P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další »

Usmála jsem se na něj. Byla jsem tak strašně ráda, že se tohle nedorozumění dořešilo a já si mohla užívat jeho přítomnost. To, že jsem tady s ním, že jsem v jeho přítomnosti, která mi byla tak neskutečně příjemná. Musela jsme se usmívat jak nějaké sluníčko, které právě vylezlo na obzor. Jak měsíček, který se ujistil, že má na obloze všechny své hvězdy. Tak jsme si přišla. Šťastná, spokojená. Zasmála jsem se jeho poznámce, že ho může Joshua jednou měsíčně obejmout, i když to asi nebylo úplně na místě, takže jsem se taky hned omluvila. Poslouchala jsem, c všechno říkal. Naslouchala jsem mu a malinko jsme u toho pokyvovala hlavou, že tomu rozumím. “Mluvil jsi s ním o tom? Že víš, kdy to dělá jen pro zábavu a není ti to příjemné?“ Zeptala jsme se zvědavě a zvedla k němu modrá očka. “Vážně by udělal něco takového?“ Malinko jsem se zasmála, protože mi to přišlo trochu šílené. “Pořád jsme překvapená, že jsem já ten další člověk.“ Pronesla jsem skoro zasněně. Byla jsem spokojená a opravdu moc ráda, že jsem to zrovna já, jen mi to pořád bylo trošku záhadou, proč zrovna já a ne například některá z jeho spolužaček na Akademii. [„To je strašné, že si z něj utahovali kvůli těmhle věcem. Kvůli tomu, že mu něco nevěřili. Je mi ho líto.“/color][/b] Soucitně jsem si povzdechla a sklopila pohled. Opravdu mi ho bylo líto. Nemohlo to pro něj být jednoduché. Ani pro něj, ani pro Doriho. “Neboj, nepovím mu to. Budu o tom mlčet.“ Slíbila jsem mu a znovu k němu zvedla pohled.
Tak nějak skoro nevědomky jsme se rozmluvila o všech svých pocitech, které jsme prožívala při prvním setkání. Bylo u mě dost normální mluvit o pocitech a vzpomínkách. Ráda jsme si je připomínala. Ráda jsem se díky nim dostávala do toho momentu, kdy jsme je mohla prožít znovu. Usmívala jsme se, když jsme to říkala. Moc jsme doufala, že budeme mít ještě dost takových momentů. Neean jsem o to prosila. “Vážně?“na tvářích se mi objevil ruměnec a já ho sledovala, jako by byl jediný na celé Alteře. Poslouchala jsem jeho slova a cítila jsem, jak byl ruměnec výraznější a výraznější. Koukala jsem na něj jak nějaké zamilované štěně. Pak jsme překvapeně zamrkala. “J-já… já byla tvůj p-první polibek?“ Jestli jsem byla předtím červená, tak se to nedalo srovnávat s tím, co se dělo v mé tváři. Přišla jsem si teď tak výjimečná. Cítila jsme ty motýlky v břiše, kteří mi tam poletovali, a já na něj koukala, jak na tu nejkrásnější květinu v celém skleníku. Hlavou mi toho najednou poletovalo tolik. S ním jsem si přišla jedinečná.
Samotnou mě zabolelo to, že nastane den, kdy odjedu domu, nebo do jiného království. Věděla jsem, že se to každým dnem blížilo a to mě bolelo o to více. Byla to nepříjemná bodavá bolest u srdce. Nechtěla jsme myslet na to, jak dlouho ho neuvidím. Jak dlouho to bude, než se budu moct znovu zakoukat do jeho očí, nasát jeho vůni, nebo ho obejmout. Bylo mi z toho smutno. “Nechci odjíždět…“ Poznamenala jsem značně smutně, když jsem sklopila pohled k zemi. Bylo mi to líto. Bolelo mě to.
Jeho otázka mě překvapila, ale mile. Mohla jsem říct, že mám přítele. Že je můj a já jeho. Tiskla jsem se k němu v objetí a užívala si to, že můžu cítit, jak voní a můžu cítit jeho teplé vřelé objetí. Zvedla jsem k němu při objetí pohled. “Je to v pořádku. Věřím, že ty pocity poznáš, naučíš se je poznávat a rozeznávat. Zvládneme to spolu. Nechci a nebudu na tebe tlačit.“ Myslela jsem to zcela vážně a upřímně. To už jsem se od něj odtáhla. Chtěl mě políbit a já mu to dovolila. Nemusel se ptát. Mohl to udělat kdykoliv jen chtěl. Když se ke mně přiblížil, znovu jsem cítila ten příjemně nervózní pocit, i tak jsem byla ale já, kdo se postavil na špičky, aby se nemusel tolik sklánět a políbila ho. Cítila jsme jeho hebké, měkké a hřejivé rty na svých. Zavřela jsme na pár vteřin oči a užívala si tenhle moment, jako by měl být ten poslední. Po polibku jsem se mu zadívala do očí, stejně tak jako on do mých. Byla to úžasná situace, kterou jsem si vrývala do paměti. Klidná, romantická, nádherná. Malinko překvapeně jsem sebou cukla, když tak ustoupil s přerývavým dechem. Jemně jsme si skousla spodní ret. Tohle byl jeho limit. “Neomlouvej se. Nic se neděje.“ Chápavě a mile jsem se na něj usmála a přikývla. Hned jsme se chytla jeho rukávu, který mi znovu nabídl. “Pokud se podělit chceš, ráda ho ochutnám. Je tu někde nějaká lavička kam… kam bychom se… mohli posadit.?“

Byla jsem opravdu moc ráda, že se mi povedlo získat možnost, tady tančit. Na takovýchto obrovských a nádherných slavnostech. Mohla jsem se zase podívat na nějaké to nádherné nové místo a u toho si užít tance. Jediná věc, která by to mohla vylepšit, by byla přítomnost Doriho a mé rodiny. V ten moment by to bylo zcela bezchybné. I přesto, že jsem tady neměla svou společnost, tak jsem si to tady náramně užívala. Zrak mi jenom přecházel z toho, jak nádherné to tady bylo a co kazrafané dokázali se svou magií. Magie mě vždy jistým způsobem fascinovala, vzhledem k tomu, že my elfové, jsme magií neoplývali.
Když jsem tančila, byla jsem naprosto šťastná. Byla jsem ve svém živlu a dávala to svými pohyby najevo. Dost jasně najevo, řekla bych. Tančila jsem do rytmu hudby, pohybovala jsem se ladně, elegantně a lehce, jako nějaký vítr. Nechávala jsem látku svého oblečení, aby se vlnila vzduchem. Oči jsem měla zavřené a hlavu zcela klidnou. Na rtech jsem měla úsměv a v hlavě se mi odehrávaly jen ty nádherné vzpomínky, které mi zahřívaly srdíčko, a nutili mě se usmívat ještě více. Na tváři jsem měla šťastný úsměv plný štěstí, energie, pohody a klidu. Tak jako látka šatů, tak i vlasy se mi vlnily vzduchem. Tělo tančilo na hudbu skoro samo. Splynulo s hudbou. Nechala jsem hudbu proudit skrze mě. Nechala jsem hudbu, aby ovládala moje tělo. Ani jsem se nenadála, a hudba skončila. Stejně tak, jako skončila hudba, na kterou jsem tančila, skončila jsem i já sama se svým tancem v jedné z mých závěrečných pozic. Byla jsem šťastná, plná klidu, radosti, harmonie. Oči jsem otevřela a viděla tu radost v očích ostatních. To nadšení, které mě zahřálo u srdce. Tleskání, které se ozývalo a ujišťovalo mě, že se jim mé vystoupení líbilo. Byla jsem mírně udýchaná, ale zářila jsem jak nějaké to sluníčko. Po svém představení jsem se ještě uklonila, než jsem se rozešla pryč, abych uvolnila místo další umělkyni, kterou jsem míjela při odchodu. Usmála jsem se na ni a pokračovala v cestě, než jsem narazila na kazrafanku a její kresbu… kresbu mě samotné? Cítila jsem, jak se mi malinko nahrnula krev do tváří a rozhodla jsem se na kazrafanku promluvit. Vyrušit ji.
Doufala jsem, že jsem ji moc nevylekala, nenaštvala, nebo neurazila. Přeci jen jsem ji nakukovalo, jak se říká, přes rameno, což se ji nemuselo zamlouvat. Přeci jen to byl jakýsi zásah do osobního prostoru, do soukromí a já to teď narušila. Porušila. Upravila jsme si pár pramenů blnd vlasů, když jsme na kazrafanku promluvila a chválila ji její výtvor. Musela jsem se ale i usmívat. Prohlédla jsem si ji a byla strašně rozkošná. Měla krásná ouška i ocas. Kazrafané mě v tomhle ohledu neskutečně fascinovali. To, jak byli podobní kočkovitým šelmám. Chvíli jsem ji zkoumala pohledem, ale ne nijak opovržlivě, povýšeně, nebo odsuzovačně. Naopak s fascinovanou tváří, než jsem si uvědomila, že je to neslušné a malinko jsem zakroutila hlavou, abych se vzpamatovala. “Omlouvám se. Nechtěla jsem na vás tak neslušně civět. Jen… vždycky jste mě fascinovali a ani si nepamatuji, kdy jsem byla naposledy ke kazrafanovi tak blízko. Máte nádherně barevnou srst.“ Usmála jsem se mile na dívku, i když mírně nervózně, protože jsem se bála, jestli moje slova nejsou moc troufalá, nebo tak něco. Sledovala jsem ji a čekala na to, až promluví, ale pro mé překvapení to nepřišlo. Sledovala jsem ji, jak vytrhla papír s kresbou a následně mi ji podala. Překvapeně jsem zamrkala a začervenala se znovu. “To je… To je pro mě? S-svatá Neean… Děkuju.“ Sledovala jsem dívku s překvapeným a skoro až dojatým pohledem. Dojalo mě, že ji můj tanec zaujal natolik, že se rozhodla mě nakreslit. Kresbu jsem si od ní vzala a hned jsem ji pohledem zkoumala. Na tváři jsme měla užaslý úsměv, kdy jsem se ani nestačila divit. Z toho mě ale přerušila kazrafanka, která cosi napsala na papír a já si to přečetla. “U Neean. Mockrát děkuji! Jsem neskutečně šťastná, že se Vám můj tanec líbil!“ Pronesla jsem neskutečně nadšeně. Byla jsem překvapená, že nemluvila a v hlavě mi běhaly otázky, jestli je nemocná, nebo se ji něco stalo. Jestli ji někdo ublížil, nebo ji něco vyděsilo natolik, že nemluví… Mé nadšení bylo upřímné a bylo to vidět. “Nemáte mi za co děkovat. Jsem velice ráda, že jsem Vás inspirovala. A jsem velice polichocena tím, že jsme Vás inspirovala zrovna Vás a ještě k tomu k tak nádherné kresbě. Je překrásná a já Vám za nic moc, opravdu moc děkuji.“ Hlas jsem měla klidný, ale bylo na něm slyšet, že mě to dojímalo. Byla to tak milá a hodná dívka. “Máte obrovský talent. Živíte se kreslením?“ Zeptala jsem se hned zvědavě a sledovala ji s nadšeným úsměvem na tváři. “Mimochodem… jmenuji se Nalaea. Klidně mi říkejte Nala.“ S těmi slovy a úsměvem jsem ke kazrafance natáhla ruku, abych si s ní mohla potřást.

Akce v Pulchramu byla úžasná příležitost, jak navštívit nové místo a zatančit si tam. Ukázat ostatním krásy tance a jak dokáže být hudbu nádherná. Co člověk dokáže, když se ji nechá unášet. Bylo mi líto, že jsem tu nemohla být s někým. Nešlo o jentak někoho. Mrzelo mě, že tady se mnou nemohl být Dori. Ráda bych mu ukázala, jak tančím. Ukázat mu, jak tanec s hudbou tvoří úžasnou kombinaci. Nenutila bych ho do tance se mnou, to v žádném případě. Věděla jsem, jaký na to měl názor, už od našeho prvního setkání. Ale ukázat mu něco málo, to bych moc ráda. Také jsem ale chápala, že byl zaneprázdněn studiem, že cestování do jiného království by pro něj bylo náročnější. I když tady se mnou tedy fyzicky nebyl, pořád tu se mnou byl ve vzpomínkách, v myšlenkách, srdci a především… díky broži motýlka, kterou mi dal, měla jsem pocit, jako by tady se mnou opravdu byl. Jakoby tu byl vedle mě a to jen díky motýlí broži, kterou jsem měla připnutou na šatech. “Třeba budu mít jinou možnost, ti něco ukázat.“ zamumlala jsem si sama pro sebe, když jsem v ruce držela brož připnutou na šatech. Měla jsem chvilku před vystoupením, jak jsem měla možnost se tady domluvit. Nebylo to nic těžkého. Bylo to naopak poměrně lehké. Minimálně z mojí strany. Teď už mi jen stačilo, být připravená na vystoupení.
Upravovala jsem si tedy lehké, zelené šaty elfího stylu z velmi lehké látky a krásně zdobené lístečky. Byly to šaty přizpůsobené pro tanec, aby se látka při mých pohybech jednoduše, ladně a elegantně vlnila. Vlasy jsem měla rozpuštěné, přičemž jsem v nich měla několik zdobených copánků, které byly zdobené různými kovovými kroužky, lístečky atd. Ve vlasech jsem měla taky zdobenou čelenku elfského stylu. Byla zelené barvy ve stylu přírodních prvků, lístků, klacíků ve středu měla vyobrazenou srnu a zelený drahokam. Párkrát jsem si přejela po motýlkové broži, která při tanci nesměla chybět, a s úsměvem jsem vyšla na místo, kde jsem měla vystupovat. Kde se mělo odehrávat moje vystoupení. Jen co jsem došla na místo, všem jsem se uklonila s laskavým a veselým úsměvem na rtech. Rozezněla se hudba, což značilo začátek mého představení. Jak hudba pomalu začala, sama jsem se začala pomalu hýbat do rytmu. Ladné a elegantní kroky, díky kterým se vlnily mé šaty, stejně tak, jako vlasy. Na rtech jsem měla spokojený a šťastný výraz, který máte na tváři tehdy, kdy děláte něco, co opravdu milujete. Hudba mě začala pohlcovat víc a víc a já se ji nechala více a více ovládat, ovlivňovat. Zavřela jsem oči a nechala se hudbou plně pohltit. Splynula jsem s hudbou v jedno a tančila jsme tak ladně, jak jenom to šlo. Užívala jsem si to. Byla jsem ve svém vlastním světě plné magie, i když jsem ji já sama nevládla, jako zbytek elfů. Ani jsem se nenadála a hudba se začala tišit a uklidňovat, což akorát tak značilo konec mého vystoupení. Až když hudba opravdu ustala a já skončila ve své závěrečné pozici, kdy jsem byla mírně zakloněna na jedné noze s nataženou rukou nad hlavu. Druhou nohu jsem měla pokrčenou a ve vzduchu tak, že se chodidlo dotýkalo kolene. V této pozici jsem byla pár vteřin, než jsem radostně a šťastně otevřela oči a mírně udýchaná jsem se postavila z pozice a uklonila se. Slyšela jsem ty údivné zvuky, i potlesk. Uklonila jsem se šťastně s úsměvem ještě jednou, než jsem se zase vzdálila z místa a uvolnila ho pro někoho dalšího, kdo by vystupoval.
Už jsem se odcházela pryč, když jsem procházela kolem jedné kazrafanky. Vím, že to nebylo úplně slušné, ale oči mi zabloudily k papíru, který měla před sebou a zahlédla tam část kresby, která i připomínala mně při tanci. Překvapeně jsem zamrkala a koukala na kresbu, než jsem stočila hlavu ke kazrafance a s jiskřičkami v očích jsme se na ni usmála. “Ahoj. Moc… moc se omlouvám, že ti koukám přes rameno, ale… je to nádherné.“ Očka mi jen zářila. Tón jsem měla přátelský a příjemný a celou dobu jsem se usmívala.

