P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3

Bylo to tak. Stačilo neskutečně málo a člověk si mohl něco zle vyložit a už z toho udělat důvod pro to, aby byl nebezpečný, zlý, zákeřný. Sama jsem si uvědomovala, že i když mám radši, když se nepoužívají zbraně a násilí, že i já jsem schopna najít sama v sobě důvody, kdybych sáhla po luku se šípy a byla je schopna střelit do každého, co by si to zasloužil. Stačilo by, aby ohrožoval moji rodinu, moje blízké. Ano, klepala bych se, měla bych strach a nechtěl bych to úplně udělat, ale strach ze ztráty milovaných je větší, než strach být nebezpečná. Nikdy bych nebyla nebezpečná bez důvodu. Nemám to ráda a bojím se toho. Už roky. Sledovala jsem ho a bylo vidět, že jsem možná ťukla do špatného tématu. Že jsem možná zmínila něco, co jsem asi ani úplně neměla. Nevěděla jsem, co se mu honí v hlavě, ale viděla jsem, že má zase lehce nervózní mimiku. Když se k mým uším dostal ten zvuk jeho hlasu, který mě zahrnul znovu menší salvou slov, jemně a elegantně jsem několikrát přikývla. „Člověk se nechá často stáhnout emocemi, nebo jinými vlivy. Každý si může za záminku pro nebezpečí vybrat jinou. Někdo například to, že někdo nesdílí jeho názor. Například já bych svou záminku měla tehdy, pokud by někdo ohrožoval ty, na kterých mi záleží. Neříkám, že bych se sama nebála, ale strach o ně by byl větší.“ Přiznala jsme vážně. Opravdu jsme se snažila násilnostem vyhýbat a ani nebýt v jejich blízkosti, ale v tenhle moment bych se i přes můj strach, nechuť a prakticky odpor kousla a bylo by.

U bouřky jsem se poněkud rozvášnila. Opravdu jsem se do toho tématu zabrala, protože jsem to opravdu zbožňovala. Blesky, hromy a déšť, který bubnuje na střechy domů. A nejenom na střechy, ale i na hladinu průzračných jezer, u kterých se dalo vždycky nádherně tančit. Hlavně při těch bouřkách. Nějakým způsobem mě to uvolňovalo. Užívala jsem si to a nějak u toho prostě odpočívala. Přišlo mi to jako něco krásného a zároveň nebezpečného. Neovladatelného, něco, co si žije vlastním životem. Ano, byly momenty, kdy jsem se já sama vyděsila nějakého toho hromu, když byl opravdu rázný, hlasitý a dunivý, ale většinou jsem při bouřkách nebyla sama, takže jsem to nějak zvládala. Například jsem se natiskla k bratrovi, který si ze mě potom moc rád utahoval. „Já tohle spojení používám často k vyjádření, že je mi něco opravdu blízké. Že něco opravdu ráda dělám, nebo mám nějakou věc, či jídlo ráda. Ale u lidí je to… jinak. To říkám, že je mám ráda, nebo je zbožňuju. Říkat Miluju, nějaké osobě má být… výjimečné.“ Pousmála jsem se a přikývla. Prakticky to chápal dobře. Opravdu jsem tohle spojení používala k jiným vztahům, než jen k osobám.

Teď nastalo ne zas tolik příjemné téma pro mě. Pořád jsem si držela na rtech úsměv, i když jsem pohledem těkala po okolí náměstí, jako bych někoho hledala. Nechtěla jsem, aby na mě bylo poznat, že je mi to nepříjemné, protože jsem o tom promluvila sama první, o měnění lidí, a hlavně jsem se chtěla vyvarovat vysvětlování mých vlastních zkušeností. Pohledem jsem se vrátila k Dorimu, když jsem se tak nějak ujistila, že tady není ten, s kým se mi tahle zkušenost váže. „Nelze ji změnit, ale lze ji zlomit. Lze ji zlomit způsobem, kdy ani nebude znát vlastní cenu, nebo vlastní povahu, osobnost. A pak trvá, než se k tomu dokáže vrátit. Někdo to třeba ani nedokáže a zůstane tak zlomený… pořád.“ Prohodila jsem až zamyšleně, než jsem přikývla. Nikdo si to nezasloužil, i když jsem sama měla už slabší chvilku, kdy jsme si říkala, že jsem si to zasloužila, když jsem ho nechala, aby došel tak daleko. Můj vlastní menší monolog ohledně tréninku a zoufalství byl zakončený hřejivým a neskutečně upřímným úsměvem na mých rtech, když se mi díky Dorimu na rukou objevily ty jiskřičky. Bylo to úžasné a já jenom žasla. Stejně tak, jako když zmínil ten znak a moje jméno. Bylo toho tolik, o čem jsem neměla ani ponětí a bylo to neskutečně krásné. Fascinovalo mě to. Musela jsem zamrkat nad jeho zrychlením slov, ale zároveň mě to nutilo se usmívat. Mile a sladce. Malinko jsem naklonila hlavu na levou stranu, takže se pohla i vlna mých zlatých vlasů, které mi teď spadly z ramene. Je to neskutečně sladké. Nic jiného jsem si teď ani říct nedokázala. Malinko jsme se zasmála, takže se ozval zvonivý smích pár vteřin, než jsem promluvila. „Děkuju. Vážím si té lichotky a moc za ni děkuju.“ I při těch slovech jsem musela mít na rtech úsměv a já lehce elegantně pokynula hlavou na znak poděkování. Při tom pokračování se mi na tvářích objevil opravdu lehký nádech červeně. Byla jsem zvyklá na určité pohledy mužů, když jsem tančila, ale na přímé lichotky? To ani ne. „Tanečnice by křehká být měla, no ne?“ Sledovala jsem ho s úsměvem a pohledem sledovala hlavně oči. „Jste sladký. A opravdu mě fascinuje, kolik toho znáte a víte. Je to neuvěřitelný a… obdivuji Vás za to.“ Naprosto upřímná slova. Myslela jsem to naprosto upřímně a můj úsměv to mohl akorát tak potvrzovat.

Když se ale téma stočilo ke skleníkům, už jsem zářila jako hvězdička na noční obloze a byla najednou tak plná radosti a energie. Nemohla jsem se toho dočkat. „V tom případě už se nemůžu dočkat!“ Zaradovala jsem se, když mi řekl, že má čas a už mi i přímo ukázal ten směr. Začala jsem pomalu scházet ty schody od fontány, kde jsem celou dobu stála kvůli výškovému rozdílu, a bylo vidět, jak se najednou znovu zmenšuju. Teď už nás dělilo víc, než jenom pár centimetrů. Začala jsem se elegantně proplétat mezi návštěvníky trhů a následovala tak Doriho, aby mě vedl až do skleníků. „Už jsme tady jednou byla kvůli vystoupení. Tentokrát jsem tady znovu kvůli tanci, ale spíš pro to, abych některé kroky naučila i ostatní. Když jsem tu byla v minulosti, nejedna žena se mě zeptala, jak to dělám. Nabídla jsme jim, že jim to můžu ukázat, něco málo naučit. No a teď jsem tady přesně z toho důvodu. Abych pár lidí, co mají zájem, přiučila něco málo z mých pohybů.“ Přiznala jsem vesele, protože mě vždycky těšilo, když se lidem líbil můj tance. Vždycky mě to tak příjemně zahřálo u srdce. „Ale něco mi říká, že tu asi nejsem naposledy…“ Sklouzla jsem k němu pohledem a pořád se usmívala. Byl to opravdu pohledný mladý muž. To se muselo nechat. „…například skleníky.“ Dokončila jsem větu po krátké odmlce a už jsem s těmi kratšími nohami cupitala za ním.

