Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oh ano, pověz mi můj drahý příteli, za co ses tedy omlouval, hm? Mohl tu otázku čekat, obzvláště když to podával tak podivně rámci své vlastní nervozity. U ikiren Kibi, vždyť on zvládal bez stresu rozhovory se smrtí, ale tahle dívka ho připravovala o slova tak jak by je rád řekl a to ani nemusela mluvit. Ano, všechno je to má vina.. Oh svatí na nebesích vidíte to?! ironický hlas smrti v jeho hlavě ho vrátil do reality a on se na Saehru znovu umluvně usmál a promnul si rukou zátylek. Doufal, že ho za to Sárí nezkusí ukamenovat. “Nejvýstižnějsí by bylo říct za Sárího, ale vzhledem k tomu, že jej neslyšíš ti to asi smysl dávat nebude.“ pokusil se jí to vysvětlit a v jeho hlavě zaznělo hlasité zalapání po dechu a pak nesouhlasné mrmlání na téma toho, jak je vlastně achak nevděčný, nepříjemný a neumí si vážit všeho co pro něj smrt dělá a jak se mu snaží radit. Celá situace začínala být trapná, tak trochu nepříjemná, zachovávajíc oba achaky v jakési odtažitosti a oba se tak chvíli koukali každý na svou stranu a nebo na nebe. Kdyby Sárí věděl, že má Saehra podobné problémy s připomínáním a vzpomínáním na chvíle, kdy jsou si tělesně nejblíž možná by se necítil tak provinile. “To máš pravdu, ale na ostrovech máme jiné krásy.“ souhlasil s ní a opět se na ni podíval, když zmiňoval krásy ostrova. Bylo zvláštní že Sári souhlasil i nadále s cestováním mimo ostrovy, i když to byl on kdo původně chtěl vždy na ostrovech kvůli Esme zůstat. A Shiriki měl teď o důvod víc se na ostrovy vracet.

“Víš, Sári nelže – považuje to za věc, kterou smrt nikdy nesmí dopustit, jelikož by ztratila svou hodnotu. Proto mi jednoduše nic podstatného neřekl.“ pokoušel se jí vysvětlit jak vlastně na celou situaci přišel. “Také byl velice nezvykle neprůbojný, co se týče oděvu a taky jsem sem došel sám… kdyby šel Sárí za Esme, nevzal by si bílou košili a zřejmě by mě upozadil ještě předtím, než bych vyšel z domu.“ dopověděl jí své důvody, kdy vlastně mohl poznat, že dnes to nebude o Sárím a Esme a jemně se na ni usmál. Znáš mě až moc dobře, ale neřekl jsi ji teď náhodou, že jsi sem přišel právě proto, že jsi věděl, že tu bude ona? Hm? - Teď ne Sárí. - Ale nepředstírej, že by tě to trápilo, věděl jsi to od začátku a já moc dobře vím, že jsi se sem těšil. Sárí si ho tak trochu dobíral. Vlastně by byl asi nejraději, kdyby mu býval Shiriki všechno odkýval, klekl si tu na jedno koleno a žádal o ruku. Jenže tak daleko ani Shiriki se svými vlastními pocity nebyl, nepřiznal je sobě, natož duchu smrti. “Dobře, ale kdyby cokoliv… stačí říct, ano?“ dodal, když mu potvrdila, že jí jeho společnost nebude nepříjemná. Neubránil se úsměvu, jelikož ho její odpověď potěšila a Sárí si neodpustil mu tento fakt opět připomenout. Usmíváš se, usmíváš. Je to příjemný pocit mít ji na blízku viď? Shiriki se snažil soustředit na svou společnost a také ji nabídl vílet ke stánkům a nabízel jí jídlo. Měl pocit, že by po tak dlouhé cestě mohla mít hlad, alespoň ze své vlastní zkušenosti. “A na co bys měla chuť? Mají tu na výběr z mnoha kuchyní – pečené maso? Nebo spíš něco sladkého? Cestou k tobě jsem zahlédl stánek se sladkým pečivem.“ pokračoval co se jídla týče, než se mohl vrhnout na odpověď na její otázku. “Jsem tu poprvé. Řekl bych že to není pravidelná akce, alespoň podle toho co jsem slyšel, je to akce navazující na události minulých týdnů…“ objasnil situaci a zahleděl se na chvíli před sebe. Osobně neměl čest se utkat s monstry, měl mnoho práce na ošetřovně a Sárí v jeho hlavě bojoval s mnoha příchozími zprávami o smrti. Tehdy se přistihl, že ho po dlouhé době skutečně poslouchá, jestli nezaslechne jméno, které y znal, jestli Sárí neutichne v případě, že by na Valamukhi Tapu monstra napadla a ublížila Seahře s Esme. “Jsem… jsem moc rád, že se ti nic nestalo.“ ohlédl se na ni a jemně se usmál. Byla to chvíle, kdy jeho oči prozrazovaly starosti a pro jednou hlas v jeho hlavě také mlčel. Oba si byli vědomi svého strachu ten den a ani jeden se nechtěl potýkat s širším rozebíráním toho smutného tématu. Proto Shiriki změnil téma na suvenýr: “Koupím ti ho rád, opravdu.“ odmlčel se. Aby měla památku na tuhle akci, nebo na tebe? – Na akci. - A na tebe.

Sárí byl vždy velmi ctižádostivý a vždy muselo být po jeho, Shiriki byl zase ústupný, ale když šlo o něco o co vážně stál, uměl si dupnout a udělat přítrž Sárího dobírání a dožadování se jeho způsobu. A možná proto mezi nimi vzniklo kromě pouta z dayáliu i určité přátelství a porozumění, které dovolovalo Sárímu občas nahlédnout nejen do myšlenek achaka, ale také pro něj udělat něco hezkého. Úsměv na tváři tmavo-okého muže napovídal, že měl Sárí dnes opět pravdu. Dneska ti tu urážku ohledně otravnosti odpustím, ale jindy si o tom promluvíme. reagoval téměř okamžitě, ale Shiriki se ho rozhodl pro tentokrát jen ignorovat a nechat jej bez odpovědi. Nyní měl společnost a bylo by neslušné, aby se jí nevěnoval, byť v její přítomnosti byl nesvůj. Z mnoha velice zjevných důvodů – alespoň tedy pro ně dva. “Oh.. ne… neomlouval jsem se za to, že jsem tě objal.“ uvedl věci na pravou míru, pokud to tak pochopila byla jeho chyba, že svá slova špatně formuloval, akorát to bylo zkrátka zvláštní – sám nevěděl za co se vlastně omluvil. A to jsi jinak vlastně docela zdvořilý a komunikuješ na úrovni… to tě tolik znejistí jen to, že si ji pamatuješ nahou? – Přestaň to pořád opakovat Sárí. – Ale notak… vím že se ti ten pohled líbí, tak proč… – SÁRÍ! – No jo, no jo.. už mlčím.. vždyť už nic neříkám. rozhovor v jeho hlavě trval jen prá sekund a v jeho očích se mihlo několik jisker. Duch smrti si zkrátka občas uvědomoval, že pokud bude neustále připomínat tyhle myšlenky, bude brzy tohle setkání veřejnosti nepřístupné.

“Vlastně… abych pravdu řekl… od určité chvíle jsem to tušil.“ zvedl ruku a promnul si zátylek, čímž si trochu rozcuchal jinak upravené vlasy. Shiriki, ty vážně nevydržíš učesaný? – Nech mě to dělat mým způsobem. Vlastně to tušil už od chvíle, kdy ho Sárí nebuzeroval za to, že si obléká bílou košili a naopak ho v tom podporoval. Víc než obvykle ho podporoval, aby byl sám sebou – kdyby sem Sárí mířil za Esme, pravděpodobně by Shirikiho dávno upozadil a oblékl se a uprav by se sám podle svých představ. Bylo by od něj velice nepřítomné, aby si nevšiml, že je něco znatelně jinak, než obvykle. “Ale pokud by ti to bylo nepříjemné… jen mi to řekni. Doprovodím tě, kam budeš chtít.“ dodal ještě ke svým slovům. Nechtěl na ni tlačit, vlastně jí chtěl dát tolik prostoru kolik jen potřebuje. Nemohl v sobě popřít fakt, že po letech se Sárím sám byl pod tlakem očekávání a v několika ohledech si nebyl jistý, jestli to co cítí je způsobeno Sárím, nebo se jedná o jeho vlastní myšlenky a i když mu Sárí několikrát zdůraznil, že s tím co se děje v jeho hlavě, když je sám sebou, nemá nic společného, Shiriki stále byl trochu na vážkách. A to se Smrtí žil déle než Saehra s Esme. Zase se v tom šťouráš. Prostě to teď nech být a dělej věci bez přemýšlení.. Alespoň dneska. zavelel v jeho hlavě Sárí a Shiriki se po slovech od Saehry jemně pousmál. “Tak se půjdeme někam podívat. Nemáš hlad? Musela to být opravdu dlouhá cesta..“ navrhl jí a dokonce jí nabídl rámě, aby tu vedle sebe nechodili jako dva cizinci. K těm totiž měli nejdál ze všeho. Kdyby měl definovat cizince jedná se o lidi, kteří se nikdy neviděli, nic o sobě neví a v podstatě tedy nemohou říct, že by se znali. Jenže oni dva? Nejen že se znají, vědí o sobě hodně ale zároveň sdílí společně duchu života s smrti, kteří jsou podle Sárího slov oficiálním manželským párem. Čímž vlastně jsou jednou nohou v manželství a tou druhou v jakémsi nespecifikovaném vztahu. “Můžeme se zastavit i u nějakých stánků se suvenýry, koupím ti něco na památku.“ navrhne když se pomalu vydají ke stánkům a ohlédne se na ni. Saehra byla krásná, jako vždycky a v jeho tmavých očích jen poletovaly jiskry když se na ni díval. A ty mi zkus nakecat, že ti to do hlavy dávám já… být to já, tak by jsi tak mimo nebyl.

