Příspěvky uživatele

< návrat zpět

AEWELYNN

Představa všech okolo v pyžamu ji přišla skutečně zábavná, i když na druhou stranu nevěděla, jestli by jí to skutečně pomohlo a nebyla pak jen více rozptýlená. Mnohem více mimo, než když se musí bavit s muži. “To mi radila sestra, tedy ne přímo o pyžamu, ale něco podobného.“ odmlčí se. “Prý je to pak jednodušší mluvit. Říkala, že bych si měla představit muže v sukni, ale někdy je to dost těžký.“ dodá trochu zamyšleně. Naposledy se takhle snažila představit si jednoho pána na návštěvě v Collegiu a omylem se do toho tak zabrala, že mu tu sukni omylem pochválila jak ji ta nervozita ne a ne opustit. Musela říct, že vypadal dost uraženě a snad i dotčeně, ale neměl mnoho času jí konfrontovat. Utekla odtamtud. Celá ona. Téma ale brzy došlo k něčemu mnohem lepšímu, konkrétně tedy k módě a elfům. “Chtěla bych se zase do Salangu podívat, ale vypadá to, že se tam ještě docela dlouho nepodíváme. Táta říkal, že ještě musíme jet do Collegia a pak máme ještě jednu zastávku zpět v Lumině. Teprve potom budeme moci jet do Salangu. Zní to jako hrozně dlouhá doba!“ povzdechne se a trochu rozhodí rukama, jednou z nich přitom zavadí o stánek a hrnečky se celé zatřepou, načež jí je věnován zamračený pohled. Omluvně se zaculí a trochu stáhne hlavu mezi ramena, jako by se chtěla schovat do krunýře jako želva. Očima se vrátí na Lynn a raději pokračuje v tom, co chtěla říct. “Ale doufám, že si tam budu moct nějakou čelenku koupit.“ dodá tedy ještě, než se konverzace posune zase o kousek dál.
Lodě a obchodní či turistické trasy zůstanou z její strany už bez odpovědi, snad i proto, že poznámku, kterou k tomu její společnost měla, už ani neslyšela. Zaměřila se na vyřvávajícího obchodníka, který nabízel jablka v karamelu. Karamel měla vždy ráda, ale ať už se ji to líbilo nebo ne, neměla u sebe peníze, jelikož všechny dala za cukrové kostky, když přišla na tržiště. Rozhodně se ji nechtělo jít hledat otce a žádat si další, možná k tomu najde chvilku později, až se čas posune trochu více k večeru. Začala svou společnici vnímat opět ve chvíli, kdy se bavili o její sestře a snad možném přírůstku do rodiny. Nemohla než souhlasit, a tak vesele přikyvovala a culila se od ucha k uchu. Jestli existovalo nějaké nepsané pravidlo, pak to bylo: „Jednou narozen pro manéž, vždy srdcem v manéži.“ a bylo jedno jestli vám je jeden rok, nebo je vám těch let třicet. Vždycky vás to bude nějak lákat a táhnout k tomu, kde jste vyrůstali. A výjimky potvrzují pravidlo. “Nepochybně ano!“ souhlasí tedy i slovně, než její pozornost upoutá silný hlas zahájení a vyhlášení soutěže.
Nemohla odmítnout hledání, sama se soutěže roky předtím účastnila a rozhodně se jedná o něco, co nemohla nechat náhodě, i když se letos nepřihlásila. Takže zatím co si v hlavě přebírala nápovědu a uvažovala o všech možnostech následovala Lynn tržištěm, aby se trochu lépe porozhlédly. “Podle mě, páska patří na oči, takže bych ji hledala na očích… ale to klubko? Nemohlo by to být slaměné klubko?“ zarazí se na místě a vypadá jakoby, se ji v tu chvíli rozsvítilo. “Lynn.. Tady v Grandiru je tkalcovství – kromě lněných, vlněných a bavlněných nití, spřádají i slaměné nitě.. silnější provázky… a dělají se ze slámy.. Táta je tu koupil minulý rok..“ pronese celá nadšená. “Co když je to letošní hádanka.. a sláma je tu jen na jednom místě..“ nadhodí natěšeně a ukáže směrem k připravovaném uohništi.

AEWELLYN ROSS

Grace nikdy neuměla moc přijímat komplimenty, obzvlášť když to bylo mimovystoupení, mimo tu parádu, které se všude kolem třpytila, když mohla být na hřbětě jednoho ze dvou běloušů. Bylo to něco za co se svým zpúsobem mohla schovat, ale když tu byla sama za sebe? Jen tu parádu prezentovat, ukázat něco nového, dát najevo pár drobností ze svého života? Kdepak. Ona byla až příliš mladá na to, aby mohla věc chápat správně hned napoprvé a snad i proto si tu poznámku od své přítelkyně špatně vyložila a musela ji být vysvětlena. "Aha, promiň to jsem moc nepochopila." odmlčí se a trochu skloní hlavu, aby ji vlasy padly do obličeje. "Pořád mám ještě trochu problém ujistit se jestli se jedná o kompliment nebo o vítku. Komunikovat mimo manéž a vystoupení je pro mě trochu nezvyk." nadhodí, aby ten svůj výpadek alespoň trochu osvětlila, ostatně si musela to samé osvětlit i sama sobě. Připomenout si, že má docela problém nejen přijímat komplimenty, ale také i mluvit s cizími lidmi, nebo s těmi co dlouho neviděla, i když Lyn byla jako její druhá sestra, část velké komediantské rodiny, na kterou by nedala dopustit. Už to tak zkrátka bylo. Je ráda
že se téma trochu stočí k Salangu k čelenkám a tamní módě. Na její tváři se objeví potěšený úsměv, když se trochu rozmluví o něčem co ji víc zajímá a mluví se jí o tom snáz, než o ní samotné nebo o komplimentech a vztazích. "Vždycky jsem si myslela, že jsou v tomhle elfové nejlepší. Slyšela jsem, že jsou hodně dobří i co se zbraní táče. Nikd yjsem jejich práci neviděla, když teda pominu ty výrovky co se dostanou mimo Salang." nadhodí radostně načež trochu více rozhodí rukama. "Mám hrozně ráda tyhle čelenky, jsou velice pohodlné, i když tahle co mám je vlastně dárek od táty, ani si nepamatuji kde ji vzal, ale je moje nejoblíbenější." zvedne ruce na hlavu a prsty nahmatá čelenku, prsty přejede po sluncích a na její tváři se trochu rozšíří onen úsměv. Sice si nebyla jistá kde ji její otec koupil, ale rozhodně patřila k jejím nejoblíbenějším vůbec. Možná to bylo proto, že měla pocit, že ji přinášela štěstí, nebo v tom, že se díky ní cítila alespoň trošku jako princezna. "Opravdu?!" nadšeně zvedne obočí a dív si nepovyskočí, když se Lyn zmíní ohledně toho, že by ji čelenku mohla dovézt přímo se ji do žil vleje radost a nadšení osobně. "To by bylo skvělé!" dodá ještě o chvíli později.

