P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Od poslání dopisu by se dalo snadno říci, že byl kazrafan velmi nervózní. Musel neustále přemýšlet, zda si něco nevyložil špatně, zda nebyl jen naivní blázen, který se nechal moc povzbudit milým a vstřícným chováním. Jistě mu hlavou běhaly myšlenky, které ho trápily tím, že mu říkaly, že elfka, na kterou nemohl přestat myslet byla jen milá a neměla chuť se s ním dál přátelit nebo cokoli víc. Když ji nemohl nějakou dobu najít, snad tomu i dokonce věřil a jistou jeho část to bolelo víc, než by čekal, ale stačilo jedno objetí a všechny tyhle myšlenky byly rázem pryč. Všechny obavy se rozplynuly jako fata morgana a zůstala jen skutečnost, že je Kaylin skutečně tady. "Odpusť, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo, já.. jen jsem měl občas obavu, že bys třeba nemusela mít zájem mě znovu vidět nebo že bys nechtěla jít do pouště nebo.. No, prakticky cokoli, něco důležitějšího, než trávení času se mnou," přiznal s nervózním úsměvem a v mysli si trochu vynadal za to, že by měl raději držet pusu. Nakonec to bylo hloupé jí tohle vykládat nebo mu to alespoň hloupé přišlo, proto už o tom raději mlčel a vlastně se na ni zatvářil poněkud omluvně, že s tím vůbec začal. "Tak to můžu být rád, že jsem v tom alespoň nebyl sám, a jsem ještě radši, že jsi tak dobrá hledačka," přiznal s trochu uvolněnějším úsměvem, "ale poušť umí být i docela zrádná, i kdyby nebyla tak velká, takže jsem rád, že jsi dorazila v pořádku. Byl bych nerad, kdyby se ti něco stalo." Jí nejspíše nemusel nic povídat. Nakonec s nich dvou byla ona spíš tím, kdo se o sebe zvládne postarat, ale to nic nemohlo změnit na tom, co řekl. On by totiž nechtěl, aby se jí něco stalo a už vůbec ne proto, že šla zrovna za ním. "V tom případě je jen dobře, že jsi měla svůj výcvik, ale třeba máš pravdu a taky bych tě našel. Rozhodně bych se o to snažil," byl by jí i odpřísáhl, že by se snažil jí najít, protože tomu tak bylo, i kdyby ho provázely myšlenky o tom, že ji nedokáže najít, protože tam není. Nejspíš by jí musel hledat, dokud by nevysvitlo slunce, aby uvěřil tomu, že nepřišla, a i potom by stále doufal, že jí někde přeci jen zahlédne a bude si ji moct omluvit za celou noc marného hledání.
V každém případě tohle už nemuseli řešit, naštěstí se našli a to bylo to nejdůležitější. Prakticky nechtěl nic víc, než její přítomnost a to se mu splnilo. "Ano opravdu," ujistil jí ještě okrem toho, že jí to skutečně moc sluší a na malou chvíli se jí zadíval do očí. Mohl si snadno všimnout toho, že jí začali rudnout tváře. Nechtěl jí uvést do rozpaků, ale sám pro sebe si musel přiznat, že jí to sluší i tak. "Za pravdu není třeba děkovat," řekl prostě stále jí věnujíc skoro odevzdaný pohled, než jím na chvíli uhnul stranou, aby jí zbytečně nezpůsobil ještě větší rozpaky, než už se stalo. Jistě si dokázal všimnout, že se v těch šatech nezdála tak jistá jako ve zbroji, ve které jí poznal poprvé, ale to bylo dle jeho názoru docela roztomilé, jen si to nechal pro sebe, aby neznejistěla o to víc. Mnohem lepší než slova byl poté přívěsek, ze kterého měla zdálo se radost a to ho upřímně zahřálo u srdce, což se projevilo i na vřelém úsměvu na jeho tváři. "Těší mě, že se ti líbí," přiznal a sledoval, jak si přívěsek bere a prohlíží. Na chvíli jako by jím projela jiskřička, když si ho od něj přebrala a jejich prsty se na chvíli setkali. Jeden by až nevěřil, jak snadno se dá ztratit hlava, a že si Edwin dovedl myslet, že hlavu právě ztrácí. O to víc, když mu ukázala katanu, která se jí příliš nehodila k šatům, aby mu dala na srozumněnou, že barva přívěsku jí rozhodně nezastaví a neodradí od toho, aby si ho vzala. Ve tváři se mu okamžitě objevilo pobavení a nemohl si pomoci, byl rád, že elfku poznal. Byla zajímavá, krásná a skvělá. Vlastně ani nevěděl proč, ale i ta skutečnost, že se oblékla do šatů, ale stejně si neodpustila vzít sebou i zbraň, ho fascinovala a zároveň si ji nemohl představit bez katany u boku. Od téhle chvíle snad už nikdy. Bylo to zvláštní, ale dobrým způsobem, který se mu u ní zamlouval. "Jistě, vždy k tvým službám," přitakal hned, když ho probudila z jeho úvah o tom, jak je její maličkost vlastně úžasná a převzal si od ní přívěsek, aby jí ho mohl opatrně přetáhnout přes hlavu. Dával si velký pozor, aby jí nezničil účes, a v další chvíli už jí přívěsek visel kolem krku. Chvíli sledoval, krystal, který zůstal v oblasti jejího dekoltu, ale v další chvíli odvrátil zrak. Nechtěl, aby si to od něj špatně vyložila a aby skončil s pověstí nemravy, ale prostě se mu líbilo, že má něco od něj, o čemž mohlo napovědět i to, jak se rozzářil, když mu věnovala polibek na tvář a přislíbila, že bude mít přívěsek vždy u sebe. Jak málo stačilo k rozehřátí srdéčka tohohle kazrafana.
