P Ř I H L Á Š E N Í



N A P O S L E D Y
A K T I V N Í

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Nemohla si představit, jaké muselo být pro elfku nic nedělení. Ona, jako správný člen kočičí rasy, by si ráda někde lehla do stínu a byla by tam klidně celé dny. Nevydržela by to sice nijak dlouho, ale takový týden nicnedělání nikdy neznělo tak špatně. Posléze by se sice zvedla a šla by si hledat nějakou zábavu a nakonec by stejně skončila u práce. Mohla mít jisté schéma myšlenek, které se mohou v tu chvíli dívce honit hlavou, ale nejspíš vymýšlela plán, jak se tomu vyhnout. Ale podle toho, co jí dívka posléze řekla, tak i přes svou nechuť, tak si nejspíš najde i nějakou zábavu při relaxování. Ninsun v cestování neviděla problém, ale pokud se to nijak nepřežene a nebude cestovat příliš rychle. Proto dívce na tento nápad s radostným úsměvem kývla. Kay očividně nepatřila do té skupiny stvoření, kterým nevadí civět do zdi několik dnů. Na druhou stranu, nedivila se jí. Doporučovalo to, ale zase na druhou stranu bylo vždycky lepší mít nějaký nenáročný koníček k odpočívání. Doporučovala čtení anebo procházky, pokud počasí a zdravotní stav k tomu přály. Takže na druhou stranu byla ráda, že jí to cestování vycházelo do té kategorie. Kolikrát se jí stalo, že někdo to vzal její odpočívání úplně vážně a opravdu jen ležel a spal, pokud mu to tělo dovolilo. Kolikrát se musela zadržet před plácnutím přes čelo, když jí její pacienti řekli, že kvůli ní nemohli jít ani kolikrát na záchod. Ninsun se takto ze začátku říkala, jestli dělá svou práci správně, ale zkrátka někdo bral její slovo až příliš vážně. Byla proto ráda, že její společnice takový problém nemá. A na její slib se radostně usmála. Byla ráda, že s tímto postupem souhlasí, nebo aspoň k němu přistupuje. Dokonce jí na to udělala takový roztomilý slib, že byl od ní slyšet i jemný smích. Poškrábala se na tváři, snažíc se přijít na způsob, jak jí říci, že by jí potřebovala vidět po její cestě. Proto ukázala ukazováčkem na sebe, posléze na Kay a řekla „Zkontrolovat...po cestě.“ Chtěla se ujistit, že cesta jí nepřidala nějaké další zranění, ale zároveň se mohlo ukázat, že její zranění se mohlo vyléčit o něco rychleji, než předpokládala a nemohla mučit elfku o další den déle. Chtěla zabránit nějakému dalšímu prodlužování.
Byla ráda, že se s dívkou může bavit skoro úplně normálně. Sice jejím způsobem, ale bylo poznat, že Kaylin to nerobí nějaké zbytečné problémy jí porozumět. Ninsun nerobilo problém napsat nějaké věci, ale nechtěla utrácet papír na tom, když ještě dovedla gestikulovat a relativně dobře mluvit, i přes svůj mentální blok. Nad otázkou se jen tiše zasmála a kývla, zatímco se poškrábala na tváři. „Nezvyk.“ řekla jen. V jejím rodném městě takto nežila. Byla skoro pořád na zemi, ale to by se dalo ještě přežít. Tam se ale nemusela starat o to, že bude pořád padat, když se každé ráno vynoří zpoza jejich dveří. Nad její poznámkou přikývla s úsměvem, její očka zářila radostí. Nejspíš v tom nezvyku nebyla tak úplně sama. „Vždycky chtěla.“ řekla a ukázala na svůj skromný příbytek, její úsměv jí nijak neopustil. Byla ráda, že tam mohla být. Vždycky si totiž vzpomněla na Enkiho, se kterým si vždycky povídali o tom, že budou mít takto oba dva svůj domeček na stromě a budou ho mít vždycky každý naproti sobě. Ninsu se vždycky smála nad tím, že budou pořád sousedi, ale ten nápad se jí vždycky zamlouval. Měla by nejlepšího souseda. Zamrkala očkama nad informací, že tu elfka byla tak dlouho. Tak opravdu byla menší chybička na její straně. Opravdu tu nebyla dostatečně dlouho na to, aby tu znala úplně všechny. Nebyla to ale ničí vina, bylo to vlastně úplně v pořádku a byla ráda, že se zastavila předtím, než z toho začala robit nějakou obrovskou vědu, což bylo občas jejím zvykem. Nad její poznámkou o ležení v posteli, se soucitným úsměvem přikývla. Alespoň teď věděla, odkud přichází ta nechuť. Aspoň se na to nemusí ptát anebo o tom přemýšlet a vymýšlet si. Nejspíš by se o tom dozvěděla někdy později, ale ona měla ráda podloženo raději všechno hned. Proto si občas něco vymyslela, než najde to, kde byl celou dobu zahrabaný pes. Chvilku přemýšlela nad tím, jak pořádně vysvětlit, co její oddíl pořádně dělá při výcviku. Přikývla, protože měla pravdu. Měli to o trochu jiné, než ostatní. Ano, byli učeni k boji, ale stále to bylo o něco méně, než ostatní. „Bojujeme taky.