Příspěvky uživatele

< návrat zpět

26.11. - Louis Sherwood
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

24.11. - Louis Sherwood
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

22.11. - Louis Sherwood
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

16.11.2021 - Louis Sherwood
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

LUMINA

Bohužel mu nezbývalo nic jiného, než zachovat chladnou hlavu a trochu toho optimismu si tam i nechat. Měl totiž za to, že pak ta bolest, která mu šla kolem ruky, byla o něco slabší, když zatnul zuby a byl o něco více v klidu. Musel ale být více v klidu, protože pak později dělal chyby a on si žádné v tento moment dovolit nesměl. Šlo o nevinné životy a jeho osoba nepotřebovala mít žádné černé svědomí. Musel do toho dát všechno. Nad její poznámkou se o něco klidněji usmál a tiše se zasmál. „Pojďme ho dorazit.“řekl něco odhodlaně a jakoby se v něm aspoň trochu něco probudilo, tak zdravou rukou si prohrábl vlasy, aby mu nepadaly na čelo.
„Taky mě těší.“ řekl s drobným kývnutím hlavy. Opravdu si nemohli vybrat lepší situaci na seznámení, ale jemu bylo osobně nepříjemné, kdyby neznal jedinou osobu, která v tento moment společně s ním nasazovala krk. Bylo to od ní šlechetné a určitě musel později elfce poděkovat. „Vzpomínka to bude určitě zajímavá.“ řekl s pobaveným úsměvem předtím, než začal svůj pokus dostat tu potvoru na zem. Musel se ale chvilku soustředit na to, aby se to vůbec povedlo. ‚Hlavně v klidu.‘ slyšel slova své matky. Ta se vždycky zastávala toho, že na jejich element se muselo jít pozvolna a s klidem. Musel splynout se zemí, aby jí dovedl porozumět, a i když s ní pracoval Louis každý den, jisté mouchy se tam vždycky našly. Ani netušil, že zavřel oči, když se podíval na příšeru a cítil, jak zemětřesení mu pomáhá dostat monstrum dolu. Hodil ustaraný pohled na Dessielle, ale když viděl, že se dovedla otřepat z předešlého útoku, kterému nemohl zabránit, trochu si oddychl. Sice se mu nezamlouval pohled na to, jak jeho společnice skoro nemohla dýchat, ale mohl alespoň postarat o to, aby kamennou potvoru mohl dostat co možná nejdále od nich. Jeho kukadla se následně zaměřila na obludu. Sledoval, jak z ní padají kameny, které mu předtím sebrala k tomu, aby se mohla vůbec vytvořit. Zamračil se a ty šutry odsunul na stranu, aby si byl jistý, že kus svého těla na ně nehodí. Plus si mohl být jistý, že má případně další zásobu zbraní proti nepříteli, který se možná ještě neukázal. Jen doufal, že tato potvora bude jejich jediný nepřítel. Netušil, zda by zvládla ještě jednu. S jednou rukou se nedovedlo dělat zázraky, i když se o to opravdu snažil a překvapivě, zatím to bylo úspěšné. Sice jeho start byl trochu nejistý, ale jeho bojový duch se začal nejspíš pořádně probouzet. Trochu opožděně, ale byl rád, že se k tomu vůbec dostal. Protože dovedl dostat nestvůru dostatečně daleko, přiběhl Dess trochu napřed a mohl se postarat o to, aby znovu nespadla na zem. „Hele, snažím se.“ řekl na její poznámku s krátkým smíchem a pak se otočil na zeď, která byla ještě stále v pořádku, a pak na nepřítele. Museli jednat, co možná nejrychleji. Mohl se ještě probrat a vzít si ty kameny zpět. To se nesmělo stát. Nad její rádoby otázkou, jen nejistě přikývl. „J-jsem.“ řekl nejistě. Pak mu ale došlo, o co se vůbec jednalo. Musel se trochu šetřit. Nemohl své schopnosti využívat najednou a byl si jistý, že za chvilku začne být opravdu unavený, jestli si nedá aspoň trochu pokoj od užívání jeho pravé podstaty. Nejistě se na elfku díval, ale pak čapl čepel, kterou mu podávala. „Dobře, budu se snažit. Ty hlavně načerpej trochu dechu.“ řekl ustaraně a párkrát si pohodil s mečem v ruce. Musel si na zbraň trochu zvyknout předtím, než jí začne používat. Jedna dobrá rána a mohl to monstrum dostat. Koutkem oka se zaměřil na kameny, které z monstra spadly. Mohl je taky použít a taky to měl v plánu. Šutry, které spadly a byly na straně monstra, zvednul dostatečně na to, aby je později mohl mrštit na monstrum. Než ale dovedly pořádně na nestvůru rozdrtit, mečem se napřáhl a zasáhl monstrum do jediného místa, kde bylo možno. Jen v tu chvíli doufal, že to skončilo. Alespoň na chvíli.