Každopádně se ale nerozplýval nikterak dlouho nad skutečností, že bude mít připomínku jeho maličkosti neustále u sebe. Jistě by to ještě nějakou chvíli zvládl, ale některé věci byly přednější, kupříkladu to, že jeho společnost měla po dlouhé cestě hlad, což jeho mohlo napadnout hned, ale nenapadlo. "Ani v nejmenším, poslední co chci je, aby ses trápila hlady a následkem toho tu nedejte bohové omdlela," přiznal hned pohotově. V další chvíli už jí nabízel rámě, aby jí mohl doprovodit ke stánku, který si vybrala. "Na co máš chuť? Zvu tě," přislíbil s úsměvem, zatímco se zařadili mezi ty, co čekají, až si budou moci objednat. ""Kdyby si chtěla ochutnat více věcí, ale nebyla sis jistá, jestli bys všechno zvládla sníst, můžu si vzít něco, na co bys měla chuť, abys to mohla ochutnat," nabídl, načež se na malou chvíli zarazil, jelikož mu došla jistá zvláštnost oné nabídky, takže na chvíli zmlkl a s horkostí v tvářích pro změnu u jeho maličkosti se vypořádal tak, že se koukl opačným směrem, jako by se tam dělo něco zajímavého.

Kdyby se za dnešní večer měla předávat cena za špatné promyšlené nápady, byl si skoro jistý, že by byl mezi kandidáty na její výhru. Jak jen mohl být tak hloupý a unáhlený, aby zapomněl dát Kaylin vědět, kde se sejdou? Jaká to od něj byla lehkovážná chyba. Sice věřil tomu, že se najdou, chtěl tomu věřit. Obecně, kdyby tomu nevěřil, neobtěžoval by se ale s dárkem. Jak tak ale chodil mezi lidmi a hledal krásnou blonďatou elfku, nemohl se ubránit myšlenkám, které mu říkali, že jí určitě přestalo bavit čekat na něj a nakonec to vzdala a šla zpět do džungle nebo se připojila k někomu jinému. Další myšlenka se ho pro změnu ptala, jak mohl být tak neskutečně naivní, že si myslel, že by kvůli němu vážila cestu až sem. Skutečně se do něj zakously pochyby. Nakonec.. Nevyžádal si od ní odpověď a tím pádem ujištění, takže kde byla jistota, že se skutečně mají setkat a on se tu nesnažil najít někoho, kdo tu ani nebyl? Už se chystal být velmi zklamaný nejspíše nejvíce sám sebou a bylo pro něj čím dál těžší přebíjet ty zlé myšlenky optimismem. Ale potom se ozval hlas té, co se jí tu celou dobu snažil najít. Snad každý přihlížející by si mohl všimnout, jak se kazrafan celý rozzářil radostí a rychle jí vyhledal pohledem. Na malou chvíli mohl ale jen ohromeně zůstat stát. Velmi jí to slušelo, skoro by si jí nesvedl spojit s tou slečnou, která ho zachránila od věčného blouzení v džungli. Byla krásná, jinak krásná než čekal, ale přesto nepopiratelně krásná i v tomhle.
Každopádně se ale ani pořádně nestihl probrat ze svého omámení, než ho opět malinko zaskočila objetím. Na chvíli ho překvapila, ale trvalo jen pár vteřin, než jí ho opětoval a pevně jí objal, přitiskl k sobě a dokonce se přistihl, že by jí raději nepouštěl. Ale samozřejmě objetí povolil, když se od něj odtáhla. Na rtech mu hrál úsměv, který se jen rozšířil při jejích slovech. "Já tebe také, jsem moc rád, že si opravdu tady," přiznal s absolutní upřímností a podíval se jí do očí, "jen se ti musím omluvit za tuhle komplikaci s hledáním. Nějak jsem zapomněl myslet na to, že se musíme i někde sejít, odpusť." Omluva byla jen na místě, jelikož to byl on, kdo to zpackal. Každopádně doufal, že jí to nevadí. Alespoň tak nevypadala. "Ale zřejmě je vidět, kdo z nás je ten lepší hledač, nebýt toho, kdo ví jestli bych tě dovedl najít, než by skončila tahle slavnost," řekl ještě pro odlehčení a pousmál se nad tím. Vlastně by od něj mohlo být i naivní věřit, že by tuhle zkušenou bojovnici, která byla jistě cvičená i v hledání či stopování, mohl najít dřív než ona jej. Stejně byl ale rád, že se prostě našli. Až teď si uvědomil, že ji vlastně stále drží ve volném objetí a že má oči vlastně jenom pro ni, takže jí v záchvěvu rozpaků dopřál prostor a o krok ustoupil. "Velmi ti to sluší, vypadáš překrásně," řekl malinko rozpačitě, "tím ale samozřejmě nechci říct, že před tím tomu tak nebylo, vypadáš krásně vždycky." Uvedení věci na pravou míru se mohlo zdát malinko roztržité, ale rozhodl se to zachránit oním dárkem, co jí pořídil. Proto také rychle zalovil v kapse a nakonec ukázal ruku s přívěskem visícím na šňůrce. "Abych nezapomněl, tohle jsem ti koupil, abys odsud a.. ode mě měla něco na památku. Jen se ti to teď asi nebude barevně hodit k šatům." Chvíli se zamyslel a podal jí jemně modrý krystal vybroušený do tvaru motýla na kožené šňůrce.