Nebylo žádným překvapením, že se tento Achak rozhodl Pulchram navštívit. Ve skutečnosti se jednalo o zemi, která podnebí a stylu oblékání byla jeho domovině asi nejblíže. Přesto však díky Sárímu dodržoval jakýsi Pertanianský styl oblékání a černá košile s tmavými kalhotami pro něj byl už standart, který neměl v plánu porušovat (převážně kvůli domluvě se Sárím). Dnešek by se však dal považovat za překvapivě vyjímečný, jelikož jeho jindy otravný přítel změnil názor a přiměl Shirikiho, aby se oblékl do bílé košile. “Jsi si tím jistý? Bílá není tvoje barva. Sárí..“ Máš v plánu mě poučovat o tom, co na mě vypadá dobře, a co naopak ne? Ne že bych si tvého názoru nevážil, ale dnes půjdeme v bílé. hlas v jeho hlavě mluvil zřetelně a bez zaváhání, až mu to přišlo zvláštní a nesmyslné – vlastně… kdy naposledy Sárí souhlasil, aby si na sebe vzal bílou košili aniž by k tomu měl jeden ze svých komentářů o tom, jak je vlastně černá nádherná a jak mu připomíná smrt a všechny ty pocti zasloužilému člověku? Shiriki si odkašlal a naposledy se upravil. Do Pulchramu dorazil již předchozí den a přespával v jedné pouštní vesnici, takže měl dostatek času se na dnešní večer připravit a trochu si užít pouště i za dne. “Je tu nějaký důvod, proč jsi dnes tak tichý, Sárí?“ zeptal se do prázdné místnosti a smrt v jeho těle se na nějaký čas odmlčela. Věděl, že Sárí přemýšlí nad odpovědí a trochu jej to znervózňovalo – znal jej příliš dlouho na to, aby mu došlo, že se mu snaží něco utajit, ale Smrt v tom nikdy nebyla dost dobrá. Ostatně je to přece krutá pravda, nikoliv krásná lež. “Nebudu se tě ptát a budu doufat, že budu příjemně překvapený – jelikož jestli cítíš že se má dnes něco stát určitě bys mi to řekl, že ano?“ Jistě že bych ti to řekl. A teď už jdi, nebo přijdeme pozdě.
Na místo dorazili chvíli před setměním a mnoho návštěvníků tu ještě nebylo. Jsem tady, teď už mi řekneš co se přede mnou snažíš utajit? OH! Smrt, cítil jsem ji… jaká nádhera, byl to dobrý život, ale bylo mu na čase – někteří zkrátka odcházejí příliš mladí, věděl jsi o… v tuhle chvíli Shiriki Smrt ve své hlavě přestal vnímat – tedy, ne že by to bylo fyzicky možné, pořád mu přece jen jeho myšlenky vířily v hlavě a nenechaly ho pořádně přemýšlet o ničem jiném, ale mohl se alespoň těma svýma čokoládovýma očima dívat kolem sebe a pořádně si připravenou scénu prohlédnout. Poušť byla nádherná a líbila se mu – bylo chladněji, než když se tu pohyboval za dne, ale pořád tu bylo krásně. Pocítil jakési nadšení a nedočkavost, když si povšiml oddílů kazrafanů jak se pomalu rozcházejí na svá určená místa. Už jsi mě přestal ignorovat, nebo ještě pořád koukáš do blba? Shiriki… měli bychom se rozhlédnout a najít tvojí společnost. byl si jistý, že kdyby měl Sárí své tělo, teď by se na něj potutelně usmíval, jelikož rozhodně získal svými slovy zpět jeho pozornost. Mou? Sárí… Je to nějaký čas zpět co zjistil, že mluvit s hlasem ve své hlavě nahlas je na veřejnosti mimo Valamukhi Tapu dost pozdvižení, a proto se uchyloval pouze k myšlenkám, ale přesto se neubránil výrazům ve své tváři. Teď se tvářil trochu zmateně a rozhlížel se. Smrt mu nemusela vysvětlovat, co svými slovy myslel – věděl to moc dobře, jelikož se jednalo o Sárího zábavu od chvíle, kdy se dayáliu zúčastnila Esme. A Shiriki tak do svého života přijal Saehru.

Pátral očima po okolí a nějaký čas mu skutečně trvalo, než blondýnku spatřil, a tak i našel. Nikdy si nebyl jistý, co k ní za ty roky cítí, nebo jaký k ní má vztah, byl rád že ji vidí. Na jeho tváři se objevil konejšivý úsměv a kdesi hluboko v jeho hrudi poskočilo jeho srdce o pár úderů rychleji. Zamířil jejím směrem. Jejich vztah nikdy nebyl růžový, viděli a pamatovali si všechno co Sárí s Esme spolu zažili. Bylo to zvláštní a bylo těžké rozpoznat, které pocity patří jemu a které jen jeho duchovi. Není to tak, že by Saehru nechtěl ve své společnosti, nebo ji nedokázal vystát, jen nikdy nevěděl jak se může a nesmí v její přítomnosti chovat, jejich setkání proto byla v mnoha případech trapná, tichá a trochu … nejistá. Věděl jsem, že je to dobrý nápad. Taky jsem věděl, že budeš rád a že se budeš chtít o takový krásný zážitek podělit s někým důležitým. Promluvíme si o tom později, Sárí. Usmíváš se. Sárí, neulehčuješ mi to. Minule když byla nahá… SÁRÍ! Shiriki se zastavil u Saehry a v jeho hlavě zněl tichý smích, jak se v jeho hlavě vynořila ona vzpomínka o které Sárí mluvil – A proto jejich vztah nikdy nebude jednoduchý. “Ahoj Saehro.“ pousmál se na ni. Chvíli váhal, než natáhl ruku aby se mohli pozdravit. To jako vážně? Pořád ji neobejmeš? Nechci ji vyděsit – ale teď ne Sári. Já ji objímal i nahou.. Shiriki na chvíli uhnul pohledem a nadechl se. Nemohl nechat Sárího, aby mu to celou noc tloukl do hlavy, takže se nakonec rozhodl pozdrav změnit na velice, velice opatrné, malé a poněkud nepatrné objetí. Vždyť mu to duch smrti vyčítal pokaždé, když se Shiriki se Saehrou viděli. No ne? “Omlouvám se, Sárí… umí být velmi, jak bych to řekl, abych ho neurazil… otravný, když jde o pozdravy.“ v prvé řadě se omluvil a pokusil se i o omluvný úsměv. “Pokud jsem jej pochopil správně, taky jsi nečekala, že tu budeme spolu… přesto, bych ti tu rád dělal doprovod, pokud dovolíš a budeš chtít. Slyšel jsem, že kazrafané z curetu mysli jsou velmi talentovaní a na Valamukhi nic takového nevídáme.“ začal povzbudivě.

Shodnout se s duchem smrti bylo občas obtížné, jelikož i přes některé stejné myšlenky se pořád jednalo o dvě různé osobnosti, které si navzájem byly příliš cizí. Mohlo to znít šíleně, ale Sári měl za sebou stovky let života, viděl bohy, a to, jak se země pomalu probouzela k životu. Viděl toho stokrát více než on a Noya dohromady. Slyšel jsi to? Ona si to myslí taky! Teď jsi ji to nasadil do hlavy a všem bude vykládat, že jsem starý! – Ale ty jsi starý. To odvoláš! jen se nad tím sám pro sebe usmál, což byla vlastně reakce i na slova Noyi. Sári se samozřejmě dál zlobil, ale Shiriki ho pro tuto chvíli vytěsnil. “Lépe bych to neřekl.“ souhlasil se svou společností. Sári si mohl říkat co chtěl, skutečně byl oproti nim dvou starý, ačkoliv se tak necítil. Nikdy to přitom nebylo myšleno jako urážka – kdyby totiž proti Sárimu měl stát se zbraní v ruce, pravděpodobně by se druhé minuty nedožil. Ne nadarmo se říká, že smrti neuniknete, ani kdybyste se jí rozhodli bránit zbraní. “Důležité je z toho nezešílet.“ dodal k jejím slovům. Vlastní názor byl důležitý, ale zůstat příčetný? Udržet v sobě ducha? Viděl a slyšel od Sárího o tom, jak dopadaly kradhy u těch, kteří o ducha přišli, nebo jej urazily. Bylo to příšerné žití a když se byl na ostrově podívat, bylo to i pocitově velmi silné. Achakům jako by chyběl důvod žít. Tiše se nadechl a pak všechen vzduch z plic vypudil při jednom dlouhém výdechu po jejích dalších slovech. “Neměj obavy, skutečně odpočívám, když to opravdu potřebuji.“ pokusí se jí tedy ujistit, že ačkoliv sám svou radu rozdává, občas je schopen se jí do puntíku řídit, když odpočinek skutečně potřebuje. Vidíš! Rýpe do všeho, te´d mi dokonce podsouvá můj vlastní názor. Tohle nemám… oh… no fuj… taková ošklivá nemoc, na tu se tak špatně umírá.. – Někdo zemřel? Čtvrté lůžko od zdi vpravo. Shiriki se během konverzace otočil dozadu a vyhledal jen pohledem lůžko o kterém v jeho hlavě mluvil Sárí. Nějakou chvíli se tím směrem díval, než zazněl pláč a posmrkávání, zřejmě nové vdovy. Bylo to dítě. Smutné. Sáriho pozornost to kompletně odvedlo stranou a když se Shiriki vrátil pohledem k Noye smutně se pousmál, aby zakryl aktuální pocit. Byl v tom dobrý, naučil se to vnímat tak, že to ví dříve než ostatní, ale neměl by jim to říkat, pokud jim to nevidí na očích. Jeho tmavé oči zračily soucit, jakousi bolest, ale i uklidnění. Přesně tak, jak to dokázal Sárí, když se na umírající díval chvíli předtím, než je odváděl na druhou stranu. “Dobrá, dobrá – zajdu se projít.“ souhlasil s jejím návrhem na procházku. Zdálo se, že je dnes už unavený. Dayáliu mu však vlije nový život do žil a trochu se rozjasní. Obzvlášť když přijde řeč na písně. Nemohl tím pohrdnout, měl to rád.

