Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyla to její první návštěva v Pulchramu, přeci jen po kontinentu už nějakou dobu putovala a bylo by podivné, kdyby se do téhle horoucí země nedostala. Jistě, některým místům se logicky vyhýbala, protože nebyla taková bojovnice, aby si troufla vyrazit do džungle, kde by mohla nedej bohové narazit na nějakou armiarmu. To by bylo nejspíše to poslední, co by udělala. Ovšem návštěva pouště a mít možnost vidět všechny ty iluze, které si pro ně kazrafani připravili, to bylo něco, co si rozhodně nehodlala nechat ujít. Nemluvě o tom, že taky měla možnost tu zazpívat a potěšit tak návštěvníky svým zpěvem. Přece jenom to bylo daleko příjemnější.
“Budeš mě dneska ignorovat celý den?“ Pronese tichým hlasem, ale neobtěžuje se komunikovat jen v myšlenkách. Beztak měla pocit, že je Kimi dneska mimo. Ať už se na ní z nějakého důvodu nazlobila. Možná bylo na vině to, že se rozhodla trochu bezmyšlenkovitě pomoct tomu mladíkovi, který si něco udělal cestou. Ale vždyť se tak mile usmíval a vypadal, že se mu pomoc hodí. Nebo prostě jen neměla náladu poslouchat jí, což se stávalo taky docela často. “Dobře, dneska to zvládnu i bez tebe. Každopádně by ale bylo fajn mít tu nějakou podporu.“ Zamumlá si pro sebe, ačkoliv je jí jasné, že duch vody je někde uvnitř ní navždy. Nebylo to o tom, že by mohla zmizet jako pára nad hrncem. Jen se odmlčela. Občas měla pocit, že je to podobné jednání, jaké občas zkoušela její máma na otce, když jí zrovna něčím naštval. Nikdy jí to ale nevydrželo dlouho, což bylo jak její povahou, tak možná i duchem ohně. Pokud by dělali její rodiče nějaký souboj v mlčení, klidně by si vsadila všechno, co má, že by vyhrál její otec. “Aspoň bys mohla uznat, že mi to sluší. Na to oblečení padlo nemálo peněz.“ Tiše zatrylkuje a ještě jednou ponoukne ducha vody třeba k nějaké reakci. Ne, že by jí zklamalo ticho, které se stále rozprostírá v její mysli, jak odpověď nepřichází. Nebylo to nic, na co by nebyla zvyklá, takže jen pokrčí rameny a trochu si poupraví sukni tyrkysových šatů. V tomhle vedru bylo pohodlné mít volnější oděv a odhalovat docela dost kůže, ovšem nepřišlo jí to jako něco špatného, takže proč se tím zaobírat. Raději se totiž rozhlédne kolem sebe, aby se mohla pokochat iluzemi, které kazrafani dokázali svojí magií vykouzlit. Bylo to dechberoucí a bylo hezké vidět, jakou krásu dokáží vytvořit. Zvířata, která kráčela podél cest, se zdála jako opravdová a stejně tak i polární záře nad její hlavou. Na její tváři se zračil úsměv, jak očima přejížděla po stáncích a uvažovala, co si dá. Nejdřív ale měla vystupovat, teprve pak si mohla odběhnout pro nějakou dobrotu. A že jich tu bylo. Zamíří ale na místo svého vystoupení, kde akorát dokončuje blonďatá elfka tanec a je na Noye, aby jí nahradila. Ovšem nikoli s tancem, ale se zpěvem. S hudebníky už mluvila během dnešního odpoledne, takže se domluvila, jaké melodie a jakou hudbu budou hrát, aby ona sama mohla jen zpívat. Připojí se k potlesku pro blondýnku, než se protáhne na podium a usměje se na jednoho z muzikantů, který na ní mrkne, pak začne už hrát pro ní velice známé melodie. Neměla zpívat jen jednu píseň, ale i tak si vybrala písně, které znala z ostrovů a hlavně ty, které měla spojené se svou rodinou. Začne veselou písní, kterou jí matka učila, ještě jako malou. Pak přejde plynule k pomalejší a rozvážnější, která jí dokonale připomněla jejího otce. Všechno to byli výpravné písně s menšími příběhy v nich. U jedné z posledních se dostane k té, kterou milovala její sestra. Ona sama ji sice nikdy nezpívala, ale Noya s jejich matkou ji pro ni zpívali často. Před celým tím nešťastným incidentem. Byla to píseň o větru a o tom, jak putuje po světě, koho potkává a objevuje všechna zákoutí. Na rozdíl od ostatních písní byla někdy pomalejší, někdy zase rychlejší a veselejší. Dokonale vystihovala vítr, o kterém byla i její sestru.

