Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postarší vážný elf s vážnou tváří neměl zrovna smysl pro módu – tedy, ne že by se neuměl obléknout slavnostně nebo snad trochu uvolněně, ale byl tu pracovně a vhodný oděv tak znamenal jeho uniformu. Poněkud netradiční oděv, který si sám prosadil společně s koženým nárameníkem se znakem Salangu v oblasti ramene, který nosil od svého zranění. Dalo by se říct, že se částečně stal nárameník i jeho zlozvykem – kdykoliv se necítil ve své kůži nebo ho v rameni nepříjemně píchlo o jeden stupeň jej utáhl nebo jen upravil, aby lépe sedl. Nyní tu byl služebně, a i když plně nesouhlasil s polevením na ostražitosti po událostech, které kontinent zatížily chápal potřebu ostatních od bolesti a strachu uniknout. On na to měl svůj způsob, když zmizela jeho žena, ponořil se do práce, a i když na Siraye nikdy nezapomněl, vyrovnal se s její ztrátou i s bolestí, která ho provázela. “Rozumím. Ovšem… přesto že věřím zdejším strážím a jsem si vědom i schopností jakými kazrafané disponují, musím tě poprosit, abys nepolevila v ostražitosti Edraelle.“ pronesl jejím směrem s pokýváním hlavou. Nechtěl se zmiňovat o tom, že osobně sestavil její ochranku a zároveň svou přítomností uklidnil Failona o jejím bezpečí. Něco mu stejně napovídalo, že musí minimálně tušit, proč její otec nakonec nedělal z výletu tak velkou věc, když se dozvěděla, že ji bude doprovázet právě on. Místo toho se zaměřil na pouště před nimi. Ani on za poslední desetiletí tak často svou domovinu neopouštěl, hlavně tedy kvůli svým povinnostem a zároveň kvůli Failonovi, ale za svých mladých let měl možnost navštívit pouště v jejich plné kráse během dne, byla to pro něj příjemně nostalgická chvíle. “Je mi ctí, být ti doprovodem. Činí to klidnějším nejen mě, ale i mého dobrého přítele.“ pousmál se na elfskou princeznu a mrkl na ni. Bylo jasné, že mluví o králi, často si nedovoloval mluvit takto familiárně o královské rodině na veřejnosti nebo na oficiálních akcích, ale nyní si to zkrátka dovolil.

Zpěv který k nim dolehl a za kterým se princeznička nakonec vydala trochu rozhodil stráž za nimi. Zřejmě nejsou zvyklí na Edraelle a její poletování a fascinaci maličkostmi, které z ní stále ještě svým způsobem dělají dítě. Eldrin naopak pouze změnil směr a následoval ji, ať už šla kamkoliv. “Tvůj otec měl stejnou dobrodružnou povahu jako ty, divil bych se, kdyby ti návštěvu pouští nakonec nedovolil.“ přitakal. Samozřejmě si byl vědom i faktu, že kdyby Failon nechtěl byl schopen si pevně stát za svým a za tím, že by Edraelle za žádných okolností neopustila hrad. A ani Eldrin by nemohl stát proti jeho rozhodnutí – stále je to jeho král a Eldrin se zapřísáhl, že bude královo přání ctít za všech okolností. “Zpěv? Oh ano, velmi melodické…“ kývl na souhlas a zvedl hlavu, aby se rozhlédl po okolí. Tmavé oči zkoumaly okolí a postupně se přes dav návštěvníků dostaly k podiu. Elf nemohl říct že by dívku, která zpívala poznával, ale na okamžik, na něj její píseň zapůsobila, zaposlouchal se do melodie i slov, které dívka spojovala v poutavou píseň. Byla krásná a Eldrin se přistihl, že tomuto faktu ve své mysli na nějakou dobu vytvořil speciální místo, než si jeho ostříží smysly povšimly nepřítomnosti stráží, které je doprovázely. Tiše si odkašlal a ohlédl se za sebe. Málokdy byl pohled na stráž, která se zdržela v pozadí tak komický než ten, když si uvědomili, že se na ně jejich velitel dívá od podia zatím co si kupují medový koláček. Oba strážní zaplatili a s koláčkem se vrátili nazpět, aby se vmísili do davu s dobrým výhledem na princeznu. Teprve poté se Eldrin vrátil pozorností pouze na Rae. “Umíte jiné věci Vaše Veličenstvo. Zřejmě bude něco, co by si ona žena na podiu přála umět právě tak, jak to umíš ty.“ pronesl k ní. Tvářil se vážně, ale přesto mírně uvolněně. I jemu se píseň líbila. “Všiml jsem si, že jsi změnila postoj a výraz, když jsi tu ženu spatřila – předpokládám, že jste se již potkaly? Budeš jí chtít pozdravit?“ odtušil zatím co na moment opět zvedl pohled k podiu. Na jeho poměry se možná na dívku zaměřil na o něco delší dobu, možná trochu víc zaujatě než je u něj zvykem, ale stále zůstával v roli stráže, která mu byla pro dnešek přidělena.

Kdysi byl zvyklý, že Salang opouštěl pravidelně, když někoho doprovázel na jejich cestách, ale poslední dobou byl spíš ve Vojenském táboře nebo v Nisarze, než aby se podíval někam za hranice své domoviny. Když se k němu donesla informace o Pulchramských pouštních slavnostech nebyl přesvědčen o tom, že by tam měl jít. Naopak když mu Failon oznámil, že se bude Edralle účastnit skoro neslyšel vlastní myšlenky, přes královy stížnosti o tom, že si nemyslí že je to dobrý nápad. Aby pravdu řekl, ani on to neviděl jako rozumný nápad, který v současné době má být, jakkoliv bezpečný. Přesto se rozhodl svému králi ulehčit a nabídnout osobní doprovod. Něco mu říkalo, že nadšená bude princezna a Elfské stráže, které je budou rovněž doprovázet si alespoň dají dvakrát tak velký pozor, když bude přítomen i jejich velitel. I když se jedná o slavnosti Eldrin neopustil od své klasické zbroje a výzbroje a nechyběl ani nárameník, který stahoval jeho rameno. Zařídil nejen dopravu – kdy zvolil nejsnadnější a nejbezpečnější přístup do pouště – lodní doprava se zastavením v přístavu v jednom pouštním městě nejblíže moři – byl to chytrý tah, jelikož elfská galéra jim poskytovala potřebné přístřeší a ubytování, aniž by museli zatěžovat kazrafany. Cestou měl ještě mnoho rozmluv se strážemi a pár slov prohodil i se samotnou Edraelle, ale více se věnoval plánu večera.

Když se konečně dostavil podvečer a mohli vyrazit na slavnosti ještě rozdal poslední rozkazy, než se plně začal věnovat Edraellë. Musel uznat, že pouště byly stále stejně působivé jako si je pamatoval a podle jeho zkušeného oka, i bezpečnost byla správně podchycena – na fakt, že tomuto království vládne ruka dítěte, bylo skutečně postaráno o vše, čeho by se mohl návštěvník bát. A to tento starý elf ocenit dokázal. “I po svých zkušenostech z toho dne, jsi se rozhodla navštívit slavnosti? Tu otázku v sobě dusím už od chvíle, kdy mi to tvůj otec oznámil, ale – proč, že tě to sem tolik táhne Edraellë?“ zeptal se ji zatím co ji doprovázel připravenými cestami. Nijak zvlášť se to nelišilo od jejich běžných procházek po Salangu, on byl ochotný zastavit tam kde princezna chtěla a byl více než ochotný zodpovědět jí její otázky, když bude nějaké mít. Upřímně a pravdivě – pokud to bylo v jeho silách. Pak se ale sám pro sebe usmál a rozhlédl se okolo. "Už velmi dlouho jsem pouště neviděl, stále stejně majestátní, stále stejně písčité - je to jako potkat nesmrtelného přítele." pronesl možná až moc zasněně o svém stáří.

