P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Jak tam seděla a snažila si dát všechno důležité dohromady, hlava jí nechtěla dát pokoj od toho, aby přestala dávat pozor. Ne, tohle je důležité, právě kvůli tomu jí její bratr navrhnul. Nedělala to pro sebe, dělala to pro všechny z domoviny. Její očka se však hodně často zaměřovala na čtyřnohé stvoření, které bylo nedaleko od ní a řekněme, že občas jí to nedalo a musela se podívat. Byla ráda, že její malování na obličeji dovedly schovat jakékoliv jemné anebo pobavené rysy v jejím obličeji. Dovedla se však chytnout chvíli předtím, než stačila promluvit. Než stačila ze sebe něco vyhodit, Azir se snad na ní slitoval a přehrál to, co potřebovala. Byl to vůbec Azir? To opravdu potřebovala už i jeho pomoc. Bohové, to bylo s ní už tak marné? Než se stačila ale dostat do toho stavu, dovedla postřehnout záležitosti ohledně stavu vojsk. Co bylo však to nejhorší, tak byla její neznalost v tom, jak vypadá všechno ostatní kolem. Jedna věc byla vědět o svých lidech, ale aby si představila to kolem? To, co jí bylo donedávna uzavřené? Tyto vojenské věcičky šly totálně mimo ní. I když jí to přišlo trapné, nemohla na to nijak navázat, protože i když měl její druh schopnosti, které mohl dát do boje, stále tam bylo to ale. Achaci byli mírumilovní, nechtěli mít z válkou nic společného. Tato věc je však dovedla dát ze židle natolik, aby sebrali své duchy a začali něco dělat. Raději se proto nevyjadřovala k tomu, jaké stavy mohly být kolem. Pokud se obrátí na ní s otázkou kolem stavu její strany a jejího lidu, tak prosím. Něco ze své makovice určitě vyloví, ale z jejich strany? Budeme raději mlčet, řekla si sama pro sebe. Jak nad tím vším uvažovala, byla ráda, že promluvila. Nejspíš by jí pak začala bolet hlava a to bylo opravdu to poslední, co by chtěla. Už stačilo to, že duch vody jí nejspíš musel pomáhat v tom, aby dávala pozor. Možná trochu pesimisticky čekala, že jí zbytek rady nechá být. Byla přeci nová. Chápala, že opravdu s ničím zvláštním nepřišla, ale to bylo pouze v jejich očích. Přinesla pomoc duchů a i kdyby jí v tu chvíli řekli, že mágové v tomto ohledu mohou udělat stejnou práci, nejspíš by se urazila a dala jim za uši. Netuší nic. Achaci se stranili, aby se nezapletli do něčeho takového a moc dobře si musí uvědomovat, že když už se do toho motali oni, tak už nejspíš jde do tuhého. Národ, který nechce mít nic s válečným konfliktem, a začne se starat o to, co se děje? Em, to už o něčem svědčí. A aby mágové uměli něco jako Achaci? To možná ano, ale rozhodně nemají ducha hor, lesa anebo Esme a Sári. Ti dva by mohli mágy pěkně poslat do háje. Než však dovedla spekulovat nějak dál, otočila se na Zalerii, která na ní promluvila ohledně pomoci. Její očka se doslova rozzářila a i když se snažila tvářit neutrálně a tlačila koutky pěkně do rovné čáry, její oči to všechno kazily. Uvědomovala si, že nejspíš toto se bude opakovat anebo to nebude poprvé, co jí možná někdo pomůže, ale i tak byla ráda za to, že může bratrovi říct dobré zprávy. A ze strany Salangu? To bylo snad ještě lepší! Howi se líbilo z vyprávění její matky, jak byly taky přírodně založeni. Než stačila pořádně zareagovat, promluvil do toho Adriam. Byla to opravdu velkorysá nabídka o tom žádná. Howi si nebyla úplně jistá tím, aby někteří jedinci opouštěli ostrov anebo samotné Collegium. Věděla, že pomoc rozhodně poskytovat nebudou mimo neutrální území anebo jejich ostrovy, konkrétně ten hlavní, ale musela si v tu chvíli ujasnit jedno. Tady šlo o výcvik, šlo tu o poskytnutí případné pomoci v hledání příčiny. Plus Howi si uvědomovala to, že tohle nejspíš nebude naposledy, co bude