“V tom případě jsem o to radši, že jsi se z mých chyb mohla poučit i ty.“ pousmál se na ni. Když poprvé navštívil Collegium dívali se na něj jako na blázna a kdyby býval Sári nezakročil, pravděpodobně by se nálepky podivín nezbavil. Vlastně by se dalo říct, že jemu dával rady Sárí a on je později jen poslal dál, aby ušetřil ostatní ve stejné chybě, jako udělal on. Cože?! Jen moje zásluha?! Hele řekni jí, že život semnou je jako pohádka, tohle přece nemůže jen tak říct, co děláme složitého?! – Sárí. Klid. - Ahh.. Esme není složitá! Shiriki sklopil pohled k podlaze. Fakt, že na ostrovech byla Esme bylo něco skvělého, věděl, že se Sárí s ní milují a jsou spolu rádi, ale pro něj to bylo – jednoduše složité. Jak se chcete tvářit na dívku se kterou spíte, ale vlastně nespíte. Trochu se ošil a zvedl ruku, aby si promnul krk. “Nic nemůže být hned od začátku jednoduché, život by pak byl nuda ne?“ pokrčil nad tím nakonec rameny a raději se zaměřil na další téma. “Rád bych řekl, že jsem si už zvykl, ale občas je to pořád těžké.“ přiznal a trochu se divil, že Sárí pro tentokrát mlčí. Než mu došlo, že je jeho pozornost upřená na jinou smrt. Naštěstí mimo tuto místnost. “Řekl bych že to k duchu vody patří, radit ve chvíli kdy je to potřeba, pokud se tedy nemýlím.“ odmlčel se a pobaveně se usmál. “Určitě to mělo nějaký důvod, proč si tě vybrala. A jistě nelituje. Nenech se tím tolik unést.“ zakroutí hlavou. Nemyslel si, že by duch, který své volby lituje nechal část své duše v achakovi, kterému by nevěřil. Alespoň tak mu to vyprávěl kdysi Sárí. “Sárího názor umí být dost avantgardní – stejně jako jeho styl. Ale co víc se dá čekat od smrti, musí něčím trochu překvapit.“ pokrčil rameny a Smrt v jeho hlavě zamručela na souhlas. Nejspíš. “Co kdybych tě doprovodil zpět? Dám si tu pauzu na procházku a odpočinu si.“ nabídne ji doprovod zpět do hostince. Doufá že přijme, alespoň bude mít jistotu, že půjde odpočívat.

Já bych měl tak jeden návrh jak pomoct, ale jsem si na sto procent jistý, že by jsi na to měl nějakou hrozně chytrou poznámku o tom, jak moc jsem ve skutečnosti sobecký. kdyby teď Sári stál někde poblíž ve vlastním těle pravděpodobně by měl v očích prázdný výraz a obočí sklopené do výrazu, který by se dal nejlépe popsat jako ‚to nemůže myslet vážně‘. Shiriki na tuto jeho myšlenku neodpověděl, samozřejmě věděl, na co Sárí myslí i to, že by v tom jistě byla minimálně nutná dávka ironie. Smrt podle Shirikiho nikdy nebyla řešením a čas od čas se v tomto se Sárím i shodl. Za ty roky, co se vypořádával se Sárím sám mu v mnoha ohledech došlo, proč je to pro ostatní na ostrovech tak těžké. Tiše vydechl a pak se na svou společnost mile usmál.

„Rád určitě je, jen si možná představoval, že toho bude víc než jen něco. Jenže i někdo tak starý –“ Starý?! Starý? Kdo je u tebe starý! Říká se tomu nesmrtelný, znalý světa, sečtělý a chytrý… ale starý?! „ – pardon, někdo nesmrtelný a znalý, si od všeho může slibovat víc, než kolik je z toho člověk schopný pobrat.“ pronese s pokrčením ramen, zatím co se Sárí v jeho hlavě dál rozčiluje a lamentuje ohledně formulace věty jakou nakonec použil. Naučili se spolu žít, ale to neznamenalo, že se občas nepohodli u maličkostí. “Důležité je, že to není nic vážného. A jen tak mezi námi – i já se čas od času pokusím sebrat smrti z tváře úsměv.“ na achakově tváři se objevil šibalský úsměv a na svou společnici mrkl. I on se Sárímu párkrát postavil, když se pokusil zachránit umírajícího a několikrát se mu to dokonce povedlo. Někdy byl ten instinkt a potřeba pomoct jednoduše silnější než celé Sáriho lamentování.
“Vždy mě pobaví, když přejdeš k mému komandování.“ pobaveně se zasměje a zakroutí hlavou. “Přichycen při činu, ale myslel jsem tím spíš nějaký delší odpočinek. Něco jako volno, kdy bych se na delší dobu ztratil z dohledu. To se mi momentálně nehodí, ale jinak si samozřejmě najdu chvíli na dobrý čaj a chvíli klidného polehávání, zatím co Sárí komentuje okolní dění.“ kývl na souhlas. Sice to byl fyzický odpočinek, ale po psychické stránce měla pak smrt příliš mnoho možností, postřehnout kdejaký poslední dech, kdejaké poslední slova a poslední úder. Občas to Sárího ještě zbudilo ze snu, nebo přinutilo myslet na něco jiného. “Musím přiznat, že co jsem tady, jsem moc často paty z Collegia nevystrčil.“ zvedl ruku a promnul si bradu. “Jako by se Dayáliu obešlo beze zpěvu. Je to příjemné být zase doma a moct být trochu víc sám sebou. Ne že by tahle košile byla nepohodlná, ale co se stylu týče domov mi chybí stejně jako jeho obyvatelé.“ Co máš proti košili? Je to nestárnoucí móda – střih se možná trochu změnil, ale jinak je to pořád hit! – Buď klidný, nic proti ní nemám, jen jsem vyrostl v něčem trochu jiném… - TSk

Zmínka o penězích mu vyvolala spoustu nepříjemných vzpomínek. Nejdřív s tím měl skutečně problém, a chvíli se snažil žít stejně jako na ostrově, ale směnný obchod tady moc nefungoval a někteří lidé toho velmi rádi využívali. “Jsem rád, že jsem mohl pomoct. Pamatuji si svoje začátky mimo ostrovy, Sárí sice věděl, co a jak, ale už to byla tak docela dlouhá doba, co byl ve městě.“ odmlčel se. “Takže jsem rád, že jsem ti mohl poskytnout informace, které ti byly užitečné.“ pokýval hlavou a po její další otázce na chvíli utichl. Nebylo to proto, že nevěděl, co bude dál, jeho přáním bylo vrátit se na ostrovy a tam se usadit, ale zároveň měl rád svět mimo jeho domov. A pak tu byla Esme. Vydechl nastřádaný vzduch v plicích a na tvář přivolal další jemný úsměv. “Chtěl bych se vrátit na ostrovy a usadit se tam. Ale zatím... je situace pro mě… složitá.“ podívá se na Noyu všeříkajícím pohledem. Sárí si maloval svou budoucnost s Esme a Shiriki byl zatím ze všeho jen nesvůj. Částečně mu přišlo, že byl do něčeho bohy natlačen a pak tu myšlenku rychle zavrhl, když si uvědomil, že je to možná to, co ho má v životě potkat. Jen si tím ještě nebyl jistý. “Veř nebo ne, vím, jak zvláštní to je.“ úsměv se mu trochu rozšířil pobavením, když ta slova pronášel. Ostatně, jak by to nemohl vědět, on Sárího poslouchá 24/7. “Já jsem třeba měl připravený dar pro ducha země, měl jsem pocit, že vzhledem k mému směru života, kdy jsem se učil léčitelství a bylinkářství, bude ten nejpravděpodobnější, kterého bych měl žádat, ale Sárí byl rychlejší.“ pronesl zamyšleně. “Ale určitě bych tomu neříkal slitování, nejspíš v tobě duch vody viděl ten správný potenciál, a pokud mám být upřímný, s tvými sklony pomáhat i těm, kterým pomoct nemůžeš, jeho volbě rozumím.“ “To já taky. Dělá mi to naschvál, ještě jeden achak podobného rázu a začnu v tom vidět nějakou posloupnost.“ “A Sárí s tím taky souhlasí, i když ve svém vlastním stylu.“ tahle slova na chvíli zanechala smrt beze slov, než se obořil na téma, že to není pravda a hájil svá slova mnoha podmínkami a připomínkami, které se Shiriki rozhodl ignorovat.