"Rád bych ti v tomto ohledu byl nápomocen Edraelle, bohužel ti nemůžu říct víc, než že musíš vydržet." pokusil se dívku trochu rozveselit. Ostatně, nemohl jí říct, že to bude dobré, nebo se jí pokusit pomoct změnit to, co je dávno dané a předurčené. Neann by mu stála za zády s naštvaným výrazem ve tváři, kdyby chtěl jít proti její nebo Urusově vůli. "Uh.. Failon byl také mladý, já také - každý jsme měl období, kdy jsme byli pro každou špatnost a měli mnohem volnější myšlenky, než když na nás dopadla tíha povinností. Ale sama znáš svého otce - není těžké jej rozesmát, když je k tomu příznivá chvíle, dříve nebo později, ke stejnému závěru doputuje i Faraine a ty nakonec také - jen to chce čas." pronesl ještě ke svým slovům. Je pravda, že ze začátku byl Failon mnohem více uvolněny, ale čím blíž se objevoval odchod jeho otce tím víc zaměřený na svou roli byl, čím víc byl zaměřený na svou budoucí roli, tím méně se dokázal uvolnit. A byl takový několik let než dospěl do bodu, kdy si uvědomil, že se uvolnit potřebuje. A teď, když je k tomu příhodná chvíle, opět pije Eldrinovi krev, když má dotěrné otázky a prosby. A stejně tak je schopný se zase smát nad hloupými vtípky a občas přijde i s podivnými nápady. Stává se to. Co se však týkalo krále Theodreho Eldrinova tvář zjihla při vzpomínce na onoho moudrého muže, díky němu je tam kde je, díky němu je spokojený s tím co má, i když jeho srdce dlouhé roky díky jeho rozkazu krvácelo. "Neříkám, že by z toho byl nadšený, ale uměl by ocenit to, co dokážeš." kývl na souhlas a zaměřil se pohledem před sebe. Nad jejími dalšími slovy přikývl na souhlas. Theodre byl velký elf, byl sice král, ale dokázal se nosit jako jeden z mnoha a být naslouchavý ke každému problému a tam kde mohl pomohl nebo dal najevo, že by měl radu. Uměl být tvrdý a stát si za svým rozhodnutím i když druhý trpěl bolestí - jenže ten kdo trpí a strádá, umí udělat nejvíce chyb. Nikdy si nepřipouštěl jak těžké muselo pro Thodreho být, když mu zakázal odejít a hledat jeho ženu. Teď ví, že to bylo bláhové a nebezpečné, ale tehdy? Bylo mu jedno jestli by nasadil život. Jak hloupý dokázal díky své bolesti být, o všechno by se ochudil.
Jeho vztah s Failonem byl víc, než jen král a podřízená stráž, nikdo mu to neodpáře a stejně tak mu nikdo nemůže říct, že by neměl k jejich rodině vztah. Byl starší než mnozí její členové a jeho vlastní syn mnohdy podotkl, že i on je vnímá víc jako rodinu, než jen jako královskou a sobě nadřízenou. Také to mělo co dočinění, když vyrůstal, ale také si společně s Eldrinem dlouhé roky málokdy mají co říct - obzvlášť poté co přijde řeč na samotu toho staršího z nich. Možná jsou oba stejně tvrdohlaví, jen jeho syn má ještě k tomu oči své matky a stejně tak její přívětivou a milou povahu. A on už dlouho ví, že jeho syn má zřejmě pravdu, ovšem to přesvědčení, že to není dobrý nápad vyhrává nade vším. "Je to tak, bohužel, mám i své další povinnosti, to jistě víš stejně dobře, jako tvůj otec." kývl. Trávil hodně času ve výcvikovém táboře, párkrát v ošetřovně víc s kadety než se sebou samým, ale stejně tak to bylo čas konzumující.

Sentimentální vzpomínky na období než se Failon stal králem mu naplnily mysl. Bylo to tak náhlé že na okamžik se odebral do tichosti a jen poslouchal o čem princezna vlastně mluví. Jak se rozplývá na otcem, jak teskní po dědečkovi i to, jak úžasné muselo být vidět je pohromadě. A Eldrin se sám pro sebe pousmál, kdyby mohl vrátil by se alespoň na pár okamžiků zpět a podíval by se do tváří těch, které navždy ztratil. Nic na to neřekl. Pouze ji v tichosti doprovodil ke stánku s čelenkami a pak pohledem střežil okolí. Pozdravil se s pár kolemjdoucími, dokonce i s ženou ve stánku. "Kterákoliv na tvé hlavě." prohlédl si čelenky a přišel s jednoduchým řešením, on nikdy nebyl zrovna módní typ - tedy, dříve nosil copánky které mu Rae napletla, ale to mělo do módy dost daleko na to, aby se to dalo považovat za zkušenost. Nechal ji si v klidu vybrat, popřípadě odkýval ještě dalších několik možností a později pak doprovodil zpět do bezpečí paláce, kde se s ní rozloučil.

>>

V životě každého obyvatele Alterry se najde jednoho dne nutkání vyhledat tuhle tajemnou smrdutou chodbu, která vede k zavřeným dveřím na jejichž klice se vystavuje obtloustlý pavouk. A k těm dveřím došel dnes i tenhle starý elf, který se nikdy příliš neobával neznámého. O skřetovi již slyšel, nejspíš ho během svého života už i několikrát potkal a měl tu čest s jeho obchodem. Pavouka z kliky odehnal, aniž by se příliš otáčel, zdali stihl utéct dřív, než kliku stiskl pevně v dlani a zmáčkl ji. Dveře se mu otevřely a vpustily ho do zaplněné místnosti. Nepamatoval si, že by to tu bylo takto přeplněné, možná tu něco přibylo od jeho poslední návštěvy, nebo on zestárl a začal vnímat obchod jinak, než jako když byl mladý. “Zdravím.“ pozdravil skřeta, jež se vyřítil odkudsi zpoza harampádí a vítal jej ve skromném obchodě. Nebyl si ještě jist pro co vše dnes přišel, ale jakmile se prodral k pultu a opřel se o dřevo a rozhlédl se okolo. “Scháním opět zbroj a zbraň. Zaslechl jsem, že se zde nachází hned několik dobrých věcí.“ pronesl směrem ke skřetovi a sledoval jej, jak následně vytahoval část zbroje za druhou a dával mu na výběr mezi možnostmi. Nakonec se rozhodl pro "Tyhle boty mi budou stačit." Pak konečně přišla řada na zmiňovaný meč, pro který skřet odešel kamsi stranou a položil před elfa na pult hned několik dalších možností, když ukazoval jak krásné má nové nehty. “Vezmu si tenhle meč a ten s dračím okem. Kolik je to celkem?“ vytáhl měšec z jedné z kapes a podíval se na skřeta, který se na něj tlemil s tím svým úlisným úšklebkem. “Dvacet krystalů a pět-set zlatých, pane. Lépe to neseženete!“ elf kývl na souhlas a na stůl hodil měšec s napočítanou sumou. Kývl na rozloučenou a vydal se dveřmi ven.

Zakoupeno: Těžce nepohodlná obuv, vodní meč a meč s dračím okem.
V inventáři zůstane: 15 LK & 0 ZL

Připsáno ✓

Nechtěl tu větu dokončit, měl pocit že je to vůči Rae nefér. Kdyby to měl srovnat s Failonem - ten byl jediným synem svého otce a tedy neměl na výběr, připravovali ho od malička k tomu, aby se jednoho dne stal králem. U děvčat to mělo jiný spád, jejich role byly určeny už od samého narození, a zatím co Faraine měla na hlavě korunku, Rae měla a má o trochu větší volnost. Eldrin si však nemohl nechat vymluvit, že bohové mají občas velice zvrácené plány, které nelze nijak ovlivnit, jen se na ně připravit. A proto nad jejím dokončením jeho věty přikývl s vážným výrazem ve tváři a nadále mlčel. Pohled upřel na cestu před nimi a prsty sevřel rukojeť meče, o který se rukou opíral. Sám nejlépe věděl jak je osud vrtkavý a jak se nedívá kolem sebe, mění věci tak jak je potřeba a i když snad Urus věděl, věděl co dělá, občas zasáhl i tam, kde to člověk nemohl čekat ani v nejhorších snech. V rameni jej nepříjemně dloublo a on zvedl druhou ruku, aby si utáhl nárameník, který je bolavé rameno střežil a zpevňoval.