LUMINA - LICHÁ - 6

V čem se musel přiznat, tak bylo to, že úplně netušil, co může očekávat. On popravdě netušil, jestli to, co měl chuť dělat, tak k něčemu bude dobré. Chtěl jen, aby se nikomu nic nestalo a aby se všichni vrátili domu v jednom kuse. Hlava mu stále začala dávat ty nejhorší varianty, které zrovna dovedla, a mág z toho byl nervózní. Rozhodl se ale toto všechno zamlčet. Opravdu tím nechtěl elfku zatěžovat, protože sama toho měla v tu chvilku na triku docela dost. Ne, nebyl čas na to mít vedlejší myšlenky a obavy. Tady šlo o zdraví lidí. Ani v ten moment pořád nemyslel na svou maličkost. Bylo to nejspíš z toho důvodu, že to měl zažito. Jeho matka a starší bratr byli ti, od koho se Louis učil tomuto „ignorování“ svého vlastního pohodlí. Přehlížel potřeby jeho osoby a dával je na poslední místo. A zhoršilo se to možná i potom, co měl jistý menší incident s ženou, a když si na ní takto vzpomněl, tak byl rád, že tam v tu chvilku ani nebyla. Sice nejspíš měla problémy někde jinde, ale byl si jistý, že se o ni její milý postará. Měl ale větší starosti o jeho bratry a matku. Odtrhl pohled, který byl na dveřích skleníku, zpět na jeho společnosti. Její smích ho poměrně zaskočil. Netušil totiž, jak si to má pořádně vyložit. Bála se anebo ukazovala světu, že se ho prostě nebojí? Nebo to byla past a ona ho dostala? Ne, tím si byl jistý. Kdyby mu chtěla ublížit, tak by to udělala už dávno. Plus by ani netušil, proč by mu něco dělala. Nikdy jí v životě neviděl. Předtím, než se ale stačil zeptat, zda jí nemůže nějak pomoci anebo zda se něco děje, do skleníku začal proudit dav a on měl co dělat, aby se uklidnil natolik, aby na ně nezařval. Vzpomeň si Louisi, ty jsi tady ten hodný bratr, říkal si sám pro sebe. Jenže jak jim může pomoci, když se mu nejspíš budou plést přes cestu.
Sledoval, jak se jeho společnice snaží setřást tu potvoru a Louis se musel odtrhnout, aby jí nějak pomohl. Nechtěl totiž s jeho nešikovností hodit nějaký ten šutr na ní. To by byla opravdu poslední věc, která by jim teď měla dělat nějaké potíže. Spíš on by měl chránit elfku jen z toho důvodu, že by bez ní byl úplně namydlený. Byl v tomto trochu sobec? Možná, ale v tento moment si to mohl dovolit a byl si jistý, že jeho společnice to nejspíš bere takto též. Potřebovali se navzájem a mág byl opravdu rád, že náhoda, nebo snad dokonce i osud, jí sem přivedl. Jeho pokus o pomoc nebyl zrovna úspěšný. Ano, bariéra pro zraněné byla opravdu k něčemu, ale jeho tělu to nijak nedopřálo. Hned takto ze začátku si musel zlomit ruku. Zkousl spodní ret a jen čekal, až se mu do pusy začne řinout krev, jak si nejspíš prokousne kůži. To byl opravdu jen zlý sen. „Bylo mi i lépe.“ oddechl si a nepříjemně se zamračil, na jeho tváři si ale chtěl držet ten svůj typický úsměv, který ale v ten moment vypadal opravdu bolestně. „Mohlo to ale být horší.“ Ještě taky o tu ruku mohl přijít úplně, že ano. Ještě ale stále mohl ovládat zemi tou druhou rukou. Na její poznámku o odlákání měl chuť akorát říci, že ať si neublíží. Jenže v ten moment opravdu on nemohl nic komentovat. To on tady byl momentálně se zlomenou rukou hned takto na začátku boje. Měl chuť si tu ruku obvázat sám, ale jeho elfí společnice si dovedla najít dostatečnou autoritu na to, aby někomu neznámému řekla. Obvykle by řekl něco ve smyslu, že se s tím ten chudák nemusí vůbec starat. Jenže teď si bez žádného komentáře nechal pomoci. Byl dostatečný blázen na to, aby jí nechal volně látat a pak by o ní nejspíš klidně i přišel. V tento moment ale opravdu bude držet jazyk za zuby a jen si povzdechne, když cítí, jak se mu ruka obvazuje a dává se k tělu. Cizinci poděkoval tiše a pak se otočil na společnosti, na kterou se jen trochu rozbolavěle usmál. „Říkejte mi Louisi a možná se na něčem dohodneme.“ řekl s menším pokusem o vtip a otočil se zpět na monstrum, které chystalo svůj další krok. Tím byl jeho pokus o zemětřesení. Potřeboval nějak to monstrum dát do latě a dostat ho na zem.

