P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

„Edwine.“ oslovila ho jménem a jemně se na něj usmála. Naklonila hlavu trochu do strany, takže se jí vlasy nahrnuli na jednu stranu a pramínek ji padl do obličeje. „Vždycky budu mít zájem tě znovu vidět.“ její tváře při těch slovech mírně zrůžověly, ale chtěla mu v tomto ohledu zvednout sebevědomí i když na ni působil roztomile rozpačitě, když byl nervózní. Vlastně jí to opravdu lichotilo a zároveň ji to udržovalo klidnou, jelikož nebyla jediná, kdo byl ze situace nervózní. “A taky – nesrovnávej moje povinnosti důležitostí se setkání s tebou – není to vůči mně fér.“ nakrčila jedno obočí, když se narovnala a zakroutila hlavou. „Je pro mě důležité trávit s tebou čas. A je pro mě důležité dělat mou práci.“ neodpustila si uvedení věcí na pravou míru. Pořád byla voják a měla povinnosti – vůči své domovině, svému králi, ale také svým velitelům v táboře v Pulchramu. Nemohla to jen tak zahodit a zároveň nepovažovala jeho osobu jako nedůležitou. Učaroval ji už tehdy v džungli a nemohla si pomoct od myšlení na něj. Chtěla ho poznat a ani nevěděla proč. Chtěla o něm zjistit všechno co by jí chtěl říct a chtěla víc času s ním. Ani sama její mysl nedokázala popsat pocity ve chvíli, když četla dopis s pozváním, a i když vypadala nad věcí a klidná, byla jako křídla kolibříka, když s ním měla mluvit. Jen její výcvik ji držel od úplného prozrazení vlastní nejistoty, a pouze tváře v nachové barvě ji prozrazovaly. “Neměj obavy, necestovala jsem úplně sama – mířilo sem spousta kazrafanů z tábora, co mi dělali společnost. Takže – možná je poušť velká, ale mezi davem na slavnosti, bychom se jistě brzy našli i bez mých schopností.“ ujistila ho ve snaze jej trochu uklidnit.

Její tváře dostaly řádnou čočku – tedy červenala se pod náporem jeho slov a pravděpodobně teď působila právě tak křehce (nebýt zbraně u jejího pasu) jak by si její matka přála. Dlouhé blond vlasy, stříbrná čelenka, šaty z jemné elfské látky, zvýrazňující postavu elfky a špičaté uši hrdě vystavené na odiv. Růžové tváře a plachý úsměv, který vyvolala slova její společnosti. Její matka by jásala nadšením – možná by měla trochu problém přijmout fakt, že to způsobuje kazrafan a ne jiný elf, ale Kay si byla jistá, že by se jí Edwin líbil také, jen by ho potřebovala poznat. A Kay jej poznat chtěla, čím dál víc. Přívěsek ji vykouzlil opět úsměv na tváři a musela ho poprosit, aby jí pomohl ho nasadit. Proto, že měla strach, aby nezamotala šňůrku do čelenky nebo aby nezacuchala vlasy. Jemně se usmála, když se letmo dotkli prsty, když mu přívěsek vracela do rukou a srdce se jí rozbušilo stejně rychle jako křídla kolibříka mávají ve větru, když byl blízko, aby ji přívěsek nasadil na krku. Bylo to pár vteřin, jen pouhá chvíle zakončená polibkem na tvář jako poděkování. To už se elfka opět usmívala a snažila se zakrýt ústa dlaní, aby kazrafana nepohoršila tím jak se pobaveně usmívá nad jeho rozzářenou tváří z jediného polibku, zatím co ji samotné tváře růžověly.
To už se ale připomínala s jídlem a kráčejícím žaludkem. Na chvíli ji napadlo, že Edwina svým prohlášením trochu vyděsila dle jeho reakce, a tak se to vynasnažila trochu zachránit: “Neboj, není to tak, že bych měla každou chvíli omdlévat – i když jsem si jistá, že bych měla skvělého ošetřovatele, kdyby se mi to podařilo.“ usmála se na něj, když přijímala jeho rámě a možná trochu víc se do něj opřela – jen tak, aby mu byla blíž. Sama se rozhlédla kolem, aby se podívala po stáncích v okolí a mohla si vybrat něco k jídlu. “Rýžové kuličky na špejli.“ oči se jí rozzářily, když ukázala na stánek, kde prodávaly opečené rýžové kuličky obalené v tenkých plátcích masa. To už ale zněla jeho nabídka a ona na něj upřela svůj zrak. Párkrát na něj zamávala řasami než se úsměv na její tváři zjihl. “Nebo si můžeme něco koupit napůl a podělit se – můžeme tak toho ochutnat více oba.“ přidala se k jeho trochu podivnému nápadu, ale projevila o něj takto zájem. Možná to znělo zvláštně, ale jí to přišlo milé. “Na co máš chuť ty, lvíče?“ oslovila ho přezdívkou. V jeho pravé podobě ho sice nikdy neviděla, ale dost se na něj vyptávala Enza, takže zkrátka zjistila, že je v pravé podobě hodně podobný lvu. Uvědomila si to až ve chvíli, kdy to vyslovila a jak to vlastně mohlo znít. Obzvlášť když se na něj dívala s jiskřičkami v očích a díky jeho odvrácenému pohledu si ho tak chvíli nestydatě prohlížela. Jako by najednou ztratila půdu pod nohama a všechna její jistota byla na okamžik pryč a ona uhnula pohledem, zřejmě na stánku najednou bylo něco mnohem zajímavějšího než kdekoliv jinde. “Uhm… Chci říct… myslela jsem…“ ani nevěděla, jak by ze situace vybruslila, a tak místo toho ukázala na jednu zrovna procházející iluzi v podobě žirafy, která šla za stánkem: “Podívej – ta je ale krásná… jako živá, že ano?“ teď se snažila očnímu kontaktu vyhnout a bylo vidět, že se minimálně sama rozhodila, tím jak osobně jej vlastně oslovila.

Mohla to považovat za malou chybu v plánu nebo jen sama zapomněla zvážit možnost, že by měla poslat odpověď a sama navrhnout místo setkání. Ale i voják v ní, přes všechen výcvik, byl pořád jen žena a tak dopis s pozváním na akci v pouštích rozkmital srdéčko jako křídla kolibříka a na nějaké detaily se úplně zapomnělo. Jak moc Vás dokáže poznamenat jedno náhodné setkání uprostřed džungle? Zřejmě víc než si myslela a co víc. Vůbec ji to nevadilo. Sice ji to zanechalo trochu na holičkách když se musela po cetsách vytvořených ostatními kazrafany toulat pouští mezi stánky a hledat svou společnost, ale ani tak ji to nevadilo. Táhlo ji zvláštní nadšení a nedočkavost. Jednou po dlouhé době si blondýnka nechala naplnit hlavu nerozvážností a neklidem, když míjela různé hosty na akci a pár z nich věnovala úsměv. Její hledání ale dospělo k úspěchu a ona brzy po krátkém zaváhání svého společníka mohla obejmout. Tím, že ji objetí oplatil ji jen utvrdil v tom, že si zvolila správný postup pozdravu. "Říkáš to, jako by sis myslel že nepřijedu." reagovala na jeho slova s jemným úsměvem. Pozval ji, proč by nepřijela. "Budiž odpuštěno. Neann je mi svědkem, že ani mě to nenapadlo, když jsem četla dopis od tebe, ale ani poušť není tak velká, abych se tu ztratila." pokračovala s jemným úsměvem a ani si neuvědomovala, že ji Edwin stále drží v uvolněném objetí a ona má ruce volně položené na jeho pažích. Jindy by si všimla jak zvláštní to je, jak je jejich zvláštní vztah nespecifikovaný a přitom ji netíží, že by něco nevěděla. Přišlo ji to tak přirozené jako meč v jejích dlaních tak i objetí s dlouholetým přítelem. "Jsem Girlan - učili mě stopovat magické tvory, najít tebe pro mě byla hračka. Ale kdyby se to nepovedlo mě, určitě by jsi to taky dokázal. Znáš poušť lépe než já." snažila se ho trochu povzbudit a podobně jako on, si teprve teď uvědomila, že stále byli sobě navzájem opravdu blízko. Na chvíli uhnula pohledem a na tváři ji zůstal nesmělý úsměv společně s jemným nádechem červeně.

