P Ř I H L Á Š E N Í



N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

DAGFINN FOIL

Možná kdyby si Khalki trochu víc zapátral v mysli, asi by Diarmada zrovna nedráždil. Jistě dneska měl nejspíš docela dost štěstí, jelikož se mladý Raksas své emoce snažil udržet pokud možná co nejhlouběji v těle to šlo, aby se náhodou nestalo, že by tu během několika sekund stál ledový obry s jasně zářivýma modrýma očima a nehleděl na toho dráčka jako na šachovou figurku. Celá ta situace s Khakii by najednou nebyla tajná a Edenis by nebyl zrovna v bezpečí. Na druhou stranu ani Diar nevěděl co je Finn vlastně zač, takže pohroma mohla být zcela zažehnána a uzdu mohli popustit fantazii ti, které zajímaly podivné věci na Finnových zádech. Raksas tomu pozornost nevěnoval a spíše se zaměřoval na to jak s ním muž mluví a skutečně musel zatínat dokonce i pěst, aby všechno zůstalo pěkně tak jak je a bělající vlasy nepokračovaly dál a pěkně se zase stáhly a zavládla na jeho hlavě krásná hnědá, představující bezpečný průběh celých oslav. Bůh ví jak by to vlastně celé Urus vzal, kdyby se mu tady obřík pokusil z oslav udělat tiátr. Nekomentoval to, jen jej dál propaloval pohledem dvou čokoládových očí, nechávajíc draka na pospas vlastním myšlenkám i když pochyboval o tom, že by snad některá z nich měla kdy vést ke zpytování svědomí. Místo toho se zaměřil na téma smrti, které mezi nimi viselo jako pavouk na své šňůrce někde v lese - ošil se - představa Armiarmy visící za svou pavučinu někde ze stromu v džungli. Nic co by chtěl kde kdo potkat. Věčné štěstí že ve své obří podobě je pro něj menší armiarma jako obyčejný (trochu větší) pavouček. "V tom případě se asi můžeš počítat mezi ty blázny." pokrčí rameny nad jeho konstatováním. Ani on není připravený přivítat smrt s otevřenou náručí. Kdyby se měl vyjádřit správně tak z ní má hrůzu, je ještě mladý a v podstatě má hrůzu z mnoha věcí. Je z mnoha věcí ještě zmatený, z holek, z mužů, ze vztahů - nic z toho před drakem ale vytahovat nechtěl. Vlastně před nikým nemohl nic takového vytáhnout. Pravděpodobně by se s ničím dobrým nakonec stejně nesetkal. "Když to tvrdíš." pokrčí rameny, když je myšlenkami úplně jinde, nebo spíš absolutně nevnímá Khalkiho zatím co jeho oči směřují na sochu slepého boha. Docela fascinován tím co vidí. Chvíli dokonce uvažoval o tom, jestli nevidí něco co tam nepatří, ale nakonec tu myšlenku zapudil, když jej Finn opět vyrušil vlastními slovy.

Možná se zapomněl na trochu delší dobu, nebo jen nevnímal tolik slov a byli ticho oba. Neměl zrovna dvakrát co dodat k dalším tématům, co však nemohl nechat bez komentáře. "Je to jen hra, každý chce vyhrát. Možná by bylo lepší vykašlat se na stuhu a zaměřit se na..." nedořekl to, jelikož stačil jediný pohled Khalkiho, aby si byl jist, že každý další protest bude stejně zbytečný. Možná kdyby se zaměřili na to co si stihl zapamatovat byli by na tom lépe, než když budou mezi tímhle shlukem lidí hledat to dítě, které už si nápovědu nejspíš stejně přečetlo a už bude někde v trapu pro další nápovědu. Napřímil se a zúžil oči do úzkých štěrbin jak na něj ten muž div nevrčel a necenil zuby. Cítil z něj magii najednou o dost silněji, když se k němu takhle nakláněl, ale neodvažoval se nijak zvlášť ptát proč. Ani neměl šanci, když se Finn rozešel někam pryč od sochy Uruse. Raději vyrazil za ním a podle jeho pokynů se rozhlížel po dalším vytesaném obličeji boha. "A proč by měla být jinde? Není lepší hledat u těch viditelných hned?" nadhodil zamyšleně ve snaze nějak pomoct, přičemž na okamžik dokonce pozapomněl na to, že tu někde pobíhá nezbedná Opal. Teď měl o dost víc starost ohledně toho dítěte co stuhu šlohlo, mohlo by ho to stát jak tak koukal docela dost. Razil si cestu za uhánějícím dráčkem zatím co se snažil rozhlížet okolo. "A nehoníme se za ním zbytečně? Co se zkusit soustředit na to co si pamatuješ, díval jsem se přes rameno a něco jsem si taky zapamatoval, třeba.." musel se na okamžik odmlčet. "..třeba se nám podaří vymyslet něco i bez stuhy.." snažil se jej nějak uklidnit, odvést jeho pozornost od nezbedného kluka.

