P Ř I H L Á Š E N Í



H L A V N Í _ M E N U


N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Vzhledem k tomu, že jsme nebyla připravená na to, že tady na té slavnosti budu já a ne Esme, bylo na mě vidět, že jsem byla překvapená, zaskočená. Kdo by taky nebyl, když si na vás váš duch vymyslel takovouhle ‘boudu‘, kdy vás nechá v myšlenkách o tom, že tam bude Esme se Sárím jako manželé, ale ve výsledku se vytratí, abych mohla strávit čas se Shirikim? Byl by vykolejený naprosto každý, nebo aspoň to byl můj názor. “Uhm… ne? A za co ses tedy omlouval?“ pronesla jsem dost zmateně. Vypadalo to, že toho zmatení pro začátek není dost. Sledovala jsme ty Shirikiho tmavé oči a i když už byl ode mě dál a neobjímal mě, tak jsem měla pocit, že jsme ho pořád cítila, jak mě objímá, což mě donutilo se malinko pousmát. Znovu. Zase se usmíváš… je to příjemné, že? Když tě obejme… ozvala se mi v hlavě Esme a já si jemně skousla spodní ret. Samozřejmě mi do hlavy vlezla vzpomínka na to, jaké to je, když cítím jeho tělo objímat to mé, nebo spíš v ten moment Esmenino. Taky mám ráda, když cítím jeho ruce kolem mě. Na pár vteřin jsem malinko vytřeštila oči ve vnitřní panice. Esme… tohle ne, prosím. zažadonila jsem druhou obyvatelku mého těla. Cítila jsem, jak se mi mírně začervenaly tváře, takže jsme raději uhla pohledem a porozhlédla se po obloze, i když mi bylo jasné, že není změny barvy moc těžké na všimnutí, když jsem blondýnka. “Tohle se u nás nenajde…“ vydechla jsme jako neutrální myšlenku, když jsem sledovala, jak se tady díky magii iluze začalo objevovat spoustu kouzelných věcí. Nemluvě o tomhle krásném prostředí.

“Vážně? Tak… to jsi bystřejší, že já. Opravdu jsme věřila Esme, že tu chce být se Sárím.“ přiznala jsem se ke své důvěřivosti v Esmeniných slovech. Promiň… ale ty bys sem jinak nešla a to jsme nemohla dopustit… Je už taky na čase, abyste spolu strávili nějaký čas, bez nás. přiznala mi Esme a já si v duchu povzdychla. A proč to tak spěchá? Mohly jsme počkat, až se Shiriki vrátí na ostrovy… Bylo mi jasné, že by teď Esme kroutila hlavou do nesouhlasu. Tady je to lepší. Je tu krásná atmosféra. Romantická. Nad tím jsem se zasekla. Už mi bylo jasné, o co přesně tady Esme šlo a povzdechlas jsem si, trošku rezignovaně. “Ne ne ne… to ne… nebude mi to… nepříjemné. usmála jsem se a slyšela jsem Esmenino spokojené uchechtnutí. Byla jsem nesvá, díky tomu, že jsem byla v cizím neznámém prostředí, které nebylo prostředí ostrovů a v situaci, na kterou jsem se nemohla nijak připravit. Esme mě jednoduše dotlačila do romantické schůzky se Shirikim. “Ale děkuju. Cením si toho, že bys to pro mě udělal.“ bylo to upřímné. Vidíš, jaký je to gentleman? - Já vím… tohle je něco, čím jsme si byla vždy naprosto jistá. Nikdy jsem nepochybovala, že by nebyl gentleman. V hlavě se mi objevila vzpomínka na mé Dayáliu, kdy mě po vyvolení Esme odnesl do stanu, kde jsem mohla odpočívat. Nejistě jsme se kolem sebe zase ohlédla. Necítila jsme se tady úplně komfortně, ale se Shirikim to bylo výrazně lepší. Měla jsem u sebe dalšího Achaka, což mě uklidňovala. Ještě k tomu takového, který se vyznal. Co byla taky pravda, tak bylo jakési zmatení v pocitech, které se objevovaly v Shirikiho společnosti. Bylo to mé, nebo Esmenino? “Jistě. Můžeme.“ přitakala jsme s úsměvem a pak i přikývla. “To byla… a je pravda, že bych si něco k jídlu dala. Jdi tu na téhle akci poprvé, nebo už jsi tady byl?“ Nepřekvapovalo by mě, kdyby tady už byl. Naopak by mě asi překvapilo, kdyby to byla jeho premiéra, stejně jako má. Koukla jsme na nabídnuté rámě, a se začervenáním jsem jeho rámě přijala a chytila se ho. Zrychlil se mi tep. Klid, Sae. Nic se neděje. Jenom spolu jdete blízko a držíš se ho. Není to tak, že byste se vedle sebe ráno probudili. To bývá přeci jen více znervózňující, ne? Esme na to šla docela dobře, jen zapříčinila, že jsme zrudla ještě víc. Jo… to máš pravdu, ale teď jsi mi to akorát připomněla a… tep zrychlil ještě o trošku víc a chytla jsem se ho malinko pevněji. Když mi řekl, že mi něco koupí na památku, tak jsme se na něj zakoukala. “Nemusíš za mě utrácet těžce vydělané peníze… Nemám jak ti to oplatit.“ Podotkla jsme nevědomky nad tím, že to vlastně není jeho povinnost. Saehro… On ti ale něco chce koupit. Abys měla památku an tuhle slavnost… na tuhle chvíli… na něj. Upozornila mě najednou Esme.