Pobaveně se usměje nad tím, jak se Shiriki najednou opraví. Mohla jen odhadovat to, že se o to nejspíš přičinil S8rí, který si mu stěžoval v hlavě. S ní se Arisia nevybavovala tolik, ale možná za to v některých okamžicích byla i ráda. Nemohlo se tak stát, že by najednou nedokázala ovládat svoje tělo, ale měl by ho v moci někdo jiný. Konkrétně ten, s kým sdílela svou mysl. I to bylo občas složité na zvyknutí, ale tohle byla úplně jiná úroveň. Neodkázala si to moc ani představit, ale rozhodně nebyla z těch, kdo by to Shirikimu záviděl. “Tím spíš by měl vědět a být obeznámen s tím, že my mladí a neznalí málo kdy dostojíme očekávání těch zkušenějších.“ Pronese v odpověď a mrkne na něj. Sice chtěla využít toho, aby Sárího označila jako starého, ale vystačila si s tím nepřímým naznačením, když sama sebe nazvala mladou. Konec konců to byla pravda. Kdo totiž oproti duchovi smrti nebyl mladý? Její úsměv se ještě více rozšíří poté, co je jí sděleno, že i druhý Achak jde občas proti přáním ducha, který s ním sdílel jedno tělo. Bylo hezké vidět, že i on si občas užije nějaké to rebelování proti hlasu ve své hlavě. “Je potřeba si v některých věcech udržet vlastní názor a pohled na věc.“ Pronese a pokrčí nevinně rameny. Ona sama se tím řídila možná až moc, když neustále pokoušela hranice svých možností a vrhala se na pomoc někomu ještě předtím, než věděla, jestli by to nemuselo uškodit jí samotné. “Jen proto, že jsi starší a máš v sobě mocnějšího ducha neznamená, že ti ještě nemůžu trochu vyčinit. Zvlášť když ty ignoruješ vlastní rady.“ Pronese spokojeně a opět trochu zakašle. “Někdy by sis měl najít čas na delší dobu než jen na čas. Jsem si jistá, že i S8rí by měl souhlasit. Přece jen to tělo využíváte oba.“ Doplní ještě a nasadí lehce nespokojený pohled s chováním své společnosti ohledně ignorace potřeb odpočinku. Tedy ne, že jí by se občas nestalo to samé, ale ona se nehonila, aby ošetřovala všechny kolem sebe a starala se o to nejmenší zranění. Tedy…vlastně ano, ale ne úplně v tom spěchu a kvapu jako Shiriki na zdejší ošetřovně, kdy to bylo opravdu hodně na hraně. “Jsem si jistá, že menší procházka by ti prospěla. Navíc bych to štědře započítala jako odpočinek.“ Zhodnotí a pousměje se. Ona si nedokázala představit být zavřená jen tady a starat se o nemocné. Jistě, ráda pomáhala a neměla moc zábran, ale nechtěla by být v tomhle stísněném a mnohdy i nešťastném a skličujícím prostoru zavřená celé dny. “Ne, zpěv je tam důležitý. Asi moje nejoblíbenější část toho všeho.“ Na tváři se jí objeví lehce zasněný úsměv, jak si vzpomíná na svoje vlastní Dayálium, ale i na ty předtím a na ty další, ale i chvíle u ohně, kdy si prozpěvovala se svojí matkou. Vždycky tak trochu zapomněla na svoje starosti a ztrácela se v melodii. Možná i proto pořád zpívala i mimo domov a vlastně se tím živila, protože jí to dovolovalo se alespoň trochu vrátit domů.
“A pořád si na nich zakládám a čerpám z nich. Zvlášť když narazit na jiného Achaka je tady dost vzácné.“ Pronese a trochu posmutní. Jistě, dobře věděla, že mimo ostrovy cestuje jen velmi málo obyvatel ostrovů, ale i tak byla trochu smutná, že tu nepoznává víc povědomých tváří, které by byli jako ona. Občas stejně ztracení a občas stejně vřelí. “Jistě, ve tvé situaci nemůže být život nikdy dostatečně jednoduchý. Občas mám dojem, že se v tom ty nebo Sárí vyžíváte. Dělat si věci složitější, než je potřeba. I když tohle bude spíš Sárího zásluha.“ Pronese s lehkým nádechem soucitu v hlase. Ne, že by ho snad litovala, jen se s ním snažila soucítit. Neměla šanci tomu všemu porozumět, protože se do takové situace nikdy nedostala. “Ty sis na něj už musel zvyknout. Máš ho v hlavě neustále. My ostatní? Pro nás je to zvláštní pokaždé. Tedy…já už si asi taky tak trochu zvykla.“ Pronese a usměje se. Přece jen se SHirikim a potažmo i se Sárím strávila dost času na to, aby si uvědomila, že to není až tak špatné a vlastně v něčem i přínosné. “Já neměla dárek připravený pro žádného konkrétního ducha. V podstatě jsem si myslela, že bych byla šťastnější bez něj. To se díky Arisie změnilo. Nejspíš jsem potřebovala určité vedení, i když si ráda přijde jen ve chvíli, kdy dělám něco špatně. Bez ní bych nejspíš nemusela skončit nejlépe.“ Pronese zadumaně a trochu smutně se usměje. “Jsem si jistá, že někdy toho i lituje, protože jsem někdy až příliš bezhlavá ve svém rozhodování.“ Odvětí a usměje se, protože ji jeho slova potěší. Bylo hezké slyšet, že duch vody věděl, proč si jí vybral a viděl v ní nějaký potenciál. “Něco mi říká, že jeho vlastní styl bych nechtěla slyšet.“ Pronese a tiše se zasměje, aby nedráždila svoje plíce víc než bylo potřeba. Nejspíš by měla přestat mluvit a opravdu si dojít odpočinout a vyspat se, aby se vyléčila. Věděla, že díky duchu vody to nebude tak složité a pomalé, ale i tak by neměla Arisii ztěžovat práci.

“To zní jako dobrý nápad. Minimálně je to lepší než nic a jsem si jistá, že Arisia ocení alespoň takovou pomoc, když už jsme se dostala do těhle potíží.“ Odvětí a pousměje se, načež pak poslouchá, pro jaký čaj to Shiriki sestru posílá. Třeba bude sama někdy v budoucnu potřebovat nějaký sehnat, takže si zapamatovat, co jí s tímhle pomohlo, by nemuselo být od věci. Ne, že by měla vyloženě v plánu na sebe zase přetáhnout zápal plic, ale mohla by příště pomoct někomu, kdo ho má tímhle způsobem, a ne je rovnou léčit. To zní skoro až zodpovědně, ale rozhodně to schvaluji. Ozve se v její hlavě po delší době zase hlas ducha vody, který jí pro jednou chválí a nespílá jí za její nezodpovědnost. Očividně měl víc práce on s ní než Noya se sžitím se s tím, že má najednou ve své mysli dva hlasy. I když byla pravda, že Arisia se neozývala tak často a Noya si tak často povídala sama se sebou. Nahlas i potichu.
“Něco jsem si z našeho posledního rozhovoru přece jen odnesla. Za to by mohl být konec konců aspoň trochu rád.“ Sice to bylo jen to, že Sárí měl očividně s duchem vody a jeho Achaky komplikovaný vztah, ale i to bylo něco, co by mohl ocenit. Ne, že by ho Noya svým chováním chtěla nějak popichovat, ale měla zkrátka v povaze pomáhat ostatním, jen zkrátka jednala trochu více bezhlavě, než by se hodilo a skončilo to takhle. Alespoň už se nesnažila vyléčit smrtelně nemocné, za což by jí Sárí jistě nepoděkoval, kdyby mu lezla do práce až v tomhle měřítku. “Nehodí? Nebo si jen myslíš, že máš až moc práce na to, abys odpočíval. Sám víš nejlépe, že když budeš unavený, tak se o tebe nějaká nemoc snáze pokusí anebo si sám přivodíš nějaké zranění neopatrností. Neměl bys to přehánět.“ Možná ona sama nebyla tak zdatná v léčitelství jako druhý Achak, ale něco přece jen věděla. Navíc se občas s doktory setkávala častěji, než by bylo vhodné, ať už na straně pacienta nebo těch, kdo chtěl někomu pomoct. A tohle bylo něco, co dá dohromady i méně bystrá mysl, než byla ta Noyina. “Collegium je velké, prostě jsme se tu asi míjeli. Jsem si jistá, že budeš mít dost příležitostí na to, aby sis mě poslechnul. Minimálně kolem Dayália budu doma a pochybuji, že mě moje matka nechá odejít bez toho, abych si s ní zazpívala.“ Pronese a usměje se na něj. Nebylo to poslední vystoupení, které kdy měla, aby mu muselo být líto, že ho prošvihl. Jistě bude mít dostatek příležitostí na to, aby si jí poslechnul. Jejich setkávání sice bylo málokdy plánované, ale svět byl ironicky občas až příliš malý.
“O penězích mi ani nemluv, to bylo to nejhorší, co mě tu potkalo. Měla jsem štěstí, že jsi mi s tím zvykáním a ukázáním základů pomohl. Jinak bych tu byla úplně ztracená.“ Odvětí a krátce se zasměje, což opět skončí krátkým kašlem, protože mluvení a smích asi není to nejlepší, když máte zápal plic. “Ty taky na jednom místě nezůstaneš moc dlouho. Jednou se ale někde usadíš, ne? Nebo se vrátíš zpět na ostrovy?“ Pronese a mírně pozvedne obočí. Ne, že by chtěla znít, že ostrovy jsou něčím špatné. Byl to její domov, ale i ostatní země byly krásné a měli své kouzlo, ačkoliv s tím souvisela i pravidla, kterými se pak musel každý řídit. Všechno měla svá pro a proti.
“Řekla bych, že to není tebou, ale Sárím. Přece jen je zvláštní, když se kolem tebe pohybuje sama smrt.“ Odvětí a pokrčí rameny. Bylo trochu s podivem, že jí samotné to nepřipadalo nijak zvláštní. Možná že to bylo tím, že díky svým bláznivým nápadům se ke smrti občas dostala až příliš blízko a zavinila tak i smrt vlastní sestry. Nebo spíš doufala, že po smrti se se sestrou zase setká a bude mít příležitost jí vyprávět o všech svých dobrodružstvích a omluvit se jí za to, co jí provedla. “Já neměla žádné představy. Nakonec jsem čekala spíš to, že si mě žádný duch nevybere. Mělo by to v sobě určitou poetiku vzhledem k mojí minulosti, ale nakonec se nade mnou duch vody asi smiloval.“ Odvětí a na tváři se jí objeví smutný úsměv. Během svého Dayália v podstatě počítala s tím, že skončí bez ducha, který by si jí vybral, a bude moct svobodně opustit ostrovy, aby měla nějaké výčitky, že tím jde proti vůli někoho dalšího, kdo jí bude sídlit v hlavě. Nakonec ale všechno skončilo jinak. Přesně jak říkal Shiriki.

Možná by oba ocenili, kdyby na sebe nenaráželi jen ve chvílích, kdy Noya něco přepískne a skončí v péči někoho s lékařským vzděláním. Jenže ona si v některých chvílích zkrátka nemohla pomoct a končilo to bohužel takhle. K jejímu štěstí se ale nakonec vždycky ze všeho dostala, což ale asi nepůjde do nekonečna. “Třeba se to jednou poštěstí.“ Pronese a věnuje mu nejistý úsměv, protože to byla ona, na kom to celé záviselo. A ona byla v některých věcech dost nepoučitelná, takže bylo klidně možné, že jejich další setkání bude úplně stejného rázu, jako tohle. “Tak zápal plic, to pak ten kašel dává smysl.“ Zamumlá si spíš pro sebe a znovu nepěkně zakašle. Teď si tím ale bude muset projít ona, což opravdu znamenalo pár dní odpočinku a rozhodně bude muset zapomenout na nějaké zpívání. To by kašli nepomohlo, a navíc by tím mohla ohrozit hosty, kteří by se na ní přišli podívat, a to nechtěla riskovat. Bude se tak muset zavřít v pokoji a počkat, až nemoc odezní a duch vody jí s tím jistě pomůže, jako pokaždé, když něco přehnala a Kimi to pak musela žehlit za ní. V tomhle ohledu to působilo dost jako za starých časů, když byla její sestra živá a nebyla jen hlasem v hlavě Noyi, který navíc patřil duchu vody, a ne její sestře.
“Tomu se mi moc nechce věřit, ale budeme se tvářit, že to tak je.“ Odvětí a zasměje se, což se velmi nepřekvapivě brzy změní v další kašel, protože ho smíchem vyvolá. Zatím to ale bylo spíš nepříjemné, než že by jí něco bolelo nebo byla přehnaně unavená. Bylo ale klidně možné, že se tyhle symptomy ještě objeví. Duch vody ji nemohl ochránit před všemi následky jejího jednání, mohl je jen rychleji odstranit. Podívá se na Shirikiho, který se usadí na postel a vypadá najednou o něco unaveněji, což bude nejspíš tím, že se zastavil až teď. “Tobě by taky nějaký ten odpočinek určitě prospěl, ale děkuju za radu. Příště se toho pokusím držet.“ Ujistí ho, ačkoliv tuší, že se jí to nemusí povést. Ne, že by chtěla cíleně jít proti radám druhého achaka, ale zkrátka byla někdy až moc hrr a chtěla pomoct hned, ne postupně. To býval právě ten problém, a to byl jeden z důvodů, proč se spoustu achaků podivovalo, že se k Noye připoutal právě duch vody, protože byla až příliš extrovertní, akční a určitě nebyla tím prototypem správného achaka, který byl pro ducha vody typický. Jenže očividně i v tomhle se objevují výjimky, které potvrzují pravidlo. “Přesně tak, vystupovala jsem na náměstí, kde si mě všimnul jeden hostinský, ten, který mě sem dovedl, a nabídl mi na několik dní možnost vystupovat u něj s ubytováním zadarmo a ještě nějakým tím výdělkem za zpěv. Tak jsem tu chvíli zůstala, jinak bych se zase vydala o kus dál.“ Odpoví a usměje se, načež si krátce odkašle, jak se snaží zabránit většímu přívalu kašle, tak musí i trochu zpomalit v mluvení. “Docela dobře. Snažím se pořád si na všechno zvyknout a hlavně nacházet nová místa a poznávat ten svět, ve kterém žijeme.“ Odvětí a usměje se, ačkoliv se jí do tváře vloudí trocha smutku, protože cestování nebyl její prvotní sen. Plnila tím sen své sestry, jako by snad jejím prostřednictvím mohla její starší sestra poznat Alterru. “Co ty vlastně v Collegiu? Nebo ses tu usídlil na delší dobu?“ Nadhodí a mírně pozvedne obočí. Sice si nemyslela, že by se Shiriki někde usídlil nadobro, ale nějaké delší setrvání na delším místě určitě vyloučené nebylo. Pokud by k tomu nejspíš svolil Sárí. “Ne, už jsem tam nějakou dobu nebyla, ale měla bych tam vyrazit. Podívat se, jak se mají rodiče a ostatní.“ Pronese a povzdechne si. “Vlastně se blíží další Dayáliu. Myslíš, že si duch života už někoho vybere, nebo bude Sárí dál čekat?“ Pronese a místo toho, aby se podívala na Shirikiho, zvedne pohled ke stropu, jako by snad mohla vidět skrz něj na oblohu a ještě za ní. Na místo, kde sídlí bohové a duchové, kteří se vybírají, do koho se vtělí.

Že by byla zrovna nadšená z toho, že musí zalézt někam pod zem, aby si došla koupit to, co chce, se říct nedalo, jenže neměla moc na výběr, když si chtěla koupit věci, které v obyčejném obchodě neseženete. Zakopávání občas o nějaké nástrahy na zemi, u kterých doufá, že se jedná pouze o kořeny, a občas i o vlastní nohy, jelikož jde podstatě v šeru, na které si ještě její oči tak úplně nepřivykly. Ovšem i tak se ale zasekne při pohledu na pavouka, který sedí u dveří. Chvíli na zvíře jen kouká a uvažuje, co za druh by to mohl být. Nakonec ale sáhne po klice a je docela ráda, že pavouk zmizí v nějaké díře ve zdi. Pak už vejde dovnitř obchůdku, po kterém se začne rozhlížet, tedy až do chvíle, než uslyší brblání a nadávky v jí neznámém jazyce. Zadívá se na zeleného mužíka, který jí ne zrovna taktně vybízí k nákupu. “Ale jistě.“ Odpoví a zahlédne utíkající myš, ale nemá moc času si jí prohlížet, protože peláší dost rychle pryč. Nehledě na to, že jí skřet opět urguje, aby tedy začala s tím nákupem, který už si usmyslela udělat. “Jistě. Poprosila bych jedno spirituální zvíře. Toho bobra, Gustava.“ Začne a mírně se usměje. A proč? Jistě, mělo to důvod i v tom, že stejně jako ona měl něco společného s vodou, bylo to zvíře a navíc byl roztomilý. Ano, i to byl legitimní důvod, proč si ho pořídit. “Pak bych ještě poprosila zlatý vějíř a jedovou dýku.“ Pokračuje, zatímco se otočí ke sbírce všemožných bylin a rostlinek, kterým se tu až podivně daří. “A navrch toho všeho ještě třikrát hvozdík, bavlnu a nacuclý meloun. Takhle to bude všechno.“ Dokončí tedy svůj nákupní seznam a s mírným úsměvem se otočí zpět na skřeta, aby jí tedy řekl výslednou sumu. Nemyslí si, že by překročila svůj rozpočet, takže jde spíš o to, kolik mu má ze svých peněz momentálně předat. Skřet si chvíli něco mumlá, než k ní zvedne pohled. “Tak to bude 75 ledových krystalů, 860 zlatých a 30 stříbrných, slečinko.“ Oznámí jí výslednou částku, kterou Noya bez dalších řečí odpočítá ze svých peněz, aby mu mohla tedy požadovaný obnos dát a mohla si vzít to, co si tím zakoupila. Pak si tedy pobere svůj nákup, spirituální zvíře a o poznání rychlejším krokem zamíří z místnosti, a i z podzemí pryč.

V inventáři zůstane: 16 LK & 280 ZL & 20 ST

Připsáno ✓

29.11. - Noya "Zpívající liška"
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

Její nápady nikdy nepatřily k těm nejlepším a dobře to o sobě věděla. Už jako malá se dostávala do nejrůznějších potíží. A teď když mohla pomáhat tím, že se do těch problémů dostane? Občas to byla jen malá daň, ačkoliv to vždycky skončilo nějakým káráním ze strany ducha vody, který se v ní usídlil. To bylo jedno z překvapení, které si tehdy pro všechny přichystala. Nebo spíš, který si pro všechny přichystal duch vody, který si jí vyvolil. Prostě nemohla často odolat tomu, aby pomohla někomu jinému, kdo nevypadal zrovna na umření. Naučila se sem tam odhadovat, jak závažná onemocnění jsou, protože se jí do mysli vryly i poučky, kterými jí rád častoval Sárí, když se hrnula pomáhat někomu, kdo měl už osud nějak zpečetěný. Ona osobně málokdy přemýšlela nad důsledky, které to bude mít na její vlastní tělo. Nakonec to totiž vždycky nějak zvládla, za což vděčila Arisii, která se o ní nějak postarala.
Znovu nepěkně zakašle a podívá se na hostinského, který si jí měří starostlivým pohledem, jako by tu seděla znovu jeho dcera. “Co vaše dcera? Je jí lépe?“ Nadhodí a usměje se na něj, zatímco se snaží udržet v sobě další kašlání, ovšem nakonec se to jen zhorší a tentokrát to zní jako by hodlala za chvíli vykašlat i svoje plíce na podlahu ošetřovny. “O to teď nejde, hlavně, abyste byla v pořádku vy. Ale budu vás tu muset nechat, musím zpátky.“ Oznámí jí, na to Noya jen kývne hlavou a rozloučí se s ním s tím, aby si o ní nedělal starosti. Upřímně se cítila spíš na to, aby se rovnou natáhla a možná zkusila usnout, ale uvědomovala si, že jedna ze sester šla shánět nějakého lékaře, aby se na ní podíval. Na chvíli se zadívá do země, ale pak pohled opět zvedne a pohled jí padne na známou postavu. “Shiriki, to je překva-„ Zbytek slov už přeruší další kašel, po kterém se Noya zamračí, protože se jí to ani za mák nelíbí. Nikdy nepatřila k těm, kdo by trpěli na kdejaké nemoci, tudíž to, že byla najednou nemocná ona jí trochu vadilo. I tak to ale byla přípustné nepohodlí a cena za to, že někomu pomohla. “Dcera hostinského byla nemocná. Nemohla jsem jí přece nechat se tím kašlem trápit.“ Odpoví tentokrát bez přerušení, jelikož v krku ani v plicích se tentokrát žádný kašel neprobudí. “Nakonec se s tím vždycky nějak poperu.“ Zamumlá si pro sebe, i když je jí jasné, že to není ani tak ona sama, kdo se s tím vlastně pere. “Jak se má ten tvůj bručoun? Vsadím se, že ze mě není moc nadšený, co?“ Pronese a mírně pozvedne obočí. Jelikož nějakou dobu se Shirikim cestovala, tak se Sárím tu čest měla. Nikdy se nestal jejím velkým fanouškem a ona to do určité míry chápala a respektovala. “Nebude to nic vážného ne?“ Pronese poté, co se popasuje s dalším kašlem. “Neměla jsem pocit, že by ta dívka byla smrtelně nemocná.“ Doplní ještě, ačkoliv co za nemoc to vlastně bylo nerozpoznala stoprocentně. Dokázala ale s jistotou určit, že dívka by na nemoc nezemřela, tudíž alespoň nikoho nesebrala Sárímu z lopaty. “Nebyla smrtelně nemocná, ale i tak to bylo vážnější, než abys to zvládla jen na úkor svojí energie. Jestli chceš tohle provádět, musíš na to jít pomalu.“ Noya se mírně pousměje, protože tohle byly situace, kdy se hlas ducha vody ozýval nejčastěji. Možná by to byla i cesta, jak ho donutit k tomu, aby si s ní povídal častěji. I když pochybovala, že by to nakonec neprokoukl a zmlkl i při takovýhle případech, kdy ho ale potřebovala nejvíce.

Její cesty se vždycky ubíraly předem neurčenými cestami. Zkrátka šla tam, kam jí nohy nesly. Když se jí nechtělo jít, zaplatila si za svezení. Ovšem i tak vždycky uvažovala nad tím, jestli má dost peněz. Sice si mohla vydělávat v podstatě kdekoli, stačilo někde začít zpívat a hrát na loutnu a někdo vždycky nějaký peníz pro potulnou umělkyni obětoval. Ne, vždycky ale jen zpívala a hrála na ulici. Občas někde zůstala delší dobu, kdy si domluvila, že zpívala v nějakém hostinci a měla tak střechu nad hlavou, nemusela řešit peníze za pokoj, a ještě si něco vydělala. Přesně to se stalo v průběhu tohohle týdne. Na ulici jí viděl postarší muž, který jí nabídl, jestli by nechtěla pár dní strávit v jeho hostinci, aby tam po večerech bavila hosty a třeba i přilákala nějaké navíc. To je nabídka, která se neodmítá, a tak Noya souhlasila a stala se tak určitým lákadlem. Nevadilo jí to, byla to zase určitá změna, ač jí to na nějakou dobu upoutalo v Collegiu.
Pár dní uběhlo a ona si začala všímat drobné dívky, která sedávala v rohu místnosti, když zpívala. Nejspíš její přirozená zvědavost jí donutila vyrazit právě za dívkou, která si akorát v moment, kdy k ní Noya došla, nepěkně zakašlala. “Ahoj, vypadáš nemocně, neměla bys ležet v posteli?“ Nadhodí s milým úsměvem a starostlivě si dívku prohlédne. “Ležím celý den, tak mě sem vždycky matka vezme, když zpíváte. Zlepšuje mi to náladu.“ Pronese dívka a na tváři se jí objeví drobný úsměv. Arisio? Noya cítila, že je dívka nemocná, sice vypadala špatně, ale bylo jí jasné, že to není nemoc, která by jí zabila, ačkoliv to tak v tuhle chvíli zrovna nevypadalo. “To jsem ráda. Jak dlouho tě to už trápí?“ Zeptá se dívky a přisedne si k ní. Měla pauzu, takže na chvíli se posadit mohla. “Pár dní už to bude. Ale říkali mi, že to brzy přejde.“ Odvětí dívka a pousměje se, načež opět zakašle a Noya se trochu zamračí. Není to dobrý nápad. Odneseš to ty, a to znamená, že nebudeš moct zpívat. Ozve se v její mysli hlas Arisii, která si očividně vybrala přesně ten moment, kdy se Noye v hlavě zrodil nápad, že dívce pomůže. Nemám snad schopnost léčit, abych pomáhala ostatním? Pokud mám jen sedět se založenýma rukama tak k čemu to je? Byla si vědoma toho, že to není jeden z jejích nejlepších nápadů, proto se také duch vody ozval, protože na téhle bázi fungoval nejčastěji. Ozval se vždycky, když se mu nezdálo rozhodnutí, které Noya udělala. Jinak byla Arisia klidně několik hodin v kuse zticha, i když na ní Noya volala a snažila se s ní mluvit. “Zkusím ti pomoct, co ty na to? Brzy ti určitě bude lépe.“ Nabídne jí a usměje se. Dívka si jí na okamžik nedůvěřivě změří pohledem, ale nakonec přikývne. Noya pro ni nejspíš nevypadala jako nějaká hrozba. Milý úsměv, vlídný a starostlivý pohled. Jak dobře by se musela umět přetvařovat, aby to byla jen maska? Pamatuje si, že využila svojí magii, pak se zvedla z lavice, aby se vrátila na svoje místo a mohla pokračovat v představení, ale pak se jí zatmělo před očima a skácela se k zemi.
Probere se až na zemi, kdy se jí snaží probudit majitel hostince a i dívka, které pomohla. Noya byla ráda, že vypadala lépe, za to ona sama se cítila pod psa. “Jste v pořádku? Z ničeho nic jste tu omdlela.“ Pronese muž a prohlíží si jí, zatímco jí pomáhá alespoň do sedu. Dřív, než stihne Noya odpovědět, že je v pořádku, zakašle dost podobně jako dívka před chvílí. “Říkala jsem ti, že to odneseš. Teď budeš nemocná. Měla bys víc myslet na sebe.“ Káravý hlas Arisii jí sice přiměje se trochu zastydět nad tím, co udělala, ale na druhou stranu dívka očividně bude zdravá. To, že ona si nějakou dobu poleží, nebyl takový problém. “Nic mi není. Asi jen nějaké nachlazení.“ Snaží se to trochu zlehčit, ovšem další kašel donutí hostinského se zamračit. “Zníte stejně jako moje dcera před pár dny. Vezmeme vás na ošetřovnu. Tam budou vědět, co s tím.“ Pobídne jí muž a pomůže jí na nohy, což doprovází další kašel. Podle pocitu a také toho, co cítila z dívky, Noya předpokládá, že jde o lehký zápal plic. Vypadalo to jen hůř, než to opravdu bylo. Jenže ani tak neměla moc prostor na to, aby si stěžovala. Zkrátka byla dovedena na ošetřovnu.
“Pardon, Leilo, můžeme.“ Odchytí muž jednu z žen, které ošetřují pacienty a která se zastaví, když Noya opět zakašle. Navíc to vypadalo, že jí i zná. “Byla úplně zdravá, a pak se z ničeho nic skácela k zemi. Ten kašel zní úplně stejně jako ten mojí dcery. Byl jsem tu s ní před pár dny.“ Vysvětlí, zatímco Noya se potýká s dalším kašlem, který se snaží více tlumit rukávem tuniky. Leila jen přikývne, odvede je k volnému lůžku, kam se Noya posadí a odběhne s tím, že dovede někoho, kdo si s tím bude vědět rady.