LUMINA (LICHÁ)

Moc se mu popravdě nechtělo vycházet ven. Pracoval tu, skoro tu i žil a přečkal tady ty nejhorší chvíle, které mu život mohla nabídnout. Připadal si tu skoro jako doma, kde bylo vždycky teplo a příjemně. Ale zase nebyl sobec a chtěl tento pocit dát i ostatním lidem. Staral se o skleník jen kvůli tomu, že to byla jeho práce. Chtěl tím udělat radost nejen sobě, ale i ostatním, kteří skleník navštíví. Rozdávat radost tou krásou bylo vždycky potěšení z jeho strany. Jenže to bylo i bezpečné útočiště, které v tuto chvíli bylo nejspíš potřeba daleko více než nějaká krása a potěšení. „Jdu s vámi.“ řekl seriózně. Chtěl jí pomoci, nehodlal tam stát. Neměl na pouhé koukání a nicnedělání. Jeho velká přepracována část osobnosti by mu to nikdy nedovolila, plus se to taky míchalo s jeho nesobeckostí. Na druhou stranu i celkem doufal, že venku před skleníkem najde své dva bratry a jeho matku. Věděli, že pokud ucítí nějakou nepříjemnost, tak mají přijít právě k němu do skleníku. Věděl, že by se o sebe postarali, ale stále je chtěl mít pohromadě a pod svým dohledem. Nechtěl se nazývat nejsilnějším mágem z jeho stávající rodiny, ale dovedli pracovat společně opravdu dobře. Každá ruka tu nejspíš bude lepší. Jeho tělo nebylo ani pořádně připraveno na tlakovou sílu, která mu zabrání tomu, aby se pustil dál k pomoci. Jako jeho společnice, taky ho to trochu odmrštilo, ale jeho milovaný element mu pomohl zpříjemnit přistání na podlahu skleníku. Dostal sice šlupku od nějaké cizí síly, ale aspoň jeho vlastní síla mu pomohla v tom si nezpůsobit zbytečná zranění.
„Bych se měl ptát vás!“ řekl s lehkým smíchem, ale jeho tvář říkala pravý opak. Teď spíše připomínal toho staršího bratra z jeho rodiny, ne toho jemného. Jeho optimismus mu na hlase možná zůstal, ale jeho tvář a tělo bylo připraveno na bitvu. Žádný strach necítil, byl připraven na všechno, co mu matka příroda nadělí. Jen si úplně nebyl jistý, jestli ta síla pocházela od matky přírody. Když se podíval na svou společnici a ujistil, že je v pořádku, oddychl si a upřel svou hlavu na to, aby se dostal ven. Jenže lidi, kteří se hrnuli dovnitř, mu to neumožnili. Tak alespoň měli dostatečný rozum se sem nahrnout. „Pomalu! Nemačkejte se! Je tu místo pro všechny!“ zavolal na ně Louis, jeho starostlivá a taková trochu automatická reakce do něj kopla, aby s tím něco udělal. Pár lidí se jeho voláním zklidnilo, ale zbytek na tom moc dobře nebyl.
Pomohl zraněným na jednu část ke stěně, aby je ostatní neušlapali. Vždycky měl na mysli elfku, aby se k ní vždycky vrátil. Popravdě byla tady zatím jediná, která by mu mohla pomoci. Nedovedl se totiž pořádně vyznat v lidech, kteří v ten moment sem vlezli. Ne, že by jim nedůvěřoval, ale spíše je v tu chvilku nerozeznal. Když se koukal kolem sebe, oddychl si, když už byli trochu seskupeni. Co se mu ale nelíbilo, tak neznámá síla, která mu pomalu a jistě sebrala balvany, které si předtím dal do své blízkosti. Rychle se otočil, aby uhranul na svého nového nepřítele, který byl stvořen z jeho elementu. Byla to snad zkouška na jeho osobu? Doufal, že to byla spíše náhoda. Stvoření na něj a dívku hodilo šutry. Jeden z nich, který letěl jeho směrem, se snažil zastavit jeho schopnostmi a následně ho mrštit zpět na stvoření. „Souhlasím!“ zavolal nazpět na elfku a vytvořil štít z kamene, který by mohl zabránit dalším zraněním u nevinných.