“ dovedla říci normálně, ale pak to pro ni začalo být znovu obtížné a zase se zamyslela. „Léčíme…hlavně ostatní.“ a ukázala na svoje uši, naznačujíc jak svou rasu, tak i ostatní kočičí příbuzné. Ona však nikdy neměla problém s tím ošetřit všechny, kteří to potřebují. Ona nikdy nikoho pořádně neodsuzovala, i když kvůli tomu dopadla takto. Otočila se na svou společnici s úsměvem, snažíc se nemyslet na svou matku a sestru. Prstíkem ukázala na Kaylin, zeptala se „Chybět?“ a prstíky se snažila nakreslit do vzduchu domeček. I když Ninsun nebyla zrovna stvoření, které by tížilo k domovu, nemohla si představit, že by odešla z její rodné země úplně. Plus by se nejspíš bála, že by jí tam venku něco udělali. Možná by i ráda si takto vyšla ven, jenže co by tam dělala? Léčila, to je ale jediné, co jí hlava dovedla hodit za nápad.

I když to bylo zakořeněno v jejím těle a duši, ona něco jako boj moc neposlouchala. Ano, byla v boji dobrá, ale ona byla spíše ráda takto; pomáhajíc zraněným. Chtěla pomáhat lidem, léčit je. A ne, aby jim ubližovala. Její matka jí mohla proklínat, jak chtěla. Věděla ale, že její otec by na ní byl pyšný. Sice si na něj vůbec nepamatuje, ale zkrátka to věděla. Za tento pocit byla vždycky vděčná. Objevil se vždy, když potřebovala trochu útěchy potom, co na ní její matka vyjela a její sestra se zlomyslně usmívala. Její první láska jí v tu dobu už nemohla pomoci a její otec už vůbec ne. Proto na ně vždycky myslela a dostávalo se jí takovéto myšlenky útěchy. Nejspíš by myslela právě na tyto dva, kdyby musela bojovat právě proti těmto zatraceným pavoukům, kteří si zkrátka nedají pokoj.
Trochu měla obavy, že se jí začne Kay bát kvůli jejímu vyjadřování a gestikulaci. Jenže ona to jinak nedovedla. Mohla se snažit, jak chtěla. Nikdy se nemohla rozmluvit úplně. Někdy byly dny, kdy se nemohla rozmluvit vůbec. Ale tyhle její obavy se rozplynuly, když se na ní Kay usmála. Její obří oči se zajiskřily a spokojeně si sedla na kolena, aby mohla na elfku lépe dosáhnout. Měla radost z toho, že jí její chování nevadí. Nevypadala alespoň na to, a i kdyby lhala, Ninsun to uvítala. „D-Díky!“ vypískla ze sebe a začala být pečlivější, aby chudince neublížila. Její úsměv se ještě více rozšířil, když viděla, že elfka od ní tu gestikulaci chytla. Pak ale svou vzkvétající radost utišila, když poslouchala očividně nepříjemnou situaci, ve které se Kaylin ocitla. Protože ona na podobné situace byla zvyklá, nijak to nevnímala už. Její hlava byla dostatečně zvyklá a otupělá na nereagování. Necítila nic špatného, alespoň se tedy o to snažila. Když viděla ještě větší neštěstí na tváři dívčiny, měla chuť si dát facku, proč to jen sakra?! Proč raději nemlčela!...Tedy alespoň úplně. Povzdechla si a řekla „Nepředřít…Pomalu a ne týden.“ Kazrafanka netušila, zda jí holčina mohla pochopit a plácla svou tvář do dlaní bezradně. Znala individua, která se zkrátka nemohla vydržet na zadku hodinu, natož týden. Netušila, zda k těmto lidem patřila i Elfka, ale nesměla se hlavě předřít. Otočila se na svůj deník, ze kterého vytáhla papír, aby rychle napsala „Nepředři se moc, aby se mohly správně zahojit rány. Trénovat můžeš, ale v ne nějaké přehnané míře. Alespoň tři dny jdi na všechno pomalu a později postupně přidávej na zátěži.“ Lísteček Kay podala a zakoukala se na ní se smutnými kukadly. „Prosím.“ Zde se ukazovalo, že Ninsun opravdu měla starost o lidi, které ošetřovala poprvé a znala je pouze jen pět minut. Chtěla jim udělat co největší pohodlí a vyhovět jim, pokud to bylo možné. Její zranění nebyly nijak vážné, ale zahojit pořádně se musely. Snad to bude o něco lepší tentokrát.
