P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

GRIMSTONE

“Prý líp jak já.“ rozesmála se rádoby pobavená jeho porovnáním. Nevěřila, že by na tom byl lépe než ona – ano, měl to, co Tier už dobrých čtyřicet let postrádala – svobodu. Ale i bez té se dá žít jste-li míšencem na ostrově, kde jsou všichni vaši genoví příbuzní posedlí čistokrevností. Copak ona mohla za to, že se její rádoby matka neudržela a musela se nechat oplodnit člověkem místo toho, aby si našla nějakého pořádného muže mezi svými? Znechucení se ji mihnulo ve tváři, jen co na to pomyslela. Ona teď neměla jinou možnost než dělat podobné chyby v duchu soužití s temným mágem. Tarragon byl v tomto ohledu docela přesný, chtěl malé khalkie, i když riskoval, že se bude jednat jen o čím dál tím slabší jedince. “Tak se to dělá, když ti temná magie nesvírá hrdlo a slábne. Řekla bych, že jsi jen využil situace, kdy mág už neměl takovou sílu a máš jen silácké řeči. Než aby ses postavil hned na začátku. Vsadila bych na to vlastní šupiny.“ zavrčela nazpět. Moc dobře si pamatovala svůj rozhovor s Onyx tehdy v přístavu, kdy na podobné téma taky padlo jedno nebo dvě slova. Nebo si to k tomu jen vymyslela – to bylo teď vedlejší. Důležité tu vlastně nebylo nic, kromě toho, že by raději byla kdekoliv jinde než v přítomnosti tohohle Khalkiho. Jak ironické, že nejvíc na světě bude nesnášet někoho, kdo vzešel na svět stejným způsobem jako ona. Asi smůla. Nad jeho dalšími slovy protočila očima a odfrkla si. Samozřejmě byli všichni čistokrevní stejní. Dokonce i ti co se potulovali po venku Alterry. Je tak slabá, protože ji Tarragon tolik nutí být lidská nebo je to vážně jejím původem? Nic na to neodpověděla. Není nejsilnější, ale slabá taky není a pokud bude potřeba to dokázat, ráda ho drápy nakrájí na kostičky.

“Přestaň už fňukat, je to otravný.“ odpověděla, když ji znovu dal dohromady s těmi na ostrově. Nebylo to ani za nic tak příjemné jako jiné věci. Kdyby to však mělo být na její volbě, ani Pertanian nevypadal o nic lépe, když šlo o domov. Mnohem raději měla hornatý Edenis. Tady bylo až moc zeleně a moc lidí. A hlavně – se tu potuloval stejně tak jako tak, jeden z nich. “Nikdo se tě neprosil, aby sis šel povídat, když máš takovej strach o svou vlastní prdel. Asi nebudeš takovej hrdina, co se temných mágů týče, když se pojíš mého pána.“ zasyčela na něj podobně, jako had, co brání vlastní vejce nebo kořist. Nemohla se totiž rozhodnout, jestli se brání, útočí nebo se ho snaží jen zbavit.

Naneštěstí neměla zase tolik času, aby se dohadovala i nadále, jelikož se v okolí nejen začala pohybovat mlha a smrad magie, který byl i jí nakonec nepříjemný, ale nakonec z toho všeho vzešla nejprve jedna a následně hned dvě ještěrčí obludy. Kousanec na ruce se řadil k dalším méně příjemným situacím, které ji nakonec Tarragon dá pořádně sežrat, ještě dřív, než se bude vůbec moci dostat k tomu to nějak vysvětlit. Taky si později bude muset dát pozor na držku, aby náhodou nezmínila toho budižkničemu, který se ani nedostal k tomu, aby zvíře vůbec poslal do patřičných končin, když k tomu měl příležitost. To poslední, co by chtěla by byla nutnost sdílet s ním víc než těchhle několik dlouhých minut. Nevěřila, že to, kdy řekne, ale nakonec bude ráda, když se vrátí na Edenis. “Kdyby bylo tohle, kdyby tamto.. polib mi můj dračí zadek s těma kecama – stejně je to zbytečný, jako tahle konverzace.“ zakroutí hlavou, ale dlouho neotálí a vezme sebou na zem tu jednu potvoru, které jde tedy okamžitě po srdci. S radostí a láskou k množství krve, která se vyřine ven, zatím co ona v rukou drápy drtí srdce s posledními údery díky posmrtným tahům valů ještě stále poskakuje na její dlani. Šťastně se usměje, když ono srdíčko rozmáčkne v ruce jako bublinu a může se zvednou ze země. Ruku od krve utře už do tak špinavých šatů, které má na sobě. “Trocha krve nakonec nikdy neuškodí, obzvlášť když je to krev někoho takhle otravnýho.“ zavrní si pod nos a stvůřičku u nohou nakopne, aby ji odkulila ze své blízkosti. Otočí se na svou nemilou společnost a pobaveně se ušklíbne, když vidí jak se i druhá příšera potýká se smrtícím problémem. “Kdybys nebyl čistokrevná otrava, řekla bych, že to bylo působivé a lahodné pro pohled. Ale ty jsi nafoukanec, takže je toho pro tebe škoda.“ pokrčila rameny otírajíc si dál packu do šatů, aby ji trochu očistila od krve.