Vždycky jsem si byla strašně nejistá, když jsem opouštěla ostrovy a teď… teď to nebylo jiné. Bylo to stejné, jak jsem byla obklopena zcela cizími lidmi, kulturou, módou, mentalitou, naprosto všechno. Přišla jsem si tak nejistě vždycky. Tak cizí. Nedokázala bych ale Esme odepřít možnost, setkat se se svým milovaným. Nikdy bych ji tuto možnost neodepřela. Věděla jsem, jak moc Emse Sárího milovala, jak moc ji chyběl a jak moc byla šťastná, když s ním mohla strávit nějaký ten čas. Proto jsem byla schopna se kousnout a opustit na chvíli ostrovy, když Esme chtěla. A tentokrát to nebylo jinak. Jen jsem nečekala to, co se později stalo. To ani v nejmenším. Sama jsem byla tedy oblečena v bílé barvě, jak jsem měla nejraději. Nijak jsem se nepokoušela zakrývat to, jakého jsem původu. Málokdy jsem nevypadala tak, že by nebylo na první dobrou poznat, že jsem z ostrovů. Kromě mého vnitřního neklidného pocitu byla cesta v pořádku. Ale když jsme došli na místo, Esme se začala chovat zvláštně. Když jsem zahlédla Shirikiho se Sárím, už mi to pomalu došlo. “No tak… Esme, prosím…“ zašeptala jsem tiše. Nechodila jsem mimo ostrovy tak často, takže když jsem byla mimo, chvíli mi trvalo si navyknout, že bych měla s Esme mluvit v duchu, než přímo, jak jsem byla zvyklá, ale v tenhle moment jsem měla pocit, že nepomůže nic. No tak… Esme… aspoň se mi ozvy. Nevím, co mám dělat.Zažadonila jsem v duchu po tom, co jsem pozdravila Shirikiho a kopretiny namalované na mém obličeji akorát zdůrazňovaly, jak jsem se mírně červenala. Nečervenala jsem se z toho důvodu, že na mě promluvil, ale spíš z toho důvodu, že jsem si pamatovala všechno, co spolu Esme a Sárí zažili v našich tělech. Pamatovala jsem si naprosto všechno a to mě nutilo se červenat.
“Vidíš, je mu tvoje přítomnost příjemná. Kdyby nebyla, tak už by jistě odešel.“ Rozezněl se mi v hlavě konečně hlas ducha života. Nebo je jenom zdvořilý a nechce být hrubý. Namítla jsem ve svých myšlenkách, když jsem si uvědomila, že by nebylo nejlepší teď mluvit s Esme nahlas. Nervózně jsem si prohrábla blond vlasy a usmála se na Shirikiho, který mě překvapil. Koukla jsme na jeho ruku, kterou ke mně po pozdravu natáhl a sama jsem už zvedala svou ruku, když ke mně pár kroky přešel a objal mě. Zaskočilo mě to, překvapilo mě to. Měla jsem malinko vytřeštěná očka, ale ne ze špatného důvodu. Spíš překvapením a sama jsem si ani neuvědomovala, že se mi v nich zaleskla jakási jiskřička. Opatrně jsem mu objetí oplatila a při nádechu, kdy jsem ucítila i jeho vůni, se mi mírně rozbušilo srdce a já v hlavě slyšelo něco, jako radostné vypísknutí, jako když vidí starší sestra, když si její mladší sestra dá konečně pusu s klukem, co se jí líbí. Tohle byla ale jiná situace, i když reakce Esme byla zcela totožná. “Pořád si myslíš, že se neotočil a neodešel jen ze zdvořilosti?