“Minulost nezměníme a neměli bychom se do ní ani vracet. Možná se ti to tak nezdá, ale i jedna pouhá malá změna může udělat pořádný nepořádek ve všem co známe a jak to známe. I když ti ty momenty chybí, zůstanou v tvých myšlenkách a vzpomínkách do té doby dokud na ně budeš vzpomínat.“ pronesl duchem částečně nepřítomný. Sám o tom kdysi hodně uvažoval, kdyby se mohl vrátit do jednoho momentu ve své minulosti, nejspíš by Siraye nenechal odejít, ale pak se sám sebe musel ptát, co by se stalo potom? Naštval by se Urus, protože by změnil jeho upředené nitky života?Rozhněval by samotnou Nean? Nebyl si jistý, co by vlastně svým činem způsobil, ale neměl v plánu to riskovat, jelikož ta volba nebyla pouze na něm. Mohl by zničit život někomu dalšímu a pokud by se na to měl dívat jako na celý život, ne vždy to bylo špatné a tak jako tak se pomalu ale jistě chýlil ke svému konci. “Myslím si, že král Theodre by ocenil tvou osobnost.“ odmlčí se a krátce na princeznu pohlédne. Bylo těžké vkládat slova do úst někoho takového, jako byl právě král Theodre. Ani Failonovi v tomto nedokázal plně odpovědět. “Ale pokud by tu s námi byl, jeho srdce bylo vždy velké. Velké a vřelé, stejně jako jeho vyjadřování a přijetí. Jistě by tě dokázal zahrnout tou správnou rodinnou láskou, jakou si zasloužíš."“ dodá ještě ke svým slovům a opět se zahledí na cestu před nimi. Byli už skoro na tržišti a brzy k nim začaly směřovat pohledy prodejců i kolemjdoucích. Nebylo to nezvyklé, nebo nové, Eldrin občas pohled oplatil a pozdravil kývnutím hlavy, Nikdy však neztratil potřebnou koncentraci na princeznu vedle sebe.

Musel se pobaveně usmát. Jistě v dnešní době by nikdo neřekl, že on a Failon měli kdysi neshody, ale i král byl kdysi mladý a stejně tak byl kdysi mladý i Eldrin a jejich názory se lišili. V momentě, kdy se stal princovým ochráncem a velitelem stráže měl za sebou už ztrátu celé skupiny v Pulchramské džungli a jeho duše byla tímto skutkem poznamenaná, zatím co mladý princ byl tehdy plný ideálů. “Chápu, také se mi tomu nyní těžko věří, ale dříve tomu tak bylo - dostal jsem to rozkazem, musel jsem přísahat králi Theodremu a byl jsem a stále jsem odhodlán svému slibu dostát. Ale čas dokáže různá kouzla - A stejně jsme nikdy nedospěli k tomu vztahu stráže s králem, Failon je a bude jako můj mladší bratr.“ pousmál se. Bylo to jiné vidět dospět jejich otce a teď se dívat na to jak dospívají mladé princezny. A zároveň to bylo jakýmsi uspokojivým předmětem jeho myšlenek jakožto starého elfa. A přesto o zasáhla vlna smutku, který skryl za neutrální výraz a pohled upřený před sebe. Taky měl syna a jeho syn měl rodinu a bylo tak těžké společně najít společnou řeč. Co Siraye zmizela.. “Probouzí se v tobě skvělá zodpovědnost, a to je dobrý znak dospívání.“ okmentuje ještě jednou zmínku o bylinkách a letmo se na princeznu usměje. A pak byl na nějakou dobu ticho. Otázka jakou mu položila nebyla pro něj jednoduchá, jelikož zatím co Failon byl pro něj jako mladší bratr, Theodre byl pro něj druhým otcem. “Mají společné rysy, ale ve výsledku jsou každý jiný. Stejně jako ty a Faraine jste si podobné, ale přitom každá vynikáte jinak.“ odmlčel se. “Tvůj otec tvého dědečka miloval, o tom není pochyb a kdyby mohl, byl by mu neustále po boku, ale královská koruna na hlavě, není čelenkou, vzdálili se.“ dokončil nakonec větu a zadíval se směrem k jednomu ze stánků, ke kterému pozvolna uzpůsobil i směr jejich chůze. “Neříkala jsi, že chceš nějaké čelenky? Tady mají poměrně pěkný výběr.“

Eldrin věděl, jak tohle téma působí na ostatní, vždyť i on sám si toho byl více vědom, hlavně proto že se jednalo o jeho život. O posledních několik dekád a pak se bude pomalu loučit se světem, tak jak se sluší a patří. Zanechal za sebou pěkný odkaz, nechal za sebou dobré jméno, skvěle vycvičené vojáky, a ještě několik desítek jich vytrénuje, má skvělého syna, se kterým se sice vídá málo, ale pořád to je jeho syn, na kterého je řádně pyšný. A ačkoliv slýchá poměrně často od svých přátel, krále nevyjímaje, že by měl ještě alespoň jednou popustit uzdu pocitu zamilovanosti, poměrně obstojně se tomu bránil a raději se uchyloval k samotě. Ne že by snad za Siraye stále smutnil, chyběla mu, ale smířil se s tím. Místo odpovědi se nepřítomně usmál, zvedl ruku a utáhl jedním pohybem nárameník, který během dne chránil dříve raněné rameno. “Jsem si vědom, že je hezké mít se sestrou vše skvěle rozdělené a jsem ještě raději, jak vyvážený díky tomu máte vztah, ale…“ místo dokončení věty jen zakroutil hlavou. Nechtěl se tím směrem ubíhat, i když bylo každému jasné kam to mohlo směřovat. Co kdyby… Co kdyby se něco stalo a bylo by to potřeba? Ano, je lepší být na vše připraven, ale k tomu stejně nikdy nedojde, vždy se nakonec najde něco, nebo někdo, co vás zaručeně vyvede z míry a nedostanete ze sebe nakonec ani hlásku. A proto to téma uzavřel, aniž by to zmiňoval nahlas. Bylo nutné nechat to plavat, jako ryby v řekách.
Změna tématu ovšem neproběhla zase tak hladce, jak by možná měla, točili se neustále okolo nic, jako by sami sebe uvěznili ve vodním víru, naštěstí, pro tentokrát to bylo o něco příjemnější téma. “Časy se mění Edraellë, to, co bylo, nemůže vrátit zpět, ale je potřeba se nyní připravit na to, co člověka bude čekat v budoucnu. A to je něco, co říkal kdysi tvůj dědeček.“ pousmál se, když citoval slova minulého krále. Na jednu stranu se cítil velmi zvláštně, že jej mohl poznat, zatím co to osud oběma princeznám ve velké míře odepřel. Občas se vracel ve vzpomínkách do momentů, kdy mu Theodre dal na starost Failona a uvažoval o tom, jestli v té době kromě potenciálu v něm samém, tehdejší král netušil už i něco dalšího. Vydechl a raději v doprovodu princezny a posledních slov o politice a ozdobě do vlasů vyrazil se stráží směrem na tržiště.

“Víš Rae, já a tvůj otec jsme společně na začátku příliš nevycházeli. Naopak, Failon mě ve své společnosti jen nerad trpěl a fakt, že jsem to byl právě já, kdo jej nakonec našel s tím králíkem tomu příliš nepomohl. Myslím si, že tehdy do toho křoví skočil převážně proto, že se lekl, že jsem jeho otec – ale nemám mu to za zlé, na jeho místě bych v jeho pozici udělal to samé…“ odmlčel se. To, že jako vysloužilý Girlan by na takovém místě tasil zbraň už si nechal pro sebe. Za svůj život udělal mnoho a samozřejmě nechyběla v jeho vzpomínkách služba v oddílu Girlanů a tedy i boj s Armiarmami a temnota Severní džungle, než se dostal do královské stráže. Faktem zůstávalo, že byl jedním z těch nejlepších a do křoví by vyděšeně neskákal, ovšem králi to za zlé neměl. “Ale mělo to poměrně milé pokračování – více méně to rozproudilo později konverzaci a stali se z nás přátelé.“ pokýval hlavou při chůzi a stočil konverzaci směrem k domácím mazlíčkům své společnosti. Pohledem projel jejich nejbližší okolí a čas od času se periferně ohlédl za strážemi za jejich zády. Bylo mu jasné, že jeho přítomnost je nenechává příliš klidné. “Zvířata umí být velmi zvídavá o tom není pochyb, ale spousta z nich ví, co nesmí – myslím si, že i kdybys nechala nějakou jedovatou bylinu, nesnědla by ji – mají na to čich. Neann jistě věděla co dělá, když tato stvoření tvořila.“ zamyšleně se promnul bradu a pak svěsil ruku podél těla, druhou se přitom opíral o rukojeť svého meče u pasu. Kráčel v tichosti kupředu a po její otázce se chvíli rozmýšlel, jak by na to měl odpovědět. “Byl velice moudrý a rozvážný, nikdy nejednal v afektu a věděl si rady se slovy. Během své služby v paláci, jsem jej ani jedinkrát neslyšel křičet, když potřeboval dát svým slovům důraz, zvýšil sice hlas, ale nikdy nekřičel. Ten muž měl rozhodně můj obdiv a vděčím mu za mnohé.“ pronesl nakonec klidně.