Že není zvykem, aby se míšenka s temným mágem v zádech, šla hledat nějaké to utrácení k vlastnímu dobru. Ale i tahle míšenka měla své chvilky o samotě a mohla se tak vyplížit směrem ke skřetovu obchůdku a pečlivě ušetřené peníze mu pokud možná hodit na hlavu, aby získala jeden ze speciálních amuletů, které ji tolik opěvovali lidé v hostinci, když se tam naposledy ukázala. Bylo to takové malé štěstí, zadní vrátka, která ji nakonec mohla jednoho krásného dne pomoct k získání nějaké té lepší síly. A jelikož jako obvykle měla málo času, hnala se chodbou div sebou nebrala pavučiny a louče, které ji osvětlovaly. Dveře byly pro ni pouze dveřmi a pavouk na klice pro ni neměl žádný význam. Takže tam pravděpodobně bude brzy hrobeček a spousta dalších pavouků přijde na pohřeb. Vrazila dovnitř takovým způsobem, že se hromady předmětů a naskládaných knih rozkývaly ze strany na stranu.. podivně mazlavá dlaň přilákala její pozornost a zbytky nevinného pavoučka skončily otřené o její dnešní plášť, který zakrýval stažená křídla. Ani nemusela rozčileně volat do prostoru, aby se skřet ukázal, jelikož ta smrdutá zelená obludička se nakonec ukázala úplně sama. Přivítání bylo rozhodně na jedničku i když ho Tier ani v nejmenším neměla v plánu ocenit. "Jasně jasně.. Mám sebou peníze, ty hnidopichu." protočí očima a vytáhne měšec z našetřenými zlaťáky. "Co kdyby jsi vytáhl nějakou dobrou sbírku amuletů, jeden z nich za dobrou cenu bych ocenila - teda co ocenila, prostě bych jeden chtěla. A nemám čas tu ztrácet čas." pokračuje rozčíleně a skřet zjevně zvyklý na chování náhodných návštěvníků vytáhl amulety k nahlédnutí. Aniž by se dál vyptávala hodila na stůl svůj měšec a sáhla po dračím amuletu. Nasadila si jej kolem krku a měla se k odchodu. Ne že by ji záleželo na tom, jestli je v měšci peněz dostatek, ale zároveň neměla ani takové povědomí o penězích, aby si uvědomila, že jich tam bylo víc než jen dost. Měšec ji tak přistál o pár vteřin později na hlavě a rozplácl se na zemi. Naštvaně se otočila po skřetovi, který se šklebil pobavením a zase se jí ztrácel ve všudy přítomném bordelu, stejně jako ta podivná krysa o které na začátku mluvil. Sebrala si teda svůj měšec a kvapně odcházela.

V inventáři zůstane: 5 LK & 100 ZL

Připsáno ✓

PERTANIAN (SUDÁ) (3)

Ani míšenka zrovna neoplývala nadšením, že se musí bavit s někým ze své rasy. A o to míň, že ji vyhazoval i odsud. Svým způsobem byla proti čistokrevným zaujatá jen proto, že ji celý život vyhazovali z jejího vlastního domova a teď ji tady ten budiž k ničema vyhání i z místa, kde by ani jeden neměli co dělat. “A co máš ty? Chceš mi namluvit, že s tím, co máš na zádech si bydlíš ve vesničce jako spořádaný lidský občan? Nenech se vysmát.“ odfrkne si. Kdyby si měla sama vybrat, jestli polorozpadlá budova na Edenisu a travnatý plácek uprostřed lesa v tomhle lidském království, asi by raději volila širé nebe a houštiny lesa, bohužel se nechala chytit, když na tom byla nejhůř a bohužel byla tak svázaná temnou magií, že si mohla jen těžko vybírat jedno nebo druhé. Prostě musela poslechnout, ať se jí to líbilo nebo ne. “A jak dlouho jsi u toho svého hnil ty, když o tom víš tolik hm?“ vyrazí ze sebe dotčeně. Samozřejmě, že ten čistokrevnej bastard netušil, čím vším si musela projít. Vždyť on byl čistokrevný, on nemusel snášet menší dávky jídla, on nemusel bojovat o naprosto všechno, co se na ostrově šustlo. Jím nikdo neopovrhoval a nehrozil mu smrtí. On nebyl hračka jako ona. Alespoň tak ho nyní míšenka viděla a nepřinášelo jí to žádnou další úlevu od jejich výměny slovní zásoby urážek a popichovaček. Z úst se jí vydralo zavrčení. Krve by se v ní nedořezal, jak teď potlačovala staré pudy prostě na něj skočit a vyškrábat mu oči jen proto, že mohl mít alespoň částečně pravdu. Bohužel, pro ni – Tarragon byl možná starším, ale jeho magie neslábla zase tak rychle jako jeho tělo. Pokud jej bude chtít poslat na věčnost, buď počká nebo uteče, jenže oboje by pro ni znamenalo výrazné zhoršení podmínek života a musela by se uchýlit k životu mimo Edenis, jelikož by jinak neměla šanci přežít. Dilema. “To že je moje krev smíšená, neznamená, že jsem slabá.“ zakroutí hlavou. Kdyby jen měla svoje kopí, kdyby mohla tady na tom malém placu tasit drápy a rozcupovat něco na milion kousíčků tak, že by na zemi bolo dostatek krve k pořádné koupeli, hned by se její tep uklidnil, hned by ji bylo lépe. Jenže ona nemohla. Stačilo by se jen dotknout někoho z lidí s úmyslem urvat mu hlavu k svačině a trpěla by několik následujících dní. Jak ona nesnášela sílu temné magie. A tak neměla na výběr, než se pokoušet onen nepříjemný pocit a nutkání někoho zavraždit polknout a rozdýchat.
“Naše zadky?“ div si znovu neodplivne s tím, že ji hází do jednoho pytle. “Buď té dračí ohleduplnosti a neházej mě do stejného pytle jako tu nesourodou masu idiotů na tom příšerným ostrově.“ laskavost a dobrota u ní neměla ve slovníku místo, jediné, co byla schopná vyrazit jako obstojný argument, byla dračí ohleduplnost. “Nechutnější, než spojení s nimi je snad jen ten pokus o vzhled člověka.“ zavrčí si spíš už sama sobě pod nos. Hrdost, s jakou by se ráda dala přirovnat k dračí rase už ji opustila před několika lety, nemusela být jejich součástí, když si neuměli vážit i někoho s nečistou krví, byť silou i částí schopností na tom byli podobně. Co na tom, že má pána, dokud ji to umožňuje žít v podstatě jako khalki nebo člověk, je spokojena. “A ty se až nějak příliš zajímáš o tu moji oxidaci, i když se necháš slyšet, jak moc ti to vlastně vadí. Nikdo tě tu nedrží - . . .“ asi by mu řekla jménem, ale co by se namáhala se zjišťováním, když jí to bude později stejně k ničemu.