“Zasmála se radostně Esme. Já nevím… Byla jsem tím zaskočena, ale úsměv se mi usadil na tváři. “Víš, že se usmíváš?“ Rýpla si vesele Esme a já si znovu prohrábla vlasy. Esme… Když na mě Shiriki začal mluvit, pousmála jsem se a zadívala se mu do tmavých očí.
“To je v pořádku. Přeci se nic nestalo.“ pronesla jsem k Shirikimu mile. Vidíš? Donutil ho k tomu Sárí… upozornila jsem Esme. “Nemyslím si, že ho k tomu musel nějak extra nutit… Raději jsem přikývla na slova své nečekané společnosti. “Nečekala, to máš pravdu. Celou dobu jsem měla za to, že chce tuhle slavnost strávit Esme se Sárím.“ Přiznala jsem k němu s malinko omluvným pohledem. "Takže ani ty jsi nevěděl, že tady budeš... se mnou? Nečekala bych, že by se na nás domluvili.. Hlavně proč..." Dobře, věděla jsem, proč by to mohla udělat Esme, ale Sárí? Od něj jsem nečekala žádné takovéhle hry. Pro mě to tu bylo všechno nové. Neznala jsem to tady, neznala jsem ani okolí. Všechno tu pro mě byla jak neznámá vesnice uprostřed nějaké džungle, jen místo džungle tu byl všude písek. Skoro hned jsem přikývla. “Budu ráda, když budu mít tebe jako doprovod. Nejsem si jistá, jestli bych tady našla někoho lepšího na tohle místo.“ Věděla jsem, že s ním bych se tady neztratila, jako kdybych se tu potloukala sama a hlavně… Shiriki byl příjemná společnost. Tedy… aspoň v těch momentech, kdy jsme to byli my a ne Sárí a Esme. Tím nechci říct, že by jinak nebyl... Zase jsem se začervenala, když jsem si vzpomněla na naše poslední setkání. “Je pravda, že tohle nikde neuvidím. Nebo aspoň ne u nás na ostrovech. Je to… možnost jak spojit několik příjemných věcí.“ jen jsem se musela uklidnit a nepanikařit tolik. “Vidíš? Není jen zdvořilý. Můžeš být klidná. Uvidíš, že na tuhle slavnost budeš ještě dlouho vzpomínat a budeš si přát se sem vrátit. Pokusila se mě Esme uklidnit, což se ji malinko povedlo. Ráda bych se uklidnila, ale… jsem mimo ostrovy, v situaci, kterou jsem nečekala, že by mohla přijít a jestli se něco pokazí, klidně se už nemusím dostat domu. Tím jsem samozřejmě myslela to, že kdybychom si nerozuměli, nebo by se něco pokazilo a rozdělili bychom se ztratit a už se nenajít.

