P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Edraelle: Pohár vody
Sepha: Horké kaštany

Nalaea - Lektvar na kuráž
Sepha - Preclík
Saehra - Pohár vody
Edraelle - Borůvkový muffin

Celý večer byl plný zábavy. Užívala jsem si každou jeho chvíli, vnímala jsem hudbu, která tu všude vládla, tančila jsem, smála jsem se. Byl to úžasný večer, který jsem ochutnávala plnými doušky, i přes moji nervozitu. Byla jsem šťastná a bylo to na mě jistě dost vidět. Pokukovala jsem po všech kolem, užívala si přítomnost své rodiny a přátel. Bylo tady tolik lidí, že se tady mohl kdokoli schovat, aniž bych si ho všimla. Byla ale taky pravda, že moje pozornost padala na rodinu, na přátele, nebo na Achaka, který měl v sobě ducha smrti. V hlavě mi běhalo opravdu spoustu, spoustu otázek, které se motaly hlavně kolem nadcházejících událostí. Vybere si mě nějaký duch? Pokud ano, jaký? Bude to hodně bolet? Jaké to bude? Bude se mnou hned mluvit? Co když nebudu dost silná? Co když si mě nikdo nevybere, jak říkala Lesayah, než odešla? V hlavě jsem měla opravdu hodně otázek, které mě dostávaly do stavu větší nervozity, ale i přesto jsme se dokázala náležitě bavit. Upřímně jsem byla ráda, že jsme se narodila až v druhé půli roku, protože se mi vždycky zimní Dayáliu líbilo o mnoho víc. Oboje mělo své kouzlo, ale tohle… tohle se mi líbilo díky těm světlům o něco víc. Ani jsem se nenadála a už byl čas. Zvykla jsem si na to, že jsem přitahovala pozornost díky tomu, že jsem patřila k tomu nižšímu procentu Achaků, kteří neměly tmavé vlasy, ale dneska to bylo něco jiného. Měla jsem pocit, že mě sledují snad všechny oči, co tu byly.