Její okolí bylo vždycky nasáklé puchem temné magie a její nos na ni byl tedy více méně zvyklý, ale následující dění bylo i na ten její nafuněný rypáček moc a let vzduchem, aniž by si to dala jako svou vlastní vůli pohybem křídel ji taky na lásce k tomuhle místu nepřidal. A ranky po kamíncích, které se zarývaly do míst, kde její kůži nepokrývaly šupiny, když tak pěkně zahodila lidskou podobu. “Fuj, ono to má i zuby.“ zavrčí, když se ji ta nechutná ještěrka, co se přiřítila z té temné masy zakousne do ruky a několikrát s ní zamává ve vzduchu ve snaze ji setřást, bohužel je k ní jak přilepená. Takže přistoupí k použití svých drápů, kdy se bohužel už nestihne trefit, jelikož ta příšerka odpadne jako pramínek ustřižených vlasů. “Myslím, že přihlížející to zajímat nebude, takže stejně chcípnem oba.“ zafuní mu v odpovědi a utrhne si pruh svého pláště, aby stáhla ránu po zubech na své ruce. Krev sice milovala víc než cokoliv jiného, ale byla raději, když to nebyla její krev, co se rozlévalo po zemi. Mnohem radši by měla na dosah krev cizí. Než se jí podaří tohle, Dagfinn z jedné stvůřičky udělá dvě a Tier mu tak věnuje krátký znechucený pohled. “Páni… neřekl jsi, že jsi i kouzelník, umíš z jednoho problému udělat dva.“ kdyby mohla být víc otrávená, pravděpodobně by byla už jen krůček od smrti, ale někde v té její ruplé bedničce se přece jen vzbudil pud sebezáchovy – čím dřív se zbaví nechutných ještěrek, tím dřív budou moct oba zase pokusit skrýt svou podobu a zbavit se důkazů, než si okolí usmyslí, že je pošle pod drn jen tak. Máchne teda křídly, aby přece nabrala trochu na rychlosti a smete jednu z ještěrek z její dráhy k Finnovi a pokusí se jí zarýt drápy do hrudního koše pro srdce – po krku už nepůjde, bůh ví, jestli by z ní zase něco nevylezlo.

PERTANIAN (LICHÁ)

Nadšení by se zde rozhodně dalo hledat skutečně těžce, možná by se dalo zaonačit jako nějaké to malé nadšení z budoucího odchodu od téhle společnosti, ale k tomu má teď zřejmě Tier stejně daleko jako k případné svobodě. Ona po svobodě sice netoužila, jelikož by ji to přivedlo jen starosti a přišla by o všechno, co ji tak trochu připomínalo nějaký smysluplný život, takže i když má ke štěstí takhle daleko, rozhodně se ta tužba, aby čistokrevná kreatura zmizela z její blízkosti nedala s danou událostí srovnat. “Ne každý se spokojí s dírou v bahně jako ty.“ vyfoukne nastřádaný vzduch z plic. Ne že by ji divoký život nechyběl, ale když už si zvykla na nějaký ten nechutný lidský komfort, bylo by těžší spokojit se jen tak s ledajakou dírou v zemi. Nic, co by ji ve skutečnosti dělalo radost, kdyby se k tomu musela vrátit. “Vy, čistokrevní máte tak malou slovní zásobu, že kopíruješ moje urážky? Jak ubohé.“ plivla ta slova zpátky se značným znechucením. Pro někoho jako je ona, pro někoho nečisté krve byl temný mág jako spása před krutým životem na ostrově. Bez něj by ležela někde v příkopě anebo, by byla jen hračkou pro ostatní Khalkie. Čistokrevní to nikdy nepochopí, nechutné. “Prý vznešení, prý lepší, leda tak kecy, jste stejně mrzcí jako každej druhej, jen namyšlený a zbytečný.“ zahučela ještě rozladěně. Nebylo to nic, co by ji mělo ležet v žaludku. S ufouknutýma a namyšlenýma bytostma se setkávala denně a jediný důvod, proč většina z nich nebyla ještě mrtvá, byla Tarragonova vlna černé magie, která ji držela v šachu. Přinejmenším tady v Pertanianu, kdy musela čekat venku, jelikož si páneček potřeboval něco vyřídit. Dokud byl mladý a pohledný, měla ještě dostatek nějaké té obliby, teď je to jen povinnost.