Světem něco otřáslo a zdálo se, že se jistě blíží něco strašného. Stále slýchal tu a tam o hrůzách, co se přihodily na celém kontinentu a od pocestných se dozvídal o stvůrách jako z nočních můr, které se najednou plížili světem. Ukázalo se, že svět je zase o něco nebezpečnější a jeden by si měl dávat velký pozor, když se někam vypraví. Nikdo neví, co mu vlastně může dýchat na krk. Nějakým způsobem mu ale tato událost připomněla jeho malý výlet za Enzem. Byl bezradný s cestou, těžko by měl šanci proti obří pavoučí potvůrce, kdyby tam na nějakou narazil a teď, když se přidalo další nebezpečí, které může stejně tak číhat všude, nejspíš by neměl šanci. Jenže obavy o jeho kožich nebyly zrovna na pořadu dne, co se dění v jeho mysli týká. Tenhle Kazrafan myslel převážně na jistou elfku se zlatými vlasy, která by mu jistě v těchto temných časech prozářila cestu. Ano, rozhodně by se dalo říct, že mu Kay utkvěla v paměti a mnohokrát byl přistižen, jak se usmívá jen při vzpomínce na ni. Jeho kolegové si z něj díky tomu utahovali, ale on si nemohl pomoct. I proto využil příležitosti, když se dozvěděl o plánu jejich královny na uspořádání akce, která by dala všem na chvíli zapomenout hrůzy. Vlastně to byl velmi impulsivní nápad, kdy ani dvakrát nepřemýšlel, když vzal papír a napsal dvě zprávy. Jednu Enzovi, aby předal vzkaz Kaylinn, a druhá byla určená právě elfce.
Možná je to hloupé, ale v poušti bude akce a mě napadlo, zda by si na ni nechtěla jít a zda by si na ni nechtěla moji společnost. Sice nevím, co přesně si od toho slibovat krom toho, že nejspíš pozdnáš jaké to je skončit s botami plnými písku, ale podívaná, kterou královna a 1. curet nechali připravit, jistě bude stát za návštěvu. Budu doufat, že se tam uvidíme.
S nejvřelejšími pozdravy,
Edwin, ten ztracený, co měl najít trochu víc odvahy na to, aby tě pozval na hvězdy v korunách stromů, a chtěl by to napravit.

Přemýšlet nad vzkazem začal až když už byl den na cestě do rukou jeho přítele, takže bylo pozdě brát něco zpět, ale rozhodně potom začal být nervózní. Sice mu pomáhala práce, ale otravné myšlenky ho pronásledovaly pokaždé, když se zastavil. Co když Kay ani není v džungli? Co když si jen vysnil, že by vůbec mohla chtít trávit čas s jeho maličkostí? Co když má v plánu jít tam, ale s někým jiným a on to právě jen udělal těžší a trapné? Řekněme, že mu toho dost vrtalo hlavou, ale nakonec ji prostě dal vzhůru a rozhodl se, že prostě půjde a uvidí. Sice ho pořád přemáhala nervozita, ale i tak si vzal plátěné kalhoty jen o něco tmavší než byl písek ve zdejší poušti a bílou košili. Hodně přemýšlel o tom, že by šel ve své přirozené podobě, přeci jen byl ve své domovině a rozhodně se nestyděl za to, kým a čím je, ale nemohl se zbavit tiku, který ho neustále nutil mrskat nervózně ocasem. Proto vyrazil vstříc dnešní noci s lidskou tváří a nadějí, že všechno dobře dopadne. I když nedomyslel vlastně ani to, kde by měl Kaylinn potkat. Už v dálce viděl hromady lidí a bylo jen otázkou, jak by tu elfku měl najít. Neměl ponětí, po které z cest přijde a neměli žádné přesně domluvené místo, kde se sejdou, protože pořádně nepřemýšlel, když ji sem zval. Všechno se začalo hroutit jako domeček z karet a on se přistihl, jak nervózně pochoduje sem a tam před stánkem se šperky. Někomu by jistě mohlo připadat, že je pomalu jak lev lapený v kleci nebo jemu naskočila ta představa v hlavě, ale to bylo vlastně teď jedno. Potřeboval přemýšlet. Nevěděl, jak ji najde, zda už tam je, zda vůbec přijde, zkrátka nic a opravdu byl jen rád, že byl dnes v lidské podobě, protože pomalu i teď cítil, jak mrská ocasem ze strany na stranu a to ho ani neměl. Rozhodně by nechtěl budit až tak nejistým dojmem. On je přeci lev s lesklou hřívou, ne vystrašená kočka. Nebo by minimálně chtěl být, takže odbourání jednoho aspektu, co by ho mohl prozradit bylo jen k užitku. Každopádně nemohl jen chodit sem a tam a čekat až zahřmí. Proto nakonec sebral trochu odhodlání a přešel ke stánku se šperky. "Zdravím paní," začal s úsměvem a prohlédl si její nabídku, "koukám, že máte hromadu krásných výrobků a věřím tomu, že dnes vytvoří mnoho úsměvů na tvářích mnoha děvčat. Omlouvám se, že vás takhle vytrhávám od obchodů, ale neviděla jste tu procházet elfku? Blond vlasy, krásné zelené oči, je asi takhle vysoká.." Rukou naznačil zhruba