P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

14.12. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

11.12. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

9.12. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

7.12. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

3.12. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

30.11. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

28.11. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

25.11. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

23.11. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

18.11. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

9.11. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

Každý měl své plány, které musí splnit a nemohla si představ, jak se musejí její pacienti cítit, když jim řekne, že mohou na to všechno zapomenout. Nebo jim narušit nějakou rutinu. Ona totiž nic jiného neznala, než právě toto. Ne, že by to měla úplně v plánu. Spíše to tak nakonec vyšlo ze všeho, co se naučila a kam se nakonec odebrala. Slábla postupem času, jak trávila v džungli více času, ale ona nebyla bojovník, ona pomáhala lidem a to bylo pro ni důležité. Hlavně aby kvůli tomu úplně neztratila. Sice občas ale přemýšlela, že by jí mohlo být o něco klidněji, kdyby si nevzpomněla na sestru a matku, ale pak by ztratila tu pozitivní náladu, kterou si snažila udržet. Její očka se rozzářila, když viděla slib, který jí elfka udělala. Bylo to až roztomilé, když se takto cvrnkla do ucha. Než si to Ninsun uvědomila, její prstíky cvrnkly do jejich kočičích uší, které tímto sebou škubly. Nijak to ale nebolelo a tak se nad tím jen pobaveně usmála. Bylo to zajímavé a vtipné, že to její tělo automaticky potřebovala očividně zkusit. Nejspíš to začne dělat taky. Plus si takto bude Kay pamatovat o něco lépe. Mohla jí alespoň v budoucnu ukázat, že na ní nezapomněla. Nad její nabídkou jen radostně zakývala hlavičkou. Ráda by se chtěla podívat ven, třeba jen do té pouště. Do hlavního města sice nepotřebovala, ale tam ani nemusela. Docela jí zajímalo, jestli na ni její rodina vzpomíná anebo radostně zametla její existenci pod koberec. „Vyprávění zní…dobře.“ řekla a spokojeně se usmála nad tím, že dovedla říct celou větou. Byla to sice věta o třech slovech, ale pro ni to bylo povídání na dvě hodiny.
Kývla hlavou, když se elfka ujistila, že jí porozuměla dobře. Byla ráda, že si dovedou takto popovídat, i když to muselo pro kolemjdoucí vypadat poměrně nepochopitelné. Většina obyvatel džungle, nebo alespoň tato část věděla o její existenci a skoro nemluvící puse. Musela se k tomu ale dopracovat. Trvalo to nějakou dobu, než si své sousedy dala do souladu a oni tím pochopili i to, že ona na ně nebude zcela mluvit. Bude se snažit, ale rozhodně nebude vyprávět dvě hodiny o tom, jaký byl její den. Od ní čekejte maximálně zašklebení anebo palec nahoru, pokud tato otázka přijde řečníkovi na jazyk. Nad vyprávěním o tom, jak to vypadá někde jinde, než na poušti anebo tady v džungli, se jí znovu zajiskřila očička a na tváři jí hrál nadšený úsměv. „Krásně to zní.“ řekla a nad její další poznámkou přikývla. Bylo to opravdu, jako kdyby si hrála na něco a její nynější příbytek byla taková menší schovávačka.
„Snažíme.“ přikývla nad náplní jejího oddílu. Byla ráda, že mohla být právě v něm. Nevěděla totiž, jestli by zvládla jiný. Její lehce křehká povaha by na to nejspíš neměla. Ono byla jedna věc ublížit, ale druhá byla ublížit za účelem někomu pomoci. Potřebovala k tomu důvod. Ano, její oddíl bojovat uměl, ale ona za sebe potřebovala důvod k tomu, aby bojovala. Pokud by musela někoho chránit anebo se dostat ke zraněnému spojenci, nebude váhat ani vteřinu. „Dobré, že máte.“ řekla nad její poznámkou o ošetřovatelkách. Některé části světa určitě takové štěstí nemělo, jenže co mohla říci, když nikde jinde nebyla. Byla zaprdlá tady a nevěděla, jestli se někdy vůbec odváží odejít. Přikývla s drobným úsměvem nad její odpovědí. Byla ráda, že pochopila její kreslení. Využívala toho málokdy, ale něco jako domek ještě snad dovedla nakreslit, aby to někdo pochopil. Pak už zbýval jen papír, který byl v případě nouze hned u ní. „Musíš tam zastavit.“ řekla a povzdechla si, aby mohla pokračovat v mluvení „Důležité být doma.“ Právě řekla něco, čeho se absolutně neřídila, ale omlouvala to jedinou věcí; to nebyl už její domov. Ano, vyrůstala tam, ale to bylo všechno. Neměla v plánu se tam vracet, a pokud se snad někdy stane, že jí její matka se sestrou pozvou, bude to prostá návštěva. Nad její poznámkou o její matce se pobaveně zasmála. Děvčata byla opak té druhé. Koukla na Kaylin, aby vysvětlila její pobavení a ujistila ji, že se nesmála jí, ale nad tím protikladem. Ukázala na sebe a pak začala vysvětlovat. „Matka chtěla vojáka.“ a nakonec ukázala na sebe. Nemohla si představit to, aby byla jen voják. Jak řekla slovo matka, její ouška se sklopila a její úsměv trochu pohasl. Nechtěla celou vinu házet na svou matku, nebylo by to správné. Ale byla jedním důvodem, proč musela zkrátka pryč. Nad její otázkou vytřeštila oči a její ouška vyskočila. Trochu nechápavě na sebe ukázala, jestli myslí opravdu její maličkost. „Ven?“ zeptala se a koukla na zem. Znělo to opravdu lákavě, jenže co by si tam venku počala? Mohla by se snažit najít ten domov, který nikdy neměla. Jenže to by znamenalo přijít o její domeček na stromě a popravdě, opravdu se jí líbil. „M-Možná.“ řekla a poškrábala se na spánku „Kam nevím.“