“Ale, ale nemýlí mě sluch. Čistokrevná bota odmítá svou rodnou plíseň, jak nechutně přesné.“ zakroutí hlavou. Nejraději by mu utrhla hlavu, možná se trochu porachtala v jeho krvi, svědků by stejně neměla moc, vzhledem k tomu, že počasí nakonec donutilo všechny zmizet a zůstalo jen pár zvědavců, co nikdy neviděly mraky. Jí to bylo jedno, kdyby šlo o ni, klidně by je roztrhala všechny i za cenu toho, že bude Tarragon zuřit. I kdyby měla dostat trest, je to už hodně dlouho, co naposledy prolila nějakou tu krev. Zúžila oči a přelétla ho pohledem. Ještě kousek a bude jí jedno, že není na ostrově, prostě ty drápy vytasí, aby ho zbavila ohryzku. Odplivla si, nebo spíš mu plivla na boty a protočila očima. “Vadí ti to hodně, že tu nejsi sám? Jak smutné. Mě se teď nikam nechce, budeš to muset prostě překousnout.“ pokrčí rameny a pak se celá napřímí, jako by chtěla dát najevo, že je vysoká. “Ne vždycky bude po tvým, to by ses měl naučit. Aby tě to příště nerozbrečelo, jak tady fňukáš.“ našpulí rty a naznačí rukou jako by si utírala slzičky pod očima. Když se začal rozhlížet okolo, zpozorněla i ona, ne proto že by snad něco cítila, ale protože musela přece znovu obhlédnout kdo je okolo, kdyby měla tu možnost ho párkrát naporcovat na nudličky – o způsobu porcování samozřejmě ještě trochu popřemýšlí, jelikož ani kostičky nezní špatně. Než si ale stihne úplně upřesnit na jakou tu krvavou polévku se ho pokusí v nejbližší chvíli proměnit, její oči upoutá záblesk na nebi, který už ani zdaleka nepřipomíná normální bouřku. “Pěkný…“ zamumlá znechuceně, chtěla se dokonce otočit na patě a vyrazit si to po svém, aby se vyhnula čemukoliv, co by ji mělo držet dohromady s tím čistokrevcem, místo toho ji tlaková vlna odhodí proti zdi a od křídel se ozve tupá bolest. V šoku povolila i její magie a kůži z velké části nahradily šupiny v její pravé podobě – což se nakonec ukázalo jako štěstí, jelikož ji kamínky nemohli zase tolik ublížit. Přesto se na její kůži objevila krev, sice chtěla nějakou prolít, ale rozhodně ne tu svoji. “U všech zbytečných tam nahoře, co to sakra mělo znamenat.“ zafuněla rozlíceně zatím co se s pokřivenou tváři zvedala ze země pod betonovou zdí a rozhlížela se okolo sebe, někde ve skrytu duše doufala, že to toho čistokrevce odhodilo na nějaký pěkný nabroušený kůl – neodhodilo. “Škoda, ještě žiješ.“ prohodí jeho směrem a rozhodne se vykašlat na celé skrývání, takže si protáhne křídla, aby je zkontrolovala. Chvíle zaobírání se sama sebou, ji ochudí o první pohled na blížící se dračí kreturu, která temnou magií smrděla snad ještě víc než ona sama a může si ji prohlédnout až ve chvíli, kdy se jí pokusí zakousnout do ruky. Dala by cokoliv, aby sebou měla svoje kopí, takhle ji zbývalo jen pokusit se uhnout a nějakou provizorní zbraň si zatím najít. "Hej, proč nejdeš po něm - nechutný jsme stejně. I když.. on asi víc..čistokrevnej.." odfrkne si směrem k Dagfinnovi.

PERTANIAN

Stát jen tak u studny a zevlovat, bylo v tomto počasí jednoduše to nejlepší, co mohla dělat. Ostatně odstrašení onoho dítěte byl už jen duchapřítomný bonus a rádoby štěstíčko pro její mrzkou dračí duši. Sama už si na svůj pach poměrně zvykala a byla na něj i patřičně hrdá, byť se jednalo o hnusnou a nepříjemnou černou magii, drželo ji to na ostrově při životě. Přitiskla křídla blíže k tělu, jako by chtěla, aby se stali součástí jejích zad a splynuly s kůží, která je pokrývala. Chyběly ji šupiny, o které by se mohla opřít, bohužel lidská podoba byla ve Waldaru nutností. Dříve než se stihla trochu pohroužit do vlastních myšlenek a touze po krvi, zatím co sledovala prodejce u stánků povšimla si někoho zajímavějšího. Zrak by mohl klamat, ale smysly bohužel oklamat nemohla. Nakrčila nos a napřímila se. Další khalki obvykle znamenal problém. Problém s jejím původem s její nečistokrevností, s její mrzkostí a podlézavosti svému pánu. Jen těžko se bortila ona hrdost a jen těžko se přiznávalo, že bez něj by na ostrově nepřižila. “Jako by se ostrov dal nazývat domovem.“ odfrkla na jeho poznámku. Pro ni byl domovem tak maximálně ten dům, který ji ukrýval, nic víc, nic míň z tamního ostrova. “Nemůžu oponovat Tarragonovi i kdybych chtěla, ty kreatůro. Je to logické, pokud chceš, aby dračí oheň zůstal naživu.“ zasyčela nazpátek a zamračila se. Měla dost těch siláckých řečí čistokrevných. Něktří se dokázali vzepřít, jiní byli schopni utéct, ale jejich dračí oheň byl silnější než ten její. U ní stačilo tak málo, aby se stala součástí země, ze které vzešla. “Nejsi ty taky nějak daleko od toho, kde máš bejt? Vy čistokrevní přece máte ten svůj ostrov jako plíseň v botě. Vždycky raději u sebe.“ zamručela, zatím co si založila ruce na hrudi. Jak ona tyhle nafoukaný dračí primadony nesnášela.