>>> Skleník

O tomhle bych dokázala mluvit i hodiny. O zvířatech, o přírodě, o dracích, o Salangu. Bylo toho tolik, o čem bych byla schopna se naprosto v klidu rozvášnit. Naprosto v klidu mluvit a mluvit a mluvit, že bych se mohla podobat kolovrátku. Já jsem opravdu přátelství s drakem brala jako úspěch. Jako něco, co bych brala jako obrovskou poctu. Opravdu to byl jeden z mých obrovských snů. Být tou, co si ji vybral drak. Být tou, která je hodna dračího přátelství. Já osobně bych to brala opravdu jako obrovský úspěch a nesmírně bych si ho vážila. „To určitě dokáží. Na druhou stranu…“ Sama jsem se na pár vteřin odmlčela a podívala se na to nádherné nebe. Na ten kousek přírody, který nás doprovází všude, než jsem se vrátila pohledem k Dorimu. „… Každý dokáže být nebezpečný, když chce, nebo má důvod.“ Jsem o tom naprosto přesvědčena. Nemyslím, že by existoval někdo, kdo by nebyl nebezpečný, když by na to přišlo. Věděla jsem, že i přes svou povahu. Kdyby se něco dělo mé rodině, udělala bych cokoli, abych je ochránila. Nemám ráda zbraně, ale pro jejich ochranu… neváhala bych a hned bych sáhla po luku a byla bych schopna ohrozit každého, kdo by ohrozil je. A to o sobě vím, že jsem mírumilovná bytost a snažím se takovým věcem vyhnout. Pak jsem se ale musela usmát. „Myslím, že štěstí bude v tomhle ohledu potřeba. Takže Vám určitě děkuju.“ S milým úsměvem na rtech jsem lehce pokývla hlavou na znak poděkování. Opravdu bych si přála dosáhnout něčeho takového.

Jeho další slova už byla mířena k mému vyjádření ohledně bouřky. Já jsem často slovo mít rád, nebo zbožňovat zaměňovala právě slovem milovat, ale nikdy jsme to nebrala v tom slova smyslu, který vyjadřoval hluboký cit vůči jinému člověku. Vůči někomu, kdo pro vás byl někdo, pro koho byste obětovali cokoli. Stejně tak, jako já pro lásku obětovala tanec. Něco, co byl prakticky můj život. Hestian. Jediný muž, kterému jsem kdy řekla, že ho miluju. Jediný muž, kterému jsem dala svoje srdce, a on si s ním jenom hrál. To on byl ten, kdo mě donutil přestat tančit a být zalezlá jen v jeho domě. A já na to přistoupila. Protože jsem ho milovala. A já si naivně myslela, že on mě taky. A v hloubi duše jsem v to pořád doufala. Že si se mnou jen nehrál, ale miloval mě. Doriho slova akorát naznačovala víc, v jakém pojetí myslela tohle slovo. A to bylo tak to, co mě přivedlo k Hestianovi. Minimálně v myšlenkách, až se mi na pár vteřin vytratil úsměv z tváře, což bylo za celou dobu poprvé. Ten úsměv jsme se ale pokusila velmi rychle vrátit. Nerada jsem působila na lidi dojmem, že se něco děje. „To nic. Já… jen tohle slovo často používám místo slov „Mít rád“ a „Zbožňovat. Většinou to používám u věcí, nebo činností, které ve mně zanechali velkou stopu.“ Pousmála jsem se znovu a pokusila se a rychlé osvětlení mých vlastních slov. Nebo spíš jejich použití.

Víc jsme se teď zaposlouchala do slov Doriho, který mluvil o jeho vlastním příteli, jak spolu tráví čas. Jak ho Joshua provokuje, pošťuchuje a všechno možné a jak mu Dori přičaroval ta ouška. Opravdu bych to ráda viděla. Určitě to muselo být k umření smíchy. „Je hezké, že ho nechcete měnit. Je hodně lidí, co se snaží si ostatní změnit k obrazu svému. Tak, jak to bude vyhovovat jim, bez ohledu na to, jak se to na jiných podepíše.“ Zase Hestian. Zakroutila jsem hlavou do nesouhlasu, abych ty myšlenky velmi rychle vypudila z hlavy. „Určitě jsou momenty, kdy Vás to vytáčí, ale věřím, že za pár let se na to budete ohlížet s úsměvem.“ Opravdu jsem tomu věřila, protože takové vzpomínky na přátelství jsou opravdu vzácné. Pak jsem ale přikývla. „Ano. Zoufalství. Nejsem moc velká kamarádka se zbraněmi a bylo to opravdu těžké se to naučit. Nebo spíš pro mě. Bylo to náročné, dlouhé, nezábavné a neskutečně frustrující. Ale například můj bratr… ten se v tom vyžíval a opravdu si užíval každičkou minutu.“ Potvrdila jsem jeho slova, ale to už jsem viděla, jak ke mně natahuje ruku. Nemusela jsem se ani rozmýšlet a natáhla jsem svoji ruku k jeho a sledovala tu magii. To kouzlo. Já kouzlit neuměla. Nikdo z elfů. Neoplývali jsme magií. Takže tohle mě vždycky fascinovalo. Sledovala jsem to s úžasem v očích a jiskřičky se mi odrážely v pohledu. „Svatá Neean…“ Vydechla jsem až omámeně a stále s překvapeným a fascinovaným pohledem jsem zvedla oči k Dorimu. „Tohle… u Neean.. Je to úžasný.“ Musela jsem vypadat jak malé dítě, které poprvé v životě vidí nějaké zvířátko. Dokonce jsme tím byla natolik fascinována, že jsem byla skoro až beze slov. Chvilku to trvalo, než jsem začala lépe vnímat. Lehce jsem si rukou přejela přes dlaň, kde byly před chvilkou jiskřičky, a usmívala jsem se. Nakonec jsem ruku zase stáhla k tělu a poslouchala ta další slova. „Nabia…“ Zopakovala jsem po něm a lehce jsme naklonila hlavu na stranu, přičemž jsem ho sledovala. Já se jiným jazykem neučila. A vždycky jsem obdivovala ty, kteří jiný jazyk ovládali. „Myslím, že to budu brát jako lichotku. Ale… je nádherné. Doslova až dech beroucí, jak krásný význam to slovo má.“ Měla jsme motýly ráda. Měla jsem ráda všechna zvířata. Tedy až na pavouky. To není něco, co bych si užívala. To ani omylem. Upřímně, i já jsem si někdy připadala jako křehký motýl. A to zejména při tanci s vějíři. Tenhle kluk/mladý muž. Mě nepřestává jeho znalostmi fascinovat a překvapovat. Je neuvěřitelné, kolik toho ví.