výšku dané slečny a podíval se na prodejkyni, která se docela pobaveně usmívala. "Neviděla mladíku, ale určitě jí brzy najdeš," začala a podívala se do davu, než sjela pohledem jeho a poté pokynu ke svým výtvorům, "ale než ji najdeš, můžeš jí koupit něco, co vykouzlí ten úsměv na tváři, který si sliboval u všech ostatních." Vlastně měla ta prodejkyně pravdu, takže Edwinovi nedělalo takový problém shlédnout dolů a prohlédnout si její nabídku. Jeho pozornost nakonec upoutal bledě modrý krystal, který byl vybroušený do tvaru motýla a byl pověšený na kožené šňůrce. Samozřejmě tam byla celá hromada mnohem honosnějších šperků, ale jemu se líbil tenhle. Proto ho nakonec koupil a prozatím ho uschoval na kapsy, než se rozloučil s prodejkyní a pokračoval v hledání.

Prach vznášející se ve vzduchu byl sám o sobě znamením, že by stařence měl v domku někdo pomáhat. Všechno vypadalo zuboženě a neopečovávaně, a to pravděpodobně už nějakou delší dobu. Hodně věcí by si tu zasloužilo jistou renovaci, pravděpodobně by bylo snazší najít ty, co by ji nepotřebovaly. Vrzající křeslo bylo jednou z těch věcí, co by onou renovací jistě nepohrdly, ale kdyby to bral až takto, možná by bylo všechno lepší nové a to by bylo svým způsobem plýtvání. On byl ochotný věřit tomu, že alespoň to základní a důležité by šlo opravit, jak se tu tak rozhlížel. Ale od toho se musel taky na chvíli oprostit, když se s ním stařenka dala trochu do hovoru. "Nezdá paní, jsem zde na návštěvě u přítele, ale jelikož byla neohlášená, mám volné dny, protože Enzo chodí do práce, tak jsem se toulal a narazil na vaše obydlí," přiznal jí s úsměvem a věnoval jí pohled, když se otočila jeho směrem. Možná to nebylo tak, že by se jí mohl podívat do očí, když měla šátek, ale stejně to brala jako jakousi slušnost, dívat se na ni, když spolu mluví. "Určitě by bylo milejší, kdybych nepřišel bez vyzvání, paní, bylo to ode mě docela nevychované, což mě mrzí," řekl ještě jako jisté upřesnění své omluvy, i když žena říkala, že jí nebylo třeba. "A máte podobné nezvané návštěvy často?" optal se zvědavě a možná i s jistou dávkou obav, jelikož by se mohlo klidně i stát, že by nezvaná návštěva mohla tropit i nějaké potíže, což by nemuselo skončit vyloženě dobře, když se to bralo kolem a kolem. Ale tuhle obavu slepé stařence raději přímo nesděloval, aby poté neměla obavy, když tu sedívá často nejspíše osamoceně.
Jak jí ale poslouchal dál, musel sám sebe v duchu pokárat, že byl jistým způsobem pokrytecký k tomu, kdo měl na domku pracovat před ním. Když stařenka naznačila možnost, ve které mohl onen dělník nepřežít cestu za prací, stáhl rty do úzké linky. Na tohle nepomyslel a raději se to rozhodl nechat bez odpovědi. Mnohem radši se poté zaměřil na seznam věcí, které bylo třeba udělat, jelikož to ho mohlo na nějakou chvíli zaměstnat. "Uvidím, co zmůžu a rád vám pomůžu, jen bych si prvně asi zašel pro nějaké potřebné věci, pokud mě neodkážete na nějaké své nářadí," řekl vstřícně a počkal, zda ho stařenka neodkáže k nějakým kladivům a podobně, ale pokud se ukázalo, že nic nevlastní, zašel všechno sehnat sám, včetně trochy oleje na rozvrzané panty. Poté už se pustil do práce ještě to oznamujíc slepé ženě, aby se nelekala rámusu, který mohl dělat. Prvně se vrhl na střechu, jelikož zatýkání do domu nebylo vůbec něco, co by mu mělo prospívat. Část střechy shnilou vlhkem musel ještě dát pryč, než se vrhl na přidělávání nových kusů. Následně se podíval na okenice, které z velké části kompletně přidělával zpět a pár jich prostě jen opravil, aby se ujistil, že už si stařenka nebude muset stěžovat na profukování větru. Když měl ale hotovo toto, už se odpoledne pomalu měnilo na večer, takže jako poslední udělal to, že olej trochu promázl panty u dveří, aby nevrzaly. "Tak ta střecha už by měla být v pořádku a okenice máte zpátky na místech a už by snad nemělo žádnou z nich ani profukovat, dveře a schůdky jsem ale už tak docela nestihl a za chvíli na to bude tma. Ale, kdybyste chtěla rád přijdu i zítra dodělat ten zbytek," nabídl se vší upřímností a už si trochu promýšlel, jak by mohl udělat schůdky, a že další den by mohl stařence pomoci s nějakou prací, co by byla třeba udělat uvnitř domu. Rozhodně by toho nebylo málo, ale skutečnost, že to nikdo ve vesnici neřešil byla jasným impulsem, že by to měl řešit on.

