Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Milovala umění, ale zrovna pro ni to nikdy nebylo přístupné, aspoň co se povolání týkalo. Možná si jako malá přála být umělkyně, možná dokonce i nějaká koupě domečku, kde by mohla být se svou první láskou. Ta si však ten sen vzala a už se nikdy nevrátila. Ona naštěstí se dovedla dostat přesto a jít dál, ale bylo to sakra těžké. Doteď si prakticky nese rány na duši jen kvůli tomu, že nemohla mít aspoň jedno obejmutí od své matky, jediný hezký pohled od sestry anebo setkání otce. Nemohla z toho nic mít a ona musela jít dál. Kdyby však byla zatnutá na minulosti, nemohla by si užívat přítomnost, která tak špatná rozhodně nebyla. Nemusela být s lidmi, kteří jí neměli rádi. Mohla být konečně samostatná, mohla pomáhat ostatním a ještě k tomu myslet na nějakou tu lepší a příjemnější budoucnost. To v ní evokoval ten tanec, který kreslila bez žádného velkého zaváhání.
Čekala, že osoby kolem ní budou chodit. Její černobílá ouška jí dávala znamení, že lidi kolem ní chodili a ona si v klidu mohla dokončovat svou kresbu. Přemýšlela, jestli si jí nechat anebo tanečnici dát. Jenže představení skončilo a ona ze své perspektivy neviděla tanečnici, která mezitím došla k její schoulené formě. Její ostré zoubky se zaryly do rtu. Naštěstí věděla o přítomnosti ženy, ale netušila, že na ni promluví. Proto se překvapeně, ale ne nijak vyděšeně podívá na ženu, která koukala na její dělo, které mělo představovat právě jí. Chvíli si říkala, jestli náhodou mluví o kresbě, ale pak se začala bavit o jejím zbarvením a Ninsun se mohla jen začervenat. Mávla jemně rukou s rudým obličejem. Co si budeme, na komplimenty nebyla zvyklá. Její ouška se přilepila k její hlavě a ocas se pevně kolem ní omotal, zatímco ale stále občas poposkočil nadšením. Samozřejmě byla ráda, ale jak reagovat na něco takového. Ale její přítomnost konečně dokopla kazrafanku dát tanečnici obrázek, který byl už dokončený. S nadšeným úsměvem jí obrázek dávala, čekajíc na její reakci, která stála opravdu za to. Vypadala nadšeně už předtím, ale aspoň teď si to mohla potvrdit. Ninsun měla radost, že někomu mohla udělat něčím takovým radost. Aspoň někdo to nehodí na zem anebo neroztrhá na milion kousků. "Nádherný..." vypískla ze sebe radostně, zatímco si musela trochu promasírovat hrdlo špinavými prstíky od uhlíku. Její hlasivky nebyly už zvyklé mluvit. Opravdu se už jen spoléhala na papír a uhlík, ale potřebovala zrovna dát najevo svoje pocity. Její tanec byl opravdu nádherný a nějak jí to potřebovala hned říci. "Není...zač..." dodala ještě a pak si jemně pročistila hrdlo zakašláním. Ach, proč už se její hlava dostávala do lepšího stavu, ale mezitím její hlasivky šly do háje? Usmívala se na děvče jako sluníčko a velice ráda by jí nejspíš objala anebo dokonce vypovídala ucho o tom, jak její tanec byl krásný, jenže hlas jí to nedovolil. Jen doufala, že její nadšený pohled a rozzářená očka jí tu zprávu dají jasně a stručně. Pak však přišlo na představování, ale moc dobře si uvědomovala, že teď chvíli něco nevypískne. Když jí podala ruku, ona jej jemně vzala do jemného stisku, zatímco se stále krásně usmívala. Díky bohům měla už nalistovanou stránku, kde bylo napsáno její jméno. 'Já jsem Ninsun.' Pak však musela vzít gestikulaci jako další prostředek komunikace. Její ručka ukázala na svá zavřená ústa a následně zakroutila hlavou. Snad to dovedla tanečnice pochopit. Přemýšlela nad tím, jak jí dát najevo to, že jí ráda poznává. Ukázala proto na Nalu, vzala jí opatrně za ruku, kterou před chvílí držela, a objala její dlaň těmi svými, zatímco se stále usmívala jako sluníčko na svět.