Už se naučil, že o tom musí vtipkovat jinak by se z toho taky musel zbláznit. Často jej to dohánělo, hlavně tedy z pohledu jeho syna, který ho nabádal, aby si našel novou ženu. Bohužel málokterá dokázala jeho srdci učarovat tak, jako to kdysi dokázala Siraye a nyní už byl příliš starý na to, aby byl tak sobecký a pustil si k tělu ženu, kterou za několik let nechá samotnou tak, jak zůstal on, když přišel o svou milovanou ženu. Nyní se však na jeho tváři hřál pobavený úsměv nad princezninou reakci, měla tolik společného se svým otcem. I ta nevyřčená starost o to stáří, ze kterého si dělají takhle nahlas pouze legraci. “Jistě, ta má moudrost, stále si to pletu.“ zvedl ruku a promnul si čelo, jako by jej snad z toho všeho bolely spánky. Ano, ta jeho senilnost, co přišla s tím stářím. Pravda byla, že si ani trochu starý nepřipadal, naopak energie měl plno a div by ji nezvládl i rozdávat. “No dovol? Je na rovném postoji něco špatného?“ zasmál se nad jejími slovy a zakroutil nad tím hlavou. Jako elf stál prakticky pořád rovně, takže nebylo mnoho příležitostí, kdyby jeho postoj byl nepřirozený, ale občas se zkrátka i tady poštěstí. “Samozřejmě si jsem té skutečnosti vědom, Edraellë, ale stejně musím trvat na svém.“ přikývnul. Pravidla jsou pravidla, a i kdyby se mu pokusila naplést stovky copánků proti jeho vůli před celým oddílem vojáků, stejně by jí nic neřekl. Ale měl ji rád, jako vlastní neteř, jako vlastního syna (v jejím případě dceru) a to muselo stačit. “Ale neuškodilo by ti to, kdybys občas do toho tématu trochu zabloudila.“ pronese poněkud zamyšleně a jemně se na princeznu pousměje. Jistě, byla tu Faraine, která měla jistou budoucnost na trůně, a tak nebylo potřeba se strachovat, ale nikdy nemůžete vědět co se stane.

“Stovky.“ zasmál se nad jejím náhlým nadšením z příběhů o jejím otci. Pamatoval si spoustu historek. Jednu si sice schovával jako tajemství, když o to byl požádán samotným Failonem. Jeho tehdejší malou lásku v Collegiu, když se tam společně vypravili poprvé a Eldrin měl to štěstí, že je nachytal. Dodnes o tom nikomu neřekl a nosil to v mysli, jelikož několik měsíců na to stejně Failon podlehl právě nynější královně. Ale přesto, tehdy to mělo své kouzlo a asi by se to udrželo i po letech. “Tvá sestra bere některé své povinnosti příliš vážně. Neříkám, že je to špatně, ale někdy bych ji chtěl vidět opět bezstarostně běhat venku, jako když byla malá. Ale zdá se, dospěla příliš rychle.“ vydechl zamyšleně a zakroutil nad tím hlavou. Čas běžel možná až příliš rychle na to, aby s tím byl spokojený. Kde jsou ty časy, kdy princezny jen tak hrály na honěnou po chodbách a mínili podrazit nohy kde jaké služebné, jen aby jedna druhou porazila.

Nemusel se příliš vyptávat ani si nemusel její plán domýšlet, bylo to více méně jasné, jelikož to tak bylo velice často, ne-li pokaždé, když si našel trochu času, aby v paláci strávil trochu více času. Občas se jednoduše musel nechat utrhnout od práce a hrát minimálně hodného strýce. Když už se pro nic jiného utrhnout nedokázal. “Doufám, že to bude ozdoba do vlasů pro tebe.“ konstatoval tiše s pozvednutým obočím. Ne že by se snad bál o své vlasy, ale ozdoby by byly rozhodně novinka. Ne tolik jako vplétání květin do copánků, ale cíleně pořízená ozdoba by byla už příliš. “Ujišťovat mě můžeš, ale občas se na to rád podívám i sám.“ mrknul na ni. Potřeboval si je občas zkontrolovat, vždyť jim svěřoval život samotné princezny, největšího pohledu jeho nejlepšího přítele. Neměl v plánu mít po jejím boku nějaké břídily, nebo někoho, kdo by ve své práci lelkoval či vymýšlel něco, co k tomu rozhodně nepatří. Když potvrdila, že můžou vyrazit otevřel ji dveře a na nádvoří chvíli počkali na osobní stráž. Po jejich příchodu jim rozdal pokyny a pak se vycházkovou chůzí vydal směrem k tržišti. Sice tu nebyla stráž ve svém obvyklém složení, ale i tak byl spokojen. Měli několik kroků náskok, takže si mohli v klidu povídat. Čas od času je někdo pozdravil, nebo na Eldrina zavolali od nějakého stánku, ale nikdy jim nevěnoval více pozornosti, než bylo nezbytně nutné a už se loučil. “Ach jistě. V době, kdy jsem ještě sloužil tvému dědečkovi, předtím, než jsem dostal na starost ochranu tvého otce, často Failon chodíval do zahrad, dostal jsem za úkol zjistit proč.“ odmlčel se. “Netrvalo to dlouho a zjistil jsem, že tam Failon vykrmoval jednoho z divokých králíků, který si na něj dokonce tak zvykl, že se snažil dostat i do paláce. Když jsem na něj tehdy v zahradě promluvil, objal králíka a skočil i s ním do křoví. Několik dní semnou poté nepromluvil.“ dokončil krátké vyprávění se zamyšleným výrazem. “Myslím, že i tuhle lásku ke zvířatům budete mít společnou, jak se vlastně mají tvý mazlíčci? Slyšel jsem, že hodně studuješ bylinky v poslední době, nebyl problém s tvým králíkem?“ jméno té chlupaté kuličky sice zapomněl, ale o jeho existenci stále docela obstojně tušil.

V životě každého obyvatele Alterry se najde jednoho dne nutkání vyhledat tuhle tajemnou smrdutou chodbu, která vede k zavřeným dveřím na jejichž klice se vystavuje obtloustlý pavouk. A k těm dveřím došel dnes i tenhle starý elf, který se nikdy příliš neobával neznámého. O skřetovi již slyšel, nejspíš ho během svého života už i několikrát potkal a měl tu čest s jeho obchodem. Pavouka z kliky odehnal, aniž by se příliš otáčel, zdali stihl utéct dřív, než kliku stiskl pevně v dlani a zmáčkl ji. Dveře se mu otevřely a vpustily ho do zaplněné místnosti. Nepamatoval si, že by to tu bylo takto přeplněné, možná tu něco přibylo od jeho poslední návštěvy, nebo on zestárl a začal vnímat obchod jinak, než jako když byl mladý. “Zdravím.“ pozdravil skřeta, jež se vyřítil odkudsi zpoza harampádí a vítal jej ve skromném obchodě. Nebyl si ještě jist pro co vše dnes přišel, ale jakmile se prodral k pultu a opřel se o dřevo a rozhlédl se okolo. “Scháním novou zbroj a zbraň. Zaslechl jsem, že se zde nachází jeden vzácnější meč.“ pronesl směrem ke skřetovi a sledoval jej, jak následně vytahoval část zbroje za druhou a dával mu na výběr mezi čtyřmi možnostmi. Nakonec se rozhodl pro Běžnou zbroj a rukavice. Pak konečně přišla řada na zmiňovaný meč, pro který skřet odešel kamsi stranou a hrdě jej nesl zabalený v plachtě. Položil jej před elfa na pult a rozhalil cípy látky, aby elfovi ukázal křišťálový meč. “Vezmu si jej a tu zbroj také. Kolik je to celkem?“ vytáhl měšec z jedné z kapes a podíval se na skřeta, který se na něj tlemil s tím svým úlisným úšklebkem. “Dvacet krystalů a sto-šedesát zlatý, pane. Výhodný obchod!“ elf kývl na souhlas a na stůl hodil měšec s napočítanou sumou. “Jen si je vezmi, obchod s tebou je přece vždy výhodný.“ kývl na rozloučenou a vydal se dveřmi ven.