Nemohla si představit, jaké muselo být pro elfku nic nedělení. Ona, jako správný člen kočičí rasy, by si ráda někde lehla do stínu a byla by tam klidně celé dny. Nevydržela by to sice nijak dlouho, ale takový týden nicnedělání nikdy neznělo tak špatně. Posléze by se sice zvedla a šla by si hledat nějakou zábavu a nakonec by stejně skončila u práce. Mohla mít jisté schéma myšlenek, které se mohou v tu chvíli dívce honit hlavou, ale nejspíš vymýšlela plán, jak se tomu vyhnout. Ale podle toho, co jí dívka posléze řekla, tak i přes svou nechuť, tak si nejspíš najde i nějakou zábavu při relaxování. Ninsun v cestování neviděla problém, ale pokud se to nijak nepřežene a nebude cestovat příliš rychle. Proto dívce na tento nápad s radostným úsměvem kývla. Kay očividně nepatřila do té skupiny stvoření, kterým nevadí civět do zdi několik dnů. Na druhou stranu, nedivila se jí. Doporučovalo to, ale zase na druhou stranu bylo vždycky lepší mít nějaký nenáročný koníček k odpočívání. Doporučovala čtení anebo procházky, pokud počasí a zdravotní stav k tomu přály. Takže na druhou stranu byla ráda, že jí to cestování vycházelo do té kategorie. Kolikrát se jí stalo, že někdo to vzal její odpočívání úplně vážně a opravdu jen ležel a spal, pokud mu to tělo dovolilo. Kolikrát se musela zadržet před plácnutím přes čelo, když jí její pacienti řekli, že kvůli ní nemohli jít ani kolikrát na záchod. Ninsun se takto ze začátku říkala, jestli dělá svou práci správně, ale zkrátka někdo bral její slovo až příliš vážně. Byla proto ráda, že její společnice takový problém nemá. A na její slib se radostně usmála. Byla ráda, že s tímto postupem souhlasí, nebo aspoň k němu přistupuje. Dokonce jí na to udělala takový roztomilý slib, že byl od ní slyšet i jemný smích. Poškrábala se na tváři, snažíc se přijít na způsob, jak jí říci, že by jí potřebovala vidět po její cestě. Proto ukázala ukazováčkem na sebe, posléze na Kay a řekla „Zkontrolovat...po cestě.“ Chtěla se ujistit, že cesta jí nepřidala nějaké další zranění, ale zároveň se mohlo ukázat, že její zranění se mohlo vyléčit o něco rychleji, než předpokládala a nemohla mučit elfku o další den déle. Chtěla zabránit nějakému dalšímu prodlužování.
Byla ráda, že se s dívkou může bavit skoro úplně normálně. Sice jejím způsobem, ale bylo poznat, že Kaylin to nerobí nějaké zbytečné problémy jí porozumět. Ninsun nerobilo problém napsat nějaké věci, ale nechtěla utrácet papír na tom, když ještě dovedla gestikulovat a relativně dobře mluvit, i přes svůj mentální blok. Nad otázkou se jen tiše zasmála a kývla, zatímco se poškrábala na tváři. „Nezvyk.“ řekla jen. V jejím rodném městě takto nežila. Byla skoro pořád na zemi, ale to by se dalo ještě přežít. Tam se ale nemusela starat o to, že bude pořád padat, když se každé ráno vynoří zpoza jejich dveří. Nad její poznámkou přikývla s úsměvem, její očka zářila radostí. Nejspíš v tom nezvyku nebyla tak úplně sama. „Vždycky chtěla.“ řekla a ukázala na svůj skromný příbytek, její úsměv jí nijak neopustil. Byla ráda, že tam mohla být. Vždycky si totiž vzpomněla na Enkiho, se kterým si vždycky povídali o tom, že budou mít takto oba dva svůj domeček na stromě a budou ho mít vždycky každý naproti sobě. Ninsu se vždycky smála nad tím, že budou pořád sousedi, ale ten nápad se jí vždycky zamlouval. Měla by nejlepšího souseda. Zamrkala očkama nad informací, že tu elfka byla tak dlouho. Tak opravdu byla menší chybička na její straně. Opravdu tu nebyla dostatečně dlouho na to, aby tu znala úplně všechny. Nebyla to ale ničí vina, bylo to vlastně úplně v pořádku a byla ráda, že se zastavila předtím, než z toho začala robit nějakou obrovskou vědu, což bylo občas jejím zvykem. Nad její poznámkou o ležení v posteli, se soucitným úsměvem přikývla. Alespoň teď věděla, odkud přichází ta nechuť. Aspoň se na to nemusí ptát anebo o tom přemýšlet a vymýšlet si. Nejspíš by se o tom dozvěděla někdy později, ale ona měla ráda podloženo raději všechno hned. Proto si občas něco vymyslela, než najde to, kde byl celou dobu zahrabaný pes. Chvilku přemýšlela nad tím, jak pořádně vysvětlit, co její oddíl pořádně dělá při výcviku. Přikývla, protože měla pravdu. Měli to o trochu jiné, než ostatní. Ano, byli učeni k boji, ale stále to bylo o něco méně, než ostatní. „Bojujeme taky.“ dovedla říci normálně, ale pak to pro ni začalo být znovu obtížné a zase se zamyslela. „Léčíme…hlavně ostatní.“ a ukázala na svoje uši, naznačujíc jak svou rasu, tak i ostatní kočičí příbuzné. Ona však nikdy neměla problém s tím ošetřit všechny, kteří to potřebují. Ona nikdy nikoho pořádně neodsuzovala, i když kvůli tomu dopadla takto. Otočila se na svou společnici s úsměvem, snažíc se nemyslet na svou matku a sestru. Prstíkem ukázala na Kaylin, zeptala se „Chybět?“ a prstíky se snažila nakreslit do vzduchu domeček. I když Ninsun nebyla zrovna stvoření, které by tížilo k domovu, nemohla si představit, že by odešla z její rodné země úplně. Plus by se nejspíš bála, že by jí tam venku něco udělali. Možná by i ráda si takto vyšla ven, jenže co by tam dělala? Léčila, to je ale jediné, co jí hlava dovedla hodit za nápad.

