochu té legrace, ale rozhodně mu ta uraženost nevydržela dlouho. "Jedna z lepších možností oslovení." odfrkne si spíš sám pro sebe. "Podle toho co je pro ty tvoje staré kosti pod pojmem 'Akčnější' zábava." na jeho tváři se objevil potutelný úsměv.

Azu scoje démonské já vlastně zcela miloval, zbožňoval každý kousek démonské podoby a když už na to přišla řeč, vlastně Benjamina chvíli ani nevnímal, jak se pohledem zapomněl na jednom stánku, zatím co v jeho mysli znovu probíhal onen dokonalý pohled do zrcadla, nebo na jeho ruce, na kterých tak krásně vyčníval ostnatý drát, modřiny, které dotvářely jeho nitro a hlavně onen pocit majetnickosti, který dokázal probouzet. Ta dokonalost toho uvědomění, děs, který jeho skutečný vzhled vyvolal v jeho obětech. Něco co jen tak nenahradíte myšlenkou na slepici, nebo ještě lépe.. na sex. Ne že by to byla špatná věc, požitek je pro něj ještě pořád docela použitelný, ale nedokáže to srovnat s dokonalostí svého já. "Hm." kývne nepřítomně na souhlas s neurčitým zahuhláním. Začal jej vnímat opět až ve chvíli, kdy se začalo probírat o dost zajímavější téma - problémy. To se na jeho tváři objevil škodolibý úsměv, samozřejmě že by rád nějaké problémy působil. Pořád se v něm kdesi skrývá ta problémová duše démona, která přímo touží po velkém krveprolití. "Tebe bych za matku ani nechtěl." odfrkne si pobaveně a pohodí rameny. Dokázal by si Bena představit v jiných pozicích, ale pak tu byla ta překážka v podobě jeho přátelství s králem a ten moment, kdy je něco jako jeho nadřízený - nad tou myšlenkou se nahlas uchechtl, jakoby to byl ten nejlepší vtip pod sluncem. "Má hlava obsahuje jen dobré věci, jen bych je nedoporučoval konzumovat.. možná trochu jedovaté.." dodal ještě s tím stejným úsměvem, potěšen faktem, že i z Benjamina je možné vytáhnou trochu té klasické démonické hniloby. Samozřejmě dokázal ocenit jistý druh nápaditosti co e trestů za problémy týče, ale proč by se vůbec měly řešit problémy, které nejsou. Je přece tolik příjemných témat, které by mohli společně probírat. Krev, maso, lidi a jejich slabost - ne oni se musí bavit o něm.
Jestli ten úsměv měl být výhružka, tak ji Azu naprosto nepochopil, místo toho se sám s potěšením zazubil. Měl docela skvělou výchovu v katakombách, na to aby se nepouštěl do něčeho praštěného po palici, za co by se tu někomu nemusel hodil? Tohle tělo mu vyhovovalo a smrt by pro něj znamenala jen nutnost hledat si někoho dalšího, znovu se mu vecpat do těla, zabít tu postradatelnou lidskou duši a bůh ví, jak by to ovlivnilo jeho vzhled? O co by přišel?! Ne nemohl o nic z těch malých ukázek své podstaty přijít, miloval je, chtěl je a musel si je nechat. Ošil sebou. "Chm.. směšné." odpověděl mu na jeho slova, kdys si opět uvědomil s kým má tu čest. S Paranoiou ale v něm se prostě nemůže jen tak objevit pocit ohrožení, nebezpečí neuměl vnímat tak jako jíní, ale svou hlavu měl rád. Azu následoval jeho pohled ke stánku, když zmínil diety