Pokud někdy vytáhla paty ze svého stromového domečku, tak to bylo právě kvůli nějaké významné události; pacienti, útok anebo oslavy. Svátky obvykle trávila sama a vyhovovalo jí to. Plus, co by si mohla říci se svou rodinou? Moc by jim neřekla a akorát by jít o utvrdilo k ještě většímu tichu. Dobrá otázka by byla, kdyby vůbec někdy ještě promluvila. Už nějakou dobu svou rodinu neviděla a byla na druhou stranu ráda. Když odcházela, myslela si, že se možná rozpovídá. Její stav se ještě více zhoršil a její hlasivky byly skoro nepoužitelné. Pořád si však ale říkala, že ještě ničemu není konec. Možná se zblázní a začne si mluvit sama pro sebe. To si všechno říkala, když na sebe navlékala oblečení. Pokud jí poušť a džungle naučila něco, tak je to noční chlad. Proto látka, která vypadala spíše jako ozdoba, byla ve skutečnosti pončo, které přes den jen dobře uvázala a v případě chladu si jej otočila k zahřátí. Pořád si ale říkala, že pořád na tom nebyla až tak špatně. Vydržela nějakou tu zimu. Nemusela sice jít do země věčné zimy, ale zimu jejího domova mohla ještě přežít. Jako vždy si vzala i svoje kopí a brašnu. Svoje medicíny a zbraň nemohla dát z ruky. Měla jistotu v tom, že bude mít své kolegyně z jiných curetů případně při sobě, ale připravenost nadevše.
Rozhodla se usídlit v místech, kde hrála hudba. Její ouškům to jen prospívalo. Za poslední dobu se naučila spíše ukazovat svou kočičí stránku, takže bílá ouška a ocas ozdobený černými pruhy jste opravdu nepřehlédli. Poposkočila si to i k několika krámkům s různými šperky, ale nepotřebovala je. Pro nikoho se ani nemusela strojit. Maximálně sama pro sebe a Ninsun byla se svým vzhledem docela spokojená. I když v jistých ohledech nemusela sama sebe, pořád docela několik věcí na sobě ocenit. Nebylo by to však, že by se nenáviděla. Předpoklad tam k tomu sice je, ale za to nemůže ani její hlava, která by jí to vyloženě nacpala, ale matka se sestrou, které jí to spíše předhazovaly a ona tomu začala věřit. Ty měsíce samoty jí ale ukázaly, že dovede být to, co ony odmítali přiznat. Pracovala na sobě a byla na sobě pyšná. Teď už jen ten hlas a možná by to šlo lépe. Jak se posadila do písku, ohlédla se za barvičkami, které se pohybovaly do rytmu hudby. Její světlá očka se rozzářila. Tanečnice jí dala inspiraci takovou, že sebrala svůj nekonečný zápisník a začala na prázdnou stránku kreslit. Škoda, že neměla více barev. Kdyby nebyla tolik zabraná do toho kreslit detaily a ušpinit se černou barvou, možná by i hledala obchůdek, který by mohl s barvičkami pomoci. Tohle se dělo v hlavě, zatímco tělo kreslilo. Ninsun byla nadšená a byla si jistá, že Enki by měl radost taky. Na tvářích se jí objevily ďolíčky, jak se usmívala radostí. Chtěla by i tanečnici poděkovat. Vzpomněla si na svou lásku a nemyslela na ní v tom smutném slova smyslu. Smutně se zadívala, když přestala tanečnice tančit, ale zatleskala i přesto nadšeně, když skončilo představení. Teď to bude muset vzít trochu dle sebe.
Byla opravdu zabraná do toho, aby udělala všechno pořádně. Její ouška střihala kolem sebe, když uslyšela nějaký zvuk, který byl blízko ní. Její ocas nadšeně skákal ze strany na stranu, dokonce její jazýček byl vidět mezi jejím zoubky, jak byla do toho zažraná. Nebyl to sice její prvotní plán, ale tomu ničemu nevadí. Naštěstí jí nepřekvapily kroky tanečnice, ale stále jí to nedonutilo se na ní podívat. Zaprvé netušila, že je to ona, a zadruhé měla za to, že kolemjdoucí projde kolem ní. Chodilo kolem ní tolik lidí, že si ani nevšimla, že by se u ní někdo zastavil. Možná proto překvapeně zvedla hlavu, že na ní někdo mluví. Její ocas se přestal hýbat a naopak zkoprněl ve vzduchu. Pak jí ale došlo vlastně, kdo to je, a co vůbec řekla. Její oči se rozzářily stejně, jako tanečnici. Podívala se na ní a pak na obrázek. Došlo jí, že už je prakticky hotový. Sice by jej nejraději ještě nabarvila, ale kdy se dostane k barvám, bohové ví. Nad komplimentem a tím, že jí kouká přes rameno, jen mávla rukou, zatímco se usmívala jako sluníčko. Jak byla nadšená, tak se kolem ní obmotal ocas. Prsty opatrně vzala papír, který vyňala od ostatních, a podala jej k tanečnici. Pak se ale dala hned do psaní na další papír, co byl k mání. Trochu kostrbatě, ale přesto snad čitelně napsala rychle to, co měla na srdci a ukázala výtvor dívce. "Váš tanec byl taky nádherný! Inspirovala jste mě a za to vám děkuji!" Zatímco to ukazovala, usmívala se úplně stejně.

