Příspěvky uživatele

< návrat zpět

*URUS - u jmen bohů pozor.

Tygřice se skutečně na ni dívala skrze sněhovou vánici, oči jí svítily a později už ani nešly přehlédnout. Nevypadala moc přátelsky a i přes všechen ten ruch a silný vítr raksasance k uším dolehlo zřetelné zavrčení a tygřice vycenila zuby. Podobně jako žena měla svou tajemnou auru, i to zvíře už na pohled do očí nepůsobilo jako obyčejné. Oči sice svítily v šeru, ale jejich mléčná barva prozrazovala slepotu zvířete. Jenže i přes tento fakt zvíře hledělo přímo na dívku, poté na její ruku ve které svírala kus masa. Tygřice udělala několik kroků dopředu, velké zvíře, srovnatelné velikosti s její medvědicí pomalu vkročilo kupředu a s každým krokem směrem k dívce se kromě vzdálenosti mezi nimi snižovala i hustota sněžení. Zvíře si na drzo vzalo kousek masa, opatrně jej požvýkalo a zvedlo hlavu, aby se mohlo Thorfinně podívat do očí. Sněžení ustalo. Stáli uprostřed bílé planiny, chalupa ani stopy v okolí nebyly dávno vidět. Tygřice si pozorně prohlédla novou společnost a poté naznačila, aby se dívka vyhoupla na její mohutný hřbet, netrpělivě ji pobízejíc vrčením.
Pokud tak dívka učinila, tygřice se dala do pohybu. Musela se držet, jinak by ji kočka zajisté ztratila, běžela tak rychle, že okolí splývalo ve šmouhu a zastavila se až u rozpadající se chajdy, na jejíž terase nyní stála ona žena s medvědicí po boku. "Takže jsi ji přeci jen našla." žena se usmála a pohladila medvědici po hlavě, poté jí podala pytlík a medvědice jej vzala do zubů. "Tvá pomoc je mi darem proto přijmi malý dar ode mě." pokyne rukou aby se medvědice vrátila ke své paní a jakmile byla tygřice volná i ona se vydala ke své paní domů. "Ať jsou tvé cesty vždy zakončeny cílem, Thorfinno, dcero Gudlaugova." kývla hlavou a vešla zpět do chatky. Dveře se za ní zaklaply. Pokud se Thorfinna chtěla do chatky podívat znovu, našla by uvnitř jen nepořádek, žádná postel, žádná knihovna - nic co by připomínalo obydlený prostor. A když zkontrolovala váček, který hlídala její medvědice našla by starý kompas a několik zlatých.

// Kompas není magický předmět, ani se neobjeví v inventáři postavy, ve váčku je 250 zlatých. Pro příští hru je lepší vybírat z předmětů známých alteře - peníze, % magie, body dovedností (útok, obrana), pouze u nich neuvádět přesný počet.

Není to tak, že by Rosanhi nějak zarazilo, že Thorfinna nereagovala na fakt, že slepá žena ví co měla raksasanka v plánu udělat, nebo že se zvedala ze židle a mířila ke koštěti, přece to nebylo ani jisté z toho, jak ji dívka nabízela pomoc. Naopak. Žena se sama pro sebe tajemně pousmála a sklopila hlavu níže. Věděla už přeci své a tenhle svět ji byl příliš dobře znám, aby ji jako mocnou bohyni něco takového rozhodilo. Ostatně i ona byla kdysi pouze ženou, které pouze dostala dar. "Opravdu? Velice zajímavé. Budiž tedy - hodně štěstí." kývla na ni žena a vrátila se ke své činnosti pletení prsty a houpání se v houpacím křesle. Ona si počká co dívka najde, pokud něco najde. O své tygřici také věděla své. Vždyť to byla ona, kdo ji poslal ven, aby se dobře ukryla - vždy o krok dopředu.
K překvapení všech skutečně venku ve sněhu Thorfinna mohla najít tygří stopy, ukryté mezí změtí stop, které tam byly z předešlých cest, částečně skryté pod jemným nánosem prašanu. A že se vydala správným směrem zjistila ze srsti, kterou našla - ale neměla to jednoduché, místo oranžovo černých chlupů, měla tu čest s bílo-černými - teď už věděla, že tajemná žena si ve své chajdě chová bílou tygřici a že její cesta k jejímu nalezení by nemusela být nejjednodušší. Husté sněžení po pár dalších metrech ještě zhoustlo, jakoby se i počasí snažilo dívce úkol ještě ztížit. Hrálo s ní hru, kterou se snažilo za každou cenu vyhrát. Pokud se dívka nevzdávala a mířila po stopách rychle mizející ve sněhu, našla by další kousek srsti zanechané na větvi oschlého stromu. Ale měla by se začít rozhlížet, tygřice již není daleko - je to vychytralá kočka stejně magická jako její panička a hledí na dívku již nějaký čas, jen aby si jí Raksasanka všimla a přišla na způsob jak ji dostat zpět do chajdy dříve, než sama ztratí skrz husté sněžení cestu nazpět.