Kdyby se měl nad svým malým výletem za svým starým známým nějak zamyslet, tak by to jistě nebylo tak zlé. Cesta do vesnice mohla dopadnout, jak nejlépe mohla, vzhledem k tomu, že se mu podařilo narazit na docela milou krásnou elfku, která sice původně vypadala, že ho chce zabít, když na sebe narazili, ale nakonec mu byla skvělým průvodcem džunglí a dovedla ho sem. To bylo skvělé a rozhodně to oceňoval. Výlet si měl ale možná rozmyslet lépe a možná se domluvit dopředu a nebýt spontánní. Enzo ho sice velmi rád viděl, o tom nemohlo být pochyb, ale nebylo to tak, že by měl čas se mu vyloženě věnovat. Večery trávili spolu rozebíráním toho, co je nového a podobně, ale dny musel Edwin trávit zhruba tak, že se snažil zabavit a procházel vesnici. Občas po zemi, občas po lanových mostech mezi domy místních. Dalo by se říct, že se kochal architekturou, která byla o tolik jinačí než ta v poušti, ale tím se nemohl zabavovat celý den, takže se seznámil i s pár kazrafany, kteří jeho i Enza pozvali na večer popít. Jedna žena mu poté i pochválila hřívu, jelikož se pohyboval ve své přirozené podobě a tento vyloženě lví rys zřejmě uměl upoutat pozornost. Možná by si přišel i jako pěst na oko, ale to bylo možná tím, že tam na rozdíl ode všech i ve své přirozené podobě chodil v kalhotách a košili, protože se nějak necítil na bederní roušku, která mu přišla docela nespolehlivá, potom, co si zvykl nosit právě kalhoty.
To nebylo ale nikterak podstatné nakonec. Mohl vypadat jak chtěl a kdyby s tím měl někdo problém, mohl by se za to omluvit, ale nic dalšího by s tím asi nedělal. Místo nějakých negativních myšlenek, které snad ani nemohly dopadnout na hlavu tohoto mladíčka, se dál věnoval prozkoumávání vesnice a už po několikáté jeho pozornost zaujal rozpadající se domek poněkud daleko od těch ostatních. Nebýt vyloženě uprostřed džungle, snad by ho nazval i takovou samotou u lesa. Nezdálo se, že by o dům projevoval zájem i někdo jiný, ale to zrovna Edwina nijak netrápilo, protože byl docela odhodlaný zjistit, jestli se domek rozpadá proto, že v něm nikdo už dlouhé roky nežije nebo je tam někdo, kdo by mohl potřebovat pom s jeho opravením. Nakonec jak by mohl lépe zkrátit dlouhou chvíli než tím, že někomu pomůže s opravami domu? Sice byl právě teď zde, protože měl volno, ale to neznamenalo, že nemůže někde přiložit ruku k dílu i tak.