Věděla, že za její smutek dívčina nemohla. Nemohla tušit, co se jí děje v hlavě a už vůbec nemohla znát její matku se sestrou. Ty si to užívaly v Ozaře a na ní musely už dávno zapomenout. Alespoň v to doufala. Nechtěla, aby jí hledaly a ještě jí to tu všechno zničily. Měla to tu ráda, nechtěla se nikam stěhovat. Měla ráda svůj dům na stromě, okolí, lidi tady. Navíc už tu měla nějaké pacienty. Nemohla je přeci opustit! Otočila se na Elfku, tentokrát se snažila vypadat o něco veselejší, protože se díky ní snažila změnit téma na něco více příjemnější. Byla jí za to vděčná. „Tady hezky.“ řekla šťastně a koukla se, zda je všechno v pořádku jak s ošetřenou hlavou, tak s ručkou. Elfku ale poslouchala a byla opravdu překvapená nad její historkou. Koukla na ní a přikryla si ústa, aby z ní nevydala žádný smích. Ani netušila, zda se umí ještě nahlas smát. Málem z ní něco vyšlo. Když se ale trochu zklidnila, řekla „Taky dvakrát spadla…“ a pak otočila hlavu směrem ke svému stromu, kde byl její domeček a ukázala prstíkem na strom a pak na zem. Když tu byla jen pár dnů, takhle si udělala letecký den ze začátku, protože v Ozaře na toto myslet rozhodně nemusela. Otočila se ale zpátky na Kay a zeptala se „Jak dlouho…?“ a ukázala zase na zem. Ninsun tady sice nebyla moc dlouho, ale už znala poměrně velkou porci lidí. Anebo je tu víc lidí, než si myslela. „Jinak vše….d-dobré.“ Její zranění bylo dobře obvázáno a ošetřeno. Jen doufala, že poslechne rady a bude alespoň tři dny v klidu. Musela si přiznat, že týden by mohl být trochu dlouhý, ale jistota byla vždycky jistota.

Koukala na Elfku s jejími obrovskými kukadly, snažila se pobrat všechno, co jí říkala. Nesmělo jí nic uniknout. Mohlo by to poté ovlivnit její zdraví. Nechtěla nic přehlédnout anebo zahodit. Musela brát vše v potaz. Její obličej provinilce nijak neřešila. Naopak se na ní široce usmála, ukazujíc drobné špičaté zoubky. Byla přeci kočka. „Zlý pavouk.“ zašeptala znovu, snažíc trochu zlepšit náladu. Věděla, že ty nestvůry jsou strašné. Musela proti nim bojovat také, ale raději se zaměřovala na své bylinky a ošetřování lidí. A v tu chvíli tady měla tuhle Elfku, kterou nejspíš bude muset navštívit alespoň jednou za takový týden. Potřebovala se ujistit, že se vše hezky zahojí. Nerada totiž ubližovala dále svým pacientům. Ubližováním myslela přidělávání starostí. Pokud viděla, že to zranění nepotřebuje nutně sešít, nechala to být. Jen to potřebovala dál do polohy, která bude stačit k dostačující regeneraci. A tyhle zranění, které měla, vypadaly sice hrozivě, ale Ninsun věřila, že se s nimi hravě vypořádá. Poté, co skončila se zavazováním uzlíku na obvazu na její ruce, jemně projela prstíky obvaz, aby se ujistila, že je vše na svém místě.