Žena se v křesle zavrtěla a upravila se. Otevřené dveře do místnosti pustily studený vzduch a o něco více světla, které domku dodalo na zuboženosti, kdy se prach rozvířil v pruhu světla a připomínal husté sněžení vysoko v horách. Žena pomalu natáhla pravou nohu na zem, jakoby se hýbala rychlostí lenochoda, špičkami prstů se opatrně odrazila od podlahy. Křeslo, na kterém seděla, se dalo do pohybu v táhlých houpavých pohybech za hlasitého sténání dřeva, dokud se zvuk po několik dlouhých vteřinách neutišil – to, jak se dřevo smířilo se svým osudem. Stejně tak zavrzala i podlaha od které se žena odrazila prsty. "Thorfinna říkáš? Hmm.. ano." pokývala hlavou a opřela se hlavou do opěrky své židle. Chvíli se 'dívala' směrem k dívce a pak se 'podívala' směrem k medvědici. "Když budeš mít hlad, jistě najdeš něco v misce u dveří." promluvila k medvědici a poukázala rukou ke dveřím, kde by jeden mohl přísahat před několika minutami nic nebylo - a ještě ke všemu byla plná jídla. Tmavovlasá žena se pak opět zaměřila na svou "lidskou" společnost, jemně se pousmála a zakroutila hlavou. Jakoby snad dívce četla myšlenky, nebo jen ze zvuku jak se zvedla ze židle věděla, co má v plánu. "Ale děvče, jen nech ten můj zdejší prach prachem - on sedí na místech, kde má sedět." pronesla jemným, milým a přesto tak trochu tajemným tónem. Nepůsobila zle, naopak měla v sobě cosi vřelého, co nedovolovalo jejímu okolí pociťovat přílišný strach či obavy. "Ale pokud mi chceš tedy tolik pomoci - jak jsem říkala mám kočku - ale myslím, soudě dle tvého tónu, že nesedí vedle mě ani nepolehává někde v rohu. Je to přece jen tygřice a tu by jsi nepřehlédla." znovu se usmála a otočila hlavu směrem ke dveřím. "Najdi mi jí, nejspíš se venku prochází a v tom všem sněhu se zatoulala." pronesla tedy. Znělo to jednoduše, pro Stopařku to přece musí být jednoduché, ale pokud se vydala přání ženě vyplnit, musela se smířit s tím, že půjde sama, jelikož její medvědice zůstala ležet v chajdě. Jakoby toho nebylo málo - stop ve sněhu přibylo a najít v nich tygří stopy nebude jednoduché. Vede snad kolem chajdy hlavní zvířecí stezka?

Jindy by to byl onen běžný den v tiché zasněžené krajině. Zdejší vesnice, města a tábory se pomalu probouzely k životu a obyvatelé tady vylézali za tréningem, zábavou nebo prací. Něco však bylo jinak. V pusté zasněžené krajině, pod hromadou sněhu ze sněhové vánice předešlého večera si pomalu chátrala jedna už na pohled stará bouda. Střecha se prohýbala pod náporem těžkého sněhu, okenice na oknech držely sotva na jednom pantu a schůdky, které vedly ke dveřím se jen ledabyle opíral o sněhem zatěžkanou terasu. Skleněné tabulky v oknech se klepaly s každým pohnutím slabého větru. Přesto na té chajdě bylo něco magického, něco, co lákalo náhodného kolemjdoucího přijít blíž a zkoumat onu barabiznu, která by se za jiných okolností dávno rozpadla na prkýnka a latě. Všechen ten sníh a množství stop které se okolo chatky míhaly – sob, jelen, medvěd nebo irbis. Všechny se mísily v jednu velkou změť tvořící mapu původních cest oněch stvoření. Ale té ženě, která se na chatku nyní dívala tohle málo nestačilo. Co je uvnitř?