Snad proto se po těch pár dnech v severní džungli konečně rozhoupal a se vší opatrností vylezl až ke dveřím domu na sotva držícím žebříku. Chvíli zaváhal. Když ten domek teď viděl zblízka, zdál se ještě více zubožený, než z dálky, ale nakonec i přes předtuchu, že asi tedy bude prázdný, pro jistotu zaklepal na dveře. Kdyby měl ve zvyku být podezřívavý, nejspíš by ho znepokojilo, že se mu dveře samy otevřely, ale v jeho očích šlo spíš pouze o to, že už taky moc nedrželi a zaklepáním povolil nějaký pant a kouzlo bylo na světě. Žádné velké starosti na hlavu jindy pokrytou hnědými vlasy, které aktuálně vystřídala zlatá hříva. Když poté vešel dovnitř, vlastně ani nevěnoval pozornost nějakým zvláštnostem, jako spíš prostě jen zkoumání interiéru, který na tom nevypadal o moc lépe než zevnějšek domu. ""Je tu někdo?" optal se, aby upozornil na svoji přítomnost ještě jednou, kdyby zaklepání nestačilo. Nebylo to ale ani nutné, neboť v další chvíli mohl slyšet hlas staré ženy sedící na židli, které si prvně nevšiml. "Omlouvám se paní, nechtěl jsem vás rušit nebo nějak polekat. Jsem Edwin," představil se rychle, aby se stařena nebála, že jí někdo přišel okrást nebo že má halucinace a slyšiny. Stejně tak přešel rychle k ní, aby na něj viděla, ale brzy zjistil, že to asi nebude zrovna možné. Každopádně si vyslechl její otázku a na chvíli byl snad i pohoršen tím, že na domě už dávno někdo nepracuje, když se s ní už zřejmě někdo domlouval, ale nemohl vědět, jak to bylo, takže se to rozhodl moc neřešit a místo toho jí raději odpověděl na její dotaz. "To nejsem, ale vlastně jsem tu ze stejného důvodu. Říkal jsem si, že bych mohl nabídnout pomoc s jeho opravou, když jsem viděl, že na tom není zrovna nejlépe," přiznal všechno pravdivě a skrytě doufal, že tím ženu třebars neurazil, když řekl, že její dům už na pohled vypadá, že potřebuje opravit. "Pokud byste tedy chtěla, můžu vám s něčím pomoct, než přijde ten, se kterým jste domluvená," navrhl s pousmáním a nervózně mrskl ocasem. Teď mu to možná přišlo trochu hloupé, že sem šel jen tak, když to nebyla jeho starost a navíc byl jakýsi cizí kocour z pouště, co si v klidu mohl jít i trhnout nohou, ale stejně čekal na verdikt, neboť by bylo neslušné teď odejít.

Sám nevěděl, co přesně ho vedlo jeho nohy zrovna tímhle směrem. Cesta to nebyla, kdo ví jak, vábně vonící ani příjemná, neboť smrad plísně a zatuchliny ve spojitosti s temným chodbou vedoucí do neznáma nebyl zrovna šálek kávy pro tohohle Kazrafana. Ale měl jakýsi svůj cíl v podobě obchůdku, který by tu měl najít. Proto šel také neustále kupředu a to celkem hopem, aby se sám v temnotě nezdržoval příliš dlouho. Dost na tom, že mu ještě terén celkem znepříjemňovat jeho cestu. Nakonec ale došel až nakonec a zahlédl dveře, které hledal. Ale nehrnul se hned dovnitř, neboť na klice seděl někdo, koho by nerad zmáčl. "Pozor malý příteli, nerad bych ti nějak ublížil," prohodil směrem k pavoukovi, když ho odháněl a snažil se nemyslet na jeho větší vražedné příbuzné. Nakonec ale mohl dveře v klidu otevřít a vejít do velmi přeplněné místnosti, ve které ho na kůži snad přímo mravenčila magie. Prvně si ale všiml kočky na okně, která ho sledovala černýma očima. To bylo milé, ale moc se tomu nevěnoval a postupoval dál, dokud ho nezamrazil na místě nevrlý hlas zeleného mužíka. "Omlouvám se za vyrušení, samozřejmě jsem vás nepřišel rušit jen tak pro nic za nic," ujistil ho přátelským tónem a rozhlédl se kolem, načež zahlédl vskutku zajímavou myš, u které po jeho slovech předpokládal, že se jmenuje Klerenc. V každém přípedě byl trochu vyveden z míry tím vším, třeba i tím, že do lahvičky ždímá něco, co měl na čele. Zajímavý to lektvar, který by si asi nekoupil. Každopádně nestihl moc rozjímat nad modrou tekutinou, protože byl zase vyzván k tomu, aby se vymáčl. "Och, jistě, jistě... Rád bych si koupil šest Nefritových vajec a zkusil štěstí. Žádný strach můžu vám je zaplatit," sdělil mu svůj požadavek a úsměv na jeho tváři byl rázem nervózní, když začal lovit peníze čítající 300 zlatých a také přemýšlet nad důvodem této vejcové loterie. Snad aby mohl být zajištěn a zkusit prosadit svůj sen být architektem nebo snad zapůsobit více penězi na jistou blondýnku. Jistě by se nějaký důvod našel, ale teď mu nezbývalo než čekat, co mu vypadne.