Mohla by vesele pokračovat v urážkách, jelikož jich znala dostatek, většinu hlavně proto, že se jimi musela bránit, když mohla na ostrově na chvíli ven, nebo když se musela potýkat s ostatními jeho obyvateli. Možná měla jen polovinu dračího původu, ale krutost ji rozhodně nechyběla. Bohužel pro ni, Tarragon ji moc příležitostí k prolévání krve nedával. Smutné. “A vůbec, tebe jsem na ostrově nepotkala… co děláš tady?“ možná trochu zájmu, malá touha změnit téma. Temná magie mezi nimi stejně visela jako ponožka na šňůře. Pachu se zbavit nemohla a už si na něj i zvykla, tudíž nějaká vyšší koncentrace v jejím okolí ji nyní netrhala ani žíly, ani nedusila oheň v její dušičce. Kdyby si měla něčeho všimnout možná jen nebe, jelikož zakroutila očima, když začal Finn mluvit. Chvíli se tam dívala a pak nad tím pokrčila rameny. Mraky nebo ne, nebe často nevídala, vzhledem k tomu, jaká bývá na Edenisu mlha.

PERTANIAN

Život mladé Khalki nepatřil k těm, které se normálně pohybovali po ostrově, jakoby jim patřil. Ne, kdepak. Své svobody si dívka užila jen pouhých 33 let svého života a pak už se do jejího života vetřel Tarragon. Tehdy byl mladý a kdyby možná byla chycená dříve a více do lidského vychování, řekla by, že i hezký. Ale i jako míšenka měla dostatek dračí divokosti, aby si nic z toho neuvědomovala. Temná magie ji ale naučila docela rychle a jak roky plynuly začala se docela i adaptovat, takže teď tahle míšenka mohla klidně žít mezi lidmi a nebýt křídel, asi by ani nikdo nepoznal, že ve skutečnosti není jedna z nich. Je pravda, že měla slušné vychování a uměla se chovat jako dáma, ale představa, že by musela snášet jiné nic nedělaly a budiž-k-ničemy ji vháněla do hlavy chuť po krvi. Snad i proto ji Tarragon nerad pouštěl z dohledu bez jakéhosi poučení a výhružky temné magie a taky to byl jeden z důvodu, proč tou temnou magií neustále tak zaváněla. Samozřejmě, že si na ni dával její pán pozor, kdo by chtěl přijít o tak krásnou služebnou a společnici jakou je ona. Míšenka zkrátka patřila více vzhledem k člověku, kdy její původ prozrazovaly ony nádherné dračí oči v tmavých hnědých barvách s odlesky modré. Blanitá křídla a když byla nahá, tak i šupiny, které z části pokrývaly její tělo. Nyní na sobě měla na sobě šaty. Něco co obvykle nesnášela a nejraději by to rozškubala na kousíčky podobné tak maximálně zrnkům hrášku a to by ještě byla až příliš milá. A jakoby toho nebylo málo, ještě na sobě musela mít ten ošklivý kabát, který zakrýval její křídla, bylo v něm teplo a všechno ji tlačilo. A proč? Hned časně z rána svého pána odnesla do Pertanianu, do jedné tamní vesnice, aby mohl navštívit - no... neměla nejmenší tušení koho, ale ani ji to nezajímalo. Zůstala stát venku a procházela se po dědině. Sem tam ji prolétlo kolem dítě, nebo kdosi zapištěl úlekem. Občas na ni místní podivně koukali a ona nad tím kroutila očima. No fuj. Sice Edenis nebyl její úplný domov, nebo by jej tak alespoň nenazvala, ale Pertanianské počasí, nebylo nic, co by ji dělalo radost.

Došla až na malé náměstí, kde stála stará studna a Khalki při tom pohledu protočila očima. "Nechutné." zamrmlala si sama pro sebe, při pohledu jakéhosi děcka, co se plácalo v bahnivé louži hned vedle. Založila si ruce na hrudi a zvedla hlavu k nebi. Chvíli takhle pozorovala honící se mraky a pak se škodolibě usmála. Začínalo to vypadat zajímavě, když přestalo tolik pražit slunce. Déšť by jí zase tolik nevadil. "Jsem zvědavá jestli tady zaprší, nebo se někde zase splašil vítr." zabrblá a zamíří blíž ke studni. Musí si najít místo, odkud bude nejlepší výhled, ale zároveň nebude moc blízko k domům a pokud předpokládala správně, studna bude asi uprostřed náměstí. Jakmile došla až k ní, naklonila se k dítěti plácajícímu se v blátě a usmála se na něj, zaostřila dračíma očima a dítě s křikem uteklo. "Hned je to tady lepší." zazubila se sama pro sebe a opřela se o okraj studny.