Pokud nezaklepala a stiskl kliku, musela hodně zabrat, aby se dveře otevřely a pravděpodobně by mu i zůstaly v ruce, nebo se poroučely stranou, vylomené na jednom pantu. Pokud však zaklepal, dveře se s hlasitým skřípěním samy otevřely směrem dovnitř, pískot zrezivělých pantů a sténání dřeva bylo až ohlušující. Na rozdíl od zevnějška chatrč zevnitř sice nevypadala o moc lépe – pavučiny v každém rohu, prach, v němž by se daly obrazce psát, ale vypadala zabydleně. Uprostřed místnosti stál zaprášený stůl s keramickou mísou, plnou ovoce. Od hrušek, přes mango a jablka až například k ananasu. Vedle mísy stál džbán s vodou a dvě sklenice. Židle, které byly u stolu už od pohledu připomínaly spíš kousky dřeva opřené o sebe, ale stejně vybízely k usazení a kdyby se bývala usadila, zjistila by, že jsou neskutečně pohodlné. Vzadu v místnosti stála postel a vedle ní knihovna vysoká ke stropu a plná knih, všemožných názvů: 'Zima a mráz oheň nedusí.' 'Třicet zaklínadel pro lepší den' nebo také 'Moje nová kočka – sto a jedna rada.' a spousta dalších podivných názvů knih, které lákaly svými vybledlými zlatými nápisy. Místnost byla jinak prázdná. Nebo se tak alespoň nějakou dobu zdála. Než se po pár krocích z pravé strany ozvalo sténání dřeva, jak se žena pomalu houpala ve starém dřevěném křesle, v rukou svírala klubko vlny a namotávala jej na prsty. Dlouhé vlnité ebenové vlasy padaly na rameny, rudé rty se kroutily do úsměvu a umoulaný bílý šátek zakrýval slepé oči. Oděná byla v dlouhých černých šatech s dlouhými rukávy. Na dveřích, které se s klapnutím zavřely vysel těžký kabát a beranice, v místnosti bylo tak akorát teplo, které ubíjelo venkovní zimu. “Podívejme, koho nám to sem Urus za nitky přilákal – návštěva!“ zadrmolila žena unaveným hlasem. “Posaď se u nás, už jsme tu s mým Zafirem dlouho nikoho neměli.“ poukáže volnou rukou na prázdné místo vedle svého křesla, zatím co pokračuje dál. “Mojí kočky se nemusíš bát, je to klidné zvíře, někde tu určitě je. Kdopak vlastně jsi a co tě zamnou přivádí?“ žena se sama pro sebe usmála a i když na první pohled byla slepá, ‚dívala‘ se přímo směrem k raksasance.

Žena sice neviděla očima a její tvář byla částečně skryta šátkem, ale přesto kazrafanovi připadalo, jakoby ho sledovala. Taková byla její moc, chatka se sice na pohled rozpadala a dřevo sténalo únavou po stoletích, kdy se na něj nesáhlo, ale koncentrace magie zde byla vyšší než venku přede dveřmi. "Tak je to tedy - zdálo se mi, že cítím horký písek pouště." kývne žena uznale hlavou a znovu donutí křeslo, aby se dalo do líného houpavého pohybu. Zvedne ruce a položí je volně na svůj klín, proplete si prsty a palci začne 'namotávat' neviditelné klubko příze. Jeden by to nazval zlozvykem, pouhým zaměstnáním sama sebe, jen Rosanhi věděla, že skutečně klubko namotává, pomalu ale jistě. "Kdepak, ne každý je ochotný jít se podívat do takové barabizny - každá ji přejde, jakoby v ní armiarma číhala." zakroutí nesouhlasně hlavou na jeho otázku, ale pak se na něj pousměje. "Jste laskavý mladý muž, buď vám ten nepovolený vstup odpuštěn." pokynula mu hlavou. Načež se tedy rozmluvila ohledně nutných oprav, které její domek potřebuje. a že jich bylo nadmíru dost. Skoro by se dalo považovat za štěstí, že ještě vůbec stojí na všech čtyřech stěnách, že dřevo dávno neztrouchnivělo pod tíhou plísně, mechu a brouků, kteří jej požírají jako listy salátu.
Rosanhi na jeho slova kývne a nechá mladíka pracovat. Po celou dobu se nehne z místa, sedí v křesle, pohupuje se a motá palci neviditelné klubko, zatím co naslouchá bouchání, vrzání a skřípání, které vyluzují zvuky oprav. Když se na večer vrátil zpět dovnitř světnička se nezměnila, jen na stole leželo několik koláčů a sklenice vody. Místnost stále naplňoval zvuk sténajícího dřeva houpacího křesla, na kterém žena seděla. Usmála se. "Jak šikovný mladý muž, dlouho jsem takového laskavého nepotkala. Budu jen nadšená, když se vrátíš opět zítra.. ale teď se trochu najez a napij, vždyť si pracoval celý den." pokyne mu rukou ke stolu.