Jejich konverzace se pomalu přesune k tomu proč se vlastně tak dlouho neviděli a Grace na okamžik zavalí pocit viny, že možná nakousla téma, které neměla a jen přivodila své přítelkyni docela nepříjemné vzpomínky. Ale nemohla to vědět úplně jistě, vzhledem k tomu, že moc informací neměla. Lyn ji sice ujistí, že je to v pořádku, ale brunetka se stejně pocitu jen tak nezbavila. "Táta by se určitě snažil více, ale nenarazili jsme na ně ani na obvyklém zimovišti - i když možná ho změnili.." pronese trochu zamyšleně, když uvažuje o faktu, že její rodinu už skutečně dlouho neviděla. Cesty byly docela nevyzpytatelné a bylo ji jasné, že se mohli zdržet trochu mimo zimou sužované kraje, například v Pulchramu nebo Salangu, ale nic nevysvětlovalo absenci poštovního holuba. Mrzelo jí, že nemůže své společnici dát přesnější informace "Moře umí být hodně zrádné, říká se, že se ztrácí mnoho lodí, které vyplouvají mimo obvyklé obchodní trasy." dodá trochu smutněji ke slovům své společnice a pak natáhne ruku, aby dlaň položila na Lynino rameno. "Třeba na to bude čas příště." pokusí se ji trochu povzbudit úsměvem. Skutečně se snažila, dokonce se pak více vžila do toho tématu ohledně jejího otce a zda by ho snad mohla Lyn najít a na něco se jej zeptat. Aby více odvedla pozornost od ne příliš hezkého tématu v podobě moře. "Táta je v tomto trochu moc nešikovný, sice má medovinu rád a říká že je v ní stejné moudro jeko ve víně, ale po pár soudcích už nezvládá odpovídat na otázky smysluplně." dodá s pobaveným úsměvem. Její otec byl vážný člověk a je pravda, že kdyby se něco stalo pravděpodobně by hodně rychle vystřízlivěl i když by jej to stálo hodně sil. Nic by na tom ale neměnil, jak jej Grace znala, byl s tím spokojený. Pak se ale v tématu její rodiny posunuli k její sestře a jejímu snoubenci, což úsměv na brunetčině tváři ještě víc rozzáří. "Ano pořád!" uculí se "Teta? Myslím že do toho mám ještě docela daleko." nad tím se trochu zarazí a chvíli musí v tichosti přemýšlet. "Ale asi to bude docela zábava, i když co mi sestra říkala, tak tohle mimčo by bylo méně na volné noze na chůzi na laně, jako spíš něco méně nebezpečného - ale pokud mám říct pravdu.. příliš tomu nevěřím. Sestra je artistka srdcem a duší." dodá ještě ke svým slovům spokojená s tématem a tím jak jej nakonec zakončila. Když se pak ale opět zmíní o sobě a o tom, že potkala mladého mága v Lumině, musí se trochu červenat. V tomto ohledu se nad tím nikdy nerozmýšlela. A James ani nevypadal jako někdo, kdo by si nechal jen tak vletět do srdce šíp. Nechala to tedy bez odpovědi.

Slavnost byla zahájena a s tím i onen lov za poklady samotného Uruse. Grace se letos nepřihlásila, ale stačil ji jeden pohled na Lynn, aby si byla jistá, že rozhodně s hledáním pomůže. Zastavil je jeden z obchodníků a jeho vlezlost donutila Grace se trochu stáhnout a div se neschovávat za Aewelynn, která se stejně jala sama vést konverzaci s ním, i když ji brunetka docela nechápala. A to až do chvíle, než se na ni Lyn zaměřila. "Uh? Možná by mi nějaký nový náramek slušel." nadhodila lehce nepřítomně, když si konečně uvědomila co má Lyn vlastně v plánu a vlastně se jedná o takový únikový plán, který jim měl zajistit vstupenku někam dál od obchodníka, který je zdržoval. "Je to možné, ale spousta tapisérii a obrazů ho zobrazují s nitkami spíše v oblasti hrudníku. Táta mi je ukazoval i v ilustrované knize, když jsme byli v Lumině a jeden jeho známý mág nám ji pujčil z taní knihovy." pronese oěpt zamyšleně, jak se její mozkové závity zahřívají, aby snad nevynechala jediný detail, který by jim mohl nějak pomoci. "Ale nemůžou nitky znamenat třeba to klubíčko? Neschovává se letos klubko nití?" dodá ještě ke svým slovům, načež Lyn trochu doběhne a zaměří se na ono nové téma, které si při té cestě vytvořily. "Přemýšlela jsem. Koupila jsem si v Lumině jeden moc hezký přívěsek, připomíná mi zelené louky u zdejších jezer a říká se mu přívěsek naděje, má tvar srdce a ten obchodník říkal, že když mu sdělím přání, bude si jej pamatovat dokud se nesplní - přemýšlela jsem že mu dám to. Jedno svoje přání, chápeš?" zvedne k ní pohled a drobně se pousměje. "Není to moc, ale myslím, že je to jedna z těch cennějších věcí, které mám." dodá ještě ke svým slovům.