V inventáři zůstane: 15 LK & 300 ZL

Připsáno ✓

“To už se v mém věku občas stává.“ pousmál se na mladou princeznu a pak mu koutky úst vyjely do úšklebku, když ruku položil na svá bedra a naznačil ohnutá záda, jakožto staříka. “Vždyť už mi pomalu šedivý i vlasy a vousy…“ dokonce si dal tu práci, aby trochu změnil hlas, ale elfská hrdost mu to ve tváři a v postoji nenechala déle než jen pár delších vteřin, kdy se opět narovnal jako správný voják a tlumeně se krátce zasmál. On a jeho stáří sice patřily k sobě, ale než bude kráčet své poslední kroky ještě mu nějakých těch sedm – osm dekád zbývá. “A to je dobře, jen se neměň… Byla by to škoda.“ pozvedl koutek úst do úsměvu, ale pak jeho výraz zvážněl. “Vím, že jsme odsouhlasili, že jsi zvědavá a vždy budeš, ale myslím, že víš, že záležitosti, které probírám s tvým otcem jsou politického charakteru a bohužel jsem vázán slibem mlčenlivosti.“ na okamžik se odmlčel a chvíli se na princeznu pouze s jemným úsměvem díval, než opět pokračoval. “Pokud bude tvůj otec chtít, jistě ti to mile rád řekne.“ mrkne na ni. Věděl, že Failon by se nezlobil, kdyby si nedal Eldrin pozor a Edraellë přece jen řekl, něco o jejich probíraném tématu, ale na druhou stranu…. Tenhle elf měl jasno v tom, kam až sahají nejen jeho pravomoci, ale také, kolik informací si může dovolit prozradit, aniž by to mohlo poškodit jeho, krále nebo jeho dcery.
“Divila by ses Edraellë, kolik toho tvůj otec ve tvých letech vlastně navykládal a kolik z toho nakonec nebyla pravda.“ zakroutil hlavou. “Jste si velmi podobní, Faraine samozřejmě také, nemohu popřít, že tvá sestra má ke koruně našlápnuto správným tempem svých kroků, ale i ty bys na to měla hlavu.“ zahákne si palce za opasek a upraví si jendou rukou nárameník na rameni. “Budete se navzájem potřebovat, protože se navzájem doplňujete.“ dodal ještě ke svým slovům, než se rozhodl toto téma na nějaký čas opustit. Osobně věřil, že Farain převezme po otci trůn, ale Edraellë nezůstane na ocet a zaujme místo rádce, nebo členky v radě za Salang. Věřil oběma a moc dobře věděl, že i Failon ve svých dcerách viděl mnohem víc než to, co jim má být napsáno v osudu. Byl by se cítil značně dojatý i za Failona, po jejích dalších slovech, ostatně viděl vyrůstat jak krále, tak i jeho dcery a bylo to skutečně zvláštní, nechat do mysli vniknout onu informaci o tom, kolik let vlastně uběhlo, když teď dcera jeho nejlepšího přítele nyní před ním stojí jako dospělá žena, a i její výcvik se pomalu chýlí ke svému konci. A tak na její slova přikývl a jemně se pousmál, tak jak to dokáže ostřílený muž, dlouholetý voják a přítel téhle rodiny.

Jiskření v očích, pro něj ještě stále malé princezny, mu vneslo přece jen trochu toho štěstí do duše. Byl rád, když mohl dát trochu svého času i tomuto, a přesto se v jeho myšlenkách našel malý černý oblázek, který dával jasně najevo, jak moc mu chyběl jeho vlastní syn a mohl jen doufat, že se zase brzy vrátí do Salangu a budou se moci vidět. “Tak se těmi svými plány pochlub.“ pobídl ji a následně vyslechl onen návrh s tržištěm. “Takže tržiště říkáš. Při cestě sem, to tam poněkud hýřilo životem, zahlédl jsem i pár kupců z jiných království – velmi rád tě tam doprovodím. Ačkoliv bych velmi rád, aby nás následovala i tvá současná stráž – občas neuškodí vidět je při práci.“ odmlčel se. Samozřejmě to mělo i jiné důvody, nejen to, že by je rád zkontroloval, jako to, že jít sám do zalidněného tržiště s princeznou je v jeho kvalitách sice možné, ale rozumnější je mít zálohu, tudíž je mohou následovat s odstupem a následně hlídat tržiště z více pohledů, zatím co Eldrin bude zastávat hlavní stráž po princeznině boku. Copánky už sice nepatřily k něčemu, co by přijímal s tak velkým úsměvem a nadšením ve tvářích, ale zároveň při pohledu do těch očí – nemohl si odmyslet tu malou prosící elfku, co měřila sotva metr deset. “Pokud na ně zbyde čas, až se vrátíme zpět – jsem ochotný to pro tebe udělat.“ kývne tedy nakonec. Ale, když na to přijde, bude rád, když se na tržišti zdrží. “Jsi připravená vyrazit, nebo potřebuješ chvíli?“ přesune se tedy k probírané zábavě, kdy buď vyrazí jako její doprovod k tržišti, nebo ji navrhne, že počká na nádvoří, kde jejím strážím rozdá rozkazy a následně ji doprovodí až poté, co si vezme věci, které sebou potřebuje.

Jestli bylo někdy něco, co dokázalo udržet tohohle starého elfa v paláci ještě o chvíli déle než samotný rozhovor s králem. A tím důvodem byly mladé princezny, zatím co se starší Faraine měl, co dočinění hlavně v konverzaci o tréningu a podobná témata jako se svým nejlepším přítelem s mladou Edraelle měla setkání úplně jinou úroveň. O čemž už konec konců vypovídalo i jejich přivítání. Pevné objetí, jako by objímal vlastního syna, po dlouhé době, co se neviděli. “Máš pravdu, už nejsi malá, neříkal jsem snad, že jsi vyrostla?“ pozvedl obočí a pobaveně se ušklíbl. Na jeho tváři se objevoval posledních měsících úsměv jen zřídka, možná to byly ty novinky, co se k němu dostaly, ohledně jeho setkání s temnou elfkou, nebo jen jeho nálada za poslední léta, kdy se zkrátka ještě stále nedostal přes všechny jeho starosti, co nosí v hlavě. “Možná jsi vyrostla, ale zvědavá jsi pořád stejně.“ opět se pobaveně usmál a pak zakroutil hlavou. “Tvůj otec potřeboval pár věcí probrat, takže jsem si s ním přišel v poklidu promluvit. Říkejme tomu třeba návštěva.“ kývnul nakonec na souhlas s jejími slovy a pak se raději přesunul k dalšímu tématu, aby u těchto záležitostí nezůstávali příliš dlouho. Vždy bylo lepší se při konverzaci s mladší princeznou vyhnou oficiálnostem, snad i proto byl jejich vztah tak přátelský. “Ale podívejme se, někoho mi to připomíná…“ zvedl ruku a promnul si fousy, jako by snad dlouze přemýšlel. “Oh ano už vím, mám pocit, že to samé nebo podobné mi kdysi řekl tvůj otec, když jsem ho potkal poprvé.“ pronesl stále ještě zamyšleně a pak uznale pokýval hlavou. “Máte toho se sestrou po otci skutečně hodně, rozhodně nesměřujete špatným směrem.“ dodal ještě ke svým slovům a pak tuhle zdvořilou konverzaci opustil a plně se věnoval spíše volné konverzaci, jako to měli ve zvyku.

“Vlastně jsem měl v plánu vrátit se do výcvikového tábora okamžitě, po rozhovoru s tvým otcem, ale jak se zdá, byl jsem přichycen při činu, takže bych řekl, že pár hodin přece jen ještě z dnešního dne obětovat můžu.“ odpověděl na její otázku ohledně toho, jak dlouho se ještě zdrží. Obvyklá zábava byla dlouhé sezení, zatím co mu Edraellë zaplétala copy, ale předpokládal, že z toho už snad elfka vyrostla a najde si pro něj mnohem lepší uplatnění než hodného strýce, co má sakra velkou trpělivost. Ale těžko říct. “A jak se zdá, o tom že se ti stýská věděl i tvůj otec, který mě prozradil, tudíž jsem k tvým službám – co pak by má milá princezna, chtěla dnes dělat?“ odmlčí se. Většinou bylo jednodušší dát ji volnou ruku ve volbě, jelikož to občas dokázalo posunout i Eldrinovo vnímání okolí a vlastně celkově paláce a pokud bylo něco s čím ji mohl pomoci, udělal to vždy rád.