DAGFINN FOIL

Diarmad zúžil oči, samozřejmě že jako Raksas má ke své zvířecí společnici úplně jiný vztah než k nějakému obyčejnému jídlu a slova khalkiho v něm zrovna klid nevyvolaly. Naopak přímo cítil jak mu mírně stoupá tep a kdo byl pozornější, mohl si povšimnout, jak se jeho tmavé vlasy u kořínků začaly měnit na sněhově bílé. Ale jednalo se o nepatrnou změnu, jelikož to šlo skutečně pomalinku a tímto tempem by trvalo hodiny, než by vůbec vlasy měly od kořínku bílé sotva dva centimetry. Přesto tam ta změna byla. "Opal není mazel a už vůbec ne jídlo. Je to společník v boji." odfrkne si. Obr by se v něm nezapřel a hrdost na jejich vlastní kulturu už vůbec ne. Nemohl dovolit, aby Opal někdo nazýval mazlíčkem, jelikož měl ještě stále v živé paměti svých několik dlouhých hodin v mrazivé přírodě své domoviny, se zlámanými prsty a napospas všemu zlému co ho tam čekalo. Nebýt Opal nejspíš by to nezvládl a co se týče jí samotné i ona ho vlastně málem zabila. "Je to hrdé zvíře." doplní k jeho slovům. Mírné rozčarování na něm není kromě kořínků vlasů vůbec znát a daří se mu tak úspěšně potlačovat jakékoli možné neštěstí, které by nastalo, kdyby se tu měl proměnit do své pravé podoby do výšky 8,5 metru. To by asi nepatřilo zrovna k nejmilejším momentům oslav. Naštěstí se téma změní a Diar si může na chvíli oddechnout. I když se jedná o téma ne příliš příjemné pro jeho ještě podstatně mladou duši, kterou čeká ještě docela dlouhý život než se bude muset poddat všemu tomu vyrovnání se smrtí a tak. "My Raksasové svou smrt vycítíme. V podstatě víme kdy přijde." pronese s pokrčením ramen. Jistě, teď to nevěděl přesně, jelikož měl ještě čas, ale když se k tomu obrátil z jiného úhlu a tedy kdyby se teď s někým popral a nechal se zabít, dost by si to urychlil. Nebyl by na to připravený a přitom by na svou smrt připravený být měl. "Neřekl bych že tohle je to poslání, která ta slova mají dát." zakroutil hlavou. Jistě, říkalo se to, ale nebyla to pobídka aby se všichni hnali za smrtí jako šílení. Nemohl vědět zda je to pravda nebo jen báchorka, ale kdyby ta slova byla pravdou, měl by se cítit naživu jako nikdy po té své zkoušce. "V každém království se najdou šílenci, kteří za tím jdou, ale nemůže se tvrdit že by takoví byli všichni. Je to jako pořádat výpravu na Edenis a myslet si, že se odtamtud vrátí živí. Ten ostrov není v pořádku." dodal si zamyšleně on. Vždyť sám viděl a slyšel několik námořníků jak se baví, že se odtamtud nikdo nevrátil a stejně ještě se našli takoví, kteří by tam vypluli s tím, že oni to rozhodně musí přežít. A přitom Diar ani netušil, že vlastně mluvil s někým kdo Edenis docela dobře může znát. Na jeho poučení neměl moc prostoru k odpovědi, obzvlášť když se spustilo zahájení soutěže a tak vlastně nějak celých oslav.
( . . . )
Propálil Finna pohledem, jakoby mu říkal, že si ten Sarkasmus mohl odpustit, ale nic na to neřekl. Přece jen pořád to byl on a ne jeho bratři nebo sestry, které by mu už pravděpodobně uštědřily pohlavek za jeho naprosto nesmyslné poznámky. Ale jak řekl, on nebyl jeho sourozenci. Raději se zaměřil na představení na které reagoval potřesením rukou a následně i kývnutím načež se zaměřil na stužku v rukách své společnosti. Sám se zaměřil na hádanku a snažil se přijít co znamená, samozřejmě docela nenápadně, protože měl pocit, že kdyby se naklonil blíž nebyla by to Opal kdo mu něco urafne. Ale jak to vypadalo, někdo jiný se rozhodl prozkoumat jejich stužku trochu víc zlodějským způsobem a zatím co Diar se tomu docela od srdce zasmál s pobavením , úsměv mu zmizel hned jakmile se podíval na Finna. "Vždyť je to jen stuha." konstatuje zamyšleně, ale jak se zdálo nebylo to to nejlepší řešení situace a tak raději jen kývl. Neměl z toho dobrý pocit, ale když půjde s ním, třeba se mu podaří toho kluka nějak zbavit hněvu jeho společnosti. "Vytesanou Urusovu tvář?" Zopakuje po něm mladý raksas a ohlédne se po soše u které doposud stáli. "Jinou než tuhle?" poukáže opět na zmíněnou sochu. Nezaměřuje se ale na ní, místo toho následuje Finna a rozhlíží se po svém rysovi.