Nebylo u mě standardem, že bych cestovala mimo ostrovy. Cestovala jsem mimo ně jen kvůli Esme, abych ji mohla dopřát čas se Sárim. Tak tomu bylo i tentokrát. Esme mě prosila, abych se vydala do Pulchramu, že tam budou obrovské slavnosti. Nechtělo se mi, protože jsme se vždycky mimo ostrovy cítila dost nesvá. Vždycky jsem si přišla mírně vystresovaně, když jsem byla na místech, která jsem neznala, mezi kompletně cizími lidmi, kterým jsem prakticky nerozuměla, ať už šlo o chování, oblékání, nebo jiné věci. “Uvidíš, že to zvládneme.“ Ozýval se mi hlas ducha života v hlavě. “Ale co když tam nebude? Jak víš, že tam… přijde?“ V hlavě se mi rozeznělo jemné chichotání. “Určitě tam přijde. Jsem si tím jistá. Sári… by si to nenechal ujít.“ Malinko jsem si povzdechla a prohrábla si blond vlasy, které jsem měla rozpuštěné. “Já tam ale neznám cestu, Esme. Nevím, jak se tam dostat…“ Pronesla jsem k Esme s povzdechem, než se mi v hlavě zase rozezněl její hlas. “Já nás tam dovedu. To není žádný problém. Prosím, Sae“ Zažadonila a já neměla jinou možnost, než přikývnout. “Dobře… tak tedy půjdeme.“ Pousmála jsem se po zaradování Esme jsem se tedy začala připravovat na cestu, přičemž jsem poslouchala Esme, na co si v poušti dát pozor a tak dále. Vyslechla jsem si, jak horké pouště jsou za dne, ale jak chladné v noci. Když jsem byla připravená na cestu s jedním vakem, ve kterém jsem měla něco jako deku, oblečení, které by mi mělo pomoct při studených večerech v poušti a něco k jídlu, mohla jsem vyrazit. Vlasy jsem měla rozpuštěné a na obličeji jsem měla namalovaných několik sedmikrásek. Měla jsem na sobě naše klasické oblečení, které docela odhalovalo, ale odhalenou kůži jsem ozdobila množstvím náramků a takových blbůstek.
Cesta byla dlouhá a chvílemi mi přišla nekonečná. Byla jsem ráda, že jsem si mohla celou tu dobu zkrátit díky Esme, se kterou jsem si povídala o všem možném. Nebo spíš… ona povídala o tom, co bych mohla v Pulchramu vidět, na co si dát pozor, ale taky na co se těšit. Cesta díky tomu utekla dost rychle. Když si mě Esme vybrala a já se svírala bolestí, nenapadlo by mě, že budeme mít tak dobrý vztah. Nenapadlo by mě, že bychom spolu měly vztah jako sestry, ale nevadilo mi to. Byla jsem jenom ráda. “Vidíš, říkala jsem, že to za to stojí.“ Pronesla jsem, když jsem měla kontrolu nad tělem Saehry a rozhlížela se po stáncích, které začínali otvírat, když už nebylo na stezce takové vedro. “Máš pravdu. Je to tu krásné… Kdy myslíš, že narazíme na Sáriho s Shirikim?“ Zazněl mi hlas Saehry v hlavě a já se poťouchle usmála. Měla jsem takový nápad. Takový náš malý pokus o to, dát je dohromady. “Hele, támhle jdou.“ Pronesla jsem mile, ale jakmile jsem slyšela svůj hlas nahlas a zjistila jsem, že mám zase kontrolu nad svým tělem, vytřeštila jsem malinko očka. “Esme? Kam jsi zmizela? Sári už tu bude.“ Hlas jsem měla mírně rozechvělý. “Promiň, drahá, ale jsem si jistá, že si to spolu užijete.“ Její slova mě donutila dost znejistit. “Užijeme? O čem to mluvíš, Esme? Esme?“ Cítila jsem, jak nejistota narůstala. Proč to udělala? “Bude to v pořádku. Užijete si to spolu, uvidíš.“ Sledovala jsem, jak se Shiriki přibližoval, nebo Sári? Nebyla jsem si jistá, protože jsem byla moc zaneprázdněna debatou s Esme, abych sledovala jeho oči. “Prosím… Esme. Vrať se.“ Zažadonila jsem, ale bez odezvy. “A-ahoj…“ Pronesla jsem s letmým úsměvem, když už jsem na místě nebyla sama.