Poznámka o výšce padla spíš z toho důvodu, že jsem moc nevěděla o tom, jaký je rozdíl v tom, že ani jeden nemáme 160 čísel, takže bychom si ani jeden neublížil, ale mě i tak chytil. Byla jsem mírně zmatena a tomu napovídal i můj výraz. Pak jsme se ale malinko pousmála. “Já vím, že jsi to nemyslel nijak zle. Jen jsme z toho byla mírně zmatena. Neviděla jsem, v čem je vlastně ten rozdíl, ale když to říkáš takhle… ano, už to chápu. Už ten rozdíl vidím.“ Přiznala jsem s lehkým úsměvem na rtech. Pak jsem se ale malinko zasmála nad tím, že ho může jednou měsíčně obejmout. “Promiň, nechtěla jsem. Je mi to znělo vtipně, ale rozumím. Je zase hezké, že se kvůli němu pokoušíš vyjít ze své osobního prostoru.“ Zhodnotila jsem mile a sledovala jsem ho u toho. Pak jsme se na něj koukla s takovým až dojetím. “Je to od tebe moc hezké. A myslím, že toho využívá, protože jsi mu blízký a nechce přijít o tu možnost ti to ukázat. Možná z toho má třeba trošku strach.“ Pronesla jsem zamyšleně myšlenku, která mě právě napadla.
“Nene. To vůbec není pravda, Dori. Bylo to od tebe správné. Vyhodnotil jsi to tak. Není nikdo, kdo by mohl říkat, co je, nebo není správné, když jde o věci, které chceš říct, nebo si je nechat pro sebe, jako vlastní soukromou vzpomínku. Ano, je to správné, že některé věci víme jenom my. Joshua nebude vědět nikdy, jak moc jsme měla motýlky v břiše, když jsi mě políbil. Nebude ani vědět, jak moc mi tlouklo srdce, když jsi mě objal a já cítila tvou vůni.“ Vypadlo ze mě pár detailů, na které jsem hodně často myslela. Nechtěla jsem, aby se cítil zle z nějakého důvodu, který se mohl zdát, že se tu díky mně objevil. “A… doufám, že… budeme mít příležitost ještě nějaké takové momenty… vytvořit.“ Pronesla jsme o něco tišeji a začervenala jsem se. Pak mě ale vykolejil. Zasekla jsem se, když mi zase tak řekl. Nalie. Usmála jsem se, jako bych prvně zahlédla květinku, do které jsem se hned zamilovala. “Jsem ráda, že jsi rád. I já jsem ráda, že jsem tě můžu znovu vidět.“ Chvíli jsem uvažovala, ale nakonec jsme k němu opatrně natáhla ruku a hřbety prstů jsem ho jemňounce pohladila po tváři. “Ani jeden jsme neudělal něco zle. Nechme to tak.“ Pronesla jsme to tiše a klidně. S úsměvem a pokusem tuhle debatu ukončit. Ruku jsme pak rychleji stáhla k sobě a raději se podívala jinam. Ať ž před mou rukou ucukl, nebo mě nechal se ho dotknout.
Opravdu hodně mě potěšilo, že i on na mě myslel. Štěstí ze mě jen sršelo, díky tomu. Sama jsem na něj často myslela. Vracela jsme se myšlenkami k tomu setkání a k těm všem pocitům. Proto jsme se rozhodla, že chci využít toho, že jsem ještě v Lumině a chtěla jsem ho vidět. Udělat mu radost a tak došlo na koláč.
Překvapil mě svými slovy, ale hezky. “Dobře. Budu ji opatrovat, jak oko v hlavě. Bude mít aspoň pocit, že jsi se mnou, i když budu třeba doma v Salangu, nebo jinde na cestách. Děkuju.“ Udělal mi tím velkou radost a jak jsme řekla, budu mít aspoň pocit, že je tam se mnou. Následovalo ale ještě o mnoho větší překvapení, které jsem vůbec nečekala. Nevěděla jsem, jak reagovat, co říct, takže moje reakce byla mírně sekavá. Dokonce jsem měla pocit, že jsme v jeho očích zahlédla paniku? Sama jsem měla v očích slzičky. Nešlo o slzy bolesti, smutku, nebo strachu, ale slzičky štěstí. Měla jsem obrovské nutkání ho obejmout. Cítit ho u sebe, dotknout se ho, nadechnout se jeho vůně. Ale respektovala jsem jeho osobní prostor, i když mi to už jednou dneska ujelo. Když mě ale objal on, neváhala jsem. Sama jsem se k němu natiskla a objala ho kolem pasu. Cítila jsem, jak mi slzičky štěstí stekly po tváři. Nadechla jsem se jeho vůně a v tenhle moment jsme si přála, aby se zastavil čas. Jeho zmatek byl poznat díky tomu, co říkal. “Omlouvám se, nechtěla jsme tě nijak vyděsit, nebo vystresovat. Jen jsem byla zaskočena a nevěděla jsem, jak přesně mám reagovat. A ano, měla jsem skleněné oči, ale to bylo jenom štěstím… stejně tak, jako jsou ty slzičky.“ Pomalu a opatrně jsem se od něj odtáhla, když mě z objetí pusti, přičemž mohl vidět ty slzičky na tvářích, ale i šťastný úsměv. Slzičky jsme si setřela, ale usmívala jsem se pořád dál. “Mám tě opravdu moc ráda a není za co se omlouvat.“ Ujistila jsem ho ještě jednou s úsměvem na rtech. Svatá Neean. Kdyby mi někdo řekl, že si v Lumině najdu znovu někoho, do koho budu takto zakoukaná a že budu jeho dívkou, nevěřila bych mu, ale teď to tady bylo. Zeptal se mě a já s nadšením souhlasila. “Ano. Přítelem.“ Přikývla jsem a sledovala jeho oči, které bych dokázala sledovat klidně celý den. “Budu šťastná, když o tobě tak budu moct mluvit, když o tobě budu někomu říkat.“ Věděla jsme, že se najdou tací, komu budu o Dorim chtít říct,a le také jsme věděla, že bude lepší, když budou osoby, kterým to povím až později. Třeba takový Aster. Bála bych se jeho reakce, kdybych mu řekla, že jsme si našla přítele v Lumině. Znovu. Nechtěla jsem, aby se rozhodl dělat Dorimu nějaké problémy, protože by se o mě bál. Byla jsem šťastná, když jsem viděla jeho radost. Cukla jsem sebou, když mi vyškubl rukáv, ale zasmála jsem se. Zasmála jsem se nad tou radostí, kterou jsme oba měli. Neváhala jsem a sama jsem si s ním propletla prsty. Viděla jsem, jak se ke mně pohl, ale zastavil se. Nestihla jsme tu situaci ani vyhodnotit, jen jsem se usmála. “Můžeš. Jsem tvá dívka. Nemusíš se mě na to ptát.“ Bylo to poprvé, co jsme to řekla a znělo to tak krásně. Tvá dívka. Když jsem to ale dořekla, stoupla jsem si na špičky a byla jsem to já, kdo natiskl své rty na jeho. Na hebké a hřejivé rty. Zavřela jsem oči, abych si užila každou sekundu, než jsem se poodtáhla a zadívala se mu do očí s nevyřknutou otázku, jestli je v pořádku to, co jsem udělala.