LUMINA

Jeho začátky se seznamováním nebyly vždycky růžové. Sice si kolikrát říkal, že by měl cítit otřesy, když se k němu někdo blíží a měl by si to uvědomit. Řekněme, on je cítil, ale jeho paměť vždycky odběhne jinam. Vždy se zaměřil na práci anebo něco jiného, co ho v tu chvilku napadlo, že zapomněl vnímat své okolí. Zamrkal trochu překvapivě, když se zakoukal na dívku, která očividně byla jeho poposkočením stejně překvapená a nejspíš se už natahovala pro meč. On se ale včas stačil usmát, aby kdyby náhodou ukázal, že on opravdu hrozba není, pokud mu ona nepřišla ublížit. Trochu zmateně na ní hleděl, kvůli správné osobě. I když se často říkalo, že za všechno mohl zahradník, tak tenhle byl úplně mimo. Snažil se o to, aby to tak bylo. Nikdy nebyl ten, kdo by se míchal do věci někoho jiného. Vždycky byl pro nějaké kecy a pomluvy hluchý. Nechápal, proč se o to lidi museli vždycky starat. „Dobře, jen povídejte, co byste potřebovala.“ řekl s milým úsměvem, očka plná zmatenosti. Co by mohl říci dívce, elfe, která odsud nebyla.
Když se ho dívčina zeptala, zamyslel se. Možná to jméno znal, něco mu totiž říkalo. V tu chvilku si totiž nemohl pořádně vzpomenout. Cítil totiž něco, co tu před pár minutami nebylo. Měl chuť přemýšlet jak nad její otázkou, tak se soustředit na to, co bylo ve vzduchu podezřelé. Dívčina to očividně cítila taky, protože se zastavila uprostřed její otázky. Co to mohlo jen být? Na její poznámku, přikývl, koukajíc nad sebe. I přes boty cítil, jak je zem nervózní, až se z toho začala třást. Nebylo to nic strašného, ale mohl si jen představit, jaké to muselo být venku. Chránil je skleník, ale cítil, jak se to postupně bude zhoršovat. „Počkejte! Skleník by nás měl ochránit. Venku to může být daleko horší!“ zavolal na ní, ale než se dovedl za ní vydat, zastavil a nervózně pohlédl na hordu kamenů, která byla v rohu místnosti. „Cítím. A ani trochu se mi to nelíbí.“ odpověděl ji a s mávnutím rukou si přitáhl balvany, které by se mu mohly v případě nouze hodit. Kusy kamene ale zůstaly na zemi, nechtěl se unavit hned. Nehodlal tu ale zůstat, pokud děvče chtělo odejít. Ano, bylo tu bezpečněji, ale i tak nemohl dopustit, aby se ostatním něco stalo. Elfku neznal, ale to mu popravdě v tu chvilku bylo jedno. V ten moment se jen modlil, že bratři a matky jsou v pořádku. Zakroutil ale hlavou, teď se musel soustředit na to, aby dostal tu elfku odsud živou a nejlépe ochránit lidi venku, pokud jsou taky v nebezpečí. Strach necítil, ale dýchal hluboce, aby utáhl své schopnosti a adrenalin na uzdě. V ten moment jen doufal, aby se tady objevil jeden z jeho bratrů a řekl, že je to jen vtip, který na něj dovedli uspořádat. Popravdě, pokud by tomu tak bylo, nejspíš by na ně hodil ty balvany, co byly skoro u něj.