Kazrafanka myslela na všechno, co by jí mohlo dát na stopu. Moc necestovala, a když už tak, muselo to být za nějakým dobrým účelem, jako byl nákup anebo trhání rostlin pro její medicíny. Byla vůbec ráda, že se dostala z hlavního města a právě sem. Nechtěla tam být a když už, tak jen na chvíli. Bylo sice občas hezké se podívat na svůj starý domov, ale strach z toho, že potká svou matku anebo sestru, tak byl daleko větší než chtít zažít trochu té nostalgie. Možná to k její rase úplně nešlo, ale nemohla si pomoci. Zažila si toho doma dostatek na to, aby měla právo mít obavy a to skoro ze všeho. Právě proto se trochu obávala, zda má jí s ženou, kterou právě potkala. Ne, že by nechtěla pomoci, ale sebevrah zrovna opravdu nebyla. Nad jejím popisem mohla jen přikývnout. Ten nepříjemný pocit z toho, že to bude určitě ta vesnice, o které si to zprvu hned myslela, se jí šířil po zádech a měla chuť se z toho oklepat. Sáhněme si ruku na srdce, Ninsun se to moc nelíbilo. Když by byla z jiného curetu, možná by se i odvážila jít, ale s její zkušeností s bojem? To bude těžké. Stále jí ale přemlouvala ta její rozdavačná stránka, která by tam i velice ráda skočila. Její prstíky svíraly černý uhel, přemýšlejíc, co jí pořádně napsat. Když už začala psát své podezření o zmíněné vesnici, žena znovu promluvila a Ninsun to odtrhlo od psaní, aby jí mohla naslouchat. Kazrafanka si všimla, že mají něco společného, ale stále to neznamenalo, že neměla obavu. Léčitelství a vyznání v terénu byla jedna věc, ale ještě boj by byl dobrý. Nechtěla ženu nijak podceňovat, neznala jí na to, aby jí pomohla posuzovat. Chtěla pouze vědět, s kým jde nasazovat krk. Nad její poznámkou mohla jen přikývnout a už začala dopisovat svou odpovědět. Měla tendenci už jí ukázat její čmáranice, ale ve chvíli, kdy Thorfinna začala vytahovat měšec, začala kroutit hlavou a její ruku, která k ní natahovala mince, odsunula zpátky k ní. Nechtěla peníze. Nebýt několika lidí, kazrafanka by si kolikrát ani nebrala peníze od svých pacientů. Ještě něco krátkého připsala, ale nakonec svůj sešit otočila. "Nejspíš vím, kam potřebujete. Ráda vás tam zavedu a budu se vám snažit pomoci, jak nejlépe budu umět. Pokud však nastane situace, kdy vám nebudu moct pomoci, stáhnu se. Mám tady své povinnosti. Těší mě, jmenuje se Ninsun. Peníze si nechte." V tu chvíli si zabalila sešit do kapsy a začala lézt zpět na strom, aby si mohla vzít své kopí a potřebnosti, které si předtím zabalila. Zatímco se stále držela kmene, kolem krku si ovinula vak a kopí kolem jednoho ramene. Pak seskočila, tentokrát trochu jemněji. Následně se na ženu usmála a s tichým a chraplavým "Pojďte." pokynula ženu směrem, kterým byla chtěná vesnice. Mluvení se u ní stávalo raritou a její hlasivky zlenivěly. Nechtěla mluvit a byla to vina lidí, kteří jí nechali odejít právě sem.