s Adriamem mluvit. "Valamuki Tapu budou vděčni za vaši pomoc. Rádi poskytneme naše schopnosti i na oplátku." řekla s milým úsměvem. Duchové rozhodně nebudou nijak naštvaní, když jim tohle nabídne...ne? Howi chtěla pomoci, ale musela za to něco chtít. Byla to možná troufalost, ale ona jinak ani jednat nemohla. Kdyby měla i nějaké to vycvičené vojsko, tak by možná mluvila více. Nejmladší členka čekala, že to bude všechno. Možná to bylo smutné, ale nepřišla s nějakým velkým očekáváním. Byla si i jistá, že bratr by z ní měl radost! Pak však ale přišla rána, která se jmenovala Esther. Mohla být v tu chvíli vděčná za její malůvky na obličeji, jinak by nejspíš viděla zástupkyně Pertanianu. Uvědomovala si snad, o co tu šlo? Bylo tohle normální z její strany? Uvědomovala si, že nebyla zrovna zkušená a její země se přidala do rady jako poslední, i když jejich místo mohlo být obsazeno už nějakou dobu, ale takto se nenechala dát do kouta, ani náhodou. Její ústa se ale zavřela ve chvíli, kdy se do toho vložil muž s roztomilou kočičkou. Nějak ani nečekala to, že by se nějak někdo vyjádřil, anebo se jí zastal. Ona už byla velká holka, dovedla si dupnout! Ale i tak jí hřálo u srdce to, že se jí Renald zastal. Bylo to docela vtipné, že se nejstarší zastává toho nejmladšího a to nijak nezpochybňovala jeho sílu, to v žádném případě. Howi totiž čekala, že nejmladší a nejstarší mají větší důvod k tomu se hádat. A on to byl spíš opak. Akorát jí to dovedlo uklidnit a hodit po Renaldovi vděčný pohled, když k ní mluvil. "Děkuji, rádi vás na ostrovech uvítáme." řekla a pak si chvíli říkala, co Esther na to říci. Ne, nehodlala to nechat být, ani náhodou. Její čest na ní křičela, ať jí něco řekne. Zástupce Frystabergu na ní však hodil jistý pocit klidu, že na ní nekřičela a spíš na ní mluvila tak, jak na všechny ostatní. "Je nutnost požadovat o trénink právě teď, protože kdy jindy? Tahle hrozba přišla znenadání, nikdo na ní nebyl připraven a je vysoká pravděpodobnost, že přijde další rána a my nevíme kdy. Zrovna od vás bych čekala pochopení a stejnou žádost, ale zdá se, že se zcela probudíte jen ve chvíli, kdy chcete někoho zpochybňovat a nejspíš z něj udělat i hlupáka." řekla zcela klidně, nejspíš tím i udělala radost Azorovi. Hlavně zachovat klidnou mysl a duši. Bude ti dobře, nebude tě bolet hlava a duch ti dá pokoj, říkala si sama pro sebe, ale toto téma už dala za sebe. Teď měli jiné myšlenky na střádání.
Mohla jen přikývnout na to, co říkal Renald. Nebyla to náhoda, že to všechno zaútočilo naráz. Pochybovala sice o tom, že by ty potvůrky měly nějaký vyvinutější charakter, ale někdo, kdo je poslal...Všechny prakticky vykolejil a k tomu používá prakticky jen loutky. Přemýšlela o duchu, který by jim mohl něco říci. Drainer by jim nejspíš dal přednášku o lese a nejspíš by se pak na konci unavil a to nikdo nechtěl. Ale zase lesy a stromy toho ví daleko víc, než by si lidi dovedli představit. Promluvit si s Volcanem by taky nemuselo stát za škodu, ale ohrožovat život jejího bratra? Em, ani náhodou. Ale neznamenalo to, že si s ním nemůže nijak promluvit? Řekněme, že chudák Howi byla ztracená, když se jí do hlavy připletl Azir. "Byl snad i větší chlad, než obvykle." dodala k záblesku, který zmínila Raksas. Toto postřehla jak ona, tak její matka, která se kvůli této události vrátila domu. "Obrátím se pro radu k duchům. Je možné, že něco zpozorovali anebo vycítí další případnou hrozbu." navrhla a poškrábala se tváři. I když milovala nosit ty ozdůbky, pěkně škrábaly. Uvědomovala si, že nejspíš bude dva ještě živé duchy otravovat, ale když se na ně půjde opatrně a mile, tak určitě na ní její maličkost zapůsobí.