Tváře nabraly na sytosti v odstínech červené, když snesl pochvalu k jejímu vzhledu a ona stejně rozpačitě pohlédla na své šaty a dlouhým rukávem se najednou snažila zakrýt katanu u svého pasu. "Opravdu? Běžně takové věci nenosím - v džungli a při boji je to nepraktické - ale myslela jsem že by to pro dnešek mohl být vhodný oděv." záměrně vynechala slova o tom, že by na ni její matka byla hrdá a jak by se právě rozplývala nad tím jak její dcera má na sobě konečně nějaký krásný jemný elfský outfit - sice by ji pokárala za zbraň u jejího pasu, ale pořád by byla nadšená. "Děkuju." ještě ze sebe vyrazila poděování za pochvalu, na kteoru ve své vlastní nejistotě zapomněla. Nemohla mu říct, že se v těch šatech cítí trochu nepatřičně. Odhalená ramena a zvýrazněný pas, absence zbroje, která ji chránila když měla použít zbraň. měla nechat v džungli i tu zbraň. Jistě ji nebude potřebovat, ale pocit bezbrannosti, jakou v pro boj nepraktickém oděvu již cítila, byl silnější. Sledovala jak její společnost loví v kapse a následně ji podává přívěsek ve tvaru motýla. Párkrát zmateně zamrkala než pro něj natáhla ruku. "Ten je krásný." vzala ho do rukou a dotkla se přitom prsty Edwinovy ruky. Zaujatě si ho prohlížela. "Nikdy jsem si příliš nezakládala, jestli se mi něco hodí k šatům..." zvedne k němu pohled a potěšeně se usměje, načež zvedne trochu ruku, aby uhnula jeho látku a odhalila zbraň u svého pasu, která se k jejím šatům rozhodně nehodila. "Pomůžeš mi ho nasadit? Mám strach, abych šňůrku nezamotala do čelenky." poprosí ho a podá mu přívěsek zpátky pokud souhlasí. Pokud ji tedy pomůže skloní trochu hlavu, aby nemusel příliš hledat záhyby čelenky a mohl ji bez problémů nasadit přívěsek přes hlavu. Kdžy je šňůrka bezpečně kolem jejího krku a přívěsek se houpá v oblastí jejího dekoltu, narovná se, zvedne ruce a uvolní ze zajetí šňůrky rozpuštěné vlasy. Poté vezme znovu přívěsek do rukou a ještě jednou si ho s úsměvem prohlédne než se trochu nesměle podívá zpět na Edwina, překoná jejich vzdálenost a věnuje mu jeden jemný polibek na tvář jako poděkování. "Děkuji Edwine, budu ho mít pořád u sebe." není potřeba říkat, že na ni kazrafan udělal dojem, ani to, že se jí líbil. To už si ujasnila v džungli, kdy ho podvědomně vyhledávala očima, během týdne, kdy se tam měl pohybovat. Nebo když se nenápadně vyptávala Enza pro případ, že by Edwin plánoval další návštěvu. Jen možná o něco lépe ovládla situaci a mohla i přes nachové zbarvení tváří udělat vstřícný krok a vyjádřit své díky i více než slovy. "Nevadilo by ti, kdybychom se teď šli někam najíst? Vyrazila jsem pozdě a mám docela hlad." trochu nejistě se na něj usmála a poukázala směrem ke stánku, odkud k nim přicházela vůně jistě výborného masa.

Kay za sebou měla tolik hrůz a nějakou dobu dokonce strávila na ošetřovně doma v Salngu než se mohla opět vrátit do Pulchrmau. Ještě stále si nesla nějaké malé pozůstatky svého setkání s temnou příšerou, a i když byly už spíš jen nepatrné stále ji situaci připomínaly. Nějakou dobu se dokonce rozhodovala, zda by neměla ještě zůstat v Salangu pro případ, že by bylo potřeba znovu zasáhnout proti podobným stvořením, nakonec ji však přemohla touha zjistit, jak jsou na tom její přátelé v džungli. Dorazila v momentě, kdy už celá džungle mluvila o akci v pouštích, netrvalo dlouho, aby se dozvěděla nějaké detaily a mohla se rozhodovat o tom, jestli se chce zúčastnit. Nemohla se zbavit pocitu, že by se měla jít odreagovat, všichni přátelé byli v pořádku a její hlavinka jí napovídala, že sama je ve stresu a trochu odreagování by jen prospělo celé její osobnosti. Definitvní rozhodnutí však padlo až poté co potkala Enza.
Ten za ní přišel s dopisem v ruce a zeširoka se na ni usmíval. “Ahoj, Enzo. Stalo se něco?“ pozvedla na něj obočí a pokusila se mu oplatit jemný úsměv. “Vlastně ne, jen jsem ti něco přinesl. Možná ti to zvedne náladu.“ předal jí dopis a elfka mu vřele poděkovala. V tu chvíli ji nenapadalo, kdo by jí mohl psát, a už vůbec ne, kdo by to mohl být, aby jí to musel doručit Enzo. Ne že by na Edwina zapomněla, pouze jí to přišlo příliš dlouho od jejich posledního setkání, kdy se ani jeden tomu druhému neozvali. Enzo měl pravdu v jedné věci, když dopis otevřela a přečetla si ho, skutečně jí to zvedlo náladu a zároveň ji to přesvědčilo v tom, že na danou akci půjde.

V den konání akce byla už skoro připravená vyrazit, když se ve své chajdě podívala do zrcadla. Její klasický oděv – uniforma, vlasy stažené do vysokého culíku, aby ji nepadaly do obličeje, pokud by potřebovala vytáhnout katanu, kterou má u pasu. Vypadala spíš jako někdo, kdo tam jde služebně než někdo, kdo tam jde za někým na schůzku, nebo se jen tak bavit. Po dlouhé době dostala chuť trochu ukázat své ženské krásy a s tím s čím skončila by jistě udělala radost své matce, která ji zásobuje elfskými látkami a oděvy, které by se jí jednou mohly hodit. Jednoduché šaty jí zvýraznily postavu a i když jejich lehkost a krásu trochu znevážila katanou, kterou si připnula k pasu, pořád vypadala víc než jinak jak obvykle. Vlasy rozpustila do dlouhých divokých vln a sepnula jen dva prameny vzadu malou sponou tak, aby byly vidět její elfské uši. Všechno završila čelenkou která jejímu účesu dala právě tu správnou notu. Když se nyní dívala do zrcadla viděla v sobě tu elfku, kterou z ní její matka chtěla mít. Žádný voják, žádný girlan a žádné nebezpečí, nebýt katany u jejího pasu zakryté tenkou vrstvou látky rukávu, sama by se nepoznávala. Doufala, že ji Edwin takto pozná. A při myšlence na něj se neubránila úsměvu.