Evintier měla určitou představu o zábavě, a ačkoliv většinou společnost někoho dalšího znamenala zábavu, tentokrát tomu bylo spíše na opak. A to i přesto, že se ještě nedostali k hanlivému označení míšenky draka a člověka, jakým ona byla. Nemohla si na způsob svého života ztěžovat, bylo to něco lepšího než být jen pokusem někde tady na ostrově, jelikož by více méně o všechno musela bojovat nebo se živit mršinami a pokoušet se na moři přepadnout jednu nebo dvě lodičky, které by mohla v klidu postupně vyjíst až po samotné dno. Odfrkla si. S touhle Khalki by její pán neztrácel tolik času jako s ní, nezajímala by ho. Tarragon je přece skvělý pán, který se o ni staral i když jej bavilo postupně hasit její dračí oheň, který byl sám o sobě dost slabý. Pokrčila nad tím rameny, zvedla bradu, a dokonce i mávla křídly, ale na své místo došla po nožkách. Usadila se do tureckého sedu a začala svou společnost ignorovat. Konec konců pro ni neměla dostatek zábavného na to, aby se vůbec pokoušela o cokoliv. A zároveň nebyla hloupá sebevražedkyně, která by se s čistokrevnou dávala do křížku. Nechá ji tedy tak jak je a věnuje se své vlastní zábavě. A to sledování moře, mlhy, která pokrývá jeho hladinu a může jen prosit, aby se objevila nějaká loď, kterou by mohla trochu potrápit, navést na útesy, nebo možná prostě jen potopit, ale ani lidé nebyli hloupí sebevrazi, kteří by jen tak vyráželi na mrtvý ostrov. Ohlédla se po té holce a když ji neviděla, ztratila zájem úplně. Naopak její oči upoutal krab, který se rozhodl prozkoumat pláž pod molem. Zajímavé to rudé stvoření s klepety. Bylo vtipné sledovat jak se snaží utéct vlnám, ale zároveň se proti nim rozbíhá.

Jestli bude platná nebo ne. Ona sama se dříve temné magii vyhýbala obloukem a stačilo ji pouze cítit. Cítila že to jejímu dračímu ohni nedělá dobře a později měla tu čest to dokonce zjistit. Mohla si najít svůj specifický způsob jak se magii postavit a ona tehdy podlehla, jelikož Tarragon byl příliš silný. Až příliš mocný a je takový dodnes. Snad i proto si z ní vychoval poslušného dráčka, poslušnou míšenku. Aby její oheň div neudusil a neuhasil jej tak musela přece poslouchat, protože dokud 'hoří její oheň' do té doby žije. A ona žije opravdu ráda. Snad i proto se nad slovy dráčka jen uchechtne a už se k nim nevrací. Však on každý na to má jiný pohled a Edenis jako takový nebyl o nic víc jejím domovem, než ta barabizna, které její pán říkal sídlo. Nebo naopak onen zbytek Alterry. Nenáviděli ji všude, ale její pán ji miloval. A to bylo sem tam docela k užitku. Ne že by snad mohla Evintier sdílet něco podobného, kdepak, na to měla v sobě až moc genů po dráčcích, až moc šupin na těle, až příliš dlouhé dětství mimo civilizaci. Ale mohla toho využívat ve svůj prospěch, když byla v zajetí. A to už se ji docela hodilo. Když to dokázala, měla krev kdykoliv si v podstatě ukázala. A někdy i v době, kdy by to ani nečekala a měla to jen tak pro srandu v tu chvilku.

"Nikdy jsem neřekla, že vlastním přístav. Mluvila jsem o místě.." pronese asi s takovou dávkou zájmu, jako by měla o nějaký kámen ze dna moře. Bez prohlédnutí by jej hodila zpět do vody, ať si plave se svou anonymní hnusostí a dál se neukazuje světu. Tak to viděla mladá míšenka. Nezapomene přitom pokrčit rameny, jakoby se jednalo o nějakou naprostou hloupost, což to také ostatně bylo a spíš to sloužilo asi k pobavení se nad značným pobavením. Evintier už to bylo jedno, všechno. Ty urážky, pokusy o ně, nebo jen dobírání si jejího původu. Oslovení různými přezdívkami. Neslyšela na ně, nevnímala je. Šli mimo ni, za to v její hlavince se pomalu formulovala ta chuť okusit čerstvé maso, rozdrápat někomu břichu a pochutnat si na krvavém žaludku. Polkla nával slin, když si vzpomněla na tu chuť krve, na její měděný zápach, na to jak je teplá, když pulzuje z těla. Nevědomky se pousmála, ale málem by zapomněla na Onyx a její přítomnost. "jeho štěstí, s tebou by moc neužil." odfrkne si zamyšleně, načež už bez další reakce zapluje na ono 'své místo'. Kde se pohodlně usadí a sleduje obzor. Ne že by něco viděla, jelikož se všude míhala mlha, nu nevypadalo to, že má v plánu dělat něco jiného, než se vystavovat krátce vykukujícímu slunci a mořskému vzduchu.