Aewellyn

Grace od stánku nasměrovala pohled směrem k soše oslavovaného boha a naklonila při slovech staré přítelkyně hlavu trochu na stranu. Urus byl sice muž a ona se v mnoha případech mužů docela bála - nebo tedy, nebyla schopná s novými z nich moc komunikovat. Dalo by se říci, že se ráda držela své vlastní bubliny a představa, že nad ní jeden takový úplně cizí muž dohlíží ji trochu naháněla husí kůži. Na druhou stranu Urus je bůh a jeden z těch nejspravedlivějších, jaké kdy poznala. "Máš pravdu. Je docela fajn vědět, že na tebe někdo svým způsobem dává pozor." opět se na svou společnici upřela pohledem a usmála se na ni. Když zmíní, že se vůbec nezměnila, trochu posmutní, protože by čekala, že nabude trochu na té ženskosti, jak ji to neustále opakovala Carrie. Dokonce by mohla díky tomu najít svou pravou lásku, protože tu přece nachází jen ženy a ne děti. Jenže podle slov Lyn byla Grace ještě stále na pohled dítě. Aler dříve nebo později bude muset dospět. Zvedla ruku a sáhla si na svou čelenku ve vlasech, byla zlatá a měla na sobě několik sluncí i s paprsky. Grace ji dostala už hodně dávno od otce, když navštívili Pulchram. Patřila k jejím nejoblíbenějším. "Ano byli, ale už je to docela dlouho. Snad někdy před rokem a půl. Tátovi se tam moc nechce a kolonie se raději kodrcá po zemi než se dělit na lodní dopravu. Jedna loď je totiž na celou tu karavanu malá." dodá stále trochu zachmuřeně. Salang měla ráda, stejně jako měla ráda elfy. Přišli ji zajímaví a no jak jinak než kouzelní. Přehnaně dokonalí a elegantní. Párkrát zkoušela chodit tak rovně jako oni, ale pro ni to bylo prostě nepřirozené a to se zvládla v sedle předvádět jakoby stála na zemi, nebo na hrazdě. "Taky nosí tyhle čelenky?" konečně se opět dívka nadchla pro část slov. Že by se snad v Salangu uchytila její obliba čelenek? Raději to vyhnala z hlavy, aby se nenadchla až příliš a pak neklábosila nesmysly a zaměřila se na její společnici jako takovou. Přece se dlouho neviděli a Grace si byla vědoma faktu, že kořeněný čaj nebyl podpisem jen a pouze jedné osoby v jejich rodině a tak se instinktivně rozhlížela po zbytku z familie. "Oh - to mě tolik mrzí. Stalo se něco vážného?" jeí pohled se změnil na ustaraný. Neměla moc možností dostat se do blízkosti nějakého neštěstí, táta ji vždy držel hodně zkrátka a daleko od všeho špatného, stejně tak i od matky. "Také jsme je dlouho neviděli. Dřív táta posílal poštovního holuba Felixe, ale ten se pak jednou nevrátil. Myslí si, že ho někdo omylem zastřelil." zavzpomíná na onen týden, kdy se její otec tvářil velice rozhořčeně a na celý jejich vůz mumlal něco ve smyslu toho, že ten zatracenej holub je už asi v pánu. Pamatovala si, že z toho nebyl vůbec nadšený, ale nového už nesháněl. Prý stojí moc peněz. "Možná by jsi ho měla stihnout ještě předtím, než objeví stánek s medovinou. Táta je sice velice silný člověk, ale oslavy boha Uruse jsou pro něj něco jako místo odpočinku. Proto mě měla vždycky na starosti Carrie." pousmála se a začala se trochu rozhlížet po okolí, jestli jej někde nezahlédne. Ne že by byl její táta opilec, ale když se napil, většinou tak nějak vypínal. Byl veselí a sem tam blábolil z cesty. "Jsi kamarádka, nemusíš nám platit za informace." dodala ještě, jelikož to pro ni znělo dost jakoby ji bez úplatku nic neřekli. Kdyby si měla Grace nechat zaplatit pokaždé, když někomu něco vykváká jak žába u rybníka, byla by dívno bohatší než samotná lady Bratania.

Co se její sestry týče usmála se a divoce zakývala hlavou, takže se jí vlasy roztančily kolem tváře a pramínky se vyhýbali jen tam, kde jim v tom bránila čelenka se slunci. "Pamatuješ si na Lukase?" zeptá se s pozdvihnutým obočím, na snoubence své sestry. "Jistí sestru při chůzi na laně..." dodá ještě pro jistotu, aby trochu upřesnila o kom se vlastně mluví a znovu se doširoka usmála. "požádal ji o ruku. Sestra říká, že si nedokázala představit nikoho lepšího a vlastně celou dobu doufala, že se na to zeptá." tentokrát mluvila možná až příliš zamyšleně, ale ona byla vždycky snílek po té oné úžasné lásce naprvní pohled. A fakt, že ještě nikdy nebyla pořádně zamilovaná tomu ani trochu nepomáhal. Na druhou stranu se bála, že totiž skončí jako úplný zoufalec, který uvěří každému slovu prvního grázla. Pak ale pomalu přejde na jejich poslední návštěvu Luminy Alterry a mírně u zmínky o mágovi zčervená. Lyn očividně její už tak nachové tváře nestačí a trochu si přisadí otázkou na kterou Grace nejprve jen kývne. "Sledoval mě. Nejdřív mě to viděsilo, ale ukázalo se, že jen nevěděl jak mě oslovit." poprvé co nebyla ona ten co nevěděl jak správně mluvit. "A když zjsitil, že si vybírám dárek k narozeninám, chtěl mi taky nějaký koupit, ale zakázala jsem mu to. Vždyť se vůbec neznáme." dodá už trochu - alespoň podle jejího mínění - dospěláckým hlasem, jakým mluvila její sestra, když se ji snažila o něčem poučit.

Její očka přilákalo podium, na které vykráčela Lady Bratania a Grace jen tiše nasála vzduch do plic. Byla to krásná žena a rozhodně ji patřila všechna pozornost aniž by musela předvádět nebezpečné kousky. Nemohla říct, že by ji zaviděla, ale výraz v očích zračil obdiv. Zaposlouchala se do jejích slov a následně i do slov stařenky, málem by na tu hru úplně zapomněla. Jakmile zazněly nápovědy viděla samu sebe úplně ztracenou, jelikož jediné co si z toho vzala, byla možnost, že se nějaký z předmětu nachází někde na tržišti. Okamžitě se rozhlédla okolo sebe, jakoby to snad mělo pomoct. "Nemůžu jen tak odmítnout, ráda půjdu s tebou." uculí se a vydá se spolu s ní napříč tržištěm. Kdy podobně jako Lyn nahlíží po svém okolí, hledajíc nějakou nápovědu. "Už víš co dáš letos Urusovi jako dárek?" zeptala se zvědavě při cestě.

AEWELLYN

Grace byla nadšená, že vidí známou tvář. Ne že by snad neměla možnost vidět známé tváře často v podstatě cestovala s celou kolinií artistů, kteří se různě oddělovali a znovu shledávali. Měla možnost vidět za svůj život opravdu krásná místa a navštěvovala je pravidelně. Dokonce se na chvíli vrátila k poslední návštěvě Luminy, kde potkala onoho mága - Jamese. Byla zvědavá, jestli jej potká i při své další návštěvě, nebo to bylo jen štěstí na jeden den, sice na ni působil ze začátku dost zmateně, ale nakonec to mohla považovat za docela vtipné. Minimálně komické a rozhodně nezapomenutelné setkání. Ale nyní se musela opět věnovat společnosti, která ji udělala momentálně větší radost a když ji dívka potvrdila, že je to skutečně ona dokonce udělala krok a kráte ji objala. "Tak ráda tě vidím!" dodala se širokým úsměvem a rozhodně neskrývala své nadšení. Nemohla se tajit, že je ráda, že se zde dala do řeči s někým koho zná, jelikož z nových lidí má ještě pořád trochu strach - i když se nejedná vyloženě o strach, jako spíš o nějaký druh respektu a naprosté zmatenosti v tom, jak by se k nim měla chovat, nebo spíš chovat neměla. Sama pro sebe si zakroutila hlavou, aby nesmyslné myšlenky vyhnala z hlavy a raději se zaměřila na dívčina další slova. "Měla jsi pravdu, moje chbya, že jsem div nepřestala doufat, bylo to opravdu hodně dlouho, ale nemohla jsem pochybovat o tom že by snad Urus úplně zapomněl na propletení těhle dvou nitek." vytvoří na tváři široký úsměv a ukáže na sebe a pak na Lynn, aby dala najevo, které dvě nitky má na mysli. Grace sice nebyla zrovna fanynka překvapení, ale tohle se ji líbilo. Očima zabloudila ke vzdálené soše boha Uruse a úsměv věnovala i tomuto směru. Rozhodně uměl překvapit příjemně, to mu musela nechat, na druhou stranu, nechtěla zažít moment, kdy by musela čelit nepříjemnému překvapení. "Kde jsi vlastně celou tu dobu byla? A jak se má tvá rodina?" vrátí se pohledem ke své společnici, pokládajíc ji otázku se zvědavostí v očích.

"Takže ten čaj byl test i pro mě?" usmála se, když se vlastně dozví, že nebyla jediná, kdo si nebyl jistý. Je pravda, že se viděli docela dávno a ona se trochu změnila, snad i trochu poposkočila výškově, ale jinak zůstávala více méně stejná. Nemohla se vzdát své oblibě v čelenkách. Nakonec se opět konverzace stočila k její rodině, načež se Grace široce usmála. "Moje sestra se bude vdávat, táta je pořád stejnej a stejně tak asi já, takže bych řekla, že vlastně docela dobře." uculí se. "Pořád hodně cestujeme, nedávno jsme byli v Lumině. Potkala jsem tam jednoho mága,působil tak roztomile zmateně a zbrkle." teď se dokonce trochu začervenala, když to vyslovila nahlas, ale nebylo to nic co by ji na tváři vydrželo dlouho, jelikož se dostala k tomu co ji bavilo nejvíc. A tedy k vystupování a připravování onoho čísla. "Zatím na tom táta pracuje. Není si úplně jistý jak upevnit hrazdy, aby se mi nic nestalo, takže zatím se věnuji jen akrobacii v sedle, mám pár nových kousků." odmlčí se. Samotnou ji to trochu mrzí, jelikož vzdušnou akrobacii už měla tu čest si vyzkoušet a neí to nic špatného, jen je tam potřeba jištění a hrazdy musí být někde pořádně přivázané, jinak by si mohla ublížit a s to se nelíbilo ani jejímu otci ani její sestře. "Takže vlastně jsme hodně daleko od konce, asi by to chtělo ještě nějaký další názor, ale momentálně na to není moc času." pokrčí zamyšleně rameny.

AEWELLYN

Zvládla se vytratit z dohledu své sestry a procházela se mezi stánky, Občas se na ni sice dívali trochu jako na chmatáka a zloděje, ale copak by někdo s tahle pestrobarevném oblečení mohl vůbec krást? Nehledě na to, že by se Grace k něčemu takovému ani nerozhodla, nejen že by ji utrápilo svědomí, ale ještě by ji u toho stoprocentně chytili a pokud by snad nešla rovnou do vězení, její otec by ji s velkou pravděpodobností něco omlátil o hlavu a dal ji domácí vězení, a to přece nemohla za žádných okolností riskovat. Ani v případě, že by ji, kdy krást napadlo. Je to prostě hodná dušička, která nikdy nezklame. Takže i přes tyhle pohledy dál prochází mezi stánky s rukama spojenými za zády, sem tam protahujíc nějaký ten sval, jelikož je to pořád přece akrobatka a je potřeba být vždy připravená, kdyby se ozvalo nějaké náhodné představení. Pokukuje po stáncích, a dokonce se ji na chvíli povede zamotat se někam do zadní části trhů, kde na ni jeden z prodejců vytáhl lahvičku a snažil se jí vnutit jakýsi odvar z pampelišky, takže se dívčina velice rychle sebrala a raději se vrátila zpět tam, kde se ji to líbilo víc – k jídlu a pití. Nikdo nemůže přece zkazit jídlo a pití. Nejdříve se tedy zastavila u koláčků, jelikož nemohla pohrdnout jejích vůní, i když nechápala, jak můžou vonět jako by byly čerstvě upečená a několikrát se ohlédla kolem stánku, jestli náhodou někde neuvidí skrytá kamna, ze kterých by je žena ve stánku před chvílí vytáhla. Naštěstí měla ještě několik zlatých, které ji otec dal v Lumině, aby si koupila tehdy dárek k narozeninám, takže hned jednu vytáhla a koláčky si vzala hned dva. Samozřejmě se je po cestě k dalšímu stánku rozhodla hned sníst, aby náhodou neztratily onu příjemnou vůni nebo chuť.

Pokukovala i po ostatních stáncích a chvíli očima ulpěla i na připravené pečínce, která se ještě pěkně otáčela na rožni a nad ní stál jakýsi širší chlapík s mohutnými pažemi, velkým bílým kloboukem, růžovými tvářemi a tím největším mlsným úsměvem jaký kdy Grace viděla. Rozhodně se k němu vrátí později až bude mít hlad. Nyní mu jen zvesela zamávala a chlapík ji mávnutí kvapem oplatil. Po cestě ke stánku s nápoji do ní vrazil jakýsi mladík, nestačila si jej ani pořádně prohlédnout, jen zahlédla, jak nese něco červeného a se zamumlaným promiň ji zmizel z dohledu dřív, než si stihla uvědomit, že díky němu přišla o zbylou půlku koláčku, který nyní ležel na zemi už spíš na drobečky. Smutně na tu spoušť zamrkala řasami, než si těžce povzdechla a rozhodla se prostě pokračovat dál a nějak se ztrátou koláčku smířit. Nahradí ho něčím k pití, nebo to byl její plán, když se postavila ke stánku s čaji a šťávami. Byla tu i medovina a několik alkoholických nápojů, ale netroufala si říct ani o jedno, pravděpodobně by ji to buď nedali, nebo by to na ní později otec hned poznal a měla by zaracha. A jak už víme, ona zaracha skutečně nechce. Než si však stihla nějak zvlášť objednat postavila se vedle ní osoba a předběhla ji. Ne že by ji za to chtěla nějak vynadat, ale potom co přišla o zbytek koláčku ji to nepotěšilo, ale trvalo to jen chvíli, jelikož jakmile k uším Grace dolehl povědomý hlas i objednávka čaje zvedla hlavu, aby si mohla zkontrolovat, že se její paměť nemýlí. "Aewellyn?!" vyhrkne ze sebe a na její tváři se objeví široký úsměv. Jak je to dlouho, co ji neviděla? Pravděpodobně hodně dlouho, nějaký čas už to bude. Poslední společné vystoupení bylo... nepamatovala se kdy, ale byla ráda, že ji opět vidí. Dokonce se okamžitě rozhlédla, jestli neuvidí někoho dalšího z jejich rodiny. Sama sice nebyla zrovna fanynkou čaje ani nových lidí, se kterými musela začínat rozhovor, ale Lyn už se jednou docela osvědčila, takže radost byla zkrátka skutečná. Jediné, v co brunetka doufala bylo to, že si ji nespletla a teď na ni nebude dívka koukat jako na někoho, kdo spadl z višně. "Tak dlouho jsme tě neviděla! Je to Urusovo štěstí, že jsem tě tu potkala, skoro bych tě nepoznala..." očima střelí k čaji, který si její společnost objednala. "..ale prozradil tě čaj." dodá ještě s úsměvem. Hnědá očka ji div nezáří nadšením, že potkala někoho známého.

ZATÍM NIKDO

Život u kolonie nebyl vždycky med, ale Grace to milovala. Milovala to neustále se míhající nebe a možnost poznávat všemožné kouty Alterry místo toho, aby jen seděla někde v domě a plnila rozkazy rodičů, jako každá jiná slušná dáma - ačkoli, v tomto nebyl její otec ani o kapánek jiný. Bylo časně ráno a oni byly opět na cestě. Věčné kodrcání otevřených a obytných vozů, nebo snad jen vozy se zvířaty. Její sestra při tom dokázala spát, ale ona ne. Jako vždy cestovala v sedle na jednom z jejich miloučkých běloušů. Jela hned vedle jejich vozu, který řídil její otec a byl tažen dalšími dvěma koňmi. Celou jejich cestu doprovázeli členové jejich kolonie na hudební nástroje, kytary bubny, harmoniku a další. Vlastně už i celý jejich příjezd byl obvykle představením, zpívali a rozhodně se nesnažili být potichu. I Grace vesele zpívala a netajila se tím, že má i docela silný hlas. Vlasy jí cuchal mírný vítr a s její tváří si pohrával veselý úsměv. Sledovala jak její kolegové a přátelé předvádí na vozech různé kousky a kdykoli projížděli kolem nějakých obyvatelů, předváděli se o to hlasitěji. Byla to svoboda jejich života. Grace se zahleděla na nebe a na moment musela přivřít oči z toho jak ji oslnilo slunce. Blížilo se poledne a na obzoru se jim už začal rýsovat Grandir. Už tu několikrát byla a vždy se ji tu líbilo, několikrát je zastihl déšť, ale nebylo to nic co by ji nakonec zastavilo od nočních vyjížděk. Konečně se kolonie posunula a dostali se k bráně hlavního města Pertanianu. Vjeli do ulic a Grace opět, i po tolika návštěvách, byla zcela uchvácena krásou města - byť . Obvykle se zastavovali na hlavním náměstí, ale tentokrát to bylo jiné, jelikož sem nejela kvůli jen kvůli vystoupení, ale se svou rodinou přijeli na zdejší oslavy. zastavili stranou, dalo by se říct,,že ještě před branami a do ulic pak šli jako běžní občané. Tedy kdyby vypadali jako běžní občané, jelikož tohle nebyla jen sláva pro boha, kterému vkládali svou víru, ale také reklama téměř zadarmo. Brunetka si sebou sice nemohla vzít své koně, kteří zůstali s několik jejich hlídači u vozů, ale rozhodně si neodpustila pestrý oděv a svou čelenku ve které vystupovala. Pořád ještě mohla představovat různé kousky. Ve městě byli jak jinak než brzy, takže ještě zastihli stánkaře, jak teprve vykládali své zboží, ale to ničemu nevadilo, aby se mohla Grace na okamžik mohla vzdálit a vmísit se mezi stánky a prohlédnout si nabízené zboží. Několik stánkařů tu i znala, jelikož sem jezdí pravidelně, ale oslavy byly rozmanité hlavně z toho důvodu, že nikdy nevíte koho tu potkáte.

Ne že by ji zrovna mrzelo, že na její malý žertík ohledně své obrany větrem ji neodpověděl, spíš by se dalo říct, že to v ní vzbudilo ten ždibek nejistoty, že ho tím mohla spíše urazit, naštvat je nebo dokonce se dotknout onoho mužského ega či snad nějaké hrdosti. Zůstalo ji to přehrávat v myšlenkách jako písnička, že snad udělala něco špatně a ještě víc její mladou dušičku trápilo, že neví co to bylo. Svým způsobem ji to zanechalo černý puntík na pomyslném saténovém šátku, který už jen tak nevyčistí. Ne dokud nebude mít jisto, že nic nezkazila. "To je dobrý.. není potřeba se hned omlouvat." zeširoka se usmála, zakrývajíc své vnitřní neduhy a nejistoty s takovou lehkostí jakoby ani vůbec neexistovaly. To byla ta láska k cirkusu, ta vnitřní touha vzbuzovat jen radost, i když kdesi uvnitř něco tiše pláče - ne že by v ní teď něco plakalo, jen ji to zanechalo poněkud neklidnou. Naštěstí mohla zaměstnat svou mysl výběrem vhodného šperku, který by mohla nosit. Chvíli ji to trvalo, jelikož výběr byl skutečně velký a ona chvíli váhala mezi dvěma různými náhrdelníky, ale nakonec přece jen vybrala jeden, který ji přirostl k srdci více. Zaplatila a nasadila si ho kolem krku, aby se mohla otočit na svého společníka a zeptat se ho jak s ním vypadá. Odpověď tentokrát vyčarovala ve tváři mladé dívky ruměnec. "Oh.. ale jistě.. nechtěla jsem tě zdržovat." zvedne ruce aby naznačila, že to rozhodně nevadí přece jen ona už má svůj náhrdelník a je i její čas, aby se vrátila zpět k ostatním a trochu jim pomohla. Taky musí zkontrolovat koně a připravit se na vystoupení a to v mnoha ohledech není zrovna jen tak. "Měj se Jamesi, bylo to fajn! A ochutnej později i ty skořicový tyčky, jsou fakt výborný." dodal k němu na rozloučenou a jakmile se rozešel směrem pryč sama se vydala směrem zpět k vozů, aby ukázala otci a sestře, co pěkného si vlastně koupila.

>>>

Usmála se. Musela s ním souhlasit, vypadal dost zbrkle a i když ona sama byla mladá a nezkušená, on vypadal v pár ohledech zkušený ještě méně. Nebo spíš jako někdo kdo ve městě moc času netrávil. Nechtěla aby se cítil nepříjemně, proto jeho slova už nekomentovala a ponechala si na tváři jen onen milý úsměv. Když je tu nový rozhodně by mu to tu ještě neměla ztěžovat, bůh ví jak to chodí vlastně na akademii. U stánku s cukrovinkami si vzala svou delší oblíbenou a nechala Jamese, aby si taky nějakou sladkost vybral. Sama se zakousla do svojí tyčinky počkala na něj trochu stranou od stánku. "Ne, ale děkuji.. mám svoje. Tyhle tyčinky jsou docela dost skořicové, myslím, že by s tvarohem později nedělali dobrotu." už párkrát se ji povedlo přivodit si pořádnou bolest břicha a není nic nepříjemnějšího, než trávit s břichabolem den v sedle. A ona ze všeho nejvíc nesnáší když musí cestovat uvnitř vozu. Není to vůbec žádná zábava z té cesty. "Zlý lidé neupozorňují druhé, aby se chovali opatrněji." krátce se nad jeho slovy rozesmála. "Ale jestli ti připadám zlá.. možná jsem jedna z těch tajných ježibab z pohádek, co se promění ve stařenu jakmile se pokusíš udělat nějakou hloupost." dodá ještě stále se smíchem, než se trochu uklidní, aby si znovu ukousla oné tyčinky. Ne že by se snad cítila nějak zle, ale jeho poznámka ji skutečně rozesmála. Konec konců, kdyby ji teď viděl její otec, asi by z toho taky nebyl zrovna nadšený, slíbila, že si něco koupí a zase se vrátí, aby mohla trénovat. Místo toho ale postává u stánku s cukrovinkami, cpe se skořicovou tyčkou a směje se nějakému vtipu s chlapcem, který vypadal ještě zmateněji než ona. Ale Urus tak chtěl, tak se tak i stalo. "Odfoukneš je? Nebude to spíš polechtání na tvářích? Třeba je to polechtání tak rozesměje, že budeš mít čas utéct." dodá ještě stále s veselým úsměvem, než se sama s kývnutím vydá směrem ke stánku s bižuterií. "Teď mám koně dva.. vystupujeme společně už nějakou chvíli." kývne hlavou. "Ty rád přeskakuješ z tématu na téma viď?" uculí se. "Ano, jezdíme na vyjížďky, je to trochu odpočinku a odměna za vystoupení pro nás pro všechny - tím myslím pro mě i pro moje koně." pokrčí rameny a na chvíli se odmlčí, Jelikož dojde ke stánku a ona se tak porozhlédne potom co zde nabízejí "Zůstávám pořád blízko našich vozů, většinou spíš na louky blízko Grandiru nebo u jezera Míru. Pertanianské lesy nejsou prý zrovna bezpečné." dodá ještě, zatím co očima loudí po jednotlivých špercích. Očima utkví na pěkném náhrdelníku s přívěskem hvězdy. "Kolik stojí tento prosím?" - Ten je za 6 zlatých." "Vezmu si ho.. děkuji!" ženě podá své mince a do ruky jí je dán její náhrdelník, který si hned připne na krk. Otáčejíc se opět na Jamese. "Dobré ne? Na vystoupení nocím čelenku s podobnými hvězdami, bude se k ní hodit." opět se na něj vesele uculí.

Naklonila hlavu mírně na stranu a zaposlouchala se do jeho slov. Znělo to zajímavě, všechno co říkal, ale jen ji to utvrdilo v tom, že ona bude stoprocentně ještě člověkem. Do mága má daleko, ale nevadilo ji to. Její poslání bylo přinášet lidem na tváře užaslé výrazy a úsměvy svým vystupováním, nikoliv svými kouzly. A kdyby snad byla mágem a ne člověkem jakým je, pravděpodobně by to už vůbec nebyla ona. "Lepší později než nikdy, no ne?" okomentovala jeho slova s úsměvem a ačkoli nežádala, vyslechla si i onen rodinný příběh a možnosti, které by se jednou mohl naučit. Několikrát při tom pokývala hlavou a znovu se usmála. "Tak to ti přeju hodně štěstí ve studiu - ha!" zvýší hlas a ukáže na něj prstem, ve tváři vítězný úsměv. "Teď ses přiznal, že jsi se zamnou plížil! Vyklop to.. proč jsi se za mnou plížil Jamesi? Mám něco na zádech?" párkrát se otočí dokola s hlavou natočenou do strany, jakoby si snad na záda mohla dohlédnout, než na něj opět upře pohled. Zatím co doposud ji popíral, že by se za ní plížil nyní se ji přiznal a ona se cítila skvěle, že to odhadla hned na poprvé. Ovšem onen důvod plížení ji neustále unikal. "Plížit se za cizími lidmi není nejlepší způsob seznamování." zakroutí hlavou s úsměvem. Rozhodně to nevypadalo, jakoby se jej pokoušela kárat, spíš si z něj tak trochu utahovala. Vždyť v podstatě řekl, že ji nějakou dobu sledoval, než si všimla, že za ním jde. Tiše se rozesmála a raději se opět rozešla ke stánku s látkami, kde se zastavila. Skutečně byly velice pěkné, ale jak už řekla, taky velice drahé. "Hele.. ne že by nebylo fajn, dělat si nové přátele, ale skoro vůbec se neznáme." otočí k němu hlavu. "Moje narozeniny jsou ještě docela daleko, jenže do Luminy se do té doby nevrátíme.. nemusíš mi nic kupovat, raději si to schovej pro sebe. Jak jsem řekla, neznáme se zase tak dobře." ne že by ji nelichotilo, že by ji chtěl někdo koupit dárek, ale skoro se neznali, vlastně ještě pořád byli cizinci uprostřed náměstí na ostrově. Zakroutila proto znovu hlavou. "Měl by sis dávat větší pozor, nejsem sice někdo zlý, ale někdo takový se objevit může - vypadáš mile a byla by tě škoda.." pousmála se. Sama byla mladá a dost naivní, ale nepatřila k těm, co by se zrovna jen tak a jednoduše dávali do řeči s cizinci a přijímali od nich dárky. Moc dobře věděla, že někdy to prostě nemusí vyjít a všechno může dopadnout hodně špatně. Kdepak - to nebyl její cíl. Měla ještě hodně před sebou a James určitě ještě taky. "Co kdyby sis raději koupil jednu ze zdejších cukrovinek, támhle.. jsou opravdu výborné.. měl by jsi je rozhodně ochutnat." pobídne jej trochu jiným směrem a aniž by příliš čekala, rozejde se směrem k onomu stánku s cukrovinkami, v půli cesty se zastaví, aby zkontrolovala jestli ji následuje, jestli ano, pokračuje v cestě, pokud ne, mávne na něj rukou, naznačujíc mu, aby ji tedy následoval. Zastavujíc se pak až u stánku. "Jednu skořicovou tyčku prosím." promluví na paní za pultíkem a podá ji jednu stříbrnou minci, kdy ji je na výměnu dána skořicová tyčinka o tloušťce prstu a délce dobrých dvaceti centimetrů.

Jeho otázky byla svým způsobem dosti zákeřná. Grace nemohla říct, že je to úplně všude, neboť cestování po Alteře nebylo úplně nejjednodušší. Dostat se přes džungli do Pulchramu a pak přes poušť do a další džungli do Pertanianu, nebylo jednoduché a cesta lidí nepatřila k oblíbeným dopravním prostředkům kolonie. Frastaberg a Grimstone taky nebyli zrovna pohostinné země, kde by se mohli vrtnout a přesto sem tam do takových míst zavítali. "Nejčastěji v Pertanianu, Collegiu a Lumině.. ale čas od času zavítáme do Salangu nebo Pulchramu.. Ale ne pokaždé tam cestujeme všichni." pokrčí rameny. Skutečně se střídali, osobně byla v Salangu zatím jen jednou a musela říct, že tamní louky jsou skutečně obrovské a les nádherný i když jej viděla jen z dálky, stejně jako létající skály. Patřilo to k těm kouzelným výhledům, jaké kdy viděla. "Jen pár dní, potom pokračujeme dál. Většinou se nikde nezdržujeme moc dlouho." dodá ještě k jeho otázce, zatím co se pomalu vydá dál ke stánkům. Ne že by snad někam spěchala, ale byla nadšená z možnosti koupit si nějaký pěkný dárek. Přece jen blížily se její narozeniny. "Oblečení bývá příliš drahé a já už spoustu nějakého mám - přemýšlela jsem spíš o něčem malém, třeba o přívěsku nebo něco podobného. A je to vlastně pro mě - blíží se moje narozeniny a otec mi dovolil něco si tu vybrat." uculila se. Vlasy ji opět vlétly do obličeje a ona je dala stranou, přičemž je tentokrát všechny sepnula do takového pomuchlaného drdolu. Když ji však James opět zastaví pootočí se na něj, drobné vlásky ji rozčeří větřík a ona nakloní hlavu na stranu. "To byla tvá magie? Ovládáš vítr? Páni.." na okamžik se odmlčí. "Myslela jsem, že mágové většinou akademii studují už v dřívějších letech.. jako děti.. jednou mi tu paní vyprávěla, že se magie projevuje už v dost brzkém věku - dřív jsem si taky myslela, že bych mohla být třeba mágem, ale už jsem dost mimo věkovou kategorii" krátce se zasmála a mávla nad tím rukou. "Pojď se podívat na ty látky a já si pak zajdu pro ten přívěsek." změnila téma.

"Rozhodně to tak nevypadá - mohl jsi na mě zavolat už z dálky, pokud něco potřebuješ." odmlčí se. Rozhodně to pro ni nebylo nejpříjemnějším pocitem, ten pohled, který cítila na zádech a podivný pocit až v morku kostí, když si všimla, že za ní někdo kráčí. "Rozhodně by sis na to příště měl dát pozor, nebo by ti mohla někdy i jedna přiletět, nebo by někdo mohl zavolat na stráže.. jsou tu na každém rohu." Lumina Alterra je nefritovým městem a zdejší královská rodina si z nějakého důvodu zřejmě potrpí na bezpečnost, stráže se tu běžně pohybují po ulicích a dohlížejí zde na pořádek. Grace si ani nechtěla představovat, jak by mohlo dopadnout kdyby se skutečně lekla a zavolala o pomoc. Mladík konec konců vypadal o dost více s nervama v kyblíku než ona sama, když jindy mluvila s nějakým mužem. Bylo by jí lito, že mu stráže naloží na zadek a více méně bezdůvodně, jak se nakonec dozvěděla. "Takže jsi mágem? Páni ještě jsem žádného nepotkala - jednou jsem sice mluvila s Achakem, ale s mágem ještě ne a to nejsem v Lumině poprvé." očka se ji trochu rozzářila. Matně přitom zavzpomínala na své setkání kdysi v Grandiru, kdy měla tu čest s oním Achakem. Bylo to zvláštní setkání a více méně se spíše týkalo různých otázek a krátké hry na honěnou s jejími koňmi, kteří se rozhodli, že je na čase vzít ji zpět k vozům a do města. "Já vlastně nemám tak úplně stálý domov, jsem od kočovného cirkusu, támkhle..." pootočí se a zvedne ruku, aby chlapci ukázala směr k vozům jejich kolonie, kde se pohybovalo množství jejich přátel i její rodina a chystali se na večerní představení. "Večer tu vystupujeme, dělám akrobacii v koňském sedle, moje sestra je provazochodkyně, ale máme i klauny a žongléry.. spoustu talentovaných lidí.. je to zábava - přijdeš se podívat?" pohledem se vrátí ke své společnosti a ze široka se usměji. Kdykoliv mohla někomu představit jejich kočovný cirkus byla nadšená, jelikož to často vykouzlilo pěkný úsměv na tváři. Otec ji jednou vyprávěl, že se sice narodila na území Pertanianu, ale stejně patří ke kočovníkům, takže nemá příslušnost k žádné zemi. Podle otce jsou prostě nestranní, i když se u nich pár ostrých názorů vždycky najde. "Ostrov je obehnán hradbami, a jediné dostupné přírodní místo je zdejší skleník, nebo vrbový les a já slíbila otci, že zůstanu tady na náměstí.. Nemůžu jen tak odejít z města." zakroutila hlavou. Lumina nebyla jejím domovem, ale stejně to tu už nějak znala. Zjistila, že procházet na tajno branou ven a zase zpět kolem stráží není zrovna dobré, jelikož vysvětlovat pak proč to udělala a nechat se odvést k otci jako neposlušná dcera už zažila. Stejně tak jako byla dobře obeznámena s tím, že na ostrově je jednoduše lepší zůstat za hradbami, aby otce nenazlobila. Je to snad jediné místo na Alteře kam s koloníí jezdí a skutečně se chová jako poslušná dcera svého otce. "Po představení brávám koně na vyjížďku do lesa, aby si odpočinuli od hluku, ale tady to skutečně moc nejde - takže raději zůstanu tady na náměstí." opět se na moment. Přijde ji, že to chlapce stálo hodně sil, aby se ji zeptal na takovou vycházku a nevypadal ani jako někdo, kdo by ji chtěl ublížit. "Ale jestli chceš, můžeš mě tady po náměstí doprovodit. Chci se podívat do pár stánků, po nějakém pěkném dárku." navrhne mu jako náhradu. Nerada by, aby si myslel, že ho od sebe odhání.

<<<

Život u kolonie nebyl vždycky med, ale Grace to milovala. Milovala to neustále se mihající nebe a možnost poznávat všemožné kouty Alterry místo toho, aby jen seděla někde v domě a plnila rozkazy rodičů, jako každá jiná slušná dáma - ačkoli, v tomto nebyl její otec/trenér jiný. Bylo časně ráno a oni byly opět na cestě. Věčné kodrcání otevřených a obytných vozů, nebo snad jen vozy se zvířaty. Její sestra při tom dokázala spát, ale ona ne. Jako vždy cestovala v sedle na jednom z jejich miloučkých běloušů. Konkrétně na klisně - Irin. Zatím co bílý hřebec, Azriel. Kráčel po jejich boku. Jen těžko by jste je někdy zahlédli odděleně. Grace si na svých přátelích velmi zakládala a nedala na ně dopustit. Jela hned vedle jejich vozu, který řídil její otec a byl tažen dalšími dvěma koňmi, určenými jen na toto, protože zastávali názor, že koně musí odpočívat. Kdyby měli táhnout vůz i vystupovat, nebylo by vše tak propracované a koně by se rychle vyčerpali. Celou jejich cestu doprovázeli členové jejich kolonie na hudební nástroje, kytary bubny, harmoniku a další. Vlastně už i celý jejich příjezd byl obvykle představením, zpívali a rozhodně se nesnažili být potichu. I Grace vesele zpívala a netajila se tím, že má i docela silný hlas. Vlasy jí cuchal mírný vítr a s její tváří si pohrával veselý úsměv. Milovala to, tu volnost a pokaždé když zamířila do míst, která měla ještě raději, cítila jak ji buší srdce nadšením. Občas jej jen přirovnávala ke kolibříkovi, k jeho křídlům, které se mihotaly tak, že je lidské oko jen pomalu nezahlédlo. Jeli po mostě směrem k nefritovému městu, jak mu s oblibou říkala a ona už z dálky natahovala krk v sedle a prohlížela si ony zelené střechy za hradbami, plác jež se tyčil k zemi. Je ještě mladá a nevinná, fascinovaná vším kouzelným, co Alterra může nabídnout. Další dlouhý nádech, když projížděli branou do města. Byla jen člověkem, ale o Lumině už slyšela mnoho, hodně se vyptávala a magii byla okouzlená už od malička.

Kolonie se zastavila na náměstí, kde se vozy postavily tak, aby nepřekáželi a přitom jim byli k ruce. Jezdili sem pravidelně a i když měla Grace ve zvyku, vždy po představení zmizet s koňmi na vyjížďku v Lumině tento zvyk odkládali. Ulice nebyly zrovna louky a lesy, kudy by se dalo prohánět a užívat si volnosti, tady, nechala koně odpočívat v klidu za vozy, kde si mohli užít sami sebe a oba její přátelé ji za to byli vždy vděční. Dnes tomu nebylo jinak, do představení bylo daleko a Grace tak měla volnou chvíli, kdy se mohla porozhlédnout po náměstí. Blížily se její narozeniny, takže dokonce od otce dostala pár zlatých, aby si mohla koupit malý dárek. A ona už dlouho nedostala svolení se jen tak vytratit do ulic a prohlédnout si to tu.
Někde uprostřed její prohlídky za sebou zaslechla kroky, a vítr se prohnal i jejími vlasy. Což přinejmenším bylo podivné, když po celou dobu nezafoukal ani větříček. Nejprve zvolnila krok, než se zastavila a otočila, připravena využít všechny své akrobatické znalosti, aby případnému lupiči přinejmenším způsobila nějakou bolest a získala čas utéct, ale místo toho zůstala hledět na odhadem podobně starého chlapce jako je ona. "Ahoj - to se vždycky takhle za někým plížíš? Vyděsil jsi mě." pronese na něj na oko uraženě a založí si ruce na hrudi, potom shlédne na svou béžovou záplatovanou sukni a očima trochu přejede po bílé košili, co má právě na sobě. Přes ramena měla přehozený teplý šátek. Nebyla to zrovna její nádherná uniforma, ve které vystupovala, ale také to nebyl zrovna otrhaný kus oděvu. "Asi díky." usmála se na něj. Komplimenty neuměla přijímat zrovna dobře, na její tváři se vždy objevila červeň, jakoby ji někdo právě vyznal lásku z celého srdce. "Jsem Grace, a ty jsi?" odmlčela se. "Nejsi doufám, žádný špeh nebo zloděj že ne? Rozhodně tak nevypadáš." sjela jej pohledem a naklonila hlavu na stranu. Vlasy ji přitom padly do tváře a ona se znovu pousmála. Vlastně byla docela veselá kopa a mladík si od ní zatím držel dobrý odstup. Když na to přijde muže zrovna nezvládala dobře - tedy konverzaci s cizími, vždycky se hrozně styděla a měla strach, že řekne nějakou hloupost. A pak si vždy hned představila jaké love story by vlastně mohlo její srdéčko potkat. Tenhle mladík, ale vypadal podobně zmateně jako ona, možná proto se jí to najednou zdálo jednodušší. "Ty jsi zdejší? Nebo jsi tu taky jen na návštěvě?"