Jakmile je po všem a kazrafan si odpočine ještě se s ním rozloučí a domluví se s ním na další den. Když se však Edwin další den ukáže, chatka tam dávno nestojí, jen na stromě se objeví po jeho příchodu malý připínáček a na něm připnutý váček se zlatě vyšitým jménem 'Edwin'.

// Z váčku se Edwinovi do rukou vysype 200 zlatých.

Žena se v křesle zavrtěla a zavětřila nosem po novém pachu. Otevřené dveře do místnosti pustily horký vlhký vzduch džungle a o něco více světla, které domku dodalo na zuboženosti, kdy se prach rozvířil v pruhu světla a připomínal husté sněžené v horách samotného Frystabergu. Žena pomalu natáhla pravou nohu na zem a špičkami prstů se odrazila od podlahy. Křeslo, na kterém seděla se dalo do pohybu v táhlých houpavých pohybech za hlasitého sténání dřeva, dokud se zvuk po několik dlouhých vteřinách neutišil – to, jak se dřevo smířilo se svým osudem. “Edwin? Takové jméno jsem tu neslyšela… Tady v džungli. Ty nejsi zdejší nezdá se mi to…?“ promluvila na něj po jeho představení a natočila hlavu jeho směrem. “Ale jaképak omluvy, vždyť tenhle dům už má toho za sebou tolik, že se není čemu divit, že láka oči a víc překvapení jsou jeho návštěvníci než já, jako jeho obyvatelka.“ zakroutí hlavou a rudé rty se zkroutí do přívětivého úsměvu. Pak z její strany na okamžik zavládlo ticho, jako by nad něčím přemýšlela a dělala si v hlavě pořádek v tom, co má a nemá nyní udělat. Žena samozřejmě dávno věděla s kým má tu čest, a dokonce si i utřídila, jak s touto příležitostí správně naložit. Nabídka, s jakou přišel kazrafan sám ji potěšila u srdce, rozhodně se práce nebojí jako jiní, kdo do Chajdy zabloudí. “Takže tě přece jen přilákalo mé skromné obydlí – ten s kým jsem domluvená už má několik let zpoždění, obávám se, že nástrahami džungle neprošel jako jiní. Zřejmě bylo méně štěstí.“ zauvažovala nahlas a pak se opřela více do opěrky křesla. “Dveře mi vržou v pantech a dřevo se štěpí, okenice mi popadaly a schůdky s teráskou jsou před rozpadnutím. Taky mi zatéká pod střechu a z jedné z okenic sem neskutečně během nocí táhne… nežádám tě, abys opravil vše, snad jen to, na co máš čas a chuť. Já už s tím málo co zmůžu.“ pronese tichým hlasem a rádoby se rozhlíží po místnosti, i když její oči dávno nic vidět nemohou. “Tak co myslíš? Domluvíme se?“ otočí hlavu zpět jeho směrem a čeká na svou odpověď. Pak už jej ale nechá pracovat po svém.