Upřímně… Ani bych nevěděla, co bych bez Astera dělala. Sice mě někdy vytáčel, ale byl to úžasný starší bráška. „Věřím tomu.“ Přikývla jsem na souhlas s úsměvem na rtech. Jedna jiskřička se mi zaleskla od radosti v oku a pořád jsem se díky skleníkům musela vesele usmívat. Na pár vteřin jsem se odmlčela a přemýšlela. Nakonec jsme ale vesele přikývla, až se mi zavlnila zlatá záplava vlasů. „Jestli nemáš jiné věci na práci. Budu moc ráda, když mě tam vezmeš. Bylo by to od tebe moc milé, Dori.“ Pokud opravdu neměl nic jiného na práci. Proč bych odmítala? Miluju přírodu a zvířata. A skleník bych opravdu moc ráda viděla. Musí to být něco neskutečně úžasného. Kouzelného. Nepatrně jsme si vesele zatleskala. Dokonce jsem i málem nadšením poskočila, ale to jsme se ovládla. Když jsem měla radost, tak jsem opravdu mohla působit, jako malá holka. Ale co se dá dělat. Proč bych měla emoce držet na uzdě?

Všimla jsem si jeho nekoncentrace. Jak se vlastně koncentruje na něco jiného, než je naše konverzace. Nebo spíš… můj kratší monolog? To už byl jenom úhel pohledu. Nevadilo mi to. Nevadilo mi, že se na pár vteřin odebral do vlastních myšlenek a svět? Byla jsem nekonfliktní člověk, co se snažil lidi chápat. A vzhledem k tomu, že jsem i já někdy dokázala vypnout. Ne tedy v takovém měřítku jako právě Dori. Tak jsem neměla důvod se nějak zlobit, nebo si to brát osobně. Nebo jsem aspoň ten důvod nějak nevnímala. Nevšimla jsem si ho. Jeho slova mě pak zase zaujala, když začal mluvit o zvířatech a následně našich dracích. No. Nebyly to Naši draci. Nikomu nepatřili. Byli to vlastní páni. Já jim říkala „Naši“ protože se vyskytovali na území Salangu. Sice jsem už poznala nějakého toho elfa, který měl s těmito tvory zvláštní přátelství. Ale ani tehdy si draky nemůže nikdo přivlastňovat. Je to, jakoby si někdo přivlastňoval elfy. Nebo aspoň takový vztah jsem k tomu měla já. Ale to jsme měla nějak u všech zvířat. A pokud už by mělo přijít na přivlastnění, tak z obou stran. On by byl můj drak a já jeho elf. Prostě plnohodnotné přátelství. „Přesně tak. Žijí. Jsou to neskutečně majestátní tvorové. Plaší, ale úžasní. Když jsem byla malá, tak se mi povedlo nějakého zahlédnout. Dokonce i znám někoho, kdo s drakem udržuje přátelství. Sama bych si to neskutečně přála, ale s mým cestováním díky tanci. Nejsem si jistá, jestli by se mi to povedlo. Hlavně to není jenom na mně. Draci mají vlastní názory a myšlenky a rozhodují se, jestli s tebou přátelství navážou. Elf dragon.. Brala bych to jako životní úspěch, kdyby si mě vybral.“ Prakticky jsem se zasnila a svými myšlenkami utekla právě k představě, že by se mnou tahle bytost uzavřela přátelství. Byla by to obrovská pocta. Byla jsem tou myšlenkou na pár vteřin až omámená. Nenápadně jsem se vrátila pozorností k Dorimu a pousmála se, když se začal dělit o jeho myšlenky ohledně bouřek. „To já zase miluju. Miluju ty hromy a blesky. Strašně skvěle se mi u nich usíná, i když se u některých těch hromů dost leknu. Je to takové to příjemné leknutí. Ráda se projdu v dešti a miluju tančit v dešti! Je to něco tak neskutečně osvobozujícího!“ Rozvášnila jsem se. Opravdu jsem bouřky milovala. Dobře se mi u nich usínalo. Jen jsem se sem tam lekla, ale to mi ani nevadilo. Spíš jsem sebou tak nějak cukla, ale to bylo všechno. Žádný třas, žádný pláč, žádný strach. Ne. To si berou na svědomí pavouci.

Téma tance už bude nejlepší uzavřít. Nebo aspoň mně to tak přišlo. Nechtěla jsem ho do ničeho nutit. Nechtěla jsem na něj vyvíjet nějaký tlak, který by nemusel být příjemný. Nikdy jsem nechtěla nikoho do ničeho nutit. A to nechci ani teď. Jenom jsem mu chtěla dát najevo, že kdyby svoje rozhodnutí změnil, mile ráda se ujmu možnosti, ho něco naučit, něco mu ukázat, nebo se mu věnovat tak, aby mohl získat nové postřehy v tomhle oboru. „Dobře. Když ne, tak ne. Chápu to a určitě mě tím neurazíte. Pro někoho to prostě není. Stejně tak, jako pro mě není boj, tak pro Vás nemusí být tanec. A já tomu rozumím.“ Pokusila jsem se dát najevo, že tomu rozumím. Kdyby se mě někdo pokoušel dál učit s mečem? No to ne. To by pro mě byla smrt. Jistá a dlouhá. Už při výcviku jsem to nenáviděla. Nešlo mi to a je snad jenom zázrak, že se mi povedlo výcvik úspěšně ukončit. Nedokážu si ani představit, že bych v tom musela pokračovat. Že bych výcvik neukončila a musela bych se o to dál pokoušet. To by byla prostě jenom agonie. Čistá agonie. Za to Aster? Ten se v tom vyžívá, jako ryba ve vodě. Na pár vteřin jsem se na něj zadívala a pozorovala ho. Pozorovala jsme jeho vlasy, oči, tvář, rty.. Jako bych se snažila ho zapamatovat. A možná i snažila. Byl příjemná společnost, i když chvílemi malinko.. Jak to říct… malinko překvapující, jak skáče z jednoho téma na druhé. Zhluboka jsme se nadechla, jako bych chtěla nasát ten čistý vzduch a s úsměvem na rtech jsem se rozhlédla po tržišti. Bylo to tady prostě nádherné.

Jakmile se k mým špičatým uším dostane vyprávění o jeho příteli Joshuovi, tak mi na rtech začal hrát úsměv. Příjemný a hřejivý. Moc dobře jsem jeho kamaráda chápala. I já jsem byla takhle společenská. Postupem času jsem se začala malinko, ale opravdu jenom malinko, uklidňovat. Už jsem neběhala kolem, neobjímala lidi, netahala je za ruce, aby si se mnou šli hrát, nebo k nim přiběhla jak velká voda a začala si s nimi povídat. To už ne. Teď už jsem odhadovala, kdy si tohle můžu dovolit. Nebo spíš ke komu. Nedělalo mi problém se bavit s cizími lidmi, ale už bych je nedokázala z ničeho nic obejmout. Nedělá mi problém se vydat s cizími lidmi společnou cestou, ale už bych na ně nedotírala, aby šli oni se mnou někam, kam jsem si vymyslela. Pak jsem se ale musela rozesmát. „To zní úžasně! Podle mě se musíte náramně bavit! Ráda bych měla podobné zážitky. Ale.. Moje zážitky z výcviku jsou prakticky jenom zoufalství, jak mi to nejde, nebaví a jak to všechno chci mít za sebou.“ S těmi slovy jsem se pousmála a zadívala s emu na pár vteřin do očí. „No… co tak poslouchám, tak se s Joshuou vůbec nenudíte. Musí to být skvělý přítel.“ Upřímně, zajímalo by mě, jak to vypadalo. Někdo s králičími oušky.. Asi bych se dost smála, což u mě není neobvyklé. „Máte jiný úhel pohledu. A v některých momentech je opravdu zajímavý.“ Pousmála jsem se jeho směrem. Já jsem měla nejvíc historek s bratrem. Hodně si mě hlídá, takže se mnou tráví hodně času, když jsem doma a ne na cestách. Měla jsem ještě dvě kamarádky, se kterými jsem také trávila čas, když to šlo, ale.. Jedna byla obchodnice a druhá byla Girlan, takže toho času tam taky nebylo příliš. I když jsem si chvíle s nimi vždycky užila.