a pak se zahleděl na jablko ve své ruce. Protočil se mu žaludek, raději by se nechal trápit lákáním na syrové maso, než aby zkonzumoval celé tohle kulaté zelené cosi. Nebo to oranžové na co se kouká Benjamine. "Stáří ti leze na mozek." odfrkne si nahlas, když začne mluvit o zájmu a nezájmu. "Mě? Kšk.. co je moje, je moje. Neznáš zákony vlastnictví? Kdo to najde toho to je.. Raději bych to ukousl, než ti dovolil mi něco vzít." zúží oči. Ne že by si zakládal na tom, aby propadal až přílišnému majetnictví, měl spíš rád, že byl vlastněn, jelikož si tak ten pocit mohl užít mnohem lépe. Na druhou stranu, představa, že by se mu někdo jako Benjamine chtěl nacpat do kšeftu se mu vůbec nelíbila. Snad i proto to rozčarování a podtón v hlase. Kdyby tu nebylo tolik lidí, možná by se pokusil urafnout něco i své nynější společnosti. Sjel ho pohledem. I když nejspíš by nebylo asi ani o co stát, kdo by měl chuť dělat taková zvěrstva mezi dvěma skyggeny - i když. Ještě to nezkoušel, třeba je to zábava. Na chvíli dokonce zcela vypnul, když si taková zvěrstva představoval, takže se probral až s cvrnknutím do čela, kdy se na svou společnost nelibě zamračil. Načež pak nasadil znechucený výraz při zmínce rodiny. Pak ale začnou řešit konečně něco co by jej mohlo zajímat. Resp. bylo to zajímavější než jablko v jeho ruce a téma rodiny, které nekousli s podobným znechucením, jako Azu to jablko. "Sarkasmus mám rád. A vtípky taky." pronesl s potěšeným úsměvem na tváři. "Uh, u tebe bych věřil tak tomu, že naklepeš polštář, ale mě? Nenech se vysmát." Samozřejmě se zasmál, protože proč ne, když je k tomu tak hezký důvod. V očích mu zajiskří až ve chvíli, kdy začnou řešit slepici a jídlo. Konkrétně jiskří nadšením ve chvíli, když mu Ben poví, aby se podíval, neexistuje horší věc jakou mu můžete říct, protože on se jí chytne a už nepustí - ostatně to je přesně to co udělal. Řekl, že se má podívat, ale nezakázal, že by nemohl sahat. Takže zatím co se jeho společnost rozhodla jít hledat jídlo, on jej došel a pěkně bez ostychu tady přede všemi mu chmátl do rozkroku, stiskl a pak se zasmál. Hezké! - Měkké. - Velké! hlasy v jeho hlavě si přisadily. "A má je tam! Jak překvapivé!" na oko překvapeně stáhl ruku zpět k tělu a jakoby nic, znovu se zakousla do jablka, nasadil znechucený výraz a následně tu věc jednoduše zahodil. Třeba dokonce nikoho netrefí a když jo.. nějak se z toho vykecá. "Není to tak zlý, kyselí, hnusný, nechutný, ale ne tak zlý - možná bych ho pozřel i celé, ale přešla mě chuť." Jakoby jsi na jablko někdy chuť měl. - Ano vyhozené peníze. "Já a hodný? No fuj. Že tě huba nebolí něco takového vůbec říct." zamručí v odpovědi. "Nech si svoje milodary, radši si seženu ot podsvinče, slepice nejsou nic pro mě. Moc - sladké." zahuhlal ještě v odpovědi a následoval jej dál tržištěm. Ne že by neměl nic lepšího na práci, ale Ben by mohl nakonec přinést i nějakou zábavu. Nebo vymazat tu tvou frustraci. - Už sis sáhnul, to je fajn.