Edraelle: Pohár vody
Sepha: Horké kaštany

Nalaea - Lektvar na kuráž
Sepha - Preclík
Saehra - Pohár vody
Edraelle - Borůvkový muffin

Celý večer byl plný zábavy. Užívala jsem si každou jeho chvíli, vnímala jsem hudbu, která tu všude vládla, tančila jsem, smála jsem se. Byl to úžasný večer, který jsem ochutnávala plnými doušky, i přes moji nervozitu. Byla jsem šťastná a bylo to na mě jistě dost vidět. Pokukovala jsem po všech kolem, užívala si přítomnost své rodiny a přátel. Bylo tady tolik lidí, že se tady mohl kdokoli schovat, aniž bych si ho všimla. Byla ale taky pravda, že moje pozornost padala na rodinu, na přátele, nebo na Achaka, který měl v sobě ducha smrti. V hlavě mi běhalo opravdu spoustu, spoustu otázek, které se motaly hlavně kolem nadcházejících událostí. Vybere si mě nějaký duch? Pokud ano, jaký? Bude to hodně bolet? Jaké to bude? Bude se mnou hned mluvit? Co když nebudu dost silná? Co když si mě nikdo nevybere, jak říkala Lesayah, než odešla? V hlavě jsem měla opravdu hodně otázek, které mě dostávaly do stavu větší nervozity, ale i přesto jsme se dokázala náležitě bavit. Upřímně jsem byla ráda, že jsme se narodila až v druhé půli roku, protože se mi vždycky zimní Dayáliu líbilo o mnoho víc. Oboje mělo své kouzlo, ale tohle… tohle se mi líbilo díky těm světlům o něco víc. Ani jsem se nenadála a už byl čas. Zvykla jsem si na to, že jsem přitahovala pozornost díky tomu, že jsem patřila k tomu nižšímu procentu Achaků, kteří neměly tmavé vlasy, ale dneska to bylo něco jiného. Měla jsem pocit, že mě sledují snad všechny oči, co tu byly.