Když zopakoval moje jméno, pousmála jsem se a přikývla jsem na souhlas. Dokonce i na ostatní zaznění mých jmen jsem přikývla. Slyšela jsem, jak je spousta lidí, co nemají rádi svá jména, ale já je miluju. Obě. „Jak mám raději, když mě někdo oslovuje? To je.. těžká otázka.“ Přiznala jsem a na pár vteřin, dokonce i minut jsem se odmlčela, abych ve svých myšlenkách mohla vypátrat, co mám vlastně nejraději. Pohled jsem upřela kousek před sebe, ale ne na Doriho. Já tomu říkám, že koukám do mezisféry. Nekoukám na určité místo, ale mám zcela nepřítomný výraz. A tak tomu bylo i teď. Nejčastěji to dělám, když přemýšlím. „Asi to bude Nalie. Moc lidí mi tak neříká. Prakticky nikdo. Říkal mi tak táta, když jsem byla malá, ale čím víc jsem rostla, tím víc pokračoval s oslovením Nala.“ Prohodila jsem svůj finální verdikt, než jsem se rozzářila jako sluníčko, při zmínce těch skleníků. Byla jsem neskutečný milovník zvířat a přírody a tohle bylo něco, kde mělo být oboje. Něco, kde bych mohla při mé návštěvě tady v Lumině utíkat do vlastních myšlenek. Relaxovat a užívat si ten úžasný klid a tu krásu. Malinko jsem zamrkala, když jsem zaslechla tu lichotku a moje tváře nabraly lehce červený nádech. „Děkuju.“ Vydechla jsem sladce a znovu jsem se usmála. Najednou jsem měla pocit, že po zmínce skleníků jsem získala neskutečné množství energie. „Sestřičku? Musí být v sladká. Hlavně v tomhle věku. Například můj bratr.. Co mi mamka říkala, tak mě v tomhle věku hlídal jako oko v hlavě. Seděl u postýlky, vedle sebe měl všechny možné hračky, a když jsem začala plakat, zkoušel, která hračka mě uklidní.“ Podělila jsem se malinko pobaveně o vlastní příběh z dětství. Malinko jsem naklonila hlavu na stranu a sledovala ho, jak mluví o tom věku. Upřímně, tohle byla věc, o kterou jsem se zas tolik nezajímala. Neměla jsem moc v lásce počítání, takže mi ani nevadilo, že jsem se tomu nevěnovala. I když to z jeho popisu zní poněkud zajímavě. „Já jsem tohle nikdy moc neřešila. Prakticky vůbec. Nejsem moc velká kamarádka, co se počtů týče, takže mi to ani nikdy nijak nepřišlo na mysl, abych byla upřímná.“ Přiznala jsem, ale pak už jsem jenom vesele přikývla. „Miluju zvířata a přírodu! Celé město je nádherné. Opravdu, jen.. jsem holka ze Salangu, kde je příroda neskutečně důležitá a na každém kroku. Jsem zvyklá na víc přírody, než můžu kolikrát na cestách potkat v určitých oblastech, takže když se mi namane možnost, abych takové místo navštívila.. Je to, jako byste dal malému dítěti sladkost.“ Upřímná radost ze mě jenom sršela. Tohle byla ta moje radost, o které všichni vždy říkali, že je to taková ta dětská radost. Upřímná a nefalšovaná. Pak jsem se znovu usmála, až jsem ukázala bílé zoubky. „To je od Vás opravdu moc milé. Ráda bych se tam podívala, ale nechci Vás zdržovat. Určitě máte lepší věci na práci.“ Pousmála jsem se. A tady to bylo znovu. Klidně bych byla schopna přijmout cizího člověka, aby mě sám dovedl někam, kde to vlastně vůbec, ale vůbec neznám. Neviděla jsem na tom nic špatného, i když by Asterovi už svítilo červené výstražné světýlko.

Když zopakoval některá moje slova, jako nepříjemná situace, nebo na špatném místě, přikývla jsem. S největší pravděpodobností jsme se oba nějak nepochopili. „Nepříjemnou situací jsem myslela mluvit s cizím člověkem a omlouvat se a na špatném místě… Stála jsem uprostřed cesty mezi proudem lidí. Mělo mi být jasné, že budu překážet.“ Prohodila jsem k němu mile a usmála se. Pokusila jsem se mu víc přiblížit svůj úhel pohledu, ale podle dalších slov bude lepší, když každý z nás zůstane u svého úhlu pohledu. Vyposlouchala jsem si jeho další salvu slov a pořád mi na rtech hrál ten úsměv. No.. bylo by zvláštní, kdyby mně na rtech úsměv nehrál. To už by se opravdu muselo něco stát, protože já mám na rtech úsměv prakticky v 90 % času. Těch zbylých 10 % bylo opravdu výjimečných. Slyšela jsem lehký zmatek v jeho slovech, ale pořád jsem neviděla důvod, proč by mě měl úsměv na rtech opouštět. Při celé téhle salvě mi to v hlavě proběhlo neskutečně moc, když jsem se snažila všechna ta slova a myšlenky pochytit. Nakonec jsem se ale rozhodla na menší ústup, minimálně v tom, co jsem říkala. Takže ve vlastních slovech. „Dobře. Rozumím. Už se neomlouvám a Vaše omluva je přijatá.“ Prohodila jsem k němu a malinko jsem se zasmála, přičemž jsem ukázala ty bílé zoubky. Uvědomovala jsem si, že jeho slova mohla vyznít.. špatně, ale já jsem se na věci vždycky snažila koukat z lepšího úhlu, takže jsem si ani nemyslela, že by mě chtěl urazit, nebo tak. Neznal mě, tak proč by mě chtěl urážet? Je pravda, že mi sem tam nějaká urážka nedojde, protože si myslím, že člověk nemá důvod mě urážet, ale v tomhle směru jsme si byla víc než jistá, že to opravdu nemyslel zle. Jenom se spíš zamotal do vlastních slov, což mi přišlo. No. Víc pravděpodobné, když jsem vzala v potaz jeho menší roztěkanost.

Moje slova dál pokračovala v konverzaci, když jsme se dostali k jednomu, pro mě důležitému, tématu. Tanec. Kdyby k tomu byl prostor, tak bych se o tanci dost rozvášnila a byla bych schopna mu tady říct různé tance, různé kroky, na co může tančit, jak, s kým, jaké pohyby jsou pro jaký tanec nejlepší a tak dále, ale podle jeho slov jsem usoudila, že by ho to mohlo spíš nudit. Nudit, nezajímat. Z mého vlastního proudu slov mě vytrhla až jeho poznámka o stáncích. Chvíli jsem si myslela, že jsem se přeslechla, ale když pokračoval, ujistila jsem se, že ne. Malinko jsem se zasmála tak nějak spíš pro sebe. „Ano, byla to lehce odbočka od tématu, ale to ničemu nevadí. Ráda se dozvím něco mimo. Něco nového a zajímavého.“ Přikývla jsem s úsměvem. Zajímavé mi přišlo prakticky všechno, co byla nová informace. Od malička jsem byla dost zvídavá a i když informace od cesty, tak mě takové informace prostě.. zajímaly. Nevadily mi. „Já mám upřímně bouřky ráda. Sice se jich hodně lidí bojí, kvůli těm zvukům a tomu všemu… Mně se to ale líbí. Příroda vytváří vlastní světla, která prosekávají nebe a doprovází je hlasitý zvuk, který na sebe upozorňuje. Příroda dává najevo její vlastní sílu. Čeho je vlastně schopná a že je silnější, než mi. Připomíná se a podle mě je to dobře.“ O tomhle jsme zase schopna mluvit já. Bouřky, duha, slunce. Příroda je prostě kouzelná a dává to najevo každou chvíli. Tanec. Mluví se o tanci a já se zase zaposlouchala do jeho hlasu chrlící jedno slovo za druhým. Chvílemi jsem měla dokonce pocit, že si s ním moc lidí nepovídá, takže je rád, když může s někým prohodit slovo. Pak tady může být nejistota, nervozita… Nebo je prostě takový, že si rád povídá. Možností je tady spousta a já nemůžu soudit po pár minutách. „Dobrá. Nutit Vás nebudu. Kdybyste si to ale rozmyslel, měla bych tady být ještě týden, než se vydám pryč. Jsem ubytovaná v hostinci, tak se kdyžtak ptejte po slečně Naïlo. Moc ráda si udělám čas, kdybyste si to rozmyslel.“ Nabídla jsem mu hned. Chápala jsem, že to pro někoho není. Je spousta věcí, které nejsou pro mě. Například boj s mečem. To je pro mě něco, co u ostatních obdivuju, ale sama bych si maximálně ublížila. Stejně tak, jako se mi to nejednou povedlo při tréninku. Až potom mi ale došlo, jak moje poznámka o tom, aby vzal studenty na Salang v rámci poznávání, mohla vyznít. „Já se omlouvám. Takhle to vyznělo zle. Myslela jsem to v budoucnu. Až se Vám povede dostat na místo profesora na akademii. Věřím, že by to byl zajímavý zážitek pro Vás i Vaše budoucí studenty.“ Pokusila jsem se napravit vlastní chybu, ke které jsem díky špatné, nebo neúplné volbě slov, došla. Mohla jsem to formulovat lépe, více vystihnout, že jsem pochopila, že je studentem a moje myšlenky se s mými slovy přesunuly víc do budoucna, až s emu povede dosáhnout jeho vlastního cíle. V dáli jsem zaslechla jakýsi hlas, který mi připomněl hlas Astera. Tím jsem se myšlenkami přesunula zase jinam Ke dni, kdy jsem odjížděla znovu sem do Luminy. Když mě přemlouval, abych sem nejezdila, že to tu není bezpečné. Aster byl vždycky tím protektivním starším bráškou, ale po tom, co se tady stalo. Hlídá si mě jako oko v hlavě. “Jestli se do dvou týdnu nevrátíš, přísahám, že si tam pro tebe dojdu. Nehodlám riskovat, že si tě ten chlap zase najde a ty mu s tou tvou naivitou skočíš kolem krku, jen co ti řekne, že ho to mrzí a jak se změnil.“ Všechna ta Asterova slova si moc dobře pamatuju. Bylo to od něj hezký, ale někdy. Někdy to bylo lehce nesnesitelné. Malinko jsem se probrala z vlastních myšlenek a modré oči jsem upřela do jeho, což se mi skoro jako zázrakem povedlo.

Najednou přišlo vysvětlení jeho salv slov, jeho uhýbání pohledu, jakoby si hledal únikovou cestu, i některé další drobnosti, jako bylo zadrhávání se a tak. Slyšela jsem jeho prakticky doznání, že mezilidské vztahy nejsou moc jeho silnou stránkou. Ale očividně nešlo ani o vztahy se zvířaty. Podle všeho to byl člověk, který je radši ve své pomyslné bublině, kam se k němu nikdo nemůže dostat. Jakmile označil to moje zatáhnutí k fontáně za hloupost, začala jsem si uvědomovat, jaké by to pro něj mohlo být. Udržovat se mnou sociální interakci, pokračovat v konverzaci a to, jak mě sem zatáhla a dotýkat se. Najednou jsem měla jinačí pohled. Chápavější. „Rozumím. Každý je stavěný na něco jiného. Například já jsem neskutečně společenská. Mám ráda společnost, ráda se bavím a zvířata miluju! A obdivuju Vás, že se mnou udržujete konverzaci.“ Přiznala jsem mu s úsměvem. Bylo vidět, že jsme oba jiní. Jsme odlišní, ale neviděla jsem v tom problém. Neodsuzovala jsem lidi. „Myslím, že Vám dlužím poděkování, že jste mě zachránil pře bolestí hlavy a tím čajem. Takže, Děkuji.“ Prohodila jsem s lehkým pobavením v hlase. Chtěla jsem malinko uvolnit atmosféru, aby mu konverzace se mnou přišla aspoň příjemnější, když to nepatří mezi jeho silné stránky. Jeho otázka mě malinko překvapila. Překvapilo mě, že se ptal, jestli jsem na ty koblížky sahala, nebo ne. Malinko zaskočeně jsem zamrkala. „Uhm. Ne. Nesahala. Já určitě a bohužel.. u paní ve stánku si nevybavuju, jestli ano, nebo ne.“ Vydechla jsem zaskočeně. Malinko jsem při jeho slovech naklonila hlavu na stranu a sledovala, jak se začíná znovu malinko zamotávat do vlastních slov. „Dobře. Tak nic. Nevadí.“ Uzavřela jsem s úsměvem tuhle kratší debatu a pytlík s koblížky jsem dala do velkého pytlíku, kde jsem měla i ostatní dobroty.

„Nalaea.“ Opravila jsem ho opatrně, než jsem se usmála a přikývla. „Ano. Mám dvě jména. Nalaea a Rina. Nalaea je jméno, co mi vymysleli rodiče, ale Rina je jméno, co mi vymyslel bratr. Chtěli, aby i on mě nějak pojmenoval. Tak si vybral. Ale lidé mi většinou říkají Nala. Tedy krom bratra. Ten se zaseknul a jinak než Rina mi neřekne.“ Zasmála jsem se malinko. To on umí. Prostě se zabejčit a tvrdohlavě si stát za svým, dokud na to nepřistoupíme. Tohle bylo prostě jeho výsostné právo, kdy mi může říkat prakticky jenom on Rina. Pokud je u toho. „A Vy máte nějakého sourozence? Nebo jste jedináček?“ Prohodila jsem malinko zvědavě.