Možná se malinko zastyděla, když dokonce i zakroutila hlavou nad stupiditou jeho neplánované výpravy za starým známým. Jistě, nejspíše to bylo opravdu hloupost vší hlouposti, ale tak co mohl dělat, kdyby čekal, až se to naplánuje, mohl by vystrčit nohu z vesnice, otočit se na patě a jít zpátky. Navíc bylo také nad Slunce jasné, že o tom celkově moc nepřemýšlel a soustředil se hlavně na to, že chce přítele navštívit a už ne na to, že by ho třeba možná i zamrzelo, kdyby se dozvěděl, že umřel na cestě k němu. Ale mohl by mít hezký nápis na náhrobku. Něco ve stylu umřel na vlastní hloupost nebo nevěděl, že v džungli se nechodí na kochací procházky, to by bylo asi trefné a možná by to nakonec někoho pobavilo. "Žádný strach, tvoje poučování mi nevadí a je jenom na místě, protože jsem zřejmě tak trochu naivní pitomec. Ale můžu ti jedině uznat, že jsi stále lepší než nějací poučovací experti, ty to podáváš alespoň ještě tak nějak... Mile? Dalo by se říct," řekl poněkud zadumaně, protože si nebyl jistý, jestli svoji myšlenku podal přesně tak, jak zamýšlel. Ale tak nějak doufal, že jeho slova vyzněla alespoň trochu dle jeho představ. Sice byl fakt, že tolik informací o tom, co všechno dělá špatně, při jednom rozhovoru už dlouho nezažil, ale dovedl si představit i mnohem horší a nepříjemnější poučovatele, kterých se na světě našla celá řada. "A při nejmenším nejsi ani vulgární a nenadáváš mi a asi ani nikomu jinému za to, že to neznám, to je rozhodně taky plus." Zhodnotil upřímně a dovolil si se usmát, aby trochu odlehčil atmosféru, ale snažil se zároveň nepůsobit tak, že to bere na lehkou váhu. Byl to docela oříšek, ale tak  předpokládal, že když za celou dobu nepůsobil tak, že by se jí snažil zesměšnit, nebude se myslet, že by to dělal ani teď. Protože to bylo to poslední, o co by se snažil, byla milá a hodná a nezasloužila by si, aby se k ní choval nějak zle. Asi by se o to ale nesnažil ani kdyby si to zasloužila. "To by od tebe bylo milé, protože nevím, jestli se tomu starému kocourovi bude někam chtít, takže toho možná budu muset využít," prohlásil a trochu se zasmál. Jak znal Enza, nejspíš měl rozjeté nějaké svádění a to by bylo, aby se uvolil k tomu, aby ho doprovázel, ale kdo mohl vědět, že? "Ale jistě by si byla i příjemnější a rozhodně krásnější společnost. Takže kdo by nechtěl jít s milou a velmi pohlednou elfkou, když to sama nabídne?" nadhodil s úsměvem a následoval jí. Mezitím mu ale i pomalu docházelo, že jí složil vlastně skoro nevědomí kompliment, který mohl vyznít velmi jinak než v přátelském duchu, ale zvolil možnost, kdy to nebude komentovat a ono to nějak vyšumí, protože ujišťování o tom, že to nemyslel, tak jak to možná vyznělo, by mohlo vést k tomu, že by si myslela, že tomu tak tedy stoprocentně bude, nebo by ji to mohlo urazit, protože, jak se znal, určitě by nechtěně řekl něco, co by k tomu přispělo, takže šel radši prostě jen dál, jako by nic.

"To máš asi pravdu, protože každý má na různé věci jiný pohled, ale vždycky se najde i někdo, kdo bude o kupříkladu mé práci mluvit jako o té nejvíce zbytečné práci na světě a tak podobně, protože to bude nějaký kdovíjaký velikán, co šéfuje třeba nějaké zemi nebo tak něco," prohodil trochu zamyšleně a přemýšlel, jestli se mu to vlastně už někdy nestalo. Chlapy v práci občas říkali, že se jim vysmívali nějací žoldáci, kteří projížděli vesnicí, ale majitel zdejšího hostince je za to nechal jet dál a odmítl jim umožnit přespání, protože přece nemohli spát v něčem zbytečném, co postavili zbyteční dělníci, ale jemu osobně se nic takového ještě nepřihodilo. "Ale o tvé práci naopak většinou nikdo nepochybuje, sice by byli všichni raději, kdyby vojáků nebylo ve světě potřeba, ale jinak si vás lidi váží, pokud se nepletu. Ale zřejmě to má taky své pro a proti, které jsem si minimálně já dřív neuvědomil," řekl možná s trochou toho studu ve hlase, protože, i když věděl, jak probíhá třeba kazrafanský trénink a výcvik, viděl stejně spíš jenom pocty a výhody toho, být vojákem. To byla nejspíš chyba, ale tak zase byl o něco moudřejší a poučenější ohledně chodu světa, že? Ale nakonec se stejně musel zasmát jejím slovům, protože mu přesně tenhle popis života byl už několikrát jednou určitou osobou popsán jako ta nejnudnější možnost. "No, je milé, že to říkáš, ale už mi párkrát bylo řečeno, že je to nudné, až to bolí, a měl bych se na to vykašlat a raději se oddat třeba cestování po světě a běhání za ženami, protože vlastně nic v tomto životě nemá smysl a měl bych si užívat a nebýt nudný," odcitoval celkem věrně Enza s úsměvem na tváři a pobaveně nad tím kroutil hlavou. Vlastně se tím možná malinko dostal i k myšlence, že by jeho přítel mohl být i oním chlípníkem z jejich dalšího tématu, protože nepochyboval o tom, že by tenhle chlapík s tygří kůží neměl sebemenší problém něco na Kaylin zkoušet, kdyby ji jen tak náhodně potkal, byla krásná a krásné ženy byly Enzova slabost. Jenže když už jsme byli zrovna u tohoto tématu, muselo se uznat, že ho v tomhle tématu nechala malinko vymáchat. "No, já spíš chtěl říct... Ehm..." začal malinko nervózně, ale vzápětí ho čekala další slova, díky kterým zabředl ještě hlouběji do té malé motanice, kterou sám vytvořil. Očividně se malinko bavila na jeho účet a i kdyby to ani neudělala schválně, přivedla chlapce trochu do rozpaků, o čemž vypovídalo i to, že začal poněkud měnit barvu do ruda, když nadhodila možnost, že by se snažil říct, že je hezké a zval jí tímto divným způsobem na schůzku. "No, já spíš jen, že.. No spíš to.. První?" řekl doufajíc, že ona první možnost byla to s tím, že se do toho maličko zamotal. Ale jak se rázem potvrdila, prostě se bavila na jeho účet a naštěstí ho tedy pochopila a nedošlo k žádné mýlce nebo alespoň ne vyloženě. Každopádně sklopil pohled k zemi, když mu řekla, že ho pochopila a označila ho za zábavného, neboť si nebyl úplně jistý, jak by si to měl vyložit. Povídal se na ni potom až ve chvíli, kdy povznesla hvězdy nad západ Slunce. "Myslím, že by nebyl problém spojit obojí, kdyby si tam byla s někým, s kým se dá vydržet a nepřestane tě to s ním bavit. Počkat si, až slunce zajde za obzor a sledovat, jak se pomalu rozsvěcují hvězdy v něčím objetí," prohodil lehce zadumaně, protože si to vlastně dovedl představit, kupodivu. "To by taky mohlo být fajn, ne?" Optá se stále trochu nepřítomně a následuje ji dál do džungle, plně oddán jejím schopnostem. Ale chvíli spíš nad cestou dumal nad tím, jestli si taky představila to, co povídal a jestli ji ta představa třeba taky zaujala.