Jak by se mohlo zdát, Ninsun byla nadšená, že by mohla někomu pomoci. Spíše ale jen potřebovala zjistit informace o cíli této výpravy. I když by mohla být odvážná a ochotná doprovodit úplného cizince, musela se nejprve ujistit, že nejde přímo náruči smrti. Nebála se jí, ale zrovna nepotřebovala umřít takhle mladá. Tahle kazrafanka zrovna měla ráda žití, i když se měla kolikrát opravdu chuť někam zahrabat v její tygří formě a už nevylézt. Proto taky seskočila. Chtěla co nejdříve vědět, co se vůbec děje. Seskočení dolů jí nikdy nedělalo problém a plus to taky bylo pohodlnější. Její tělo se na to už zvyklo a plus tentokrát nepadala omylem, jak tehdy vyprávěla své elfí společnici. Její obří světlá kukadla chvíli zírala na to, co se jí naskytlo za pohled. Chvíli nechápala, proč takto zvíře reagovalo, ale pak jí přišel nápad s tím, že se leklo. Ninsun si v tu chvíli mohla opravdu ubezpečit, že nebyli odsuď. Ne, že by to bylo na denním pořádku, ale bydlení na stromech a seskakování bylo docela normální věc. Nějak tu věc ale neřešila, jen s klidným úsměvem naznačila ženě, že to není žádný problém. Hlavně, aby se nikomu nic nestalo. Mohli by se pak objevit nezvaní hosté anebo kontrola od jejích "kolegů" z jiného curetu. Ninsun by se v tu chvíli nejspíš asi zahrabala. Další vysvětlování; ne, jedno stačí. Poslouchala ženu, která vysvětlila důvod její návštěvy a následně si v hlavě přebírala všechny možné staré vesnice, které tu byly. Jedna jí napadla, ale ta byla obklopena těmi velkými příšerami, proti kterým její druh nasazuje někdy každý den krk. Ona měla jediné štěstí, že se nemusela stavět příšerám přímo, ale i tak se tomu nevyhnula. Bydlela v džungli a to znamenalo nějaké to riziko. Jenže její ochranitelské pudy jí říkaly, aby tu zůstala a pomáhala. Moc jich tu ze 4 curetů není a přijít o někoho, tak znamenalo další práci pro ty zbylé. Proto se jí ten nápad moc nelíbil. Chvíli se dívala na návštěvnici, jestli to opravdu myslí vážně. Pak jí ale zaskočila tím, že našla stopy, vedle kterých dopadla. Ninsun tomu však nevěnovala nějak moc pozornosti. Její očka sice chvíli sledovala knihu, která se otevřela na zvířeti, které v životě neviděla, ale nijak to nekomentovala a ani se o tom nic nemyslela. Jen to bylo to poslední na co se stačila podívat, než se zase zamyslela. Budou nejspíš potřebovat ještě někoho. Netušila, jak silná je žena naproti ní. Kazrafanka si byla jistá svými znalostmi a schopnostmi ubránit a ošetřit, ale jen dvě osoby proti nejspíš skupině Armiarm? To zní jako sebevražda. S trochu ustaraným výrazem na ní podívala, než si vzala svůj blok a začala psát věty, které následně ženě ukázala. "Nejspíš vím, o kterou se jedná, ale opravdu nevíte ještě něco? Nechci vás zavést špatně." Takových vesnic je docela dost a jen z hloubi duše doufala, že ještě bude něco vědět a ona myslela na špatnou zříceninu. Třeba opravdu myslela nějakou, o které Ninsun věděla, ale nepadla jí na mysl hned.

Cítila, jak se její ocas hýbe ze strany stranu díky větříku, který sice byl minimální, ale v korunách zaručeně byl. Lidé v tomto kraji si vždycky museli najít alespoň špetku ochlazení, i kdyby mělo jít i o to nejmenší zavání vzduchu. Její ručka mezitím psala to, když jí něco napadlo. Ono shromáždit byliny a vzpomenout si na jejich název, tak bylo kolikrát složité i pro ni, která opravdu poctivě trénovala a studovala všechno, co by jí mohlo pomoci v boji anebo spíše k léčení. I když Ninsun uměla s kopím a celkově se zbraněmi, stále se snažila dávat do ústraní a léčit. Proto byla v curetu takovém, jakém byla. Její trénink anebo otužilost jí ale nepřidali na tom, že se nelekne něčeho, co vůbec nečeká. Protože se zabrala do svých poznámek a netušila, že pod jejím domečkem se někdo skrývá, a ona jen nadskočila a mohla být ráda, že to, co měla v tu chvíli ruce, tak neskončilo na hlavě dotyčné osoby, která jí oslovila. Ninsun se v tu chvíli trochu uklidnila, protože neznámý člověk nešel za ní nahoru. To už by nejspíš sahala po svém kopí, které měla opřené o zeď. Jen sáhnout trochu vedle sebe a už by byla ozbrojena; zvyk, který si výcvikem dala do instinktů. Tělem se ohnula o stranu svého domečku, aby se podívala, kdo by to mohl být. Musela párkrát mrknout, aby se ujistila, že se nesnaží někdo na ní použít iluzi. Vysoká žena a medvěd...asi návštěvníci, řekla si pro sebe v hlavě. Pak se ale usmála a ukazováček ukázala na znamení, ať chvíli žena počká. Potřebovala si umýt ruce od špíny vzít si případný vak se všemi potřebnými věcmi, které měla ve vaku. Ten si následně obmotala kolem kopí. Během toho se však trochu snažila vybavit, na jaké místo by potřebovala dostat. Řekněme, že Ninsun nepotřebovala nějaké dlouhé přemlouvání, pokud jde o pomoc druhému. Kazrafanka se balila, kdyby náhodou opravdu šla. Musela se však nejdřív ujistit, kam přesně půjde a pak se teprve rozhodne. Své potřebné zabalené věci dala na okraj domečku, přímo na práh, aby nemusela znovu hledat ten zatracený vak a ženu ještě více nezdržovala. Ze stromu seskočila, na všechny čtyři, jako správná kočka. Jen chvíli zůstala v té pozici, pak se naopak narovnala držíc černý uhlík a zápisník, který bude potřebovat na komunikaci. Opravdu zřídka mluvila a obvykle mluvila jen na zraněné, protože poslední co v tu chvíli opravdu potřebovali, tak je čtení toho, co jim mohla říci. Naznamenalo to, že by byla nějak lhostejná vůči ostatním. Na ženu a medvěda se naopak dostatečně usmívala, aby dala najevo, že se opravdu bude snažit je dostat tam, kam potřebují, pokud to bude v jejích silách. Vzala proto svůj bloček a dostatečně velice a pečlivě černou hmotou napsala "Kam přesně potřebujete?"