Když dorazila do pouště uvědomila si, že v dopise nestálo nic o tom, kde by se s Edwinem měla potkat. Vlastně to vypadalo jako hledání jehly v kupce sena, když si uvědomila, kolik cestiček tu je a kolik návštěvníků už se jimi pohybuje. Nedobrovolně na sebe přitáhla nějakou pozornost okolí, když se tu sama procházela a vyptávala se po Edwinovi, ale nebylo to něco, co by ji v tuhle chvíli mohlo zastavit. Kdyby stála na jednom místě nejspíš by se našli mnohem rychleji, ale ona byla stejně tvrdohlavá jako ostatní – chtěla ho najít rychleji, a nejen někde čekat. Po čase se jí to dokonce povedlo. “Edwine!“ zavolala na něj a zvedla ruku, aby mu mohla zamávat. Na její tváři se okamžitě objevil jemný úsměv. Byla neskutečně ráda že ho vidí. Vydala se jeho směrem a teprve když byla několik kroků od něj si uvědomila, že vlastně neví, jak by ho pozdravila. Má mu podat ruku? Má jen říct ‚ahoj‘? Má ho obejmout? Zastavila se a pár sekund o tom přemýšlela, než zvolila třetí možnost, která jí z těch všech přišla nejméně odtažitá – objala ho. A jak jej objímala pokračovala v pozdravu. “Moc ráda tě zase vidím.“ po těch slovech se odtáhla a čekala na jeho reakci.

Věděla, že se během jejího života budou věci kolem rychle měnit. Přece jen nežili tak jako lidé a dožívali se mnohem vyššího věku, ovšem nečekala, že tyto změny bude pociťovat i doma v Salangu. Možná to bylo proto, že se tu nezdržovala tak často a mnoho svého času trávila v Pulchamu, ale přece jen to v ní zanechávalo podivný pocit, jakoby o něco moc důležitého tady doma přicházela. Už na to znovu nereagovala, pouze se zamyšleně usmála a nechala toto téma vyznít do prázdna. Místo toho se raději zaměřila na jejich vážnější tématiku: “Během několika posledních desetiletí se stávalo, že se Armiarmy množily a čas od času migrovaly po džungli, ale podle dostupných informací ještě ani není čas na jejich migraci a jejich zvýšená aktivita je k neudržení. Mám obavy, že to může souviset.“ odmlčí se a chvíli se nad tím zamyslí. “Ale byla to zpráva, kterou jsem měla předat ještě před tím, než se to ten den všechno semlelo. Leda že by to zvířata cítila ještě dřív než my. Což je asi možné… vždycky byla citlivější.“ konstatuje nakonec. Byo děsivé na to jen pomyslet, co když ta věc ovlivnila schopnosti některých magických zvířat a teď to najednou všechno postupně vyplave na povrch. Co když se objeví nějaká nebezpečná zvířata, která už dlouho nikde nebyla spatřena? Bestiář jich je přece jen plný… Tiše si povzdechla, musela to dostat z hlavy nebo ji to bude teď trápit i ve snech.

“Toho jsem se obávala. Mám obavy o své přátele v táboře v severní džungli a zároveň i své známé v Collegiu. Ještě jsem neměla čas pokusit se s nimi nějak spojit.“ přes blondýnčinu tvář se přehnaly výrazné obavy. Co když se vrátí do Pulchramu a zjistí, že někteří její přátelé to nepřežili? Co když budou vážně zranění? Nemohla se tím teď nechat pohltit, není přece dítě, aby se sesypala jen z myšlenek na nejhorší. “Tak proto Zaleria tak rychle vyrazila ke Collegiu? Neslo se to ošetřovnou, musí to znamenat, že svolali radu narychlo.“ zauvažovala nahlas. Nikdy se do politiky Collegia nepletla, ale jejich představitelku znala moc dobře. Nějakou dobu už tuto pozici zastávala a podle všeho dělala Salangu dobré jméno, nyní v ní obavy trochu narostly, ale věřila, že rada rozhodne správně. Sejdou se tam přeci všichni a dojdou k plánu, který pomůže všem. Možná až naivně tomu důvěřovala. “Když to teď tak zmiňuješ… ta věc proti které jsem stála… mělo to roh silnější než můj meč. Nikdy se mi nestalo, že by bylo něco tvrdšího než čepel mojí katany. Chvíli jsem měla strach, že praskne.“ svěřila se Dessielle se svou myšlenkou, která se jí dostala na mysl, když ji elfka vyprávěla o tom, co se dělo v Lumině. “Asi nezbývá nic jiného, že pokud to přijde znovu… budeme připravení.“ opravdu chtěla věřit tomu, že jestli se to vrátí, budou vědět, jak proti tomu bojovat, budou připravení na to, co je bude čekat a budou mít nějaký plán, ale čím víc k tomu směřovala svoje myšlenky tím víc hledala nějaké ujištění v tom, že se Zaleria vrátí s nějakým plánem, jak zajistit, aby se to nevrátilo.

“Ano… vypadalo to jako kruhy co se tvoří na hladině jezera po kameni.“ přikývla na souhlas. “Já si jich všimla chvíli potom co se tu udělalo úplné ticho, ani ptáci nezpívaly… bylo to tak nepřirozené.“ polkla, jen ta vzpomínka ji vyvolávala husí kůži na rukou a mráz po zádech. “Chtěla jsem princeznu ukrýt uvnitř, ale nepustilo nás to… jakoby, se ta věc zaměřila přímo na nás… Když jste se ukryli ve skleníku, jak jste bojovali? To ta věc zničila Luminské skleníky?“ pokračovala ve vyptávání, ona s Edraelle bojovala venku, jelikož se dovnitř nedostali, ale pokud se Dess dokázala schovat, proč musela bojovat i ona?