Tahle scenérie byla opravdu hodně překvapující a řekla bych, že pro mnohé z nás. Nejen pro mě, ale i pro kolemjdoucí, stráže, nebo samotného Doriho s Joshuou. Byla jsem hodně zmatená ze spousty věcí, ale poněkud rychle to vystřídal strach ohledně toho, zda jsem něco nepokazila těmi jablky. Musela jsem mezi dvěma přáteli těkat pohledem. Bylo vidět, že se znají dlouho a mají vybudovaný mezi sebou nějaký vztah, který jim umožňoval komunikaci, kterou jsem já nechápala. Nebo jsem si aspoň myslela, že není možnost, abych to vyloženě chápala. Když se rozezněl Doriho hlas, pousmála jsme se. Stále nervózně, ale to jenom na chvilku. To jenom do té chvíle, než mě svými slovy ujistil, že je všechno v pořádku. Dokonce jsme se tomu i melodicky zasmála. Bylo sladké, jak se dokázal zamotat do svých slov, i když se do nich vlastně vůbec nezamotal. Poslouchala jsme jeho monolog, ale když se ozval blonďatý kamarád, získal mou pozornost. „To je v pořádku. Mám ráda, když říká tohle všechno. Je to zajímavé a je vidět, že má mysl svobodnou a ne nijak svázanou. A vždycky se dozvím něco víc.“ Pronesla jsem k blonďákovi a pak se malinko rozzářila jak hvězdička, když jsem si uvědomila, že Joshua pronesl Doriho příjmení. Muselo to vypadat komicky, když jsem mluvila, a mluvila a mluvila a z ničeho nic jsem vykulila očka uvědoměním. Adorin Celes. Zopakovala jsem si v hlavě dohromady Doriho jméno a sladce jsem se u toho usmívala. „Jsem ráda, že máš radost a že jsem se trefila s těmi jablky.“ I tak jsem se začervenala. Byla pravda, že jsme neměla tak dobrou paměť, jako Dori a malinko jsem se zastyděla. Malinko jsme si skousla spodní ret. Měl pravdu, byla jsem nervózní a bylo to i vidět. Minimálně jsem si byla jistá, že takový Joshua to postřehl. „A máš pravdu. O-opravdu jsem b-byla nervózní.“ Přiznala jsem mu s nesmělým úsměvem na rtech a zastrčila jsem si blond pramen vlasů za špičaté ouško. Vlastně, nejdřív jsem reagovala na Joshuu, abych ho ujistila, že mi nevadí to, jak a o čem Dori mluví a pak v klidu reagovala na Doriho. Dost překvapeně jsme zamrkala, když se Dori následně rozmluvil. Poslouchala jsem ho a všimla jsem si jeho rozrušení. Poslouchala jsem to a sledovala i blonďáčka, který vypadal, že moc dobře ví, že to nejsou jen plané řeči. Malinko jsem si skousla ret a pohledem jsem začala těkat mezi oběma mágy. Nijak jsem se do této situace nevkládala a nechala jsem, aby si to vyřešili mezi sebou. Což očividně pomohlo, protože blonďáček už debatu nerozvíjel a Dori sklouzl pohledem na mě, přičemž jsem se pousmála. „Děkuju. Až půjdu odtud, tak se po něm podívám na trhu. Děkuju za radost.“ Pronesla jsem milým a vděčným tónem. Zadívala jsem se na jeho úsměv, který mě příjemně zahřál u srdce. Měl opravdu krásný a hřejivý úsměv.
Očividně toho bylo na blonďatého mága hodně, takže se uchýlil k blízkému setkání se zemí, což mě donutilo být vůči němu starostlivější. Překvapilo mě, že ho Dori nechytil, když minule chytl mě. „Já taktéž nemám ani 160 centimetrů.“ Podotkla jsem malinko zamyšleně, ale vzhledem ke své zkušenosti s bývalým partnerem jsem se tak nějak malinko stáhla. Nechtěla jsme se hádat a odporovat mu. Měla jsme s tím zlé zkušenosti a prostě… to ve mně zanechalo jakousi stopu. „Dobrá. Rozumím. Joshua není já a nebylo tam riziko, že by si ublížil.“ Odkývala jsem a malinko nervózně jsem se pousmála. Nakonec jsem se s mladým mágem rozloučila, když se rozešel zase do akademie.
Když jsme se my rozešli na procházku, začala jsem se omlouvat. „Nebylo to sobecké. To vůbec ne. Já… hodně mě zmátlo to, když právě Joshua říkal, že jsi o mně mluvil. Že o mně ví. Myslela jsem si právě, že jsi mu o našem setkání vyprávěl a nenapadlo mě, že byly věci, které sis nechal pro sebe. Což samozřejmě není vůbec zlé. Je to hezké a těší mě to, že jsme měli své malinké tajemství a o to víc mě mrzí, že jsem to takhle pokazila. A jistě. Jistě jsou to důležité věci i pro mě. Jen… jsem to všechno zle vyhodnotila. Omlouvám se, Dori.“ Jeho slova jsem si vůbec nevyložila tak, že by nechtěl, aby o mně někdo věděl. Ani jeho činy jsem takhle nevnímala. A mrzelo mě, že jsem mu takto pokazilo jeho malé tajemství, ze kterého měl radost, co jen byla pravda. Dori měl svůj delší monolog, který mi nevadil. Vlastně jsem tyhle jeho delší myšlenkové výlevy měla ráda. Vždycky jsme se dozvěděla něco jiného a mohla jsem víc a víc nahlédnout do toho, jaký Dori je. Víc jsem ho takhle poznávala a líbilo se mi to. Usmála jsem se malinko jako sluníčko. „V pořádku. To jsem si ani nemyslela. Vlastně mě to ani nenapadlo, dokud jsi to před chvilkou neřekl.“ Při jeho „obranném“ gestu jsem se musela zasmát. Melodický smích se rozezněl po bližším okolí. Bylo to takové sladké. Vtipné. Když zvonivý smích odezněl, skončila jsem jenom s úsměvem a otázkou ohledně toho, jestli na mě myslel. Já na něj totiž ano. A víc, než jsem čekala. Myslela jsem na to setkání, na všechno, co se stalo. Na to, co by mu udělalo radost, na to, co asi dělá a jestli na naše setkání, nebo mě, myslí. Takže když mi přívětivě odpověděl, začervenala jsme se a v očích se mi šťastně zalesklo. „To mě těší. Moc.“ Pronesla jsem upřímně a upravila si brož, kterou jsem od Doriho dostala.
„O-opravdu? Jsi si tím jistý? J-je tvá a má pro tebe velkou c-cenu.“ Byla jsem tím překvapená, ale mile překvapená. Těšilo mě to a cítila jsem, jako bych měla v břiše snad milion motýlků. Byl to takový příjemný, hezký povit, i když trochu neobvyklý. Červenala jsem se a můj pohled jasně prozrazoval příjemné překvapení a to, jak poctěná jsem si teď přišla. Už jsem otvírala pusu na to, abych mu řekla ještě něco, ale Dori byl o mnoho rychlejší. „Dori…“ Vydechla jsem k němu a sledovala jeho krásná očka. Doslova jsem nevěděla, co mu říct. Pozorovala jsem ho s jakousi zamilovaností v očích? Dost možná. Měla jsem pocit, jako by moje srdce poslouchalo tu nejkrásnější hudbu a tančilo s takovou lehkostí. Byla jsem opravdu beze slov, na tak krásné věci, co mi řekl. Měla jsem strašnou chuť ho obejmout. „J-já.. tohle v-všechno. Je to strašně krásné.“ Jeho slova mě dokonce i mírně dojímala, takže jsem začínala mít skleněná očka. „Je to jak pohlazení po duši. Jako ta nejkrásnější melodie a já… tě mám taky ráda.“ Slova jsem pronesla mírně nesměle, ale pořád jsme koukala do jeho očí. Opravdu bych ho moc ráda objala, ale vůbec jsme na něj nechtěla tlačit. Vzhledem k jeho dalším slovům ohledně rukávu, a že by asi nevydržel ten delší kontakt, jsem se rozhodla se ani neptat na to, jestli ho obejmout můžu. Raději jsem se ho chytla za nabízený rukáv, což i to ve mně vyvolalo znovu ty motýlky. Myslela jsem, že mě už nedokáže překvapit, ale on to stejně dokázal svou otázkou. Zasekla jsem se. Ne z toho důvodu, že by mi to vadilo, že bych s tím měla problém, ale protože jsem si potřebovala ujasnit, že to není sen. Že je to skutečnost a já nesním. Rty se mi rozlily to upřímného, veselého úsměvu. „Ano!“ Vyhrkla jsem plná štěstí a nadšení. „Tedy… chci říct, že budu ráda tvou dívkou, a když mě tak budeš nazývat.“ Očka mi zářila jako dvě hvězdičky. Byla jsem upřímně šťastná. „Budu moc ráda, když mu to budeš chtít říct a označíš mě takto. A… já bych tě také ráda označila… no… za svého…“ Nevěděla jsem, jak to vyloženě říct, motala jsem se malinko a mírně i koktala. Byla jsem příjemně zaskočená a ten fakt… ten fakt že jsem něčí dívka… ne něčí. Doriho. Doslova jsme teď zářila o mnoho víc, než tehdy ve skleníku, kde jsem pobíhala od květiny ke květince.