Jindy by to byl onen běžný den v teplem zalité severní džungle v Pulchramu. Zdejší vesnice se pomalu probouzela k životu a obyvatelé tady vylézali za tréningem a za zábavou, nebo k dalším misím. Něco však bylo jinak. Až skoro u země si postupně chátrala jedna už na pohled stará bouda. Její střechu s povolenými taškami zarůstal mech, okenice na oknech držely sotva na jednom pantu a žebřík, který vedl ke dveřím vysel na několika posledních nitkách, že by každou chvíli mohl padnout k zemi a někomu ublížit. Skleněné tabulky v oknech se klepaly s každým pohnutím slabého větru a venkovní stěny prolézala jedna z popínavých rostlin. A tenhle polorozpadlý dům všichni obcházeli ze strany na stranu, nikdy se nepřiblížil blíž než na pár metrů, ale jednoho zdejšího to přitahovalo. Možná to byla jen jeho stavitelská touha, nebo magie, která jej lákala dovnitř. Bylo na něm, jestli slušně zaklepe, nebo jen vstoupí dovnitř. V něčem tak rozpadlém, přece nemůže nikdo bydlet. No ne?
Pokud nezaklepal a stiskl kliku, musel hodně zabrat aby se dveře otevřely a pravděpodobně by mu i zůstaly v ruce. Pokud však zaklepal, dveře se s hlasitým skřípěním otevřely směrem dovnitř, pískot zrezivělých pantů a sténání dřeva bylo až ohlušující. Na rozdíl od zevnějška chatrč zevnitř sice nevypadala o moc lépe: Uprostřed místnosti stál zaprášený stůl s keramickou mísou, plnou ovoce. Od hrušek, přes mango a jablka až například k ananasu. Vedle mísy stál džbán s vodou a dvě sklenice. Židle které byly u stolu už od pohledu připomínaly spíš kousky dřeva opřené o sebe. Vzadu v místnosti stála postel a vedle ní knihovna vysoká ke stropu a plná knih, všemožných názvů: 'Jak udělat z muže ženu.' 'Jak elfa přimět k ospalosti' nebo také 'Temnota a světlo, jedno nebo druhé' a spousta dalších podivných názvů knih, které lákaly svými vybledlými zlatými nápisy. Místnost byla jinak prázdná. Nebo se tak alespoň nějakou dobu zdála.
Než se po pár krocích z pravé strany ozvalo sténání dřeva, jak se žena pomalu houpala ve starém dřevěném křesle. Tentokrát na sebe žena vzala podobu jedné kazrafanky, po vzoru tygra měla oranžovo černou srst, uši napnuté v kudrnatých rudých vlasech a na rtech temnou růž. Dlouhý ocas vysel přes opěradlo židle a v klíně měla Složené ruce - překvapivě lidské. Vrásčitá kůže prozrazovala, že už ledacos na světě viděla. "Kdo je tam?" zeptala se třesoucím se hlasem. Teprve nyní si osoba v místnosti uvědomila, že ženiny oči jsou skryté pod umoulaným šátkem, který kdysi býval bílý. Potřísněná látka kapkami krve a prachu, dodávala ženě na další tajemnosti. "To jste vy? Ten muž co mi měl přijít pomoct opravit můj dům?"

Rosanhi zakroutila hlavou nad mladíkovými slovy, ale byl příliš rychlý, příliš zbrklý. Dokonce ani nepočkal, až žena pořádně domluví. Urus musel v tu chvíli stát po jejím boku, neboť ten klid s jakým nyní v podobě stařeny seděla v otravně vrzajícím křesle, mohl být až děsivý. Neodpověděla mu na jeho první slova, pouze počkala až dokoná to, co mu přistálo v jeho mysli. "Zbrklý a nerozvážný.. takový jsi drahý chlapče. Příliš chtivý, moc uháníš kupředu.. ach ano.. ano.. příliš rychle." žena semknula rty pevně k sobě. "Musíš být více trpělivý, nesmíš se tak rychle nechat zlákat tou nejednoduší odpovědí.." povzdechla si. Kdyby jen chvíli počkal, mohl se dozvědět víc, mohl získat víc, ale ani Rosanhi nebyla zase tak shovívavá. Mladík byl příliš mladý, aby mohl chtít velkou moc, jeho magie byla čerstvá, nová a ještě neohmataná. Ještě se v těle mladíka ani neohřála a on už prahl po vědomostech zkušeného mága. Cítila to z něj, ale na všechno bylo ještě příliš brzy. "Já moc dobře vím, kdo jsi Jamesi, nejsem tu žádnou náhodou." dodá jeho směrem a kouzlo jakým se zakrývala pomalu pomine. Iluze stařeny pomalu zmizí a v křesle nyní sedí žena středního věku, s krvavě rudými rty, v krásných přiléhavých tmavých šatech, se šátkem, který zakrývá její oči. "Mé jméno je Rosanhi, chlapče.. a ty by sis měl vzít ode mě tuto radu raději k srdci - kdyby jsi býval počkal, než se zbrkle pustíš do zdánlivě jednoduchého, věděl by jsi, že kniha, kterou jsi shodil na zem se nesmí dotknout země, aby stále měla ty informace, které potřebuješ. Kdyby jsi jen býval počkal a lépe poslouchal." odmlčí se. "Jsi mladý a tvá magie je stále v rozkvětu, nespěchej na ni." s těmito slovy žena zmizí a v knihovně po ní nezůstane ani stopy. James se může jen sám se sebou dohadovat o tom, co vlastně viděl a co neviděl. Zdali to bylo skutečné nebo nikoliv.