Jestli se slova Khalki nějak dotkla míšenky? Ani vzdáleně. Jen nad tím protočila očima, vědoma si toho, že by nebylo zrovna fajn, kdyby se domů dostala s nějakým šrámem a pak by to musela vysvětlovat. Rozhodně by přišla o status hodné služebné a přišla by o své vycházky a to přece nepřipadalo v úvahu. Už jen představa, že se bude muset zase měsíce ponižovat ještě hloubš a hloubš, aby mohla zase ven ji dělala špatně od žaludku. Ne že by snad Tarragona neměla ráda (nemá ho ráda, vlastně je to jeho vina, že je v zajetí, ale z toho vztahu plynou výhody pro ni) navíc je díky němu v bezpečí před ostatními Khalkii, jinak by musela opustit ostrov a snažit se schovávat někde na zbytku Alterry. Představa že bude muset přežívat někde třeba v Pulchramu ji dělala špatně už jen od myšlenky. Pertanian zněl sice docela fajn, ale Grimstone tak zaváněl temnou magií, že ho zavrhla hned a co se Frystabergu týče? Tam byla moc zima. Zkrátka a dobře jejím domovem byl Edenis a bylo jedno, že je napůl člověk. Jediné co tu nesnášela, byli nafoukaní čistokrevní Khalkiové, kteří si ostrov zabírali pro sebe. Další hnus. Aby je draci sežrali! "Pche. Nechávám za sebou dost silnou stopu, to stačí jako značka. Ale není to podpis." Kreaturo! neřekla to nahlas, protože vyvolání konfliktu nebyl její cíl. Nudila se a i to vysedávání a vyhlížení zbloudilé lodi se zdálo jako nekonečné a ona byla míšenka co měla ráda zábavu. Bavilo ji hrát si s někým kdo byl zajímavý a nyní ji zajímalo, jak zajímavá bude tahle dračice. Ostatně, ona se v domě svého pána moc nepobaví, tam musí být víc člověk než dráček a dost se to na ni podepisovalo, což se jejímu plamínku zkrátka nelíbilo. Přimhouřila oči a upřela je na dračici co si tu hrála na bůh ví co, před bůh ví kým. Nebyla si jistá co její hrdost uráží víc, jestli onen výsměch nebo hra na to, že by si mohly být rovné. Měla za sebou dost na to, aby si byla vědoma toho, že je rozhodně spodina společnosti Khalkiů a i když byla nasáklá temnou magií, že by se za sebe musela stydět, rozhodně se nerada považovala za něco co není.

"Kdyby arogance mohla chrlit oheň, rozhodně by jsi podpálila i zbytek přístavu." odfrkne si nepřítomně, nikoliv však uraženě. Na to si své přetvářky až příliš vážila, aby ji jen tak zahodila a hned pěnila jako nějaká zapomenutá polévka na plotně. "Děláš, jakoby si mi už dávno neodpověděla. Pokud si chceš hrát na někoho drsného, možná by sis měla dát pusu na zámek." dodala s pobaveným úšklebkem. Přece jen už ji stejně dávno prozradila, že je tu na lovu, a že jí vlastně plaší ryby. Takže na své otázky už prostě měla odpověď. Konec konců možná by s onou dračicí byla nějaká zábava, kdyby nebyla tak nafrněná jakou se hrála. "Samozřejmě že jsem dostala najíst, ale já mluvila o tobě." znovu si odfrkla a pomalu zamířila na druhé molo. "Jsi protivná jak osina v zadku. Což je nudné a stereotypní." dodá ještě než se zaměří na obzor a dračici začne jednoduše ignorovat. Usadí se na své obvyklé místo na kraji mola a sleduje moře. Samozřejmě, že ji značka jejího pána pálí, jelikož je dál než chodívá obvykle a hledáčku se to očividně nelíbí, ale rozhodně se tím nenechává vyvést z míry. Jednoduše se rozhodne relaxovat a kdyby se snad ta dračí kreatura opět rozhodla být zajímavá po očku ji pozoruje. Jen tak kdyby náhodou, třeba se rozhodne skočit do vody a to teprve bude zábava.

Dalo by se říci, že byla Evintier tak trochu jako rozmazlené dítě, jelikož si mohla kde co dovolit, když byla poslušná a poslouchala svého pána dostatečně dlouho, aby na ni nebyl zlý a naopak ji dovolil trochu 'roztáhnout křídla'. Takže když se jednalo o její místo, bylo to zkrátka její místo. Na druhou stranu samozřejmě měla v oblibě svůj krk a ono slušné vychování, které praktikovala dostatečně dlouho na to, aby se ji dostalo jaksi pod kůži i pod šupiny. A pak, kdyby se poprala a vrátila se domů měla by problémy. Změřila si narušitelku pohledem a naklonila hlavu mírně na stranu. Byla ráda za svůj míšený původ - nakonec. O ní mohl kde kdo říct, že je krásná. Byla snazší někoho dostat tam kam potřebuje, když ho chce zabít. Vždyť i proto si ji Tarragon vybral, když ji viděl poprvé. Ošila sebou, jelikož ucítila jak ji tělem projelo nepříjemné brnění jen při vzpomínce na zásah temné magie. "Samozřejmě." přikývla. Dívka vypadala, že ji nějaký napnutý šíp, který míří na její osobu ani trochu neobtěžuje. Nepatřila k těm, co by se neuměli bránit. Strávila v divočině tři a třicet let, kdy musela přežít mezí ostatními Khalki, kteří byli silnější než ona. Ví jak se vykroutit z kde čeho a luk a šípy nebyly daleko od jiných zbraní. Sice se Evintier u pasu houpal meč, ale neměla v plánu jej použít. "To místo nepotřebuje můj viditelný podpis." zavrčela na odpověď. Samotné se ji občas hnusilo, jak moc z ní byla ta temná magie jejího pána cítit, když byla dál od něj. Věděla, že ji nikdy nepustí bez dozoru a nechává na ni znamení, aby někoho nenapadlo, aby mu ji vzal. Na jednu stranu bylo fajn vědět, že máte nějaký 'domov' kde vás chtějí a na druhé? Byl to příšerný puch a ještě nepříjemnější pocit, neustále se podvolovat temné magii a zahánět nepřijatelné myšlenky, které by ji mohly nechat zranit. Každopádně, za sebou nechávala stopy. "Mám plné právo se ptát, stejně jako mám právo tu plašit rybky." ušklíbla se. Už dlouho nemusela vyloženě lovit, tady její pán měl i další služebnictvo a její drobnosti se sice čas od času týkalo vaření, ale převážně uklid, aby byla vždycky k mání, když pán potřebuje. Od koštěte můžete odběhnout, od smažící se ryby těžko. Nevědomky si při té vzpomínce olízla rty. Smažená ryba! "Chmm.. hladová a protivná, skvělá kombinace. To by můj pán nestrpěl." zašvitořila si spíš sama pro sebe, ale bylo to dostatečně nahlas, aby to slyšela i ona vetřelkyně na jejím místě. Pak se nahlas uchechtla. "Škoda, že jsem tak nacucaná temnou magií, že bych ti ten výstřel nemohla oplatit." zavrčí v odpovědi a rozhodne se trochu poodstoupit k druhému molu, kde by se mohla v klidu usadit a čekat na nějakou příšerňáckou loď."Jen si divoce lov, je mi to jedno. Mám své místo, nemůžu se chovat barbarsky. Dostala bych trest." odfrkne si. Bylo to jasné zlomené dračí ego, které díky pánovi měla. Jendou mu to snad i vyčte, ale dokud je pro ni příliš silný? Ne. Rozhodně se nebude stavět tak okatě proti něčemu jako je temná magie. Jednou ji to bohatě stačilo.