I tato slečna nakonec našla cestu do podlouhlé chodby, osvětlené jen chabým světlem. Bylo to na doporučení, nebo o tom někde zaslechla. Každopádně věděla, kam nyní míří a věděla i co bude jejím cílem, až dorazí k těm dveřím o kterých mluvili v hostinci. Ještě ve městě si zvládla vyměnit krystaly za zlaté, aby si byla jistá, že získá to, pro co vlastně jde. (11LK > 1650 ZL). Kráčela tedy chodbou, obezřetná na své okolí a na to, kam šlape. Nikdy nemůžete vědět, jestli se vás někdo nesnažil oblafnout a ona tedy nyní nebyla na nějakém špatném místě. Taky na ni mohlo čekat na konci té chodby nepříjemné překvapení v podobě útočníků. Ale byla si jistá, že pokud bude dostatečně pozorná, nemohou ji dostat. Možná byla trochu paranoidní, ale nemělo šanci ji to zastavit. Ruku položenou na rukojeti katany a postupovala pomalu až ke dveřím. Pohled ji padnul na kliku, kterou pomalu stiskne rukou a nahlédne do náhle prosvětlené místnosti. Od minulé návštěvy se to hodně změnilo. "Haló? Je tu někdo?" Stihla se ještě zeptat než se vynořil onen skřet a přivítal ji na tomto podivném místě. "Prosila bych zbroj, co máte? A chci kompletní'." odmlčela se. "A meč, katany." vyhrkla ze sebe zatím co skřet snažil nabídnout jí to nejlepší co tu má. Nebyla vybíravá, více méně věděla pro co jde, ale projít si tím výběrem z tolika možností, které ji skřet nakonec nabízel, bylo těžší než si myslela. Nakonec vybrala jak všechny tři části zbroje tak i nádherné katany. "jeden tisíc-osmset-šedesát zlatých." beze slov podala skřetovi měšec s požadovanou sumou peněz. Ten si je přepočítal a předal jí její nákup. Elfka spokojená s nákupem, odešla zase po svých tam, kde ji bylo potřeba.

Zakoupeno: Ledové katany, Magická zbroj, magické rukavice a magické kozajdy
V inventáři zůstane: 67 LK & 70 ZL

Připsáno ✓

Kay - Horké kaštany
Eldrin - pohár medoviny
Diar - Smažený klerenc

Nejvíc ji mrzelo to, že odešla ve chvílích, kdy ve vojenském táboře nikoho nepoznávala. Ale stačilo si vzpomenout na tváře svých kolegů z oddílu a hned jí její odchod opět dává smysl. Zvedla ruku a promnula si bok na kterém se pod oblečení nacházela jizva po kousnutí armiarmou. Cílila se nesvá, měla pocit, jakoby se všechno mělo ještě opakovat a každou chvíli by se měla znovu objevit ona temná mlha, ale na její tváři byl stále znát jemný úsměv, kterým své obavy a nepříjemný pocit, zakrývala hluboko ve své mysli. "Je tu skutečně mnoho nových tváří, jsem odsud už tak dlouho pryč, že nestíhám stíhat čas." přikývne se souhlasnými slovy a znovu se rozhlédne okolo sebe. Spousta z nich vypadala tak mladě, bylo překvapením, že většina z nich byla bez následků, jakoby se s uplynulou událostí ani neúčastnili. Což bylo na jednu stranu dobře. "Jsem ráda, že svoje hlášení pořád můžu předávat jednomu veliteli. Alespoň jedna známá tvář, která se nemění." dodá s trochou nadsázky znějící v hlase.
"Matka je trochu otřesená a má obavy z mého blížícího odjezdu do Pulchramu, při mém příjezdu jsem měla zprávy ohledně kolonií pavouků, ale teď to vypadá hůř." i přes veškerou snahu teď zněla ustaraně. Zhoršilo se to, džungle teď byla plná sítí, alespoň podle posledního vzkazu od jejích přátel, kteří sítě uklízí. Musela si pospíšit a jet jim na pomoc. "Ale, matka měla vždycky obavy o tom, jestli bych se do Pulchramu měla vracet." dodala ještě, když se snažila trochu odlehčit situaci jemným úsměvem. To už ji ale na mysl přišla i starost o svou společnici, pohledově vypadala docela v pořádku a stála před ní živá a zdravá, což bylo nakonec docela uklidňující, ale obavy stále zůstávaly. "Zasáhlo to i Luminu? Muselo to být skutečně silné, aby se to dostalo tak daleko." zauvažovala nahlas a znepokojení v ní opět trochu narostlo. "Kamenné monstrum říkáš? Byla jsem podobně zmatená - přijela jsem tehdy zrovna zpět a už od začátku bylo neskutečně divné počasí, pak přišla tlaková vlna, která mě a princeznu Edraelle srazila na zem. Chtěla jsem ji doprovodit do paláce, ale mlha byla najednou všude." zakroutí nespokojeně hlavou. "Dostaly jsme se až ke kasárnám, ale když jsme otevřely dveře, mlha v celém ránu a vyběhlo na nás divoké prase - teda vypadalo to jako divoké prase, jen to bylo o hodně větší a divočejší. A bylo to silné, můj meč nebyl schopný přeseknout kly, i když jsem se o něj zapírala vší silou." zvedne ruce, aby ukázala obvazy na dlaních, kde skrývala řezné rány poté, co se pokoušela prase udržet na místě. "Jsem ráda, že jsi vyvázla s menšími zraněními, obzvlášť když si vzpomenu, proti čemu se vlastně stálo." dodá se znatelnou úlevou. Ne že by zranění podceňovala, jen bylo lepší být zraněná a vlastně v pořádku, než podlehnout boji a nechat tu věc utéct. Ovšem znepokojilo ji, že i v Lumině se zdála situace stejně bídná jako v Salangu. A to ještě neví, co se dělo v Pulchramu. "Je dobře, že jste se vrátili všichni." usmála se na svou společnici a pak její výraz ve tváři opět zvážněl. Nebyla jediná, kdo měl špatný pocit, ale nebylo to tak, že by z toho měla radost. Znepokojovalo ji to víc, než kolik si chtěla připustit. Podívala se na nebe a sledovala líně plující mraky. "Pokud to neodešlo, trápí mě jen jedna věc - kde se to asi schovává?" sklonila pohled zpět na Dessielle. "Všimla jsi si, těch podivných mraků v ten den?"

Nebyla si jistá co na dnešku bylo tak děsivého, ještě pořád se jí svíralo hrdlo a občas měla pocit jakoby jí něco stálo za zády a ohlížela se. Naposledy měla podobný pocit v momentech po útoku armiarmou. Nebyly to pěkné vzpomínky, z celého oddílu zůstala jediná a její paměť odmítala zapomenout na spoušť, která zůstala po jejích kolezích a přátelích mezi velkými listy keřů a květin, v liánách a pavučinách obřích pavouků. Dlouho ji trápily zlé sny, které se snažila vymazat dlouhými tréningy a únavou z misí. Nyní kráčela vojenským táborem s podobnými obavami, rozhlížela se okolo a hledala zelenýma očima jediný náznak, že by se nějaký oddíl nevrátil nebo hůř, že už se vrátily špatné zprávy. Na rtech se snažila udržet neutrální výraz a čas od času se usmála na okolo procházející kadety. Zastavila se až ve chvíli kdy zaslechla své jméno a rozhlédla se kolem, což v některých zraněních zanechalo ostrou bolest. Ještě stále nebyla úplně v pořádku, ruce měla stažené tenkou vrstvou obvazů a na temeni hlavy měla ošetřenou ranku z minula. Jen už nemohla ležet v posteli. Konečně se střetla pohledem se zrzkou a na tváři se jí objevil jakýsi úlevný úsměv. “"Dessielle!“ oplatila jí oslovení a vydala se jejím směrem, aby se mohli střetnout v půlce cesty. “Nápodobně, přijde mi, že je dnes v táboře mnoho nových tváří, asi proto, že jsem tu tak dlouho nebyla.“ konstatuje trochu nepřítomně. Je tu sice jako doma, ale je to už delší doba, co naposledy trávila v Salangu a okolí Nisargy tolik času.