Jakmile se usadila, ještě stále měla dobrou náladu nad společností chlupatého stvoření. Nijak se pro jistotu nesnažila navázat konverzaci. V tuto chvíli opravdu dávala hold svému jménu. Její vnitřní vydra se rozhodla nijak neupoutávat pozornost a zatím si dala pohov. Byla to její první rada a nechtěla všechno zkazit tím, že se bude chovat, jako doma. To by se pak za ní mohl bratr stydět a to už bylo to poslední, co chtěla. Chtěla ho ztrapnit doma a ne před ostatními. Reprezentovala svůj lid a ti rozhodně neposílali dítě na něco tak důležitého. V očích ostatních mohla sice působit mladě, ale ona už byla dospělá. Nepřipadala si tak, ale to je jiné téma. Už zkrátka byla v očích svých lidí dospělá a rozhodně by se podle toho měla chovat. Po ní přišla další trojice, která na rozdíl od ní pozdravila. Necítila se ale nijak blbě. Na všechny pozdravy kývla a drobně se na nově příchozí usmála. Jaké z nich měla pocity? Z úsměvu prvního muže vyzařoval jistý klid a milost a její nervy se o něco zklidnily. Možná to opravdu nebude tak hrozné. Následně přišla žena, se kterou udělala Howi omylem oční kontakt. Nijak jí to ale ani nevadilo. Nevyzařovalo z ní, že by se jí měla bát. Proto jí s klidem úsměv oplatila. Na posledního příchozího jen chvíli neutrálně zírala. Řekněme, že jí něco nesedělo. Nechtěla to ale nijak zakřiknout. V té místnosti budou nejspíš nějakou dobu a určitě si nějaký ten obrázek udělá. Chvíli jen nervózně pozorovala dění kolem sebe a předtím, než všechno započalo, jedna z děvčat, co tam chodila s občerstvením a pitím, jí opatrně zašeptala do ucha, zda zástupce Achaků nechce něco k pití. Howi jen přikývla s úsměvem a s tichým poděkováním se začala věnovat dění kolem ní. Než se ale dovedla úplně soustředit, v hlavě se jí začal ozývat poměrně známý hlas. Ona si jen otráveně oddychla. Teď opravdu pomoc nepotřebovala, zvlášť ne od Azira, který se jí snažil jen říct hodně štěstí. Dobře, tentokrát mu to promine.
Trochu sebou nadskočila, když Raksas poprvé promluvil. Nečekala snad, že začne mluvit, jako první. Čekala, že začne mluvit muž, který přišel jako poslední, který konverzaci tak trochu načal tím, že by mohli rovnou začít, když už jsou v místnosti všichni. Neměnilo to ale na faktu, že Renalda neposlouchala. Poslouchala každičkému slovu, zatímco párkrát nahlédla do vzkazu od jejího bratra. Určitě by s tímto mohl její lid pomoci. Byli schopni vyléčit lidi, možná pomoc s hledáním tvorů, ale co se týče boje? Byl to mírumilovný národ a zavřeli se světu kvůli tomu, aby to tak zůstalo. Ale bohužel nastala situace, která jim toto schovávání před světem ztěžuje. Potřebovali pomoc, ale to ti lidi v té místnosti taky. Proto tam taky byli. Povzdechla si, aby trochu zklidnila nervy. Musela něco říct za to sezení. Musela dát nabídku ze své strany a bylo to lepší hned takto na začátku, aby se nemusela bát už promluvit následně. Věděla, že jakmile se jí něco nebude líbit, tak se hned ozve, ale tohle byl teprve začátek a strach ještě mohla nějaký mít. "Na půdě Collegia jsme ochotni poskytnout pomoc duchů." řekla až s překvapivě klidným hlasem, který ani pořádně nevěděla, že existuje. Jen doufala, že v tomto nemá prsty Azir. "Je taky z naší strany nabídka vyslání vybraných lidí k pomoci, která tu bude potřeba. Ať už půjde o vyhledání příčiny anebo pomoc s ošetřením, myslím si, že to nebude z naší strany problém." Přemýšlela i nad tím, co by bylo za menší zlo; poslat své lidi sem anebo poslat cizáky k nim. Byla si