Popravdě i když Shiriki věřil, že nějaké to štěstí na světě určitě existuje, zrovna v otázkách setkání s Noyou o podobném štěstí na klidné pozdravení velice pochyboval. I když v tom měl nejspíš neustále brblající duch smri v jeho hlavě, který měl v názoru o duchu vody vlastní názor. Už když žil, neměli to mezi sebou zrovna jednoduché, hlavně tedy v období, kdy měl problém i s Esme, ale na rozdíl od jeho manželky, s duchem vody to bylo vždy na hraně útesu. Strkal packy tam, kam se ani život neodvážil – přímo smrti pod ruce. Shiriki se ale na svou známou mile usmíval u přes neutichající brblání v jeho hlavě. “Měla by sis vzít nějaký bylinný čaj a pít ho, dokud bude teplý, zahřeje to hrdlo a uleví mu od podráždění tím kašlem. Není to žádná velká léčba, ale duch vody si s tím jistě poradí za pár dní.“ pronese jejím směrem a otočí se na chvíli na sestru. Mávne na ni a pak ji vysvětlí, který čaj by potřeboval přinést a sestra s kývnutím odběhne pryč, načež se za chvíli vrátí s plechovou krabičkou sypaného čaje.
“Zdá se mi, že se navzájem o názorech doplňujete – tedy minimálně na to, co jsem před chvílí řekl.“ neubránil se pobavenému úsměvu. Ještě, aby o tomhle nevěděla, myslím, že jsme si to posledně vyříkali, i když to jsem byl ještě docela hodný. Oh – asi jsem právě díky starostem propásnul jednu moc krásnou smrt… Sárí se začal rozplývat o smrti, kterou právě propásl a Shiriki tak mohl jeho slova ignorovat, aniž by ho tím urazil. “Odpočinu si, až na to budu mít čas. Zrovna teď se mi volno zrovna nehodí.“ pronesl poněkud zamyšleně a zvedl ruku, aby se podrbal prsty na zátylku. Měl toho moc, teď pár dní slíbil, že se zdrží tady na ošetřovně, ale pak také slíbil cestu do Luminy a na krátko má v plánu zavítat i do Frystabergu, jelikož si chtěl Sárí připomenout nějaká místa z minulého života. Ale někde mezi tím si jistě najde čas na to, aby se na chvíli usadil a odpočinul si. “Pár dní? Taky už tu jsem pár dní, budu považovat za úspěch, že jsme se setkali v téhle situaci až dnes. Ale mrzí mě, že jsem nevěděl o tvém vystoupení, přišel bych se podívat.“ Je pravda, že pokud už tu nějakou dobu byla a teprve dnes se dostala na ošetřovnu, mohl to Shiriki v rámci vztahu se Sárím považovat za úspěch. Jen ho mrzelo, že ji nemohl navštívit, nebo si jít pár písní poslechnout. Sentimentalita lidí je v těchto ohledech neúnosná, tak si ji poslechneš jindy, času na to bude dost. Ještě bychom tam přišli přímo do rány něčemu, co vyléčila, stejně se mi to nezdá. Měl jsem pocit, že cítím méně smrti, než bych měl. achak tiše vydechl, aby upustil od myšlenky Smrti oponovat a místo toho se zaměřil na svou společnosti. “Taky mi trvalo se adaptovat na okolní svět, chvíli to bylo náročné, jelikož jsem si musel obstarat peníze, které na ostrovech nepoužíváme a taky se je naučit používat, ale Sárí v tom měl docela jasno.“ zavzpomíná krátce na své první měsíce mimo Valamukhi a následně pokroutí hlavou. Zdálo se to tak dávno. “Já a usadit se tady? Ne.. je tu moc rušno, moc lidí a moc pravidel. Neřekl bych, že je to místo pro mě, ale slíbil jsem, že pomůžu ve zdejší ošetřovně, příští týden už ale odjíždím, mířím do Luminy.“ objasní svou situaci ohledně zdržování se na jednom místě.
“Mám na to Dayáliu namířeno, respektive je na čase, abych se zase podíval domů. Jen se nemůžu zbavit pocitu, že pokaždé když se na ostrovech objevím jsou všichni najednou upjatí.“ Nemůžu za to, že nejsou zvyklí na to, že je tam smrt taky doma, možná by jsme tam mohli příště zůstat trochu déle.. aby si zvykli nepatrně se pousmál. “Pamatuju se jaké to bylo, když mělo přijít moje Dayáliu, měl jsem o trochu jinačí představy, než jak nakonec všechno dopadlo.“ dodal ke svým slovům. Tehdy prosil ducha země, ani ve snu ho nenapadlo, že bude muset zvládnout Sárího. Když šlo o něj, byl z toho nesvůj a trochu mimo, ale čím byl starší, tím větší kouzlo v tom viděl.

Vlastně ani nečekal, že by tu na ní mohl narazit. Už se stalo, že se potkali na méně pravděpodobných místech, ale vzhledem k tomu kolikrát se v takových situacích, jeden s druhým setkávali, čekal by, že už si bude dávat větší pozor na to, co je ještě v pořádku a co je naopak už přes čáru. Tohle musíš myslet jako vtip, že ano. Kdyby mohl, protočil by Sári očima a ještě by si hlasitě povzdechl a následně spustil salvu nesourodých zvuků značící utrpení – což nakonec udělal, jen to bylo v Shirikiho hlavě. Shiriki tiše vydechne, ani ne tak z Noyina náhlého kašle, jako ze zoufalství z neustále si stěžujícího Sárího, který ještě stále hrál hru – hádej, jak dlouho vydržím dělat zvuky utrpění v souvislosti s jedním duchem vody. “Jednou bych byl rád, aby naše setkání bylo zase za nějakých méně – vážných – okolností.“ pronesl tiše a zaměřil se na to, z jakého důvodu, že tu jeho známá vlastně je. Jasně. Kašel. Ta holka vůbec nemá ponětí… oh, proč… proč se pořád musí do všeho takhle plést, měl jsem dojem, že jsem si to tehdy s duchem vody vyříkal i když pár set let už to bude, ale tahle holka… aghrr… – Sárí. Mlč na chvíli. - Já? Já! Pusť mě na ni a já pak budu mlčet. Sári se dál rozčiloval a achakovi nezbylo nic jiného, nežs e snažit jeho slova utlačit někam do pozadí mysli, aby se mohl soustředit na to, co se děje v jeho nejbližším okolí. “Myslíš tu malou cácorku se zápalem plic?“ pozvedl na ni obočí a jemně se usmál. “Nejsem vlastně ani překvapený, že tě to nenechá spát – ale teď to nebude příjemné ani pro tebe. Měla by sis dát chvíli pauzu od zpívání a vzít si od sester léky proti kašli. U tebe by to naštěstí nemělo být tak vážné, duch vody s tím zabojuje.“ zamyslel se nahlas a snažil se zcela utěšit neustále si stěžujícího Sárího. Smrt uměla v mnoha ohledech dost zaplnit mysl nejen černými myšlenkami, ale také různými stížnostmi, které nebyly o nic příjemnější než samotné rozplývání nad smrtí.
“Sárí tě samozřejmě velmi rád vidí.“ To není vůbec pravda. Částečně. Jsem rád, že nevyléčila nic, co by znamenalo problém, to maximálně. – I když. Možná trochu rád. Shiriki se pobaveně usmál nad Sárím dohadujícím se vlastně sám se sebou a přistoupil blíž k posteli na které Noya seděla. Posadil se k nohám postele, stejně měl nakonec v plánu si na okamžik odpočinout a netrápit se tolik s děním na ošetřovně – vždyť je tu už od rána. “Příště to zkus třeba na dvakrát, nebo na třikrát. Myslím si, že by to nemělo takový následek, ale jinak ses tomu vážnému vyhnula.“ Ty jí ještě radíš?! Ty jí sakra radíš?! Smrt zněla poněkud dotčeně, že se achak postavil na druhou stranu bojového pole, než na jaké stál sám duch. “Co vlastně děláš tady v Collegiu? Měla jsi tu vystoupení? Dlouho jsme se neviděli, jak se ti daří?“ položil hned několik otázek a na okamžik se ohlédl za sebe, když Sári na chvíli skončil se stěžováním: Já prostě jen nechápu, jak si nemůže zapamatovat že někdy nemůže hned všechno léčit, když – SMRT! Oh, ano, ano.. to stáří, tak klidné, tkaové pohlazení. Cítím jak pomalu odchází, ah… poslední nádech aaaaa…. Výdech. Shiriki sklonil pohled k zemi a natočil se zpět směrem k Noye. “Byla jsi teď někdy doma?“

Shiriki měl dlouhé dny na ošetřovně rád, setkával se s mnohými lidmi, s mnohými možnostmi najít každý jeden kousek své ztracené duše a dát jej dohromady s nějakou účinnou věcí, kterou dokáže pomoc ostatním. Bohužel pro něj, Sári se vyžíval spíše v případech, kdy nebylo možné někomu pomoci. Akorát došel k jednomu lůžku, na kterém ležela malinká holčička, mohl by jí být tak rok, možná dva. Něklidně spala, byla celá červená a potila se. Její kůži pokrývaly fleky a u postele se skláněla vyčerpaná matka. Už se s tím párkrát setkal, nemusel se Sáriho ani ptát, aby věděl, že téhle dívce nedokáže pomoct, nadechl se a chtěl odejít, tak jak to dělal vždy, aby nemusel mluvit s již natolik vyčerpanou ženou, ale matka k němu zvedla oči, zarudlé od pláče a potáhla jak se snažila utišit slzy. "Cítím to, ještě je brzy, ale cítím ji, smrt která se blíží. To dítě už dávno neví o světě, ale trápí se. Oh ta těžká muka, mám je rád, nebudu ti lhát.." - Je to jen dítě. - "Ano, malé nevinné dítě a bla bla bla, já si jeho smrt nevymyslel, to je Urusova starost s těmi jeho osudy, ale já jen říkám že ji mám rád. "Pomůžete jí? Řekněte, že jí pomůžete. Mojí malé holčičce." Shiriki se na okamžik zahleděl opět na malou dívenku a pak zpět na její matku. Beze slova přistoupil k matce a přiložil jí ruku na čelo, byla horká. "Páni, učíš se mladý učedníku. Posoudil jsi správně, matka chytila stejnou nemoc. - Sári. - "Tsk. Taky bych ti pomáhat nemusel. "Je mi líto. Nemůžu vaší dceři pomoci. Ale vy byste si měla jít lehnout. Pořádně se vyspat a nechat sestry, aby vám srazili horečku. Měla by jste se rozloučit..." - Teď. Ať se rozloučí teď. "..rozlučte se hned." Sári by se usmíval, ale Shiriki se na malou dívenku znovu nepodíval. Stačil mu ten jásot v jeho hlavě to nadšení a popis pocitu nad smrtí, která se blíží. Matka byla natolik unavená, že mu jen přikývla a přivřela smutně oči ve kterých se koulely slzy. Achak sklonil hlavu a tiše se otočil na místě, aby odešel.

Byl v zadní části ošetřovny a mířil dopředu, potřeboval si na okamžik odpočinout. Možná ještě chvíli, aby si trochu oddechl a opět se může vrátit, než bude muset odjet zase dál. Čekala jej ještě dlouhá cesta a nerad cestoval až do hluboké noci. Místo toho, aby mu bylo dovoleno si odpočinout, přišla za ním jedna ze sester s informacemi o dalším pacientovi. Nebo přesněji pacientce. "Přivedli ji před chvílí, prý se z ničeho nic skácela k zemi a udělalo se jí špatně." "Jen tak?" Také má silný kašel, s podobným tu byl se svou dcerou před pár dny..." to už měl Shiriki výhled na lůžko kde seděla jemu velmi dobře známá brunetka. Tiše vydechl a zakroutil hlavou, čímž sestřičku zastavil. Zůstala na něj hledět a čekala na nějaký komentář. "Půjdu za ní." kývl směrem na sestru a vydal se k posteli. "To je nějaký špatný vtip tohleto, že ano? Zase ona?" - Sári, nejdříve si ji poslechneme. napumenul Sárího v myšlenkách a zastavil se u postele kde Noya seděla. "Dlouho jsme se neviděli." zakroutí hlavou a jemně se na dívku usměje, načež k ní udělá několik kroků, aby zvedl ruku a zkontroloval jí teplotu. "Takže, komu jsi pomáhala tentokrát, Noyo? Víš, že nemůžeš vzít víc, než tvé tělo zvládne..." Jen doufám, že nevyléčila něco, co neměla, to by i radost neudělalo. Tihle achakové s duchem vody.. duch se už začínal rozčilovat, zatím co dál mumlal v Shirikiho hlavě o zákonech a nějakých podlých praktikách léčení, Shiriki trpělivě čekal na vysvětlení, které mu Noya podá. "Teplotu nemáš, to je dobré znamení."

<<

Už to nějakou dobu bude, co se Shiriki naposledy zastavoval na ošetřovně v Collegiu. Posledních pár týdnů byl doma, na ostrovech. Ne že by se u svých rodičů setkal zrovna s vřelým přivítáním, jelikož matka se s jeho duchem ještě úplně nesmířila. Prvních pár dní musel dokonce spát v jiném stanu a zdržovat se trochu v povzdálí. Navštívil osamělý šíp i Hořící kámen, být doma a opět procházet ta známá místa na ostrovech bylo pro něj osvěžující dovolenou. Odpočinek strávený doma, kdy se na začátku bavil spíše s otcem a Sári se držel co možná nejdále od skutečnosti hovoru nebo ovládnutí těla. S matkou mluvil až těsně před odjezdem. "Mluvím se svým synem, že ano." "Ano, mluvíš semnou. Všechno je v pořádku." "No jistě a teď přijde ta pasáž o tom, jak je smrt špatná a co je vlastně problém, ale přece se tomu nebudeme bránit. ozval se Sári, ale místo dalšího povídání na stejné téma, přišlo pevné objetí, které achak matce ochotně oplatil s jistou úlevou. Loučení nakonec zapralo delší dobu, takže než se dostal na loď odplouvající zpět bylo už šero. Svou cestu zakončil v přístavu, odkud zamířil do hostince, kde si zaplatil nocleh. Pamatoval si, když sem přišel poprvé, absolutně netušíc jak svět funguje, bez peněz a bez znalostí toho, co se děje ve světě kolem nás a hlavně jak. Nyní jej hostinský znal a soudě dle jeho zkoumavého pohledu, který na něj uvrhl mu bylo jasné, že zkouší uhádnout se kterým z nich dnes vlastně bude hovořit. "Jakoby ten rozdíl nebyl vidět na první pohled, jsi v košili - v bílé košili, tu já nenosím a taky máš vlasy rozcuchané, já bych je učesal. Tohle vůbec nedává smysl. Nezapomeň, že jsi ho několikrát obešel a nebýt tvých tmavých očí, pravděpodobně bychom měli problém. Ale já mu jen mile oznámil, že v budoucích pěti letech neumře. No právě Sári, ne všichni jsou zcela smíření s tím, že umřou. Obzvlášť když jim řekneš kdy. kývl na hostinského a zamířil po schodech nahoru směrem do ložnic, aby si odpočinul. Přece jen jej čekala zdejší ošetřovna.

A přesně jak měl domluveno tak se i stalo. Od časného rána byl čistě oblečen do bílé košile a tmavých kalhot a procházel ošetřovnou se svou brašnou. Zatím co Sári mu hlasitě mumlal v hlavě něco o nádherném pocitu umírajících, kterých bylo kolem plno. Zdejší sestřička Shirikiho provázela mezi lehátky. "Víte, občas nedokážeme určit kde je problém, proto léčení trvá déle, ale kdyby jste mohl..." přikývl na souhlas a nechal se zavést k jednomu z lehátek, na kterém ležel mladý chlapec. Celý rudý od horeček, krčil obočí a sotva otevíral oči. "Jak dlouho takto leží?" "Dva dny, snažíme se srážet jeho teplotu a dostává pravidelně bylinný vývar, vždy se to na chvíli zlepší, ale po pár hodinách je to stejné." na okamžik k sestře vzhlédl a opět se vrátil ke chlapci, přiložil mu ruku na čelo. Žhnul, nebyl jen horký, chlapec přímo žhnul. Pořád nechápu, co na té práci vidíš. Očividně to nebyl tvůj účel, když si zvládl udržet v těle mě. Sári, buď tak laskav. Máš štěstí, jsem mile potěšen, neboť pacient na lůžku osm právě zemřel ve spánku, přirozená smrt, klidná a příjemná, uklidňující. Takže bych ti mohl poradit. Shiriki si tiše povzdechl, když Sáriho poslouchal a ohlédl se za oním lůžkem. Muž který na něm ležel vypadal, že jen v klidu spí, klidně a bez bolesti. Je alergický na mátu, kterou mu dávají do bylinného vývaru, divím se vlastně, že ještě nepodlehl reakcím, ale asi to z části anulují ostatní bylinky. Jinak by měl být jen pořádně nachlazený. Sári zněl nedočkavě a Shirikimu bylo zcela jasné proč, zvedl se z chlapcovy postele a zadíval se na sestru. "Dáváte do vývaru mátu?" "Ano, kvůli vůni." "Tak ji chlapci nedávejte, připravte novou směs." jakmile mu sestra přikývla, zamířil muž směrem k posteli s umrlcem. Hlavou mu prolétli myšlenky a pocity nadšení, o nihž věděl, že mu nepatří. Duše je ještě teplá, jak příjemně mrazivý pocit, kdybych mohl jen na vteřinku, určitě bych ji i viděl. O tom jsme se už bavili, nic takového provádět nebudeme. Suchare... Kdyby jsi tomu dal šanci, je to výborné. Někdy si nepřejí umřít, i když to mají v popisu osudu, ale každý si stěžuje. Jestli tě to uklidní, tak tahle duše jde na dobré místo. Měl plnohodnotný život zakončený klidnou smrtí. Rád by řekl, že si na to za ty roky zvykl, ale nezvykl. Nikdy si na přítomnost smrti pořádně nezvyknete, obzvlášť když se rozplývá nad každou smrtí. Došel až k umrlcově posteli a krátce si jej prohlédl, než mu přetáhl pokrývku přes hlavu a zamířil k dalšímu lůžku z nemocným. A podobně se to opakovalo stále dokola. Sestra jej k někomu dovedla, on zjistil co se děje a buď se pokusil pomoci, nebo lůžko opustil poté, co sdělil Sáriho vzkaz. A to ho čekal celý dlouhý den.

