P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Byla jsem zvyklá na Grimstoneské počasí a atmosféru a tak a bylo mi jasné, že u Kazrafanů to bylo naprosto jiné… jednoduše řešeno horší, kdy na nás bude svítit sluníčko, budeme se vařit ve vlastní šťávě, a kdo ví, co ještě. Pospíchala jsem za Benem, abych nepřišla moc pozdě, a doslova jsem málem vyflusala plíce, což nebylo moc příjemné, ale to bylo spíš kvůli tomu korzetu, než tomu spěchu.
Nebyla bych to já, kdybych nepřišla s nějakou tou poznámkou, jako reakcí na jeho slova. “Je mi to naprosto jasné. Ale taky doufám, že ses z mé společnosti těšil naprosto stejně, jako á z tvé a nemohl jsi dospat s tím, jak moc jsi byl natěšený.“ Tohle byl můj způsob, jak jsem se s lidmi bavila. Nebo aspoň většinu času. Pak jsme způsob podřizovala taky tomu, co jsem od těch lidí chtěla. K čemu jsem chtěla dojít, ale tady… tady to nebylo tak, že bych ho chtěla okrást.
Malinko jsem ho přejela pohledem. “No… vzhledem k tomu, že jsme pospíchala sem. Za tebou… do tvé společnosti, kdo jiný by to měl slyšet? Nějakej chlap někde za rohem? Jo, to by mě fakt hodně překvapilo, ale sázím, že bys to byl právě ty, kdo by to slyšel, když jsem tady u tebe…“ Uvedla jsem svá slova na pravou míru a jednou rukou si hrála s rubínem, co mi visel na krku. Pak jsem se ale mírně šibalsky ušklíbla. “Uvidíme, k jakému zvuku mě donutíš.“ Samozřejmě jsem mluvila o těch zvucích, co měli muži o žen rády, ale ty zvuky jsem taky nevydávala s každým… musel se taky snažit. Pak jsem se ale zasmála nad představou, jak by si Ben cpal do výstřihu ponožky. “Doufám, že bych se mohla koukat, jak se je tam pokoušíš nacpat.“ Poznala jsem dost pobaveně.
Nedělalo mi problém v konverzaci pokračovat, ale byla pravda, že je potřeba vyrazit, pokud tam chceme dojet včas. Byla jsem zvědavá, jaké to tam bude a s čím se budu vracet. Díky ostatním kolem nás, jsme došli k debatě o kočkách. O ouškách a ocáscích, což mě také vyrvalo z nevrlejší nálady. “Hm… a jak často se tenhle tvůj pocit mýlí?“ Ušklíbla jsme se. No, vidět Bena v korzetu s kočičími oušky a Ocásku? To by bylo k nezaplacení. Ráda bych si tenhle výjev nechávala namalovat, abych s tím mohla bavit pokaždé, kdy bych měla náladu pod psa. “Začínám dost silně uvažovat, že bych ti někde něco takového pořídila.“ podotkla jsem s pobavením v hlase, které naznačovalo, že si dělám srandu, i když… zrovna u mě si tímhle nemohl být nikdo nikdy jistý. Byla jsem schopná opravdu skoro všeho. “Slušely by ti.“ Ušklíbla jsem si, když prsty naznačil ouška. “Nebude? A copak bys rád výměnou? Abych pro tebe někoho okradla?“ Navrhla jsme, i když tady byly ještě jiné možnosti.
Byla jsem zvědavá, proč sem jde právě Ben. Nebylo tajemství, že jsme tu chtěla hlavně něco ukrást, ale čím déle jsme tu byli, tím více složité mi to přišlo. Měla jsme pocit, že na nás vždycky nějaká z těch koček civěla. “Dost by mě zajímalo, proč tak civí… Přijdu si jak někdo z cirkusu.“ poznamenala jsem ne moc nadšeně. Koho by napadlo, že to bude mít na svědomí má společnost? “Jiná společnost? Nestačím ti? Je zvláštní, že kvůli jiné společnosti jdeš až sem, ale tak… každý má rád něco jiného.“ mluvila jsme klidně a vyrovnaně. Beze strachu, nebo nějakých obav. Zatím jsme si nevyhlédla, co bych si chtěla přivlastnit, takže jsem zatím neměla strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby nevyšel nějaký můj plán.
To už jsme se uchechtla, i když jsme se cítila dotčena toho, jestli si myslel, že jsme obyčejná čorypacka, která teprve začíná a neví, jak na to. Kradla jsme dost dlouho na to, abych věděla, co a jak, i když byla pravda, že tady u fousků jsem kradla prvně. Nebo jsem to aspoň plánovala. “Děkuju. Mám to brát tak, že bys mě nenechal o ně přijít, kdyby došlo na nejhorší?“ zazubila jsem se na něj, když jsme k němu zvedla pohled a odhalila tak bílé zoubky. “Hm… to jsi náš výběr zmenšil na… všechno tady.“ Zkonstatovala jsem, když jsem ve výsledku neupřesnil vůbec nic, na co by měl chuť. Znovu jsem se rozhlédla po stáncích a cítila jsme, jak mi zakručelo v břiše. “Víno, to zní dobře, proč ne.“ Pokývala jsme hlavou, jako poděkování, když mě pustil před sebe a taky jsem se před něj vydala, abychom se dostali ke stánku s vínem. Sice mě malinko polil mráz po zádech, když jsme ho zaslechla za sebou, ale hned na to jsme se šibalsky usmála. “Nebyla bych na stole poprvé… dokonce ani jako večeře… Jen bych čekala, že jsi na jiné věci.“ poznamenala jsem k němu a ušklíbla se pro sebe při pár vzpomínkách. Když předstíráte, že máte o dotyčného zájem a necháte je si užít vaše tělo, tak krom toho, že si užijete sami, je to to nejlehčí, jak někoho můžete okrást. Nenapadlo by mě, že by Benův výraz večeře, mohl být brán doslova a do písmene jako večeře. “Hm… mají tady docela výběr… Nevím jak tobě, ale já jsem pro to červené na kraji, které by mělo mít v sobě nějakou tu stopu po borůvkách.“ rozhlížela jsem se po možnostech, čeho bych se mohla napít.

Někdy jsem si říkala, že narvat se do korzetu je pro jednu osobu zcela nemožné. Bylo to tak náročný, že jsme si kolikrát připadala, jako bych byla po velice užité noci v ložnici, nebo se mi povedlo utéct někomu, kdo zjistil, že jsme ho okradla. Ani jedna z možností však nebyla správná, protože šlo právě jenom o jedno a to o zmíněné oblékání korzetu. Nakonec se mi to ale povedlo, i když bylo dýchání mírně komplikovanější. Minimálně to, abych ten dech uklidnila po tomhle cvičení. Zkontrolovala jsem si ještě řetízek s červeným kamenem, neboť bez něj bych neudělala ani krok. Když byl na svém místě, tudíž na mém krku, pobrala jsem věci a vyrazila za Benem. “Nemohla jsem se dočkat, až budu v tvé společnosti.“ Mrkla jsem na něj laškovně, i když pravdou byl opak. Samozřejmě, že mi dal zabrat ten podělaný korzet. Zvedla jsem k němu hlavu a byla jsem stále udýchaná. “Překvapilo by mě… kdyby slyšet nebyl. Minimálně, kdybys ho neslyšel… ty.“ Uvedla jsem to na správnou míru a pokoušela se nějak ten dech uklidnit. “Ale klidně se ráda podívám na tebe, jak by ses bez něčí pomoci soukal do korzetu.“ Ušklíbla jsem se na něj, než jsme se vydali na cestu.
Procházeli jsme stezkou, která byla připravená v poušti. Pulchram jsem ještě nenavštívila a vzhledem k tomu, jaké tady bylo teplo, mě neudivovalo, proč jsme to ještě neudělala. Fakt jsem si myslela, že se tady upeču zaživa… Ale co jsem se zase doslechla, po západu slunce by t mělo dojít do fáze, kdybych se měla modlit, že zas neumrznu… tohle bylo teda království za všechny peníze. Rozhlížela jsem se po všech těch stáncích, kdy jsem v průběhu toho všeho, měla svou vlastní poznámku. Šlo spíš o nevrlejší poznámku řečnického duchu, které se však chytla má společnost. “Ptala jsem se spíš tak nějak do eteru. Taková řečnická otázka. Ale když na to tak upozorňuješ…“ Na chvilku jsem se na něj otočila a přejela ho zkoumavě pohledem od hlavy až k patě, jako bych na něm hledala jakoukoli známku, díky které bych mohla vyvrátit jeho slova o tom, že není ‚kočka‘. “Hmm… Docela by mě zajímalo, jak bys vypadal s ušima a ocasem…“ Pronesla jsem zamyšleně, než jsem od něj odtrhla pohled a přesunula ho znovu na všechny ty nádherné stánky. Zahlédla jsem nějaký ten stánek se zlatými šperky. Okamžitě se mi zalesklo v očích a já si lehce skousla spodní ret. Už jsem chtěla mít poznámku o tom, kolik by mi to vydělalo, ale rozhodla jsem se si to říct jen v duchu, abych neriskovala, že to nějaká z těch koček uslyší a zavolá na mě stráže. Prsty mě zasvrběly a v rychlosti jsem je raději strčila do kapes. “Oba víme, co sem vede mě… ale celou cestu jsem uvažovala nad tím, co sem vede tebe.“ Usoudila jsem, že bude lepší si najít nějakou dobrou medovinu, nebo něco dobrého k snědku. Umírala jsem hlady. Z mého pokusu najít nějaký ten vhodný stánek, mě vytrhl Ben, který se ke mně naklonil. Sledovala jsem jeho tvář, oči, rty, křivky tváře… Nakonec jsem mu pohledem sklouzla k očím a poslouchala jeho slova, která mi zněla jako výhružka. “Nejsem nějaká nezkušená čorypacka. Vím, co a jak. Nemusíš mít žádný strach.“ Vydechla jsem tiše a mrkla na něj. Kdokoliv, kdo věděl, kdo Ben je, by měl hrůzu… Ano, i já měla strach. Ale dokázala jsme ho kočírovat.. a koneckonců… Zažila jsem si dost hrůz, takže jsem měla pro strach uděláno. “Dala bych si něco k jídlu a pití… pak bychom mohli pokračovat, co myslíš?“ Navrhla jsem vzápětí, přičemž jsme ho pořád sledovala s pohledem, který říkal: Nemám důvod k tomu, být tu vyklepaná, že mě někdo chytí.

Nebudeme si tady nic nalhávat. Do Pulchramu jsem necestovala za účelem nějakých slavností a toho, abych se jimi pokochala. Ano, jsme si jistá, že tam zahlédnu věci, které bych nezahlédla u nás v Grimstoneu, ale jsem si víc než jistá, že to není ten důvod, proč se tam táhnu takovou dálku. Spíš jsem to viděla jako perfektní možnost, kdy jsem mohla něco ukrást. Něco drahého, něco vzácnějšího. Ve výsledku cokoliv, co by mi mohlo vynést dost peněz, a věděla jsem, že tam by se dalo ukrást hodně věcí, za které bych mohla dostat pěkný měšec peněz. Bylo jen zapotřebí, předvést se, co nejlépe to půjde. Jinak řečeno, tak, aby si nikdo nevšiml, že se pokusím co nejlépe se předvést. Asi bych se nepředvedla moc dobře, kdyby si toho někdo všiml. Vzhledem k tomu, co jsem tak nějak o Pulchramu a jeho pouštích věděla, bylo opravdu nejlepší, abychom tam došli někdy, když už bude zapadat slunce, jinak tam z nás budou škvarky a po tom jsem opravdu netoužila. Toužila jsem po hodně věcech, ale po tomhle ani v nejmenším. Vzala jsem si na sebe bílou košili, tmavé dlouhé kalhoty, pevné boty také tmavé barvy a ve výsledku jsem na sebe hodila ještě korzet, nebo jsem se o to aspoň pokusila. “To si ze mě někdo dělá srandu.“ Zavrčela jsem, když mi korzet nešel obléct. Vždycky jsem se při tom rozčilovala a tentokrát tomu nebylo jinak. Když se mi to konečně po několika minutách povedlo a já měla na sobě všechno oblečení, zapletla jsem si vlasy do křivého copu, připevnila si sem tam nějakou tu dýku na nějaké méně nápadné místo, popadla vak s věcmi, plášť a zmizela z hostince, kde jsem tentokrát nocovala. Měla jsem se sejít s Benem a nechtěla jsem ho nechat čekat. Z nějakého důvodu mi to nepřišlo moc moudré.
Jen co jsem se dostavila na místo určení, pozdravila jsem ho a ihned jsme ho informovala o cestě. Přemýšlela jsem nad ní, a co jsem stihla pochytit, stejně jako já, ani on určitě netoužil se plahočit někde po pouštní stezce s jasně zářící, teplo vysílající koulí nad hlavou. Pronesla jsem tedy návrh ohledně toho, že bychom se mohli snažit dojít na místo tak, aby začalo zrovna zapadat slunce. Ne, opravdu jsem netoužila po tom, být jak pečený kuře ve vlastní šťávě, to fakt ne. “Zatraceně… Jak můžou být ty kočky schopné žít na těhlech místech… slunce už zapadá, ale i tak mám pocit, že se snad upeču zaživa…“ zamrmlala jsem nespokojeně a už jsem se začala rozhlížet po všech možných stáncích, co jsem kolem nás viděla. Bylo tu spousta věcí na kradení, stejně tak, jako spousta osob, které bych mohla okrást. Nesměla jsem ale hned skočit po první možnosti. Chtělo to si počkat, jako když čekáte u vína, až dosáhne toho správného věku, abyste si ho mohli vypít. Tohle jsme sice neznala, protože jsem na taková vína neměla peníze, ale říkávalo se to. Upřímně, po té dlouhé cestě jsem začala koukat hlavně po stáncích s jídlem a nějakou dobrou medovinou.