<<<

Nějakou dobu už to bylo, co byl naposledy na návštěvě v paláci. Ostatně měl teď plné ruce práce ve výcvikovém táboře a nebyl čas se vracet do paláce. Což mu jeho přítel hned na začátku konverzace velice opatrně vyčetl. "Eldrine, skoro jsem si myslel, že jsi nás už opustil." ačkoliv měl Failon na rtech úsměv bylo na něm poznat, že se této skutečnosti obával. Failon seděl u stolu ve své pracovně a když Eldrin udělal několik kroků blíže tak se postavil. "Možná jsem starý, ale ještě stále jsem docela živý." pronesl klidně a natáhl k příteli ruku, několik dlouhých minut následně v pracovně setrvali a probírali z větší části politické záležitosti, kvůli kterým vlastně Eldrin do paláce přišel. Je pravda, že královští poslové za posledních několik týdnů do tábora jezdili poměrně často, snad i proto byl nakonec tento elf donucen k cestě do paláce.
Po několika dlouhých rozhovorech se konečně ocitli opět v dlouhé chodbě, vedoucí do velké síně. "Vaše rozhodnutí nebyla špatná Failone, váš otec by byl velmi hrdý." kývl hlavou a ruce založil za zády. S Failonem kráčeli bok po boku chodbou a král se tvářil poměrně ustaraně. "Nevím jestli mám být potěšený, nebo naopak dotčený ze tvých slov." "Proč by jste byl dotčený?" "Vyhýbáš se odpovědím na mé otázky, Eldrine. Ptal jsem se tě na tvé rameno, na výcvik i na post velitele, moc dobře víš, že si nepřeji, aby jsi úplně odešel, ale také potřebuji, aby jsi našel za sebe srovnatelnou náhradu." Failon se zahleděl kupředu a Eldrin se ztěžka nadechl. Nikdo nevěděl lépe, že nejsou nesmrtelní než on sám. Čas se pomalu krátil a on si to uvědomoval, ale když občas pohlédl do tváře svého přítele a zaposlouchal se do hlasu, věděl, že pokud odejde příliš brzy, nikdy by svůj slib nedodržel. "Jsme přátelé už hodně dlouho, Failone. Nemůžeš mi odepřít, že si některé věci rád nechávám stranou, než abych o nich hovořil." krátce se odmlčel a zastavil se před dveřmi do síně. Oba muži si vyměnily chápavý úsměv. "Nikdy z tebe nedostanu jedinou informaci, která není důležitá, je to tak?" "Nikdy, můj králi." Eldrin znovu sklonil hlavu na náznak malé poklony. To se Failon rozesmál a otočil se mu zády, načež se zadíval ven z okna chodby směrem na nádvoří. "Čas od času prosím Neann, aby jsi zůstal nesmrtelným, kvůli tvé oddanosti. Mrzí mě, že má dcera nebude mít po boku někoho jako jsi ty." Eldrin se napřímil a neodpověděl. "Nechal jsem uvědomit Edraelle, myslím, že bude ráda. Musím se vrátit do pracovny, a do paláce choď častěji." král už se rozešel chodbou směrem zpět a Eldrin se natáhl ke dveřím, když se chodbou rozlehlo jeho jméno a donutilo jej se ohlédnout. "To nebyl jen rozkaz krále, ale prosba přítele." "Já vím." s těmito slovy se 'rozloučili'. Už nějaký čas si neříkali sbohem nebo na viděnou, tichá úmluva - dokud se nerozloučí, musí se přeci Eldrin příště vrátit.

Vešel do velké síně a nebyl ani příliš dlouho osamělý, dveře se otevřely podruhé a elf se natočil jejich směrem. Na jeho jinak ustarané tváři se objevil přívětivý úsměv a dokonce se nechal i obejmout. Už se tomu jednoduše nebránil, za roky vysvětlování co je a není vhodné v určitých situacích, už rezignoval na fakt, že bude mít Edraelle svou hlavu. "Není to naše malá princezna?" oplatil ji objetí načež se jako správný voják stáhl do obvyklého postoje. "Zdá se mi to, nebo jsi opět trochu dospěla Edraelle? Slyšel jsem o průběhu tvého výcviku, zlepšuješ se." dodal a stočil tak konverzaci k něčemu co je jemu osobně blízké.

Jestli byl někdy jen pěknou tvářičkou bylo více méně už otázkou desetiletí. Teď už jej čekal jen jeden lidský život, než se zase bude poroučet tam, odkud přišel a s tímto stářím se dostavila i ona zodpovědnost a potřeba brát věci více vážně. A stejně tak přicházeli zkušenosti, takže se nemohl považovat za někoho, kdo by jen tak přistoupil na nějakou nerovnou dohodu, nebo dohodu, která by zaváněla něčím nevábným. A přesně tak to vypadalo nyní, žena, která jej vyhledala na něj rozhodně nepůsobila důvěryhodně, tady pravděpodobně by ji mohl některá její slova věřit, ale jeho oči přelétaly z jejího vybavení a oděvu až po jednotlivé maličkosti, pohyby a ono vyčkávání na jeho osobu zrovna na tomto místě. "Jelikož jsem z tou holkou měl čest mluvit více než jednou, je mi jasné že domů se vrátit nechce." odmlčel se. Nejen že jej prakticky neustále urážela, ale několikrát dala jasně najevo, že se jí zpět do Grimstonu nechce, na druhou stranu ani jí Eldrin nikdy zcela nevěřil, co se týče její domoviny. Osobně měl z toho království velice špatný pocit. "Co vím Grimstone nemá zrovna ve zvyku najímat si cizince, aby řešily jejich záležitosti." jedna z mála věcí, které věděl od Zalerie. To království si na své interní záležitosti dávalo velký pozor a nedůvěřivost tak v Eldrinovi rostla a to nejen z jeho nové společnosti, jako i ze samotného království. Zakroutil hlavou, věděl přece už dávno, že se tu někdo s tímhle poselstvím objeví. "Ale budiž pokud si to nedokázali vyřešit po svém." dodal. Sice ze začátku nemohl určit jestli je Ashryn člověk nebo ne, ale nyní už mu bylo docela jasné, že má tu čest potkat se opět s jedním z "vlastních." V rameni mu nepříjemně zabodalo, snad jakoby mohl někdy zapomenout na svůj střet s temnými elfy. Vlastně netušil dodnes o co jim v ten den vlastně kráčelo, nebo čeho chtěli docílit. Ale nepátral po tom. Pobaveně mu povyskočil koutek rtů do úsměvu, jelikož jak se zdá boj opravdu nepřicházel na seznam následných činností a nemusel by se nad tím dlouho zamýšlet, aby si byl vědom jisté převahy na své straně, náhoda je ovšem docela zmetek, když se to tak vezme. "Rozumné rozhodnutí." konstatuje krátce a zaměří se na její další slova.