I když to bylo zakořeněno v jejím těle a duši, ona něco jako boj moc neposlouchala. Ano, byla v boji dobrá, ale ona byla spíše ráda takto; pomáhajíc zraněným. Chtěla pomáhat lidem, léčit je. A ne, aby jim ubližovala. Její matka jí mohla proklínat, jak chtěla. Věděla ale, že její otec by na ní byl pyšný. Sice si na něj vůbec nepamatuje, ale zkrátka to věděla. Za tento pocit byla vždycky vděčná. Objevil se vždy, když potřebovala trochu útěchy potom, co na ní její matka vyjela a její sestra se zlomyslně usmívala. Její první láska jí v tu dobu už nemohla pomoci a její otec už vůbec ne. Proto na ně vždycky myslela a dostávalo se jí takovéto myšlenky útěchy. Nejspíš by myslela právě na tyto dva, kdyby musela bojovat právě proti těmto zatraceným pavoukům, kteří si zkrátka nedají pokoj.
Trochu měla obavy, že se jí začne Kay bát kvůli jejímu vyjadřování a gestikulaci. Jenže ona to jinak nedovedla. Mohla se snažit, jak chtěla. Nikdy se nemohla rozmluvit úplně. Někdy byly dny, kdy se nemohla rozmluvit vůbec. Ale tyhle její obavy se rozplynuly, když se na ní Kay usmála. Její obří oči se zajiskřily a spokojeně si sedla na kolena, aby mohla na elfku lépe dosáhnout. Měla radost z toho, že jí její chování nevadí. Nevypadala alespoň na to, a i kdyby lhala, Ninsun to uvítala. „D-Díky!“ vypískla ze sebe a začala být pečlivější, aby chudince neublížila. Její úsměv se ještě více rozšířil, když viděla, že elfka od ní tu gestikulaci chytla. Pak ale svou vzkvétající radost utišila, když poslouchala očividně nepříjemnou situaci, ve které se Kaylin ocitla. Protože ona na podobné situace byla zvyklá, nijak to nevnímala už. Její hlava byla dostatečně zvyklá a otupělá na nereagování. Necítila nic špatného, alespoň se tedy o to snažila. Když viděla ještě větší neštěstí na tváři dívčiny, měla chuť si dát facku, proč to jen sakra?! Proč raději nemlčela!...Tedy alespoň úplně. Povzdechla si a řekla „Nepředřít…Pomalu a ne týden.“ Kazrafanka netušila, zda jí holčina mohla pochopit a plácla svou tvář do dlaní bezradně. Znala individua, která se zkrátka nemohla vydržet na zadku hodinu, natož týden. Netušila, zda k těmto lidem patřila i Elfka, ale nesměla se hlavě předřít. Otočila se na svůj deník, ze kterého vytáhla papír, aby rychle napsala „Nepředři se moc, aby se mohly správně zahojit rány. Trénovat můžeš, ale v ne nějaké přehnané míře. Alespoň tři dny jdi na všechno pomalu a později postupně přidávej na zátěži.“ Lísteček Kay podala a zakoukala se na ní se smutnými kukadly. „Prosím.“ Zde se ukazovalo, že Ninsun opravdu měla starost o lidi, které ošetřovala poprvé a znala je pouze jen pět minut. Chtěla jim udělat co největší pohodlí a vyhovět jim, pokud to bylo možné. Její zranění nebyly nijak vážné, ale zahojit pořádně se musely. Snad to bude o něco lepší tentokrát.
Věděla, že za její smutek dívčina nemohla. Nemohla tušit, co se jí děje v hlavě a už vůbec nemohla znát její matku se sestrou. Ty si to užívaly v Ozaře a na ní musely už dávno zapomenout. Alespoň v to doufala. Nechtěla, aby jí hledaly a ještě jí to tu všechno zničily. Měla to tu ráda, nechtěla se nikam stěhovat. Měla ráda svůj dům na stromě, okolí, lidi tady. Navíc už tu měla nějaké pacienty. Nemohla je přeci opustit! Otočila se na Elfku, tentokrát se snažila vypadat o něco veselejší, protože se díky ní snažila změnit téma na něco více příjemnější. Byla jí za to vděčná. „Tady hezky.“ řekla šťastně a koukla se, zda je všechno v pořádku jak s ošetřenou hlavou, tak s ručkou. Elfku ale poslouchala a byla opravdu překvapená nad její historkou. Koukla na ní a přikryla si ústa, aby z ní nevydala žádný smích. Ani netušila, zda se umí ještě nahlas smát. Málem z ní něco vyšlo. Když se ale trochu zklidnila, řekla „Taky dvakrát spadla…“ a pak otočila hlavu směrem ke svému stromu, kde byl její domeček a ukázala prstíkem na strom a pak na zem. Když tu byla jen pár dnů, takhle si udělala letecký den ze začátku, protože v Ozaře na toto myslet rozhodně nemusela. Otočila se ale zpátky na Kay a zeptala se „Jak dlouho…?“ a ukázala zase na zem. Ninsun tady sice nebyla moc dlouho, ale už znala poměrně velkou porci lidí. Anebo je tu víc lidí, než si myslela. „Jinak vše….d-dobré.“ Její zranění bylo dobře obvázáno a ošetřeno. Jen doufala, že poslechne rady a bude alespoň tři dny v klidu. Musela si přiznat, že týden by mohl být trochu dlouhý, ale jistota byla vždycky jistota.