Pozvedl při jeho slovech obočí. Nezdálo se mu, že by zrovna obyčejný člověk mohl ve všech svých názorech působit až tak korektně, ale do nějakého slovního boje se s ním rozhodně nepouštěl, konec konců sice byl Smrt a měl své názory a vnímání docela rád a nerad je nechal otáčet a přetáčet, ale proč by se měl pokoušet někomu vnucovat svůj názor, to by z něj nakonec nic dobrého nakonec bylo. A co se týče toho co sama Neean vepsala? Stejně se k tom u nemohl odvolávat, jelikož její socha stála v Salangu, nikoliv na místě kde stáli nyní. Nyní stály u sochy Uruse, který stejně tak jako každý bůh měl svou hrdost a přednosti, ale úplně stejně i chyby jako lidé nebo jiné bytosti. Sári mu ty jeho docela často připomínal a nemohl se divit, že si trochu se splétáním osudu pohrál, ale nikdy mu nedokázal přesně odpustit to, že nedokázal v osudech zahlédnout onu smrt, ale když se to vezme hodně zblízka, i on sám ji cítil docela pozdě. Jak šlechetná to myšlenka, Sári. Tentokrát reagoval Sári nahlas a to odfrknutím, nad poznámkou achaka, jehož tělo si nyní přivlastňoval, ale netrápilo jej to. Konec konců, stejně toto téma ukončili.
"Oh ne, to jste mě špatně pochopil. Já jsem si této skutečnosti vědom." zakroutí hlavou nad mágovým monologem. Dokonce si ho tentokrát i vyslechl celý. "Stejně tak jsem si vědom rozdílu mezi mým a vaším životem. Kromě toho, že žiju ten svůj už desítky let sdílím tělo s achaky. Žiji i jejich životy, byť to ne vždy pro mě je příjemné, jsem si vědom jejich myšlenek a jejich vnímání okolí. Jejich lásce k domovu a zaujatosti. Ovšem jsem už starý a díky mému stáří občas zkrátka zapomenu na to jak neobjektivní a zaujatí dokáží jiné bytosti být, jelikož sám toto v mysli zrovna nenosím." dodá a už se rozhlíží kolem sebe a po náměstí, jakoby tu snad na někoho původně čekal. Už začínal pociťovat chuť odejít a přestat se vyjadřovat, dokonce už měl to nutkání nechat Shirikimu volný prostor k projevu, ale nakonec vycítil i blížící se konec konverzace, takže se to rozhodl vydržet a na svého společníka opět upřel pohled dvou temně černých očí. "Je to o kompromisech a vzájemné toleranci. Achakové pro to mají nejlepší předpoklady. Ne sice všichni, ale většina." pokrčil rameny. Začínal si připadat docela unavený. Říkal jsem, že to přeháníš. Tssk !
Naštěstí se nemusí omlouvat on, i když by nikam vlastně nespěchal, jako spíš to, že už jen chtěl odejít. Proto přikývl a ohlédl se směrem, odkud si myslel že obvykle odjíždí dostavníky. Poté pokynul hlavou na rozloučenou a natočil se trochu bokem, jakoby ani neměl v plánu se rozloučit. Než se však otočil úplně, ještě se na Adriama upřeně podíval. "Tak někdy příště, snad ne až na úplném konci." s těmito slovy černá bělma ustoupila do pozadí a na Adriama se nyní dívaly tmavě hnědá kukadla Achaka, který mu ale jen věnoval úsměv a vykročil směrem k ošetřovně.

>>>

Kdyby teď Sáriho viděla Esme, pravděpodobně by z něj zrovna radost neměla. Svým způsobem byl bez ní jako požárník bez vody a kdo může bojovat ohněm proti ohni. Jen jej zvětšujete dokud nepřijde déšť a požár nezahubí. On byl přesně takový nehlídaný požár, ani ne tak ve své práci nebo schopnostech, jako v jeho vlastní duši, které se stýskalo po svobodě pohybu a hlavně možnosti potkat se s jeho milovanou. Tentokrát si dávala na čas a on začínal propadat obavám, že se nakonec ani neukáže, že to tentokrát nevyjde a nesetkají se. A bůh ví jak dlouho bude muset čekat než bude moci na Dayáliu opět uspět. I se Shirikim riskoval, neboť rituál nebyl příjemný ani pro jednoho z nich. Vměstnat do jednoho těla dvě duše nebylo nic jednoduchého a už vůbec to nebylo bezbolestné. Sári musel vynaložit velké úsilí, aby se sem naskládal a ještě všechno udržel plně pohromadě. Snad i proto nakonec už o pověstech jen mumlá, aby mu nebylo rozumět. jelikož jednoduše nechtěl a nemohl zabrousit do konverzace, která by jej rozpálila jako tu nejžhavější pec.
"Vaše slova jsou tak politicky korektní, že bych se vsadil, že už jim věříte jakoby to bylo písmo psané samotnou Neean." zakroutil hlavou. Nemohl sice říct, že to není součást Adriamova názoru, ale celá ta politická korektnost a slušná mluva mu neevokovala takovou radost, jako nějaký upřímný názor projevený mluvou obyčejného člověka. Měl tu čest mluvit s mnoha lidmi, elfy a vlastně se všemi. Nejvíce připravení na smrt bývali Raksasové o tom nemohl pochybovat a Kazrafané měli také docela sklony k pochopení, když se blížil jejich čas, ale všichni měli své názory už utříděné v nějakém sledu. Adriam - Adriam byl zkrátka ještě moc naživu a moc mladý na to, aby všechno dávalo takový smysl jako si Sári přál. Zase nad tím moc přemýšlíš, kdyby jsi býval.. - Býval co? Mladý a naivní? Rád bych ti připomněl, že jsem byl, jen je to už dost dávno na to, aby to bylo aktuální. - Takže jen proto že to není aktuální, tak je důležité nazvat to politickou korektností? Co je na tom, ty jsi taky příliš zavěšený na svou práci a mluvíš jako vystřižená postava z pohádky o tetě smrti a mrtvém kůzleti. - Nepřirovnávej mě k nějaké babce z vaší pohádky, rozhodně nejsem žádná babka. - Ne, jsi duch. Na to už v myšlenkách Smrt neodpověděla a zaměřila se na Adriamova slova ohledně členů v radě. Naklonil hlavu mírně do strany a pozvedl obočí, aby více podtrhl onen tázavý výraz. "A on je tam někdo, koho by se měla Howi bát?" "Starostlivost ti tedy nechybí." - Neříkej, že tě to nezajímá..

Poté se ale změní téma na smrt samotnou a Sári si vybaví velice nepříjemný pocit mrazení, když si uvědomil tehdy, že všichni zemřou. Vlastně to bylo docela paradoxní, když k zemi padla i sama smrt, ale stalo se tak. Mohl říct, že když jim magie prošla poprvé přísahal by, že je jeho celé tělo v plamenech, pod silným proudem po zásahu blesku, brněl jej každý sval a každá jedna buňka, ale pak to ustalo. Dostavila se úleva. A bylo to tak pokaždé, i když na ty ostatní smrti už rozhodně nebyl sám. Při každé se loučil s Achakem, se kterým tělo sdílel a to se stávalo mnohem těžší a těžší, jelikož ztrácel mnoho přátel a opouštěl Esme znovu a znovu. "Jistě, ta věc s životem.. ano. Občas na to zapomínám." mohlo to znít jako omluva, ovšem omluva to nebyla. Nebo minimálně tam nezaznělo to podstatné slovo, které by tu myšlenku omluvy za nějaké nevhodné chování nějak utvrdilo. Sári ale takový nebyl, byl hrdý na své vnímání smrti a vlastně celkově umírání a života. Nehodlal se za to omlouvat, ani kdyby to znamenalo, že to uspíší jeho setkání s Esme.
"Berte to tak.." kývl na jeho slova ohledně objektivity. "Já se narodil u posvátného stromu, také je to v podstatě mé místo, ale mým domovem je celá Alterra nikoliv její část. Kdybych se býval nechal ovlivnit nebyl bych zrovna dobrou smrtí." zakroutí hlavou. Posvátný strom pro něj měl samozřejmě svůj zvláštní význam a kdyby se jej lidé snažili pokácet, pravděpodobně by se postavil na jeho obranu, ale na druhou stranu, pokud jednou posvátný strom zemře, nebude mít na výběr a bude se té vzpomínky muset vzdát. A to nejen proto, že by to znamenalo něco velice špatného. Věčná škoda, že by ses takto nepostavil za ostrovy. - Měl bych na výběr, když by ses tam postavil ty? Ne. - Pak tedy vidíš, že by to vyšlo na stejno, stejně bych se za ně postavil. Obyčejná věta, která však Shirikiho zahřála u srdce a samozřejmě se ten pocit přenesl i na Sáriho, který na své tváři vyčaroval jakousi úsměvnou grimasu, kdy se opět pohledem na okamžik vrátil k soše Uruse. "Je to vlastně takový kompromis úplně celé - celé naše soužití. Kdybychom nedělali kompromisy, asi bychom se daleko nedostali. Víte jak je těžké nacpat dvě duše do jednoho těla? A udržet to pohromadě?" ohlédl se po Adriamovi jakoby snad čekal že mu na to odpoví. "Není to lehké a kdybychom se ještě měli dohadovat." "Jako bychom se nedohadovali. - Ale kuš!

Sári nikdy neholdoval poslechu těmto pověstem. Lidské tendence přidávat k pravdě ještě haldu naprosto nepodstatné omáčky. Věděl jak se to stalo, viděl jak to bylo, ale samozřejmě také nebyl u všeho. Přesto věděl co je a co není možné co bylo a co nebylo v božích silách. Byť sám byl podstatně mladší než bohové, ale pořád byl součástí této země dost dlouho, aby si o tom udělal obrázek. V odpovědi na Adriamova slova jen něco nesrozumitelně zamumlal sám k sobě. Neříkej mi, že i ty umíš mumlat? - Je to zdvořilost neposlat někoho k supům, když nemáte zrovna v lásce určitou část kultury. - Ty jsi vážně nepoučitelný že? Tvá dokonalost nemůže znát mezí.. Shirikiho hlas byl ironický, Sári si ho však přebral po svém a místo nějakého zlobení mu ještě v myšlenkách poděkoval. On je totiž dokonalý, smrt. Nejčistší a nejpravdomluvnější bytost, která kdy chodila pod tímhle sluncem. Kdo by mohl být lepší než-li on. Snad už jen Esme. Esme totiž představovala jeho dokonalost. Který muž by odhodlal tvrdit, že je dokonalejší než jeho žena? A že Sári svou ženu skutečně miloval. Víc než cokoliv na světě. V tomhle i v jakémkoliv jiném světě.
"diplomatický nebo ne, jen to řekněte." Sári! "Uzavřeli se do sebe a vyjednávání je těžší. Chápu jejich kulturu, jelikož jsou oddělení. Valamukhi tapu jsou krásné ostrovy a nebýt mě, pravděpodobně by neodešel ani Shiriki." Neříkej, že taky máš rád ostrovy?! - Život jsem si tam prožil a ne jednou. - Velký a dokonalý Sári se konečně přiznal a trvalo ti to jen několik let. - No ano, ano.. tak už to nech být, nebo začnu mluvit o Dayáliu.. díky bohu že jejich konverzace nebyla slyšet, protože kdyby snad měli něco takového řešit nahlas? Pravděpodobně by se nezasmál jen jeden z nich, ale rovnou polovina tržnice. Tedy po většinu případů, ve chvílích kdy Sári popisuje jednu ze svých oblíbených smrtí asi nejsou dobrou společností. "Ale musíte na Howi být trochu ohleduplný, je ještě mladá, ale nápadů má plnou čelenku." dodá ještě a na jeho tváři se snad poprvé za celou dobu objeví jeden z těch pěkných milých úsměvů, které se objeví na tváři člověka, když mluví o karamelkách.
Po jeho dalších slovech po něm střelil pohledem, který by svým způsobem mohl i vraždit, kdyby toho byl nyní Sári schopen. Ono se toho v těch temných očích totiž moc vyčíst nedá a snad by byl Adriam raději, kdyby viděl bělma než tyhle černé studny nikam. "Nebolí, samotná smrt nikdy nebolí, je příjemná a povznášející.." odmlčí se a pak si jej prohlédne od hlavy až k patě. "Ale to co ji předchází je mnohem větší zábava pro mysl a duši." dodal ke svým slovům. Osobně měl povídky o smrti rád. Hlavně o těch, které trvají dlouho. Hlad a žízeň to jsou bratři, oheň a mráz, ach to jsou krásné smrti jelikož je tolik myšlenek, které hlava zvládne ještě najít než se mozek rozhodne konečně usnout a dát tělu onen klid o kterém mluví. Sári je s tím velice spokojen, neboť to velice rád poslouchá, prosby a nářky o milost, ale také poznán a smíření s tím co nadejde. Má to rád, má to rád skoro tak moc, jako miluje Esme.
"Oh.. málem bych zapomněl jak jste vy lidé snadno a velice často neobjektivní.." odmlčel se v myšlenkách si Shiriki odkašlal, aby dal najevo, že to jeho duch opět trochu přehání. "..city.. vzpomínky a tak. Chápejte, objektivnost je u mě skoro jako druhé jméno, Shiriki je toho názoru, že by jste měl vědět že vás neurážím, byť jsem to tak pravděpodobně a s jistotou ve své mysli přesně tak jak jsem to řekl myslel." Sári! PSK! "Je skvělým ošetřovatelem, o tom není pochyb." přidal ke svým slovům, když jeho společnost zmínila schopnosti jeho Achaka. Ne že by měl ve zvyku mu lichotit, ale vzhledem k tomu, že už ho trochu urazil. když tak hezky překroutil jeho myšlenku, aniž by změnil její význam. "Usadil?" uchechtne se. Skutečně vypadá, že jej mág nyní pobavil, skoro jakoby řekl vtip, který Sári ještě neslyšel. "Neusadil se tu, jeho domov je stále na ostrovech a nikdy nebude jinde. Jediné místo kde se může usadit je tam - kvůli Esme, ale také kvůli jeho kultuře a domovině." Bráníš mou vizi budoucnosti? Sice k tomu používáš hlavně Esme, ale i tak je to pokrok Řekl jsem ať jsi ticho. "Cestuje, aby se učil více ošetřovatelství a taky protože ostrovy pořád moc nemusím, když tam není Esme. Mám rád různorodé smrti."

Ačkoliv to mohlo znít dost nesmyslně, usmažit ducha, konec konců Sári byl kdysi taky "člověkem". Měl své tělo, které měl velice rád a byl o něj velice nepěkně připraven. Kdykoliv si na ten moment vzpomene i jako smrt jej mrazí v zádech. Ten pocit ani za tolik dekád jednoduše nesetřásl. A mě něco říkej o sentimentalitě a strachu. - Vměšuješ se do něčeho o čem nic nevíš. - Myslíš? Vždyť o tom mluvíš pokaždé, když si na to vzpomeneš. - Už jsem řekl, jak jsi ve skutečnosti otravný? - Několikrát. Sári zvedl pohled k Adriamovi a zaposlouchal se do jeho slov a zakroutil hlavou. "Jednoznačně nemohu říci, že by se jednalo zrovna o vyzrazování tajemství, vzhledem k tomu, že Alterra je protkána pověstmi a každá pověst konec konců někde nabrala kousek pravdy. Přesto musím říct, že by mi Nean nepoděkovala." dodá. Souhlasil s jeho názorem. Kdo by měl rád zrádce, mršinu, která šla jen za tím, kdo dal nejlepší odměnu. I takový nájemný vrah měl často mnohem čistší svědomí, než pořádně propečený zrádce. Ty smrti byly jedny ze šťavnatějších. Často se snažili smlouvat i při ní, jít na druhou stranu k bohům, žít s nimi. Ale vždycky tu byl Halher, který si s nimi věděl rady. A dokonce ani on je neměl rád. A to už bylo co říct, když je řeč o tom koho ten bůh nemá rád. Nebude to tak napořád, komunikace se zlepší. Jen co se Mocný zajíc rozhodne pustit Howi. - Howi, Howi.. ta holka je už skoro dospělá, měla by se rozhodovat sama.. ale co já se vám do toho budu míchat. Psk! "Jen to řekněte, v radě se už roky neukázali, na ostrovy nikoho nepustí.. je větší rarita potkat Achaka než zahlédnout na oboze Hipogryfa.." Sári! - No co říkám pravdu.. "Ale prý se to zlepší, Howi se snad brzo dostane k návštěvě Collegia a té vaší rady.. konec konců svou židli tam má ne?" Sári pozvedl obočí upírajíc pohled dvou černých studánek na Adriama. Jakoby snad čekal, že z muže vypadne, že to křeslo dávno odstranili z místnosti a na Achaky už nečekají. Stejně jako zanikla židle pro Edenis. Jaká to škoda, že je ostrov po smrti. Kdysi tam bylo tak krásně, když byl ještě součásti Salangu.

"Také jsem zemřel jednou poprvé." odmlčí se. "Jsem smrtí osobně a kdysi jsem také měl své vlastní tělo a svůj vlastní život, který jsem měl velice rád, ale co nepřišlo - smrt. A můžete říct, že nikdo ji nečekal méně než smrt osobně." zakroutí hlavou a uhne pohledem stranou, kamsi k tržišti, k několika domům a pak zpět na Adriama, nabírajíc do plic čerstvý vzduch. "Musím s vámi nesouhlasit... válku můžete očekávat a velice často od ní také můžete čekat příchod smrti. Smrt je ve skutečnosti jediná jistota jakou máte v životě. Je to jeho konec, něco k čemu směřuje každá bytost. Od Raksasů, přes Kazrafany až k Elfům. Každá srna, zajíc nebo drak.. Od života očekáváte smrt a od smrti můžete očekávat zase život. Tak to je, tak to funguje." opět se na okamžik odmlčí. "Bez života není smrt, bez smrti není život. Kdyby nebylo jednoho z nás zbyl by chaos, tak funguje rovnováha." dodal a zvedl ruku, aby si promnul kořen nosu. Začínala ho příšerně bolet hlava, Shirikimu se už zřejmě nelíbilo být jen v ústraní, Sári však rád užil svou sílu, aby ho pěkně v klidu v pozadí udržel. "Jak jsem řekl už na začátku konverzace, až příliš zaváníte životem. Co se našeho příštího setkání týče, předpokládám, že to nebude naše poslední." Ty jsi teď někoho ujistil, že nezemře brzy a ještě nastínil příští setkání? Jsi v pořádku Sári? - Uznávám, že nejsem nejlepší společnost a mám nerad živé lidi, ale na druhou stranu nejsem zase úplně necitelná bytost. "Míříte směrem k Lumině, předpokládám? Nikdy jsme tam nebyli, je tam hezky?"