Když šaman pokynu, že je čas, společně s ostatními Achaky jsme se vydali k totemu, kde si nás šaman sám rozestavil. Pohledem jsme přejela totem a detailně jsme ho s úsměvem zkoumala. Byl starý, ale nádherný. Byl to kus naší kultury, našich tradic a já byla ráda, že jsem se dnešním dnem stala součástí tohohle. Usmívala jsem se a rukou jsem se chytla totemu. Nepřekvapilo mě, že je dřevo totemu studené, pak ale následovalo překvapené zamrkání, když dřevo začalo hřát. Větší překvapení ale nastalo, když kluk vedle mě cukl a přerušil tak jeho kontakt s totemem. Smutně jsme se na něj podívala. S lítostí. Bylo mi ho líto. To jsem už ale musela zamžourat a několikrát zamrkat v pokusu se rozkoukat, neboť byl záblesk neskutečně silný. To se mi ale nepovedlo, protože mi tělem najednou projela prudká a ostrá bolest, až jsem vykřikla a skončila na zemi. Díky té ostré bolesti, která mi projížděla tělem, jsme ani nějaký pád nepocítila. Cítila jsem, jak mi bolest jede po páteři až k hlavě a doprovázel to můj bolestivý křik. Měla jsem pocit, že se mi tělo snad roztrhne. Když se do těla snažilo dostat něco, na co tam vůbec není místo. Oči jsme měla zavřené a svíjela jsem se v bolestech. Třásla jsem se. Pomalu se mi povedlo otevřít oči. Všichni jsme na tom ale byli stejně. Všichni jsme byli na zemi v bolestech. Cítila jsme, jak se mi tvořily slzy v očích. Měla jsem pocit, že to skončilo. Že se to uklidňuje. Někdo se už dokonce i na té zemi posadil, ale v tu ránu jsem to cítila znovu. Silněji. Celá jsem se propla jako nějaký luk a znovu bolestivě zakřičela. Slzy už mi tekly po tváři a já nechápala, proč jako jediná nemám úlevu od bolesti. To mě snad duch opouštěl? Někdo křičel nějaké jméno. Neznala jsem ho. Nevěděla jsem, jestli je to na mě, nebo na nějakého Achaka. Nekoukala jsem se po zdroji hlasu. Pro moje překvapení se ten hlas brzo objevil u mě. Cítila jsem něčí dotek, i když jen mírně, protože jsme víc cítila tu bolest, která mě snad trhala, nebo jsem si to jinak nemohla vysvětlit. V tenhle moment jsem si úplně neuvědomovala, kdo na mě mluví, protože jsem se začátkem druhé vlny, zavřela oči. Ten hlas jsem neznala, ale pomáhal mi. Podporoval mě. Jemně jsem pokývala hlavou a pokoušela se dýchat. Chvilku to trvalo, ale nakonec se to opravdu uklidňovala a bolest začala ustávat. Ani nevím, jak dlouho tohle všechno trvalo. Já se ti strašně omlouvám! Nechtěla jsem… nechtěla jsem, ti způsobit takovou bolest. Moc mě to mrzí. Ozval se mi v hlavě něčí vyděšený hlas a já to cítila. Už jsem nebyla v těle sama. Mrzí mě to. Budeš v pořádku, jsi silná. Sári se o tebe postará. Pronesl znovu ten samý hlas. Jemný a dívčí. Velmi milý a příjemný. Při jejím promluvení jsem otevřela modré oči a bylo vidět, že jsem zmatená. V hlavě jsme přemýšlela, o čem mluví. Sári byl duch smrti, o kterém jsem slyšela. A jestli o něm mluvil můj duch... „Ty… ty jsi duch života?“ Bylo to pro mě nové a neznámé. Musela jsem si na to zvyknout a zvyknout si, že můžu se svým duchem komunikovat v hlavě. Ano, jsem. Jsem Esme. Ale teď by sis měla odpočinout… Až po chvíli jsem začala věnovat svou pozornost okolí.

Až teď jsem si všimla, že tu se mnou celou dobu byl právě Shiriki, kterého jsme tu dnes v noci viděla a pohled mi na něj sklouzl víckrát. S jeho pomocí jsem se posadila a pořád to trochu rozdýchávala. Bolelo mě naprosto celé tělo. Každý sval. Viděla jsem ty černé oči, ale neucukla jsem. Nebála jsem se, jako jiní. „Děkuju za pomoc…“ Vydechla jsem upřímně a už jsem si všimla té změny. Už to nebyly černé oči, ale čokoládově hnědé. Chvilku jsem nabírala síly, než jsem zrealizovala svůj pokus se dostat na nohy, což byla jedna velká chyba. Jen co jsem se postavila, zamotala se mi hlava a nohy se rozhodly rezignovat, takže jsem málem zase skončila na zemi, kdyby tam nebyl Shiriki. Místo země jsem totiž skončila v Shirikiho náručí. Znovu jsem mu vyčerpaně poděkovala, než jsem si o něj opřela vyřízeně hlavu. Byla jsem unavená, byla jsem vyřízená, bolelo mě všechno. Ani jsem nevnímala to, jak nás naprosto každý Achak pozoruje. V tenhle moment jsem měla jiné starosti. Upřímně, jediné co mě drželo před spánkem, byl fakt, že jsem mu říkala, kam má jít. Když mě položil do postele, znovu jsem mu poděkovala a sama se mu představila.