// + 3% do magie větru
To co se zde odehrálo, nesmíš použít v běžné hře, ani jako vzpomínku, či myšlenku. James si to nebude pamatovat.

- Rada pro příště: dřív než se rozhodneš úkol si domyslet a uspěchat, raději si poslechni celé jeho znění.

- Magie ti v profilu zůstává zapsána stále stejně, Není možné, aby mág, kterému se magie právě probrala měl stejnou moc jako mágové, kteří ji už léta studují nebo aktivně používají. Je možné ji vylepšovat, ale není možné to vše zvládnout v prvním týdnu od registrace postavy. Číst a psát se také nenaučíš za den. :)

Žena dál pletla palci, pohupujíc se v křesle, jakoby se snad ani nikdo jejím směrem neblížil. jak by také mohla něco tušit, když jsou její oči zavřené? Ovšem věděla, že se jejím směrem někdo blíží, věděla zcela přesně, kdo to je a že to bude právě on, kdo ji tu najde. Na její tváři se s jeho slovy, objevil přívětivý úsměv, ovšem stále z její tváře vyzařovalo mnoho respektu. Oči nechávala zavřené. "Ale ano, ano.. čekám. A už docela dlouho.. ale ne a ne se ukázat." kývla na souhlas. "Nu, ale když už jsi tady, možná by jsi mi mohl pomoct ty." opět pokýve hlavou a konečně otevře oči, upírajíc je přímo na svou společnost. Mléčné oči, které spíše připomínají louku za pořádně mlžného dne, než plně funkční oči se nyní upíraly přímo na Jamese a to ať už udělal krok stranou či zůstal stát. Jakoby jej mohla žena vidět. "A kdo jsi ty, že pokládáš takové otázky? Královská stráž? Zdejší knihovník? Možná by jsi měl zapracovat na svých způsobech chlapče." žena zněla poněkud rozhořčeně nad jeho slovy. "Znáš snad každého profesora? Každého studenta této akademie? Co kdybych byla členkou královské rodiny? A ty znáš všechny, víš jak vypadají?" opět se odmlčela. "Smím se zeptat kdo jste madam? - nezní to více zdvořile? Ach.. nervózní naivní chlapče.. ještě máš mnoho a mnoho věcí k učení." pronese už o něco smířlivějším tónem. Urus je jí svědkem, že ji to stojí mnoho trpělivosti, tohle pobývání na zemi. "Ta kniha je moje, přinesla jsem si ji sem. Mám jich doma spoustu. ale tahle tu má někde sestru, bohužel ji nemůžu najít. Bude někde na nejvyšší polici." dodá a zvedne pravou ruku, aby ukázala na jednu z polic úplně nahoře, kam by se jen těžko mohl dostat i ten nejdelší žebřík v knihovně, kde se nachází jeden velice zaprášený výtisk knihy.

Pěkný den v knihovně na akademii v Lumině. Velice překrásný den. Možná až podezřele klidný, ale to ženě sedící v zapadlém houpacím křesle v druhém patře vůbec nevadilo. Stařena tam seděla v otrhaných šatech a na první pohled byla někým, kdo sem rozhodně nepatřil. Nevynakládala prakticky žádnou snahu a křeslo se s ní pohupovalo zepředu dozadu a vydávalo při tom velice nepěkný skřiplavý zvuk, který se rozléhal po knihovně a drásal každé ucho, které jej zaslechlo. Stařena měla dlouhé ebenově černé vlasy, které v pozvolných vlnách padaly na její ramena, oči měla zavřené a vypadalo to, že spí. prozrazovaly ji však ruce založené na jejím břiše s propletenými prsty a palci, které kolem sebe navzájem opisovaly pravidelná kolečka. Rozhodně to vypadá, že na někoho čeká. Vedle jejího houpacího křesla byl malý kulatý stoleček, na kterém stála keramická mísa plná ovoce. Jablka, hrušky, švestky - všechna na co by kde kdo mohl mít chuť. Vedle mísy pak ležela velká a už jen od pohledu velice těžká kniha. Kniha má kožené desky a v jejich středu je podivný vystouplý znak ve tvaru orlí hlavy.