LUMINA

Jak si Louise užíval včerejšího dne, tento den mu nějak opravdu nevyhovoval. A to nebylo tím, že se jeho mladší bratr rozhodl u něj na pár dnů zůstat. Declan je ale jedno velké klíště a musel svému staršímu bratrovi pořád chodit za zadkem. Taky se vůbec neohlásil, takže ho dnešního rána vyděsil, když si akorát dělal starší mág snídani. Řekněme, že Louise málem udělal svému mladšímu bratrovi letecký den. A kvůli tomuto překvapení přišel do skleníku skoro pozdě. Měl toho na práci opravdu dost a byl rád, že si může od svého mladšího bratra trochu odpočinout. Prakticky si zvykl na to, že už nějakou dobu bydlí sám a nemusí se starat o nikoho jiného než o sebe. Takové ty občasné návštěvy jeho matky anebo sourozenců nepočítá, jednou začas je rád uvidí a pohostí. Jenže na to se alespoň dovede připravit. Declan očividně miloval moment překvapení a rozhodl se zkrátka dráždit hada bosou nohou. Jenže ten had byl spíš taková užovka, která vás sice kousne, ale neudělá to s vámi absolutně nic. Louise by mohl svému mladšímu bratrovi hrozit, jak chtěl, ale stále ho měl rád natolik, aby ho nevyhazoval z domu. Sice si říkal, proč nezavítal za jeho matkou, protože on byl zkrátka její mazánek, anebo za jejich nejstarším bratrem, který měl mít snad i volno v ten den, co mu naposledy říkal. Jenže Declan byla horká hlava a navíc se vrátil z cest. Louise očividně bydlel blíže a tak schytal první dobrou.
Teď ale byl v práci a nemohl se nechat stresovat nad jeho bratrem, který si nejspíš uvelebil na jeho pohovce anebo posteli. Byl rád, že počasí nebylo až tak moc hrozné, a měl alespoň do práce lepší cestu. Ve skleníku sice počasí venku bylo na nic, ale i což. Mohl se radovat z toho, že včera pršelo a zalilo to kytky, které měl na oknech svého domu. Než se dovedl vydat pořádně dovnitř, oslovil ho hlásek, který neznal, a proto se sebou trochu trhnul a byl rád, že měl svou magii pod kontrolou natolik, aby nezpůsobil zemětřesení. Otočil se za hlasem a nervózně se na děvče usmál „Z-Zdravím vás. Ano, pracuji tady.“ Většina lidí plus mínus znala obličeje těch, co se pohybují okolo skleníku. Usuzoval proto, že děvče nebylo zdejší. Pokud by přišla otázka na to, proč nic neusuzoval podle toho, jak děvče vypadalo, tak by na to řekl, že takovéto věci neřeší. On nebyl zrovna někdo, kdo by se měl vyznat v něčem jiném, než jsou kytky a stromy. „Pokud budu moct, tak vám rád pomůžu.“ řekl a koukl se kolem, aby našel nejbližší lavičku, na kterou ukázal. „Můžete se posadit, abychom nestáli takto při vchodu, pokud samozřejmě nepospícháte.“ dodal, snažíc ze sebe neudělat úplného blbce. Protože se stávalo málokdy, že by ho takto někdo odchytil, mluvil v práci skoro minimálně, nebo se o to alespoň snažil. Zatím se ale musel poplácat, dával to dobře.