jistá, že by bylo lepší poslat lidi sem, protože si nemohla představit starousedlíky, které by měly nějaké ty připomínky o tom, že by se měli ostrovy znovu uzavřít. Musela ovšem ale dát i podmínku. Cena za jejich služby určitě byla, ale dle Howi byla poměrně nízká. Záleželo ovšem na člověku, který tuto nabídku vyslyší. "Je tu ovšem podmínka. Valamukhi Tapu potřebuje pomoc obranou. Ať už půjde o pomoc s výcvikem našich lidí anebo poslání lidí do hlavního města." Rozhodla se o ztrátách pomlčet. Byla to věc, která jí ležela celou dobu v žaludku. Nebylo to nejspíš pro ostatní žádné velké číslo, ale v jejich očích to nic malého nebylo. Šlo o život jejích lidí. Následně se rozhodla odmlčet. Své stanovisko a nabídku řekla a to bylo hlavní. Teď akorát mohla případně hájit čest ostrovů. Howi nemohla vydržet nemít zkřížené nohy a ty se nenápadně daly přes sebe v momentě, co domluvila. Musela se i trochu napít, aby aspoň trochu zklidnila bušící srdce, které jí nedalo pokoj.

Přicestovala do Collegia den předtím, aby se nemusela zbytečně stresovat, že by se po cestě něco stalo. Navíc se chtěla ještě porozhlédnout kolem a její doprovod, který jí měl z nějaké části na dohled, měl co dělat, aby jí při šmejdění v městě stačil. Její osoba ale očividně zanechala dojem v ulicích města. Neviděli snad nikdy v životě pořádného Achaka? Určitě ano, jen si to neuvědomovali. I když nejspíš nebyli pomalováni a ozdobeni, jako ona. Byla na své tradice hrdá, možná spíše to bylo i jen její zvyk. Na tom ale nesešlo. Cestou sem přemýšlela nad tím, proč její velký bratr nechtěl sem jet sám. Měl snad takovou nechuť opustit ostrovy anebo tam byla spíše nechuť vůči lidem, co tam budou? To byla první otázka, co se jí honila hlavou, ale jak pozorovala měnící prostředí, hned na to nějak zapomněla. Zjišťovala čím dál tím víc, jak si užívá to cestování a jen doufala, že se pohybně neurazí, že bude chodit mimo ostrovy o něco častěji, než bylo plánováno. Asi se začne angažovat více a svého bratříka bude o něco více otravovat, aby jí pustil. Bylo jí ale jasné, že se jí velice rád zbaví a svede to na to, že to bude pro ni dobrá škola. Pfff, to určitě. Nemůže jí určitě už vystát. A ten jeho klidný kamenný úsměv na tom nic nemění. Samozřejmě, že své poslání brala vážně. Potřebovala si to ale nějakým způsobem uklidnit. Bylo jí totiž jasné, že v minutě, co bude sama s ostatními, tak začne mít zbytečné nervy. Její hlava totiž začala šílet v momentě, kdy je v něčem neznámém, jak v tom dobrém, tak tom špatném slova smyslu. Těšila se, že konečně bude v jejím životě něco nového a zároveň to pomůže jejímu domovu v tak nepříjemné době. Zároveň měla menší obavy z toho, jak na ni budou hledět ostatní. Nepochybovala o tom, že při samotné radě si bude držet svůj názor a pohledy, obhájí si své, jako vždycky. Jen se chtěla trochu vyhnout tomu, že její maličkost (vyloženě maličkost) tam bude trochu pro smích. Popravdě si nemohla zapamatovat všechny lekce a matčiny vyprávění, aby si teď uvědomila, kdy přestává být u jednotlivých zemí dítě dítětem. Ona je čerstvě dospělá a i když má menší výkyvy, tak se tak chová. Za to ale určitě může Azir. Její nový "kamarád" se nějakou dobu neozval, což jí přišlo sakra divné a neměla z toho moc dobrý pocit. Od té doby, co už nebyli na vodě, tak zmlknul a Howi měla menší paranoiu v tom, že jí našeptá nějakou kravinu při tom všem. Jakoby snad ale věděl o její obavě, měla pocit, že kdyby seděl vedle ní, tak by se křenil od ucha k uchu.