Když se jí její pacientka zeptala, ona na ní koukala se zajetím v očích a s krásným úsměvem na rtech. Rychle přikývla, aby dala najevo, že myslí jí. I když to nevypadalo, ona velice ráda poslouchala lidi, kteří jí zajímali. A Elfka vypadala na zajímavého a hodného člověka. Možná proto i o dost více povídala, než obvykle. Nebyla si pořádně jistá, čím to bylo, ale podezírala právě milé oči děvčete, na které se usmívala jako sluníčko. „Kay…Kay…“ řekla si spokojeně. Líbilo se jí, jak jí to hezky znělo a spokojeně si zavrněla, jako kdyby byla v její pravé formě. Zatímco opatrně ošetřovala její zranění na temeni hlavy, s rozpačitým úsměvem zašeptala „Ninsun…těší mě.“ Málokdo se zeptal na její jméno. Byla totiž občas v rozpacích z jejího jména. Vždycky to házela na svého milého, který dovedl říkat její jméno takovým hezkým způsobem, že si občas říkala, že to nikdy tak hezky nedovede. Nikdy si nemyslela, že je její jméno nějak výjimečné. V jeho podání to ale znělo, jako kdyby to bylo jediné jméno, které kdy existovalo. Pobaveně se koukne Kay do obličeje. „Nerada?“ zeptala se, a aby doplnila větu, položila si dlaně k sobě, na které následně položila tvář, aby naznačila spánek nebo odpočinek. I když byla ráda akční, neměla nic proti tomu se občas někde zahrabat a spát. Kočky to takto měly pořád, buďme upřímní. Aby to nijak dlouze negestikulovala, ukázala jí její zápisník, kde si už předtím napsala: zbytek dne odpočinek, dva dny lehká zátěž, do týdne se snažit nenamáhat, po týdnu kontrola. Chápala, jak se dívčina cítila. Ona sama taková občas byla, obzvlášť v době dělání zkoušek a tréninku. V tuto chvíli by jí ani tento odpočinek nevadil. Kolikrát si i říkala, že by jí prospěl. Poté, co Kay ukázala její zápisky, vzala malou lahvičku, kde měla mastičku. Protože u sebe měla vždycky jen trochu, rozhodla se tento kousek Kay posléze dát. Určitě musela za těch pár dní na další misi, nebo trénink. Muselo se jí to do té doby zotavit co nejlépe. Aplikovala trochu mastičky na ránu na temeni a posléze jí položila vedle Elfky. „Není špatné…Jen dávat…“ a k dokončení věty zatřásla ukazováčkem pravé ruky. Připadala si kolikrát hloupě se svou gestikulací, ale pak si říkala, že ona by se už jinak ani nedomluvila. Možná to bylo na ní znát, ale její úsměv trochu zesmutněl. Nehodlala to ale nijak rozvíjet. Kay nemohla za to, že v Ozaře bydlí její matka se sestrou, které jí nenávidí. „Ozara.“ ale hned rozpačitě dodala „Pár měsíců...“ a ukazováčkem ukázala k zemi. Byla tady už pár měsíců a žila si spokojeně. Ty zatracená monstra jí sice moc neohrožovala, když byla v hlavním městě, ale řekněme, tady byl alespoň o něco příjemněji všemi možnými způsoby.

Proč na něj vzpomíná tak často poslední dobou? Vždyť to není vůbec zdravé. Není náhodou nemocná? V hlavě jí ty otázky šrotovaly o sto šest, že měla pocit, že snad vybouchne. Nebylo to na ní nijak ani poznat, spíš by člověku přišlo divné, proč si pořád protírá oči posledních deset minut. Sluníčko na ní nesvítí, během deseti minut by i nějaké to smítko či řasu z oka už dovedla vyndat; zkrátka by to někomu nemuselo dávat smysl, kdyby na ní neustále koukal. Ovšem nikoho takového necítila a neviděla. Navíc jí ale muselo dojít, že nějak extra normální není mezi ostatními, ale jedna takový myšlenka jí zastavila v tom, aby se nějak přehnaně kritizovala. „Ve městě jsi nenormální. Tady je to každému fuk.“ Díky bohu, že něco takové jí napadlo, když do osady přišla. Zde jí její rodina a známí nedostanou. Tady si může žít svůj život, jak bude chtít. Sice její celé bytí je kvůli nim trochu poškrábané a místy potrhané, ale to je hold už život. Aspoň nějakou další zkoušku má za sebou a ona je už nemusí řešit. Nad tou myšlenkou se mohla jen usmát a spokojeně dodělávala obrázek jejího zesnulého milého. „Kdybys mě viděl Enki, byl bys na mě hrdý?“ pomyslela si zatímco koukala do jeho kreslených očí.