Každý den jsem se těšila víc a víc na to, až přijde moje Dayáliu. Nemohla jsem se ho dočkat, co jen byla pravda. Věděla jsem, co mě čeká a do čeho jsme šla, i tak jsme se na to těšila. Byla pravda, že jsem pociťovala i nějakou tu nervozitu, ale kdo by nervózní nebyl? Celý den byl ve znamení příprav na velkou akci. Všichni sourozenci se mě pokoušeli připravit na to, co mě čeká, dokonce i Zamira přijala, aby se na mě podívala, což mi udělalo obrovskou radost. Byla jsem zvědavá, jestli si mě někdo vyvolí a pokud ano, kdo to bude. Sestry mi pomohly s oblečením, doplňky i čelenkou. Byla jsem dneska tak barevná, slavnostní, líbilo se mi to a měla jsme opravdu radost. Obličej jsem měla pomalovaný bílými květinkami a těmi byla zdobená i čelenka, včetně barevných pérek. Oblečení jsem měla velmi barevné, hrálo různými barvami, jako byla například modrá, růžová, zelená, ale velký podíl na oděvu měla bílá.

Začátek byl takový, jaký jsem si představovala, minimálně v tom ohledu, kam nás šaman vzal. Upřímně jsem ale zklamala sama sebe. Čekala jsem, že mi to půjde lépe, ale nešlo. Snažila jsem se najít něco vzácnějšího, ale moje snaha nebyla moc úspěšná. Měla jsme pocit, že to bylo víc a víc složitější. Tma mi to neulehčovala a věřila jsem, že ani ostatním ne. A když už jsem měla pocit, že jsem dosáhla toho, čeho jsem chtěla, tak ne. Bylo to jako iluze. Natahovala jsem se pro houbu, najednou byla pryč. Třemdava, kterou jsem našla, vlastně nebyla Třemdava, ale nějaký keř. Byla jsem sama se svého počínání zklamaná, ale nakonec se mi tak i tak povedlo najít to, co jsem potřebovala do Rohu hojnosti.

Dlouho jsem dumala, co bych mohla duchům darovat. Co by je mohlo oslovit. Přemýšlela jsem nad tím opravdu hodně dlouho. Dokonce i několik dní před tím, než vůbec Dayáliu nastalo. Dokonce jsem různě prohledala vše, co jsem měla doma, než jsem našla jeden vhodný dárek. Minimálně mně vhodný přišel. Donesli jsme tedy společně roh hojnosti k totemu a položili ho tam, kam nám šaman řekl. Koukala jsem, jak všichni dávali k totemu své dary, než jsem svůj dar dala i já. Jednalo se o mnou vlastnoručně pletený náramek na kotník. Udělala jsem ho pro všechny sestry naší rodiny. Měly jsme je společné se sestrami, až na Lesayah, která ho po mně při odchodu hodila. Bylo to pro mě těžké, ale přišlo mi lepší dát duchům dar s citovou hodnotou, než jen nějaké pozlátko. Zabolelo mě to, ale náramek jsem položila k nohám totemu a ustoupila.

Doneslo se ke mně, jaký host tu dnes byl. Jakmile se na ostrovech objeví duch smrti, roznese se to velmi rychle a doneslo se to až k mým uším. Celou noc jsme si užívala. Milovala jsem tyhle tradice a tanec. Tuhle zábavu, která se dala užít jen u nás Achaků. Nechala jsem hudbu a zábavu proudit mým tělem. Bavila jsem se a všímala si okolí. Usmívala jsem se a užívala jsem si tu radost, ten život a tu úžasnou atmosféru. Bohužel ne tak, jak by byla potřeba, protože jsem si nevšimla, že tady byla i Lesayah, která se sem přijela podívat, ale nikdo z rodiny to nevěděl. Nevěděla jsem, proč tu byla, ale kvůli mně ne. Koho jsme si ale všimla, byl Achak se jménem Shiriki. Už jsem o něm slyšela. Každý o něm slyšel, díky duchovi smrti, takže i já. Ale tuhle noc to bylo poprvé, co jsem ho viděla. Já bych asi nevěděla, že se jedná přímo o něj, kdyby mi to neřekl starší bratr. Pohledem jsem ho tedy v průběhu noci trochu sledovala, ale ne nijak zle. Jen zvědavě. Nebála jsem se ho, jenom jsem byla… zvědavá.