Při otázce se ohlédla na svoje ruce a přikývla hlavou, až se vlasy v culíku roztančily. “"Více méně jsem v pořádku, jen pár ran, víc od vlastní čepele.“ na okamžik se odmlčí. Ví přesně o čem mluví a nelíbí se jí, že se to muselo stát na více místech. Trápilo jí, jestli jsou její přátelé v Pulchramu v pořádku. “Ano, přijela jsem z Pulchramu podat hlášení a nakonec jsem skončila na ošetřovně.“ dodá se zřetelným znepokojením. “Potkala jsem cestou princeznu Edraelle a měly jsme dost velké obtíže, byla jsi tu také? Jsi v pořádku? Nevíš jestli se nějaký oddíl nevrátil? Nemůžu se zbavit špatného pocitu...“ zakroutí hlavou. Je to dlouho co musela ležet, aby jí na ošetřovně dovolili odejít. V podstatě se cítila, jakoby ji neustále hlídali, kdykoliv si sotva sedla už u ní někdo byl a zase jí říkal, aby si lehla nazpátek. Nesnášela, když musela dlouho ležet, bylo to únavné a ztrátou času.

Občas přemýšlela, jestli volila své povolání dobře. Samozřejmě nemyslela to, že by odešla z armády úplně, ale jestli být Girlanem bylo skutečně to, co měla v původním plánu. Teď to byla jedna z těch chvil, kdy uvažovala, jestli kromě výcviku v Salangu a následném nyní probíhajícím Pulchramském výcviku od Kazrafanů, neměla podstoupit ještě nějaký. Když však na ošetřovně potkala mnoho ze svých vrstevníků i starších, bylo jí jasné, že událost, kterou měli za sebou byla nad síly každého z nich. Je to už pár dní, co ji pustili z ošetřovny. Poměrně dlouhých a těžkých dní, kdy musela jen ležet v posteli a nehorázně ji bolela hlava. Čas od času měla nějaký ten přelud, který sestřičky komentovaly jen jako příznak otřesu mozku a ve snech se vracela do oné honosné budovy v níž se procházela, když byla v bezvědomí. Nedokázala si ji s ničím spojit. Kromě vybledlých modřin a občasného pobolívání hlavy měla na sobě rány ještě z džungle z doby před incidentem z divokým kancem tady doma. Díky pádu se jí rána na krku otevřela a museli ji znovu ošetřit, rána na ruce naštěstí byla v lepším stavu, tedy kdyby si ji nerozdělala, když se snažila silou přetlačit tu věc. Ošila se, když mířila do vojenského tábora a míjela přitom kasárny ve městě. Celkově to tu už vypadalo lépe, slunce svítilo a hřálo ji na bolavé kůži. Měla na sobě svou uniformu jako obvykle a jediné co prozrazovalo, že není ve službě, byly rozpuštěné blond vlasy, padající ve vlnách na její ramena. A pak ten unavený obličej, byť docela dlouhou dobu prospala. Mířila do tábora, aby se podívala na ostatní, z vlastní zvědavosti, jestli dorazil někdo odjinud a donesl nějaké nové informace. Jestli se vrátil některý z oddílů, které v ten den byly mimo Salang. Nerada se dozvídala špatné zprávy. Byla raději, když se oddíly vracely.

Kráčela pomalu a svým způsobem si vychutnávala domov ve své plné jarní kráse, kvetoucí květiny, zvuk ptáků v korunách stromů a jemný vánek, který měla na tom všem nejraději. Až bude zcela v pořádku bude se muset vrátit do Pulchramu, její práce tam na ní čeká. Pohledem sjela na své ruce, ovázané čistým obvazem a jemně promnula levou dlaň prsty druhé ruky. Nakrčila přitom obličej v bolestné grimase. V návalu adrenalinu si neuvědomila, jak hluboko se hrana její vlastní katany do dlaní zaryla. Nikdy neviděla tak tvrdé kly u divokého prasete, aby tak dlouho odolávaly elfské čepeli. Neustále ji to vrtalo hlavou, ale raději to zahnala do pozadí, když konečně stála u brány vojenského tábora a bez větších problémů vešla dovnitř. “Zdravím.“ pozdravila, když procházela kolem skupinky kadetů a mířila dál do nitra tábora směrem ke střelnicím a cvičné ploše. Předpokládala, že tam spíš najde někoho odjinud, než když se bude potulovat kolem odpočinkových prostor. U pasu se ji pohupovala katana a na zádech měla toulec se šípy a luk. Volno neznamenalo odložení zbroje, v žádném případě. Při chůzi se rozhlížela po známých tvářích a zároveň se snažila skrývat obavy, že by se mohla dozvědět, že se někdo nevrátil.

Sice tohle setkání nebylo nijak zvlášť protkáno bujarou konverzací, ale stále se jednalo o poněkud příjemné setkání. Měla z toho skutečně radost, a ačkoliv se viděli poprvé, byla elfka přesvědčená, že by možná mohli být přáteli. Bylo to takové hezké naivní přesvědčení, které si ráda udržovala v hlavě, a tak se pořád nadšeně usmívala. “Tak skvěle! Pak ti o všem povyprávím.“ uculí se ještě o něco víc a trochu si poposedne. Přece jen tu už nějakou dobu vysedávala a krev těch obřích pavouků na oblečení nebyla nic příjemného, aby pravdu řekla. Už jí to začalo i trochu lézt na nervy. Je sice lepší být pokrytá krví cizí než svou vlastní, ale pořád se jednalo o krev, která zasychala na oblečení a bylo potřeba ji z toho dostat.

O chvíli později se ale rozmluvila o svém domově a trochu se zasnila. Sice si svou službu tady v Pulchramu vybrala dobrovolně, ale domov ji občas neskutečně chyběl. Věčně rozkvetlé květiny, třešně, křišťálový hájek i samotná Nisarga. Byl to její domov a nemohla si to nechat jen tak vzít, kus jejího srdce. “Jezdím domů na návštěvy, ale není to to samé jako tam žít. Nemůžu říct, že by mi to nechybělo, ale zase mám své povinnosti tady. A zůstane to pěkně tady.“ položí si ruku na hrudník a jemně se na kazrafanku usměje. Věděla, jak důležité to vlastně být doma, vždycky se vracela ráda, ale někdy bylo těžší vyjít se svou matkou. Když pak Ninsun zdůraznila přené opaky, jakých se staly pobaveně se tomu zasmála. “Takže úplný opak, páni… takže se asi úplně chápeme, pokud je teda zkušenost stejně podobná.“ pronese už trochu zamyšleně a raději odvede konverzaci spíše směrem k Ninsun, jestli by se nechtěla někdy podívat mimo rodnou zemi.