"Jako bych si tu ženskou pamatoval." podobně jako Ben i Azu si při těch slovech odfrkl. Jistě. Rodina tohohle těla byla asi zajímavá když byla naživu, ale on už neměl ani ponětí o tom jak vypadala ženská, která tohle přivedla na svět, nebo jak se jmenovala nebo jaký měla hlas. Ale byl si jistý, že kdyby ta ženská žila ve chvíli kdy prošel proměnou dopadla by dost podobně jako jeho otec. A jeho bratr měl jen jedno štěstí a to tedy v tom, že zmizel dřív než vůbec došlo k proměněn Azurala. Kdyby žili oba dva, jak hezky by se pracovalo s majetnickostí tvého otce hm? - Byla by krása si trochu pohrát s tím aby se o tebe třeba poprali. hlasy v jeho hlavě napadaly jeho myšlenky a Azu se jim nebránil. Pořád byl poměrně mladý aby si lidský akt potěšení mohl užívat. Bylo to skvělé odreagování, dokonalá možnost nabídnout svému tělu trochu odpočinku předtím, než si svou oběť poddá trochu jiným způsobem. Ušklíbl se. Jak rád by je měl všechny pohromadě, takhle si mohl užít jen otce. A ten obraz co visel v předsíni domu, který připomínal spíš nějaký zbytek původního domova. Ale kdo by se na to vlastně pokoušel ohlížet. Takhle ten barák vypadal rozhodně lépe, než kdykoliv předtím. "Oh, to se mi tedy ulevilo. Jsem rád sám se sebou." pokrčil rameny naprosto ignorujíc jeho pohled. Pár let zpět, možná pár měsíců zpět by ještě zkusil vtěstnat majetnický pocit vůči své osobě snad i kuřeti a jiným skyggenům ale teď už z toho pokušení vyrostl, věděl moc dobře, že jeho schopnosti působí nejlépe právě na lidi a zkoušet to na někoho jiného je jen čiré šílenství. Takže proč by ho mělo mrzet, že je Benjaminovi jeho osoba úplně ukradená? Na druhou stranu, kdyby byla, pravděpodobně by se s ním takhle okatě nezačal vybavovat. Neměl tedy nejmenší potřebu se nějak ochomýtat schopnostmi nebo nějakými jinými ne příliš vlastními myšlenkami. Ale líbilo by se ti to. - O tom nám nemůžeš lhát. - Ano my ti vidíme do hlavy. zafuněl, jak se snažil ty hlasy v hlavě utišit a poslat podvědomě do patřičných míst nějakého zadku. "Děláš jakoby někdy byl semnou v tomhle ohledu problém." pronese nepřítomně a protočí očima. On si na svoje jídlo dával vždycky dobrý pozor. Rozhodně se nechtěl otáčet za nějakými problémy, které by musel vysvětlovat a co se katakomb týkalo? Ty nikdy neměl rád, je tam příliš mnoho těch co jsou noví a i když je schopen užívat si křik a vůni krve těch co se teprve podrobují proměně, není to to stejné jako když si někdo snaží určit co je jeho majetek a kdo naopak ne. Nebo třeba to jak si utvrzují svou nadřazenost nad svým majetkem. Pohlédl na jablko a olízl si rty. Bylo fajn pocítit takové utvrzení postavení nad majetkem na vlastní kůži. "Když se to podaří, bude i podsvinče. Ale tady mají jen holé houby. Samá cetka nebo ovoce." rozhlédne se po tržišti, když odpovídá na otázku ohledně svého možného oběda, nebo večeře. Ono to stejně nakonec splyne v jedno. Rozhlédne se okolo nic, jakoby hledal nějaký ten strach - on osobně strach nepotřeboval, aby v někom vzbudil jistý pocit, že tu a onu osobu či věc musí vlastnit i na úkor toho, že bude muset zabít. On šel po chtíči - a chtíč je přece v každém, jen je potřeba umět to dobře probudit. "Hah - kdybych měl mít