Na mé tváři bylo jasné zmatení, které se díky blonďatému hurikánu výrazně navýšilo. I nejistota ze mě výrazně sálala, stejně tak, jako nervozita. Sledovala jsem blonďáka, který vypadal, že to s ním brzo sekne a já o něj měla lehce obavy. Malinko jsem si skousla spodní ret a naklonila hlavu na stranu, jak jsem ho sledovala. Záplava otázek končila jednotnou odpovědí. Na všechno byla odpověď jednoduchá. „Ano“. Možná to byla chyba. Jak se tak ptal, opravdu jsem začínala mít obavy, že by koláč byl opravdu špatná volba. Nebo spíš koláč dělaný mnou samotnou, kterého jsem se dotýkala. Nepatrně jsem na jeho překvapení přikývla. „Ano, po tom, co se stalo. A ano, voní.“ Zmateně jsem přikývla znovu. „Co ti Dori říkal?“ Otázka, která měla asi padnout o něco dříve. Sice říkal, že o mně mluvil, ale asi mu nic moc neřekl. Byla jsem sama neskutečně zmatená. Když se tu objevil Dori, Znovu jsem zářila jak slunířko. Byla jsem moc ráda, že jsem ho viděla. Že tu byl. „Není vůbec za co.“ Usmála jsem se na něj sladce. Doufala jsem, že nešlo jenom o zdvořilost, a že měl opravdu radost. Taky jsem doufala, že mu bude chutnat, a že má rád jablka. Najednou mě zavalila obrovská vlna strachu a nejistoty. Co když nemá rád jablka? Co když je na ně alergický? Co když není dopečený a udělá se mu zle? Měla jsem hafo nejistých myšlenek, což bylo na chvilku možná poznat. Ale jenom do té chvíle, než zmínil, že má jablečné koláče rád. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Úleva se zobrazila i v mém obličeji a já se zase rozzářila. „Vážně? Jsem moc ráda, že jsem se trefila. Bála jsme se… bála jsem se, že nemáš jablka rád. Nebo jsi na ně alergický… vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být problém…“ Zamotala jsem se do vlastních slov. Pousmála jsem se, když se Dori zase začínal rozmlouvat, jak to tak měl ve zvyku, ale Joshua ho lehce utl. „To je v pořádku, opravdu. Chtěla jsem ti udělat radost a nejsem ani nijak unavená. Je to jenom malinká daň za to, vidět tě s úsměvem na rtech. Ale je od tebe hezké, že máš starost.“ Opravdu mě jeho starost lehce potěšila. „Jak jsem říkala, dneska jsem měla volno, takže to ničemu nevadilo. Sice jsem spala méně, než obvykle, ale stačí, že si půjdu večer lehnout dřív, než obvykle. Nic se neděje.“ Objasnila jsem mu s milým a zadívala se mu do očí. Byla pravda, že by únava mohla zapříčinit spoustu špatného, ale nebyla jsem unavená natolik, abych si například ublížila. Spala jsem sice méně hodin, ale ne o tolik, aby se to na mně nějak podepsalo, takže to bylo naprosto v pořádku. A to, že jsem mu udělalo radost. To by mi stálo i za to, kdybych nešla spát vůbec.
Při jeho poděkování mi krev vlezla do tváří. Cítila jsem jeho polibek, který byl neskutečně příjemný, a i když už jsem neměla jeho rty na čele, tak jsme měla pořád pocit, že tam jsou. Asi bych si tuhle situaci užívala víc, kdybych právě neslyšela ten náraz. „No… protože je to tvůj nejlepší kamarád, přeci. Mohl si ublížit. Nebyl v ohrožení třetí osobou, ale byl v ohrožení vzniknuté následky. Ale ano. Máš pravdu. Vinu… tu… neseme oba…“ Zamumlala jsem a prohrábla jsem si blond vlasy, když už jsem měla volné ruce. Na jednu stranu mi to přišlo komické, ale na druhou stranu… to jak to řekl. „Není tebou.“ Tyhle slova mi vehnala motýlky do břicha a malinko hůř se mi dýchalo. Ale ne z nějakého špatného důvodu, ale z dobrého. Jeho slova mě totiž příjemně pohladila. Už jsem otvírala pusu, abych na Doriho více reagoval, když se ozval Joshua ze země. Hned jsem k němu sklouzla pohledem a nejistě přikývla, na otázku o polibku. Omluvně jsem se koukla na Doriho a už jsem koukala, jak blonďák mizí v rychlosti do Akademie.
Bylo hezké slyšet tohle jeho vyprávění o něm a o Joshuovi, i když tomu předcházela trocha nedorozumění prakticky ze všech stran. „Opravdu mě to moc mrzí. Jak říkal, že jsi mu o mně říkal, tak jsem si opravdu myslela, že jsi mu vyprávěl, co se stalo. Nenapadlo mě, že jsi mu ty věci… neřekl. Promiň. Nechtěla jsem něco… no… vyžbleptnout.“ Koukla jsem na něj dost omluvně. „Neřekla bych mu to. Respektovala bych to, že si chceš některé věci nechat pro sebe. Omlouvám se.“ Omluvila jsem se mu znovu a malinko si povzdechla. Vůbec by mě nenapadlo si jeho slova vyložit tak, jak naznačoval. „Takže… jsi na mě myslel? Já na tebe totiž ano. A těšila jsem se, až tě zase uvidím.“ Usmála jsem se na něj s jakýmsi okouzlením. „Co jsi mu vlastně o mně říkal?“ zamrkala jsem na něj zvědavě. V hlavě mi běhalo hodně myšlenek. Ale všechno to byly myšlenky na naše minulé setkání, které bylo nečekané a které dopadlo tak, jak mě snad nikdy nenapadlo. „O-opravdu? A-ale… v-vždyť… vždyť jsi ji dostal od otce, je tvoje.“ S úžasem jsem koukal Dorimu do očí, protože mě tohle opravdu překvapilo, ale mile. „Jsi si jistý, že ti nebude chybět? Jistě je pro tebe velmi drahocenná. Ne, že bych si tvé nabídky nevážila. To ne, vážím si ji opravdu hodně, ani nevíš, jak moc mě to potěšilo a poctilo. Jen mám strach, aby ti nechyběla.“ Uvedla jsem svá slova na svá místa. Za klapání menších podpatků jsem pomalu šla vedle Doriho a nechala se vést kamkoli, kam mě kolem Akademie vedl. „Tak to jsem opravdu ráda, že jsem tě takhle dokázala zastihnout. Neean na mě snad raději dohlížela, abych nepřišla moc pozdě.“ Byla jsem za to Neea opravdu vděčná, protože kdybych přišla moc brzy, bylo by to naprosto zbytečné. Už takhle jsem měla málem smůlu. Se zaujetím jsem ho při chůzi poslouchala. Já to neznala. Pro mě tohle bylo něco nového, neskutečně zajímavého. „Obdivuju tě. Obdivuju to, jak se v tom vyznáš, jak ty jednotlivé runy poznáš a rozeznáš. Já si nejsem jistá, jestli bych dokázala najít odlišnosti mezi jednotlivými runami.“ Přiznala jsem malinko zamyšleně, než přišel s tou otázkou. Nemusela jsem nad tím ani uvažovat a rozzářila se dost podobně, jako když jsem vešla do skleníků. „J-já.. ano. Moc ráda.“ Nadšení bylo jasně slyšet z mého hlasu. Ani mě nenapadlo, že by přišel s něčím takovým. Bylo to takové překvapení, ale milé, příjemné. Najednou se mi srdce neskutečně rozbušilo a hejno motýlků mi začalo poletovat v břiše. Zadívala jsem se mu do očí. Možná trochu zamilovaně? Unešeně? Vyjadřovalo to spoustu emocí, které se teď ve mně mísily, ale všechny byly jen dobré. „T-ty.. Já… Ah Neean. Já…“ Naprosto mě tím zaskočil a vzal mi slova. Ale jen na chvilku. „Překvapil jsi mě, že nás tak vidíš, ale ne špatně. Vidím to opravdu podobně, ne-li stejně, jen jsi mě překvapil, že to tak vidíš se mnou. Respektuju a chápu, že si nejsi jistý, jestli bys vydržel tak dlouho přímý kontakt a je to v naprostém pořádku. Nechci a nebudu tě do ničeho nutit, ale ano. Moc ráda se tě budu držet za rukáv.“ Tvářičky se mi zase červenaly a já na něj koukala, jako na svatý obrázek. Jako bych viděla poklad, který byl přede všemi skryt celá staletí. V očích se mi zalesklo a s úsměvem jsem k němu natáhla ruku a chytla se ho za rukáv, jak mi nabízel.