Jeho uvažování ohledně našeho věku mě malinko zaskočilo. Nemoc lidí si uvědomuje tenhle fakt. A už vůbec by to nepřepočítávali. Prvně jsem se bála, abych ho svou otázkou na věk neurazila, ale nakonec to mělo jiný důvod, proč vlastně nechtěl odpovědět. A to mě upřímně dost překvapilo. Nesetkala jsem se ještě s nikým, kdo to vzal takhle vážně. Kdo by se v tom věku chtěl natolik zorientovat, že by se pokusil roky přepočítat a pak porovnat. Upřímně, nikdy mě to nenapadlo a tudíž ani nevím, kolik by mi bylo na jeho přepočty. „Myslím, že dnešek je plný překvapení víc a víc. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by takhle přemýšlel. Kdo by opravdu nad věcmi přemýšlel a koukal na to z naprosto jiného úhlu pohledu. Myslím, že můžu být ráda, že jsme na sebe narazili.“ To je pravda. Opravdu mě překvapil jeho pohledem. Jeho úhlem pohledu a mně se to. Líbí. Překvapuje mě to, ale líbí se mi, jak je to odlišné od ostatních. „To zní úžasně!“ Zaradovala jsem se zvesela. Miluju přírodu a tohle je přesně něco, co potřebuju. Co hledám! „Zvířátka a příroda! Myslím, že to se mojí návštěvě nevyhne! Děkuju!“ Je vidět, jak jsem se nakonec rozzářila, jako nějaká hvězdička na obloze. Než jsem se tedy zasmála. „Chuděra malý. Ale… Vy jste si to taky asi úplně neužil.“ Prohodila jsem malinko pobaveně. Mně to přišlo jako vtipná historka.

Bylo neskutečně potěšující, jak milá a hodná starší paní za stánkem byla. Dokonce mi to i zahřálo srdíčko, jak příjemná byla k někomu, kdo odtud vlastně nepochází. Kdo je tu cizinec. Opravdu mi to vykouzlilo úsměv na rtech, jak moc byla ta žena příjemná. Dát ji nějakou tu minci navíc, to bylo to nejmenší oproti tomu, jak mě až nabyla tou dobrou náladou a energií. Úplně jsem zapomněla, jak příjemní lidé tady dokáží být. Na několik vteřin mě zamrzelo, že jsem tady nebyla od té doby, co se stal ten problém. Zamrzelo mě, že jsem díky němu zapomněla, že tady jsou i příjemní lidé. Lidé, kteří nejsou sobečtí. Zamrzelo mě moje vlastní chování. Ještě jednou jsem se otočila za tou paní za stánkem, kde jsem si koupila ty dobroty a s úsměvem na rtech jsem zamávala.

To už jsem ale měla neznámou společnost. Lehce nečekanou a očividně stejně vyvedenou z míry, jako jsem byla já. Nemyslela jsem to moje „Snadno přehlédnout“, jako nějaké rýpnutí, nebo náznak, že by mě opravdu neviděl. Myslela jsem to spíš jako vtip určený na vlastní osobu. Často jsem vtipkovala a nedělalo mi problém si udělat nějaký ten vtípek na sebe. Nestyděla jsem se za to, jak jsem malinká, opravdu jsem to spíš brala jako humorný fakt. Nebo aspoň v takových případech, kdy naproti mně stojí kluk, který je přibližně o nějakých těch třicet čísel vyšší. Musela jsem se ale zasmát, jak se do toho chudák zamotal a snažil se z toho vymotat. „To nic. Nic se nestalo. Jenom jsem vtipkovala. Je to lepší pro uvolnění atmosféry, ale, očividně se mi to moc nepovedlo. Promiňte, nechtěla jsem vás dostat do nepříjemné situace.“ Omluvila jsme se okamžitě, když jsem viděla, jak se v tom chudák tak motá. Bylo na něm jednoduše poznat, že je nesvůj a jeho vlna vět a slov mi to akorát potvrzovalo. Na chvilku jsem naklonila hlavu o pár stupňů doleva a cítila jsem, jak se mi na čele posunul kamínek z čelenky, která zdobila tu blond vlnu mých vlasů. „I kdybyste mě opravdu přehlédl kvůli výšce a ne příhodám kolem, nezlobila bych se. Pořád bych stála na špatném místě.“ Pousmála jsem se na něj mile a doufala, že se mi povedlo malinko zkrotit jeho… Nervozitu? Nejistotu? Nevěděla jsem, jak to přesně nazvat.

Při jeho další salvě slov jsem ho s úsměvem poslouchala a sledovala jeho obličej. Prakticky se mi nepovedlo se mu podívat do očí. Jakoby se opravdu vyhýbal záměrně jakémukoli očnímu kontaktu. Ladně jsem zvedla svoji ruku ke svým vlasům a neposedný pramen blond barvy, co mi padal do očí, jsem schovala za čelenku. Pak jsem se ale zase musela zvonivě zasmát. „Chápu. Nemáte rád společenský tanec, kdy jste nucen ho sám tančit, ale tanec jako takový, když byste někoho pozoroval, tak to budete obdivovat.“ Prohodila jsem lehkou rekapitulaci jeho slov, jestli jsem to tak pochopila správně. Spousta lidí to má podobně, spíš mě překvapil jeho důvod. Málo osobního prostoru. „No.. Nevím, kolik máte času, nebo tak, ale kdybyste chtěl, mohla bych vás něco málo naučit. Tancuju sama a netancuju společenské tance. Takže budete mít dost osobního prostoru.“ Prohodila jsem k němu milou nabídku. Nevadilo by mi ho něco přiučit. Sama jsem už pár lidí něco přiučovala. Sama jsem si vzpomněla na to, kolik lidí jsem něco přiučila, kolik zábavy jsem u toho zažila. Vzpomínky na to, jak jsem tančila před tolika lidmi. Jak jsem to ani nevnímala, protože jsem si užívala ty tóny a melodii, kterou jsem se nechávala unášet a prakticky vedla moje pohyby. Naprosto to naplňovalo můj život. Byla jsem při tom vždycky tak šťastná a plná energie. „To je ale škoda. Salang je nádherné místo a určitě by stálo za návštěvu. Ale. Třeba byste mohl vzít studenty za účelem poznání jiné kultury.“ Navrhla jsem mu okamžitě. Ale musela jsem uznale pokývat hlavou. Být profesorem akademie.. „V Salangu je nádherná příroda. Mohl by jste se vyhnout lidem a i tak prozkoumat nové krásy. Ale nebudu Vás nutit. Je to jenom návrh.“ Prohodila jsem se sladkým úsměvem. Vždycky jsem se snažila najít řešení pro všechno. Miluju Salang a jeho přírodu. Takže bych byla jenom a pouze ráda, kdyby se mi povedlo nalákat nějakou novou tvář. Sledovala jsem, jak pohledem těká po okolí, jakoby hledal nějakou únikovou cestu.