Nemohla na radu pořádně dospat, což se trochu dalo očekávat. Její nervy jí nedovolily ze začátku usnout, ale naštěstí její unavené tělo se nad ní slitovalo a usnulo. Vzbudila se pár hodin před začátkem a proto se v jejím připraveném pokoji připravovala na první setkání se všemi. Na některé se těšila, z některých měla trochu nepříjemný pocit. Zatímco si sponami upravovala svou "korunku" z peří, aby pořádně držela, což dělala tak trochu automaticky, jak na to byla zvyklá, její očka sledovala jednoduše namalovaný obličej. Černá čára jí putovala z jednoho líčka na druhé a zároveň jí zamaskovala černé kruhy pod očima. Takhle určitě musela vyděsit poslíčka, který jí přinesl černou obálku, kterou otevřela hned ve dveřích, které za sebou pomalu zavírala. Zprávu z domova si určitě vezme sebou. Netušila totiž, zda si jí může vzít anebo jí hodit oknem. Po kapsách si jí ale určitě musí nechat, což nebude takový problém. Podívala se na oblečení, které si pro tuto příležitost vybrala; dlouhé volné kalhoty, které místy zakrývaly její bosé nožky, vrchní část oblečení sloužila prakticky, aby jí nebyla vidět pořádně hruď. Od ramen po prsty a pupík vidět všem na očích. Toto normálně nosila doma. I když se našlo místy opravdu studené počasí na ostrovech, ona na to byla zvyklá a v takové uzavřené budově jí bylo krásně. Kromě její ozdoby na hlavě značky na obličeji, na jejím těle se taky občas najdou namalované značky, které si dobarvila včera. Některé si nechávala permanentně, ale prostě zmizeli po několika minutách pod vodou. To by určitě Azir ocenil.
Jak šla chodbami na místnosti, do které jí předtím navigovali. Chvilku si říkala, jestli se náhodou neztratila, ale v momentě, co by zabočila špatně, jedna služebná jí prstíkem navedla na správný směr. Chvilku si říkala, jestli náhodou to na poslední chvíli nepřehodnotí a nevrátí se domů, ale musela tu být. Chtěla svým lidem pomoci, obzvlášť svému bratrovi, který už měl na svých ramenech dostatek. Nepotřeboval se starat ještě o průšvih jeho mladší sestry. Povzdechla si a pravá ručka pohladila jednu ze značek, které měla na druhém rameni. "Nebude to určitě nic hrozného, všechno bude v pořádku." říkala si, když opatrně otevřela dveře od místnosti, kde byli zatím dvě ženy, jeden obří muž a "Čičinka!" Byla v tu chvíli ráda, že ta černá čára mohla zneutralizovat její červený obličej, který nadšeně sledoval společníka muže, který sledoval vchod jako nějaký strážný. Chvilku si říkala, jestli náhodou nepřichází pozdě, anebo jestli je vůbec správně, ale zavřeli se za ní dveře, což muselo být zásluhou někoho z venku. Nejspíš opravdu byla správně. Sakra, teď už nemohla zdrhnout. Dobře, jak teď ze sebe neudělat blbce. Jedna ze služebných ukázala na připravené místo, které bylo nedaleko právě zmíněného muže, kterého by typovala na zástupce Frystabergu. I když by neměla lidi posuzovat podle vzhledu a hlavně ne podle výšky, protože ona byla prcek, tak z něho šel takový chlad, že to snad musel být on. Její matka do chladného kraje zavítala, možná protože to bylo blízko, než právě místo, na kterém se nacházela. Když už stála u svého místa, sjela pohledem přítomné ženy. Obě měly na sobě úplně jiné ošacení a Howi přišlo zajímavé, jak tady každý opravdu reprezentuje to své. Přišlo jí to úsměvné. Na pozdrav pouze jen přikývla. Netušila totiž, jestli jí znají anebo jestli se má nějak představit, ale uvědomila si, že nebyla poslední, kdo měl ještě přijít. Usoudila, že na případné představení si ještě počká a udělá to hromadně. Její neklidná pusa by se pak následně neudržela a to by nešlo. Její obličej se snažila dát do neutrálního pohledu, který skoro až vypadal na to, že tohle dělá Howi skoro každý den. Nedělá, ale ona dobře hrála, že to dělat ve svém čase může doma.