"Je mi líto, ale tady vám se setkáním s ní nepomůže živá duše, v tomto ohledu jste zřejmě narazila na špatnou obranu." mluvil stále klidně a jeho ruka stále spočívala na meči, ačkoliv jím nepohnul už ani o píď. A to i poté co si temná elfka stáhla kápi a on si tak mohl potvrdit svou vlastní teorii. Sice temné elfy neměl zrovna rád a v Nisarze by nebyli zrovna vítanými hosty, ale stejně tak dokud neútočili neměl důvod dělat proti nim výpady - a stejná strategie fungovala i nyní, dokud Ashryn neměla v plánu útočit, neměl v plánu zahájit boj ani on. "Zní to jako pohádka pro dětské uši, nic se jí nestane, nikdo jí neublíží - ačkoliv nemohu být zcela lhostejný, stejně tak mohu říci, že mě tahle načechraná pohádka příliš nezajímá." pronese rozhodným hlasem, jakoby právě mluvil s vojákem, který přišel pozdě na svůj tréning. "Thalia už v Salangu není. Odešla před měsícem a půl." konečně zaznělo něco jako odpověď, přičemž elf upíral pohled přímo do tváře temné elfce. "Odjela lodí, takže předpokládám, že bude vyhledávat bezpečí tam, kde ji žádné nehrozí. Collegium je v tomto ohledu docela bezpečné, ale také není nejmenší." zakroutil hlavou. Thalia si vybrala odejít sama a několikrát mu dala dostatečné důvody k tomu, aby ji přestal věřit a pokud se po ní nyní shání i temní elfové, bylo mu jasné, že suma, která byla nabídnuta, nemohla být nízká. Věděl, že Collegium si na bezpečnosti zakládá, ale nemohl říct, že to bylo nejbezpečnější místo vůbec, tudíž stále byla možnost, že Ashryn svůj úkol splní a to ať u mu říkala pravdu nebo ji jen ohýbala tak jak jí to vyhovovalo. "Ačkoliv se nejednalo o nejhorší setkání, doufám, že už se nepotkáme." dodal ještě, kývl hlavou a zamířil pryč. Celá ta sentimentální nálada na návštěvu Vodopádů jej nakonec stejně opustila.

>>

Už se tak nějak stávalo pravidlem, že ačkoliv Eldrin nebyl velitelem ani už tak napevno neměl dáno starat se o Salang a jeho návštěvy, že se o ně staral a zajímal se. Přesto patřil k těm elfům, kteří byli známí a hlavně měl za sebou dost let zkušeností jak životních tak bojových. Jeho pozornost a ostražitost nikdy nespala a to bylo jedno z mnoha pravidel, které dodržoval snad i ve spánku. Poté co zaznělo ono dívčino jméno pozvedl lehce obočí a v rámci vlastní nenápadnosti očima zkoumal oděv dívky. Nebyl zrovna obdivovatelem zahalených tváří, jelikož ten kdo skrýval svou tvář, obvykle skrýval mnohem více než jen to. "Pro vás možná ne, ale pro mě docela ano." pronesl pevným hlasem. Ne nadarmo se o něm říkalo, že si umí srovnat respekt, tedy pokud jej někdo respektovat nechtěl, samozřejmě jej jen pouhým hlasem nedonutil, ale rozhodně neodkládal stranou své vychování, výcvik a už vůbec ne tu pověstnou elfskou hrdost. Což však nemohl říct o své nynější společnosti, obzvláště, co se týkalo onoho jména, ze kterého neměl pranic dobrý pocit. Nebo to bylo jen tušení a onen šestý smysl, kdy poznal, že je něco špatně, ale nevěděl přesně co. Nesnažil se to vyvrátit, jen ta slova zkrátka nebral tak vážně, jak se na první pohled zdálo. "Nehledala jste mě, ale budu vodítkem k tomu koho tedy hledáte, chápu správně." Eldrin nebyl zrovna dnešní a při těch slovech si dal záležet na tom, aby zněl co nejvíce nevinně a naprosto zaujatě, což se mu i dařilo. Zatím si nebyl jist koho sháněla, ale už jen díky jeho jménu a postavení muselo být jasné, že pokud se bude jednat o někoho ze zdejších, pravděpodobně z něj informaci nedostane. Konec konců dost dlouho stál v čele celého elfského Orimaeru. S dalšími slovy však už přišel onen lehce pobavený úšklebek přirovnatelný k úsměvu a uvědomění si všech souvisejících informací. Samozřejmě mu došlo o kom je řeč, obzvláště když za ním neustále chodila jen jedna žena, která s ní chtěla trávit čas tak možná proto, že ji přislíbil pomoc při výuce v boji. Slečna z Grimstonu, která se nějak dostala až do severní džungle do spárů armiarem. "Předpokládám, že ji nehledáte kvůli nějakému velice dlouhému rozhovoru, že?" odmlčí se. Rozhodně by si na něj někdo kvůli něčemu takovému nepočkal u vodopádu a přišel snad rovnou do Nisargy. A kdo by se mohl hlavního města plného elfů bát více, než ten, který tam neměl co dělat. Eldrina nepříjemně bodlo v rameni s utaženým nárameníkem. Rozhodně se nedal považovat za tu nejlepší společnost pro temné elfy, ale na druhou stranu pořád je tu nějaká malá šance, že má tu čest jen s nějakým jednodušším žoldákem. Na druhou stranu, jaký by mělo smysl zabít žoldáka, když by si onen člověk jež si jej najal, najal dalšího a byli bychom opět na samém začátku. "A vy jistě víte, že pustit se semnou do boje, by nebylo zrovna rozumné." měl tak nějak zato, podle jejích slov, že bude vědět spoustu věcí o něm. Nedivil by se tomu, nebyl zrovna neznámý, aby neměl co zjistit. Ovšem mohl potvrdit, že boj by rozhodně nebyl řešením a informace by z něj stejně nedostala. Dívka rozhodně musela znát všechna pro a proti. Zatím ji odpověď nedával, neměl v plánu prozradit ji o Thalii nic víc, než bude vědět o ní. Konec konců vlastním pátráním o Thalii zjistil dost, aby si byl vědom co je zač a ukončil její výcvik dřív, než by se pokusila o něco naprosto šíleného.
"Obávám se, že je ta šance docela nízká." pronesl stále s tím rozhodným hlasem. Nebyl ten typ co by oceňoval jen strojené vyjednávání, rád si ponechával svůj podbarvený tón hlasu i když rozdával rozkazy. Osobně to nikdy neměl rád a tak proč by ten stroj předhazoval ostatním. Naopak dívka se kterou mluvil vypadala, že je to jen součást práce, nic specificky osobního, přesto to Eldrinovi nijak významě nelichotilo ani jej to nepřesvědčilo o tom, aby informace vydal jen tak snadno. "Ona dívka, je stále ještě pod elfskou ochranou, takže pokud s ní potřebujete mluvit, nepůjde to jen skrze vyčkávání na mou osobu." zakroutí hlavou, nespouštějíc z ní oči a neodstupujíc od pozornosti. Rozhodně ji to bude stát mnohem víc informací, aby dostala i nějaké od něj.

Myšlenky se mu ubíhaly mnoha směry. Nisargu měl mvždy rád, miloval její ruch, šum vodopádu v dálce. Kolik jen let trávil čekáním u létajících skal v domnění, že se ukáže nějaký drak a vytvoří s ním silné elfské přátelství? Zakroutil sám nad sebou hlavou a pozastavil se u tržiště. Jeden ze zde stojících vojáků k němu přišel. Dnes měl velké štěstí na staré známé - ačkoli Failon byl spíše jako jeho bratr, než jen dobrý přítel. "Pane, měl by jste vědět, ten člověk.. myslím, že..." Ačkoli dávno nebyl jejich velitelem zdá se, že si na to jen málo vojáků zvyklo, nevadilo mu to, rád si ponechával svůj rozhled. Voják na moment ztichl. "Víš, že mi nemusíš všechno hlásit, že ano? Už jsem ti to říkal minule." zakroutil hlavou. Voják jen kývl a vrátil se na své místo. Eldrin se rozhlédl po tržišti a poté zamířil opět svou vlastní cestou. Nestávalo se často, že by se Girlani vraceli s někým dalším, ale zároveň v sobě našel ten lehký proutek zvědavosti ohledně člověka v Nisarze - tehdy. Teď to mohlo mít něco speciálního o Thalii, ale jejich cesty se opět rozdělily. Možná to byl starý dobrý instinkt, nebo snad jen ona zmíněná zvědavost, jež nakonec začala sžírat jeho starou elfskou hlavu, když trochu zrychlil krok, aby na svou cestu k vodopádu trochu zkrátil. Jeho myšlenky se opět při té cestě zatoulali k jeho synovi a od něj k jeho ženě. Bylo mu jasné, že když mluvili o člověku, rozhodně se nebude jednat o někoho z nich, přesto tak trochu zadoufal, že pátrací skupina, nebo snad jeho syn osobně něco malého, nějaké vodítko vypátral. Zřejmě jsem už příliš sentimentální.