Konverzace se strážným byla utnutá novým společníkem, který se tady objevil jako velká voda. Upřímně mě ani na moment nenapadlo, co bych mohla způsobit. Když se přede mnou tedy objevil zcela rozjařený blonďák, byla jsem výrazně překvapená a zaskočená. Neviděla jsem žádný důvod v tom, proč bych měla svou návštěvou někoho dostat do takové pozice. Musela jsem několikrát zamrkat. Samozřejmě jsem se začervenala. Byla jsem v rozpacích z té celé situace. Když mě ujistil, že tu Dori určitě za chvíli bude, musela jsem se mile usmát. „Dobře, děkuju.“ Prohodila jsem mile k Joshuovi, než jsem pohledem sklouzla na ten jablečný koláč v mých rukou a následně zase na blonďáčka. „Ano, koláč. A ano, dělala jsem ho já sama. Ano, rukama.“ Prohodila jsem poněkud pobaveně, když se mě Joshua tak vyptával. „Myslela jsem si, že po tom, co se stalo… by mu nemuselo vadit, že jsem mu sama udělala koláč.“ Prohodila jsem s úsměvem. Po tom, co mě objímal, co mě políbil, co mě hladil, chytl, nesl v náručí na lavičku. No, po tom všem jsem si myslela, že tohle by… nemuselo vadit. Musela jsem se znovu zasmát tomu jeho zmatení. „Ano. Objala a on se mě pokoušel uklidnit. A strašně hezký… voní…“ Podotkla jsem malinko zasněně a nenapadlo mě, proč je najednou tak vyjukaný, ale musela jsem uznat, že to bylo zábavné. Překvapilo mě, že o tom nevěděl a byla jsem tentokrát zmatená. Když Joshua řekl, že o mně Dori mluvil, myslela jsem, že mu řekl, co se dělo, ale podle těch otázek neřekl. Co mu tedy Dori říkal, když Joshua říkal, že o mně mluvil? Ani jsem tu otázku nestihla říct nahlas a už tam byl Dori. Já se rozzářila jako ranní sluníčko a v očích mi lehce zajiskřilo. Hned jsem s úsměvem přikývla. „Ano. Přinesla. Chtěla jsem ti za to všechno poděkovat a… udělat ti radost.“ Prohodila jsem malinko nejistě a nervózně. Koláč si ode mě vůbec brát nemusel, pochopila bych to. „Nebyla jsem vzhůru JEN kvůli koláči… ale kvůli tomu, abych ti udělala radost. A kvůli tomu bych klidně nespala celý večer.“ Prohodila jsem s úsměvem na tváři, než jsem se malinko zasmála. „To je v pořádku. Klidně ať mluví o únavě.“ Prohodila jsem pobaveně. „Není za co se omlouvat. Neudělal nic zlého.“ Odpověděla jsem k blonďáčkovi a pohledem pak sklouzla k Dorimu.