Jak se tato Kazrafanka mohla mít než skvostně a to nebyla žádná ironie. Ninsun od chvíle, co odešla z hlavního města, byla spokojená ve svém domově a pokud nebudeme počítat pracovní vytížení, kdy se starala o zraněné, tak nikdy neměla špatný den. Člence 4 curetu se stalo už mnoho, pod ruce se jí dostalo už hodně případů a vždycky to na ní zachovalo nějaký efekt, který musel nějakou chvíli v ní prostě přežít a ona jej musela zpracovat. Jakým způsobem to bylo, to byla další záležitost, kterou není potřeba rozebírat. Ninsun byla milé a opatrovnické stvoření, které by se opravdu rozdalo, a ve chvíli, kdy někoho nedovede vyléčit tak, aby neměl žádný další následek, je sama se sebou nespokojená. I kdyby jí měl ten přeživší děkovat za to, že mu zachránila život, ale i tak by přišel o končetinu anebo jiný trvalý následek, ona si bude připadat, že selhala. Tato situace se jí naštěstí hodně dlouho nestala, ale i tak občas v slabší chvilce cítí, jak to nemá ještě správně zpracované. Ví, že od toho musí opustit, jinak se dále nedostane, protože momentálně se to snaží nějak zahodit anebo schovat předtím, než to bude muset řešit znovu.
Naštěstí tento den takový nebyl. Neměla žádné obchůzky a mohla jen prakticky čekat, jestli náhodou pod jejím stromovým domečkem nebude rušno. Obyvatele severní džungle už věděli, že případně mají hlasitě řvát anebo dělat povyk; ona k nim přiskočí opravdu rychle. Ale aby nemuseli tak moc křičet a ona nemusela následně případně nadskočit leknutím, rozhodla se strávit čas na "prahu" svého domečku, aby měla rozhled ze stromu, ale aby mohla vidět dolu. Vzala si své svazky všech možných zápisků, které si sepsala, a dávala je dohromady. Potřebovala se něčeho zbavit, přeci si mohla následně napsat nějakou odpověď anebo tak něco. Pár papíru za to ráno vyhodila, ale i tak jí toho moc nepomohlo. Zdá se, že bude muset pozorovat zranění anebo pracovat s medicínami častěji, než si myslela. Dnes ale opravdu ne. Jediné, k čemu se však dokopala, tak je soupis ingrediencí, které potřebuje koupit, až bude mít možnost. Ani se v tento den nesnažila zamaskovat svůj bílý ocas s černými pruhy, stejně tak její ouška. V džungli toto nikdo neřešil a navíc byla u sebe doma. Doma si mohla užívat klidu a pokoje. Její ouška se hýbala po jakémkoliv zvuku, který dovedl dostat jejich pozornost, ale její světlé oči sledovaly to, co napsala. Třeba by na něco zapomněla a to by nemuselo dopadnout dobře.

14.12. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

11.12. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

9.12. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

7.12. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

3.12. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

30.11. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

28.11. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

25.11. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

23.11. - Ninsun Escalera
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno