Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla pravda, že by se někomu mohlo zdát, že je to pro mě jednodušší díky mému daru, setrvat na takovém místě, jako je les, či bludiště a najít cestu ven. Ano, někdy se mohlo stát, že mi můj dar napověděl, ale to se stávala v takových ohledech opravdu zřídka kdy a já se musela spolehnout na své vlastní schopnosti, jako ostatní. O tom žádná, že na cestě bylo slunce o mnoho více, než v lese, jako takovém, takže se jeho počínání dalo chápat. Malinko jsem ho přejela pohledem a zadívala se mu na tmavé vlasy, podobné barvy, jako jsem měla já sama. “Tomu naprosto rozumím… ta barva někdy bývá trošku na obtíž…“ přitakala jsem a ladným pohybem ruky jsem ukázala na své vlastní vlasy, díky kterým jsme na vlastní kůži poznávala, že dokázalo být sluníčko někdy nepříjemné. “Člověk má někdy pocit, že se mu hlava přehřívá, aniž by musel něco dělat.“ Pak jsem se letmo pousmála. “Ach ano… tento les dokáže být dost zrádný a plný překvapení.“ s tím jsem měla vlastní zkušenosti, neboť se na této cestě stalo víc, než dost osudných věcí pro mou osobu. Vlastně… bez takových událostí by tady vůbec se mnou nebyl Res, který tu se mnou byl, právě proto, aby se taková událost už neopakovala. Nebyla jsme si jistá, jestli se mě pokoušel opíjet takovými slovy, ale dokázala jsem s určitostí říct, že se takové věci poslouchaly opravdu hezky. “Vaše slova mi lichotí… Ale třeba by se Vám podařilo najít ještě lepší společnost, než jsem tady já se svým společníkem.“ po svých slovech jsem se otočila na svou společnost, která měla za úkol hlídat, že se mi nic nestane. Pak jsem se ale malinko zasmála. Opravdu bylo lehké z lesa vyjít, když člověk znal směr a byl na cestě. “A jaký je přesně Váš cíl?“ zeptala jsem se se zájmem, když jsem si rukou prohrábla tmavé vlasy, které byly mírně zvlněné.
Malinko jsem se rozhlédla po okolí. Byl tu klid a jediné, co bylo krom naší konverzace slyšet, byl zpěv ptactva, které tady přebývalo. Měla jsme to ráda, ale zároveň to ve mně probouzelo jakýsi strach, možná trochu paranoiu, která byla i se strachem zakořeněná hluboko ve mně a čas od času vystrčila růžky. “To nikdy nevíte. Nemůžete soudit po jedné konverzaci. Nemůžete si být jistý, že jsem tak milá, jak se zdám.“ Jistě, byla jsem milá a hodná a z velké části bezbranná na mága, když se má magie nedala použít k útoku, skoro ani k obraně, ale to člověk nemohl vědět a nikdy nebylo na škodu si držet takový opar menší nejistoty kolem sebe. Nevěděla jsem, co se muži honí hlavou. Malinko mě to zajímalo, ale nehodlala jsem se ptát. Nebylo to na místě. “Nevidím v tom problém. Přeci jen to vypadá, že oba míříme na stejné, nebo aspoň podobné místo.“ A jak jsem později zjistila, dokonce i za podobným účelem. “Můj voják s tím bude jistě v pořádku, že?“ Se svými slovy jsem se na Rese otočila. No, nevypadal moc nadšeně. Mračil se a pořád si mou novou společnost přimhouřeně prohlížel, jako by se mu pokoušel pohledem proniknout až do duše. Opravdu mi nepřišel jako někdo, kdo by se o sebe nedokázal postarat. Nechtěla jsem myslet na to, že by se mohlo něco pokazit a byla by potřeba ochrana hned dvou lidí. Nechtěla jsme na takové věci myslet už jen z důvodu, že by muselo jít o víc lidí a já bych se až moc přiblížila nepříjemné minulosti.
Malinko jsem se uchechtla. Měl pravdu, kde byly ty časy, kdy muži hájily čest dam? Byly už dávno ty tam a my s tím nic nemohli dělat, co jen byla pravda. “Nerada to přiznávám, ale máte pravdu… tyto časy jsou pryč a člověku dost chybí. Nebo spíš dámám. Ach ano, víno mám ráda, co je jen pravda. Je to příjemné, dát si skleničku vína po dlouhé cestě za prací.“ Já si nejraději dávala víno, když jsme se vrátila do Luminy do paláce, který mi byl domovem. Když jsem si vlezla do horké vany při svíčkách. Tehdy jsem milovala v ruce svírat pohár s vínem. “A vy? Pijete rád víno, nebo upřednostňujete něco jiného k pitím?“tázala jsem se se zájmem a oplatila mu dosti podobný úsměv, jako věnoval on mě. Tak nějak jsem hádala, kolik by mu mohlo být. “Hmm, jsem ráda, že jsme zvolila tento přístup.“ Poznamenala jsem. Nikdo přeci nechtěl potkat nepříjemnou společnost, natož v lese, když je mírně unavený. Já doufám v to, že si nikdo nevybere tříčlennou skupinku s dvěma muži, kteří už na první pohled vypadají, že se s nimi nikdo nechce pustit do křížku.“ Zkonstatovala jsem. I já jsme se uměla bránit nějakou tou zbraní, měla jsme u sebe i svou dýku, ale věřila jsme tomu, že oproti nim bych byla velice jednoduché sousto a magie by mě tentokrát zachránit třeba ani nemusela.
Byla jsem ráda, že souhlasil se zahozením vykání. Byla to prakticky další možnost, jak zahodit například podezření, kdo bych mohla být. No, co byla pravda, tak to, že by bylo asi výhodnější, kdybych pronesla druhé jméno a představila se jako Nova, ale bohužel, nedokázala jsme vrátit čas zpátky, prakticky by to dokázala napravit Alice, ale to bylo v tenhle moment k ničemu, zbytečné a nebezpečné. Hlavně by ani neměla jak se o tom dozvědět, když tady není. “Ah, rozumím… Musí být jistě dobrý v tom, co dělá, když kvůli nabídce jeho služeb vážíš takovou cestu až sem.“ Podotkla jsem. No, jak stačím zjišťovat, tak jsme měli oba dost podobný úkol, práci, cíl, nebo jak to říct. Jen byl rozdíl v tom, být ve službách královny a ve službách zámožného muže. To mohl být klidně i obchodník. Znovu jsme se pousmála. “Neuvažoval jsi nad tím, že by ses přesunul sem a působil tady ve jménu svého pána, když ti chybí takové prostředí?“ Pronesla jsem dost ze zvědavosti a zvedla k němu pohled, kterým jsem se mu zadívala do obličeje.
Přejít na jeho popis toho, co tu dělám, bylo méně nápadné, než pronést, že mě sem vyslala má paní, abych něco dohodla. Líbilo se mi, že z toho usoudil, že jde o muže a ne ženu. “Nevadí mi to. Baví mě řešit tyto věci v něčím jméně. Jen ty cesty někdy bývají delší, nebo nezáživné, když nejde o konkrétní schůzku.“ Přitakala jsem, když jsem mu s úsměvem odpovídala. Rozešli jsme se a já očekávala, že tak do půl hodinky budeme na místě. Zaslechla jsem za sebou odkašlání a mírně si povzdechla. “O žádný čas mě neokrádáš… naopak mi ho zpříjemňuješ, než vyjdeme z lesa a budeme na místě. Uteče to aspoň rychleji.“ Poznamenala jsem a podívala se nad sebe, kde místy prosvítalo sluníčko a já se pousmála. “Není proč smekat, nepřijde mi to nijak úctyhodné.“ Kývla jsem mírně rameny. Spíš jsem nenavazovala hluboké vztahy, protože by to mohlo lidi ohrozit, takže bylo lepší, když jsem se spoléhala hlavně na sebe a opravdu si nepouštěla tolik lidi k sobě. I doma jsem byla raději ve své komnatě sama a věnovala se svým věcem, pokud mě zrovna královna nepotřebovala. “To záleží, jestli dostanu důvod kousat.“ Malinko jsem nadzvedla obočí nad Resem a slovy Bena. Uvažovala jsem nad významem. “Moje procházka bude trvat tak snad půl hodinky, ale pobyt tady je otázku, jak půjdou věci podle plánu, nebo nepůjdou. Třeba odjedu ještě dnes, nebo taky za týden. Kdo ví.“ Vydechla jsem. Opravdu to byla otázka, na kterou jsme ještě neznala odpověď.