něco v puse, rozhodně by ses o tom nemusel dozvědět. Co dělám ve svém volném čase je čistě moje věc. Každý máme přece nějakého koníčka no ne?" pokrčí s uchechtnutím rameny. Samozřejmě že nemohl myslet při takové větě na jídlo. I když - pokud se to po určité době dobře ukousne, tak je to docela slušně použitelné lízátko. Znovu se pod náporem vlastních podvědomých myšlenkách škodolibě pousmál a olízl si rty. Bohužel musel se zakousnout pouze do nechutně vyhlížejícího jablka. Hnus. - Dokonce ani ta nejlepší myšlenka tu chuť nepřebije. - Po tomhle.. to budeme potřebovat tak třikrát tolik! nemohl nic než souhlasit. Jablko bylo prostě v porovnání s myšlenkami dost nechutné. "Musím odmítnout, nejsem fanda skoků k příbuzným. Mám jiné plány na večer." odmítne jeho nabídku a neopustí si přitom zmínit fakt, že jáma smrti dost možná končí někde v katakombách mezi hladovými novými skyggeny. Zatím na něj Benjamine nemluvil zrovna společným jazykem, což se ale nakonec docela slušně změní, když poukáže při svých slovech na jablko. Azuralovi zasvítí v očích a jeho rty se zkroutí do potěšeného úsměvu. Zvedne obočí a založí si ruce na hrudi. "Ale nepovídej, konečně se bavíme o něčem zajímavém." pronese rádoby potěšeně a překvapeně. "Ale nejsi na tenhle druh zábavy už trochu starý? Aby to ten tvůj žaludek vůbec unesl.." ohrnul nos. Když na to přijde, on sám nikdy nepatřil k těm dominantním jedincům, naopak měl dominanci rád. A i když Ben byl starší, zkušenější a mocnější v tomhle ohledu o jeho dominanci dost pochyboval. A Majetnictví bez dominance je vlastně dost k ničemu. Jeden z toho vůbec nemá žádnou zábavu. "Pche... vypadám snad jako slepice? Chm. Na někoho tak vysoko má koule až příliš zastrčený v zadku." zahuhlal nepřítomně a znovu se zakousl do jablka. Tentokrát měl co dělat aby to sousto nevyplivl. No vážně! - Tobě to napoprvé nestačilo?

Myšlenka sehnání si nějaké velice dobré stravy mu v hlavě zůstávala, ale tržiště bylo z nějakého důvodu plné převážně ovoce a zeleniny. Když konečně přestal čumět na červený, zelený a žlutý jablka, zelený a červený papriky, nezdravě zelený okurek a něco co vypadalo dost jako kokos někde z Pulchramu to všechno nahradily látky, šperky a boty. Přísahal by, že tu někde musí být maso a nebo alespoň stánek s nějakým jídlem, protože on rozhodně nemá v plánu přežvýkávat nějaké křusky. Odfrkl si a nakonec z vlastní frustrace zastavil u stánku s jablky, kdy si velice přesvědčivě a "naprosto bez" jasného znechucení vyžádal jedno červené jablko. Ženská ve stánku se mu pokusila vnutit i onen velice nezdravě vyhlížející okurek a on se musel držet že by si to k mrtvole ze hřbitova zrovna nenakrájel a jen odmítl - dost zdvořile na jeho poměry. Dokonce se podivil i sám nad sebou. Jablko sice nebylo něco, čím by se zrovna hodlal nasytit a nakonec pokud tu nenajde nějaký kus dobrého masa, buď sní to hnicící cosi, co si v klidu válí své špeky na zbytku kuchyňské linky v domě, nebo se neudrží a v rámci vlastního chtíče prostě sejme tu holku co na něj mávala z okna. Sice to bude obnášet nějaké ty problémy, ale nic co by se nedalo alespoň trochu zamaskovat. Už byl docela blízko toho, aby si zvedl žaludek jablkem, když se ozval