Když šaman pokynu, že je čas, společně s ostatními Achaky jsme se vydali k totemu, kde si nás šaman sám rozestavil. Pohledem jsme přejela totem a detailně jsme ho s úsměvem zkoumala. Byl starý, ale nádherný. Byl to kus naší kultury, našich tradic a já byla ráda, že jsem se dnešním dnem stala součástí tohohle. Usmívala jsem se a rukou jsem se chytla totemu. Nepřekvapilo mě, že je dřevo totemu studené, pak ale následovalo překvapené zamrkání, když dřevo začalo hřát. Větší překvapení ale nastalo, když kluk vedle mě cukl a přerušil tak jeho kontakt s totemem. Smutně jsme se na něj podívala. S lítostí. Bylo mi ho líto. To jsem už ale musela zamžourat a několikrát zamrkat v pokusu se rozkoukat, neboť byl záblesk neskutečně silný. To se mi ale nepovedlo, protože mi tělem najednou projela prudká a ostrá bolest, až jsem vykřikla a skončila na zemi. Díky té ostré bolesti, která mi projížděla tělem, jsme ani nějaký pád nepocítila. Cítila jsem, jak mi bolest jede po páteři až k hlavě a doprovázel to můj bolestivý křik. Měla jsem pocit, že se mi tělo snad roztrhne. Když se do těla snažilo dostat něco, na co tam vůbec není místo. Oči jsme měla zavřené a svíjela jsem se v bolestech. Třásla jsem se. Pomalu se mi povedlo otevřít oči. Všichni jsme na tom ale byli stejně. Všichni jsme byli na zemi v bolestech. Cítila jsme, jak se mi tvořily slzy v očích. Měla jsem pocit, že to skončilo. Že se to uklidňuje. Někdo se už dokonce i na té zemi posadil, ale v tu ránu jsem to cítila znovu. Silněji. Celá jsem se propla jako nějaký luk a znovu bolestivě zakřičela. Slzy už mi tekly po tváři a já nechápala, proč jako jediná nemám úlevu od bolesti. To mě snad duch opouštěl? Někdo křičel nějaké jméno. Neznala jsem ho. Nevěděla jsem, jestli je to na mě, nebo na nějakého Achaka. Nekoukala jsem se po zdroji hlasu. Pro moje překvapení se ten hlas brzo objevil u mě. Cítila jsem něčí dotek, i když jen mírně, protože jsme víc cítila tu bolest, která mě snad trhala, nebo jsem si to jinak nemohla vysvětlit. V tenhle moment jsem si úplně neuvědomovala, kdo na mě mluví, protože jsem se začátkem druhé vlny, zavřela oči. Ten hlas jsem neznala, ale pomáhal mi. Podporoval mě. Jemně jsem pokývala hlavou a pokoušela se dýchat. Chvilku to trvalo, ale nakonec se to opravdu uklidňovala a bolest začala ustávat. Ani nevím, jak dlouho tohle všechno trvalo. Já se ti strašně omlouvám! Nechtěla jsem… nechtěla jsem, ti způsobit takovou bolest. Moc mě to mrzí. Ozval se mi v hlavě něčí vyděšený hlas a já to cítila. Už jsem nebyla v těle sama. Mrzí mě to. Budeš v pořádku, jsi silná. Sári se o tebe postará. Pronesl znovu ten samý hlas. Jemný a dívčí. Velmi milý a příjemný. Při jejím promluvení jsem otevřela modré oči a bylo vidět, že jsem zmatená. V hlavě jsme přemýšlela, o čem mluví. Sári byl duch smrti, o kterém jsem slyšela. A jestli o něm mluvil můj duch... „Ty… ty jsi duch života?“ Bylo to pro mě nové a neznámé. Musela jsem si na to zvyknout a zvyknout si, že můžu se svým duchem komunikovat v hlavě. Ano, jsem. Jsem Esme. Ale teď by sis měla odpočinout… Až po chvíli jsem začala věnovat svou pozornost okolí.

Až teď jsem si všimla, že tu se mnou celou dobu byl právě Shiriki, kterého jsme tu dnes v noci viděla a pohled mi na něj sklouzl víckrát. S jeho pomocí jsem se posadila a pořád to trochu rozdýchávala. Bolelo mě naprosto celé tělo. Každý sval. Viděla jsem ty černé oči, ale neucukla jsem. Nebála jsem se, jako jiní. „Děkuju za pomoc…“ Vydechla jsem upřímně a už jsem si všimla té změny. Už to nebyly černé oči, ale čokoládově hnědé. Chvilku jsem nabírala síly, než jsem zrealizovala svůj pokus se dostat na nohy, což byla jedna velká chyba. Jen co jsem se postavila, zamotala se mi hlava a nohy se rozhodly rezignovat, takže jsem málem zase skončila na zemi, kdyby tam nebyl Shiriki. Místo země jsem totiž skončila v Shirikiho náručí. Znovu jsem mu vyčerpaně poděkovala, než jsem si o něj opřela vyřízeně hlavu. Byla jsem unavená, byla jsem vyřízená, bolelo mě všechno. Ani jsem nevnímala to, jak nás naprosto každý Achak pozoruje. V tenhle moment jsem měla jiné starosti. Upřímně, jediné co mě drželo před spánkem, byl fakt, že jsem mu říkala, kam má jít. Když mě položil do postele, znovu jsem mu poděkovala a sama se mu představila.