Znala jsem spoustu míst a měla jsem spoustu informací. Věděla jsem o tomhle obchůdku, kde jsem mohla sehnat všechno možné. Když jsem se k němu vydala, nelichotivé uličky a zápach byly něco, s čím jsem musela počítat. U čeho jsem věděla, že se tomu nevyhnu. Stejně tak, jako jsem věděla, že ani tady nebudu sama. Přidělená osobní stráž mi byla v patách, když jsem došla až ke dveřím obchůdku. Zastavil se pár kroků za mnou, když jsem se já sama zastavila přede dveřmi. „Děje se něco, má paní?“ Pronesl a sledoval moje záda, když jsem neotevírala dveře. „Ne, nic se neděje. Všechno je v pořádku, a říkala jsem, že mě takhle nemusíte oslovovat. Nejsem urozená.“ Upozornila jsem již po několikáté, ale měla jsem stále pocit, že mi to bude k ničemu. Že s tím oslovením bude stejně nadále pokračovat. „Ahoj, pavoučku… máš tu vybrané docela blbé místo. Takhle by ti mohl někdo ublížit, víš to?“ Pronesla jsem k pavoučkovi a už jsem si ho brala na ruku a udělala pár kroků ode dveří. Chudáček se uvelebil na klice, kde ho mohl kdokoli zamáčknout. Položila jsem ho na jeden sud, co byl kousek ode dveří, a vrátila se ke klice. Tu jsem stlačila dolu, otevřela dveře a vešla do obchůdku s tím, že má stráž byla hned za mnou.
„Dobrý den.“ Pronesla jsem milým tónem při vstupu a už jsem se začala rozhlížet po obchůdku. Bylo tady všechno možné. Lektvary, bylinky, zbraně, brnění… bylo tady luky, meče, dýky, dokonce i nějaké vějíře. Co se brnění týkalo, byly tady různé rukavice, i brnění samotné, bylo tady toho opravdu dost. Prodavač ale nikde. Chtěla jsem počkat, než sem přijde, ale strážce se do toho vložil sám. „Halo? Je tady někdo?“ Mužský hlas se roznesl po místnosti a nejednalo se vůbec o příjemný tón, což vyhnalo skřeta k pultu. „Já vás slyšel, ale mám i jinou práci, než letět sem okamžitě, co někoho zaslechnu.“ Zaprskal nepříjemně skřet a přejel nás pohledem. „Taková krásná slečinka… co dělá na tomhle místě?“ Prohodil lehce slizce a já zakroutila hlavou. „Pokud vím, tak se v obchodech nakupuje… Takže co bych tady mohla dělat?“ Pousmála jsem se na skřeta a udělala k němu pár kroků. Konkrétně blíž k pultu. „Ah.. slečinka jde hned k věci. Výborně. Tak co chceš.“ Pronesl lehce otráveně, když koukl na strážce. „Doneslo se ke mně, že prodáváš i spirituální zvířata. Magnus. Jsem tady kvůli Magnusovi.“ Po těch slovech jsem vytáhla měšec, který čítal přesně ledových krystalů. Když jsem se rozhlédla, zahlédla jsem i jednu dýku. „Kolik stojí a co je zač?“ Pronesla jsem a kývla k dýce, na kterou se skřet ohlédl. „Jedová dýka. Stojí 440 zlatých.“ Chvíli jsem uvažovala, ale pak už jsem tahala další měšec. „Výborně. V tom případě si beru i tu. Takže tady máš 120 Ledových krystalů a tady 440 zlatých.“ Po těch slovech jsem před něj posunula obě částky. „Výborně.“ Chňapl po penězích a už se ke mně dostávalo to, co jsem si koupila.

V inventáři zůstane: 85 LK, 460 ZL a 40 ST

Připsáno ✓

Nepřekvapovalo mě, že se tady někdo mohl ztratit. Upřímně jsem já sama věřila tomu, že i já bych se tady dokázala ztratit. Roky jsem tady nešla, roky jsem tady nebyla. Dala bych ruku do ohně za to, že kdybych neměla přesné instrukce a nešla jenom po cestě, dokázala bych se tady ztratit za předpokladu, že bych šla sama. Já a orientační smysl jsme nebyli největší přátelé. Sice jsme měla výbornou paměť, ale stačilo by se dostat na dvě podobná místa a byla bych… ztracená. Nepřekvapilo mě tedy, že i muž přede mnou, by se mohl ztratit. Pohledem jsem ho sledovala a možná i malinko zkoumala kvůli odhadu, který ve mně vyžadovala moje vlastní nedůvěra v cizí lidi. Ale on… nevypadal nijak nebezpečně. Minimálně prozatím. I tak byly věci, vůči kterým jsem hodlala být stále opatrná. To víte… už od malička mi bylo do hlavy vtloukáno, jaký magický dar mám. Co dokážu, jak je to vzácné a zároveň nebezpečné pro mě samotnou. Moje magie byla mocná a dala se zneužít pro spoustu špatných věcí a zároveň se nejednalo o magii, díky které bych se dokázala ubránit, takže nejlepší bylo, udržovat to pokud možno v tajnosti před těmi, co to ještě neví. Bylo totiž víc než jasné, že se rozneslo, že má Luminská královna rádkyni s touto schopností. Všechno to hrálo proti mně, ale něco přeci jen bylo na mé straně. Byli lidé, kteří nevěděli, jak rádkyně vypadá, stejně tak, jako se rozeznívalo hlavně příjmení mé osoby… málokdy jsem potkal a někoho, kdo znal A to mi bohatě stačilo. No, i tak mohlo někomu bohatě stačit Jedno ze jmen a mohl si odvodit, kdo jsem.

Věděla jsem, že by se Res choval stejně, i kdybychom tady potkali nějaké mé přátele. Dělal svou práci, ať šlo o kohokoli a kdykoli, kdy to byl on, kdo mě měl na starosti. Bral svou práci velice vážně, za což by byla královna jistě ráda. „To je pravda. Dá se v nich jednoduše ztratit, ale cesta z nich se hledá už těžko..“ Dala jsem mu za pravdu, než jsem pronesla následující nesouhlas. „Ale i v bludišti se dá žít, stejně jako v lese.“ Pousmála jsem se nad jeho slovy. „Určitě byste našel cestu i beze mě.“ Prohodila jsem milým tónem. Musela jsem uznat, že měl okouzlující úsměv. Vypadal opravdu bezradně a byla by škoda, ho tu nechat takhle bloudit, když jsem mu mohla poradit. „Mohu Vás ujistit, že hory a doly Vás jistě nečekají.“ Zasmála jsem se pobaveně a upravila si jeden neposedný pramen, co mi spadl do obličeje. Malinko jsme naklonila hlavu na stranu a sledovala jeho rysy, i kapuci. Začala jsem mu ukazovat směr po jistém zamyšlení. Sama jsem měla do Grandiru namířeno na vyjednávání, ale byla jsem se projít, když jsem měla chvilku času. Já sama jsem na náhody nevěřila, takže jsem se jenom usmála a pokývala hlavou. V ten moment jsem na něj upřela zelená očka a prohlédla si jeho tvář, když byl blíž. „Jenom k milým lidem.“ Ušklíbla jsem se malinko. Tak se mi zdál, tak prč bych ho za milého člověka neměla považovat? Byl docela sladký, když jsem chvíli pozorovala jeho grimasy a chování. „Měli bychom pokračovat na cestě, slečno.“ Podotkl Res a mě tak donutil se na něj otočit. „Jistě, že budeme pokračovat. Máme čas, nemusíme tolik pospíchat.“ Podotkla jsem k němu a zvedla ruku, abych ho přerušila, když začal svou větu slovy „Ale..“. Pohled jsem stočila znovu na naši novou společnost a pousmála se. Nebylo by to poprvé, co by se o to někdo někdy pokusil. „Vypadáte jako někdo, kdo se o sebe dokáže postarat. Věřím, že byste to jistě zvládl, kdyby na to přišlo.“ Byl opravdu okouzlující. I když někde ve mně se ozýval paranoidní hlásek, že mám být opatrná, na fakt, že byl šarmantní a gentleman, se nic nezměnilo. „Člověk by neřekl, že když na něj vyskočí někdo z prostředka lesa, tak to bude takový gentleman.“ Vydechla jsem jeho směrem s úsměvem a malinko zamrkala, jak nějaká panenka.