Musela se ale vrátit aspoň ke svému stromu, aby byla na svém místě, kdyby jí hledali ranění či nemocní. Proto když dodělala svůj obrázek a vypadala, že je s ním spokojeně, začala si diář listovat na čistou stránku, aby na něj mohla když tak psát. Několikrát se stalo, že kreslila Enkiho a málem to napsala na jeho krásný obličej. Byla to kresba, ale ona to brala jako památku na něj. Aby na něj nezapomněla. Tuhu si schovala do své brašny předtím, než si utřela ručky do hadříku, který vždycky měla u sebe. Byla naučená, že když je možnost, na pacienta jít vždy s čistými rukami. Zabrání se tak případným infekcím a následným horečkám a dalším komplikacím. Pacient se jí ale očividně našel sám, než se dovedla dostat ke svému stromu. Světla očka se zvedla na dívku, která na ní promluvila. Trošku překvapivě zamrkala, že si jí někdo našel takto mimo. Na pozdrav jí ale ručkou zamávala a věnovala jí jeden z těch širších úsměvů. Prsty na její levé ruce se začaly trochu třást. Ne, že by se nějak bála anebo jí bylo něco nepříjemného. Zastavovala se, aby jí nevzala za ručku příliš hrubě anebo prudce. Ne, že by to někdy udělala. Měla ale vždycky pocit, že někomu ublíží ještě víc. Aby dívku upozornila, že má menší problémy s mluvením s ručkami udělala rychle něco, aby jí došlo, že z ní dostane opravdu málo slov. Ukázala na sebe, následně se ukazováčkem a palcem naznačila málo, a pak prstíky udělala menší vlnku před ústy. Ale protože zde nebyla kvůli tomu, aby si s ní povídala, začala jí koukat na ránu na ruce. Očividně se řízla a pohledem na její zbraň si mohla domyslet, že se zranila právě o ní. Ninsun držela katanu jen párkrát, ale na rozdíl od jiných zbraní, musela daleko ostřejší než meče, které jim dávali na trénink. Když jí držela, mělo pocit, že se řízne jen o tu rukojeť. Dívku také pobídla, aby s k ní sedla, poplácáním ruky na trávu. Netušila, jak dlouho už takhle ta ruka byla a nechtěla, aby jí tu upadla. Otevřela svou brašnu, aby vytáhla nádobku s čistou vodou. „Š-Špatně?“ zašeptala chraptivě a ukázala na dívku, aby se ujistila, že se nestalo něco jiného. „Boles-sti?“ Ptala se protože cítila, ještě jiný zdroj krve. Dívku tentokrát ještě jednou projela víc zkoumavým pohledem. Dívku opatrně vzala za tvář, aby se jí pořádně podívala do oči. Oči jí kolikrát řekly více, než pusa. Ona sama byla ten dokonalý příklad, její oči řekly daleko víc než její pusa. Druhou ručkou, konkrétně ukazováčkem a prostředníčkem, položila dívce na krk, aby se ubezpečila, že jí tady neomdlí. A protože se usadila jinak, všimla si zranění na temeni hlavy. Dívku znovu poplácáním pobídla, aby se opřela, tentokrát na strom, o který se předtím opírala ona. Otevřela nádobku, aby si mohla namočit kus látky, který měla připravený právě na umytí rány. „O-Omlouvám se.“ zašeptala, pokud by dívce způsobila nepříjemný pocit. Musela tu ránu nějak umýt a bohužel, někdy to i bolelo. S tím ona bohužel nemohla nic udělat. Usmála se ale, protože si všimla, že dívka nebude potřebovat šití. Alespoň na ruce ne. Z brašny rychle vytáhla obvaz a olej, který jí aplikovala na ránu. Sloužil k tomu, aby dívka nedostala infekci a zároveň jí poškozenou kůži uvolní, což by mělo pomoci při zotavování. Ručku jí následně obmotala obvazy tak, aby ruku mohla následně normálně využívat. Do diáře, který nechala vedle brašny ležet, občas napsala pár slov. Nechtěla totiž zapomenout na to, že jí chtěla něco…napsat. Zatímco dívce dělala uzlík na obvazu, koukla na ní s úsměvem. „J-Jmenuješ?“ zeptala se, udržujíc její hlas tichým, aby jí slyšela jen dívka. V tu chvíli totiž věděla, že jí bude muset aspoň jednou navštívit, aby se ujistila, že rána na ruce se zahojila dobře. Následně vzala stejný hadřík, který samozřejmě nejdřív umyla, a pak jí umyla ránu na temeni hlavy, u kterého si všimla, že také nepotřebovala šití.