„Nemusíš se omlouvat.“ Zopakovala jsem s úsměvem. „Myslím, že jsem si aspoň trochu dokázala zvyknout, že máš hodně myšlenek, o které se chceš dělit. Nemusíš se soustředit jenom na jednu. Já si ráda poslechnu všechno, co bys chtěl říct.“ Moje slova pořád zněla mírně nervózně, protože jsem byla nejistá, jak jsem v rukou pořád držela ten koláč. To se ale brzy změnilo, když si Dori koláč ode mě vzal. Sledovala jsem ho s úsměvem na rtech a měla jsem lehce zakloněnou hlavu. To už jsem ucítila jeho dotek na mých rukou, díky kterému jsem pustila koláč. Samozřejmě jsem pohledem sklouzla na to, jak si koláč vzal, takže jsem si nevšimla toho, jak se ke mně přiblížil. Když jsme ale ucítila ten polibek, moje tváře nabraly už známou červenou barvu a já pohledem vyhledala Doriho oči. Koukala jsem na něj, jak na svatý obrázek. „Není… Není za co. Jsem ráda, že jsi rád.“ Až po tom, co jsem tu větu řekla, mi došlo, jak zvláštně zněla. Očividně se moje nervozita postarala o to, abych měla omezenou slovní zásobu, nebo tak něco. To už jsem ale uslyšela jakousi ránu a hned jsem se podívala, odkud to šlo. „Jsi v pořádku?!“ Vyhrkla jsem hned starostlivě k Joshuovi, když jsem ho viděla na zemi. „Nezdá, proč?“ Prohodila jsem pobaveně a koukla jsem na Doriho. „Proč jsi ho nechytil? Reflexy máš dobré, mě si chytil rychle, když jsem omdlévala.“ Prohodila jsem s úsměvem. Nešlo o to, že bych mu něco vyčítala, to vůbec. Jenom jsem se zeptala, i když jsem podvědomě měla malinko strach, jestli jsem neřekla něco zle a Dori se nenaštve. Na to jsem byla zvyklá od Hestiana a nějak ten strach ve mně zůstal. To už jsem se ale zase otočila na Joshuu. „Já nevím, proč je to jinak… Nevím to, ale je to hezký… dlouho jsem necítila tak příjemný a krásný polibek… Teda… spíš nikdy, abych… byla upřímná…“ Malinko nervózně jsem si skousla spodní ret a koukla se na Doriho a už jsem zase měla červené tvářičky. Tím polibkem jsem samozřejmě myslela na rty. To už se mi ale naskytla názorná ukázka toho, jak Joshuu ani nenechá sáhnout na knihu. No, co jsem tak zjistila, o tomhle také nevěděl. „T-tohle… jsi asi neměl na mysli, že…?“ Prohodila jsem k Joshuovi a koukla na Doriho. „Promiň, Omlouvám se…“ šlo už o můj automatický obranný systém. Nejlepší možnost, jak z téhle situace zmizet, byla procházka s Dorim. „J-jistě… Moc ráda…“ Vydechla jsem a omluvně jsem se koukla na Joshuu. Nemohla jsme mu dát informace, které by úplně chtěl. „Moc ráda jsem tě poznala, Joshuo.“ Prohodila jsem mile a sladce. Díky Neean se mi nedostalo dalších otázek a my se mohli vydat na procházku. Hned jsem se vydala směrem, jaký mi Dori ukázal. „V pořádku, nemáš se za co omlouvat. Nemohl jsi to vědět. Promiň, za tak nečekanou návštěvu… Jen… jsem nevěděla, jak jinak tě… vidět.“ Přiznala jsem mu s lehkým úsměvem. „Já se ti omlouvám, že jsem řekla Joshuvi tolik věcí… nevěděla jsem, že to neví. Říkal… že… že… jsi o mně mluvil a já si tak myslela, že jsi… mu říkal, c-co se stalo.“ Zamumlala jsem k němu omluvně. No… pořád mě zajímalo, co mu říkal, když mě to, co se stalo. Povšimla jsem si, jak se na mě díval a v břiše jsem měla zase milion motýlků. Překvapeně jsem zamrkala, když to tak vyhrkl, ale pak jsem se usmála. „No jistě. Je nádherná a je… tvoje… Nosím ji ráda. Připomíná mi tě. Připomíná mi naše setkání.“ Přiznala jsem mu s úsměvem. Pak jsem se rozzářila jak nejjasnější hvězda. „D-děkuju Dori. Tobě to také sluší.“ Vydechla jsem, když jsem si ho prohlédla. Opravdu mu to takhle moc slušelo. Přišla jsem si jím skoro omámená. „Snad jsem tě od ničeho nevyrušila. Ale jsem ráda, že s tebou můžu zase chvilku trávit čas.“

Měla jsem od rána opravdu dobrou náladu. Těšila jsem se, až budu v Akademii a jak uvidím Doriho. Těšila jsem se, až mu předám koláč, kterým jsem včera pekla a dala jsem si na něm záležet, jak jenom to šlo. Stejně tak, jako jsem se pokoušela se upravit, abych nedělala žádnou ostudu v Akademii. S úsměvem na rtech a koláčem v rukou jsem si to tedy namířila k Akademii, kam jsem po chvíli i došla. Byla to obrovská, nádherná a honosná budou. S úžasem jsem ji sledovala a usmívala se. Stačilo vejít a najít Doriho… jak těžké by to mohlo být? Z tváře mi ale úsměv zmizel, když mě zastavily stráže se slovy, že není Akademie přístupná veřejnosti. Zmateně jsem po něm těkala pohledem, stejně jako po Akademii a zase po něm. „Opravdu se omlouvám… netušila jsem to…“ Omluvila jsem se znovu a sklopila pohled, než jsem ho zase vrátila ke strážci. „A… není nějak možné, aby sem Adorin přišel? Že by pro něj někdo… došel, prosím?“ Prohodila jsem k němu mile, sladce a nevinně. Neměla jsem žádné postranní úmysly. Jenom jsem… chtěla Dorimu předat jablečný koláč a vidět ho. Malinko nervózně jsem si skousla ret. Za nic na světě by mě nenapadlo, jak velký rozruch jsem mohla způsobit. Nenapadlo mě, jak rychle by se tam mohli dokázat šířit informace a ten fakt, že někdo slyšel, že u brány stojí elfka, která přišla za Adorinem. Upřímně? Jak by mě mohlo něco takového napadnout? Ani jsem si nevšimla, že nás nějaký mág slyšel a už se rozběhl po Akademii. „Je mi líto, slečno. Do Akademie Vás pustit nemohu, ale mohl bych zkusit pro něj někoho poslat. Jak se jmenuje celým jménem?“ Podotkl ten strážce a já se na pár vteřin zamyslela. Koukala jsem na něj, na koláč na Akademii a pokoušela jsem si vybavit, jestli mi řekl celé jméno, nebo jen to křestní. Bylo vidět, že jsem se mermomocí pokoušela vzpomenout, než jsem byla nucena své snahy zanechat. S povzdechem a jasným studem v očích jsem se podívala na strážného. „Já se omlouvám… Já to nevím. Vím, že se jmenuje Adorin a je znakový mág.“ Koukala jsem na něj jak nějaké nakopnuté štěně. Styděla jsem se. Nevěděla jsem to. Nevěděla jsem, jak se jmenoval celým jménem. Jemně jsem si skousla ret a sklopila pohled studem. Cítila jsem, jak jsem byla nervóznější a nervóznější. Jak jsem začínala být nejistá. „Je mi líto, slečno, ale musím znát jeho celé jméno.“ Když mi to řekl, opravdu mě to mrzelo a bylo to na mě vidět. „Dobrá, děkuji. Omlouvám se za vyrušení.“ Prohodila jsem zdvořile a už jsem se chtěla otočit a jít, když jsem zahlédla nějakého blonďatého kluka, který zářil pomalu jak sluníčko.