Na její otázku, kdy se ujišťovala jen přikývne a sleduje výrazy v její tváři, aby si z toho mohla odvodit co nejvíce. “Budu ti držet palce, aby se ti to poštěstilo, až jednou budeš chtít.“ kývla s dalším jemným úsměvem. “Collegium je také krásné, mísí se tam všichni dohromady. Párkrát jsem byla i v Lumině, ale jen na kraji města. Smaragdové střechy jsou velice krásné, když svítí slunce.“ zamyslí se nad několika možnými typy a pomalu se zvedne. “Omlouvám se Ninsun, ale budu muset jít. Ta.. ehm.. krev začíná zasychat a musím to dostat z oblečení dolů – ale slibuju, že pak budu odpočívat a určitě se ti přijdu ukázat.“ ukáže rukama na skvrny na svém oblečení a omluvně se na ni při tom culí. “Měj se hezky a dávej na sebe pozor.“ rozloučí se a pak poněkud spěšně zamíří k sobě do chatičky.

img

>>>

SALANG

Tohle nebyla možná ta nejlepší a nejvhodnější situace pro určování, kdo komu bude tykat a kdo komu zase vykat, ale na druhou stranu, pokud by čekali jen na vhodné situace, také by se jí nemuseli dočkat, a to přece ani jedna v plánu zrovna nemusela. Jindy by se možná cítila trochu více poctěná, že uzavírá přátelství s princeznou, ale nyní se na to stihla jen zběžně usmát a přikývnout. “V tom případě to tak udělejme oboustranně.“ navrhla tedy. Bylo by více než nevhodné, aby ona vykat přestala a Edraellë by v tom pokračovala, ale v tom sběhu událostí, stejně nebyl čas, aby to nějak hlídala nebo se na to zaměřovala, kdyby to nějaká z nich začala nedopatřením ze zvyku porušovat. Na to bude čas později.

Teď se museli potýkat s mnohem větším problémem, jakým se stalo neskutečně otravné a silné prase. Nejprve to tedy byla tlaková vlna, která je srazila k zemi a až potom to divoké prase, které bylo přímo nacucané jako houba vodou, temnou magií. Kay se mu postavila do cesty a meč se tak zaryl hluboko do ostrých klů prasete, kdy hráli nekonečnou hru na přetlačovanou, zatím co Edraellë se snažila dát dohromady past. Blondýnka k princezně občas otočila hlavu na několik málo vteřin, než se vrátila vždy k praseti, aby se přesvědčila, že tohle únavné přetlačování a čepel zarývajíc se nejen do klů ale také do jejich dlaní, bude mít nějaké využití. Musela si přiznat, že nikdy neměla takovou zručnost, když šlo o pasti a mohla tedy jen doufat, že tenhle pokus nakonec vyjde, ať už to má vyjít jakkoliv. “Pospěš si!“ zavolala na ni, když si musela přešlápnout, aby ji tolik neklouzala noha. Pomalu ale jistě nocházely síly a zařezávající se čepel meče tomu nepomáhala ani v nejmenším. A když síly došly ocitla se opět na zádech, hlava se motala a od temene se vracela nepříjemná bolest do celé hlavy. Na spáncích ji pálilo a musela hodně mrkat, aby se jí obraz před očima přestal točit dokolečka. Ani nevěděla kdy se k ní Rae vlastně dostala a na její otázku zvládla němě přikývnout. Vnímala dívku na půl ucha, ale dost na to, aby uchopila lano pevně do sedřených a krvavých rukou a pevně jej sevřela. “Rozumím… Buďte opatrná.“ pronesla jejím směrem a vyškrábala se na nohy. Říkejme tomu třeba štěstí, že to prase skutečno padlo do pasti a Kay skutečně stihla zatáhnout dost silně, aby nakonec prase přidržela na místě.

Osud tomu chtěl, že prase sice bylo nehybné, když se o pár vteřin později snažila dát onu kýženou poslední ránu a zbavit je tak obě utrpění v podobě nepřítele, ale místo toho ji zradila vlastní hlava důsledkem opětovných úderů a padla úplně mimo prase jen s malým štěstím, že meč ji vypadl dřív, než na něj stihla padnout a sprovodit ze světa samu sebe. “Ugh… Mám toho už dost.“ zabručela si sama sobě pod nos a ztěžka se s motající hlavou vyškrábala na nohy, opírajíc se o meč, který si přitáhla k tělu a přiblížila se k divoce funícímu zvířeti. Tentokrát už poměrně v dobrém duchu zarazila čepel hluboko do zvířete a tím tak ukončila celou tuhle šarádu. Alespoň v to doufala, když si následně lehla na záda do trávy, uvolňujíc napnuté svaly. Byla zvyklá být špinavá od všeho možného, ale dneska toho bylo nějak moc. Byla od bahna, v rukou měla hlubší rány, třeštila ji hlava, a ještě ke všemu se válela vedle nelibě vypadajícího tvora. “Jsi v pořádku Edraellë? Dala bych si polévku, máš na ni taky chuť? Mohly bychom zajít společně...“ vydechne a na tváři se ji objeví úsměv. “Vzít si den volna, víš.“

I tato slečna nakonec našla cestu do podlouhlé chodby, osvětlené jen chabým světlem. Bylo to na doporučení, nebo o tom někde zaslechla. Každopádně věděla, kam nyní míří a věděla i co bude jejím cílem, až dorazí k těm dveřím o kterých mluvili v hostinci. Ještě ve městě si zvládla vyměnit dva ledové krystaly za tři-sta zlatých, aby si byla jistá, že získá to, pro co vlastně jde. (2LK > 300 ZL). Kráčela tedy chodbou, obezřetná na své okolí a na to, kam šlape. Nikdy nemůžete vědět, jestli se vás někdo nesnažil oblafnout a ona tedy nyní nebyla na nějakém špatném místě. Taky na ni mohlo čekat na konci té chodby nepříjemné překvapení v podobě útočníků. Ale byla si jistá, že pokud bude dostatečně pozorná, nemohou ji dostat. Možná byla trochu paranoidní, ale nemělo šanci ji to zastavit. Ruku položenou na rukojeti katany a postupovala pomalu až ke dveřím. Pohled ji padnul na kliku, kde se ve světle louče vyhříval onen tučný pavouk. Kay pavouky od určité doby prostě nemusela a onen malý osmioký kamarád, který byl pravděpodobně vyděšenější než jakákoli jiná malé osminohá obluda na světě tak dostal pobídnutí fouknutím z bezpečné vzdálenosti a elfka následně počkala, až se pavouk konečně odkráčí někam stranou. "No jen běž, běž." popožene ho a konečně se natáhne po klice, kterou pomalu stiskne a nahlédne do náhle prosvětlené místnosti. Proplétat se množstvím předmětů, nebylo nic jednoduchého, ale nakonec se ocitla v místě, kde mohla dobře vidět k pultu. "Haló? Je tu někdo?" Stihla se ještě zeptat než se vynořil onen skřet a přivítal ji na tomto podivném místě. Zadívala se po strůjci pohybu a následně zpět ke skřetovi. "Klerenc?" zamumlala si pod nos. Nebyla si jistá jestli se jedná o jméno, nebo o druh zvířete. Podle pohledu skřeta však usoudila, že není vhodná chvíle se na to vyptávat a místo toho přešla k věci. "Prosila bych jeden bojový vějíř." odmlčela se. "Ten zlatý." vyhrkla ze sebe zatím co skřet se již přehraboval v hromadě naskládaných krabic a knih. Snažila se omluvně usmát, když se ozvalo hlasité odfrknutí, ale než by se stihla vůbec otočit zbraň v podobě zlatem vykládaného vějíře se blýskala na pultě. "Dvě-sta-dvacet zlatých." beze slov podala skřetovi měšec s požadovanou sumou peněz. Ten si je přepočítal a posunul vějíř jejím směrem. Elfka spokojená s nákupem, odešla zase po svých tam, kde ji bylo potřeba.