poměrně známý hlas. Zvedl temně zelené oči k jeho tváři a ušklíbne se - původně zřejmě pokus o úsměv. "Kohopak tu máme. To už nemám klid ani mimo armádu?" nadhodil. Nechtěl vyloženě na veřejnosti tvrdit, že by neměl klid mimo katakomby, nebo že by snad Ben mohl být mocnější skyggen než on - to by mu hrdost nedovolila. A pak on si titul "dobrého" rád přivlastňoval. "Rozhodl jsem si sehnat něco čerstvého, to je teď nějak hlídané?" pozvedl jedno obočí a přejel Bena pohledem. Nedalo se říct, že by ho měl zrovna rád, nevypadal zle, možná kdyby to byl pořád ten člověk, rád by si trochu pohrál ale takhle? Mohli by si navzájem dost fušovat do zábavy co se magie týče, i když musela by být zábava použít obě schopnosti na někoho zaráz. Neubránil se pobavenému úšklebku při té představě a konečně si kousl jablka. Nechutné. - Souhlasím. Vůbec to nechutná jako maso. - Když jsi mluvil o něčem čerstvém, myslel jsem, že to bude něco pořádného.. čerstvé maso.. Azu protočil očima. Hlasy se mu v hlavě překrývaly a on jedné větě rozumněl jen napůl, jelikož se snažili říct všechny naráz to samé a nakonec se nešikovně překrývaly. Jak smutné. "A tebe sem přivádí co? Poslíčkování, nebo neměli čas?" nadhodil a znovu si kousl do jablka. Alespoň se ujistil, že jablka nemá moc rád, spíš ho do sebe tlačil násilím, ale když už si to jablko koupil bylo to JEHO jablko a bude to ON kdo ho sní, ne nějaká krysa nebo hladovej sirotek z ulice. V tom mu trkl nápad, jaké jídlo nikdo nebude hledat? To jídlo, které nikomu nepatří. Okamžitě se porozhlédl, jestli neuvidí nějakého pobudu se někde válet - sice by ho musel nejdřív párkrát vykoupat, aby byl vůbec k jídlu, ale zvládl by to pozřít. "Nebo jsi tu na taky nákupech?" vrátil se zpátky k Benjaminovi.

<<<

Už si přesně nevzpomínal na to, kdy byl doma naposledy - tedy doma. Dům jeho rodičů od chvíle, kdy po jeho odchodu otec skočil do jámy smrti vypadal spíš jako odkladiště prachu a to, že by se tu nacházelo nějaké jídlo by se také příliš říkat nedalo. Možná několik prohnilých jablek, kdesi v koutě zaprášené kuchyně se válelo napůl rozložené maso. Ne že by mu jeho vůně dělala špatně od žaludku, ale nějak neměl tušení kdy ho tam vlastně položil. Chvíli tedy stál uprostřed napůl rozbité jídelny s kuchyní a oči upíral na jídelní stůl snažíc se vzpomenout, kdy vlastně sem to tělo ze hřbitova vlastně dotáhl a ze které jeho části je to zbylé hnijící maso, které se válelo na lince, když jeho myšlenky pozvolna přešli do vzpomínky na chvíli, kdy ležel o stůl opřený svlečen do naha a užíval si ten nejlepší sex od své proměny, když jeho otec tak krásně přirážel. Na jeho tváři se objevil potěšený úsměv, ale další nádech v místnosti už nevydržel. Ne. To maso páchlo skutečně nesnesitelně a on nehodlal riskovat, že by mu po něm bylo špatně. Když zvracel naposledy - i když to bylo úplně z jiného, příjemnějšího důvodu - myslel, že zvrátí celý žaludek i střeva. A kdo by chtěl znovu riskovat tento pocit. Navíc měl chuť na něco více - čerstvého. Možná by snesl i nějaké ovoce, kterého má poslední dobou málo a vitamíny jsou důležité. Jak pro koho. - Jakoby jsi něco potřeboval. - Všichni ví, že jsi spíš frustrovaný než hladový. "Sklapněte!" zavrčel