To už na mě dokonce i mluvil. Překvapeně jsem na něj zamrkala, jak na mě hned začal mluvit a prakticky na mě všechno tak vybafl. „Ehm.. Ahoj. Ano, na návštěvě, ale budu muset jít. Nevěděla jsem, že se do Akademie nedostanu.“ Přiznala jsem mu zmateně a jeho slova mi akorát potvrdila nově získanou informaci. Malinko jsem se začervenala a usmála se. „Děkuji za lichotku. Já, hledám Adorina. Přinesla jsem mu koláč.“ I když mě jeho slova potěšila, v očích jsem neměla tu jiskru, srdce mi netlouklo tak, jako když mi to řekl Dori. Když se mi představil, tak jsem měla pocit, že jsem to jméno už znala. Malinko mě zmátlo, že už jsem o něm slyšela. „Moc mě těší, Joshuo. Jmenuji se Nalaea.“ Usmála jsem se na něj milounce a uklonila se na pozdrav. Při mém úklonu, těsně před jeho s dalšími slovy, mi to došlo. To je TEN Joshua. „Omlouvám se, byla jsem chvíli z toho všeho zmatená.“ Prohodila jsem jako omluvu, že mi to nedošlo hned. No… k tomu, abych nebyla tak zmatená nepomáhalo nic, co přicházelo následovně. „Já… Já nevím. Prostě se to stalo. Byl milý, zábavný, hodný a starostlivý. Bylo mi s ním příjemně a prostě… prostě se to stalo. Vyděsil mě pavouk a nepřemýšlela jsem, tak jsem Doriho vyděšeně objala a nevědomky jsem mu pomačkala plášť.“ Vysvětlila jsem příhodu ohledně pláště. Když jsem o Dorim mluvila, v očích jsem měla takové… jiskřičky, jak jsem na něj myslela. Pak jsme se ale začervenala poněkud výrazně. „D-Dori… O-on o mně… m-mluvil?“ Bylo vidět, že jsem byla výrazně překvapená. To už se mi naskytl pohled na chudáka udýchaného Doriho. Jen co jsme ho viděla, Rozzářila jsem se jako sluníčko. Ještě víc jsme se usmála, jak jsem si ho prohlédla. Neskutečně mu to slušelo. Moje srdíčko zaplesalo, když mě oslovil tím jménem. „Dori!“ Moje oči byly jako dvě jiskřičky. „Já, něco jsem ti přinesla.“ Pronesla jsem malinko nervózně, než jsem pozvedla ruce s jablečným koláčem. „Upekla jsem ti jablečný koláč. Chtěla… chtěla jsem ti poděkovat za ten krásný den. A… no…“ Malinko jsem sklopila pohled. „Chtěla jsem tě vidět…“ Přiznala jsem malinko tišeji, než jsem nevinně koukla na Joshuu. „Jakých otázek?“ [/color] Naklonila jsme hlavu mírně na stranu, než jsem se zase podívala na Doriho. „To nic. To nevadí.“ Usmála jsem se na Doriho a nakonec jsem k němu natáhla ruce s koláčem. „Snad… snad ti bude chutnat… pekla jsem ho včera asi do půlnoci. Ale jestli ne… Tak… tak to nevadí.“ Nejistota ze mě jenom sálala, ale když se mě zeptal na tu procházku, tak jsme hned vesele přikývla. „Nespěchám. Já mám dneska celý den volno. Moc ráda se s tebou projdu kolem Akademie a neboj. Nevystrašil. Jenom mě malinko překvapil. Ale to nevadí.“ Jen co jsem to dořekla, tek jsem se vřele usmála. „Já… měla jsem se dobře. Buď jsem tančila a učila to jiné, nebo jsem pekla. Jak ses měl ty? Doufám, že tě nezdržuju od něčeho důležitého… kldině.. klidně můžu přijít jindy.“ Prohodila jsem upřímně. Uvědomovala jsem si, že by mohl mít lepší věci na práci.

<<
Poslední setkání s Dorim bylo… Ani jsem nevěděla, jak to popsat. Bylo to kouzelné, bylo to plné krásy, překvapení… Nehezkých momentů, které ve výsledku vedly k těm moc hezkým. Když zmizel ze skleníků, ještě chvíli jsem tam byla a v hlavě jsem si rovnala, co všechno se vlastně stalo. Co všechno se dělo, co všechno jsem cítila a v žádném případě jsem nemohla z hlavy dostat Doriho slova. Slova, pohledy, vůni, doteky, když mě pohladil, jeho rty, když mě políbil. Svatá Neean, ty rty. Ten polibek. Znovu jsem se nad tou vzpomínkou zachvěla. Na tvářích jsem při vzpomínkách měla veselý úsměv a dokonce se mi malinko červenaly tváře. Růžičku od Doriho jsem měla v malinké vázičce na nočním stolku vedle postele, o kterou jsem si v hostinci poprosila, takže na mě při probuzení koukala a já měla hned o mnoho lepší ráno. Bylo to pár dní od toho, co jsme se viděli. Konečně jsem měla víc času, protože jsem dneska neměla žádnou lekci tance, takže jsem si mohla dovolit zajít do akademie. Na jedné mé leci byla i jedna pekařka, se terou jsem se domluvila, že bych u ní upekla jablečný koláč. Ta s radostí přikývla, takže po lekci jsem s ní šla péct. Pekla jsem do pozdního večera, ale stálo to za to, protože mi teď na stolku čekal voňavý jablečný koláč, který jsem chtěla Dorimu donést. Jen co jsem vylezla z postele, začala jsem se připravovat. Oblékla jsem si světle modré šaty, které měli na korzetu bílé zdobení, které tvořilo dojem lístků. Byly lehké a krásné. Jedny z mých oblíbených. Na rukou, v polovině paží, jsem měla rukávy, které měly stejné, bílo lístkaté, zdobení na spoji s kůží, jinak byly zase světle modré. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen jsem si dva přední postranní prameny spojila dozadu do jednoho a vlasy si ozdobila modrými květinkami. Dneska byl modrý den. Posledním zdobením vlasů byla jednoduchá elfí čelenka s modrým kamenem, který mi sahal až do čela. Poslední úprava byl lehký bílý plášť, na kterém byly motýlci, jako zdobení. Měl i kápi a vzhledem k tomu, že venku dneska profukovalo, přišlo mi to jako vhodný kus oblečení. Usmála jsem se, když jsem si do ruky vzala stříbrný odznáček motýlka, který jsem dostala od Doriho. Cítila jsem ten hřejivý pocit u srdce a usmívala se. Připla jsem si ho na plášť na levou stranu. Nakonec jsem se naposledy upravila a už jsem si vzala do rukou koláč a vydala se k Akademii.

Byla jsem malinko nervózní a měla jsem pocit, že mi snad vyskočí srdce z hrudi, když jsem se blížila víc a víc k Akademii. Viděla jsem ji už z dálky a byla jsem nervóznější. V hlavě jsem si přehrávala, co vlastně budu chtít Dorimu říct. Doufala jsem, že bude mít z koláče radost a že se nebude zlobit, že jsem ho navštívila v Akademii. Už jsem chtěla vcházet do Akademie, když mě kdosi zastavil. „Co tady děláte? Sem nemůžete.“ Prohodil jakýsi mužský hlas a já se zasekla. Otočila jsem se za hlasem a zvedla jsem hlavu. Mluvila na mě stráž a já se malinko nervózně zasekla. „Dobrý den, moc se omlouvám. Nevěděla jsem to. Jakto, že tam nemůžu? Já… jdu sem za jedním mágem.“ Prohodila jsem malinko vyjukaně, spíš vyplašeně, a moje oči mohli připomínat oči vyplašené srnky, které neměla kam utéct. „Akademie není otevřená pro veřejnost. Za kým jdete?“ Pronesl muž hlubokým hlasem a přejel mě pohledem. Chvíli jsem mlčela. Nevšímala jsem si moc okolí. Takže ani ostatních strážců, nebo procházejících obyvatel Akademie. „Omlouvám se. Nevěděla jsem to. Šla jsem za Adorinem. Je to… znakový mág, přinesla jsem mu koláč.“ Vydechla jsem a můj pohled malinko posmutnil, protože moje snaha vyjde vniveč. Nebudu mu moct dát ten koláč, ani ho neuvidím. Pokles nálady byl poněkud viditelný, protože mě to zamrzelo.

23.12.Sepha Nova Docatha
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

14.12. - Nalaea Rina Naïlo
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

16.11. - Edraelle Dörënia
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

11.11. - Nalaea Rina Naïlo
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

10.11. - Sepha Nova Docatha
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

9.11. - Edraelle Dörënia
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno


Strana:  1 2 3   další »