Opět přitom skončil u myšlenek právě na rozhovor s Failonem. "Tak proč mám pocit, že mi tajíš svou nelibost z nové práce?!" Failon byl jeho přítel hodně dlouhou dobu. Poznal ho, když jemu samotnému bylo asi sto-čtyřicet a to už nějaká doba bude. Stál po jeho boku jako jeho strážný, pak jako velitel stráže. Po boku krále Theodreho a po jeho smrti zůstával vždy k dispozici právě svému příteli. Neměl mnoho možností, ale mohl si vybrat a on své srdce Salangu skutečně oddal. Po zmizení Siraye, už má v srdci místo jen jeho syn a sestra a právě jeho milovaná země a povinnost vůči ní. Sice mu i jeho vlastní syn, několikrát naznačil, aby si našel druhou ženu a svým způsobem měl v sobě jistou touhu znovu se zamilovat, jenže jeho přílišné přesvědčení o stáří, které by jinou elfku jen zpomalilo a nakonec by kvůli němu jen ovdověla, přinutilo tuto touhu úspěšně potlačovat. "Musíš být vždy tak vážný?" další věta která mu zůstala v mysli a hrála otravnou píseň, která jej vracela k setkání s Failonem, ale na druhou stranu mu připomínala i setkání s tmavovlasou lidskou dívkou, co si myslí, že elfové mají okousané uši. Vydechl nastřádaný vzduch z plic a zakroutil hlavou. Rozhodně se tím nesmí zabývat příliš dlouho, jelikož už to dávno nebyla jeho starost, nebo spíš problém. Ale to se mělo brzy ukázat jako úplný opak toho, co nakonec Thalia byla. Eldrin jako obvykle nikdy nevypadával ze své role, byť již dávno nebyl kapitánem stráží. Jeho pozornost byla vždy na stupnici od jedné do desíti, vždy deset. Snad i proto si povšiml pohybu za svými zády, i když se přikláněl nejprve k nějaké zvěři a snad i proto netasil meč, když se otáčel, aby se mohl ohlédnout po zdroji onoho nepatrného ševelení. I kdyby to měl nakonec být jen vítr, byl by spokojenější, než když předtím stála ona osoba. Osobně sice nepatřil k nějakým velkým znalcům, dokud mu osoba neukáže tvář, rozhodně si nemůže být jist s kým mluví. Jeho ruka, který doteď odpočívala na rukojeti meče, sklouzla níž a povystrčila zbraň a několik milimetrů ven z pochvy, aby ji měl lépe po ruce, bude-li to třeba. Nenápadný ale užitečný pohyb. Jeho výcvik a zkušenosti rozhodně nebyly nijak stranou nebo zbytečné. "Osobně." kývl na souhlas, mluvil klidně, zachovával si chladnou hlavu i postoj. "A s kým mám mít tu čest? Připravila jste se pravděpodobně lépe než já, takže předpokládám, že jste mě hledala." podle hlasu poznal, že jde o ženu, ovšem neznamenalo to, že by měl být nějak méně ostražitý. Rozhodně ji nehodlal nechat jej překvapit, ne znovu.

<<<

Jsou to sice již dva roky, co zastává post trenéra Orimaeru, ale stále se nedokázal plně odpoutat od své původní práce, ačkoli jeho přátelství právě s Failonem se prací nazvat nedalo. Kdyby snad ano, byl by dnes opět na chodbách hradu a procházel by se po boku krále pravým křídlem nádherného paláce? Ruce měl spojené za zády, na sobě stále svou uniformu, celý v tmavě hnědé až černé. Na Elfské poměry snad až příliš mnoho kůže a přesto mu seděla dokonale. Švadleny co si na ni daly práci, zřejmě dobře věděli co dělají. Na pravém rameni nasazený a pevně utažený kožený nárameník se znakem Salangu. Nemusel by ji tam mít, zranění které ho před lety degradovalo z postu velitele stráží bylo již zahojené, ale svým způsobem to zmírňovalo jeho bolest a zvyšovalo použitelnost jeho pravé ruky. Kráčel pomalu, v tempu jaké udával jeho přítel. S pohledem upřeným před sebe, meč pevně připnutý u svého opasku, na zádech toulec se šípy a luk. Jeho služba jej poznamenala a nikdy nevycházel nepřipraven. Failon si těžce povzdechl. "Eldrine, jsme přátelé?" zeptal se a Eldrin ani na moment nezaváhal, neztratil svou tvář, byl vážný. "Samozřejmě, že jsme přátelé vaše veličenstvo." Tak proč mám pocit, že mi tajíš svou nelibost, vůči nové práci?" Tato starost jej zaskočila. Dávno předci uznal svou porážku, nebyl již tak dobrý, aby zvládl svůj slib, který dal Failonovu otci, plnit dokonale. Přijal nabídku trenéra Orimaeru, aby mohl alespoň cvičit další, kteří se o krále a Salang postarají. Na krále se vřele pousmál. "Failone, samozřejmě, že jsem sám se sebou nespokojen, neschopnost vykonávat práci, kterou mám rád mě mrzí, ale rozhodně to není tak, že bych nováčky netrénoval s nadšením." odmlčel se a oba se na chvíli zastavili. Jeden druhému věnovali dlouhý pohled. "Dal jsem tvému otci slib a oba víme, že tu nebudu tak dlouho, abych jej mohl dodržet až do konce. Svůj post držím se ctí a zajistím, aby o vás a o Salang bylo postaráno jen těmi nejlepšími." král nevypadal, že by tuto odpověď hodlal přijmout jako konečnou, přesto dál neoponoval. "Musíš být vždy tak vážný, Eldrine?" "To bude zřejmě tím stářím." jejich konverzace pokračovala, stejně jako chůze dlouhou chodbou paláce. Ještě několik minut si povídali, ačkoli za sebou měli dlouhý rozhovor v králově pracovně. Jejich přátelství bylo dlouhé, možná až příliš a oba si byli vědomí toho kolik jeden pro druhého znamenají. Byl to Eldrin, kdo nakonec utnul konverzaci omluvou a rozloučením. Poklonil se Failonovi a poté za ním zaklaply těžké dveře. Osaměl v další chodbě, kterou se rozešel směrem ven z paláce.

Chodby prosvětlené velkými okny jej vraceli do vzpomínek na jeho službu, ale dávno se smířil s tím, že začne být čím dál tím víc sentimentální. Na moment se během své cesty chodbou zastavil, aby pohlédl na portrét Theodreho. Bývalého krále Salangu a i jemu se uctivě poklonil hlavou. Zvyk, kterého se nikdy nezbavil. Patřil k těm nejstarším vojákům ve službě a jen málo z těch nových ještě pamatovalo na krále Theodreho. Pousmál se a opět zamířil k východu. Když se za ním zavřely i hlavní dveře pozdravil zde stojící vojáky a prohodil pár nevinných slov. Než sešel dlouhé schody s rukou volně položené na zakončení rukojeti svého meče vyšel do ulic Nisargy. Dnešní setkání s Failonem na něm ponechalo jistou nejistotu. Věděl, že je to výtečný král a emoce nedával najevo často, hlavně co se týkalo pochybností o jeho rozhodnutích, mnohokrát se mu král svěřil a on všechno nosil ve své hlavě a vezme si to sebou do hrobu, aniž by řekl něco dalšího. Stejně tak věděl, že jednoho dne by snad král mohl chtít přihlédnout k jeho názoru o dalším veliteli Orimaeru. Nebyl si sám jistý, ale nepochyboval o tom, že Failon nakonec udělá dobře, konec konců, než se jeho přítel zcela rozhodne, ještě stále tuto pozici zastává a respekt jaký si za ty roky vybudoval, už jen tak někdo nesmaže. Byl stále moudrý jako jeho otec. Při té myšlence zauvažoval o Airdanovi. Dlouho se neviděli a vypadá to, že ani neuvidí. Jediné co z syna má já hrdost a několik málo dopisů, které mu končí v jeho poštovní schránce. Několik vzkazů. Snad na další slavnosti. Možná během Canë-Mirë. Tiše si povzdechl, když kráčel ulicí, směrem pryč z města. Nejprve měl pocit, že by měl zavítat do lesa k soše bohyně Neean, ale nakonec změnil směr k létajícím skalám. Nikdy jim nepřikládal nějaký specifický magický bonus, ale přesto to bylo něco krásného. Jak se voda k zemi snášela v nějakém tom poklidném tempu odnikud a opět mizela nikam. Alespoň tak se to o tom místě říkalo. Sentimentalita mu rozhodně nechyběla, když se u vodopádu zastavil a vzhlédl vzhůru s rukou opřenou na rukojeti svého meče.