DAGFINN

Vina nebo ne, teď už to bylo jedno, protože se mladý Raksas nadchl pro možnou indicii k nalezení Opal. Místo toho však přišlo zklamání, které se mihlove tváři i v očích. Kdby byla bývala zůstala s ním nemusel by ji hledat a čelit tak zcela podivnému pocitu z magie, která sálala z muže a u které si nebyl jistý jejím původem. Neomohl říct ani která z nich to je. No nemohl za to, že se nadchl pro nalezení Opal tak snadno. "Oh, no tak to pardon. Myslel jsem - no to je jedno co jsem myslel, každopádně díky. Ta skvrna klidně mohla být ona." pronesl zamyšleně a opět se očima rozhlížel okolo, jestli náhodou nezahlédne alespoň kousek srsti své společnice. Dokonale přitom na několik okamžiků vypnul a plně se na to soustředil, bohužel lidí tu přibilo natolik, že bylo nemožné zahlédnout tu jako šmouhu někde v pozadí. Mohl tedy jen doufat, že si vzala to co chtěla a vrátila se na místo kde ji nechal. Nemohl strávit celé oslavy tím, že chodil zmateně sem ta a neužil si ani jednu dobrou věc, kterou mu tady nabízeli. Svoje si odpracoval, když přišel brzy, takže si mohl klidně užít i trochu zábavy, hudby a tak nějak. Vlastně nikdy se mos společensky nechoval, když tu byl. Obvykle to bylo velice zmatené, když se k němu přitočila nějaká dívka, která chtěla tancovat a on působil jako slon v porcelánu. "Huh? Mazel?" zopakoval Khalkiho slova a nadzvedl při tom obočí. "Opal není mazel, je to zvířecí společník. Z Frystabergu." Jméno své domoviny vyslovil s hrdostí v hlase, nemohl v sobě popřít svého ledového obra, ten původ, který jej spojoval s ledem a sněhem v jeho rodné zemi. Došlo mu, že mu vlastně nikdy nebyla zase taková zima a zatím co teď mu nevadilo nahlížet k vatře, až se o půlnoci zapáli asi se bude držet daleko. "Takže vodítko nepřipadá v úvahu. Urafla by mi prsty." pronese přesvědčeně. Opal rozhodně nepatřila k běžným rysům a už vůbec ne k těm nejmenším. Dokonce měla předpoklady i na to, že bude žít déle než bežný rys. Naštěstí se od jeho domoviny trochu vzdálili a to dřív, než s emohl zastihnout s myšlenkami na jeho zkoušku a celou tu věc s pokračováním výcviku. Zdali po něčem touží nebo ne, to už z rozhovoru vynechá, raksase totiž zaujme další část krátkého monologu a to onen fakt o smrti. Je pravda, že s ní byl tak nějak smířený a kdby sna dměla přijít, nejspíš by se sice pral jako správný bojovník, kdyby byla brzy, ale jindy by s ní odešel s hrdostí vstříc posmrtnému životu v armádě u svých bohů. Minorra a Hael by doprovázel rád jako člen jejich družiny. "Smrt je vepsaná v každém osudu, nemění to ovšem nic na tom, že do těch osodů se může v plést něco jiného, co ji může přiblížit." dodá k jeho slovům poněkud zamyšleně, ale neutrálně. Chvíli možná zněl až příliš nezaujatě a neutrálně, že se začal podobat onomu tónu bez špetky zájmu a nadšení, jakým jej obdaroval ukrytý khalki. Musel přikývnout, sice moc nenrazil na ty, kteří by tu otevřeně