na prázdnou místnost, aby utišil ty otravné hlasy ve své hlavě a raději se na patě otočil a zamířil k východu. Nikdy neměl v plánu se o kovárnu opět začít starat, měl to spíš jako občasné útočiště, takže dokud byla v pořádku sofa v obývacím pokoji a velká manželská posel v patře, nehodlal nijak zvlášť utrácet za zbytečnosti, jako je úklid. Sjel pohledem malinkou předsíň zahleděl se na zarámovaný portrét na stěně. Byl na něm on, jeho matka, bratr a otec. Na jeho tváři se objevil úšklebek. "Tak rodinko, to jsme si zbyli.. dva mrtví, jeden nezvěstný a já? Oh.. no nejsem nádherný?!" zasmál se a otočil se na protější zeď kde viselo zrcadlo. Jeho nádherná démonická podoba. Jak on ji miloval a v domě ji nikdy neskrýval, byl-li sám a daleko od oken. Přece by neriskoval, že jej někdo uvidí, ačkoli zastával názor, že je to velká škoda, protože tu nádhernou kůži, ty modřiny, jizvy a otlačeniny? Miloval každou jednu novou část. Nejvíce však jizvu na své ruce. Bohužel musel ven a tak zapracoval na své magii, aby svou podobu skryl a mohl se tak přede všemi prezentovat jako ten mladík v tmavé košili a kalhotách s rošťácky rozcuchanými vlasy.

Jakmile zakryl svou podobu otočil zrcadlo tak, aby se neviděl - to pro případ, že by se snad rozhodl přivést si sem společnost na nějakou tu chvíli nechutného blaha. Všechna ostatní zrcadla v domě již zlikvidoval, ale tohle jedno.. nedokázal se ho vzdát. Otevřel dveře a vyšel na ulici. Jejich kovárna byla trochu zapadlejší a než se vůbec vypletl mezi ulicemi potkal několik svých sousedů. Obzvlášť jeho novější oběť, kterou se stala dívka o několik domů vedle na něj hleděla z okna a začala na něj zběsile mávat a lákat ho k sobě. Jenže u něj to zůstalo bez reakce. Neměl náladu rozdat si to hladový, ačkoli si dokázal živě představit, že dát si něco čerstvého by nebylo špatné. Na moment o tom zauvažoval, že by snad mohl posvačit v cizím pokoji na čerstvějším mase, ale na druhou stranu - ještě pořád je bílý den a její rodiče ji poslední dny neustále kontrolují. Ztratil zájem, příliš složitá svačina by mu neudělala dobře od žaludku a když mu není dobře od žaludku je akorát nesvůj a protivný. Fuj. Kráčel tedy ulicí dál, směrem ke středu města, konkrétně k tržišti, kdy by si snad mohl dovolit koupit nějaké potraviny, na těch pár dní co se hodlá ve městě zdržet, než se vrátí opět zpět do Pertanianu. Nebude lhát, sice tam je ohavně slunečno a mnoho jezer, ale lidé jsou tam hloupí. Jen za svou minulou návštěvu si pochutnal na jednom ne moc dobrém cestovateli a dokonce si užil pořádnou trojku s manželským párem. Ta jeho ženská sice nebyla nic moc, ale ten chlap přirážel pěkně. Podlehl krásně a ženu k tomu v podstatě donutil. Byl tak rád, že jej chtěl vlastnit, ale začal být nudný a hlavně nechutný. Vzpomínka na zvracení poté, co mu ho strčil do úst - hnus. Myšlenky ho dokázaly zabavit na dost dlouho, aby se dostal až na tržiště, kde procházel mezi stánky a prohlížel si zdejší zboží. Nehodlal si koupit první kus jídla co vidí, byl vybíravý a snažil se najít ten nejlepší a nejhezčí. Není zrovna troškař, co se jídla týče. Potřebuje přece sílu a energii. Jasně, sílu na co? - Na sex přece! - Prostě držte huby.