Vzhledem k tomu, že se mi představil, bylo víc než na místě mu na oplátku prozradit své jméno, což jsme udělala, jen jsme nepronesla ani Druhé jméno, ani příjmení. Při jeho lichotce mi zacukaly koutky. „Děkuji, takové lichotky se dobře poslouchají od milého a pohledného muže.“ Přiznala jsem a přikývla. „Podle mě by to mohlo být příjemnější pro nás oba.“ Podotkla jsem tónem, který sám naznačoval, že mi to opravdu bude příjemnější a jak říkal, víc po chuti. Upřímně se mi začínala taková společnost líbit. Na chvíli jsem se po jeho odpovědi zamyslela. Začala jsem uvažovat, jakému pánu by mohl sloužit. V průběhu svého uvažování jsme lehce naklonila hlavu na pravou stranu, až mi přepadlo zase pár pramenů tmavých vlasů. Při jeho slovech a vysvětlování jsem kývala hlavou. Samozřejmě jsem tyhle věci znala, sama jsem se v nich pohybovala a sama jsem byla ta, která je měla na starosti. Že bychom dělali oba to stejné? „Rozumím. Takže na tebe spoléhá tvůj pán a vaše… království. Musí být nepříjemné nést na vlastních zádech břemeno, kdy na tebe spoléhá takové množství lidí.“ Pronesla jsem k němu opatrně. „ Pokud nebudu moc troufalá a nebude vadit, že se tak ptám. Kterému pánu sloužíš?“ Pronesla jsem malinko zvědavě a těkala jsem po něm pohledem, jestli mi náhodou není něco povědomé. Přeci jen bylo možné, že pokud jsme oba vyjednávali ve jménu našich panovníků, tak bychom se někde mohli třeba jen zahlédnout, ale také třeba ne. Pak jsem lehce váhavě kývala hlavou ze strany na stranu. „Možná by se dalo mluvit o obou možnostech. Řekněme to tak, že byl někdo…otravný, jak říkáš, a pokouší si mou maličkost uzurpovat na pár hodin pro sebe a já se vydala na procházku s doprovodem, než bude ten čas.“ Vydechla jsem neurčitě a kývla jsem rameny. „Ale nejde o nic důležitého, za to ty máš důležitý úkol, jak tě tak poslouchám.“ No, v tomhle směru jsem si to spíš poupravila, abych nevyvolala nějaké to podezření. Byla jsem tu ze stejně důležitého důvodu, jako on. „Výborně.“ Vydechla jsem sladce a pomalu se vydala naším směrem. Slyšela jsem Resovi kroky za námi a nějaké nespokojené zamumlání, ale nechala jsem to být. „Dalo by se to tak říct. Nepatřím mezi vlky samotáře.“ Upřímně bych asi i patřila, v určitém směru, kdybych nebyla Luminskou rádkyní a nemusela mít každou chvíli za zadkem někoho, kdo mě hlídal jako malou. Chápala jsem to, ale zároveň mě to.. štvalo. „Jak dlouho se v Grandiru zdržíš?“

3.12. - Edraelle Dörënia
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

24.11. - Edraelle Dörënia
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

23.11. - Nalaea Rina Naïlo
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

21.11. - Sepha Nova Docatha
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

20.11. - Edraelle Dörënia
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

18.11. - Nalaea Rina Naïlo
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

17.11. - Sepha Nova Docatha
.
.
.
.
.
.
✓ Přičteno

V hlavě jsem měla opravdu spoustu myšlenek, jak splnit to, proč jsem tady byla. Byla spousta možností, ale musela jsem zvolit tu nejvíce šetrnou a mírumilovnou. Musela jsem si dávat pozor na různá slova, tón, jakým to budu říkat a spoustu dalšího. Bohužel moje myšlenky narušovalo i dost vzpomínek, které byly v mé hlavě živější, než jsem vlastně úplně chtěla, a než bych vítala. I když, tyhle vzpomínky jsem nevítala nikdy. Samozřejmě jsem měla v hlavě zasazené paranoidní kořeny, ale to už poněkud dlouhé roky, i když jsem se vždycky pokoušela tomu nedávat váhu a pozornost. Nikdy by mě ale nenapadlo se tady tomu vyhýbat. Vyhýbat se Urusově lesu, nebo celkově všem lesům. Bylo by to povrchní. Bylo by to, jako bych se v kuchyni řízla o nůž a už bych nikdy do kuchyně nevlezla. Mohlo se to stát kdekoli a kdykoli a to místo za to nemohlo.