Život mladé Khalki nepatřil k těm, které se normálně pohybovali po ostrově, jakoby jim patřil. Ne, kdepak. Své svobody si dívka užila jen pouhých 33 let svého života a pak už se do jejího života vetřel Tarragon. Tehdy byl mladý a kdyby možná byla chycená dříve a více do lidského vychování, řekla by, že i hezký. Ale i jako míšenka měla dostatek svého divokého vzdělání, aby si nic z toho neuvědomovala. Temná magie ji ale naučila docela rychle a jak roky plynuly začala se docela i adaptovat, takže teď tahle míšenka mohla klidně žít mezi lidmi a nebýt křídel, asi by ani nikdo nepoznal, že ve skutečnosti není jedna z nich. Jew pravda, že měla slušné vychování a uměla se chovat jako dáma, ale představa, že by musela snášet jiné nic nedělaly a budičkničemy ji vháněla do hlavy chuť po krvi. Snad i proto ji Tarragon nerad pouštěl z dohledu bez jakéhosi poučení a výhružky temné magie a taky to byl jeden z důvodu, pro tou temnou magií neustále tak zaváněla. Samozřejmě, že si na ni dával její pán pozor, kdo by chtěl přijít o tak krásnou služebnou a společnici jakou je ona. Míšenka zkrátka patřila více vzhledem k člověku, kdy její původ prozrazovaly ony nádherné dračí oči v tmavých hnědých barvách s odlesky modré. blanitá křídla a když byla nahá, tak i šupiny, které z části pokrývaly její tělo. Nyní na sobě měla přiléhavou světle bílou halenku a plátěné kalhoty. Když totiž byla na vycházce ven, vždycky mohla mít kalhoty, sukni mohla nechat doma. Na Edenisu to totiž bylo všem jedno, co má na sobě. I když tyhle kalhoty patřily Tarragonovi, vzala si je, když se ráno probrala v jeho ložnici, a právě proto, že byla celou noc hodná, mohla jít ven. Mohla navštívit přístav a vyhlížet lodě, případné oběti své náruživosti po krvi. Do obě musela být zpět.

Vyšla z domu svého pána a roztáhla křídla, ulpělo na ni několik nepříjemných pohledů ostatní obyvatel, které tu pobývali, ale jelikož se jednalo převážně o zotročené Khakie temnými mágy, nikdo neřekl proti míšence půl slova. Snad jen nějaké vrčení, syčení a odplivnutí. Evintier si byla vědoma, že být nečistý Khalki není v této lokalitě zrovna oblíbený původ, ale díky zásluhám Tarragona měla zkrátka nějaký domov a tak snad ani ještě nepodléhala touhám stavět se jeho magii nějak na odpor, Už dlouho to nutkání neměla a mohla si dovolit tedy větší výstřelky, více stravy a výlety mimo ostrov. Když roztáhla křídla, aby zabrala a mohla se tak dostat do vzduchu, cítila se sice lehčí, než když odsud nosí Tarragona, ale také na sobě cítila účinky temné magie, které ji z části oslabovali, když se vznesla příliš daleko. Věděla, že si ji pán hlídá a bylo ji i jasné proč, sice byla věrná služebná, ale nedokázala popřít svou touhu zmizet od něj. Svoboda byla prostě svoboda. Už když se k přístavu blížila, všimla si, že její místo někdo narušil, nějaký jiný obyvatel ostrova a když následně přistála několik metrů za dračicí, bylo ji jasné, že je jednou z čistokrevných, kteří jej nečistou krev nesnáší, zahodila tedy klasické vychování, jaké ji pán vštěpoval. "To je moje místo." zašvitoří docela jemným hlasem a zamračí se. "Odsud vyhlížím já, co tu chceš?!" její hlas nabral na intenzitě. Nelíbilo se ji, že se ji tu potuluje někdo cizí. Rozhodně se neměla v plánu dělit o své bezpečné místo v podobě přístavu zatracených.