Zaměří se na Adriama pohledem, naloní hlavu trochu na stranu a pak si jej prohlédne od hlavy až k patě, jakoby mu mohla přijít nějaké speciální odpověď jen tím, že se bude dívat až skrz něj, než jen na něj. "Nejsem si zcela jist, jak moc by jste pravdu unesli a pak hodně záleží na tom, co chcete vědět - je pravda, že za některé informace by mě nechala Neean usmažit jako kus pořádné kančí pečínky." pousmál se. Nechat se usmažit nebyla zrovna jedna ze smrtí, které by osobně doporučoval. Vlastně je to jedna z těch pomalejších, nejprve se popálíte a potom pomalu vaříte, dokud neomdlíte bolestí. Na jeho tváři však v tu chvíli pohrával veselý úsměv, jakoby právě řekl ten nejlepší vtip, široko daleko. "Duchové jsou tu pořád, spousta achaků informace od svých pobočníků má - ale ostrovy jsou zkrátka ostrovy." neřekl, že by snad Achakové byli upjatí na svou domovinu, i když to tak v mnoha ohledech bylo. Zase máš problém s naší kulturou? - Nebýt mě, zůstaneš na ostrově.. takhle alespoň poznáváš svět. - "To tě neomlouvá od toho, jak zase v hlavě drtíš ostatní z nás - tak máme raději život na ostrově no a co? Kdyby byla na ostrově Esme, taky by jsi odtamtud neodešel. - Netahej do toho Esme, Shiriki! Víš že ona není argument! po tom krátkém vnitřním rozhovoru nastalo ticho. Alespoň tedy co se rozhovoru mezi Shirikim a Sárim týkalo, neboť Adriam na něj mluvil dál. Na jeho slova jen přikývl. Páchnul trochu podivně i na mága, to nemohl Sári popřít, obzvlášť když z něj neustále k jeho nosu doléhal ten pach života. Smrt by byla rozhodně příjemnější k cítění, než nějaké to radování se z dlouhého a plnohodnotného bytí.

Další Adriamova slova jej na chvíli rozesmějí. Musel mu přiznat, že mág ač je ještě příliš na živu, má rozhodně smysl pro humor. "Smrt je známá už od doby, co na Alteře chodil první člověk. - Každý o ní ví, ví že přijde, stejně jako víte, že očekáváte nový život - nemůžete tvrdit o smrti, že je neznámá, i když se z ní ještě nikdo nevrátil." zakroutí hlavou. Sári byl smrt a smrtí vždy bude, potkal duše, které zrovna nechtěli svět opouštět a odcházeli těžce nepřipravené na setkání s ním, ale také potkával duše, které byly zcela připravené a natahovaly k němu ruku, aby je odvedl. Být duchem bylo něco jiného, než po zemi kráčet jako člověk. "Když jsem poprvé spatřil světlo Alterry, zelené louky a krásy hor.. dlouhé roky.. je to dávno, moc dávno na to, aby si to tu kdokoli pamatoval, stejně jako vy jsem věděl že smrt existuje, věděl jsem že jednou čeká každého a byť jsem sám byl smrtí, neměl jsem nikdy zemřít.. ale zemřel jsem. Cítil jsem smrt každého jednoho boha, jakého dnes uctíváte, neboť zemřeli jen pár minut přede mnou.. a pak jsem cítil smrt svou vlastní, jako každý jiný smrtelník." odmlčel se. "Čím starší budete tím lepší pohled na smrt získáte, beze smrti není života. Bez života není smrti." pronesl jeho směrem, přičemž se na okamžik otočil směrem, kde v Pertanianu k nebi rostl posvátný strom. Místo kde se narodil a kde se poprvé.. bylo to poprvé nebo snad už jen uvědomění si toho co ve skutečnosti cítil k Esme? Neříkej, že umíš být i sentimentální, Sári. - Měl by jsi být ticho, nebo tě nepustím zpět ještě pár dní. Osobně mi to vůbec nevadí. Vyhrožuješ mi? Zase, Sári? - Buď už ticho, nemůžu se soustředit. od uvažování a rozhovoru je odtrhne náhlý pocit blízké smrti, který Sáriho donutí stočit pohled k tržnici, kde se k zemi skácí žena.

"Máte pravdu, lichotky jsou vám zbytečné." kývne na souhlas. Nikdy nebral úplatky ani se k tomu nijak zvlášť nechystal. Bylo jednodušší, když měl od všeho klid a na všechno se díval očima takovýma jak mu byly dány. Rozhodně si na ně nenechal nasazovat pásku nebo snad nějaké růžové brýle. Jestli je nebo není jeho přítomnost a společnost děsivá bude věcí názoru, ovšem nyní se jeho oči zaleskly radostí a jakýmsi vnitřním vítězstvím. Vidíš, nejsem děsivý. - Zatím. - Tsk! Sári už Adriamovi na toto téma neodpověděl a zaměřil se spíš na dohodu se Shirikim, kterou společně odsouhlasili už hodně dávno. Tedy.. krátce po Dayáliu, což na poměry lidského života nebylo zase tak daleko, jak by se mohlo na první pohled zdát. "Je to ten nejlepší kompromis, co jsem mohl udělat.. je to logické a zároveň to není zrovna daleko od toho, co je potřeba aby se stalo." odmlčel se a pak jej znovu přejel pohledem. "Tak nějak.. pokud by vaše zranění bylo se životem slučitelné, mohl by se o to pokusit." pokýval hlavou. "Ty jsi nemohl prostě říct, ano, že? - Mohl, ale pak by tam chyběla ta informace o vážnosti zranění. Lhal bych, kdybych řekl pouze ano."

Já ti říkal, že to zase přeháníš, Sári - ne každý má stejný názor jako ty. - To možná ne, ale to neznamená, že ten svůj nemůžu dát najevo, nemyslíš? - "To je sice prav.. - Pravda. Vidíš. Sári přikývne. Adriam na něj vytahoval logické myšlení lidí a toho co vlastně mohou vědět o tom co bylo dávno předtím, než se vůbec narodili. Odtrhnul pohled od sochu Uruse a zaměřil se na svou společnost, přece jen nechtěl být i nadále tak neslušným, že by se jej rozhodl dále ignorovat a upírat mu pohled do těch jeho černých studánek. "S mnoha duchy si ani nepopovídáte tak jako semnou - maximálně tak s Esme, ale život je tak milá, že by vám mnoho pravdy nesdělila." krátce se při zmínce jména své největší lásky usměje. Chyběla mu a to neskutečně, doufal, že se brzy objeví a on ji bude moci opět obejmout, opět oslovit jménem a opět ji dát najevo svou nehynoucí lásku. Dobře, Sári.. vrať se do reality. krátké napomenutí od Shirikiho jej od myšlenek na Esme vrátilo zpět k mágovi. "Udržování míru? To zní jako by jste byl členem té.. hm.. toho co mají v Collegiu..." Rada. "Ano.. rada.."

"Smrt sama o sobě - nepřipadám si neznámý." ohradil se vůči jeho slovům. Dokonce krátce sklonil pohled, aby si sám sebe prohlédl. Byl pořád hezky upravený, stál tu, živý a zdravý - ne tedy on osobně, jeho tělesná schránka leží pravděpodobně někde hluboko v katakombách mezi hroby bohů, tak jak ji tam kdysi budovatelé Collegia ponechali, ale pořád tu stál. "Ale chápu vás. Esme byla vždycky něco příjemnějšího, něco co lidé milují a obdivují, ale smrt není nic co by vás lákalo - řekněme že smrtí to úplně nekončí. - A to říká někdo kdo už párkrát zemřel." na okamžik se zastavil, napřímil se a pohled stočil kamsi směrem k místnímu tržišti. "Oh.. " "Sári.." - Cítím to.. přijde to. Teď ne, Sári.. nemůžeš toho mága ještě více děsit. - Smrt je smrt, nemůžeš ji odsoudit za to kým je. Oči upíral dál směrem k tržišti, odkud se znenadání ozval výkřik a pak pláč. Sári stál naprosto klidně a bez hnutí, zatím co náměstí Grandiru se hýřilo lidmi s šepotem o tom co se děje. "Přirozená smrt je vždycky jedna z těch příjemnějších, většinou klidná a mírná, pokud člověk spí jen se nevzbudí, ale proč nutit nemocného člověka jít na trh.. nikdy se nepoučí - únava je pro srdce vrahem.." pronese a zatím co všechny oči směřují k tržišti, Sári hlavu pomalu pootočí směrem do strany a nakonec ji trochu pozvedne k nebi, než se vrátí na Adriama, jakoby právě pár metrů od nich k zemi nepadla jedna stařenka, která nakupovala se svou vnučkou. "Vybral jsem si jej při Dayáliu, sdílíme jedno tělo, je běžné že čas od času máme jiné zvyky - ovšem musím dodat, že vaše lichotky nezabírají." krátce pozvedne koutky úst do úsměvu. "Jsem si jist že Nestálé srdce s vámi jednou pár slov rád prohodí, nyní má však obavy, abych vás příliš nevyděsil. To víte.. já smrtí žiju." odmlčí se a potom se opět ohlédne směrem k tržišti. "Máme své volby, které činíme, osobně nejsem do oddalování smrti, pokud má někdo zemřít, ovšem ne každý si zaslouží zemřít před tím, než dospěje k cíli své cesty. Každý má určitou délku života, někdo zemře mladý, jiný má zemřít později. Vy například.. páchnete životem na hony daleko - vaše smrt se neblíží, není její čas. Pokud by vás zde někdo bodnul, narušil by tím rovnováhu, neboť by to smrt přilákalo o tolik dříve - vaším úkolem by bylo přežít - se Shirikim máme dohodu - pokud je-li smrt daleko, pomůžu mu vás ošetřit. Jeli vaše smrt příliš blízko - nedotkne se vás." dokončil svůj monolog a naklonil hlavu mírně na stranu. Mohlo se to místy zdát kruté, jelikož by třeba mohl život i zachránit, ale Sári a jeho cítění rovnováhy bylo příliš silné.