Koukala na Elfku s jejími obrovskými kukadly, snažila se pobrat všechno, co jí říkala. Nesmělo jí nic uniknout. Mohlo by to poté ovlivnit její zdraví. Nechtěla nic přehlédnout anebo zahodit. Musela brát vše v potaz. Její obličej provinilce nijak neřešila. Naopak se na ní široce usmála, ukazujíc drobné špičaté zoubky. Byla přeci kočka. „Zlý pavouk.“ zašeptala znovu, snažíc trochu zlepšit náladu. Věděla, že ty nestvůry jsou strašné. Musela proti nim bojovat také, ale raději se zaměřovala na své bylinky a ošetřování lidí. A v tu chvíli tady měla tuhle Elfku, kterou nejspíš bude muset navštívit alespoň jednou za takový týden. Potřebovala se ujistit, že se vše hezky zahojí. Nerada totiž ubližovala dále svým pacientům. Ubližováním myslela přidělávání starostí. Pokud viděla, že to zranění nepotřebuje nutně sešít, nechala to být. Jen to potřebovala dál do polohy, která bude stačit k dostačující regeneraci. A tyhle zranění, které měla, vypadaly sice hrozivě, ale Ninsun věřila, že se s nimi hravě vypořádá. Poté, co skončila se zavazováním uzlíku na obvazu na její ruce, jemně projela prstíky obvaz, aby se ujistila, že je vše na svém místě.

Když se jí její pacientka zeptala, ona na ní koukala se zajetím v očích a s krásným úsměvem na rtech. Rychle přikývla, aby dala najevo, že myslí jí. I když to nevypadalo, ona velice ráda poslouchala lidi, kteří jí zajímali. A Elfka vypadala na zajímavého a hodného člověka. Možná proto i o dost více povídala, než obvykle. Nebyla si pořádně jistá, čím to bylo, ale podezírala právě milé oči děvčete, na které se usmívala jako sluníčko. „Kay…Kay…“ řekla si spokojeně. Líbilo se jí, jak jí to hezky znělo a spokojeně si zavrněla, jako kdyby byla v její pravé formě. Zatímco opatrně ošetřovala její zranění na temeni hlavy, s rozpačitým úsměvem zašeptala „Ninsun…těší mě.“ Málokdo se zeptal na její jméno. Byla totiž občas v rozpacích z jejího jména. Vždycky to házela na svého milého, který dovedl říkat její jméno takovým hezkým způsobem, že si občas říkala, že to nikdy tak hezky nedovede. Nikdy si nemyslela, že je její jméno nějak výjimečné. V jeho podání to ale znělo, jako kdyby to bylo jediné jméno, které kdy existovalo. Pobaveně se koukne Kay do obličeje. „Nerada?“ zeptala se, a aby doplnila větu, položila si dlaně k sobě, na které následně položila tvář, aby naznačila spánek nebo odpočinek. I když byla ráda akční, neměla nic proti tomu se občas někde zahrabat a spát. Kočky to takto měly pořád, buďme upřímní. Aby to nijak dlouze negestikulovala, ukázala jí její zápisník, kde si už předtím napsala: zbytek dne odpočinek, dva dny lehká zátěž, do týdne se snažit nenamáhat, po týdnu kontrola. Chápala, jak se dívčina cítila. Ona sama taková občas byla, obzvlášť v době dělání zkoušek a tréninku. V tuto chvíli by jí ani tento odpočinek nevadil. Kolikrát si i říkala, že by jí prospěl. Poté, co Kay ukázala její zápisky, vzala malou lahvičku, kde měla mastičku. Protože u sebe měla vždycky jen trochu, rozhodla se tento kousek Kay posléze dát. Určitě musela za těch pár dní na další misi, nebo trénink. Muselo se jí to do té doby zotavit co nejlépe. Aplikovala trochu mastičky na ránu na temeni a posléze jí položila vedle Elfky. „Není špatné…Jen dávat…“ a k dokončení věty zatřásla ukazováčkem pravé ruky. Připadala si kolikrát hloupě se svou gestikulací, ale pak si říkala, že ona by se už jinak ani nedomluvila. Možná to bylo na ní znát, ale její úsměv trochu zesmutněl. Nehodlala to ale nijak rozvíjet. Kay nemohla za to, že v Ozaře bydlí její matka se sestrou, které jí nenávidí. „Ozara.“ ale hned rozpačitě dodala „Pár měsíců...“ a ukazováčkem ukázala k zemi. Byla tady už pár měsíců a žila si spokojeně. Ty zatracená monstra jí sice moc neohrožovala, když byla v hlavním městě, ale řekněme, tady byl alespoň o něco příjemněji všemi možnými způsoby.


Strana:  1 2   další »