Než jsem ale stačila cokoli říct, nebo udělat, už jsem cítila, jeho dotyk. Jak mi jeho rukou stiskl zápěstí a u mě kamsi táhl. Spousta lidí by v tenhle moment začalo panikařit, kam je vede cizí muž. Já jsem byla jiná. Já jsem se prakticky usmívala. Nevěřila jsem, že by mi byl schopný ublížit. Ale to jsem si nemyslela ani o Hestianovi. Každopádně jsem nikdy nechtěla házet lidi do stejného pytle, takže jsem neviděla důvod, proč se bát. Spousta lidí by moje chování nazvalo jako naivita. Nezdravá naivita, ale já to tak nevnímala. Cupitala jsem za ním, jak jsem měla výrazně kratší nohy, než on a ještě k tomu ty dlouhé šaty. Chvilku jsem se i divila, že jsem při tom proplétání se mezi lidmi neklopýtla. A v moment, když už to i vypadalo, že bych mohla klopýtnout, už jsem stála u fontány, pár schodů od cizince. Musela jsme se ale zasmát, když mi to došlo. Hledal místo, aby nebyl mezi námi takový výškový rozdíl. Opravdu jsem se musela zasmát. Upřímně a vesele. Teď jsem měla možnost mu koukat z obličeje do obličeje a nesledovat jeho hrudník. A to bych si ještě přilepšovala. Ani jsem si nevšimla, že mě tak rychle, skoro až v panice pustil. Vesele jsem ho pozorovala, jak kouká všude okolo, znovu, jakoby hledal únikovou cestu. „Nemusíte se omlouvat. Neudělal jste nic špatného. Naopak je to od vás milé a pozorné.“ Přiznala jsem sladce a jen si malinko upravila šaty, abych si na ně nešlapala. „To jsem si všimla. Ale o nic nejde. Dav lidí není zrovna pro každého.“ Já jsem na to byla zvyklá. Byla jsem zvyklá, že jsem byla i středem pozornosti. Takže zrovna já mezi tyhle lidi nepatřila. Byla jsem přátelská a společenská, ale chápala jsem, že někdo s tím nemusí být úplně v pořádku. Ani jsem se nenadála a už se zase rozezněl jeho hlas, který mi nabízel kaštany. „Bohužel. Je to od Vás moc milé, ale.. nikdy jsem jim nepřišla na chuť. Ale děkuju. Vy.. nedáte si karamelový koblížek?“ Zdvořile jsem odmítla. Nikdy jsem neměla v lásce horké kaštany. Ne, že by byly hnusné, nebo tak, ale nikdy mě neoslovili. Nikdy mi moc nechutnaly. Sama jsem mu ale nabídla jeden ze svých karamelových koblížků. Milovala jsem karamel. Stejně tak, jako bílou čokoládu, nebo jahody. A kombinace toho všeho? Něco tak nepopsatelně dokonalého. Otevřela jsem velký pytlík, ve kterém bylo několik malých. V každém pytlíku byla jiná dobrota. Našla jsem pytlíček s karamelovými koblížky a otevřela. Hned jsem mu s úsměvem nabídla. Nesahala jsem na to, protože mi to přišlo neslušné. Ať si vybere on sám koblížek. To už jsem ale zaslechla jeho jméno. Adorin. Bylo to hezké jméno. „Moc mě těší, Dori. Já jsem Nalaea, nebo Rina. Můžeš si vybrat. Ale nejčastěji se mi říká Nala.“ Znovu jsem se na něj pousmála. Bez toho bych to nebyla já. Byla výhoda dvou jmen. Člověk si mohl vybrat, jak mi říká. Lehce jsem sklopila hlavu a malinko se uklonila na znak toho, že mě těší. Takhle mě to učila máma. Žádná objetí, žádné podávání rukou, ale úklona. Podávání rukou je pro muže a objetí… To je už pro známé, stejně jako polibek na tvář. Takže v tenhle moment mi opravdu přišlo nejvhodnější se uklonit. „Když jste říkal, že máte ještě před sebou spoustu učení.. Kolik Vám je?“ Doufala jsem, že se neurazí, že se ho takhle ptám. Ale neměla jsem ráda ticho. Od toho se také odvíjelo, jestli ho mám požádat o tykání, nebo mám počkat, až s tím přijde on. „Hádám, že to tady v Lumině znáte dobře. Je tu nějaké místo, které by stálo za návštěvu?“

Všude byl rozruch, plno lidí a příjemná atmosféra. Hudba vytvářela nádherné tóny, do kterých bylo opravdu těžké se nezaposlouchat. Milovala jsem hudbu. Milovala jsem už od malička mámini zpěv a hudbu, kterou vytvářela. Proto jsem se jako malá chtěla naučit hrát. Podílet se na tvorbě něčeho tak čistého a krásného. Každý tón, každá melodie, která zazněla, mě nutila se zasnít nad dobou, kdy jsem byla malá. Nutilo mě se vracet do dětských let, kdy jsem byla jenom malý capart, který se jenom smál, cupital všude možně a tančil na mamčin zpěv. I teď jsem pociťovala, jak se ty jemné tóny snaží rozvlnit moje svaly. Znovu jsem ucítila, jak se mi vánek propletl mezi vlasy, a já se pousmála. Tohle byla úžasná atmosféra a já se v tom všem byla klidně schopna zasnít a ztratit ve vlastních myšlenkách a vlastním světe. Vánek mě políbil na dlouhou jizvu na pravé paži. Nikdy jsem se za ni nestyděla a nikdy jsem se nesnažila ji nějak schovávat. Byla moji součástí. Byla součástí mého dětství a já neviděla důvod, proč bych se měla záměrně snažit ji schovávat, pokud to není vyloženě nutné, jako je například chlad, na který je tahle část těla díky jizvě citlivá. To teď ale nehrozilo. Nádherné stánky s nádherným zbožím, byly všude kolem mě a stejně tak lidé, kteří chodili všude kolem stánků, zastavovali se, prohlíželi si různá zboží a sem tam si něco koupili. A já nechtěla být výjimkou. Mě samotnou přilákal jeden malý stánek, jehož vůně se rozléhala snad po celém tržišti. Přesně proto jsem teď stála před tím stánkem a všechno to výborné sladké i slané pečivo hltala pohledem. Modrá očka mi jen zářila nad tím obrovským výběrem a o to víc jsem měla dilema, co z toho si mám vybrat. "Dobrý den. Co byste mi doporučila, prosím?" Obrátila jsem se mile a se sladkým úsměvem na rtech na postarší ženu se stříbrnými vlasy sepnuté v drdůlku. Její oblečení má sice bílou barvu, ale ti pozornější si stejně všimnou pár místeček poznamenaných moukou. "Jistě, drahá. Co bys ráda, sladké, nebo slané?" Prohodila jako reakci s milým tónem postarší ženy. "Určitě sladké!" Vydechla jsem s veselým, až pobaveným tónem. Milovala jsem sladké. Byla bych schopna se po něm utlouct. A nejlépe po sladkém, které má v sobě ovocnou, nebo pudinkovou náplň. Žena se na pár vteřin odmlčela a spěšně přejela pohledem své zboží, jakoby se ujišťovala, co přesně má před sebou vyndané a mohla mi nabídnout. "Určitě bych Vám doporučila šáteček plněný jahodami, nebo jakýmkoli ovocem. Banány, maliny, jablka, borůvky, nebo směs lesních plodů. Kdybyste ráda něco sladšího, mohla bych Vám nabídnout perníčky s cukrovou polevou, koblížky plněné čokoládou, nebo karamelem. Ale hodně oblíbené bývají skořicové copánky, a pudinkový koláč." Vydechla s úsměvem a v očích se jí zaleskla radost ze zájmu, který jsem měla. Musela jsem uznat, že bylo až obdivuhodné, kolik mi toho tady hned nabídla. Měla jsem opravdu co dělat, abych si dokázala se svou láskou k sladkému vybrat. Nejradši bych si vzala prostě od všeho něco. "Všechno to zní a voní úžasně. Mohla bych Vás poprosit o jahodový a malinový šáteček, dva koblížky plněné karamelem a pudinkový koláč, prosím?" Nemohla jsem odolat. Prostě jsme si musela vybrat tolik těhle dobrot, protože jim nedokážu říct ne. "Ale jistě, dejte mi minutku." Pousmála se žena a hned začala do pytlíků postupně dávat vše, co jsem si vybrala. S chutí jsem ji sledovala, protože už teď jsem se nemohla dočkat, až to všechno ochutnám. Jen co jsem viděla, že žena dává pytlíky do jednoho většího, natáhla jsem k ní ruku s potřebným počtem mincí a ještě něco malinko navíc, jak na mě byla žena hodná. "Mockrát Vám děkuju. Mějte se hezky, na shledanou."Usmála jsem se vesele a v očích se mi zaleskla radost, když jsem viděla radost ženy z počtu mincí. Ještě jsem zaslechla hlas ženy, který mi děkuje, než jsem se s úsměvem otočila na odchod.