Jeho další slova ho ale velmi překvapila, protože by se jistě spokojil s odpovědí typu ano, asi tu něco bude nebo tak něco, ale slova o pokládání života za někoho, koho právě dneska potkala, jak se z vlastního nerozumu potlouká po džungli, ho zaskočila a moc té přestavě nefandil. Přeci jen proč by měla vůbec bojovat za někoho, koho ani pořádně nezná a i když už si spolu povídali nějakou tu chvíli, stále nemohla vědět, jestli třeba není zabiják, který to na ni vlastně jen hraje nebo tak něco. Přišlo mu to tak nějak špatné. "No, jsem rád, že nejspíš tedy nic nehrozí, ale na druhou stranu mě celkem znepokojuje, že bys jen tak zahodila život pro někoho, o kom vlastně ve výsledku pořádně nic nevíš a asi bych byl v tom nejhorším případě, že by nás něco mělo napadnout, raději, kdybys běžela taky, než abys riskovala život," řekl s jistou dávkou nechápavosti ve hlase a věnoval jí pohled, který jasně mluvil za to, že sebevražedné mise by v jeho případě nebyly zrovna něco, co by jí schválil a jen by utekl. "Mimo jiné už jsme tak nějak přišli na to, že neuvažuji moc bezpečně a vystavuji se nebezpečí díky svým nerozumným rozhodnutím, takže by si stejně neměla žádnou jistotu, že bych nezůstal a nesnažil se ti pomoct, protože to my nerozumní a nepoučení troubové možná děláme," prohlásil už pro změnu celkem odhodlaně a nechal svá slova vyznít, aby bylo jasné, že by se útěk fakt nekonal. "A taky bych si dovolil tvrdit, že, i když si krásná, já bych byl nepochybně lepší a lákavější návnada, protože jsem větší a určitě by se ti pavouci nažrali víc ze mě, takže bych je mohl zajímat víc a tím pádem bys toho ty mohla využít a utéct," pronesl už trochu morbidnější představu a zamyslel se nad tím, že by mohl chvíli mlčet a nedělat ze sebe větší trubku, než bylo nezbytně nutné. Přeci jen bylo jasné, kdo tu z nich dvou měl navrch a kdo byl chytřejší a schopnější, ale Edwin byl pro změnu trochu emocionálně založený jedinec a Kaylin mu byla sympatická, takže bylo jasné, že by někdo jako on jen tak nepřešel slova o sebeobětování se. "No, jsem více než ochotný tomu věřit... Nejsem jistý, že bych měl v oblibě i pavouky normální velikosti, natož ty obrovské..." dodal ještě na její slova a na chvíli se odmlčel. Přeci jen ticho taky občas neuškodí a když jeden už začne plácat, tak to není už vůbec na škodu. Věnoval se tedy na pár vteřin nebo snad minut sledováním přírody kolem sebe. Na takovou dávku života nebyl z pouště zvyklý, ale vlastně se mu to i docela zamlouvalo, aby pravdu řekl. Kdyby tu nečíhalo tolik nebezpečné havěti, možná by i zauvažoval, že by se sem nastěhoval. Ale sledování přírody a ticho mu nakonec nevydrželo moc dlouho, než to přerušil. "No a ty máš někoho, s kým sleduješ hvězdy v korunách stromů?" optal se se zájmem ve hlase a sledoval ji. "Tedy samozřejmě mi do toho nic není, kdybys o tom nechtěla mluvit, ale myslím, že o to někoho takového mít, ty asi mít nouzi nebudeš, nejspíš," uvedl trochu nešikovně na nějakou tu společensky přípustnou míru a nervózně se poškrábal na zátylku, než věnoval další pohled zemi, protože opět plácal.