Ninsun nemohla mít normální den očividně nikdy. Říkala si ale, že má o zábavu postaráno. I když moc velká zábava to rozhodně nebyla. Protože se snažila každé ráno cvičit s jejím kopím, musela stávat brzy a to se jí občas opravdu nechtělo. Nejraději by si o dvě hodiny propsala dál, aby byla připravená, kdyby někdo přišel, že mu je špatně. Jenže jak se znala, to by se opakovalo pořád a to by rozhodně nebylo dobré. A navíc, přes den toho naspala taky dost. Takže rozespalá, s rozcuchaným hnízdem na hlavě a kopím v ruce se vydala ven. Nechodila moc daleko od svého domečku, který byl skoro na okraji osady. Byla jen opodál, aby moc nebyla slyšet, i když přes její tichost by toho moc nenakřičela. Její tichost v posledních dnech se snad ještě více zhoršila. Nikdo za ní moc nechodil a ona se více do sebe uzavírala. Věděla, že by s tím měla něco udělat, jenže ona nebyla schopná za někým jít zničehonic. Byla trochu plachá, i když se to na tygra vůbec nechodí. „To mám po tobě, tatíčku.“ pomyslela si pro sebe s úsměvem na tváři. Svého otce nikdy nepotkala, ale věděla, že to byl dobrý člověk. Netušila jak, nebo proč, ale měl jí opravdu rád, když byl naživu. Stejně jako její drahý Enki. Doufala, že je její Bůh chrání a oni na ni někde čekají. Občas by se tam někam podívala, ale věděla, že by musela zemřít. Ale k tomu se někdy dostane. Ne, ale teď.
Přes den za ní přišel jeden muž. Jeho žena měla už několik dní bolesti a dnes se už nemohla zvednout. Ninsun s ním šla, její brašničku si vzala sebou. Měla tam různé masti, oleje a byliny. Dozvěděla se, že žena byla po úrazu zad, který brala na lehkou váhu. Už od samotné ženy se dozvěděla, že to bylo asi před dvěma roky. Ninsun na ní koukala, jakoby měla dvě hlavy. A protože nemluvila, napsala do diáře „Vy jste dva roky trpěla bolestí a až dnes jste se rozhodla, že mě zavoláte?“ Žena byla trochu v rozpacích. Léčitelka nebyla zrovna nadšená, ale tak, chápejte. Měla starost. Ninsun vyzařovala tou mateřskou starostlivostí, kterou jí její vlastní matka nikdy nedala. V tomto případě ale věděla, co má dělat. Žena měla zablokována záda, že by si z nich mohly udělat stůl. Byla jak prkno. Rozhodla jí prokřupat obratle a následně namasírovat všechny bolestivé svaly. Když skončila, žena chtěla jít hned něco vařit. Ninsun v tu chvíli jí ale plácla přes prsty a znova jí přikryla. Sáhla do své brašny, aby vytáhla malou lahvičku s olejem. „Týden ještě ležte. Každý večer si nechte udělat zábal kolem krku. A tenhle olej si nechce dávat do čaje. Je jedno jaký, pomůže vám s vyčištěním.“ Napsala na lísteček, který dala k oleji. Muž a žena jí poděkovali a ona na ně pro rozloučenou zamávala. Jak si to chuděra mohla dělat, říkala si v hlavě, zatímco šla. Protože se jí nechtělo zrovna domů, rozhodla si sednout u jednoho stromu, aby si mohla alespoň chvilku kreslit. Její hlava ale znovu začala myslet na Enkiho, a protože na něj ráda myslela, ani netušila, že ho začala kreslit.