Rozhlížela jsem se po nejbližších stáncích, když jsem ucítila jakýsi náraz a snad celou mě zahalil stín. Malinko jsem klopýtla, jak jsem na to nebyla úplně připravená, ale povedlo se mi udržet rovnováhu a nepozdravit se tak s kamennou zemí. To by asi nebylo úplně nejpříjemnější. Sama jsem zvedla hlavu, abych se podívala, komu jsem se tak chytře postavila do cesty. Vysoký muž? Kluk? Postavou mi kluka moc nepřipomínal, ale některé rysy v obličeji mě mátly. "To nic. Nic se nestalo. Byla to moje chyba, neměla jsem se zastavovat uprostřed cesty. Omlouvám se." To je to jediné, co se mi povedlo říct před obrovskou vlnou slov, kterou mě najednou cizinec zahalil. Je nervózní? Nebyla jsem si jistá, co najednou způsobilo takový řetězec slov, ale musela jsem se tomu spíš pobaveně zasmát. Ne zasmát, ale spíš se nad tím usmát, jak sladce a rozkošně to zapůsobilo. V hlavě jsem se pokoušela si srovnat všechna jeho slova, přičemž jsem ho sledovala a dokonce se mi na pár vteřin povedlo se mu podívat do očí, než pohledem uhnul."Opravdu se nic neděje, jsem zvyklá, že mě lidé jednoduše přehlédnou." Zasmála jsem se malinko a úsměv mi pořád hrál na rtech. To bych to nebyla já, abych se neusmívala, nebo nesmála. Neměla jsem ráda trapné ticho, ani to, když jsou lidé smutní. Musela jsem uznat, že bylo až působivé, čeho všeho si byl za takovou chvilku schopný všimnout u okolních stánků. Při jeho pochvale šatů jsem se na pár vteřin rozzářila jako sluníčko. Byly to totiž jedny z mých oblíbených šatů, které jsem milovala. "Děkuju! Jsou jedny z mých nejmilejších." Zavrněla jsem až nadšeně a přikývla. "Jsem tu teď pár dní, ale nejsem tady poprvé. Byla jsem tady už dřív kvůli tanci a teď jsem se ze stejného důvodu vrátila." Přiznala jsem mu s úsměvem a znovu jsem ucítila ten lehký polibek vánku ve vlasech i na pokožce. "Salang je úžasné místo! Je to… je to tam nádherné. Nádherná příroda, spousta krásných úkazů. Například na jaře bych Vám doporučila se tam zajet podívat. Všude všechno kvete a ty slavnosti jara. Něco nezapomenutelného. Nádherná hudba, spousta úžasných stánků a přátelských lidí. Bohatý program, výborné jídlo. Opravdu si to nemůžu vynachválit. A Jestli se tam někdy budete chtít podívat.. Určitě bych Vám doporučila vodopády!" Rozmluvila jsem se lehce o Salangu. Vyrostla jsem se tam, žiju tam celý svůj život a miluju to tam. Byla bych schopna se o tom rozmluvit klidně až na celé hodiny, co všechno je tam krásné. Jediné místo, o kterém jsem v Salangu nemohla mluvit, protože jsem ho neznala. A to konkrétně ta část, kde se objevovali temní elfové. Tomu jsem se vyhýbala obloukem. Ale všechno ostatní. S mamkou jsme toho hodně prošly, hodně mi toho ukázala, protože mě to neskutečně zajímalo. Pak jsem ale narazila naprosto na jinou vášeň a to právě tanec, díky kterému jsem se podívala do měst, o kterých se mi snad ani nezdálo. O kterých jsem ani nevěděla, že budu mít možnost se tam podívat. Například právě Lumina.

>>>
Procházela jsem tržištěm, ve městě, které mi nebylo cizí. Na tohle město jsem měla tolik vzpomínek. A na tohle tržiště na náměstí také. Pomalu s každým krokem se mi v hlavě promítaly jakési útržky vzpomínek. Vzpomínek na to období, kdy jsem tady byla poprvé. Kdy jsem tady na náměstí tančila za zvuku malebných tónů hudby, které se mi vrývaly do paměti. Na rtech se mi rozléval sladký úsměv, když jsem procházela kolem různých stánků s různým zbožím od jídla, přes různé kousky látek a oblečení, až po dřevěné hračky pro malé děti. Měsíc mi ozařoval tvář s tak dokonalou pletí. Stejně jemná pokožka, jako moje jemné ženské rysy v obličeji. Dlouhé blond vlasy se mi linuly po zádech v záplavě zlata, ve kterém se pyšnily dva jemné copánky kolem hlavy a v ni jemná čelenka s narůžovělými kvítky a průzračným kamínkem, který mi zdobil čelo. Kdyby někdo náhodou přehlédl moje zašpičatělé elfí uši, určitě by mu došlo podle oblečení a čelenky, že jsem elfka. Kvítka úžasně ladila s mými bílo růžovými šaty, které byly korzetového stylu s odpojenými rukávy. Vánek mě hladil po tváři, stejně jako si hrál s mými vlasy a já byla opravdu ráda, že jsem mohla zase navštívit tohle nádherné město. I když jsem na něj mělo spoustu nehezkých vzpomínek. Nechtěla jsem, aby mi jeden muž pokazil pohled na tak nádherné město. Proto jsem nevěnovala pozornost vzpomínkám na Hestiana. Došla jsem až k jednomu stánku, který mě k sobě přilákal svou dokonalou vůní, která mě sem lákala už po celém tržišti. Tolik dobrot, které nádherně a lahodně voněly a já se nemohla rozhodnout, co si ještě před svým představením koupím, abych ochutnala a nepřišla o tu chuť, která je mi tou vůní slibována. https://i.pinimg.com/564x/61/e9/c1/61e9c167cbaa4f56300b344d496c8fbd.jpg, https://i.pinimg.com/564x/ac/17/38/ac1738330609131a20238be2723b922b.jpg


Strana:  « předchozí  1 2 3