Nenapadlo by mě, že bych tady mohla narazit na někoho dalšího, protože vždycky, když jsem se tu ukázala, jsem tu byla sama, až na ten jeden blbý den. Očividně ten elf věděl, že tady nebude mít přílišné a nežádoucí obecenstvo. Když se z lesa vynořil ten muž, okamžitě získal mou pozornost. Tedy ještě dřív, než na mě vůbec stihl promluvit. Jak jsem ale tak po očku zjistila, nezískal jen mou pozornost, ale i pozornost strážce. Pohledem jsem ho zkoumala s menší snahou o nějaký ten odhad, ale ten nepřišel. Vypadal naprosto jako normální člověk. Lehce jsem si prohrábla tmavě hnědé, až černé vlny, které se mi linuly kolem krku až k hrudníku a dokonce i níž.

Všimla jsem si, jak se strážce napl, ale nechával nám stále rozestup, jak jsem ho žádala. Malinko jsem se k němu ohlédla a viděla jsem, jak nás zkoumal. Co nás, spíš mou novou společnost.. Byl podezíravý a já také, ale nenechávala jsem to na sobě znát. To už jsem vrátila pohled k muži a pousmála se, když jsem zvedla lehce hlavu, abych mu viděla do očí. „Ale… on není nadšený z nikoho. To si vůbec neberte osobně.“ Pousmála jsem se. Moje podezření ve mně sice nedřímalo, bylo v pozoru, ale upřímně, od pohledu mi nepřišel jako někdo, kdo by se chtěl o něco pokusit. Přeci jen… Byl slušný, příjemný, oblečený byl taky velmi slušně a opravdu vypadal jako někdo, kdo se tady v lese ztratil. Malinko jsem naklonila hlavu na stranu, když začal něco počítat na prstech a u toho si cosi mumlal. Hádala bych, že asi číslovky, když u toho počítal na prstech, ale nemohla jsem to říct s jistotou, když jsem mu prakticky při mumlání nerozuměla. Když ale na rtech vykouzlil takový úsměv, musela jsem se usmát taky. „Není vůbec za co, pane.“ Prohodila jsem s podobným úsměvem na rtech. No, nebudu lhát, byl to opravdu pohledný, až okouzlující muž. Jeden z důvodů mého úsměvu. „Ah Grandir. No jistě. Ten by měl být…“ Na chvíli jsem se zamyslela a rozhlédla se po cestě jak na levou stranu, tak i na tu pravou. „… Grandir by měl být tudy.“ Podotkla jsem s úsměvem a ukázala na ladně ukazováčkem napravo, když jsem zvedla ruku. Vzhledem k tomu, že jsem momentálně stála na cestě bokem, tudíž jsem koukala do lesa. Takže po teoretické stránce se jednalo opravdu o pravou stranu. Kdybych se postavila normálně na cestu, jednalo by se o cestu dopředu. Tudíž směrem, kterým jsem kráčela sama. „Máte pravdu. Opravdu je to tady kousek. Řekla bych, že třeba takových dvacet minut, nebudu lhát. Ale nebojte se… ani to nepoznáte. Cesta je krásně klidná a příjemná.“ Vysvětlila jsem mu s úsměvem. Byla ale pravda, že jsem tady taky nějaký ten čas nebyl, ale paměť jsem měla… no… výbornou. To bez pochyby. „Myslím, že vás dneska mohu označit za šťastlivce. Protože s vámi mám společnou cestu.“ Byla to pravda, i když jsem strážcovo koulení očima mohla skoro až slyšet. Ještě jsem si ani nezapamatovala jeho jméno. „Myslím, že by tady… moje společnost, klidně uvítala nějakou pomoc, že?“ Otočila jsem se na strážce a zazubila se. Přeci jen… i kdyby byl nějaký parchant – což nevypadal – tak by bylo lepší, když ho budeme mít na očích, no ne? Strážce lehce neochotně přikývl. „Nádhera… vypadá to, že máte novou společnost.“ Usmála jsem se kouzelně na muže, který vyšel z lesa. Samozřejmě jsem ty pochybnosti měla… ale jak jsem už řekla… ho mít u sebe a mít dohled, než nevědět, co nás potká za každým druhým stromem. „Oh… Vůbec nic se neděje. Nejste nezdvořilý, jen byla situace taková, která by to umožňovala. Já jsem Sepha. Moc mě těší, Bene. Mohla bych Vás poprosit o hození za hlavu těchto zdvořilostí v podobě vykání? Nejsem jejich fanouškem.“ Přiznala jsem mu a hlavou jsem sama pokývla jako menší úklona při seznámení. Sice jsem byla zvyklá na vykání, neboť moje pozice to opravdu vyžadovala. Ono, být po boku královny a být Luminskou rádkyní… to samo o sobě vyžadovalo vykání. Ale já osobně jsme měla radši tykání… neměla jsem ráda ten pocit nadřazenosti. „V tom máte asi pravdu. Co vás vlastně přivádí do Grandiru?“ Usmála jsem se zvědavě. Ano, jeho slova by mě měla uklidnit, ale ten růžek podezíravosti, možná paranoii, to ze mě stejně nedostalo. „Můžeme jít?“ Navrhla jsem s úsměvem.