V inventáři zůstane: 28 LK & 180 ZL

Připsáno ✓

Nadšení v elfčině tváři jistě vydalo za tisíc slov. Představe bezduchého polehávání a připomínání si nepříjemných vzpomínek, kdy skutečně musela ležet se skutečným zraněním, a nejen s těmito drobnostmi ji přišla až příliš krutá k jejímu obvyklému způsobu života. A to, že Kazrafanka přikývla na její volbu odpočinku v podobě cestování ji vehnalo do tváře široký úsměv a jistou úlevu do napjatých svalů. Už si dokonce v tichosti plánovala kudy půjde a jak dlouho by ji to mělo zabrat. Možná by mohla poprosit někoho o doprovod, například Edwina, pokud tu stále bude a bude následně mířit ven z džungle – ona by konec konců měla klid, že se z džungle dostane v pořádku a zároveň nebude na té cestě sama, kdyby se jí skutečně zamotala hlava – i když o tom pochybuje. S cvrknutím do špičatého ucha pronesla slib, že bude opatrná a půjde pomalu, kdy na sebe bude i dávat pozor, další požadavek nebylo nutné zase tak dlouho zkoumat, jelikož i s minimem slov byl zcela jasný. “Uh.. jistě. Až se vrátím určitě tě někde vyhledám a přijdu se ti ukázat. Třeba sebou donesu i nějaké novinky z města a pouště, které by tě mohly zajímat. Nebo bych ti mohla povyprávět nebo něco přivézt.“ energie tady rozhodně nechyběla a pravděpodobně i přes ono zranění dlouho chybět ani nebude. Zvedla ruku, aby si upravila zbloudilý pramen uvolněný z culíku za ucho. Přece jen už tu nějakou dobu seděla jen tak a jen odpočívala a poslouchala pokyny.
S úsměvem přikývla a pak se zaměřila pohledem, kam dívka ukazovala prstíkem. Občas i méně slov vydalo za jejich velkou spoustu a i když občas musela trochu víc zapřemýšlet, aby si to například nevyložila špatně, tahle konverzace ji přišla osvěžující. Jen si připadala ukecanější než jindy. “Že jsi vždy chtěla domek na stromě?“ ujistila se pro jistotu nahlas, jestli si to správně vyložila. “Takže je to splněný sen. V Salangu máme domy normálně na zemi a většinou kamenné, ale můj rodný dům je například hodně porostlý mechem a je tam spousta dřeva. Všude je hodně ovocných stromů a na jaře vždy v blízkém okolí kvetou třešně. Ale kdybych to měla porovnat – domek na stromě je prostě domek na stromě, je to jako by mi bylo znovu deset.“ uculí se zamyšleně a dál hledí na domek na stromě, který ji ukázala. Musí si zapamatovat kde to je, aby věděla, kde ji později bude hledat. Poté se ale zaměřila na svou nechuť k tomu jen tak polehávat v posteli a nejspíš to bylo díky tomu, jak skvěle uměla Ninsun naslouchat, že hned na to vyklopila i samotný důvod.
Poté se zeptala na náplň výcviku 4. curetu, jelikož se s nimi často nesetkávala. Většinu času už trávila spíše na přidělených misích, než mezi ostatními a pokaždé, když měla někoho ze 4. curetu vyhledat, obvykle buď nebyla při vědomí, nebo se jednalo o nějaká menší zranění. “Oh jistě, slyšela jsem, že často býváte i u výcviku ostatních, kvůli ošetření. Líbí se mi, jak si tu pomáháte. V Salangu to máme podobně, jen tedy máme vyloženě jen ošetřovatele a ošetřovatelky, nemáme na to speciální oddíl.“ usměje se. Chvíli na to už se opět soustředí na to, co se jí její společnice snaží říct a sleduje, jak kreslí ve vzduchu. “Čtverec? Oh… jistě... dům. Myslíš domov?“ odmlčí se a po chvíli zamyšlení přikývne. “Neskutečně. Často na to myslím, ale vím, že jsem udělala dobře, protože se nemůže opakovat to, co se nedopatřením stalo mé skupině. A o to vzácnější mi návštěvy domova jsou.“ na okamžik se odmlčí a zahledí se na nebe. “Matka si nikdy nepřála, abych byla vojákem, chtěla abych zůstala doma, ale já nemohla odolat. Vždy mě to ke Girlanům táhlo, a tak jsem tady.“ tiše vydechla nastřádaný vzduch z plic. A pak zůstala v tichosti rozjímat nad domovem. “Ty by ses nechtěla někdy podívat někam ven? Mimo hranice Pulchramu?“

SALANG (SUDÁ) (5)

Uctivá úklona byla znovu i na straně této blondýnky. Jednou snad bude moci říct, že se setkala s princeznou, a i přes nepřízeň okolního dění ji ráda poznávala. Ostatně, pokud na to tedy bude moci vzpomínat, jelikož počasí a atmosféra kolem se poměrně rychle zhoršovala a nedalo by se říct, že z toho měly obě elfky zrovna radost. Kay už v hlavě přemítala, jak dostat Rae zpět do zámku dřív, než se ze všeho stane ještě větší problém, a tak snad i naléhavost jejího hlasu, kdy k ní upřímně přednesla své rozkazy i výcvik dopadl na úrodnou půdu. “Děkuji vám, slibuji, že se o opatrnost pokusím.“ znovu přikývla na souhlas a zdálo se, že se s tímhle bude muset členka královské rodiny jednoduše spokojit. Kay měla jednoduše příliš mnoho jiných starostí na to, aby se pouštěla do hlubší konverzace – snad někdy jindy, možná až bude po všem, nebo až budou mít trochu více času jedna na druhou, zjistí snad, že mají i něco společného, ale teď měly trochu jiné problémy. “Obavám se, že tak jako tak, nakonec budeme muset něco zjistit. Ne vždy se dá všemu plně vyhnout.“ pronese polohlasem na slova své princezny a na okamžik se ještě ohlédne po okolí. Naštěstí se zdálo, že spousta zdejších včas vytušila problémy a buďto se ukryla v domovech nebo vyhledali jiný úkryt. Měla obavy o ostatní vojáky, o všechny, kdo jsou tam venku a také se ji do hlavy vkradla myšlenka na Pulchram. Je to tam stejné, nebo o ničem netuší? “Ale ano, pospěšme si.“ Stejně tak neměla důvod nesouhlasit, co se týkalo úkrytu v kasárnách – vždyť hlavním cílem, bylo dostat princeznu do bezpečí. Ale Neann měla zřejmě jiné plány, nebo snad Urus s osudem? Těžko říct kdo nebo co v tom mělo prsty, ale sotva zavrzaly dveře kasáren už letěla vzduchem jako list spadený ze stromu hnaný větrem.