Uruse nesnášeli, ale musel sám sobě přiznat, že ani on sám není přílišným věřícím právě v tohoto boha, předmětem jeho víry byla Haell a její manžel Minnor, kteří jej provázeli celým životem a čekali na něj v tom posmrtném. Jeho osud byl více v jejich rukou, než v těchto kamenných rukou, na které hleděl při pohledu na schou oslavovaného boha. Ovšem nechtěl neuctít zdejší tradici a snad i proto jej nyní bránil. "Nemám v povaze hledat ty, kteří pravděpodobně nechtějí být nalezeni, když si hledí svého." zakroutí hlavou. I do tohoto muže konec konců vrazil náhodou a nebýt této náhody, pravděpodobně by se s ním do řeči nedal. Odpusil by jej onen pocit té neznámé magie, kterou z něj cítil. Byl si jen jist, že to není člověk a snažil se o tom příliš nepřemýšlet, aby zbytečně neudělal nějakou hloupost. Podplácení nekomentoval, jen se zaměřil pohledem stranou, konkrétně pak k podiu, kam vystoupila ona lady, která nyní stála u moci v Pertanianu.
Měl nějaký ten přehled o vládnoucích rodech v tomhle království, ale nikdy jim nerozumněl. Nebo spíš neměl tu čest dozvědět se o nich víc, nyní to spíš byl pohled na krásu dvou dam, kdy mu v hlavě běhalo mnoho otázek o tom, jestli je to právě ženskost co se mu na nich líbí, nebo jistá moc. Nadechl se a uhnul pohledem k jednomu ze stráží, znal ho z dřívějších let. Párkrát se s ním dal do řeči a i u něj měl podobný pocit, jakým trpěl při pohledu na dvě krásné ženy, jenž se chlubily na podiu svým darem. Díky bohu tohle ticho v jeho hlavě netrvalo dlouho, jelikož na podium vyšla ona stařenka, která jej na začátku když přišel zapletla do příprav. "To je ta co mě donutila věšet ty lampiony." zamumlal si spíš pro sebe, než začala mluvit a pak se zaposlouchal do jejích slov. Osobně se osudované účastnil jen jeden rok a samozřejmě nevyhrál ale nemohl říct, že by jej to nenadchlo. "hm?" otočil se na svou spolenčost, když Khalki znovu promluvil a chvíli na něj jen hleděl a sledoval jeho počínání, než mu došlo, že onen muž pravděpodobně svou zadnici do hry letos zapsal. "Třeba se ho dotkl ten podělaný osud, tak má tendence trochu přilepšit." nadhodil jen tak, když Khalki promluvil k soše, resp. k bohu, kterého představovala. Možná i pokus o vtip, ale zároveň hledání předmětu z osudované, zenělo jako dobrá záminka lépe se porozhlédnout po opal. "Mimochodem, jsem Diarmad, ale stačí Diar. Když už tedy něco oba hledáme, očividně společně." nadhodí jen tak do větru a dokonce k muži natáhne i ruku. Po stisku ji stáhne, pokud stisk nepřijde, prostě ji jen stáhne nazpět a vrazí do kapsy. "Neřekl bych nadšenec, jen tudy projíždím vždy v tomhle období a je tu dostatek dobrého jídla. Jsem na cestě domů." odmlčel se. "Jsem tu kvůli jídlu." dodá nakonec a ušklíbne se. Líbila se mu i ta atmosféra, lidé kolem a tak obecně, ale jídlo tu bylo výborné - i když tu často bylo vařené a vyžadovalo to přítomnost ohně, která Diar moc nemusel.