Bylo příjemné se procházet tím lesem, kde byl klid. Všude kolem byla jenom ta krásná příroda, klid, ptačí zpěv, klidný vánek, prostě taková příjemná procházka. Nevadilo mi, když si vítr pohrával s mými vlasy, naopak mi to bylo poněkud příjemné. Čas od času jsem si i přivřela oči, nebo dokonce zavřela, abych si to užila. Ráda jsem se procházela lesem. No.. ještě radši sama, bez vyrušení, ale co se dalo dělat. Já si vybrat nemohla. Sama královna nechtěla riskovat nic podobného, jako minule. Nevadilo mi ani procházet stíny, i když sem tam se nějaký ten zbloudilý paprsek objevil. Nevadilo mi, když mě sem tam pošimral na kůži, jen jsem se nad tím usmála.

V myšlenkách jsem se uchýlila k myšlenkám, jak by mohlo probíhat setkání s rody, kvůli kterým jsem tady vlastně byla, ve jménu královny. Přemýšlela jsem, jak bude všechno probíhat, na co bych se mohla tak ptát, jaký by mohl být výsledek celého setkání. Chtěla jsem si říct, že by přeci nebyl důvod, proč by se mi mohl někdo usilovat o život, ale upřímně? Vždyť to neměli ani minule. Ani minule tu nebyl důvod, proč by ji někdo měl usilovat o život, ale i tak se tohle přesně stalo a nebýt její magie, tak by opravdu byla mrtvá. Možná by v tenhle moment měl někdo mojí hlavu vystavenou někde nad krbem, jako trofej. Jen jsme se nad tou představou ošila, jak mi po těle přejel mráz, a začaly se mi tvořit pupínky, když mi nabíhala husí kůže.

Z vlastních myšlenek mě vytrhl až jakýsi zvuk, který šel z lesa. Samozřejmě jsem se hned rozhlédla a pohledem jsem zastavila mezi stromy na mé pravé straně. Chvíli jsme to místo pozorovala, než se odtamtud opravdu někdo vynořil. Obě ruce jsem měla svěšené u těla a tu jednu v blízkosti dýky, pro nejnutnější případy. To už se ale z lesa vynořil vysoký muž. Opravdu vysoký, přibližně tak o hlavu a půl, ne-li o dvě vyšší, než já sama. Ono to ani nebylo moc těžké, když jsem měla 155 čísel. Musela jsem hlavu zaklonit, abych se mu zadívala do očí. Nebo abych mu do nich alespoň viděla. Tmavé boty, tmavý kabát, našedlá košile, která svou barvu získala s největší pravděpodobností, díky častému nošení. Tmavší strniště a lehce delší tmavě vlasy, které mi barvou připomínaly mé. Tmavě hnědé, až černé. V životě jsem toho muže neviděla, ale to nebylo nic neobvyklého.

Když se vznesl oblak prachu, malinko jsem zakašlala, neboť se mi dostal až do plic. Ruku jsem sevřela v pěst a zakašlala do ní, neboť je nepříjemné a neslušné kašlat, aniž bych si dala ruku před pusu. Radši jsem druhou rukou zamávala kousek od svého obličeje, abych ten oblak rozptýlila. Ne moc příjemná pachuť prachu v puse, ale co se dalo dělat? Ještě jednou jsem si zakašlala, než jsem stáhla ruku zpátky k tělu a koukla na toho vysokého, neznámého muže. „V pořádku. Nic se neděje.“ Prohodila jsem vážně a na rtech jsem se pokusila o úsměv. Slyšela jsem, jak se strážce zastavil a sledoval nás. Sama jsem se musela uchechtnout. Ctěná paní…Postavením? Možná. Původem? Sotva. „Oh.. upřímně? Ani mě to nepřekvapuje. Je velmi jednoduché se tady v lesích ztratit. Jste v Urusově lese a tohle by měla být hlavní cesta. Můžu se zeptat, kam máte namířeno? Možná bych Vám… mohla pomoci lépe?“ Podotkla jsem se sladkým úsměvem, přičemž jsem ho pořád sledovala. Co sledovala. Tak trošku jsem si ho prohlížela, zkoumala, ale samozřejmě jsem se pokoušela o nenápadnost. Musela jsem uznat, že ten úsměv, byla sladký, to bez pochyby. Opatrně. Ozvalo se mi v hlavě, jako takový výstražný vykřičník, který se mi objevil naprosto vždycky, když jsem mluvila s někým cizím. S někým, koho jsem neznala.