Každý den jsem se těšila víc a víc na to, až přijde moje Dayáliu. Nemohla jsem se ho dočkat, co jen byla pravda. Věděla jsem, co mě čeká a do čeho jsme šla, i tak jsme se na to těšila. Byla pravda, že jsem pociťovala i nějakou tu nervozitu, ale kdo by nervózní nebyl? Celý den byl ve znamení příprav na velkou akci. Všichni sourozenci se mě pokoušeli připravit na to, co mě čeká, dokonce i Zamira přijala, aby se na mě podívala, což mi udělalo obrovskou radost. Byla jsem zvědavá, jestli si mě někdo vyvolí a pokud ano, kdo to bude. Sestry mi pomohly s oblečením, doplňky i čelenkou. Byla jsem dneska tak barevná, slavnostní, líbilo se mi to a měla jsme opravdu radost. Obličej jsem měla pomalovaný bílými květinkami a těmi byla zdobená i čelenka, včetně barevných pérek. Oblečení jsem měla velmi barevné, hrálo různými barvami, jako byla například modrá, růžová, zelená, ale velký podíl na oděvu měla bílá.

Začátek byl takový, jaký jsem si představovala, minimálně v tom ohledu, kam nás šaman vzal. Upřímně jsem ale zklamala sama sebe. Čekala jsem, že mi to půjde lépe, ale nešlo. Snažila jsem se najít něco vzácnějšího, ale moje snaha nebyla moc úspěšná. Měla jsme pocit, že to bylo víc a víc složitější. Tma mi to neulehčovala a věřila jsem, že ani ostatním ne. A když už jsem měla pocit, že jsem dosáhla toho, čeho jsem chtěla, tak ne. Bylo to jako iluze. Natahovala jsem se pro houbu, najednou byla pryč. Třemdava, kterou jsem našla, vlastně nebyla Třemdava, ale nějaký keř. Byla jsem sama se svého počínání zklamaná, ale nakonec se mi tak i tak povedlo najít to, co jsem potřebovala do Rohu hojnosti.

Dlouho jsem dumala, co bych mohla duchům darovat. Co by je mohlo oslovit. Přemýšlela jsem nad tím opravdu hodně dlouho. Dokonce i několik dní před tím, než vůbec Dayáliu nastalo. Dokonce jsem různě prohledala vše, co jsem měla doma, než jsem našla jeden vhodný dárek. Minimálně mně vhodný přišel. Donesli jsme tedy společně roh hojnosti k totemu a položili ho tam, kam nám šaman řekl. Koukala jsem, jak všichni dávali k totemu své dary, než jsem svůj dar dala i já. Jednalo se o mnou vlastnoručně pletený náramek na kotník. Udělala jsem ho pro všechny sestry naší rodiny. Měly jsme je společné se sestrami, až na Lesayah, která ho po mně při odchodu hodila. Bylo to pro mě těžké, ale přišlo mi lepší dát duchům dar s citovou hodnotou, než jen nějaké pozlátko. Zabolelo mě to, ale náramek jsem položila k nohám totemu a ustoupila.

Doneslo se ke mně, jaký host tu dnes byl. Jakmile se na ostrovech objeví duch smrti, roznese se to velmi rychle a doneslo se to až k mým uším. Celou noc jsme si užívala. Milovala jsem tyhle tradice a tanec. Tuhle zábavu, která se dala užít jen u nás Achaků. Nechala jsem hudbu a zábavu proudit mým tělem. Bavila jsem se a všímala si okolí. Usmívala jsem se a užívala jsem si tu radost, ten život a tu úžasnou atmosféru. Bohužel ne tak, jak by byla potřeba, protože jsem si nevšimla, že tady byla i Lesayah, která se sem přijela podívat, ale nikdo z rodiny to nevěděl. Nevěděla jsem, proč tu byla, ale kvůli mně ne. Koho jsme si ale všimla, byl Achak se jménem Shiriki. Už jsem o něm slyšela. Každý o něm slyšel, díky duchovi smrti, takže i já. Ale tuhle noc to bylo poprvé, co jsem ho viděla. Já bych asi nevěděla, že se jedná přímo o něj, kdyby mi to neřekl starší bratr. Pohledem jsem ho tedy v průběhu noci trochu sledovala, ale ne nijak zle. Jen zvědavě. Nebála jsem se ho, jenom jsem byla… zvědavá.