Náraz, který doprovázel dopad na zem ji nejen připomněl starší zranění z poslední mise v džungli ale stejně tak ji i vyrazil dech, kdy se za hlasitého kašlání škrábala na nohy, aby mohla lépe hodnotit situaci. Rozběhnuté temné stvoření ji napumpovalo do žil adrenalin a brzy se blýskla čepel jejího meče a dlouhé kroky, představovaly běh, aby mohla praseti zabránit narazit do neozbrojené princezny. Sama byla mírně překvapená, že to stihla, když ji to odhodilo poměrně daleko od Edraellë, ale nakonec se čepel jejího meče setkala se zahnutými kly prasete a zarývala se do nich jako nůž do tuhého másla. “Oh.. sakra…“ zaklela a zapřela se nohama co nejvíc do země, aby Prase dál přetlačovala. Musela se o meč zapřít i druhou rukou, takže ji druhá strana zanechávala na dlaních ranky – jaká síla působí proti tvoru, působí konec konců i na její dlaně. “Nějaký čas vám získám Edraellë..“ přešlápla a zadívala se do zeleně žhnoucích očí zvířete. “… ale nebude to na dlouho!“ reagovala na prosbu o čas a doufala, že se bude moci spolehnout na princeznina slova i na pověst, která ji doprovází z jejího výcviku. Skutečně doufala, že Rae přijde s nějakou důmyslnou pastí dřív, než se ten tvor rozhodne skoncovat s tou hrou na přetahovanou.
“Už to dlouho nevydržím.“ A skutečně to netrvalo tak dlouho, kdy tomu zvířeti zřejmě došla trpělivost a pohodilo hlavou, takže to s Kay, která to nečekalo škublo do strany a jen tak tak, stihla z klů vytrhnout svůj meč, aby ji zůstal v ruce. “Pozor!“ stihla ještě varovat, než znovu ucítila, jak je vlastně země tvrdá. Neměla čas se ohlédnout po tom co Rae vymyslela, ale doufala v něco, co jim nakonec pomůže. Nyní když se válela po zemi podruhé, hlava ji brněla po tupém nárazu a ona se v točícím se světě okolo zmohla jen na zvednutí ruky a přiložení prstů ke spánkům. Několikrát zamrkala, aby zaostřila na zvíře a pohledem vyhledala Edraellë, jestli tedy něco vymyslela. Po pár vteřinách se zase začala škrábat na nohy, ale druhý náraz v pořadí zanechal její hlavu jako na kolotoči, a tak zavrávorala. “Stačilo to?“ neptala se na plán ani na důvod získání času, jen na to jestli to stačilo a jestli ano a někde tady ležela past a to Prase se do ní chytilo, byla to ona, kdo se pokusil znovu zaútočit.

SALANG (SUDÁ)

Nebyla potěšená ani chováním počasí a pro jednou bohužel ani tím, že vidí jednu z princezen. Za jiných okolností by to považovala za čest, že ji mohla potkat a prohodit s ní pár slov jen tak mimoděk, ale i když by to nahlas nikdy nepřiznala, nyní ji to přidělávalo starosti. Nemohla ji nechat samotnou, jelikož by ji její elfská hrdost musela fackovat až do konce života a navíc – nejspíš by nemusela přežít hněv a kázání, které by mohlo přijít od velitele stráží i samotného krále, kdyby se Edraellë něco přihodilo. Znovu naznačila hlavou úklonu, aby nemusela odpovídat na další omluvu a jemně se pousmála i přes veškeré své obavy. “Ano, princezno.“ kývla na souhlas, když její společnice shrnula důvody jejich ohlížení se a vlastně jen nahlas potvrdila znovu to, co se nejspíš oběma honilo hlavou – něco se děje. Ale kde se skrývala odpověď na to co se vlastně děje. Nemohla vědět odkud princezna ví, že zvířata zalezla do úkrytů, ale nevyptávala se, jen ustaraně přikývla na náznak, že tomu rozumí. “Kaylinn Leowyn, Vaše výsosti. Armádní oddíl Girlanů, externí voják v zácviku v Pulchramu.“ napřímila se – tedy pokud to z toho jejího rovného elfského postoje vůbec ještě šlo – a představila se hrdě jak svou hodností, tak i umístěním. Jméno svého oddílu nechala zatím hluboko zakopané v mysli, jelikož patřil k těm, které svou poslední misi nezvládl ale také při ní zahynuli. Až na ni. “Dovolte mi oponovat, princezno Edraellë. Jsem plně vycvičený člen Salangské armády a je mou povinností vás chránit stejně jako jsem slíbila, že budu chránit a hledat tvory v našem bestiáři. Jsem postěna, že o mě máte starost, ale prosím… nesnažte se mě chránit.“ pronesla a mírně sklopila na okamžik zrak. Představa, že by se ji princezna měla pokusit chránit a něco si přitom způsobit ji vrátila k myšlenkám na možné problémy, které by plynuly z následného rozhovoru s Eldrinem nebo Failonem. Jen to pomyšlení ji vracelo do těla zvláštní a nepříjemný pocit. Ať už ji vlastně má během toho všeho kolem potkat cokoliv.

Malá výhra, která přišla s další poznámkou vrátila Kay do obličeje trochu barvy. “Samozřejmě, zůstanu s vámi.“ ne proto, že by se bála zůstat sama venku, ale proto, aby měla jistotu, že bude princezna v bezpečí. Ale jak se zdálo slavila předčasně, jelikož když se rozhlédla po okolí, nakonec stejně daleko neodešli. “Neaan nás ochraňuj.“ zamumlala si sama pro sebe a ohlédla se po Edraellë. “Nemám nejmenší tušení, ale nebude se jednat o nic příjemného. Pojďte.“ pobídla ji rukou k odchodu směrem ke kasárnám. Ať už je tohle venku cokoliv, vevnitř přece musí být v bezpečí, vevnitř, musí být alespoň trochu bezpečněji než tady. Ještě, než princezna otevřela dveře ohlédla se Kay na nebe, aby byla svědkem záblesku, který se vinul po mracích směrem ke středu oné spirály a lhala by, kdyby řekla, že to s ní nic neudělalo. Nepříjemný pocit se změnil ve vyděšený a zavrzání dveří ji donutilo se otočit k princezně. “Dávejte pozor!“ to bylo jediné co stačila ze sebe vyrazit, než se přihnala tlaková vlna a odhodila ji dozadu. Chvíli neviděla nic, nejprve proto, že zavřela oči a poté kvůli silnému nárazu do stromu, kdy ji ze zad vyrazila bolest do celého těla. Ironie osudu, že je to jen pár týdnů, co do stromu narazila stejně tak při boji s armiarmou. Stará zranění přišla k sobě a elfka bojovala s vyraženým dechem lapáním po dechu a kašláním. Přítomnost další bytosti mezi nimi ji tedy byla jejím zrakem a sluchem oznámena až ve chvíli, kdy se to stvoření hnalo přímo na Edraellë. Ještě stále s mírnými obtížemi se vyškrábala za ozvěny kašlání na nohy a vytáhla z pochvy u pasu svou katanu a pokusila se doběhnout k Edraellë dříve než prase, aby se postavila před ni v obraně.


Strana:  1 2   další »