Musela jsem uznat, že bylo příjemné se zase objevit tady v Pertanianu. Měla jsem to tady ráda. I přes rivalitu rodů, to tady bylo hezké a příjemné a já byla opravdu ráda, když jsem sem měla z nějakého důvodu jet. Nejčastěji jsme sem jezdila ve jménu královny, jako její rádkyně. Vždycky jsem si návštěvy tady užívala. Když jsem se zrovna nevěnovala svým povinnostem, tak jsme se tu procházela po přírodě, po okolí a tak různě. Bylo mi jedno, jestli se jednalo o Větrné jezero, Jezero míru, Posvátný strom, nebo Urusův les, jako právě teď. I když do lesa jsem se dost často nevracela od posledního incidentu.

Upřímně, jsem si ani nepamatovala, kdy jsem tady byla naposledy. I když, možná bych si dokázala vzpomenout, kdy jsem byla naposledy na tomhle místě. Prašná cesta pod mýma nohama vyvolávala vzpomínky, které bych nejradši zapomněla. Byl to přesně ten důvod, proč hodný kus za mnou šla stráž. Jednalo se o mou osobní stráž ve složení jednoho vojáka. Byla jsem ráda, že mi dával osobní prostor. Že za mnou šel s odstupem. Byla jsem ráda, když mi nestál přímo za zadkem, co si budeme povídat. Je příjemnější, když mám aspoň falešný pocit soukromí. Sice jsem si to musela důrazně vydupat, což se strážci nelíbilo, protože měl pak povit, že by tam byl k ničemu. Nakonec jsme se dohodli, že buď půjde víc posadu, nebo někde v ústraní, abych ho neviděla. Ale upřímně, kdyby se mělo opakovat to, co se stalo naposledy tady na té cestě, byla bych vděčná za přítomnost svojí stráže. Nebudu lhát, myšlenkami jsem po cestě utíkala právě k tomu pokusu mě unést. Dokonce i ty jeho nepovedené pokusy o pasti, které mu vůbec nevyšly.

Hnědé kalhoty z lehké a příjemné látky byly vidět prakticky jen zepředu, neboť vysoké kožené a černé boty zamezovaly jejich odhalení zezadu, protože zakrývaly jedinou část, kterou nezakrývala kožená polosukně černé barvy, která byla vpředu sepnutá dvěma stříbrnými přezkami. Konkrétně sepínala dva rádoby pásky, které se táhly přímo ze sukně. Na pravém stehnu byly dva černé kožené pásky, za kterými byla uchycena v pouzdru moje dýka, kterou jsem měla pro případ nouze. Stejně tak, jako moje kalhoty, tak ani moje bílá košile s volnými rukávy, nebyla vidět celá. Odhalovala mi rameny, neboť můj výstřih byl ve stejné rovině, jako vršek rukávů. Přes košili jsme měla černou vestičku zdobenou stříbrnými ornamenty a stříbrnými knoflíčky na rozepínání. Vlasy jsem měla dneska rozpuštěné a zvlněné, protože se mi upřímně nechtělo nic jiného s nimi vymýšlet. Někdo by řekl, že by mi bylo na ramena chladno, jak stromy vrhaly stín, ale ne. Nebylo mi chladno, neboť mi přes ramena padaly vlasy. Příjemný vánek si s vlasy sem tam pohrával a já se usmívala, když jsem slyšela ten zpěv ptáků, který se celým lesem nesl.
https://i.pinimg.com/564x/f1/c8/28/f1c8285b23dc9029a4076e7f9618a3d3.jpg