ASHRYN "VIPER"

Ze začátku neměl ani pořádně v plánu nikam v ten den jít. Protože Louis miluje spíše svůj klid a klid obrovského skleníku, nerad z něho chodí a kolikrát by tam zůstal raději, než u sebe doma, kde bydlí úplně sám. Vždyť to nejspíš znáte; každý má občas tu náladu schovat se před každým možným člověkem, protože i jen kolemjdoucí tě otravuje jen svou přítomností. V ten den, ale tomu tak v jeho případě úplně nebylo. Nepohrdl by svému vlastnímu klidu, protože sáhněme si na srdce; kdo ho rád nemá? Jenže v době oslav se tato jeho nervózní nálada začala trochu měnit a Louis byl občas schopný si trochu poposkočit do reality extrovertů a kouknout se, jaké to je bezproblémově si povídat skoro se všemi. Protože ale to neměl v plánu, musel ho někdo přinutit, a protože jediní lidi, kteří jsou to schopní, jsou jeho bratři, i tentokrát se této role ujali. Protože Lucian měl v ten den volno a Declan se rozhodl vrátit na pár dní domů, Bohové ví odkud, čapli prostředního bratra, aby si také jednou něco užil. A to, že prostřední bratr netuší, jaké to je mít zábavu mimo jeho oblíbený skleník, tak je vůbec nezajímalo. A i když čekal, že ho bratři někde nechají, což také udělali, netušil, co sám se sebou. Měl si snad něco koupit? Stánky koukal, že už byly otevřené, tak proč se neosvěžit něčím? Sice nezamířil pro alkohol, protože buďme upřímní, na to na něj bylo trochu brzy. Připadal si jako dítě, ale on na něco tvrdého v ten moment chuť opravdu neměl. Rozhodl se proto vzít šťávu z lesních plodů, kterou do sebe kopl během minuty a měl chuť si jít pro další. A i když by to neměl úplně dělat, protože se s tím zbytečně unavuje, přivolal si k sobě tři malé kamínky, které se mu začaly vznášet mezi prsty. Tohle dělal jen kvůli tomu, aby se trochu pobavil. Pobíhající děti na něj koukaly s úžasem, i když prakticky nic tak extrémního nedělal. Trošku pochyboval, že by zemětřesení je nějak nadchlo a nejspíš by ho pak hodili do vězení, že něco takového vůbec dělá. Do problémů se opravdu dostat nepotřeboval. Proto se na ně jen drobounce usmál a pokračoval tam, kam ho nohy nesly, i když vůbec netušil, kam to bylo. Zastavil se ale na chvilku a zmateně se díval na dívku, konkrétně na temnou elfku. Za svůj život viděl jen jednu a nikdy by nečekal, že by někoho takového našel právě na oslavách. Stál proto nedaleko ní a snažil se přijít na to, jestli jí má oslovit anebo jen tak bezmocně koukat, protože to dělal prakticky celou dobu. Jak oslovit temného elfa? To byla pro něj otázka dne.