DAGFINN FOIL

Nepříjemný pocit setrvával, jelikož si poměrně mladý Raksas ještě nedokázal přesně říct, že se jedná o dračí magii. Nikdy se totiž s drakem nestkal a neměl tak šanci se o takové magii naučit víc - tedy krom toho že existuje. Nyní to na jeho mysl nepřicházelo ačkoliv cítil magii, kterou neznal - spíš by byl schopen udělat chybu, jelikož byl rozhozen už jen oním postrádáním své společnice. Nedošlo mu, že se mohl vyjádřit trochu podivně, když rysa nazval vyloženě společnicí ovšem Diar přítelkyni neměl a vlastně si ani nebyl jistý, jestli by nějakou přítelkyni chtěl, stejně tak si nebyl jistý jestli by hctěl přítele a tak nějak vše dohromady se slilov čiré zamtení a i přes prohlášení, že to nebyla Diarova chyba se rozhodl muži nabídnout náhradní jídlo, když už tedy hleděl na ono rozsypané kuinářské umění na zemi. "Kolektivní vina?" pronesl na jeho poznámku ohledně viny. Nehodlal se smířit s tím, že by z toho vyšel zcela bez viny, jelikož bylo pravdou, že šel kupředu a zrovna se nedíval kam šlape. Být ve své obří podobě asi by mohl i ublížit, což rozhodně nechtěl a když se to tak vezme ony i tyhle maličkosti nakonec mohly být docela problém. Když by se pod jeho několika metrové já přimotal človíček vrůstu jeho nového společníka asi by mu zrovna nepoděkoval - pokud by teda onen človíček ještě někdy promluvil. Byl by pro něj jako mravenec i když ne doslovně. Tiše si povzdechl, ale pak se v jeho očích zaleskla naděje, když se jej muž zeptal na jeho společnici. Horlivě přikývl na souhlas. "Opal má kožich trochu světlejší, ale ano. Viděl jste ji?" zeptá se i s nadějí v hlase. Naivně věřil, že by mu ji mohl pomoci najít. "Čas od času má tendence dělat problémy, nejdříve se ji někam nechce, ale pak mě hledá a nechtěně se stává lovnou zvěří." dodal ještě na vysvětlenou, kdyby náhodou muž nevěděl o čem to vlastně raksas mluví. Skutečně to v něm probudilo docela slušnou naději a začal se opět rozhlížet, jestli ji náhodou nezahlédne, ale ať se podíval kamkoli do okolí viděl jen proudící davy do města to, jak se všichni chystají pravděpodobně na zahájení. Rozhodně tu bylo více lidí, než když sem přišel a věšel lampiony pro tu starší paní.
"Smát se bohu? Jste si jistý, že to chce tudělat? Přece jen je to bůh osudu, nemáte obavy, že by se mohlo v tom vašem něco zvrtnout?" pozvedl obočí, nechápajíc ani za mák proč má někdo sklony jít se během oslav boha, jít danému bohu ve skutečnosti vysmát do kamenné tváře. Sám by na to odvahu nikdy nenašel a je mu svědkem sám Minorr i jeho žena, že by nikdy nic takového neudělal. Jen díky víře konec konců nějak přežil onu zkoušku svého mládí a dostal se až na další výcik na jezerech. Sice to jeho život ještě zkomplikovalo, ale pořád byl Urusovy za jeho nitky docela vděčný, neboť mu umožnili cestovat. "Půjdu ale s vámi, chci se ještě podívat po Opal." přikývl nakonec pomalu se tedy rozcházejíc k soše Uruse, která dnes byla neobvykle vyčištěná a div ne naleštěná, aby se leskla na slunci. "Osobně jezdím na tyto oslavy každý rok, ale ještě jsem nepotkal někoho, kdo by měl tento přístup k bohu Urusovi. Stalo se snad něco, proč se na něj tak hněváte?" vrátil se při chuzi k tématu boha a krátce se po společníkovi ohlédl. Neměl zrovna povědomí o tom, kdy tak trochu překračuje linii vlastních možností, každopádně to byl zvědavý a prahnul po důvodu oné chuti vysmát se alespoň soše do tváře.

DAGFINN

Tím, že na oslavách nebyl poprvé, ale poprvé přišel dřív než po zahájení si alespoň vyzkoušel jak dokáži někteří místní naprosto nehledět na to s kým se baví a jednoduše mu do ruky strčit kus nějakého náčiní nebo výzdoby a zkrátka jej zapojit do příprav. Po dlouhé době se necítil jako někdo kdo nikam nepatří. Nemohl sice říct, že by mu všechny země dávali podobný pocit, ale v Collegiu se cítil poněkud nepatřičně, Salang na něj byl moc - jako to říct, moc daleko od jeho oblíbené zimy a Pulchram? Ten hic by si nedokázal představit ani u ohně a to se právě pohyboval v dostatečné blízkosti připravované vatry, kterou budou o půlnoci zapalovat. Rozhodně se k ní musí se svým dárkem dostat potom dřív, než bude pozdě. Loni to nestihl a když už vatra hořela musel požádat jednu místní dívku, aby to do ohně hodila za něj, jelikož blíž než na pět metrů se přiblížit k ohni nechtěl. Nebylo to přímo o strachu jako spíš o nechuti z toho příšerného tepla, které z ohně sálalo. Jakmile mu byla dána svoboda a on se mohl trochu porozhlédnout všiml si, že už stánkaři s radostí své psí kusy nabízejí. Jenže jemu naopak padla na mysl Opal. Samička rysa, která se zrovna dvakrát neohlížela, jestli se náhodou nebude někomu líbit například na jeho zdi s loveckými trofejemi. S čímž se Diar rozhodně nehodlal smířit, na to tu malou chlupatou bestii až moc miloval, i když jejich první setkání nebylo zrovna mírumilovné. Dokonce si byl jistý, že minul několik stánku s jídlem, jelikož se jeho břicho ozvalo zakručením, ale jakmile Opal zahlédl mihnout se za stánky vydal se tím směrem.

Nemohl čekat že při tom momentě půjde tak trochu přes živé tvory, když do někoho zprudka narazil a měl možnost se tedy zahledět na muže v plášti. Nepříjemný pocit jej trochu nakopnul směrem k magii, tedy nebyl si jist jelikož byl rád, že rozpozná tak nějak temnou od čisté, ale na druhou stranu tahle pro jeho tělo nebyla ani temná, takže to zanechalo jen nepříjemný pocit. Konkrétně tedy ho to donutilo se zastavit a dokonce snad na okamžik zapomenout, že se tu někde potuluje samička rysa, která se rozhodně nebude ohlížet na své okolí. Tedy, nebude se zrovna ohánět mincemi, když si ukradne kus nějakého masa. Mohl jen doufat, že si místní budou její nevymáchané způsoby pamatovat z loňska. "Oh.. ne, to já se moc omlouvám. Snažím se najít svou společnici a nedíval jsem se na cestu.." vychrlí ze sebe, příjemným chraplavým hlasem, ve kterém však prosakovala ona všudy přítomná nejistota v jeho těle. Už tak vlastně ze všeho a pohled do zvláštních očí cizince tomu moc nepomáhal. Dokonce ztratil na okamžik řeč, protože takové oči snad ještě neviděl. "Měl bych vám koupit nové. Jako omluvu." odmlčel se, když konečně zase našel ta správná slova. "A jen čirou náhodou, neviděl jste tu proběhnout rysa?" dodal ještě, když se očima snažil vyhledat nejbližší stánek s nějakým jídlem, které by se podobalo tomu, co se nyní válelo na zemi. Pokud to vůbec šlo.

ZATÍM NIKDO

Ačkoliv nebyl Urus zrovna bohem, kterému by věnoval celé své srdce, rozhodl se na svých cestách do Pertanianu už párkrát na tyto oslavy zavítat a velmi se mu to zalíbilo. Ani ne tak možnost hodit bohu slepého osudu nějaký malý dárek do ohně - což u něj obvykle byly nějaké menší předměty v podobě přívěšků a náramků, které na svých cestách získal nebo našel. Ale líbila se mu hlavně atmosféra, která zde panovala. Ostatně lampiony ve všech stromech a na domech, hudba a veselé tváře místních? Rozhodně to patřilo mezi jeho oblíbená místa k návštěvě a i když se zde letos ocitl jen čirou náhodou, jelikož na správné datum oslav zapomněl, rozhodně toho nelitoval. Diarmad sice nebyl úplně běžným návštěvníkem a z Frystabergu, už byl docela dlouho pryč, že už mu i ta protivná zima začínala chybět, ale nemohl by své Raksaské duši odpustit, kdyby tu během dnešní noci nezůstal. Měl na sobě sotva několik vrstev oblečení a stejně mu pořád bylo teplo, hlavní byl asi jeho tmavý kabát a světlejší kalhoty. Rozcuchané hnědé vlasy a naprosto zmateně vyhlížející kukuč, když se konečně dostal mezi stánky. Přišel tak akorát na to, když se od stánku začalo ozývat vyvolávání předmětů a muzikanti ladily své nástroje. Ještě nikdy se mu nepodařilo být tu tak brzy a v prvních několika momentech dokonce ani nevěděl co se to děje, než si jeho hlavička dala dvě a dvě dohromady. Teprve ve chvíli, kdy k němu přišla jedna z místních a zeptala se jej, jestli by ji pomohl pověsit pár lapiónu byl opět schopný normální komunikace. "Mladíku, jste vysoký skoro jako strom, mohl by jste mi pomoci pověsit tyhle lampiony?" nejprve byl z onoho momentu vyveden z míry, ale stařenka se na něj mile usmála a aniž by čekala na nějakou odpověď už jej tahala za rukáv a do dlaně mu cpala úchytky lampionů. Diar je vysoký a to je ve své lidské podobě, co by na něj asi stařenka říkala, kdyby jej viděla v jeho pravé podobě? Ledový obr se v něm vůbec nezapřel a ačkoliv si kvůli svému původu prošel div né peklem, rozhodně nemohl odmítnout pomoc. Na okamžik se ale zarazil a rozhlédl se okolo, jeho společnice v podobě samice rysa s ním do města nešla, ale věděl že tu někde je. Pravděpodobně opět někoho vyděsí a Diar bude mít spoustu práce s tím, aby je přesvědčil, že ji nesmí zabít. Kdyby byla Opal držela jeho bok, tak jak by měla, vysvětloval by se fakt její přítomnosti o mnoho snadněji. Konec konců, Raksasané nikdy nebyli příliš konfliktní rasa. "Kam je to chcete pověsit?" zeptal se ještě s myšlenkami někde u skrývajícího se rysa, když stařenka pustila jeho ruku. "Támhle a támhle." ukázala mu prstem a on tak ochotně učinil. Sice se musel trochu natáhnout, ale nic co by náš mladý Raksas nezvládl. Jakmile se se stařenkou rozloučil, rozhodl se projít náměstí, kde se oslavy konaly a pro všechny případy se po Opal porozhlédnout, nebylo by to poprvé co by se rozhodla jen tak z fleku, že prostě dojde za ním, i když prvně nechtěla.